Svět knižních iluminací aneb Nic není nemožné

Rytíř bojující se šnekem, středověká iluminace.
Bacha na šneky!

Nic není tak vulgární, bizarní či potrhlé, aby to nemohlo být zvěčněno v knize. Tady je to nejlepší z mé sbírky. Knižní iluminace z různých dob a míst, nejmladší je z 16. století, převažuje 14. století. Enjoy.

Kejklíři, iluminace

Vzdělání pro všechny!

Vzdělání pro všechny!

Bez hlav

Bez hlav

Visící voják – 1250

Visící voják - 1250

Šneci jsou nejhorší, co může rytíře potkat…

Ne! Ten šnek ho vážně porazil!

Iluminace

Jeptišky, znáte to…

Jeptišky jim fakt přerůstají přes hlavu…

Klášterní baseball

Klášterní baseball

Vysvětlovat chlapům geometrii je jako… no, jako vysvětlovat chlapům geometrii!

Klíče od sklepa

 

Bacha na gryfy

Bacha na gryfy

Rozkoš

Rozkoš

Tady jsem fakt nevím, na co se dívám…

Tady jsem fakt zmatená...

Zato tady vím přesně, o co se jedná – to je prosím hodně explicitní metafora v pozadí.

 

Každý máme potřeby…

Každý máme potřeby...

Nakreslit slona je fakt těžký.

Zkoušeli jste někdy nakreslit slona?! Je to fakt těžký.

Šneci, zajíci. Teď už mě nic nepřekvapí.

Šneci, zajíci. Teď už mě nic nepřekvapí.

Jízda

Jízda

Ano, horší než šneci jsou jen ti zákeřní zajíci.

Ano, horší než šneci jsou jen zajíci.

Dinner is magic

Kuchařka o jednorožcích. Vygooglete si to, opravdová středověká kuchařka s recepty na smyšlená i skutečná zvířata.

Kuchařka o jednorožcích. Vygooglete si to, opravdová středověká kuchařka s recepty na smyšlená i skutečná zvířata. Dinner is magic.

Humor jak ze základní školy…

 

Potápěč

Konrad Kyeser, Bellifortis, Bavaria 1459 København

Turbokočička a turboptáček, 16. století.

Turbokočička a turboptáček, 16. století.

Od sousedů: Mechanické sloní hodiny, které se posouvají po půlhodinách, arabský rukopis 1315 (Al Džazarí).

Od sousedů: Mechanické sloní hodiny, které se posouvají po půlhodinách, arabský rukopis 1315 (Al Džazarí).

Trubadúři: Pěvci nenaplněné lásky

Trubadúři: Pěvci nenaplněné lásky


Kdo byli trubadúři? A co má společného Alfons Mucha s těmito středověkými pěvci? O čem byly a jak vlastně zněly jejich písně? A o čem je středověké drama, které má v názvu latrínu? To vše se dozvíte v tomto článku!

Codex Manesse

Neodmyslitelnou součástí dvorské kultury vrcholného středověku byly milostné písně skládané trubadúry (básníky a hudebníky). Šlo nejčastěji o příslušníky šlechty, muže i ženy. Zatímco v Českém království se podobné kratochvíle uchycovaly spíš pozvolna a skutečně propracovaná kurtoazní (neboli dvorská) kultura se u nás objevuje až koncem 14. století, ve Francii kvetly vytříbené mravy, hra na loutnu, rafinované hry a milostná poezie už od počátku 12. století.

Harfistka z iluminace Codexu Manesse

Jazykem těchto básníků a básnířek byla většinou okcitánština, neboť právě v oblastech, kde se hovořilo „langue d′oc“ se dvorská kultura nejdříve rozvinula. „Oc“ znamenalo ve středověké okcitánštině „ano.“ Tímto základním slůvkem se odlišovala od severního dialektu, z něhož se vyvinula dnešní francouzština, který používal slůvko „oi,“ prapředka dnešního „oui.“ Okcitánsky se hovořilo v jihozápadní Francii, Katalánsku, Monaku a v částech severní Itálie. V názvu „langue d′oc“ slyšíme jméno francouzského regionu Languedocu.

Podstatou kurtoazní lásky bylo uctívání vyvolené vznešené ženy, často výše společensky postavené a vdané, která zůstávala svému obdivovateli nedosažitelná. Tato láska se před lidmi nijak neskrývala, naopak byla při každé příležitosti vystavována na odiv – ctitel nosil znak a barvy své dámy a skládal o ní písně různé kvality, většinou však plné obvyklých klišé: lyrický popis krás přírody se prolíná s připomínkou jeho nešťastné lásky, milá je zadaná nebo daleko nebo obojí a ctitel nevýslovně trpí, nemocen láskou.

Oficiálně se samozřejmě jednalo o lásku platonickou, jejímž nejtělesnějším projevem byl jediný polibek na ústa, políbení ruky či lemu šatů, realita však byla pravděpodobně barvitější. Podívejme se blíže na osudy alespoň dvou z mnoha francouzských trubadúrů, jejichž písně jsou v Královských intrikách zmiňovány.

Iluminace trubadúra Jaufreho Rudela
Jaufre Rudel umírá v náručí své milované

Jaufre Rudel

Jaufre Rudel byl knížetem z Blaye, území v Akvitánii, dnešní jihozápadní Francii, který žil v první polovině 12. století. Do trubadúrských písní vnesl téma vzdálené lásky, kterému hluboce rozuměl z vlastní zkušenosti, neboť se od svého domova a od svých blízkých musel odloučit, když se účastnil druhé křížové výpravy, z níž se zřejmě nevrátil.

O jeho životě existuje více smyšlených příběhů než podložených informací. Jednou z takových smyšlenek je jeho vida, tedy životopis trubadúra psaný ve staré okcitánštině. V ní se praví, že se Jaufre rozhodl zúčastnit druhé křížové výpravy poté, co slyšel od poutníků o dokonalosti vládkyně Tripolisu. Není zcela jisté, o kterou urozenou dámu se jednalo, pravděpodobně o energickou Hodiernu Jeruzalémskou, manželku křižáckého vládce Tripolisu, jíž kolovala v žilách arménská krev a která by si zasloužila samostatný článek. Vida o Jaufrem vypráví, že dosáhl břehů Tripolisu natolik nemocný láskou, že zemřel v náručí své vysněné vyvolené, která ho milostivě přišla přivítat. Kněžna se po jeho smrti stala jeptiškou.

Právě o ní mají být Jaufreho písně. Jaufreho teskný (a nejspíš z většiny smyšlený) příběh podnítil představivost mnohých spisovatelů a básníků romantismu, mimo jiné francouzského neo-romantika Edmonda Rostanda, který jím byl inspirován k napsání dramatu Vzdálená kněžna (tripoliskou panovnici v něm hrála slavná Sarah Bernhardt, jejíž kostým s liliovým diadémem navrhl Alfons Mucha).

Sarah Bernhart jako kněžna ze vzdálené země
Sarah Bernhart v kostýmu navrženém Alfonsem Muchou
Sarah Bernahart na plakátě Alfonse Muchy
Muchův plakát

Z Rudelova díla, tematizujícího lásku k nepřítomné milé s dojemnou čistotou, přežilo do dnešních dnů sedm básní, z toho čtyři včetně melodie.

Jednu z nich za doprovodu loutny zpívá v Královských intrikách Markéta z Březové. Jedná se o Quan lo riu de la fontana, tj. Když voda z pramene prýští (níže jsem se její první dvě sloky pokusila přeložit co nejpřesněji do češtiny, vycházela jsem ze svých znalostí francouzštiny, latiny a angličtiny – upozorňuji, že překlad nemusí být zcela přesný, okcitánsky zkrátka neumím):

Jaufre Rudel Quan lo riu de la fontana

Jedna z verzí písně s doprovodem je k vidění např. zde:

https://www.youtube.com/watch?v=3kEhbKNw4W0

Blog věnovaný recepci příběhu a poezie Jaufreho Rudela:

http://jaufre-outremer.blogspot.cz/

Adam de la Halle

Žil v druhé polovině 13. století, tedy o více než sto let později než Jaufre Rudel. Jeho tvorba byla velmi různorodá: skládal písně, moteta, vícehlasé rondely, ve středověku velmi oblíbené básnické pře (jeux partis) a divadelní hry. Je autorem zřejmě nejstarší francouzské světské divadelní hry se zpěvy Hra o Robinovi a Marion.

Pocházel z Arrasu, kde byl členem Bratrstva žonglérů a měšťanů, společenství mužů a žen věnujících se umění (zvláštní název je zřejmě výsledkem snahy odlišit členy bratrstva od trubadúrů, kteří se za žongléry neoznačovali a byli aristokraty, tedy nikoliv měšťany). Studoval v cisterciáckém klášteře gramatiku, teologii a muziku. Plánovanou církevní dráhu ale opustil a oženil se s dívkou Marií, jež vystupuje v řadě jeho písní.

Pobýval na dvoře Roberta II. z Artoise a později v Neapoli na dvoře Robertova bratra Karla II. z Anjou (dědečka Roberta Neapolského, který se objevuje v Královských intrikách). Právě Karlovi II. daroval svou hru o líbezné Marion, která odolá svodům rytíře a zůstane věrná chudému pastevci.

Další z jeho děl je např. satirická hra Le jeu de la feuillée (Hra o latríně) o měšťanech Arrasu, kritizující jejich malicherné spory, v níž sám vystupuje jako jedna z postav (a která je zřejmě inspirovaná neshodami, jež ho vypudily z města). Dochovalo se 36 jeho písní (chansons), 46 rondet de carole, 18 básnických pří (jeux partis), 14 rondelů, 5 motet, milostné písně a další básnické formy.

Markéta z Březové v knize zpívá píseň On demande mout souvent k’est Amors – Často se ptáme, co je to láska, jejíž zápis ve středověké notaci vidíte níže.

Adam_de_la_Halle_On_demande_notace

Kožlí – ruina ukrytá v lesích

Hrad Kožlí - Benešovsko
Hrad Kožlí (vlastní ilustrace)

Pozoruhodný, a přitom málo známý hrad Kožlí je bezesporu nejdůležitějším dějištěm příběhu Královských intrik. Dnes už z něj bohužel mnoho nezbývá, ale z dochovaných zbytků se zdá, že ve své době mohl být skutečně pokrokovým hradem nabízejícím svým obyvatelům pohodlí i promyšlenou obranu. Hrad stával na ostrohu nad soutokem Janovického a Tisemského potoka v lesích na Benešovsku. Rekonstrukci podoby hradu si můžete prohlédnout zde.

Zřícenina Kožlí - Benešovsko
Gortyna: současná fotografie Kožlí (zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ko%C5%BEl%C3%AD_006.jpg)

Poprvé je hrad zmiňován roku 1318 v souvislosti se svým majitelem Ctiborem z Kožlí, který – jak píše August Sedláček v knize Hrady, zámky a tvrze Království českého – „se připomíná léta 1318 mezi těmi, kteří strojili nepokoje v zemi.“

Životně důležitá byla pro Kožlí ves Tisem, a to jednak z hospodářského, jednak z obranného hlediska, jak to v knize popisuje Ctibor z Kožlí panu Peškovi:

„V Tismi a u několika dalších chalup okolo mám celkem devět rybníků. U každého rybníka jsem usadil chalupníka, který ho hlídá. Kdokoliv by chtěl k hradu přijet s vojskem, musí tyto osady minout,“ vypočítával jsem mu. „Jakmile chalupník něco podobného zmerčí, vypustí rybník a ten se přes potok vlije do mých hradebních příkopů a zaplní je.“

Nutno dodat, že za svou zodpovědnou úlohu byli Tisemští osvobozeni až do 15. století od robotních povinností. Proč do 15. století? Protože někdy v druhé polovině 15. století Kožlí zaniká, prameny ale mlčí o tom jak – historikové uvažují, jednak o jeho dobytí neznámo kým, jednak o postupném chátrání vlivem špatného podloží. Hrad pak už nebyl nikdy obnoven. Do té doby se na něm vystřídali Kunrát z Kožlí, Petr z Pětichvost, Beneš Libún z Dubé, který se účastnil bitvy u Lipan (1434) na panské straně, a jeho synové byli Jan Libún z Dubé a Beneš Libún z Dubé.

J. Rychter: Kožlí na konci 19. století
J. Rychter: Kožlí na konci 19. století

Kožlí bylo možná jedním z prvních hradů v Českém království, který se pyšnil tehdy moderní dvoupalácovou dispozicí. Ta se stala během následujících desetiletí velmi módní. Podobně byly zřejmě vystavěny i třeba hrady Helfenburk, Ronov nebo Dívčí Kámen.

Další informace a obrazový materiál na:

http://www.hrady.cz/?OID=464

http://www.castles.cz/hrad-kozli/

http://www.hrady-zriceniny.cz/f_kozli.htm

Ilustrace je zveřejněna pod licencí creative commons. cc share alike