Česká autorka Anna Beatrix Bártová se proslavila historickými romány Gutta z Bubnu, Žena tří mužů a Tajemství hradních zdí, které se odehrávají na přelomu 14. a 15. století. Neméně poutavé jsou ale i její mysteriózní thrillery Tajemství prachu a krve a Prokletí Schwarzovy vily, v nichž se prolíná minulost a současnost. Její svižný, čtivý jazyk nezapře bohaté novinářské zkušenosti. Ať už píše o hradu Bubnu nebo o Českém Krumlově, je z každého řádku znát, jak dobře tato zákoutí naší země zná a jak je miluje. Vtáhne vás do děje a poodkryje vám nejednu záhadu. Publikuje také na blogu Život bláznivé mámy a na svém spisovatelském webu, kde můžete její knihy i zakoupit.
Jak ses dostala k psaní knih, Anno?
Vřelý vztah ke knihám jsem měla od malička. Číst jsem se naučila ještě před nástupem do školy a pak už jsem bez knihy neudělala krok. Chuť psát ale přicházela postupně. Zkoušela jsem nějaké texty už na základní škole a na střední jsem se rozhodla napsat svůj první román. Inspirací mi byl hrad Buben, pod kterým jsme měli chatu a kde jsem prakticky vyrůstala. Znám tam snad každý kámen a historie této zříceniny mě vždycky moc bavila. Příběh zasazený do zdí Bubnu se mi v hlavě rodil postupně a kniha vznikala jen velmi pomalu. Pracovala jsem na ní s přestávkami dobrých 10 let, ale nakonec se podařilo. Jakmile jsem měla napsaný první příběh, začaly naskakovat další a další. Nyní už je psaní knih mou závislostí, stejně jako dříve bylo závislostí jejich čtení.
Máš na svém kontě knihy různých žánrů – historické romány i mysteriózní thrillery. Který žánr ti aktuálně vyhovuje nejvíc a proč?
Co se týká psaní knih, nejlépe se mi píšou příběhy ze současnosti, protože nemusím studovat a dohledávat dobové reálie, události a data. Mám sice vystudovanou historii, ale se zaměřením na přelom 19. a 20. století, a tudíž středověk a raný novověk sice znám, ale musím i tak spoustu informací zjišťovat. Mé příběhy jsou sice fikce, ale snažím se vždy držet některých skutečných událostí a postav, a to bez podrobných rešerší nejde.
Kterou ze svých knih máš nejraději?
Mám ráda všechny své knihy, jinak bych je ani nemohla napsat. Pokud mě něco nebaví, tak v psaní nepokračuju, protože si říkám, že to pak nebude bavit ani čtenáře. Přesto jsou mi nejbližší knihy, které se odehrávají na již zmíněném hradu Buben. Jitka z Bubnu a její matka, Jitka z Hrádku, kterou jsem přejmenovala ve svých románech na Guttu z Bubnu, jsou moje milované postavy a bylo mi s nimi při psaní krásně. Dokonce mi bylo líto, když jsem knihy dopsala. Není tedy divu, že byly nakonec tři – Gutta z Bubnu, Žena tří mužů a Tajemství hradních zdí. Miluji celý tento kraj, hrad jako skutečnou zříceninu i Buben, který jsem stvořila ve svých představách a v němž žili v mých příbězích postavy vymyšlené i historicky doložené.
zřícenina hradu Buben, foto Lukáš Kalista
Kteří autoři tě ve tvé tvorbě inspirovali?
Hodně mě ovlivnily dvě autorky – Barbara Erskinová a Barbara Woodová, od kterých jsem poprvé četla knihy, v nichž se prolínalo více časových linií. Dnes už je tento typ knih poměrně populární, ale v době, kdy jsem začínala psát, vycházelo podobných příběhů skutečně málo a tyto dvě autorky byly a dodnes jsou nejznámější.
Míváš období, kdy se ti nepíše snadno? Co ti pomáhá je překonat?
Mívám období, kdy se mi v hlavě začne rodit příběh a vím, že prostě musím sednou k počítači a začít psát. V tu chvíli ho chci vidět na papíře a nejlépe během pár dní, což je samozřejmě nereálné. Jenže já jsem od přírody hrozně netrpělivý člověk (smích). Pokud mi to čas umožňuje a já píšu ideálně denně alespoň pár stránek, nenastává u mě žádný tvůrčí blok.
Pak ale přijdou dny, kdy se k rukopisu nedostanu a jakmile mám od příběhu odstup, strašně špatně se mi k němu vrací. Pak musím zpětně číst, co už jsem napsala, abych se neopakovala a podobně. Překonat se dá toto období jedině tím, že se donutím rukopis otevřít, přečíst hotové texty a zase začít psát. A snažit se psát skutečně každý den, dokud knihu nenapíšu, i za cenu, že půjde všechno ostatní stranou – hlavně čtení, protože to je u mě stále velký problém. Jakmile mám v ruce novou knížku, chci si ji přečíst. A to vím, že jak se začtu, ke psaní hned tak neusednu.
Jsou tvé hrdinky v něčem autobiografické? Je ti některá podobná?
Do příběhů hodně vkládám vlastní životní zážitky a příhody, a snad každá z mých hrdinek má něco ze mě. V současné době píšu detektivku, kde je poprvé hrdinou muž a ani jedna z postav nemá žádnou mou vlastnost. Musela jsem hlavnímu hrdinovi alespoň představit dívku, která je novinářka, píše a miluje focení – tak jako já. I když je tedy Julie úplně jiná než já, máme alespoň společný koníček.
Objevují se v tvých knihách tvoji přátelé a tvá rodina, nebo je to všechno naprostá fikce?
Objevují se, a to poměrně hodně. Když si totiž vedlejší postavy vymyslím, časem pozapomenu, jaké jsem jim přiřkla vlastnosti, povahu, koníčky i vzhled. A to mi psaní komplikuje. Proto ráda využívám skutečné postavy, které se mi pak snadno popisují. Někdy jim dokonce nechám i jejich vlastní jméno. Zatím se mnou nikdo kamarádit nepřestal, přestože se často poznají. Tak snad to tak bude i nadále (smích).
V knize Tajemství prachu a krve je krásný vztah mezi babičkou Alžbětou a její dospělou vnučkou Gabrielou, je inspirován nějakým tvým skutečným vztahem k někomu z rodiny?
Ano. Gabrielina babička je nebo byla tak trochu moje prababička, které jsem také tento příběh věnovala. Dožila se nádherných 105 let a nebýt nečekaného úrazu, byla by tu s námi nejspíš ještě dnes. Byla do poslední chvilky veselá a aktivní, nesnášela doktory a nemocnice, a než léky, to si raději dala štamprličku Becherovky.
Také jsem si všimla, že se v tvých příbězích opakuje téma silného vztahu mezi člověkem a zvířetem – hrají v tvém životě němé tváře důležitou roli?
Rozhodně hrají. Od malička jsem vyrůstala po boku pejsků. Už jako mimino v kočárku mě hlídala fena boxera, Regana. V šesti letech jsem pak dostala prvního vlastního boxera Doníka a v dospělosti jsem měla tři psy, jednoho labradora a dva boxery. Teprve teď, po dlouhé době, žiju bez psa, protože o posledního boxera jsem tragicky přišla. Rozhodně si ale časem pořídím dalšího.
Vymýšlíš celou zápletku naráz ještě před tím, než začneš psát, nebo vytvoříš postavy, rozehraješ s nimi nějaké zauzlení a pak následuješ jejich vývoj? Stalo se ti třeba, že jsi měla nějaký plán, jak se bude příběh vyvíjet, a v průběhu psaní ho radikálně změnila?
Když jsem psala první knížku, tak jsem to dělala zcela spontánně, prostě jsem psala to, co mě aktuálně napadalo. Jenže časem jsem zjistila, že nevím jak dál, hodně text promazávám, zasekávám se. Nyní už jsem si vytvořila psací rutinu – nejprve vytvořím ve své hlavě celý příběh, pak si do sešitu sepíšu hlavní zápletky, postavy a místa. A pak si napíšu podrobnou osnovu, co se bude dít, jak půjde děj za sebou, co budou postavy dělat, říkat atd. Snáz se mi pak vrací ke psaní, když mám delší pauzu. Nemusím pak číst celý rukopis znovu, stačí mi jen pár posledních stránek, abych plynule navázala. Osnovu dodržuji poměrně pečlivě, ale někdy se stane, že se postavy zachovají jinak, než jsem plánovala – jsou zkrátka neposlušné (smích) – a tak musím další části osnovy upravit. Většinou je to ale tím, že zjistím nové informace z historie, nebo mi jinak vyplynou souvislosti a zdá se mi tak text přitažlivější.
Na jakých projektech teď pracuješ?
Momentálně píšu detektivku ze současnosti, která bude prvním dílem detektivní série odehrávající se na jihu Čech. Hlavním hrdinou je muž – soukromý detektiv Erik Baumann, který hledá vraha mladých žen, brutálně zavražděných na maličkém jihočeském hřbitůvku nedaleko Českého Krumlova. Práci mu bude komplikovat nedaleký luxusní hotel i vodácký kemp plný lidí, stejně jako legenda o mrtvém faráři, který údajně na hřbitově straší. A zatímco píšu, v tiskárně se rodí kniha Seznamka, která by měla vyjít letos v květnu a představí třicátnici Pavlu, která se rozhodne ukončit nefunkční manželství a zkusit nový život s novým mužem. Toho bude hledat na seznamce a rychle zjistí, že je to jako hledat „jehlu v kupce sena“. Víc prozrazovat nebudu, abych čtenáře neochudila o zážitek. Bude to ale příběh svižný, vtipný a místy hodně bláznivý.
V rozhovoru s Michaelou Ray z magazínu Akční ženy jsem se rozpovídala o svých knihách, psaní, publikování a rodinném životě. Zde vám přináším krátkou ukázku, celý rozhovor najdete na webu magazínu.
Prozraďte nám něco o sobě, Emmo.
Můj život je plný rozporů. Na jednu stranu mě živí právo, které vyžaduje přesnou a praktickou mysl, na druhou stranu jsem snílek, který rád pobývá ve smyšleném světě. A nějak se v tom snažím najít si svou cestu, což není vždy jednoduché, protože jsem také máma dvou malých dětí. Vždy jsem milovala příběhy, zvláště ty, v nichž se skrývá nějaká záhada a kde věci nejsou tak, jak se na první pohled zdají. Ráda vyprávím a jsou ingredience, bez nichž se při tom neobejdu: tajemství, intriky, temné tóny a pak láska a špetka erotiky. Vlastně víc než špetka (smích).
Z lásky k historii vznikla má prvotina Královské intriky. Nějakou dobu jsem studovala v Paříži a její atmosféra mě inspirovala k napínavému románu z podsvětí Pařížské rekviem. Královské intriky i Pařížské rekviem jsou beznadějně vyprodané. Pařížské rekviem je u knihkupců k dostání alespoň jako e-book. Na podzim opět dorazí na trh i Královské intriky, a to jako elektronická kniha a jako audiokniha. Do té doby si je můžete třeba půjčit v nejbližší knihovně.
A právě teď vychází má třetí kniha – středověké detektivky Suďte spravedlivě. Tu seženete jako tištěnou knihu i jako e-book. Kdo je na ni zvědavý, může si stáhnout první kapitolu.
Co vás inspirovalo k napsání vaší poslední knihy?
Do určité míry literatura, kterou miluji: detektivky Agathy Christie, historické romány Ludmily Vaňkové a Jarmily Loukotkové, brilantnost Kena Folleta a atmosféra knih Juraje Červenáka. Další důležitou inspirací mi byly skutečné středověké soudní případy, které mi pomohly pochopit svět středověkého práva. Může to znít zvláštně, ale na několika místech jsem do detektivek promítla i zkušenosti, které jsem nasbírala při kontaktu se skutečnými vyšetřovateli, svědky a stíhanými osobami. Mnohé se od středověku změnilo, ale některé lidské reakce jsou podle mě věčné.
Pro koho je kniha určena a o čem je?
Pro milovníky napětí. Pro lidi, co rádi přicházejí věcem na kloub. Pro všechny, kdo milují historii. Pro každého, kdo rád bloumá starou Prahou. Pro ty, kdo se nebojí trochu temných příběhů. A věřím, že bude bavit i ty, kdo třeba běžně po historické próze nesáhnou.
Suďte spravedlivě vás zavede do Prahy na začátku 14. století. Děj čtenář sleduje přímo z pohledu vyšetřovatelů, protože je kniha vyprávěna v ich-formě, a kromě rozplétání zločinů jsou v knize i nástrahy zakázané lásky a detaily ze středověké každodennosti.
Jaký byl vztah středověkých lidí k humoru? Lze to vůbec dnes zjistit? Jak vypadají středověké „vtípky,“ které se nám dochovaly? A jsme vůbec schopni je pochopit?
Katedrála v Remeši – socha anděla ze západního portálu (součást Zvěstování Panně Marii), 2. pol. 13. st.
Tento článek asi stěží odpoví na všechny otázky, přesto se pokusím téma humoru v evropské středověké kultuře alespoň trochu zmapovat.
Humor a smích byl ve středověku vnímán podstatně komplikovaněji než dnes. Od raného středověku se snažili církevní otcové (svatí Řehoř Veliký, Kléméns Alexandrijský, Ambrož) i pozdější učenci (např. Gautier de Chatillon, Tomáš Akvinský) promyslet, zda je veselí dobré, nebo hříšné, případně jaký smích je vhodný pro křesťana a jaký ne. Hlavní argumentační zdroj – Písmo svaté – jim hledání odpovědi neulehčoval, protože nabízel argumenty pro smích i proti němu. Ve Starém zákoně nalezneme jak kritiku bezuzdného veselí, tak chválu poklidné radosti, v Novém zákoně se praví, že pozemské slzy budou na nebesích proměněny ve smích. Velmi silným argumentem proti smíchu pro středověké filosofy bylo, že nikde v Novém zákoně nenalézáme zmínku o tom, že by se Ježíš smál.
Problematičnost smíchu ve středověku je vidět mimo jiné v tom, že se smíchem zkroucené tváře brzy stávají hlavním rozpoznávacích znakem ďáblů a bláznů. Záporné postavy v různých představeních (např. židé ve velikonočních hrách) se také často zle vysmívají kladným hrdinům.
Katedrála v Autunu – západní portál, Poslední soud – ďáblové se vysmívají dušičce, kterou unáší obří ruka (1. pol. 12. st.)
Hieronymus Bosch: Kristus nesoucí kříž, detail smějících se židů, 1515
Zároveň vždy vedle přísných kritiků veselí působili i učení obhájci humoru, zejména toho umírněného, mezi nimi např. mnich Notker Labeo (†1022), který smích nejen obhajoval jako schopnost odlišující člověka od zvířat, ale sám ve svých spisech rád prokládal vážná témata humorem. Umírněné žertování mimo náboženský kontext obhajoval i Tomáš Akvinský (1225 – 1274) ve svém díle Summa Theologiae. Totéž se dočteme i v knize rad vládcům De Regimine Principum od Egidia Římského, která patřila k velmi populárním dílům mezi vyššími vrstvami po celé Evropě. Renesance a humanismus přinášejí antikou inspirované nenáboženské argumenty na obhajobu humoru, a to zdravotní: středověcí lékaři si dobře všímali toho, že šťastní a veselí lidé se těšívají lepšímu zdraví než lidé melancholičtí.
Tzv. Tanečníci na chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, konec 15. st., všichni mají deformovaná těla a rozšklebené výrazy, prostřední navíc odhalené přirození
Postoje církevních autorit ke smíchu můžeme sledovat v různorodých spisech zabývajících se normami chování: nejranější díla byla určena řeholníkům. Těm někteří autoři dokonce smích nedoporučovali vůbec (sv. Ambrož, sv. Jan Zlatoústý, sv. Nicetius z Trieru, Pierre le Chantre). Později jsou sepisovány i knihy o vhodném chování pro šlechtu (Egidius Římský, biskup Hildebert), kde je také nutné otázku veselí vyřešit. V zásadě převládal názor, že mírné veselí, které nepramení z obscénních a bezbožných vtipů, je prospěšné a vhodné. Jako nevhodný se učencům jevil jak u řeholníků, tak u vznešených pánů a dam hlasitý smích (jako kritérium je často stanovováno odhalování zubů) a oddávání se zábavám přespříliš.
„Nechť je tvé žertování bez odhalení zubů, tvé vtipy bez nízkosti a tvůj smích ať není burácivý.“ – biskup Martin z Bragy, Formula vitae honestae, 6. století (toto pravidlo je pak opakováno v podstatě beze změn až do pozdního středověku v dalších knihách věnovaných etiketě).
Luttrellský žaltář, 1320 – 1340
Tolik teorie. Ta ovšem, jak známo, většinou dost pokulhává za praxí. Takže abychom to uvedli na pravou míru: i u těch nejvážnějších textů, jako jsou legendy o svatých či kázání, nalézáme sem tam záměrné humorné prvky – překvapivé až nepříjemné zázraky (tzv. joca sanctorum – vtipy svatých) a zesměšněné záporné postavy. Někteří svatí byli humorností svých zázraků dokonce proslulí – sv. Odo, opat v Cluny, prý svými žertovnými zázraky rozpoutával mezi mnichy takové záchvaty smíchu, že nebyli schopní mluvit. Vtipy oživující kázání byly vřele doporučovány a najdeme je i ve sbírkách příkladů (exemplech), podle nichž kněží svá kázání psali. Je až s podivem, jak málo byly svaté záležitosti skutečně svaté během uvolněné atmosféry různých lidových svátků, zejména pak masopustu: tehdy bylo možné v různých koutech Evropy vidět parodické mše i se směšnými kázáními, humorné scénky zapojené do liturgických her a slyšet satirické písně na kleriky.
Navzdory všem doporučením nebyl mnichům a jeptiškám humor nijak cizí – jejich vlastní manuskripty jsou toho nejlepším důkazem (iluminace jsou plné sexuálních narážek a fekálního humoru, zvířat napodobujících církevní i světské autority, a ani texty nejsou vždy zcela vážné). Z českého prostředí mám obvlášť ráda kolofon De civitate Dei (40. léta 12. století) v podobě autoportrétu knižních iluminátorů Hildeberta a jeho pomocníka Everwina, které při práci souží myš, jež okusuje Hildebertův chléb a Hildebert se na ni právě chystá hodit pemzu.
Hildebert a Everwin, De civitate Dei, 1140
V knize na pulpitu je napsáno: “Pessime mus, saepius me provocas ad iram. Ut te Deus perdat.” (Nejbídnější myši, stále mne provokuješ až k hněvu. Ať tě Bůh zatratí!)
Poněkud obhroublejší glosy nám zanechal neznámý autor (prý ne samotné svatojiřské jeptišky, jejichž rukpis byl jiný) v Antifonáři svatojiřském (samotný antifonář je ze 70. – 90. let 13. století, glosy z přelomu 13. a 14. století): “Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se vále. Tet anjelík jmieše lokti ptilík”, “Lector Vitus nekrásný kurvy syn” a “Berhel, socius Viti, černý jako zmek” (“zmek” = čert).
Gorlestonský žaltář, 1. čtvrtina 14. st
Vše přisprostlé, parodické a lehkovážné samozřejmě bavilo i ostatní společenské vrstvy. Dnes můžeme stopy humoru nejhrubšího zrna číst z některých soch či z dochovaných košilatých masopustní a jiných her, ze sepsaných komických příběhů či z dochovaných kupletů. Elegantnější a sofistikovanější humor nám zanechala dvorská kultura, i když ani tam nemá smysl dělat si iluze, že nakonec bylo pointou něco výrazně vznešenějšího než oklamaný paroháč nebo zesměšněný klerik.
Máloco je tak kulturně podmíněné jako humor. Vtipy zkrátka nestárnou dobře. Řada humorných prvků, které středověcí čtenáři a diváci oceňovali, je pro nás dnes těžko srozumitelná a někdy je ani nepoznáme, zvlášť když jsou obsaženy v jinak vážném textu pro jeho oživení (zdá se, že středověcí autoři rádi směšovali vážná a odlehčená témata). Příklad byzantského vtipu z raného středověku:
Muž jde po ulici, když tu ho náhle dohoní jeho soused a říká: „Hej! Tvůj dům je v plamenech!“ „Neboj,“ odpoví muž, „mám od něj klíč.“ Jestli nám dnes anekdota přijde vtipná, je to nejspíš absurditou poslední repliky, v Byzanci však byla mužova odpověď vtipná proto, že se jednalo o odseknutí ve smyslu „Starej se o sebe!“
Luttrellský žaltář
Některé věci ovšem zůstávají stále stejné – vtipy o podváděným manželech, provokacích, odplatách a přelstění boháčů vykutáleným chudákem. Velmi oblíbený fekální a obscénní humor je srozumitelný i dnes, stejně jako napodobování – zvířata či šašci imitující ctihodné pány a dámy. Jako směšné se jevilo i převracení společenských rolí (např. ženy bojovnice, ženy ovládající svého muže). Tehdy častý výsměch fyzickým deformacím nám dnes přijde spíš nevkusný.
Luttrellský žaltář, ženy bránící své město květinami
Aquamanile ve tvaru of Aristotela a Phylis, pozdní 14. st.
Asi nejstarší čistě zábavnou formou textů, která se nám dochovala už od raného středověku, jsou hádanky. Zřejmě jich kolovalo v ústním podání velké množství, my se dnes těšíme ale hlavně z těch zapsaných, jejichž pravzorem je pozdně antický spis sepsaný Symposiem obsahující na sto veršovaných hádanek. Velká část středověkých hádanek jsou spíše hlavolamy a slovní hříčky, některé ale fungují jako překvapivé vtipy:
„Říká se, že tato jistá věc někdy roste, nabývá na objemu, vstává a zvedá látku, která ji zakrývá. Hrdá novomanželka sevřela ten zázrak bez kostí, královská dcera skryla tuto zduřelou věc pod šaty.“
bochník
„Divná věc visí u mužova stehna, schována pod oděvem. Ve své hlavě má dírku. Je neohebná a pevná a její pevnost sklízí odměnu. Někdy muž povytáhne svůj oděv nad kolena, aby vstrčil tu visící věc do staré dírky vhodné hloubky, do níž ji už strkal mnohokrát před tím.“
klíč
(zdrojem obou je rozsáhlá sbírka hádanek v latinsky psané Exeterské knize z Anglie 10. století)
Luttrellský žaltář
Možná ne nutně nejvtipnější, ale rozhodně nejlaskavější a nejdojemnější sbírku hádanek sepsal na konci 9. století pro svého žáka Pipina (syna Karla Velikého) mnich a učitel Alcuin, když byli od sebe po nějaký čas vzdáleni. Alcuin patřil k těm vzácným osobnostem středověku, které měly skutečné pochopení pro neposedné školáky a jako učitel a mistr Karlovy dvorské školy vymýšlel, jak učit své svěřence latinu a jiné hrůzy trochu zábavnou formou – např. gramatiku prezentovanou jako dialog dvou školáků nebo matematické úlohy ve formě hádanek. Znáte tu o muži, který musí převézt přes řeku zelí, kozu a vlka na loďce, kam se vejdou vždy jen dvě komodity? Tak ta je zřejmě jeho dílem!
Alcuin (uprostřed)
Alcuinovo hádankové dílko pro tehdy asi patnáctiletého Pipina (Disputatio regalis et nobilissimi iuvenis Pippini cum Albino scholastico) se vymyká všem podobným, protože kombinuje vážně míněný typ dialogu o světě (např. Co je to dopis? Němý posel.), dialog o paradoxech božího stvoření (Kdo zemřel, ačkoliv se nikdy nenarodil? Adam.) a hravé hádanky, vylepšené tím, že Pipin místo toho, aby na ně odpověděl, odpověď Alcuinovi (a čtenáři) jen naznačí. Pár ukázek:
A: „Viděl jsem mrtvého sedět na živém a v chechotu toho mrtvého, živý zahynul.“ P: „Toho znají naši kuchaři.“
A: „Viděl jsem letící ženu s železným zobanem a dřevěným tělem a s ocasem z peří, jak nese smrt.“ P: „Toť žena milovaná vojáky.“
Celý dopis pak končí odkazem na pozdně antické dílo podobného druhu věnované císaři Hadrianovi a zároveň vřelým pozdravem ze vzdálené Anglie:
A: „Co je němý posel?“ P: „To, co držím ve své ruce.“ A: „Co držíš ve své ruce?“ P: „Tvůj dopis, mistře.“ A: „Šťastné čtení, synu!”
Podobný vytříbený styl laskavého humoru je ve středověku výjimečný. I nobilita se nejčastěji bavila věcmi, které nám dnes mohou připadat vulgární či morbidní. Výstižně to ukazují místa z rytířských eposů, která měla posluchače/čtenáře pobavit: ironický výsměch před souboji či tupení poraženého protivníka. Rytíři chystající se k boji zesměšňují často svého soka tím, že ho přirovnávají ke klerikům. Zdá se, že už samotná představa, že bojovník je v něčem podobný mnichovi či knězi byla pro urozené posluchače k popukání. Ještě šťavnatější jsou pak metaforické posměšky na adresu zraněných, zohyzděných či zabitých protivníků: protivník s useknutým skalpem je přirovnáván k beranu s uříznutými rohy nebo ke kardinálu (krvavý skalp = rudý klobouk), hlava soupeře s vypíchnutým okem k hradu, který ztratil jednu ze svých hlídek a možná přijde i o tu druhou, mrtvola pak například k lenochovi, který zaspal.
Jak se společenské mravy zjemňovaly, stávalo se ve vrcholném a pozdním středověku mezi šlechtou oblíbeným terčem vtipů také nedostatečně vybrané chování (např. v díle Wolframa von Eschenbach nebo Neidharta, oba 13. století). Úspěch slavily také různé dvojsmysly – např. píseň vyzývající dámu k tanci takovými slovy, že není jasné, zda není dáma vyzývána k mnohem intimnější aktivitě.
Luttrellský žaltář – šlechta jako zvířata
Zcela přízemní vtípky byly součástí liturgických her – směsice vážných biblických výjevů a odlehčených frašek. U nás máme Mastičkáře (počátek 14. století) – humorný úvod k velikonoční Hře tří Marií, nejstarší české liturgické hře, která pojednává o matce Ježíše, Marii Magdaleně a Lazarově sestře, jak jdou k hrobu Kristovu. Mastičkář je v zásadě přisprostlá satirická fraška o šarlatánech prodávajících své „zázračné“ masti na pražských tržištích. V jiných zemích se zase dochovaly vánoční scény o zvěstování Panně Marii zobrazující sv. Josefa, jak si zoufá, že je paroháč, a snaží se z Panny Marie dostat jméno otce jejího dítěte. Je to právě Josefovo ponížení, stáří a impotence, z čeho si tyto hry tropí žerty. Chudáci podvádění manželé byli asi nejčastějším předmětem anekdot – spolu s napálenými boháči a hloupými svedenými ženskými. Několik anekdot z italské sbírky Poggia Braccioliniho (1380-1459) Facetiae je tady:
Otec mého přítele měl aférku s ženou jednoho koktavého hlupáka. Jedné noci, když manžel neměl být doma, zaklepal na její dveře a žádal ji, aby mu otevřela, přičemž napodobil hlas a koktání jejího manžela. Manžel, který byl v tu chvíli doma, zavolal na svou ženu: „Giovanno, otevři dveře, Giovanno, pusť ho dovnitř, vždyť to vypadá, že jsem to já.”
Francesco Quartnense, florentský kupec, pobýval v Janově se svou ženou a rodinou. Jeho děti byly velmi vyhublé, zatímco děti Janovanů byly většinou zdravé a silné. Jednoho dne se ho kdosi tázal, proč jsou jeho děti tak slabé konstituce v porovnání s těmi janovskými, a on odvětil: „To se stane velmi snadno. Já na dělání svých dětí pracuji sám, zatímco vy Janované k tomu máte spoustu asistentů.“ Je pravda, že většina Janovanů krátce po svatbě vyplouvá na moře a nechává své ženy po celé roky v péči ostatních mužů.
Masopust
Ne příliš důvtipný mnich ohnivě kázal v Tivoli a bouřil proti hříchu cizoložství, který vykresloval v těch nejčernějších barvách. „Je to tak strašlivý hřích,“ prohlašoval, „že bych raději smilnil s deseti pannami než s jedinou vdanou ženou!“ Velká část posluchačů naprosto sdílela jeho preference.
Velmi tlustý opat Septimo potkal jednoho večera cestou do Florencie venkovana a ptá se ho: „Myslíš, že ještě projdu branou?“ Přirozeně měl na mysli, zda stihne k branám města dorazit před tím, než se na noc zavřou. Avšak venkovan, když viděl opatovu mohutnou postavu, odpověděl: „Určitě! Vždyť jí projde i celý valník slámy, proč bys jí neprošel ty?“
Jeden můj známý, Florenťan, musel pod tlakem okolností v Římě narychlo pořídit koně. Smlouval o cenu s handlířem, který po něm chtěl přemrštěnou cenu 25 dukátů. Můj známý mu nabídl, že mu zaplatí 15 v hotovosti hned a zbytek mu bude dlužit, s čímž handlíř souhlasil. Následujícího dne žádal handlíř po kupci, aby zaplatil svůj dluh, ale kupec odmítl se slovy: „Musíme dodržet svou dohodu: bylo umluveno, že ti budu dlužit. Kdybych ti zaplatil, porušil bych přece svůj závazek.“
V podobném duchu se nesou soubory komických příběhů. Nejdříve se s nimi setkáváme ve Francii (už od 12. století), kde se nazývají fablieux. Později se podobné spisky šíří i Svatou říší římskou, kde se komické příběhy Schwankmären paradoxně vyvinou od konce 12. století z naučných moralit. Z italské produkce je známý Boccacciův Dekameron, z Anglie a Walesu Dame Sirith a Chaucerovy Canterburské povídky. Všechny zmíněné texty mají společné to, že jsou v nich hlavním zdrojem pobavení milostné eskapády. Jak byl podobný žánr populární, je vidět na tom, že se po vynálezu knihtisku knihy obsahující humorné příběhy velmi často vydávaly a skvěle prodávaly – někdy šlo o čistě humornou literaturu, někdy o směs vtipných a vážných příběhů.
Dřevoryt z Canterburských povídek, 1484
Ve světě, kde zcela klíčovou roli hrála osobní a rodinná čest, byl výsměch mimo jiné způsobem, jak lidi přimět k žádoucímu chování, takže zesměšnění bylo obvyklou součástí trestů. Potrestání zločinců či výtržníků bylo proto oblíbenou lidovou podívanou. Na druhou stranu v zájmu zachování určité úrovně veřejné morálky, zakazovala zejména některá německá města některé rozpustilé chování na veřejnosti: určité sprosté písně, příliš divoké vtípky během masopustu apod.
Zdá se, že humor často sloužil k uvolňování napětí mezi vládnoucími a ovládanými. Tropit si žerty ze silnějšího bylo koneckonců to jediné, co slabším zbývalo. V tomto ohledu nesmíme zapomínat na roli oficiálních dvorních šašků, kteří si mohli dovolit vmést mocným do tváře i kritiku, byla-li zabalena do žertu.
Vtipem o dvorním šaškovi se s vámi také rozloučím. Bohužel není historický, ale moderní (a navíc trochu lingvistický):
Jeden král sděluje druhému: „Můj šašek polyká meče!“ Druhý udiveně kroutí hlavou a odpoví: „Můj polyká mlaskaje.“
