Berlínem konce 19. století se hrdina knihy Pařížské rekviem Adrien de Gresset jen mihne, nicméně i tak stojí za to si toto “město cetek i pravého zlata” připomenout na vyobrazeních z dob dávno před jeho radikálními proměnami ve 20. století.
Ruch ulic
Dnes je Berlín jedním z nejstylovějších měst Evropy. I v 19. století však měl Berlín své kouzlo.
Tyto grafiky jsou vytvořené metodou fotochromu, tedy fotografického negativu přeneseného do litografie, proto jsou barevné.
Na starých fotografiích, grafikách a obrazech lze sledovat mnohé: proměny urbanismu a architektury, módu nebo třeba dopravní prostředky. Všimněte si konespřežné tramvaje a otevřených drožek se stahovací střechou.
Berlínu se nevyhýbali ani malíři – níže Julius Jacob, ml.
Čilý provoz kolem sádrové sochy Beroliny. Nejslavnější verze této personifikace Berlína z bronzu stála až do r. 1942 na Alexanderplatz. 1944 byla roztavena pro válečné účely.
Řeka je tepnou města
Pohledy na řeku Sprévu jsou asi nejkrásnější.
Berlín malebný
Na prvním obrázku vidíte pokládání kolejí.
Prodej ovsa, otrub, sena atd. (takže v podstatě tehdejší benzínka?).
Slavné berlínské vnitrobloky dávno předtím, než je znovuobjevili hipsteři.
Trhy na Dönhoffsplatz.
Zázraky techniky
Berlín z ptačí perspektivy
Dóm
Ulice Pod Lipami (Unter den Linden)
A co by byl Berlín 19. století bez vojenské přehlídky, že…
Nahlédnutí do německých domácností
Nepodařilo se mi najít skutečně autentické snímky (ne ateliérové) opravdu bohatých domácností, ze fotografií níže se zdá, že v bytech byla nouze především o prostor.
Po gotických Madonách, klanění pastýřů a klanění tří králů, u nichž jsme se dostali vždy nejdál k baroku, jsem cítila určitý dluh vůči novějšímu výtvarnému umění. Proto jsem pro letošní vánoční galerii chtěla zvolit téma, které by pro změnu přibližovalo duchovně laděné umění 20. století. Tentokrát jsem tedy sáhla po dílech novějších, a to dílech tichých, intimních a meditativních, dílech českého básníka, překladatele a výtvarníka Bohuslava Reynka (1892 – 1971), který je známý především svými grafickými pracemi (zejména suchou jehlou), ale věnoval se i malbě a kresbě.
Mezi Reynkovými grafikami nalezneme mnohem častěji námět piety a ukřižování (nezřídka potřísněný krvavě rudým monotypem) než Narození Páně, nicméně i jesličky mají v jeho tvorbě místo. Jde o jesličky chudobné, ukryté ve stínu, někdy dokonce sledované jen z uctivé dálky, s ostychem, přes okno evokující nevyhnutelný kříž…
…rembrandtovsky temné, skromné, s křehce působícími postavami…
V té jednoduché prostotě můžeme číst tíhu lidského údělu, který bere Spasitel na sebe, tíhu chudoby, útěku a strastí cesty.
Rovněž Reynkovy nebiblické zimní motivy v sobě mají sílu adventních meditací.
Rozloučím se Reynkovou básní nazvanou Vánoce 1970, tedy Vánoce rok před umělcovou smrtí.
Vánoce 1970
Bohuslav Reynek
Advent. Čtvrtá neděle.
Procitají andělé.
Vstaňte s námi, volají.
Z polí, z lesů, ze stájí.
Jdeme, nic jsme nepřinesli.
Holá dlaň se chytá jeslí.
Nestudí to, nehřeje
prázdné prsty naděje.
Nestudí to, nepálí.
Nedali jsme, nevzali.
Ale někdo někde volá.
Z mraků hvězda, kámen zdola?
Dlaň je prázdná. Hlava vratká,
trne v rukou Jezulátka.
Červnová soutěž o Pařížské rekviem pořádaná s blogem Můj knižní ráj má svou výherkyni: paní Janu H. z Prahy. Gratulujeme a doufáme, že jí román zpestří léto.
Jak vypadala móda konce 19. století, v dobách, kdy ženy nosily na šatech tzv. “honzík”? Ve starších článcích jsme se věnovali dámským a pánským oděvům 19. století, dnes se podíváme blíže na to, co ženy v období turnýry (80. letech 19. století) nosily na hlavách a nožkách. Dámské účesy, klobouky a boty.
Účesy
Zpočátku 80. let 19. století převažovalo mezi účesy sčesání vlasů rozdělených uprostřed pěšinkou po stranách dozadu do nízkého drdolu nebo lokýnek. Velmi populární byly nakadeřené ofiny. Později se čím dál častěji vlasy vyčesávaly navrch hlavy, aby odhalily dlouhou šíji.
Jak na to? Třeba takhle!
Vzhledem k tomu, jak bohatý měl ideální účes být, příčesky nebyly nic vzácného:
Klobouky v období turnýry
A klobouky? To je opravdu pestré téma. Zdobily se ptačími pery, mašlemi, perličkami i květinami.
Letní klobouky byly častěji slaměné, světlých barev a zdobené květinami, v zimě naopak zpravidla přicházel ke slovu samet, kožešiny, temné odstíny a pštrosí pera. Aby klobouky na hlavách dobře držely, upevňovaly se k účesu jehlicemi. Některé měly také mašle k uvázání.
Boty
Ukázka botek z 80. let 19. století. Boty byly zpravidla velmi úzké a do špičky (obdobně tomu bylo u pánských slavnostních bot), většinou s tzv. francouzskými či “špulkovými” kramflíčky, které vidíte na všech modelech níže.
Čeština si od své světáčtější galské přítelkyně vypůjčila zejména výrazy týkající se módy, literatury a divadla (od kombiné přes blůzu až po róbu, od fejetonu přes kabaret až po derniéru), za mnohé jí však vděčí také kulinářství, výtvarné umění či automobilismus. Pojďme se podívat na další česká slova francouzského původu. Pokračování článku o podivných francouzských výrazech v češtině je tu!
Je mi to šumák
Někdy je nám to “šumák”, jindy je nám to “fuk”, v obou případech jde o zkráceninu české věty „je mi to šuma fuk“, tedy „nezáleží mi na tom“. Co znamená “šuma fuk”? To, co vypadá v češtině jako nějaké podivné zaklínadlo, je ve skutečnosti přepis francouzské fráze „je m‘en fous“ (ž m ɑ̃ fu) – doslova: “s*ru na to”.
Piknik
Jaký je význam slova “piknik”? “Piknik” zní trochu jako ptačí klování, že? Jde o složeninu francouzských slov „pique“ (od slovesa “piquer” = “napichovat”) a “nique” (starofrancouzský výraz pro “kousek”). Tedy nakrájet si jídlo na malé kousky, napichovat je a jíst. Původ slova sahá až někam do 18. století plného lehkovážných zábav na čerstvém vzduchu, jimž holdovala předrevoluční aristokracie. Jen pozor, “nique” je dnes výraz posměchu (“faire la nique” = “vysmívat se”) a ani sloveso “niquer” nepatří mezi slušná slova 😉 .
Žaluzie
Kdo francouzštinu trochu zná, asi už tuší. České synonymum pro roletu (ta zas pochází z “rolování” či “navíjení”) je odvozené z podstatného jména „jalousie“, tedy doslova „žárlivost“ (z latinského “zelosus,” tedy “horlivost”). Někdo by si mohl myslet, že hlavní funkcí žaluzií je ochrana proti slunci, podle jejich původu se ale spíš zdá, že jde hlavně o ochranu krásných manželek před zvědavými pohledy…
Seladon
Slovo “seladon,” tedy “postarší svůdník” nebo “švihák”, je původně vlastní jméno Céladona, literárního hrdiny pastorálního románu “L´Astrée” spisovatele Honoré d´Urfé. Toto olbřímí dílo o 5000 stranách, které vycházelo v letech 1607 – 1627, popisovalo milostná dobrodružství v pastýřské idyle a bylo v Evropě 17. století nesmírně populární. Před pár lety vznikl na jeho základě film.
Kravata
Také slovo kravata má svůj prvopočátek v 17. století. V roce 1635 dorazili do Francie chorvatští vojáci podporující Ludvíka XIII. a nosili tradiční barevné šátky kolem krku. Tento oděvní doplněk označovali Francouzi jako “chorvat” tedy francouzsky “croat”, postupně se z toho stalo “cravate”. A tak jako řada jiných názvů oděvů se z francouzštiny rozšířil tento pojem do mnoha evropských jazyků.
Zdroje a další články o etymologii:
REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Třetí vydání (druhé přepracované a rozšířené vydání). Praha: Leda, 2015. ISBN 978-80-7335-393-3.
Pojďme se podívat na česká slova přejatá z francouzštiny. Stejně jako lidé cestují po celém světě, přelévají se z jazyka do jazyka i slova. Někdy u nás zdomácní natolik, že by nás už ani nenapadlo, že nějaké slůvko není tak docela české (ve skutečnosti ryze českých slov je opravdu pomálu). České výrazy převzaté z francouzštiny si naopak často uchovávají pro naše uši zvláštní zvuk a mnohá původně francouzská slova z nich poznáme podle typických koncovek: ať už jde o vizáž, masáž a vernisáž nebo třeba repertoár, pisoár a budoár či resumé, klišé a negližé. Některé z méně nápadných galicismů (českých slov francouzského původu) prozkoumáme v dnešním článku.
Antuka
Jaký je původ slova antuka? Tenis je doménou Britů a angličtiny, v Čechách ale zarytě už od první republiky používáme fonetický přepis francouzského “en tout cas” = “v každém případě”, tj. povrch vhodný pro sport za každého počasí na rozdíl od písku, nevhodného ke hře po dešti.
Debakl
“Debakl” znamená “naprostý neúspěch” nebo “totální porážku” . Dodnes ho používáme hlavně díky Zolově románu “Rozvrat” (francouzsky “La Débâcle”), jehož název je odvozený ze slova, které znamená “pukání ledů”. Ve svém díle Émile Zola vykreslil úplnou ponižující porážku Francouzů v prusko-francouzské válce, bitvu u Sedanu, povstání a krvavé poražení komuny – zkrátka jedny z nejbolestnějších okamžiků francouzské historie. Jeho záměr se mu zdařil natolik, že se název knihy vžil pro neúspěchy a pohromy obecně.
Mordié!
Výkřik „Mordié!“ nebo “Mordyjé”, jehož českým ekvivalentem by bylo asi „Ježíšku na křížku!“ nebo prostě „Sakra!“, je zase zkomoleninou zaklení „Mort de Dieu!“ – „Smrt boží“/“(U) smrti boží“ (někdy se spekuluje i o původu ze zvolání “Mon Dieu” = “Můj Bože”, které je ve francouzštině mnohem obvyklejší než “Mort de Dieu”).
Galimatyáš
“Galimatyáš” znamená „slátanina“ či „zmatek“. A zmatek vládne i v případě původu tohoto slova. Shoda panuje více méně jen na tom, že nějak souvisí s Francií a že ho používal už Jan Neruda. Zatímco teorii Jiřího Rejzka, že jde o odvozeninu z osobních jmen Gallus a Mathias nebo z fiktivního místního jména, považuji za trochu nudnou, historku o tom, že šlo ve skutečnosti o “Matyášova kohouta” a “kohoutova Matyáše” (pro zájemce k přečtení zde) naopak za přitaženou za vlasy. Osobně se mi nejvíc líbí následující vysvětlení původu slova “galimatyáš”: z němčiny přejatý posměšek, že cosi je “francouzská věda” z “galli” (francouzský) a “mathia” (učení). Možná jste si právě vzpomněli na některého z francouzských postmodernistů, což?
Je to žůžo dobrodrůžo!
Dětinské francouzské slovo „žůžo“ ve smyslu „skvělé“, „úžasné“ nebo „prima“ se do češtiny nejspíš dostalo z „jou-jou“ neboli “hračka” či “roztomilá věc” (podobný původ má i cukrovinka “žužu”). Ale pozor, v etymologii není nic jisté, a proto je také možné, že jde o převzetí původně romského slova “žůžo”, které znamená “čistý”.
Zdroje:
REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Třetí vydání (druhé přepracované a rozšířené vydání). Praha: Leda, 2015. ISBN 978-80-7335-393-3.
ŠLOSAR Dušan. Otisky. Ilustrace Jan Steklík. Nakladatelství Dokořán, Praha 2006, 116 s. ISBN 80-7363-029-X.
V roce 2016 a 2017 se rozhovory s Emmou Riedovou točily hlavně kolem Pařížského rekviem, nechyběly ale ani otázky na Královské intriky a psaní obecně.
Web Knižní útočiště blogerky Báry Kuznikové zveřejnil kromě rozhovoru i recenzi a videorecenzi spisovatelčiny prvotiny Královské intriky. Níže krátká ukázka z rozhovoru.
Bára Kuzniková: Zaujala mě forma románu Královské intriky, kdy je příběh vyprávěn nikoli z pohledu hlavní hrdinky, ale z pohledu mužů, kteří zasáhli do jejího života. Měla jsi nějaký důvod, proč jsi příběh nepsala z pohledu Markéty? A jaké bylo, psát část knihy z pohledu Jana Lucemburského?
Emma: Sama mám ráda, když se v knize vystřídá víc úhlů pohledu na tentýž příběh. (…) Lákalo mě vyprávět i prostřednictvím záporných postav, lákalo mě střídat věk a zkušenosti vypravěče. To, že vypravěči jsou jiné osoby než hlavní hrdinka, jí podle mě dodává určitou tajemnost.
Jan Lucemburský byl z vypravěčů rozhodně nejnáročnější, protože jeho životní situace pro mě byla hodně vzdálená – patnáctiletý středověký panovník. Snažila jsem se v sobě oživit vzpomínku na to, jak prožitkově silné je období dospívání, kolik nejistot a emocí člověk prožívá, a spojit to s tím, že budoucí vladař byl zpravidla pro svou roli vychováván, takže to není totéž, jako by na trůně seděl dnešní puberťák.
Další rozhovor byl uveřejněn na blogu Račí svět, který má výrazně širší záběr než jen knihy.
Pavel Růžička: Poslední dobou se začínají objevovat spisovatelé, kteří mají vystudovanou právnickou fakultu a místo paragrafů se pouští do psaní knih. Čím to je, že právníci jsou tak dobří na napsání smysluplné knihy?
Emma: U detektivek nebo příběhů ze soudních síní mají právníci určitě výhodu v tom, že mohli poznat prostředí, o němž vypráví, z první ruky. I u jiných žánrů ale přijde vhod, že v řadě právnických profesí se člověk setká s opravdu širokým spektrem lidí a zašmodrchaných osudů, takže o inspiraci není nouze. Nejdůležitější výhodou je ale podle mě disciplína, které musí člověk na právech přivyknout, má-li školu dokončit. (…)
Jinak ale studium práva může mít podle mě na autora i dost negativní vliv, protože jde o obor, který velmi deformuje vyjadřování. Člověk se musí mít na pozoru, aby mu šroubovaná právničina neprosakovala i do beletrie.
A mimochodem nejde o zas až takovou novinku, právníci utíkali do fiktivních světů vždycky – i Walter Scott nebo Jules Verne byli právníci…
V rozhovoru s blogerkou a novinářkou Ivanou Páskovou pro web Chrudimka.cz, který na začátku roku uveřejnil i recenzi Pařížského rekviem, se dozvíte mimo jiné, kde spisovatelka hledá inspiraci, jak se do jejích knih promítá její nálada nebo třeba ve které době by nejraději žila.
Ivana Pásková: Kdybyste si mohla vybrat historické období, v němž byste chtěla žít, které by to bylo?
Emma: Myslím, že člověk se nejlépe hodí do období, v němž skutečně žije. Setkávám se s tím, že si někdy lidé minulost idealizují, ale myslím, že jde spíš o nedostatek informací a podcenění toho, jak náročný dřív život byl, zejména pro chudé, pro všechny odlišné a pro ženy. Kdybych ale někam mohla jen nahlédnout, zajímala by mě renesanční Itálie. Myslím, že to muselo být období velkého myšlenkového a uměleckého kvasu a chtěla bych být u toho.
Ivana Pásková:Kniha Pařížské rekviem se celá odehrává na konci 19. století v Paříži. Jaký vztah máte k Francii a Paříži samotné? Jak Vás napadlo nechat příběh odvíjet právě zde?
Emma: V Paříži jsem necelý rok žila a často se tam vracím, je to pro mě město, o němž si dovolím tvrdit, že ho znám. Zasadit příběh Nathalie a Adriena například do Londýna nebo jinam, kde to neznám, bych se neodvážila. Zároveň se mi jejich příběh nezdál vhodný pro české prostředí té doby – chtěla jsem v něm zachytit lesk a bídu velkoměsta.
Tereza Zítková: Hlavní hrdinka vašeho druhého románu je velice svéhlavá a osobitá žena, jak vás napadlo takovou silnou ženu zasadit do prostředí a období, kde to ženy vůbec neměly lehké?
Emma: Mám ráda aktivní hrdinky a hrdiny, kteří berou osud do svých rukou, takže pro mě bylo přirozené, že i Nathalie bude taková.
Tereza Zítková: Je ve vašem druhém románu něco inspirováno pravdou?
Emma: Pokud pravdou myslíte skutečné osobnosti a historické události, pak ano. Lyceum Fénélon je skutečnou a dodnes existující školou, skutečná je i postava jeho ředitelky Cécile Provostové. V knize se mihnou některé další existující osobnosti, jako třeba herečka Marguerite de Bonnemains. Také mezinárodní politická atmosféra je inspirována dobovým napětím mezi evropskými státy. Hlavní dějová linka je ale smyšlená.
Pařížské rekviem nás přivádí nejen do Paříže konce 19. století, ale také do jihofrancouzských městeček a vesniček v Aude: Vinassanu a Armissanu, Narbonne a Gruissanu. Jak tato místa vlastně vypadají? To vám ukáže dnešní galerie.
Vinassan a Armissan
Vinassan, rodiště hraběte de Gresset, je malá víska, kterou dnes obklopují pole s cukrovými melouny a vyprahlé kopce vonící rozmarýnem.
Nathalie pochází z nedalekého Armissanu, kde má její otec truhlárnu.
Gruissan
Narbonne
Jak vypadalo překrásné malebné městečko Narbonne na konci 19. století, můžete vidět na fotografii níže.
A jak vypadá Narbonne dnes? Historické centrum se naštěstí příliš nezměnilo.
Dominantou města je nedostavěná katedrála sv. Justa.
(fotografie použité z https://commons.wikimedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana jsou licencovány pod licencí creative commons share alike)
Po obšírném článku věnovaném dámské módě přicházejí na řadu pánové. Uvnitř příspěvku se můžete těšit na elegány nejen v cylindrech, ale i v podvazcích 😉 !
Srovnáme-li to se záplavou dámských kanýrků, pánský oděv druhé poloviny 19. století jako by dával ostentativně na odiv jednoduchost, strohost a rovné linie.
Barvy jsou temné a tlumené, převažuje černá a jedinými ozdobami jsou řetízek k hodinkám a manžetové knoflíky. Pečetní prsten či špendlík do vázanky už značí určitou marnivost.
Obleky se lišily podle příležitosti a denní doby, pro niž byly určeny: domácí oděv, včetně “kuřáckého”, vycházkové obleky, sportovní, žakety pro formální denní příležitosti, velmi slavnostní večerní frak, méně formální večerní oblek, od r. 1888 také smoking atd.
Být oděn vhodně určité příležitosti bylo pro džentlmena klíčové, nezřídka se tedy pánové několikrát denně převlékali (údajně až 7x).
Tak jako v předchozích desetiletích se dál nosily redingtony (lehce vypasované dlouhé kabáty přes oblek), ale i další druhy svrchníků (např. rovně střižený chesterfield nebo volný havelok).
Na popularitě získával třídílný oblek (kalhoty, sako, vesta), jehož sako bylo nízko vykrojené, aby byla vidět vestička a košile pod ní. Saka mívala saténové či sametové klopy. Také vestičky byly často z luxusních látek, někdy i vzorované nebo barevné, celkově se ale cenila u mužů střídmost.
Zejména formální obleky (žaket, frak a tehdy nový smoking) prošly od té doby proměnami už jen v detailech a jejich základní koncepce zůstává nezměněna (proto také v tomto článku najdete i pozdější ukázky než jen z 80. let 19. století).
Žaket:
Smoking:
Frak:
Oproti předchozím desetiletím se frak zkracuje ke kolenům a do módy se nejen u fraku, ale i u dalších obleků vracejí tzv. šálové klopy (muž uprostřed).
Kalhoty k večernímu obleku bývaly přiléhavější než “denní” kalhoty, obvykle ze stejného materiálu jako sako a doplněné lampasem.
Límečky se nosily tuhé a vysoké, někdy s růžky přehnutými dolů. Už od 20. let 19. století se prodávaly oddělitelné límečky a manžety. Kolem krku se vázala kravata (uvázaná na dlouhý “four-in-hand” uzel).
K večernímu oděvu musely být vázanky bílé, přes den byla přijatelná i černá barva a od 70. let se objevují i barevné kravaty a motýlci. Nižší vrstvy nahrazovaly drahé kravaty barevnými šátky. Časté byly také šle. Možná vás to překvapí, ale pánské boty byly velmi úzké, skoro do špičky a vybavené podpatky. Jako ochrana sloužily psí dečky (19. století také přichází s řadou “praktických” zjednodušení – např. s botami, které vypadají, že jsou překryté psími dečkami, ale knoflíčky jsou ve skutečnosti pevnou součástí bot).
Pro sportovní aktivity jako hony a jízda na koni se nosily pumpky a volné tzv. norfolkské sako s opaskem, jež se stalo základem mnoha vojenských uniforem.
Neodmyslitelnou součástí oděvu všech vrstev byly pokrývky hlavy: buřinky a formálnější cylindry, u chudších mužů pak nejrůznější čapky s kšiltem.
Cylindr, jakkoliv nepraktický, byl pokrývkou hlavy džentlmena, jak dokládá i “Moderní etiketa na veřejnosti i v soukromí” (Modern Etiquette in Public and Private) z roku 1893: “Je drahý, je těžký, není malebný a působí upjatě, ale stejně: má jednu zásadní vlastnost ve svůj prospěch – dělá z muže džentlmena.”
Z praktických důvodů byl populární typ cylindru umožňující složení do placky.
Rukavice byly u mužů časté, i když ne vždy a všude.
Muži z nižších vrstev chodili rovněž v třídílném obleku, včetně saka, většinou však měli pouze dva obleky (běžný a sváteční), a to ještě často koupené u vetešníka. Kvalita tehdejších oděvů umožňovala v mnohem větší míře nosit oděvy z druhé ruky a i bohatší lidé si nechávali přešívat staré oděvy na nové.
Některé manuální profese sako na práci svlékaly, ale zpět domů se pánové vraceli kompletně odění.
Košile rozepínací do půli těla se přetahovaly přes hlavu, ty rozepínací po celé délce přicházely do módy koncem 19. století. Pánské spodní prádlo bylo podobně cudné jako dámské a většinou pokrývalo celé tělo, ať už šlo o košili a dlouhé spodky nebo o podvlékačky.
Novinkou pro odvážlivce bylo kratší letní spodní prádlo.
Aby pánům nevykoukl ani kousek lýtka, připevňovaly si ponožky podvazky – někdy pěkně nemravnými.
Muži z vyšších vrstev nosili vousy i vlasy velmi pečlivě upravené. Převažovaly krátké sestřihy rozdělené pěšinkou uprostřed a kníry, existovala ale celkem velká variabilita a spíše než proměnlivými trendy se pánové řídili osobními preferencemi – účesem, vousem či hladkou tváří bylo možné částečně vyjádřit určitý postoj či povahu.
V 80. letech se také objevují první bezpečnostní žiletky.