Gentile da Fabriano, Klanění tří králů, 1423, detail
O třech mudrcích z Východu hovoří Matoušovo evangelium.
Ježíš se narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda. Tehdy do Jeruzaléma přišli mudrcové z Východu. „Kde je ten narozený židovský král?“ ptali se. „Spatřili jsme na Východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ (Mt 2,1 – 2)
V citátu výše si můžete všimnout, že původní biblický text neudává, že šlo o krále, nezmiňuje jejich jména, věk, národnost ani jejich počet (v různých dobách a regionech se můžeme setkat i se 4, nebo dokonce 12 mudrci). Nebeský úkaz, který mudrce k Betlému dovedl, nazývá evangelium jen prostě “hvězda”. Většinový názor se dnes přiklání k tomu, že mohlo jít o konjunkci Jupiteru a Saturnu, tedy nikoliv o kometu.
Tři mudrcové dávných časů
Mozaika tří králů v bazilice Sant’Apollinare Nuovo v Raveně, cca 565
Na mozaice z baziliky Sant’ Apollinare Nuovo v Raveně (cca 565) už nacházíme nejen tradiční dary – zlato, myrhu a kadidlo, o nichž píše evangelista Matouš, ale také jména králů, která jim doplnila tradice. Není bez zajímavosti, že v různých částech světa jde o různá jména (např. syrští křesťané je nazývají Larvandad, Gushnasaph a Hormisdas). Na hlavách mají mudrcové, považovaní často pro znalost hvězd za Peršany, frygické čepice a jejich oděv je také perský. Věkem odpovídají třem věkům člověka – mládí, zralosti a stáří. Jejich cestu vede betlémská hvězda.
Sen tří králů, katedrála sv. Lazara, Autun, Francie, cca 1130
Reliéf na sloupové hlavici v katedrále v Autunu (cca 1130) zobrazuje tři krále, jimž anděl ve snu zvěstuje, aby se vydali na cestu do Betléma, a nad hlavami jim září hvězda. Člověk musí obdivovat úspornost, s níž románské umění vměstnalo všechny snící krále (i s korunami) do jediného výjevu.
Klanění tří králů, katedrála v Autunu, foto Christophe.Finot
Zlato, myrha a kadidlo gotiky
Jak silná byla tradice antického sochařství v Itálii, můžeme vidět na sochách Nicoly Pisana z 13. století. Přestože jde o sochy z vrcholného středověku, perspektivou, realismem, účesy i drapérií vděčí za mnohé starověkým vzorům, které mohl Pisano ve své vlasti vidět na vlastní oči.
Nicola Pisano: Klanění tří králů, reliéf na kazatelně v baptisteriu v Pise, pol. 13. st.
Giotto zobrazil krále se svatozářemi jako světce. I jeho králové reprezentují tři věky člověka. Všimněte si plných objemů těl a jejich různého natočení a psychologických výrazů v tvářích, kterými je Giotto proslulý (právě pro tento nový realismus je jeho dílo označováno jako proto-renesance). A taky samozřejmě povedeného velblouda. Asi u Giotta poprvé vidíme hvězdu jako kometu, což je dnes její nejčastější zobrazení. Za Giottova života bylo totiž možné v roce 1305 spatřit Halleyovu kometu, která na Giotta zapůsobila tak, že ji zobrazil i nad betlémským chlévem.
Giotto: Klanění tří králů, 1306
Jemnější gotickou notou naopak hraje o 120 let mladší oltářní deska Gentilea da Fabriana, zobrazující tři krále s početným doprovodem a mimořádně bohatými rouchy.
Gentile da Fabriano: Klanění tří králů, 1423
Prakticky donekonečna se můžeme kochat zajímavými detaily tohoto díla: brokát a šperky, chlapec sundavající ostruhu nejmladšímu králi, ženy zkoumající dary, pohnuté výrazy zúčastněných.
Stefan Lochner: oltář Klanění tří králů, pol. 15. st.
V kolínské katedrále se nachází oltář Klanění tří králů malíře tzv. měkkého stylu pozdní mezinárodní gotiky Stefana Lochnera.
enesanční záhady
Fra Angelico a Fra Filippo Lippi: Klanění tří králů, pol. 15. st.
Tondo (kulatý formát obrazu oblíbený v Toskánsku) je z většiny dílem mladšího Fra Filippa Lippiho, subtilní Panna Marie by však mohla být namalována ještě Fra Angelicem. Páv symbolizuje věčný život a zmrtvýchvstání a trosky zřejmě konec pohanské doby, nicméně význam polonahých postav v pozadí není jasný. Nikde také nevidíme betlémskou hvězdu – její přítomnost je pouze naznačena v pohledu muže v červeném hledícího vzhůru.
Na Botticelliho malbě vidíme nejen módně oděné renesanční postavy obklopující křehkou Madonu s Ježíškem, ale také kryptoportréty skutečné florenské honorace: především Cosima Medici (král klečící u Panny Marie), jeho syny Piera (král uprostřed v červeném plášti) a Giovanniho (třetí král) a vnuky Giuliana a Lorenza.
Sandro Botticelli: Klanění tří králů, 1475Sandro Botticelli: Klanění tří králů, detailSandro Botticelli – autoportrét
Umělec si nenechal ujít příležitost zobrazit ve výjevu i sám sebe – s hrdým pohledem upřeným na diváka.
Hieronymus Bosch – Tři králové, celek, 1485-1500
Oltářní deska Hieronyma Bosche, k vidění v Madridu. Oděv, dary a koruny králů jsou naplněny významy odkazujícími ke Kristovu budoucímu utrpení (obětování Izáka, trní). Z chléva vykukují podivné postavy – snad nepravý mesiáš, možná cosi úplně jiného – inu, Bosch, znáte to…
Hieronymus Bosch: oltář Klanění tří králů, střední panel, detail
Madona na Leonardově nedokončeném Klanění tří králů nesedí v chlévě, ale ve volné krajině, před palmovým stromem. Palma symbolizovala v antice vítězství, v křesťanství mučednickou smrt (a Kristus je spojením obojího) a objevuje se i v Písni písní, jejíž verše bývají mimo jiné interpretovány jako prefigurace Panny Marie.
Leonardo da Vinci: Klanění tří králů, 1480
V pozadí vidíme opět trosky a také jakýsi souboj jezdců. Králové se pokorně sklánějí před Jezulátkem. Zcela vpravo se pak na obraze možná nachází Leonardův autoportrét. Nestálý Leonardo zanechal toto dílo nedokončené ve Florencii, když dostal zajímavější zakázky v Miláně.
Giorgione: Tři mudrcové, cca. 1505
Možná sem patří, možná ne… Další tajemná renesanční malba je dílem předčasně zesnulého benátského mistra Giorgioneho. Obraz si objednal Tadeo Contarini, obchodník zajímající se živě o okultismus a alchymii. Výklady, co na malbě vidíme, se různí. Od výkladu, že jde o tři mudrce z Východu, které známe z Matoušova evangelia, se spíše ustupuje.
Možná jde o tři věky člověka – mládí, zralost a stáří. Možná o filosofy: stařec je Aristotelés či Platón, jehož moudrost byla zprostředkována Evropě arabskými učenci, symbolizovanými mužem uprostřed – Avicennou či Averroem. Mladík by pak byl učencem renesančním. Případně se může jednat o Pythagora a jeho učitele. Nebo o personifikace tří abrahámských náboženství (judaismus, křesťanství a islám) či o ztělesnění antiky, středověku a renesance.
Také jeskyně, do níž hledí mladý muž, nemá jasný význam – je připomínkou Platónovy jeskyně, Kristova hrobu, temnoty, nebo něčeho docela jiného?
Tintoretto: Klanění tří králů, 1582
Tintorettovo rozpohybované mnohafigurové zobrazení zahrnuje podobně jako Boschův obraz i krále tmavé pleti. Králové různých “ras” měli být zkratkou pro různé části světa a různé lidské civilizace, jednotné před tváří Krista – většinou šlo o Evropu, Asii a Afriku. Z toho vycházely i pokusy o zachycení “exotického” oděvu odpovídající vědomostem a představám jednotlivých malířů.
Tintoretto: Klanění tří králů, detail
Jas a stíny baroka
Nesmírně výkonný Peter Paul Rubens zpracoval tento námět hned několikrát (dílna jistě pomohla…), takže různé varianty jeho Tří králů můžete vidět v Madridu, v Cambridgi i Antverpách; mnou vybraná verze visí ve francouzském Lyonu a zvolila jsem ji kvůli překrásným postavám impozantního maurského krále, dojatých starců, roztomilého dítka a líbezné Marie.
Peter Paul Rubens: Klanění tří králů, cca. 1618Peter Paul Rubens: Klanění tří králů, detail
Zvláštně slavnostní směs melancholie a pokory dýchá z posledního díla v této galerii – tentokrát od Rembrandta.
Rembrandt van Rijn: Klanění tří králů
Iluminace z Cantigas de Santa Maria, 1221–1284 – hráč na loutnu a na arabský rabel
Na jaké hudební nástroje naši předci hráli? Řada nástrojů změnila od středověku svou formu, mnohé zase ustoupily do pozadí a dnes už je slyšíme jen výjimečně. Mandora, psalterium, niněra – názvy některých z nich nám mohou znít jako tajemná zaklínadla.
Iluminace hudebníků z Tropáře Svatého Martiala, 11. st.
Kromě všemožných bubínků a jiných ozvučných nástrojů hráli středověcí hudebníci hlavně na flétny (příčné i zobcové, jednoduché i zdvojené), dále na rohy, loutny, kvinterny, dudy, trombóny, niněry nebo harfy.
Hudební nástroje středověké Evropy se vyvíjely s velkým přispěním vlivu vyspělé arabské a perské kultury (ostatně i původ názvu “loutna” – jednoho z netypičtějších trubadúrských nástrojů – je pravděpodobně arabský a znamená “dřevo”).
Flétny všeho druhu
Ve středověku se hrálo na flétny rozmanitých tvarů, které byly až na výjimky dřevěné.
Iluminace z Cantigas de Santa Maria – dvojité flétny
Freska Simone Martiniho – flétnista a hráč na kvinternu, 1322
Niněry
Niněra, prastarý strunný nástroj, s nímž se setkáváme už od 10. století, funguje tak, že díky točení klikou se tře dřevěný kotouč o struny, podobně jako smyčec u houslí, a ty se rozeznívají. Zároveň druhou rukou hráč zkracuje podle potřeby struny, aby dosáhl různých tónů – to může dělat pomocí klapek nebo prsty na hmatníku, jak to známe u loutny nebo kytary.
Hráči na niněry
Niněra byla překvapivě oblíbená a nalezneme ji na celé řadě vyobrazení, včetně Zahrady pozemských rozkoší (Peklo) nizozemského malíře Hieronyma Bosche:
Hieronymus Bosch: niněra a další nástroje v “Pekle”, kol. 1500
Nejstarší niněry vyžadovaly kooperaci dvou hráčů – jeden točil klikou, druhý ovládal klapky.
Hráči na niněru, Santiago de Compostela
Dudy
Socha dudáka v cisterciáckém klášteře Santes Creus ve Španělsku
“Byzantská lyra”, rebec a fidula – předchůdce houslí
Byzantská lyra byla zřejmě prvním smyčcovým nástrojem (zmiňuje se o ní Peršan Ibn Khurradadhbih v 9. století a níže ji vidíme na byzantské slonovinové skříňce kol. r. 1000).
Tzv. byzantská lyra, kol. r. 1000
Zachovalá “byzantská lyra”, konec 12. st. – foto Stevepeterson
Od 13. století se v Evropě rovněž rozšířil arabský smyčcový nástroj rebec, který se tvarově byzantské lyře podobá (rebec a byzantská lyra jsou někdy uváděné jako tentýž nástroj).
Rebec a loutna na obraze Gerarda Davida Panna mezi Pannami, 1500-1510
Samotné housle se však vyvinuly spíše z tzv. fiduly (fidelu), která má protažený krk. Více o historii houslí si můžete přečíst třeba zde.
Žaltář z Peterborough, vielle neboli fidula (fidel), 14. st.
Loutny, mandory, kvinterny a citole
Nicolaus Wurmser ze Štrasburku (Mistr Lucemburského rodokmene): freska Klanění apokalyptických starců beránkovi, Karlštejn, 1350-1360, na fresce by měly být: fidula, citola, dvourezonátorová harfa, české křídlo, žaltář, kvinterna a loutna
Loutny, citole a kvinterny byly ideálními trubadúrskými nástroji, neboť hudebník mohl zároveň hrát i zpívat. Mladší mandora (někdy též mandola) je pravděpodobně předchůdkyní maličké mandolíny a je o něco menší než loutna. Citole mívají zvláštní tvar (prý podle listu cesmíny). U všech těchto strunných nástrojů se někdy struny pro výraznější zvuk zdvojovaly. Zdá se, že převažovaly verze čtyřsborové (4 páry strun), někdy pěti- či šestisborové. Nicméně v 10. století arabský cestopisec Ibn Rosteh píše: „[U Slovanů] jsou různého druhu loutny, tambury, a píšťaly. Jejich píšťaly jsou délky na dva lokte a loutna je u nich osmistrunná.“
Možná si vzpomenete, že na loutnu hrála při mnoha příležitostech Markéta z Královských intrik nebo na temný osud loutny Romana Orsiniho.
Anděl hrající na kvinternu v katedrále Saint Julien du Mans ve Francii, kol. r. 1325
Historické mandory a loutny, foto Andrew Plumb
Krásné ornamentální “rozety” v otvoru ozvučné desky se vyráběly z tenké překližky či z vrstveného papíru prořezáváním.
Kvinterna vyrobená Hansem Othem v Norimberku, 1450, dnes vystavená na hradě Wartburg, foto Ingersoll
Vyobrazení mandory z r. 1636
Žaltář, cimbál a české křídlo
Žaltář (psalterium) přichází do Evropy z Blízkého východu v 11. století. Zpočátku míval deset či jedenáct strun, počet strun se však postupně zvyšoval. Byl-li držen v náručí, jako to vidíme u ženy zcela vpravo, hrálo se na něj jednou rukou. Bylo ale možné na něj hrát i na položený paličkami či trsátky. Z žaltáře se vyvinul cimbál.
Velislavova bible, ženy hrající na hudební nástroje, 1325-1349
Žena zcela vlevo na naší ukázce z Velislavovy bible drží typicky českou verzi žaltáře, zvanou pro tvar připomínající křídlo “české křídlo” (“ala bohemica”). Spolu s dvourezonátorovou (žaltářovou) harfou (viz obrázek níže) jde o nástroj, který se prý vyskytuje prakticky pouze v pramenech českého původu.
Anděl hrající na psalterium, foto Jean-Pol GRANDMONT
Psalterium – rekonstrukce, foto Martin Amend
Varhany
Středověké varhany byly většinou přenosné, teprve postupně se objevují i nepřenosné (“positiv”).
Přenosné varhany, Kreuz-Altar – detail, 1490–1495
Vzácné malované pozdně středověké varhany – positiv ze Sionu ve Švýcarsku:
Varhany, Notre Dame St. Valere, Sion ve Švýcarsku, kol. 1430, foto Frinck51
Zde si můžete otestovat své znalosti středověkých nástrojů na jedné německé knižní iluminaci.
Mistr Kroniky světa Rudolfa von Ems: hudebníci všeho druhu na dvoře krále Davida, kol. 1340
A na závěr jeden snímek dnešních hudebníků snažících se o návrat ke středověké hudbě: buben (zde asi původně africké djembe), trumšajt, dudy, tamburína a strunné nástroje v pozadí (loutna? kytara?).
Vystoupení dobově oděných hudebníků na hradě Kašperk – foto Ponto
Všechny iluminace a fresky jsou public domain stejně jako všechny fotografie bez uvedení autora, ostatní fotografie jsou licencovány jako creative commons + share alike.
(zdrojem je Wikimedia Commons, http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page).
Berlínem konce 19. století se hrdina knihy Pařížské rekviem Adrien de Gresset jen mihne, nicméně i tak stojí za to si toto “město cetek i pravého zlata” připomenout na vyobrazeních z dob dávno před jeho radikálními proměnami ve 20. století.
Ruch ulic
Dnes je Berlín jedním z nejstylovějších měst Evropy. I v 19. století však měl Berlín své kouzlo.
Hallesches Tor, 1894
Postupimské nám., cca. 1890-1900
Tyto grafiky jsou vytvořené metodou fotochromu, tedy fotografického negativu přeneseného do litografie, proto jsou barevné.
Na starých fotografiích, grafikách a obrazech lze sledovat mnohé: proměny urbanismu a architektury, módu nebo třeba dopravní prostředky. Všimněte si konespřežné tramvaje a otevřených drožek se stahovací střechou.
Nová strážnice, cca. 1890-1900
Berlínu se nevyhýbali ani malíři – níže Julius Jacob, ml.
Julius Jacob: Kemperplatz, 1889
Čilý provoz kolem sádrové sochy Beroliny. Nejslavnější verze této personifikace Berlína z bronzu stála až do r. 1942 na Alexanderplatz. 1944 byla roztavena pro válečné účely.
Socha alegorické figury Beroliny, 1889
Charlottenburg, cca 1900
Řeka je tepnou města
Pohledy na řeku Sprévu jsou asi nejkrásnější.
Postupimský most, cca 1890
Vory na Sprévě, 1889
Fischerbrücke, 1880, nábřeží s mlýnicemi, dnes Mitte
Waisenbrücke, cca 1880, foto Friedrich Albert Schwartz
Gertraudenbrücke,1880
Berlín malebný
Na prvním obrázku vidíte pokládání kolejí.
Köllnischer Fischmarkt, 1886
Prodej ovsa, otrub, sena atd. (takže v podstatě tehdejší benzínka?).
Petristraße, 1880
Nikolaiviertel, 1880, zničeno za války
Slavné berlínské vnitrobloky dávno předtím, než je znovuobjevili hipsteři.
Dresdener Straße, 1880
Trhy na Dönhoffsplatz.
Dönhoffsplatz, 1880
Zázraky techniky
Tramvaj, 1882
Carl Saltzmann: První elektrické pouliční osvětlení 1882, 1884 (rok malby)
Anhalter Bahnhof (dnes Kreuzberg), 1880, dnes neexistuje
Berlín z ptačí perspektivy
Berlín před 1. světovou válkou
Berlín, před 1910
Dóm
Berlínský dóm, 1906
Ulice Pod Lipami (Unter den Linden)
Pod Lipami, konec 19.st.
A co by byl Berlín 19. století bez vojenské přehlídky, že…
Pod Lipami před 1. světovou válkou
Nahlédnutí do německých domácností
Nepodařilo se mi najít skutečně autentické snímky (ne ateliérové) opravdu bohatých domácností, ze fotografií níže se zdá, že v bytech byla nouze především o prostor.
Německá domácnost, cca 1913
Německo, dělnická domácnost, počátek 20. st.
Německo, kuchyně, počátek 20. st.
Německá domácnost a krejčovská dílna v jednom, cca 1900
Po gotických Madonách, klanění pastýřů a klanění tří králů, u nichž jsme se dostali vždy nejdál k baroku, jsem cítila určitý dluh vůči novějšímu výtvarnému umění. Proto jsem pro letošní vánoční galerii chtěla zvolit téma, které by pro změnu přibližovalo duchovně laděné umění 20. století. Tentokrát jsem tedy sáhla po dílech novějších, a to dílech tichých, intimních a meditativních, dílech českého básníka, překladatele a výtvarníka Bohuslava Reynka (1892 – 1971), který je známý především svými grafickými pracemi (zejména suchou jehlou), ale věnoval se i malbě a kresbě.
Bohuslav Reynek, Betlém IV, suchá jehla
Mezi Reynkovými grafikami nalezneme mnohem častěji námět piety a ukřižování (nezřídka potřísněný krvavě rudým monotypem) než Narození Páně, nicméně i jesličky mají v jeho tvorbě místo. Jde o jesličky chudobné, ukryté ve stínu, někdy dokonce sledované jen z uctivé dálky, s ostychem, přes okno evokující nevyhnutelný kříž…
Bohuslav Reynek, Betlém, suchá jehla
…rembrandtovsky temné, skromné, s křehce působícími postavami…
Bohuslav Reynek, Betlém III, 1954, suchá jehla s monotypem
Bohuslav Reynek, Narození Páně
Bohuslav Reynek, Narození Páně
V té jednoduché prostotě můžeme číst tíhu lidského údělu, který bere Spasitel na sebe, tíhu chudoby, útěku a strastí cesty.
Bohuslav Reynek, Útěk do Egypta, suchá jehla
Rovněž Reynkovy nebiblické zimní motivy v sobě mají sílu adventních meditací.
Bohuslav Reynek, Zahrada v zimě, suchá jehla
Bohuslav Reynek, Kočka na okně,,1949
Rozloučím se Reynkovou básní nazvanou Vánoce 1970, tedy Vánoce rok před umělcovou smrtí.
Vánoce 1970
Bohuslav Reynek
Advent. Čtvrtá neděle.
Procitají andělé.
Vstaňte s námi, volají.
Z polí, z lesů, ze stájí.
Jdeme, nic jsme nepřinesli.
Holá dlaň se chytá jeslí.
Nestudí to, nehřeje
prázdné prsty naděje.
Nestudí to, nepálí.
Nedali jsme, nevzali.
Ale někdo někde volá.
Z mraků hvězda, kámen zdola?
Dlaň je prázdná. Hlava vratká,
trne v rukou Jezulátka.
Pařížské rekviem nás přivádí nejen do Paříže konce 19. století, ale také do jihofrancouzských městeček a vesniček v Aude: Vinassanu a Armissanu, Narbonne a Gruissanu. Jak tato místa vlastně vypadají? To vám ukáže dnešní galerie.
Vinassan a Armissan
Vinassan, rodiště hraběte de Gresset, je malá víska, kterou dnes obklopují pole s cukrovými melouny a vyprahlé kopce vonící rozmarýnem.
Radnice ve Vinassanu, foto Rauenstein
Rozpadlá historická ledárna poblíž Vinassanu, foto Duduche11
Ruiny kostela sv. Petra v polích kolem Vinassanu, foto Rauenstein
Nathalie pochází z nedalekého Armissanu, kde má její otec truhlárnu.
Armissan, celkový pohled
Armissanské vinice
Gruissan
Gruissan, foto Ptitgone
Krajina kolem Gruissanu – vinice a solná pole, foto ryanovineyards
Gruissan, pohled na moře, foto Wikinade
Gruissan, foto Francois de Dijon
Gruissan – Barbarosova věž, foto Wikinade
Flora na ostrově Sv. Martina naproti Gruissanu, foto Christian Ferrer Wikimedia Commons
Narbonne
Jak vypadalo překrásné malebné městečko Narbonne na konci 19. století, můžete vidět na fotografii níže.
Narbonne – Canal de la Robine a Donjon Gilles-Aycelin
A jak vypadá Narbonne dnes? Historické centrum se naštěstí příliš nezměnilo.
Narbonne, foto Benh LIEU SONG
Dominantou města je nedostavěná katedrála sv. Justa.
Narbonne, katedrále, foto archiv Emmy Riedové
Klášter, foto Florent Pécassou
Radnice a donjon
Pohled na náměstí před radnicí
Pasáž U Kotvy
Canal de la Robine, http://claire-d-aude.over-blog.com/tag/carcassonne%20-%20aude%20%26%20sites%20cathares/3
(fotografie použité z https://commons.wikimedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana jsou licencovány pod licencí creative commons share alike)
V Paříži to všechno velkolepě končí, kde ale náš příběh začíná? Ačkoliv má moje nová knížka v názvu Paříž, většina hlavních postav pochází z francouzského jihu, konkrétně z departmentu Aude. Tam se také podíváme s tímto článkem.
Department Aude, přezdívaný podle středověkých kacířů “Země katarů” (podobnost s českým slovem “kacíř” není náhodná!), se nachází na jihovýchodě Francie, mezi Pyrenejemi a Středozemním mořem. Jde o jednu z okcitánských jazykových oblastí – okcitánštinu jsem zmiňovala v článku o trubadúrech.
Krajinou protéká řeka Aude, která dala departmentu jméno a na jejíž březích najdeme i asi nejznámnější turistickou atrakci oblasti: opevněné město Carcassonne.
Carcassonne na břehu Aude, foto Jean Pol Grandmont, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Carcassonne, foto archiv Emmy Riedové
Řeka Aude ve vísce Lagrasse, foto Pinpin, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Aude se pyšní mimořádně bohatou historií – od pravěkých osad a keltských oppid, přes římské osídlení a středověký rozkvět až po proměnu v zemi obchodníků a vinařů. Jsme ve Francii, takže nám nezbývá než se u vín na chvíli zastavit: nejznámější z místních vín je asi šumivé bílé Blanquette de Limoux, populární jsou ale také vína z Limouxinu, Clape, Fitou a z horských oblastí Corbièru. Právě z Corbièru pochází i jedno z typických audeských jídel – fréginat, jídlo z nasekaného vepřového, rajského protlaku a zeleniny okořeněné středomořskými bylinkami. Jinými specialitami jsou polévka borrida z ryb a plodů moře nebo cassoulet.
Významnou tepnou departmentu nabízející navíc i krásné scenérie je Canal du Midi (“Kanál z jihu”) nebo také “Kanál dvou moří”, vybudovaný v letech 1666 až 1682 mezi Toulouse a Sète (tam navazuje na řeku Garonne a tím spojuje Středozemní moře s Atlantikem).
Canal du Midi
Canal du Midi
Canal du Midi v Trebes
Do Vinassanu, Armissanu a Gruissanu, které hrají v Pařížském rekviem nejdůležitější roli, se vypravíme někdy příště. V knize ale také poznáme městečko Narbonne a zmíněn je i nedaleký klášter Fontfroide.
Narbonne, foto Benh Lieu Song, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Klášter Fontfroide, foto Ziegler175, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Klášter Fontfroide, foto Nancy, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Za pozornost v Aude stojí i řada dalších míst: západní oblast s historickým názvem Razès, katarské hrady rozeseté v krajině nebo opatství Sainte-Marie de Lagrasse.
Tak dlouho jsem se rozhodovala, kterým obrazem doplnit své přání krásných a poklidných svátků, až jsem si uvědomila, že jich sem musím umístit vícero. Ať jejich světlo prozáří i váš advent.
Mistr Vyšebrodského oltáře – Narození Páně, cca 1350
Madona něžně líbá své dítě, tak jako to vídáme na byzantských ikonách “Glykofilúsách”, zatímco sv. Josef a porodní bába připravují koupel. Pastýřům zvěstuje anděl radostnou zvěst. Klečící mecenáš je Petr I. z Rožmberka.
Mistr Třeboňského oltáře – Adorace Krista z Hluboké, cca 1380
Nový způsob, jak zobrazovat narození Páně s Madonou klečící v modlitbě nad dítětem, často prostovlasou a s modrým pláštěm, je na konci 14. století inspirován viděním sv. Brigitty Švédské. Roztomilým detailem jsou ptáčci na střeše a stromech.
Hugo van der Goes: Portinary Triptych – Adorace Krista, cca 1470
Zaalpská pozdní gotika si libovala v symbolech, nejdrobnějších detailech a velmi subtilních postavách. Svět i nebeští obyvatelé jsou na plátně Hugo van der Goese rozděleni na jednotlivé skupiny (dokonce i barevně) a společně se klaní Kristu, který je symbolicky spojuje.
Piero della Francesca: Narození Páně, 1470 -5
Oproti tomu raná renesance ve stejné době v Itálii je sošná, důstojná a usiluje především o zobrazení objemů. Skupina andělů s Pannou Marií a Ježíškem je oddělena barevně od zbytku postav nebesky modrou barvou.
Giorgione: Klanění pastýřů, cca 1505
Giorgione a jeho jakoby v oparu zahalená scéna vroucné modlitby.
Corregio: Klanění pastýřů neboli Svatá noc, 1530
Corregiovo oslnivě jasně zářící dítě insirovalo řadu epigonů. Pastýř takřka vystupuje z obrazu k nám, tak usilivně se nás snaží malíř vtáhnout do děje.
Caravaggio: Klanění pastýřů, 1609
Pro mě asi nekrásnější klanění pastýřů. Něžné, intimní, tajemně nedokončené, prosté, dojemné.
El Greco: Klanění pastýřů, 1612
El Greco a jeho divoký styl směřující vysoko a hluboko, jasný, excentrický, zářivě barevný, a přitom obřadný.
Jestli jste zvědaví, jaký byl můj příspěvek k historii svatebních šatů, tady je pár fotek z naší zahradní svatby. Šaty jsem si sice navrhla, ale nešila jsem je, ušila mi je jedna velmi schopná švadlena.
Úplně původní inspirací, která zde není vidět, mi byly dlouhé vrstvené šifonové šaty některých muslimek, jež jsem vídala v pařížských ulicích – každá ze tří vrstev jejich šatů byla jiná, ale všechny k sobě barevně ladily a nejsložitější vzor měla často ta nejspodnější, odkrývající se jen při chůzi, zatímco navrhu byly šaty zpravidla jednobarevné.
Foto – probuď labuť
Já zvolila bleděmodrý šifon na vrchní vrstvu a šifon s pavím vzorem na spodní, na záda a na stuhu. Kytice je moje dílko, věneček mi spletly kamarádky.
Foto – Probuď labuťFoto – Probuď labuť
U ženicha se nějak během dopoledního shonu na leccos zapomnělo – na kapesníček i květinu na klopu. Alespoň, že má ty slušivé tkaničky a rozverný vítr ve vlasech jako ozdobu.
V tomto příspěvku najdete skutečných historických postav, které se v mé knize objevují. Převážná většina vyobrazení je velmi schématická (miniatury) nebo zcela smyšlená (např. busty ze svatovítského triforia, které vznikly až po smrti Elišky a Jana), někde (např. u Jindřicha Lucemburského) se ale určité rysy opakují, Robert Neapolský byl nejspíš jako jediný ztvárněn se skutečně portrétní ambicí.
Jindřich VII. Lucemburský
Jindřich VII. Lucemburský
korunovace Jindřicha VII. Lucemburského římským králem s manželkou Markétou
Smrt Jindřicha VII. Lucemburského
Petr z Aspeltu
Petr z Aspeltu
Náhrobek Petra z Aspeltu se třemi králi, které korunoval (Jan Lucemburský, Jindřich VII. Lucemburský, Ludvík IV. Bavor)
Eliška Přemyslovna
Eliška Přemyslovna
Svatba Jana Lucemburského a Eliška Přemyslovny
Jan Lucemburský
Jan Lucemburský soudí
Busty Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského z katedrály svatého Víta
Robert I. Neapolský
Robert I. Neapolský na obraze Simone Martiniho (korunuje ho jeho starší bratr sv. Ludvík z Toulouse)
Umělci vrcholné gotiky usilovali mimo jiné o zpodobnění vnitřní krásy Matky Boží s dítětem skrze jejich krásu fyzickou. Tomuto jejich úsilí dnes vděčíme za jedny z nejkrásnějších děl českého duchovního umění vůbec.