Na jaké hudební nástroje naši předci hráli? Řada nástrojů změnila od středověku svou formu, mnohé zase ustoupily do pozadí a dnes už je slyšíme jen výjimečně. Mandora, psalterium, niněra – názvy některých z nich nám mohou znít jako tajemná zaklínadla.

Kromě všemožných bubínků a jiných ozvučných nástrojů hráli středověcí hudebníci hlavně na flétny (příčné i zobcové, jednoduché i zdvojené), dále na rohy, loutny, kvinterny, dudy, trombóny, niněry nebo harfy.

Hudební nástroje středověké Evropy se vyvíjely s velkým přispěním vlivu vyspělé arabské a perské kultury (ostatně i původ názvu „loutna“ – jednoho z netypičtějších trubadúrských nástrojů – je pravděpodobně arabský a znamená „dřevo“).

Flétny všeho druhu

Ve středověku se hrálo na flétny rozmanitých tvarů, které byly až na výjimky dřevěné.

Niněry

Niněra, prastarý strunný nástroj, s nímž se setkáváme už od 10. století, funguje tak, že díky točení klikou se tře dřevěný kotouč o struny, podobně jako smyčec u houslí, a ty se rozeznívají. Zároveň druhou rukou hráč zkracuje podle potřeby struny, aby dosáhl různých tónů – to může dělat pomocí klapek nebo prsty na hmatníku, jak to známe u loutny nebo kytary.

 

Niněra byla překvapivě oblíbená a nalezneme ji na celé řadě vyobrazení, včetně Zahrady pozemských rozkoší (Peklo) nizozemského malíře Hieronyma Bosche:

Nejstarší niněry vyžadovaly kooperaci dvou hráčů – jeden točil klikou, druhý ovládal klapky.

 

Dudy

„Byzantská lyra“, rebec a fidula – předchůdce houslí

Byzantská lyra byla zřejmě prvním smyčcovým nástrojem (zmiňuje se o ní Peršan Ibn Khurradadhbih v 9. století a níže ji vidíme na byzantské slonovinové skříňce kol. r. 1000).

Od 13. století se v Evropě rovněž rozšířil arabský smyčcový nástroj rebec, který se tvarově byzantské lyře podobá (rebec a byzantská lyra jsou někdy uváděné jako tentýž nástroj).

Samotné housle se však vyvinuly spíše z tzv. fiduly (fidelu), která má protažený krk. Více o historii houslí si můžete přečíst třeba zde.

 

Loutny, mandory, kvinterny a citole

Loutny, citole a kvinterny byly ideálními trubadúrskými nástroji, neboť hudebník mohl zároveň hrát i zpívat. Mladší mandora (někdy též mandola) je pravděpodobně předchůdkyní maličké mandolíny a je o něco menší než loutna. Citole mívají zvláštní tvar (prý podle listu cesmíny). U všech těchto strunných nástrojů se někdy struny pro výraznější zvuk zdvojovaly. Zdá se, že převažovaly verze čtyřsborové (4 páry strun), někdy pěti- či šestisborové. Nicméně v 10. století arabský cestopisec Ibn Rosteh píše: „[U Slovanů] jsou různého druhu loutny, tambury, a píšťaly. Jejich píšťaly jsou délky na dva lokte a loutna je u nich osmistrunná.“

Možná si vzpomenete, že na loutnu hrála při mnoha příležitostech Markéta z Královských intrik nebo na temný osud loutny Romana Orsiniho.

Krásné ornamentální „rozety“ v otvoru ozvučné desky se vyráběly z tenké překližky či z vrstveného papíru prořezáváním.

Žaltář, cimbál a české křídlo

Žaltář (psalterium) přichází do Evropy z Blízkého východu v 11. století. Zpočátku míval deset či jedenáct strun, počet strun se však postupně zvyšoval. Byl-li držen v náručí, jako to vidíme u ženy zcela vpravo, hrálo se na něj jednou rukou. Bylo ale možné na něj hrát i na položený paličkami či trsátky. Z žaltáře se vyvinul cimbál.

Žena zcela vlevo na naší ukázce z Velislavovy bible drží typicky českou verzi žaltáře, zvanou pro tvar připomínající křídlo „české křídlo“ („ala bohemica“). Spolu s dvourezonátorovou (žaltářovou) harfou (viz obrázek níže) jde o nástroj, který se prý vyskytuje prakticky pouze v pramenech českého původu.

 

Varhany

Středověké varhany byly většinou přenosné („portativ), teprve postupně se objevují i větší nepřenosné („positiv“).

Vzácné malované pozdně středověké varhany – positiv ze Sionu ve Švýcarsku:

Zde si můžete otestovat své znalosti středověkých nástrojů na jedné německé knižní iluminaci.

A na závěr jeden snímek dnešních hudebníků snažících se o návrat ke středověké hudbě: buben (zde asi původně africké djembe), trumšajt, dudy, tamburína a strunné nástroje v pozadí (loutna? kytara?).

Všechny iluminace a fresky jsou public domain stejně jako všechny fotografie bez uvedení autora, ostatní fotografie jsou licencovány jako creative commons + share alike.

(zdrojem je Wikimedia Commons, http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page).

Velmi cenným zdrojem informací byl pro mě článek Martina Nejedlého http://hudebnirozhledy.scena.cz/www/index.php?page=clanek&id_clanku=2699

Více o nástrojích (včetně jejich alternativních názvů):

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kvinterna

https://cs.wikipedia.org/wiki/Psalt%C3%A9rium

http://elthin.cz/fidula.php

http://subulcus.wz.cz/citola/

https://www.oldharp.com/z-historie/

https://www.oldharp.com/z-historie/

The post Středověké hudební nástroje first appeared on EMMA RIEDOVÁ.

„Skupina Zahranice vznikla z čiré radosti nad společnou tvorbou. Její hudba v sobě snoubí živost jazzu a prostořekost folku a šansonu,“ zní popis hudebního uskupení z pera mladého textaře, zpěváka a kytaristy Tomáše Sýkory (24). Jeho mlčenlivým společníkem u piána a dalších nástrojů je skladatel Adam Konečný (25). Právě je jsem trochu vyzpovídala, abych vás nalákala na jejich první veřejný koncert.

Jaké jsou vlastně vaše hudební vzory?

Tom: Líbí se mi ohromné množství různých hudebních žánrů, ale hlavně u českých interpretů hodně vnímám hudbu i přes text, takže se u mých oblíbenců spojuje skvělá hudba a promyšlené poetické texty. Vyrůstal jsem na Spirituál kvintetu, Voskovci a Werichovi a na folkařích Karlu Krylovi, Jarku Nohavicovi, Karlu Plíhalovi a Zuzaně Navarové a jejich hudba mě také nejvíc ovlivnila.

Ze zahraničních hudebníků bych jmenoval především Johnnyho Cashe a Leonarda Cohena, jejichž písničky podle mě nesou velmi silný emocionální náboj.

Adam: Jednoznačně Yann Tiersen – na něm jsem vyrůstal a díky němu jsem se také začal věnovat piánu a jeho skladbami jsem začínal. Z českých hudebníků mám asi nejsilnější vztah k Jaroslavu Ježkovi.

A co vás při skládání nejčastěji inspiruje?

Adam: Rád poslouchám jazzové rádio a vůbec všechny odnože jazzu a hledám v tom nové hudební myšlenky, které dál rozvíjím. Nejvíc mě toho asi napadá při chůzi v přírodě. Taková dynamická meditace.

Tom: Teď asi hlavně díla jiných umělců – tvorbu vnímám hodně jako dialog, reaguju vlastním způsobem na to, co mě osloví. Podobně je to i s dalšími zdroji inspirace – umění je pro mě forma reakce. Reakce na život, na události kolem mě…

Dovedli byste jmenovat jednu svou skladbu, kterou máte nejraději?

Tom: Určitě skladba Ruce. Má „vodpich,“ pěkně v ní do sebe zapadá text s doprovodem piána.

Adam: Mně se líbí Jáma jam a Piáno postačí, hm, nejvíc asi Piáno, které obsahuje dvě hudebně kontrastní části a pak takovou lyrickou pasáž.

Další originální autorskou tvorbu skupiny Zahranice si můžete poslechnout 14.4.2016 v kavárně Do Větru. V rámci kulturního večera vystoupí kromě Toma Sýkory a Adama Konečného i Emma Riedová s ukázkou ze své nejnovější knihy Pařížské rekviem.

The post Tvorba jako dialog – kapela Zahranice first appeared on EMMA RIEDOVÁ.

Neznamená to samozřejmě, že mimo církev hudba v Evropě neexistovala, jen zkrátka řeholníci na rozdíl od lidí neučených dokázali liturgickou hudbu častěji zaznamenat a tím vlastně umožnili, abychom ji poznávali i my dnes.

Nejrozvinutější podobou liturgického zpěvu byl gregoriánský chorál, jehož označení je odvozeno od jména papeže Řehoře Velikého, jelikož právě díky jeho reformě se vlastně chorál začal vyvíjet. Gregoriánský chorál vznikal zhruba v 10. – 14. století a jeho složité melodie, které jako by tvořily svými strmými výškami a propady, drobnými ornamenty a „věčným“, neodměřovaným tempem cosi jako protějšek k nebesům se tyčící gotické katedrály, doprovázely mše svaté ve většině kostelů i klášterů.

Puer natus est/Dítě se nám narodilo vyjadřující radost z oznámení narození Spasitele: www.youtube.com/watch?v=sp-fWQxbtq0

Chorál vrcholného středověku dnes ohromuje složitostí, krásou a díky používání stupnic-modalit, které se moderní evropské hudbě postupně odcizily, také starodávnou exotičností. Úplné počátky evropské středověké hudby však musíme hledat v ještě dřívějších stoletích.

K tomu, abychom pochopili roli hudby v klášterním životě, je třeba se podívat na to, jak vlastně vypadal takový obyčejný den středověkého mnicha. Svatý Benedikt (který žil v 6. století), zakladatel nejstaršího mnišského řádu benediktinů, se v regulích, jež sepsal pro své následovníky, odkazuje na slova žalmu 119: „Sedmkrát za den chválím Tě…“ a určuje mnichům sedm modliteb, tzv. hodinek, v průběhu celého dne (a prakticky i noci).

Mniši během těchto každodenních modliteb meditovali především nad žalmy, v menší míře také nad jinými texty z Bible. Texty samozřejmě recitovali v latině, tehdejším jazyce vzdělanců. Můžeme se dohadovat, že z původní recitace zpívané rovným tónem se postupně odkryla latina jako „skrytá melodie,“ především pro své pravidelné přízvuky a intonování začátků a konců vět. Prosté recitace se tedy postupně vyvinuly do melodií čím dál složitějších, vždy však zcela závislých na původním latinském textu.

Dá se říci, že melodie byla od textu neoddělitelná a sloužila jen jako prostředek k jeho ilustraci, ale také, že pro středověkého mnicha byla společná modlitba bez zpěvu vlastně nemyslitelná.

Zprvu se patrně rozvíjelo několik tradic liturgického zpěvu, ale díky některým reformám, především karolinské, která proběhla v 9. století, se používané písně sjednotily, takže je pravděpodobné, že ve vrcholném středověku zněla ve všech evropských klášterech stejná liturgická hudba. Díky těmto zásahům, které pravda poněkud násilně potlačily místní tradice, se nám notace pro gregoriánský chorál dochovala v mnoha různých verzích – a snad i díky tomu je pro nás dnes již poměrně snadné zjistit, jak tato středověká hudba vlastně zněla.

Resurrexi, et adhuc tecum sum/Vstal jsem z mrtvých a nyní jsem u Tebe, introitus neděle velikonoční – radost jiného druhu, meditativní: www.youtube.com/watch?v=oPLRZGaqA3A

V pozdějších staletích se také dobře známé písně začaly rozšiřovat o dramatické, přikomponované vsuvky – někdy se u takových „vylepšených“ písní objevují v rukopisech poznámky jako: „Zpívá sbor chlapců,“ „Kněz oděný v bílé říze“ (u replik, které náleží andělu) a podobně – z původně čistého bohoslužebného zpěvu se začalo postupně formovat také liturgické drama.

Na sklonku středověku, kdy se postupně prosazovaly vícehlasé nápěvy, se začaly skládat mše, které kombinovaly části ryze chorální, známé z tradice, s pasážemi složenými již v novém hudebním stylu (tzv. ars nova). Jejich autoři jsou také první neanonymní, nám známí hudební skladatelé – jednalo se například o básníka, skladatele a také sekretáře a přítele Jana Lucemburského, Guillauma de Machaut.

Guillaume de Machaut je prvním skladatelem hudby kompletní mše, kterého dnes známe, navíc skládal i písně světské, ronda, balady a virelai.

V souvislosti se středověkou liturgickou hudbou začali mniši sepisovat také první teoretické spisy o povaze hudby a hledali pomůcky, díky nimž by dokázali systematizovat své poznání hudby a které by zároveň sloužily k její výuce. Vynález solmizačních slabik je jedním z nich. Šlo vlastně jen o jednoduché pojmenování jednotlivých tónů stupnice – ty byly označeny latinskými slabikami, které na ně připadaly v melodii středověkého hymnu Ut queant laxis. Mnich Guido z Arezza vymyslel tento systém už v 11. století, k výuce intervalů a schopnosti číst hudbu z listu se však používá především v románských zemích dodnes.

Autorem článku je Barami, která studuje historii a gregoriánský chorál, jemuž se věnuje i profesionálně.

The post Po stopách středověké hudby – gregoriánský chorál first appeared on EMMA RIEDOVÁ.

Kdo byli trubadúři? A co má společného Alfons Mucha s těmito středověkými pěvci? O čem byly a jak vlastně zněly jejich písně? A o čem je středověké drama, které má v názvu latrínu? To vše se dozvíte v tomto článku!

Neodmyslitelnou součástí dvorské kultury vrcholného středověku byly milostné písně skládané trubadúry (básníky a hudebníky). Šlo nejčastěji o příslušníky šlechty, muže i ženy. Zatímco v Českém království se podobné kratochvíle uchycovaly spíš pozvolna a skutečně propracovaná kurtoazní (neboli dvorská) kultura se u nás objevuje až koncem 14. století, ve Francii kvetly vytříbené mravy, hra na loutnu, rafinované hry a milostná poezie už od počátku 12. století.

Jazykem těchto básníků a básnířek byla většinou okcitánština, neboť právě v oblastech, kde se hovořilo „langue d′oc“ se dvorská kultura nejdříve rozvinula. „Oc“ znamenalo ve středověké okcitánštině „ano.“ Tímto základním slůvkem se odlišovala od severního dialektu, z něhož se vyvinula dnešní francouzština, který používal slůvko „oi,“ prapředka dnešního „oui.“ Okcitánsky se hovořilo v jihozápadní Francii, Katalánsku, Monaku a v částech severní Itálie. V názvu „langue d′oc“ slyšíme jméno francouzského regionu Languedocu.

Podstatou kurtoazní lásky bylo uctívání vyvolené vznešené ženy, často výše společensky postavené a vdané, která zůstávala svému obdivovateli nedosažitelná. Tato láska se před lidmi nijak neskrývala, naopak byla při každé příležitosti vystavována na odiv – ctitel nosil znak a barvy své dámy a skládal o ní písně různé kvality, většinou však plné obvyklých klišé: lyrický popis krás přírody se prolíná s připomínkou jeho nešťastné lásky, milá je zadaná nebo daleko nebo obojí a ctitel nevýslovně trpí, nemocen láskou.

Oficiálně se samozřejmě jednalo o lásku platonickou, jejímž nejtělesnějším projevem byl jediný polibek na ústa, políbení ruky či lemu šatů, realita však byla pravděpodobně barvitější. Podívejme se blíže na osudy alespoň dvou z mnoha francouzských trubadúrů, jejichž písně jsou v Královských intrikách zmiňovány.

Jaufre Rudel

Jaufre Rudel byl knížetem z Blaye, území v Akvitánii, dnešní jihozápadní Francii, který žil v první polovině 12. století. Do trubadúrských písní vnesl téma vzdálené lásky, kterému hluboce rozuměl z vlastní zkušenosti, neboť se od svého domova a od svých blízkých musel odloučit, když se účastnil druhé křížové výpravy, z níž se zřejmě nevrátil.

O jeho životě existuje více smyšlených příběhů než podložených informací. Jednou z takových smyšlenek je jeho vida, tedy životopis trubadúra psaný ve staré okcitánštině. V ní se praví, že se Jaufre rozhodl zúčastnit druhé křížové výpravy poté, co slyšel od poutníků o dokonalosti vládkyně Tripolisu. Není zcela jisté, o kterou urozenou dámu se jednalo, pravděpodobně o energickou Hodiernu Jeruzalémskou, manželku křižáckého vládce Tripolisu, jíž kolovala v žilách arménská krev a která by si zasloužila samostatný článek. Vida o Jaufrem vypráví, že dosáhl břehů Tripolisu natolik nemocný láskou, že zemřel v náručí své vysněné vyvolené, která ho milostivě přišla přivítat. Kněžna se po jeho smrti stala jeptiškou.

Právě o ní mají být Jaufreho písně. Jaufreho teskný (a nejspíš z většiny smyšlený) příběh podnítil představivost mnohých spisovatelů a básníků romantismu, mimo jiné francouzského neo-romantika Edmonda Rostanda, který jím byl inspirován k napsání dramatu Vzdálená kněžna (tripoliskou panovnici v něm hrála slavná Sarah Bernhardt, jejíž kostým s liliovým diadémem navrhl Alfons Mucha).

Z Rudelova díla, tematizujícího lásku k nepřítomné milé s dojemnou čistotou, přežilo do dnešních dnů sedm básní, z toho čtyři včetně melodie.

Jednu z nich za doprovodu loutny zpívá v Královských intrikách Markéta z Březové. Jedná se o Quan lo riu de la fontana, tj. Když voda z pramene prýští (níže jsem se její první dvě sloky pokusila přeložit co nejpřesněji do češtiny, vycházela jsem ze svých znalostí francouzštiny, latiny a angličtiny – upozorňuji, že překlad nemusí být zcela přesný, okcitánsky zkrátka neumím):

Jedna z verzí písně s doprovodem je k vidění např. zde:

https://www.youtube.com/watch?v=3kEhbKNw4W0

Blog věnovaný recepci příběhu a poezie Jaufreho Rudela:

http://jaufre-outremer.blogspot.cz/

Adam de la Halle

Žil v druhé polovině 13. století, tedy o více než sto let později než Jaufre Rudel. Jeho tvorba byla velmi různorodá: skládal písně, moteta, vícehlasé rondely, ve středověku velmi oblíbené básnické pře (jeux partis) a divadelní hry. Je autorem zřejmě nejstarší francouzské světské divadelní hry se zpěvy Hra o Robinovi a Marion.

Pocházel z Arrasu, kde byl členem Bratrstva žonglérů a měšťanů, společenství mužů a žen věnujících se umění (zvláštní název je zřejmě výsledkem snahy odlišit členy bratrstva od trubadúrů, kteří se za žongléry neoznačovali a byli aristokraty, tedy nikoliv měšťany). Studoval v cisterciáckém klášteře gramatiku, teologii a muziku. Plánovanou církevní dráhu ale opustil a oženil se s dívkou Marií, jež vystupuje v řadě jeho písní.

Pobýval na dvoře Roberta II. z Artoise a později v Neapoli na dvoře Robertova bratra Karla II. z Anjou (dědečka Roberta Neapolského, který se objevuje v Královských intrikách). Právě Karlovi II. daroval svou hru o líbezné Marion, která odolá svodům rytíře a zůstane věrná chudému pastevci.

Další z jeho děl je např. satirická hra Le jeu de la feuillée (Hra o latríně) o měšťanech Arrasu, kritizující jejich malicherné spory, v níž sám vystupuje jako jedna z postav (a která je zřejmě inspirovaná neshodami, jež ho vypudily z města). Dochovalo se 36 jeho písní (chansons), 46 rondet de carole, 18 básnických pří (jeux partis), 14 rondelů, 5 motet, milostné písně a další básnické formy.

Markéta z Březové v knize zpívá píseň On demande mout souvent k’est Amors – Často se ptáme, co je to láska, jejíž zápis ve středověké notaci vidíte níže.

The post Trubadúři: Pěvci nenaplněné lásky first appeared on EMMA RIEDOVÁ.