Je libo růži nebo fialku? Labužníci středověku i novověku si libovali v ozdobných pokrmech a květiny byly jedním ze způsobů, jak jídlo zkrášlit, provonět, obarvit a někdy i skutečně dochutit. Pojďte si přečíst, co nabízela středověká kuchyně a recepty raného novověku.
Bordura z Hodinek Johanny I. Kastilské, růže a karafiát, cca 1500
Recepty na jídla z květin nacházíme v Čechách v kuchařských předpisech od 15. století. Je pravděpodobné, že i prostý lid si občas přihodil do jídla sedmikrásku, fialku nebo chrpu, tedy květiny, kterými leckdo doplňuje saláty i dnes. Recepty, které se nám zachovaly, však pocházejí především z prostředí bohatých vrstev. Hemží se to v nich drahým medem, exotickým kořením a od 17. století i cukrem, tedy ingrediencemi, které prostý lid hodoval vzácně, nebo vůbec.
V kuchyni se nezřídka používaly květy bezové, a to zejména na kaše, např. ze smetany, mléka, vajec a chleba, doslazené medem či později cukrem. Zatímco jídla z bezových květů dobarvovali novověcí kuchaři šafránem, fialky sloužily samy jako vítané barvivo pro vytvoření fialově zbarvených pokrmů – fialové kaše s mandlovým mlékem či huspeniny „čtyř barev“ z kapra. Z fialek se také vařily sirupy, zavařeniny a „syrečky“. Neobvyklou vůni a vzhled poskytovaly jídlu též karafiáty, chrpy, levandule, květ majoránky, čekanky či sedmikrásky.
Pietro Andrea Mattioli: Herbář neboli Bylinář, Růže, 1562
Z okvětních plátků růží se připravovala kaše z mouky, vína, medu a másla dochucená skořicí a zázvorem. Trvalá byla obliba růžové vody, připravované máčením korunních plátků růží ve vodě. Pro svou vůni a chuť se růžová voda přidávala do řady jídel. Z růží rudých, bílých i žlutých se vyrábělo cukroví, sirupy a zavařeniny neboli „letkvaře.“ Jako pochutina i léčivo sloužil „růžový med,“ údajně posilující zažívání a usnadňující odkašlávání.
Šlechtična Alžběta Lidmila z Lisova ve své kuchařce z r. 1661 doporučovala směs různých květin (růže, černobýl, rmen a další) na přípravu polévky pro menstruující ženy, aby získaly zpět sílu, o niž je připravila ztráta krve. Spíš než kvítí byla však asi klíčovou přísadou tohoto receptu půlka slepice, s níž bylo třeba květiny svařit.
Polyxena z Lobkovic, roz. z Pernštejna 1566–1642
Jiný recept, vydaný v kuchařské knize Polyxeny z Lobkovic, rozené z Pernštejna, se nazývá rovnou příznačně „všelijakejch květin lístky“ a spočívá v podstatě v zavaření pestrobarevných kvítků růže, fialek, bezu, sedmikrásek a dalších květů s vejci a cukrem tak, že barevné květy ztužené cukrovou pastou mohly nejen chutnat, ale i zdobit stůl podobně jako drahý porcelán či zlaté příbory.
Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, cca 1371, detail
Osobnost římského císaře a českého krále si letos připomínáme řadou akcí, výstav a článků. 700-leté výročí je zkrátka dobrá příležitost ponořit se do tak zajímavé doby, jakou doba Karlova rozhodně byla. Třeba i v oblasti módy. Ano, v tomto článku se podrobněji podíváme na období, které bylo v předchozíchčláncích o módě zmíněno jen okrajově, na dobu od poloviny 14. století zhruba do jeho konce.
Zatímco první polovina 14. století se nesla ve znamení spíše volných řasených oděvů, doba Karla IV. si libovala u mužů i u žen v těsném střihu. Volné dlouhé oděvy byly vyhrazeny pro slavnostní příležitosti.
Přehled vývoje oděvu v druhé polovině 14. st., vytvořený v 19. století
Nadále jsou v módě živé, divoké barvy a jejich kontrastní kombinace včetně mi-parti (oděvu z dvou jinak barevných částí vertikálně děleného) – o barvách a materiálech více zde.
Mužský a ženský oděv, pol. 14. st.
Vypasované mužské kabátce (cotehardie, cotte, jupon) měly přiléhavé rukávy (od lokte dolů často zdobené řadou knoflíků) a vpředu zpravidla zapínání a mohly být šité z vícebarevných částí. K těsným rukávům se připínaly či přišívaly pachy, které však po polovině století postupně vycházejí z módy (nejdřív samozřejmě u vyšších vrstev).
Cotehardie s mi-parti, cca 1380
Pod cotehardie se oblékala vesta s úzkými rukávy, k jejíž spodní části se připevňovaly nohavice, na cotehardie bylo naopak zvykem obléci kolovou kápi, často s ozdobnými lemy (např. vykrajovanými).
Cotehardie s pachy a s opaskem, kápě s ozdobným lemem, úzké ženské šaty s oválným výstřihem, kadeřené vlasy, špičaté boty
Kápě
Od druhé poloviny 14. století se spodní vesta začíná vycpávat a prošívat tak, aby vznikla silueta s co nejvýrazněji vyklenutou hrudí, kontrastující s úzkým pasem a boky. Tak vzniká pourpoint (na hrudi vycpaná prošívaná spodní vesta).
Vypasovaný, krátký mužský kabátec, úzké kalhoty se špičkou (a podrážkami), opasky na bocích, ženské šaty s “čertovými okénky”, úzkými rukávy a pachy, šlojíř
Od 70. let se mužský kabátec znatelně zkracuje až ke kyčlím. Objevují se stojaté límečky a trychtýřové rukávy.
Ženský oděv se nadále držel modelu dvou vrstev s prostřihy na stranách horní vrstvy (surcote), tzv. čertovými okénky, která umožňovala pohled na spodní šat (cotte). Úzké živůtky se šněrovaly či zapínaly na dlouhé řady knoflíků.
surcot s čerovými okénky, úzké rukávy s knoflíky, copy stočené na uších, závoj, obroučka ve vlasech – cca 1335
italské šaty volnějšího střihu s pachy a lemováním, ženy s copy, korunkami a vínky, cca 1350
Výstřihy byly oválné a poměrně hluboké, někdy i odhalující ramena. Také ženy nosily na dlouhých těsných rukávech pachy. S těsným živůtkem kontrastovala volná spodní část šatů s vloženými klíny.
oděvy mnoha barev a vzorů (výšivka), oválné výstřihy, úzké rukávy, typický účes z copů stočených dopředu před uši do válečků se stuhami, cca 1380
královna s šaty s dlouhými úzkými rukávy zakrývajícími prsty, knoflíky vpředu, špičaté boty
Nejčastějšími ženskými účesy jsou nadále rozpuštěné kadeřené vlasy a vlasy spletené do copů přehnutých přes uši dopředu. Vdané ženy i nadále nosí šlojíře, závoje a barbette, ale také klobouky. Další příklady ženských účesů zde.
ženy s účesy ze stočených copů (“válečky”), cotte s úzkými rukávy a surcot s prostřihy, cca 1380
účes, hermelínem podšitý plášť zavazovaný na ozdobnou šňůrku
Chvíle pro trochu erotiky – lazebnice předvádějí škálu dobových účesů z kadeřených vlasů (někdy se síťkou) a líbezné spodní šaty
Muži i ženy nosili opasky na bocích, někdy s koncem visícím dolů, i když poloha opasku je jednou z věcí, která se v módě 14. století měnila nejčastěji. Typické jsou úzké boty s dlouhou špičkou – extrémní špičky mužských bot držené pod kolenem řetízkem jsou záležitostí až konce 14. století.
Mistr vyšebrodského oltáře, ukázka kadeřených vlasů, zdobných plášťů, závoje a špičatých bot, cca 1350
Nepostradatelné jsou stále různé pláště (garnach, karnáč = široký plášť, který se přetahoval přes hlavu a často se objevuje ve tvaru peleríny, někdy s rukávy; hérigaut s kapucí, dlouhými rukávy, přetahovaný přes hlavu; pláště spínané v předu na hrudi či na jednom rameni), rukavice a klobouky.
Bible Václava IV., plášť zasunutý za opasek, gotická barevnost, cca 80. léta 14. st.
Ke konci století se prosazuje vedle extrémně vypasovaných oděvů i pravý opak: bohatý svrchní oděv houppelande (existoval typ pro muže i ženy) v různých délkách – na zem, do půli lýtek či jezdecký ke kolenům. Jeho trychtýřové rukávy a spodní okraj často zdobí vykrajované lemy a sahá až ke krku. Oblíbenou pokrývkou hlavy je kápě (chaperon).
Houppelande – ženy: prostřihované lemy rukávů, dlouhá vlečka, vysoko posazený pás, řasení, vysoký límec, typické pokrývky hlavy, přelom 14. a 15. st.
muži v houppelande různých délek a mohutnými rukávy a s různorodými klobouky, ženy v houppelande a v dvourohých heninech se závoji
móda konce 14. st.
Prostí lidé napodobovali siluetu a prvky vznešeného oděvu (úzký živůtek, pachy, ale kratší, špičaté boty), jen za použití méně luxusních materiálů. Ženy začaly nosit zástěry.
oděv prostých lidí
Zdroje:
Móda: obrazové dějiny oblékání a stylu. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013, 480 s. ISBN 978-80-242-4170-8.
Úprava a konzumace pokrmů není jen čistě biologickou potřebou, ale také společenskou záležitostí. Jak se stolování našich předků lišilo od dnešní doby? To se dozvíte v článku.
1) Zapomenutá zelenina
Středověký člověk se k mnoha druhům zeleniny vůbec nedostal: špenát byl až do 17. století používán asi jen v západní Evropě, lilek zase spíš na jihu, na rajčata, papriky, brambory nebo dýně bylo třeba počkat až do dob zámořských objevů. Na druhou stranu jsme ale my dnes na mnohé druhy zeleniny tak trochu zapomněli: jde jednak o kořenovou zeleninu jako rapotinku, sevlák, pastinák či vodnici, jednak o jedlý plevel jako merlík, lebedu, šťovík a kopřivy.
Sevlák cukrový
Máte-li dvorek, merlík a lebeda na něm nejspíš rostou a můžete si je natrhat do salátu, vážně je doporučuji, kopřivy lze zase použít jako špenát. Kromě těchto zmíněných druhů zeleniny měl středověký strávník v Čechách na talíři nejčastěji kysané zelí, po něm kysané zelí a pak ještě kysané zelí, které se zkrátka jedlo stále, a to i k snídani. Obvyklé byly také cibule, řepa, tuřín a mrkev.
Merlík bílý
2) Pučálka
Dnes už skoro zapomenutý pokrm z namočeného a následně opraženého hrachu byl jedním z nejběžnějších jídel. Pražení vůbec bylo v našich zemích velmi oblíbenou úpravou luštěnin a obilovin, zejména těch ne zcela zralých. Pražmo z obilí mohl strávník také podrtit a smíchat s mlékem na vydatnou kaši. Recept na pučálku a řadu zajímavostí k tomu najdete např. na blogu Kuchařka pro dceru.
3) Jak tedy naši předci upravovali pokrmy?
Kromě zmíněného pražení byla středověká jídla vařená, pečená, opékaná na roštu nebo na rožni, uzená a kvašená/kysaná. Vařilo se v kotlících zavěšených na hácích na řetězu nad otevřeným ohněm, ale také tak, že se přistavovaly na vaření nádoby přímo k ohni nebo že se do velké nádoby s vodou přistavené k ohni vložily menší nádoby s pokrmem, tj. ve vodní lázni. Nádobí bylo nejčastěji keramické nebo měděné. Vařená jídla, která tvořila velkou část stravy prostých lidí, měla nejčastěji podobu hustých polévek či kaší nebo jakýchsi šišek a knedlíků. Pečení bylo vyhrazeno pro chléb a sváteční pečivo. Do 13. století pravděpodobně převažovala technika pečení v hliněných pekáčích na žhavých uhlících, později se peklo ve zděných pecích. Vyšší vrstvy včetně měšťanů si dopřávaly i masité pokrmy, které se opékaly na roštu nebo větší kusy na rožni. Maso bylo možné rovněž zakonzervovat uzením.
Středověká kuchyně
4) Máslo nebylo máslo
Máslem se v minulosti obecně označoval čistý mléčný tuk, tedy to, čemu dnes říkáme „přepuštěné máslo,“ „šmolc“ nebo „ghí.“ Přepuštěné máslo bylo mnohem běžnější součástí stravy než máslo čerstvé, které se nedalo dlouho uchovávat a tradičně se označovalo „putr“ nebo „putra.“ Přepuštěné máslo vydrží výrazně déle než máslo nepřepuštěné (které obsahuje navíc vodu a mléčné bílkoviny): až tři týdny při pokojové teplotě, v chladu ještě déle, v lednici až půl roku. Navíc se nepřepaluje tak rychle jako putra (vydrží 200–250°C místo 150–180°C), což také stojí za jeho slavným návratem do českých kuchyní v posledních letech. Chcete-li si přepuštěné máslo také vyrobit, návod naleznete např. na blogu Cuketky.
5) Čím se jedlo?
Rukama. Proto také měli v každé slušné domácnosti na stole nádobu s vlažnou vodou na omývání tří prstů, kterými se jedlo. Kromě toho se ale používaly i lžíce (dřevěné či kovové) a nože. Po dlouhé odmlce od dob antiky se od 9. století v Evropě opět občas setkáváme s vidličkami, u nás se ale v podstatě neobjevují až do 14. století. Obvyklou součástí příboru se staly nejprve v Itálii (během 16. století), napříč Evropou ale vidlička zdomácněla až během 18. století. Zajímavý je původně italský zvyk rozšířený i do Francie, podle nějž si host přinášel vlastní lžíci a vidličku do domu hostitele.
6) Krčma
Nebyli bychom v Čechách, abychom nezakončili článek v hospodě. Význam středověké krčmy dalece přesahoval její základní funkci jako místa, kde vám jen uvaří a nalijí. V krčmě bylo zpravidla možné se také ubytovat, což z ní činilo zastávku obchodníků, a její funkce byla úzce spojena s tržištěm. Krčma byla místem, kde se člověk dozvěděl důležité novinky, na vesnicích jste si v ní mohli nakoupit sůl, pivo nebo koření do zásoby jako v krámě. V krčmě se také uzavíraly významnější smlouvy (např. koupě nemovitosti, hodnotnější věci nebo dobytka), jelikož se v ní snadno našli svědci k uzavření smlouvy (přece jen písemné smlouvy nebývaly moc časté) a hlavně se tam pak mohla zapít tzv. litkupem.
Tunika, které jsme věnovali tolik prostoru v předchozím článku, je i nadále základním oděvem. Od 12. století se postupně stává oděv přiléhavějším (u mužů i u žen) a svůdnějším, začíná se objevovat šněrování, do módy přicházejí i u mužů dlouhé vlasy, delší tuniky a širší rukávy, současně ale přetrvávají i jednodušší formy mužského oděvu. Oblíbeným šatem vyšších vrstev je bliaut (někdy též bliaud, bliaund) – dlouhá splývavá tunika s dlouhými rukávy z jemné látky (hedvábí), přepásaná v pase či pod pasem tak, aby vzniklo splývavé řasení (někdy umocněné sámky).
Manuscript Morálií knihy Job, 12.st., Dijon: vyobrazení sv. Jiřího jako noblesního rytíře s delšími vlasy a v bliautu s širokými rukávy přes tuniku s úzkými, všimněte si odvážného rozparku a pásku, který bliaut zpravidla doplňoval; sochy jsou z katedrály v Chartres, 1160: krásně řasené bliauty a typické pásky
13. století přináší v odívání opět určitý příklon k jednoduchosti a pohodlí oproti století předchozímu. Do módy přichází surcot – svrchní oděv bez rukávů s širším průramkem, nošený přes tuniku, která měla úzké rukávy, u mužů nezřídka s kápí a s rozparky v sukni, praktickými při jízdě na koni (a občas kritizovanými pro svou necudnost). Surcot je u mužů volnější než u žen.
Reinmar von Brennberg: Codex Manesse, 1. čtvrtina 14.st.: cotte a podšívaný surcot, ozdobný opasek, násilníci mají krátké tuniky a jednoduché přilby
Otto I. v Míšni, pol. 13.st.: cotte a surcot bez rukávů, plášť podšitý hermelínem
Pohřební oděv Rudolfa I. Habsurského, poč. 14.st.
Rukávy či prostřih výstřihu tuniky bývá někdy zdoben dlouhou řadou ozdobných knoflíků. Do módy přichází v některých částech Evropy hladce oholená tvář a kadeření vlasů, tolik oblíbené i později ve 14. století.
Codex Manesse, 1. čtvrtina 14.st.: šermíři a jejich kadeřené vlasy, věnec a zdobný klobouk přes čapku
Vrcholný středověk doplňuje druhy plášťů zmiňované v prvním díle článku o karnáč, široký plášť, který se přetahoval přes hlavu a často se objevuje ve tvaru peleríny, někdy s rukávy, a o hérigaut s kapucí, dlouhými rukávy (někdy s volně visícími spodními částmi rukávů), přetahovaný přes hlavu. Od konce 13. století je populární také kapuce s krátkou pelerínkou.
Maciejowského bible, 13.st.: šitý plášť s kapucí a volnými rukávy
Garnach neboli karnáč; všimněte si také ženichových bot, první čtvrtina 14.st.
Cotte-hardie, kalhoty, kabátec
Od konce 13. století je rovněž módní tzv. cotte-hardie – vpředu otevřený svrchní oděv s volně visícími rukávy a na hrudi zapínaný na knoflíky, oblékaný přes surcot. V druhé polovině 14. století se tentýž pojem používá pro kabátce, často z několika barev, s úzkými rukávy.
Cotte-hardie, pol. 14. st.
Codex Manesse
Čím barevnější šaty, tím lépe samozřejmě. Na obrázku vlevo vidíte kromě děleného oděvu mi-parti a krásně gotické barevnosti i některé nezbytné doplňky: rukavice, klobouk se zvednutou krempou a opasek.
Doplňky, měšce a zbraně se často věšely na pás, některé volné svrchní oděvy byly kvůli tomu vybaveny vhodnými úzkými prostřihy, aby na své věci majitel opasku dosáhl (na jednom z obrázků níže je najdete na modrých šatech jedné z dam).
14. století znamená počátek propracovaných střihů, které umožňovaly, aby byl oděv patřičně přiléhavý: dokonalejší nasazení rukávů do průramku, úzké nohavice, rukávy i pas. Vedle osvojení si střihu mělo na přiléhavost oděvu vliv i používání záševků, šněrování a zapínání (zejména knoflíků).
Do módy přicházejí v polovině 14. století pachy upevňované na rukávy. Další libůstkou jsou rozstříhané lemy oděvů (kápí, rukávů, plášťů či spodní lemy) či mohutné pytlovité rukávy.
Iluminace z pol. 14.st.: pelerínky, módní vypasované kabátce s dlouhými řadami knoflíků vpředu, pachy, prostřihy lemující oděv, u dam si můžete všimnout typických účesů a prostřihu v surcotu na přidržení cotte, také výstřihy se nám povážlivě zvětšily 😉
Iluminace 14.st.: ozdobné lemování kápí
Prošívané vatované kabátce původně sloužily jen ochraně těla před otlaky od zbroje, postupně se však stávají běžnou oděvní součástí. Setkáváme se u nich s názvy francouzskými pourpoint a doublet či německým wams. Vatování a prošívání umožňovalo tvarovaní kabátce tak, aby bylo dosaženo módní siluety – zejména vycpaného hrudníku, který dával vyniknout štíhlému pasu a rovným bokům. Koncem 14. století se notně vycpaný wams nosí nejčastěji se stojatým límcem nebo naopak bez límce s hlubokým výstřihem do V.
Konec 14.st. – ukázky vypasovaných oděvů a vycpávaných hrudí
Elegantní silueta se štíhlým pasem je ještě zdůrazněna nízko zavěšeným opaskem. Zajímavostí jsou upnuté nohavice, které se šily na míru z šikmo střižené látky a někdy byly doplněny podešví, takže se jednalo o jakési kalhoty a boty v jednom. Aby nohavice držely na těle, často se za poutka přivazovaly k jiným částem oděvu, např. k tunice či ke kabátci, používány byly také podvazky, někdy však jen ozdobné.
Od druhé poloviny 14. století se mužská tunika zkracuje a začínají se nosit krátké kabátce. S tím souvisí, že se nohavice začínají doplňovat trojúhelníkovými kusy látky, zakrývajícími intimní partie, a spojením dříve oddělených nohavic vznikají kalhoty.
Nemravně kratičké kabátce, jaké vidíme výše, byly kritizovány u řady mocných mužů (nevyhnul se tomu ani mladý Karel IV.), z církevních pořádků zase víme, že i někteří kněží si potrpěli na tak odvážnou módu a vyhledávali pestré barvy, což se nelíbilo jejich nadřízeným.
Obléhání: rytíři ve zbroji, 1250
Původ v oděvu válečníka měla i další součást mužského šatu. Kromě výše zmiňovaného wamsu, který rytíři oblékali pod brnění a kroužkové košile, se naopak přes zbroj odívala svrchní suknice – varkoč (nebo též vafnrok), nošený už od 12. století.
Codex Manesse: varkoč, chochol, poč. 14.st.
V první polovině 14. století je varkoč většinou bez rukávů, o délce po kolena či do poloviny lýtek. Další součástí oděvu ke zbroji byl chochol na přilbici (klenot, fanfrnoch) a plášť. Tyto oděvy nesly obvykle barvy a znak svého nositele nebo jeho pána či jeho vyvolené dámy – v těchto dobách, kdy zamilovanost byla dávána veřejně na odiv, oblékali rytíři barvy těch dam, kterým zrovna patřilo jejich srdce, ať už byly vdané či svobodné.
Bot se nám dochovalo podstatně více než oděvů, díky tomu víme, že si vrcholný středověk potrpěl na špičaté, ozdobně vyšívané či dírkované boty (z nichž prosvítaly barevné nohavice), které ovšem jejich majitelé chránili před nepřízní počasí dřeváky.
Dřeváky z Walraversijde, Belgie, 1465, foto – JoJan
Ukázka módy doby Karla IV.:
Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, kol. 1371Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, detail – Václav IV.
Ze vzorovaných látek přecházejí oči. Vlasy i vousy mají urození muži pečlivě upravené. Velká pozornost se věnuje i šperkům.
Wiltonský diptyh, levé křídlo, 1395 – 99, Richard II. a světci
Wiltonský diptych, detail oděvů: damašek, pláště s hermelínem, spony, lehce rozšířené a ohrnuté rukávy spodní tuniky, široké rukávy svrchní
Přechod od vrcholného středověku ke středověku pozdnímu znamená v módě vyšších vrstev stále více extravagance a zdobnosti.
Svatba Filipa Burgundského a Markéty Flanderské, muži v huppelande, mídní klobouky, pytlovité rukávy a přemíra látky, poslední čtvrtina 14.st.
Svatba z francouzského rukopisu, první čtvrtina 15.st.
Sukně mužského i ženského oděvu se prodlužují do vleček a bohatého řasení, aby bylo jasné, že jejich majitel má na to koupit sáhy látky. Koncem 14. a počátkem 15. století přichází do módy bohatý plášť huppelande často s velmi dlouhými širokými rukávy, existující v mnoha tvarových variantách. Nosí ho muži i ženy. Více než popis asi poslouží obrázek níže, který zobrazuje huppelande z počátku 15. století. Starší formy byly spíše delší, s vlečkou.
Bratři z Limburka: Přebohaté hodinky vévody z Berry: huppelande, ozdobné prostřihované lemy, čapky, krátké účesy, decentní mi-parti, doplňky zavěšené na opasku, první čtvrtina 15.st.
Co bylo v článku o ženském oděvu napsáno obecně o barvách, materiálech a některých oděvních detailech, platí v mnoha případech i pro oděv mužský. Mezi muži byly na jejich šatech ještě výrazněji poznat společenské rozdíly: příslušnost k určitému stavu, sociální vrstvě či povolání. Nejen duchovní, řeholníci a rytíři měli svůj typický oděv, ale také jednotlivé cechy (kytlice rozpoznatelné podle barev a znaků), lékaři, akademici či opovrhovaní kati.
I muži si potrpěli na výraznou barevnost, zdobnost a luxus úplně stejně jako ženy, což bylo kritizováno moralisty snad ve všech obdobích.
Ani postavy Královských intrik se podobnému moralizování tak docela nevyhnuly, poslechněme si například komentář Jakuba na adresu mladého Hynka z Dubé:
„Postupně se tato larva zřejmě mění v motýla, což není u muže zas až tak hezký pohled. Libuje si v zářivě barevném oblečení, v kratičkých kabátcích odhalujících stehna a kloboucích s péry. Své plavé vlasy si kadeří, holí se a voní. Když jsme ho s Adelheidou „náhodou“ potkali u Tří orlů, měl na sobě modrý kabátec s červenými rukávy, červeně podšitý zelený plášť, zelené nohavice a modro-zelený klobouk s pavími pery.“ (Královské intriky)
Mistr Registra Gregorii, Ota III., konec 10.st.: dlouhá spodní vrstva je buď dlouhá tunika nebo alba, přes ni ozdobná purpurová dalmatika s bohatým lemováním a hlavně císařský pláť, překvapivě ne purpurový, sepnutý na rameni (půlkruhový?), uzavřené “byzantské” boty s knoflíky
Než však mohl vývoj vůbec dospět do takové lascivní podoby, jakou znechuceně popisuje Jakub, uplynulo hodně času. Vrátíme-li se o několik staletí zpět do období raného středověku, zaujmou nás jistě oděvy císařů.
Císařský oděv vycházel z římských tradic a skládal se ze spodní tuniky, alby, svrchní dalmatiky a honosného, nejčastěji purpurového pláště sepnutého na rameni. Dalmatika bývala překrásně zdobená lemy. Na nohou takto oficiálně oděný císař nosil římské sandále nebo uzavřené byzantské boty. Nutnými atributy jsou samozřejmě koruna, žezlo a říšské jablko.
Meister des Registrum Gregorii – Ota II. nebo III. konec 10.st.: tady už je plášť jak se sluší purpurový, způsob, jímž jsou oba císaři zpodobněni není náhodný – frontálně a na tomto obrázku dokonce s tzv. “císařským kolenem” (lehce zvednutým), to je pozice vyhraněná Kristu-soudci a císařům
V prostředí Franské říše byly oblíbené i krátké varianty tunik a plášťů, které mohly být často praktičtější pro pohyb. S oblibou je nosili i někteří císaři, například Karel Veliký.
Také ve středoevropském prostředí se s krátkými tunikami setkáme. Módní jsou od konce 10. století kalhoty a různá druhy zavinutí nohou, často velmi ozdobná. To můžeme vidět jak na iluminaci Gumpoldovy legendy.
Gumpoldova legenda, 1006: krátká tunika s lemováním, na nohou ovinky
Uherský žaltář, Anglie c. 1170: tuniky dlouhé po kolena s typickým výstřihem, kalhoty a špičaté boty
Evropa zdědila z antiky tradici oděvů aranžovaných na tělo z větších obdélníkových kusů látek, nicméně už od raného středověku se objevují i oděvy šité. Základem mužského oděvu byla jednoduchá tunika, přetahovaná přes hlavu (v podstatě šlo o dva sešité obdélníky s rukávy a s výstřihem – někdy s rozparkem u krku, někdy do V či kulatým, preference se měnily podle období a regionu).
Evropa zdědila z antiky tradici oděvů aranžovaných na tělo z větších obdélníkových kusů látek, nicméně už od raného středověku se objevují i oděvy šité. Základem mužského oděvu byla jednoduchá tunika, přetahovaná přes hlavu (v podstatě šlo o dva sešité obdélníky s rukávy a s výstřihem – někdy s rozparkem u krku, někdy do V či kulatým, preference se měnily podle období a regionu).
Hortus Deliciarum, 2. pol. 12.st.: vysoce postavený muž vlevo je v dlouhé tunice s bohatým lemováním a s podšitým pláštěm sepnutým na rameni, druhý muž má na sobě krátkou svrchní a spodní tuniku a kalhoty.
Postupně se alespoň u těch, kdo na to měli, tunika dělí na spodní (košili – casula, camisia) a svrchní, která je u spodiny jednoduchá, u urozených nápadně zdobená.
Uherský žaltář, c. 1170: svrchní tunika s ohrnutými rukávy, typický stupňovitě sestříhaný účes
Pod svrchní tuniku se kromě spodní tuniky oblékají spodky, případně předchůdce kalhot – braccas – či nohavic – hosa. Ty upevňovaly pod koleny řemínky nebo byly doplněné ovinky kolem lýtek, někdy snad také punčochami. Navrch se mohli ti urozenější či majetnější přiodít ještě pláštěm.
Prostý oděv – 13.st. – všimněte si, že ani vesničané se nebojí barev, spodky mají jen aranžované, ne šité, za pozornost stojí i oblíbené čepičky
Pláště se zpočátku nosí jen aranžované, bez rukávů, a to buď polokruhové nebo obdélné, někdy s připojenou kapucí či kuklou. Na rameni je drží po římském způsobu spona. Teprve postupně se od 12. století objevují i pláště spínané vpředu. Nejobvyklejšími plášti jsou tzv. sagum (jednoduchý obdélný plášť spojovaný sponou) a caracalla (přetahovaný přes hlavu, s dlouhými rukávy sahajícími až ke koleni, často s kapucí). Česky se plášť nazýval krzno.
Geoffrey z Anjou, 12.st.: svrchní tunika po lýtka, pod ní dlouhá spodní tunika, štít a čapka zdobená rodovým erbem; obrázek překreslený prostorověMaciejowského bible, 13.st.: šitý plášť s kapucí a volnými rukávy
Oblíbené kapuce, kápě a kukly byly někdy odepínací, jindy součástí pláště. Od 11. století se nosí čím dál častěji také jednoduchá polokulovitá čapka. Po celý středověk je u mužů i žen oblíbený jednoduchý bílý plátěný čepec zavazovaný pod bradou, někteří ho nosili jako jedinou pokrývku hlavy (zejm. lékaři a lékárníci), jindy se oblékal pod jinou pokrývku jako ochrana (např. pod přilbici, korunu nebo pod klobouk). Klobouky bývaly opatřené šňůrkou, která umožňovala klobouk sejmout a nechat volně viset na ramenou.
Vzhled šatu samozřejmě nevycházel jen z praktických požadavků, ale odrážel postavení svého nositele, ti nejvznešenější dávali najevo své postavení sponami a šperky všeho druhu, často zdobenými drahými kameny, a také nákladnými materiály oděvu (kvalitním barevným suknem, hedvábím, vyšívanými tkaninami či tkaninami s vetkaným zlatem, damašky a kožešinami).
Účesy
Můžeme-li soudit z dobových iluminacích, v raném středověku byly u mužů časté krátké účesy vycházející z účesů římských. Už od 11. století se často setkáváme s úhledným postupně sestříhaným účesem z delších vlasů, jaký vidíte např. na vyobrazení z Vyšehradského kodexu nebo na obrázcích z Uherského žaltáře. Na některých vyobrazeních mají muži vlasy kadeřené.
Kodex vyšehradský, 1085
Boty
Obuvi by bylo třeba věnovat samostatný článek, prozatím sem dám jen ukázku snad nejtypičtějšího typu bot raného středověku.
V tomto příspěvku najdete skutečných historických postav, které se v mé knize objevují. Převážná většina vyobrazení je velmi schématická (miniatury) nebo zcela smyšlená (např. busty ze svatovítského triforia, které vznikly až po smrti Elišky a Jana), někde (např. u Jindřicha Lucemburského) se ale určité rysy opakují, Robert Neapolský byl nejspíš jako jediný ztvárněn se skutečně portrétní ambicí.
Jindřich VII. Lucemburský
Jindřich VII. Lucemburský
korunovace Jindřicha VII. Lucemburského římským králem s manželkou Markétou
Smrt Jindřicha VII. Lucemburského
Petr z Aspeltu
Petr z Aspeltu
Náhrobek Petra z Aspeltu se třemi králi, které korunoval (Jan Lucemburský, Jindřich VII. Lucemburský, Ludvík IV. Bavor)
Eliška Přemyslovna
Eliška Přemyslovna
Svatba Jana Lucemburského a Eliška Přemyslovny
Jan Lucemburský
Jan Lucemburský soudí
Busty Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského z katedrály svatého Víta
Robert I. Neapolský
Robert I. Neapolský na obraze Simone Martiniho (korunuje ho jeho starší bratr sv. Ludvík z Toulouse)
Jaký oděv se nosil ve středověku? Různý, protože středověk je dlouhé období. O módě v dnešním smyslu – tedy o střídání módních trendů – lze v dějinách evropské civilizace hovořit až od konce 13. století. Tehdy se poprvé každých dvacet třicet let vzhled oblečení výrazně proměňuje – druhy límců, hloubka výstřihů, umístění pasu, rukávy, délka špicí bot, klobouky, typy plášťů – to vše se vyskytuje v mnoha variantách. Oblečení mužů ve středověku podléhalo módním výkyvům snad ještě výrazněji než ženské odívání a často si s ním nezadalo v barevnosti a zdobnosti. V dnešním článku se ale budeme věnovat pouze dámám, a to ještě jen v období vrcholného středověku. O pánech a dalších obdobích si můžete přečíst zde, zde a zde.
Ženský oděv 2. pol. 13. st. – volné šaty svázané v pase, podšité pláště, zajímavý vzor pláště vpravo, zavinutí roušky – tzv. barbette, rukavice, volný oděv svázaný v pase
Středověká silueta
To podle čeho nejsnáze poznáme v odívání jednotlivá historická období, je silueta postavy. Kde se nosil pas? Jaký tvar měly rukávy, jak široké byly sukně? To všechno nám na první pohled prozradí, v jakém odbobí se nacházíme. V raném středověku byly ženské šaty velmi málo tvarované.
Mozaika s císařovnou Theodorou v San Vitale v Ravenně, 6. století
Od 13. století se evropská móda postupně alespoň částečně odpoutává od svého antického dědictví volných oděvů, u nichž bylo možné vytvořit tvarovanější siluetu pouze stažením páskem. Zhruba od poloviny 13. století se opasky nosí spuštěné na horní okraj pánevní kosti.
Oděv 1. pol. 13. stol., Církev a Synagova z katedrály ve Štrasburku, volný oděv s páskem, plášť sepnutý sponou, kadeřené vlasy, úzké rukávy
Konečně se začínají uplatňovat rafinované střihy, přiléhavé siluety a šití oděvů na míru. Střih zmiňuje dobová literatura od 13. století, od 14. století se nosily i velmi těsné a složitě střižené šaty.
Zvětšuje se rozdíl mezi mužským a ženským oděvem, který nebyl v raném středověku příliš patrný – všichni nosili v zásadě dlouhé netvarované hábity, někdy přepásané v pase. Z východu se do Evropy importují přepychové hedvábné látky nádherných barev a drahé kožešiny. Zkrátka pastva pro oči a vítr v peněžence. Nebo spíš v měšci.
Italský brevíř, kol. 1380 – cotte a surcot (viz níže), nádherné damašky, oválné výstřihy a typické účesy se stuhami
Módní doplňky ve středověku
Nezbytnými doplňky oděvu byly samozřejmě zdobné opasky, rukavice a hlavně boty, u nichž se od poloviny 14. století objevuje ona typická gotická protáhlá špička.
rekonstrukce obuvy 14. st.
2. pol. 14. st., Velislavova bible – šlojíř s volánem
Na obrázku dole vidíme středověkou ženu, jak si vybírá mezi různými pásky, tašvocemi a tobolkami. Na hlavě má slušivý barbette.
Codex Manesse, cca 1325, středověká žena nakupuje módní doplňky
Oděvní pořádky
Ve společnosti rozdělené na duchovní stav, šlechtu a pracující lid byl oděv důležitým poznávacím znakem toho, do které vrstvy člověk náležel. Spolu s tím, jak měšťané bohatnou díky řemeslům a obchodu, se snaží také vyrovnat rytířům a pánům svými šaty (často pro ně není těžké některé chudnoucí šlechtice i dalece předčít svou garderobou). To se však vyšším společenským vrstvám příliš nezamlouvá, a proto už od 13. století vznikají tzv. oděvní pořádky zakazující měšťanům různé módní výstřelky, šperky a drahé látky, aby rozlišení zůstalo zachováno.
Zpočátku je vydávali panovníci, později i sama města. Přestoupení bylo trestáno různě: nejčastěji pokutou, zabavením přepychového oděvu, veřejnými pracemi, ročním vypovězením z města nebo i šatlavou, kam si ovšem za manželky a dcery chodili sednout jejich manželé a otcové. Tyto podrobné vyhlášky, hojně vydávané hlavně ve 14. století, jsou dnes cenným zdrojem informací o dobové módě, jejích proměnách a používaných názvech oděvů.
Italská móda 14. st. vyznávala volnější střihy než zbytek Evropy té doby
Itálie, 14. st., panny ve světlých volných šatech
2. pol. 14. st., Velislavova bible – kruseler
Většina starších názvů oděvních součástí navázala na antiku (např. tunica – volný oděv, peplum – závoj). Nicméně s tím, jak stoupá prestiž francouzské módy, prosazují se názvy odvozené z francouzských slov (např. chainse – košile), a to i v Českém království. Nechybí však ani názvy české (např. rubáš – košile) či německé (např. mantel – plášť). Na sklonku 14. století česká móda dokonce některé nové manýry šíří do zbytku Evropy: jedná se především o některé podoby kruseleru (rouška s volánky po obvodu tváře), české kukly a pražské krátké vatované kabátky.
Francouzská móda byla skutečně už od počátku vrcholného středověku (tedy cca od poloviny 13. století) pojmem, který měl zvuk, a Francií se inspirovaly ostatní evropské dvory.
Textilní materiály ve středověku
Základním materiálem pro výrobu šatů bylo vlněné sukno, které bylo zvláště oblíbené v severnějších částech Evropy, neboť vlna částečně odpuzuje vodu a hřeje i po zvlhnutí. Spodní vrstvy oděvu byly většinou plátěné (lněné, konopné) nebo hedvábné. Z hedvábí byly také luxusní tkaniny: atlas (lesklý textil), damašek (s vetkaným ornamentem) a samet. Vzácně se objevuje i bavlna.
Italský hedvábný damašek
Některé oblasti Evropy vynikají v produkci textilu nad jinými: v módě udává kurz Francie (kdo se chce skutečně oháknout, oblékne se „po francouzsku“), nejlepší vlnu vyvážejí z Anglie, nejlepší sukno z ní tkají ve Flandrech (zejména v Gentu), evropské hedvábí se vyrábí ve Španělsku a v severní Itálii, kde z něj dokonce tkají krásné damašky. Jinak je ale zdrojem těch nejnádhernějších a nejkvalitnějších látek a kožešin především východ – Arábie, Persie, Mongolsko a Čína. Oblíbenou tkaninou byly hedvábné damašky, nejžádanější byla kožešina sobolí, používaly se ale i liščí, kuní, veverčí (tzv. popelka) nebo hranostajová. Kožešiny nalezneme na podšívkách plášťů, jako lemování rukávů a límců i jako celé kožichy.
Sobol, sobolí kožich; ještě cennější než zrzavá sobolí kožešina byla sobolí kožešina v odstínech šedé
Základním spodním oděvem byla košile ve výstřihu sepnutá sponou, ve spodní části často rozšířená klíny. Pro chudinu byla spolu se spodky dokonce oděvem jediným. S tím, jak se ve 14. století a později zvětšovaly výstřihy a průramky, se stávají spodní košile propracovanějšími. Zpravidla jsou ušité z plátna, ale mohou být i hedvábné, často s ozdobnými lemy.
Muži i ženy zřejmě nosili pod oděvem jakési plátěné kalhotovité spodky, často nejspíš jen aranžované, nešité. Kalhoty jako svrchní oděv si oblékali jen muži z vyšších společenských vrstev.
Aranžované polodlouhé spodky
Dámy i pánové měli pod suknicemi nohavice či punčochy upevněné podvazky. Šněrovačky k tvarování dekoltu se objevují spíše až ve 14. století, ačkoliv první zprávy o šněrování máme už z 12. století.
Codex Manesse, kol. 1325 – cotte, surcot bez rukávů, esovitě prohnutý postoj, šaty s vlečkami, typická kurtoazní gesta, kožešinou podšívané pláště, různé šlojíře a kadeřené vlasy
Bliaut, cotte a surcot
Ještě z antiky pochází dělení oděvu na spodní a svrchní, které dokázala vrcholně středověká móda využít k rafinovaným hrám s vrstvením, prostřihy, vykukujícími lemy a kombinováním různých barev.
Cotte (něm. kutte, angl. coat) se začíná kolem poloviny 12. století nosit místo košile zmíněné výše. Nějakou dobu je nošen paralelně s přepásaným oděvem zvaným bliaut nebo bliaund, tj. přiléhavým oděvem z jemné látky – asi z hedvábí – s plizovanou sukní. Bliaut nosili muži i ženy a přiléhal těsně k trupu a pak se rozšiřoval do sukně s velkým množstvím záhybů/plizování. U žen byl důležitým doplňkem pásek vázaný dvakrát přes tělo, jehož konce visely volně dolů.
katadrála v Angers – bliaut
Cotte nosí muži i ženy. Zpočátku je volný, ženy ho někdy svazují v pase pásky. Postupně se ale spodní část dámského cotte víc a víc rozšiřuje vkládanými klíny a živůtek se naopak zužuje, aby přiléhal na tělo a zdůrazňoval linie těla. Rukávy mohly být těsné i rozšířené, často bohatě zdobené.
Codex Manesse, cca 1325, dáma v zelené cotte (kytlici, košili), surcotu a plášti
Surcot (fr. souquenie, něm. sorket, čes. suckenie, suckni) je bohatě řasený svrchní oděv nošený přes cotte muži i ženami. Zpočátku má široké tříčtvrteční rukávy, od konce 13. století však rukávy u většiny surcotů mizí.
14. st. – rukopis Město žen (Cité des Dames): cotte a hluboce prostřižený surcot s vlečkou, různé řešení výstřihu – převažuje oválný, výrazné barvy, na hlavách dvojroký henin se závojem, zvýšený pas šatů, náprsenka/závoj přes výstřih u modré dámy
Postupně se ženský oděv stává stále vypasovanějším, s těsnými živůtky, šněrováním, hlubokými výstřihy (někdy překrývanými průsvitným závojem) a dlouhými vlečkami. Cotte je stále upnutější a průramky bezrukávového surcotu se zvětšují, takže se jim začne říkat „čertova okénka“, neboť odhalují příliš mnoho z ženské krásy.
Užitečné odkazy, kde najdete další informace o středověkém oděvu a jeho střihy:
Svatba Marie Brabantské – 2. pol. 14. stol. – surcot s “čertovými okénky”
Rukávy a výstřihy
Rukávy byly pro středověká textilní řemesla prostorem k velké kreativitě. Mohly být podšity kožešinou, lemovány, pošity knoflíky, perlami nebo drahými kameny. Často byly hned dvojí – spodní úzké a vrchní široké. K oblíbeným patřily trychtýřovité rukávy. Přivazované rukávy jsou sice mnohem častější v renesanci, ale objevují se už během gotiky – dámy je vedle závojů dávají v rámci projevů kurtoazní lásky svým rytířům jako zástavu.
2. pol. 12. st. – trychtýřovité rukávy horního oděvu, úzké, jinobarevné spodního oděvu (oděv zvaný bliaut)
Od konce 12. století se setkáváme s pachy – falešnými rukávy přišitými v rameni nebo v lokti, volně visícími dolů. Byly úzké i široké, decentní i dlouhé až na zem. Jejich český název je skutečně odvozen od toho, že se za člověkem táhly jako pach.
Pachy, účesy typické pro 14. st. – copy stočené před uši do válečků
Límce, běžné od druhé poloviny 12. století, přicházejí do zbytku Evropy nejspíše z Byzance. Oblíbené byly límce kožešinové.
Plášť
Plášťů se nosilo mnoho variant. Sepnuty bývaly sponou, dlouhou řadou knoflíků, velkým knoflíkem se šňůrkou protahovanou na druhé straně pláště nebo dvěma sponami spojenými stuhou. Ženy pláště velmi rafinovaně využívaly ke kurtoazním gestům tak, aby plášť tvořil měkké záhyby a odhaloval svou podšívku. Šily se z vlněného sukna nebo ze sametu (hedvábného) a bývaly podšité nízkou kožešinou (kuna, hranostaj, sobol).
Sochy zakladatelů v Naumburgu – pol. 13. st., kurtoazní gesto Reglindis – přidržování si šňůrky pláště, zavinutí plachetky pod korunou (barbette)
Sochy zakladatelů v Naumburgu – pol. 13. st.. – Uta si přidržuje elegantně plášť s jinobarevnou podšívkou
Plášť, cotte a surcot byly z různých materiálů a často využívaly rozdílné vzory a barvy, což umožňovalo rafinovanou hru s vrstvením pomocí různého přidržování horních vrstev a odhalování vrstev spodních a podšívek (většinou jinobarevných nebo kožešinových).
Barvy
Středověk miloval pestré a výrazné barvy, které rád skládal do kontrastních kombinací (žlutá – zelená, modrá – červená, červená – bílá, červená – žlutá), o oděvu toto platí obzvláště. Mám dojem, že v současných zobrazeních středověku nebo středověkem inspirovaných prostředí (historické filmy, fantasy) je tato rovina středověkého vkusu nejvíce opomíjená snad proto, že se nám dnes mohou středověké barevné kombinace zdát jaksi nedůstojné (svou roli ale mohou hrát i technické vlastnosti digitálních kamer, jak se můžete dozvědět z rozhovoru na téma historických kostýmů ve filmu zde).
Ani dnešní návrháři, kteří se inspirují gotikou, většinou nezohledňují gotickou barevnost a soustředí se především na gotickou siluetu.
Zejména ve 14. století (ale i později) byl velmi oblíbený oděv mi-parti, tedy poskládaný z výrazných barev podle vertikální osy. Jeho variantou je i střídání ploch do vzoru šachovnice.
K nejoblíbenějším barvám patřila červená, ať už purpur (symbol vznešenosti) nebo jasně rudá (symbol života a lásky). Červená se často kombinovala s bílou (barva čistoty a radosti), kterou podobně jako jiné světlé barvy (světle růžová) obvykle nosily mimo jiné neprovdané dívky. Častá byla rovněž zelená a modrá. Žlutá, získávaná z drahého šafránu, byla pro nákladnost své výroby (i dnes říkáme, že je něčeho „jako šafránu“) barvou těch nejbohatších. Zároveň se ale začala více a více spojovat s pýchou a rozmařilostí, tedy s neřestmi, a proto je zaváděna jako barva deklasovaných – nevěstek a židů.
2. pol. 14. st., Dekameron – kombinace růžové a zelené a výrazné klobouky, vpravo má dáma plášť typu garnach nebo peliçon
Mistr Třeboňského oltáře: sv. Kateřina, sv. Magdaléna a sv. Markéta, kol. 1380 – výrazné barvy, podšité pláště spojené ozdobnými sponami, gotický postoj s vystrčenou pánví, kurtoazní gesta (zejm. Markéta má stejné jako Reglindis), typické účesy ze stočených copů
Pokrývka hlavy a účes
Pro vdané ženy byl základní pokrývkou hlavy závoj neboli rouška (čes. také roucha, šlojíř), který ovíjí hlavu, uši a část tváří i krk. Vyskytuje se v mnoha variantách: od velmi pečlivého zavinutí odhalujícího jen tvář až po v podstatě jen úzké pruhy látky přidržující účes, od jednoduchých až po složitě řasené a aranžované, leckdy protkávané zlatem. Rouška je často doplňována obroučkou nebo korunkou.
Kruseler (šlojíř s volánky)
Kruseler z profilu
Účesu věnovaly svobodné dívky i vdané ženy velkou pozornost. Většinou nosily vlasy rozpuštěné a nakadeřené tzv. roubíkem (rozpáleným želem), vdané ženy pod rouškou, neprovdané dívky chodily prostovlasé. Oblíbené byly u panen i mládenců věnce z živých či umělých květin a obroučky (čes. loubky). Součástí ženského účesu, zejm. drdolů, byly nezřídka také ozdobné síťky.
Další oblíbenou úpravou vlasů byly copy – volně visící (to zejména ve 12. století) nebo různě stočené – ve 13. století často do tzv. beraních rohů (zatočené na stranách hlavy do husté spirály), ve 14. století většinou přes uši dopředu na temeno, jak je vidíme výše u sv. Markéty na Třeboňském oltáři (světice zcela vpravo). Do účesů si dívky vplétaly šňůry perel či stuhy a často je doplňovaly příčesky.
Příklady ženských účesů:
Anglie, 13. st., prostá žena
Kadeřené vlasy
Kadeřené vlasy (socha sv. Markéty Antiochijské, Toulouse, 1475)
Copy stočené kolem uší – relikviářová busta, 1465 – 70
Knižní iluminace z konce 14. st.. – různé typy účesů a zavinutí hlavy, sv. Josef má žlutý židovský klobouk
Klobouky a čepce všeho druhu byly vedle roušek také populární. Koncem 14. století se objevuje henin – protáhlý (až 60 cm) špičatý klobouk se závojem, ve kterém dnes vyobrazujeme většinou bílou paní. Zprvu ho nosily hlavně nevěstky, brzy se ale rozšířil i do „slušné“ společnosti.
Konec 14. st. – dvourohý henin, široké rukávy, vysoko posazený pas
Knižní iluminace ze 14. st. (převážně 2. pol.): typický postoj, vpravo nahoře velmi oblíbená hermelínová podšívka, dole pásek malířky Timarete, vpravo typický cotte a surcotte v kombinaci bílé, modré a červené a obroučka ve vlasech donátorky
Článek čerpá z knihy KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání. Středověk. Praha: Lidové noviny, 2001. ISBN 80710614684.
Elke Wetzig https://commons.wikimedia.org/wiki/File:K%C3%B6ln_Museum_Schn%C3%BCtgen_2012_Reliquienb%C3%BCste_Kruseler.jpg?uselang=cs
Roger a Renate Rössing https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Fotothek_df_roe-neg_0006470_027_Stifterfiguren_Hermann_und_Reglindis_im_Naumburg.jpg?uselang=cs
Kdo byli trubadúři? A co má společného Alfons Mucha s těmito středověkými pěvci? O čem byly a jak vlastně zněly jejich písně? A o čem je středověké drama, které má v názvu latrínu? To vše se dozvíte v tomto článku!
Codex Manesse
Neodmyslitelnou součástí dvorské kultury vrcholného středověku byly milostné písně skládané trubadúry (básníky a hudebníky). Šlo nejčastěji o příslušníky šlechty, muže i ženy. Zatímco v Českém království se podobné kratochvíle uchycovaly spíš pozvolna a skutečně propracovaná kurtoazní (neboli dvorská) kultura se u nás objevuje až koncem 14. století, ve Francii kvetly vytříbené mravy, hra na loutnu, rafinované hry a milostná poezie už od počátku 12. století.
Jazykem těchto básníků a básnířek byla většinou okcitánština, neboť právě v oblastech, kde se hovořilo „langue d′oc“ se dvorská kultura nejdříve rozvinula. „Oc“ znamenalo ve středověké okcitánštině „ano.“ Tímto základním slůvkem se odlišovala od severního dialektu, z něhož se vyvinula dnešní francouzština, který používal slůvko „oi,“ prapředka dnešního „oui.“ Okcitánsky se hovořilo v jihozápadní Francii, Katalánsku, Monaku a v částech severní Itálie. V názvu „langue d′oc“ slyšíme jméno francouzského regionu Languedocu.
Podstatou kurtoazní lásky bylo uctívání vyvolené vznešené ženy, často výše společensky postavené a vdané, která zůstávala svému obdivovateli nedosažitelná. Tato láska se před lidmi nijak neskrývala, naopak byla při každé příležitosti vystavována na odiv – ctitel nosil znak a barvy své dámy a skládal o ní písně různé kvality, většinou však plné obvyklých klišé: lyrický popis krás přírody se prolíná s připomínkou jeho nešťastné lásky, milá je zadaná nebo daleko nebo obojí a ctitel nevýslovně trpí, nemocen láskou.
Oficiálně se samozřejmě jednalo o lásku platonickou, jejímž nejtělesnějším projevem byl jediný polibek na ústa, políbení ruky či lemu šatů, realita však byla pravděpodobně barvitější. Podívejme se blíže na osudy alespoň dvou z mnoha francouzských trubadúrů, jejichž písně jsou v Královských intrikách zmiňovány.
Jaufre Rudel umírá v náručí své milované
Jaufre Rudel
Jaufre Rudel byl knížetem z Blaye, území v Akvitánii, dnešní jihozápadní Francii, který žil v první polovině 12. století. Do trubadúrských písní vnesl téma vzdálené lásky, kterému hluboce rozuměl z vlastní zkušenosti, neboť se od svého domova a od svých blízkých musel odloučit, když se účastnil druhé křížové výpravy, z níž se zřejmě nevrátil.
O jeho životě existuje více smyšlených příběhů než podložených informací. Jednou z takových smyšlenek je jeho vida, tedy životopis trubadúra psaný ve staré okcitánštině. V ní se praví, že se Jaufre rozhodl zúčastnit druhé křížové výpravy poté, co slyšel od poutníků o dokonalosti vládkyně Tripolisu. Není zcela jisté, o kterou urozenou dámu se jednalo, pravděpodobně o energickou Hodiernu Jeruzalémskou, manželku křižáckého vládce Tripolisu, jíž kolovala v žilách arménská krev a která by si zasloužila samostatný článek. Vida o Jaufrem vypráví, že dosáhl břehů Tripolisu natolik nemocný láskou, že zemřel v náručí své vysněné vyvolené, která ho milostivě přišla přivítat. Kněžna se po jeho smrti stala jeptiškou.
Právě o ní mají být Jaufreho písně. Jaufreho teskný (a nejspíš z většiny smyšlený) příběh podnítil představivost mnohých spisovatelů a básníků romantismu, mimo jiné francouzského neo-romantika Edmonda Rostanda, který jím byl inspirován k napsání dramatu Vzdálená kněžna (tripoliskou panovnici v něm hrála slavná Sarah Bernhardt, jejíž kostým s liliovým diadémem navrhl Alfons Mucha).
Sarah Bernhart v kostýmu navrženém Alfonsem MuchouMuchův plakát
Z Rudelova díla, tematizujícího lásku k nepřítomné milé s dojemnou čistotou, přežilo do dnešních dnů sedm básní, z toho čtyři včetně melodie.
Jednu z nich za doprovodu loutny zpívá v Královských intrikách Markéta z Březové. Jedná se o Quan lo riu de la fontana, tj. Když voda z pramene prýští (níže jsem se její první dvě sloky pokusila přeložit co nejpřesněji do češtiny, vycházela jsem ze svých znalostí francouzštiny, latiny a angličtiny – upozorňuji, že překlad nemusí být zcela přesný, okcitánsky zkrátka neumím):
Jedna z verzí písně s doprovodem je k vidění např. zde:
Žil v druhé polovině 13. století, tedy o více než sto let později než Jaufre Rudel. Jeho tvorba byla velmi různorodá: skládal písně, moteta, vícehlasé rondely, ve středověku velmi oblíbené básnické pře (jeux partis) a divadelní hry. Je autorem zřejmě nejstarší francouzské světské divadelní hry se zpěvy Hra o Robinovi a Marion.
Pocházel z Arrasu, kde byl členem Bratrstva žonglérů a měšťanů, společenství mužů a žen věnujících se umění (zvláštní název je zřejmě výsledkem snahy odlišit členy bratrstva od trubadúrů, kteří se za žongléry neoznačovali a byli aristokraty, tedy nikoliv měšťany). Studoval v cisterciáckém klášteře gramatiku, teologii a muziku. Plánovanou církevní dráhu ale opustil a oženil se s dívkou Marií, jež vystupuje v řadě jeho písní.
Pobýval na dvoře Roberta II. z Artoise a později v Neapoli na dvoře Robertova bratra Karla II. z Anjou (dědečka Roberta Neapolského, který se objevuje v Královských intrikách). Právě Karlovi II. daroval svou hru o líbezné Marion, která odolá svodům rytíře a zůstane věrná chudému pastevci.
Další z jeho děl je např. satirická hra Le jeu de la feuillée (Hra o latríně) o měšťanech Arrasu, kritizující jejich malicherné spory, v níž sám vystupuje jako jedna z postav (a která je zřejmě inspirovaná neshodami, jež ho vypudily z města). Dochovalo se 36 jeho písní (chansons), 46 rondet de carole, 18 básnických pří (jeux partis), 14 rondelů, 5 motet, milostné písně a další básnické formy.
Markéta z Březové v knize zpívá píseň On demande mout souvent k’est Amors – Často se ptáme, co je to láska, jejíž zápis ve středověké notaci vidíte níže.
Pozoruhodný, a přitom málo známý hrad Kožlí je bezesporu nejdůležitějším dějištěm příběhu Královských intrik. Dnes už z něj bohužel mnoho nezbývá, ale z dochovaných zbytků se zdá, že ve své době mohl být skutečně pokrokovým hradem nabízejícím svým obyvatelům pohodlí i promyšlenou obranu. Hrad stával na ostrohu nad soutokem Janovického a Tisemského potoka v lesích na Benešovsku. Rekonstrukci podoby hradu si můžete prohlédnout zde.
Gortyna: současná fotografie Kožlí (zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ko%C5%BEl%C3%AD_006.jpg)
Poprvé je hrad zmiňován roku 1318 v souvislosti se svým majitelem Ctiborem z Kožlí, který – jak píše August Sedláček v knize Hrady, zámky a tvrze Království českého – „se připomíná léta 1318 mezi těmi, kteří strojili nepokoje v zemi.“
Životně důležitá byla pro Kožlí ves Tisem, a to jednak z hospodářského, jednak z obranného hlediska, jak to v knize popisuje Ctibor z Kožlí panu Peškovi:
„V Tismi a u několika dalších chalup okolo mám celkem devět rybníků. U každého rybníka jsem usadil chalupníka, který ho hlídá. Kdokoliv by chtěl k hradu přijet s vojskem, musí tyto osady minout,“ vypočítával jsem mu. „Jakmile chalupník něco podobného zmerčí, vypustí rybník a ten se přes potok vlije do mých hradebních příkopů a zaplní je.“
Nutno dodat, že za svou zodpovědnou úlohu byli Tisemští osvobozeni až do 15. století od robotních povinností. Proč do 15. století? Protože někdy v druhé polovině 15. století Kožlí zaniká, prameny ale mlčí o tom jak – historikové uvažují, jednak o jeho dobytí neznámo kým, jednak o postupném chátrání vlivem špatného podloží. Hrad pak už nebyl nikdy obnoven. Do té doby se na něm vystřídali Kunrát z Kožlí, Petr z Pětichvost, Beneš Libún z Dubé, který se účastnil bitvy u Lipan (1434) na panské straně, a jeho synové byli Jan Libún z Dubé a Beneš Libún z Dubé.
J. Rychter: Kožlí na konci 19. století
Kožlí bylo možná jedním z prvních hradů v Českém království, který se pyšnil tehdy moderní dvoupalácovou dispozicí. Ta se stala během následujících desetiletí velmi módní. Podobně byly zřejmě vystavěny i třeba hrady Helfenburk, Ronov nebo Dívčí Kámen.
