Královské intriky - Ukázky z knihy
První dvě ukázky vypráví mladý Adam, Markétin nevlastní bratr. Ukázka ze Zbraslavského kláštera je zasazena do roku 1309, kdy v Českém království řádí bavorští ozbrojenci, kterým Jindřich Korutanský nezaplatil žold.
Druhá ukázka se odehrává o 18 měsíců později.
„Co teď?“ tázal se netrpělivě Severin. Vlhký severní vítr, předzvěst podzimu, mu cuchal vlasy a rozvlnil jeho tmavomodrý plášť.
„Musíme čekat. Hlídat opevnění a čekat,“ odvětil Petr. To, co nazýval opevněním, byl ve skutečnosti jen palisádový plot ze zašpičatělých kmenů. Děsila mě nedostavěnost kláštera i to, kolik jeho částí bylo z měkkého dřeva jehličnanů, jež se tak snadno vznítí.
„Do práce, bratři, pojďme,“ ozvalo se za námi. To promluvil asi šestatřicetiletý černovlasý bratr Ota, drobný, přísný muž, který byl na Zbraslavi po jeden krátký čas dokonce opatem. „Nebo tu chcete postávat celý den? Vždyť skriptorium je plné nedopsaných knih!“
Uvědomil jsem si, že má pravdu. Nemělo smysl bohapustě vyčkávat, zda přijde nějaký útok. Zbývá mi opsat už jen pár stran pro paní Annu a já tuto povinnost splním.
Toho dne mě práce pohltila jako nikdy. Měl jsem dojem, že mám poslední možnost dokončit, co jsem začal, a navíc jsem už rozuměl takřka všemu, o čem ty písně vyprávěly. O lásce. O kráse dívky. O bolesti. Přepečlivě jsem vykružoval každou literu, aby byly jedna jako druhá, rýsoval jsem linky pro zápis not a myslel na to, že až se vrátíme na Kožlí, usedne Markéta půvabně s loutnou na klíně nad tyto listy, bude zpívat svým sladkým zvučným altem a já konečně uslyším ona tajemná cizí slova v plné kráse. Jestli se vrátíme na Kožlí… Ne, na to ani nemyslet a psát, psát, abych dopsal poslední sladkobolný vzdech toho dávno mrtvého francouzského básníka, dřív než budeme muset čelit bavorským zbraním! Ponořen do psaní jsem zcela zapomněl na okolní svět.
Náhle se však rozezněl zvon, všichni ve skriptoriu jsme vyskočili a nahrnuli se k lomeným oknům. V tu chvíli vtrhl do místnosti laický bratr Heřman a volal do kovového zvuku vyzvánění: „Jsou tady!“
„Ty se bojíš na mě pohlédnout?“ ucítil jsem náhle její dlaň na svém rameni. „Vždyť jsi mě viděl nahou už tisíckrát.“
„Ale teď je to jiné,“ vysoukal jsem ze sebe.
„Podívej se na mě,“ vyzvala mě Markéta. Pomalu jsem se k ní otočil. Měla již na sobě své červené šaty, klečela vedle mě na lůžku, rozpuštěné hnědé vlasy na koncích vlhké. Skláněla se nade mnou a její tvář byla neuvěřitelně blízko mé. Cosi se ve mně pohnulo, náhlý příval vášně, slastný a mučivý zároveň.
„Proč je to jiné?“ zeptala se tiše.
Cítil jsem, jak mě přitahuje, pomalu jsem přiblížil pootevřené rty k jejím a zlehka ji políbil. „Proto,“ řekl jsem.
„Adame,“ její hlas zněl překvapeně a nešťastně zároveň, ale já už jsem neměl sílu dál vzdorovat přívalům citů, které mnou zmítaly. Jemně jsem jí položil prsty na ústa, abych ji umlčel. Nechtěl jsem slyšet, co by mi mohla říct. Ne. Poklekl jsem proti ní, uchopil její hlavu do dlaní a hleděl do té líbezné tváře plné zmatku a něhy. Její velké oči mě sledovaly s láskou a poddajností, jaké jsem si u ní nikdy dříve nevšiml. Znovu jsem ji dlouze políbil. Nedokázal jsem se nabažit jejích plných rtů. Objal jsem ji a přitiskl k sobě, slonovinovou šíji i ramena vystupující z rudých šatů měla nahá a šaty dosud nezašněrované.
Třetí ukázka je vyprávěna Jakubem, židovským obchodníkem a lichvářem s tou nejurozenější klientelou, který ovšem při svých cestách plní i některé tajné politické úkoly zadané římským králem Jindřichem VII. Lucemburským a jeho synem Janem. Roku 1312 ho toto poslání zavede do Neapole na dvůr Roberta Moudrého.
„Co slídíš?“ syčel mi do ucha, zatímco jsem se vymaňoval z jeho spárů. „Myslíš, že na mě budeš donášet?!“
Vypáčil jsem jeho ruce ze svého hrdla a udeřil ho loktem do břicha, až zavrávoral, a pak ještě pěstí do hrudi. Uskočil stranou. Nikdo z kolemjdoucích do rvačky nezasahoval, protože jsme oba byli bohatě oblečení, a nikdo si tudíž nebyl jist, na čí stranu by se měl přiklonit. Míjeli nás s lhostejnými tvářemi, jako by se nic nedělo. George de Chirant dýchal ztěžka a zdálo se, že má dost. Udělal jsem pár kroků vzad, otočil se a odcházel. Náhle mi však na záda dopadlo plnou vahou tělo mého protivníka a ramenem mi projela ostrá bolest. Dýka, došlo mi! Má dýku! V tu chvíli ho ale kdosi ze mě strhl. Francouz zaúpěl. Obrátil jsem se. Na zemi se válel George de Chirant, z nosu mu tekla krev a nad ním stál snědý dlouhovlasý mladík. Alessandro Marsi.
Chvíli jsme na sebe všichni tři jen ostražitě hleděli. George de Chirant zamžikal bolestí, vstal a oprášil se.
„Myslím, že se shodneme na tom, že se nic nestalo, pánové,“ navrhl jsem opatrně.
George de Chirant se třásl rozrušením, Alessandro Marsi vyčkával.
„Souhlasím. Asi… Asi jsem se unáhlil, promiň, done Jaccopo,“ přikývl Chirant. „Sbohem, pánové.“ Otočil se a odcházel pryč.
„Krvácíš, příteli,“ poznamenal don Marsi.
„Rána není hluboká, nůž se mu svezl po mém rukávu. Bodl mě naslepo. Ale podruhé by se možná trefil lépe. Tomu jsi zabránil ty, done Alessandro. Jsem ti zavázán.“
„Chirant! Hnusný had, nesnáším ho! Opět potvrdil svůj charakter! Je mi odporný.“ Teatrálně si odplivl a pohlédl mi zpříma do očí. „Dávej si na něj pozor, done Jaccopo.“
„Teď už budu,“ usmál jsem se.
„Dáš si tu ránu zašít?“
„Raději bych se teď něčeho napil,“ přiznal jsem. „Myslím, že to ani nebude potřebovat žádné zvláštní ošetření.“
„Slyšel jsem, že se za Alpami všechno léčí pálenkou, ale považoval jsem to za pomluvu,“ zasmál se mladík.
(Ukázky jsou oproti knize mírně upraveny pro účely publikace na webu.)