„Měl by ses stydět, Adriene. Nemohu uvěřit, že se vyskytuješ doma tak zřídka, žes ji poprvé spatřil až dnes! To je otřesné, vždyť zde bydlí už nejméně dva týdny.“ Paní de Gresset zavrtěla káravě hlavou. „Slečnu Airellovou mi doporučil její učitel z Narbonne jako svou nejlepší studentku a i pan Nodier, ředitel lycea v Montpellieru, kde skládala maturitní zkoušku, na ni pěl samou chválu. Je to mimořádně inteligentní a vzdělaná dívka.“

„Není příliš mladá, mamá?“ Adrien se v křesle pohodlně opřel.

„Šestnáct let. Přiznávám, že jsem si představovala někoho staršího, ale pan Nodier mě přesvědčil. Trochu mě ale zneklidňuje její původ.“

„Původ?“

„Zdá se mi, že zdědila povahu svého otce, starého Airella. Občas v jejích očích vidím stejný umanutý vzdor.“ Nathalie ani nedýchala, zavřela oči a udělala tichý krok vzad do stínu chodby.

„Kdo je její otec?“ otázal se Adrien de Gresset se zájmem. „Vy ho znáte, mamá?“

Marguerite de Gresset si povzdechla, jako by ji velmi unavovalo hovořit o rodině Airellových. Zároveň tím chtěla dát najevo, že jí roznášení klepů nečiní žádné potěšení. Opak byl pravdou. „Má truhlárnu kousek za Armissanem. Je to takový ten neotesaný vesnický typ člověka. Zamlklý a nevyzpytatelný. U podobných lidí nikdy nevíš, co se jim honí hlavou. Stále jen zachmuřeně mlčí, a pak ti zničehonic hodí cihlu do okna, zapálí seník nebo zastřelí psa.“ Adrien de Gresset se zasmál a vstal, aby si mohl u otevřeného okna zapálil cigaretu.

Nathalie otevřela oči, nevesele se pousmála a vešla. „Omlouvám se, že vyrušuji, madame. Jen uklidím atlas.“ Paní de Gresset k ní obrátila svou pohlednou stárnoucí tvář věnčenou hustými šedými vlasy spletenými do rafinovaného účesu a v jejích šedých očích Nathalie četla, že by šlechtična velmi ráda věděla, kolik dívka slyšela z předchozí konverzace. Nathaliin výraz však zůstal neproniknutelný. Vylezla na malé schůdky u knihovny a zasunula knihu do police na její přesně určené místo. Svazky v knihovně Gressetových byly uspořádány tak pečlivě a systematicky, že Nathalie hned první den zapochybovala o tom, že je kdy někdo čte. Vrstvička prachu na policích ji v tom jen utvrdila.

„Jestli už tedy vyučování skončilo, slečno Airellová, půjdu za Gastonem, abych se s ním také potěšila. Dohlédnu na něj i večer. Až do zítřka máte tudíž volno.“

„Děkuji, madame,“ sklonila Nathalie hlavu a paní de Gresset důstojně odkráčela. Po celou dobu se Nathalie na mladého pana de Gresset ani nepodívala, a přece na sobě cítila jeho pohled. Opatrně slézala ze schůdků, když vtom ji Adrien uchopil za levou ruku. Poplašeně k němu zvedla oči. Adrien je krásný muž, o pět let starší než Nathalie, tmavovlasý se světlešedýma očima svítícíma z opálené tváře jako dva chladné plaménky. Trochu se podobá své matce, která musela být ještě před pár lety nejkrásnější ženou v kraji.

„Děkuji, pane, nepotřebuji pomoc,“ vytrhla se mu Nathalie a seskočila ze schůdků.