V tomto článku vám představím jednu z tvůrčích osobností, které zasedly v porotě fotografické soutěže Moje Paříž / Moje 19. století, a to českou ilustrátorku a komiksovou autorku Štěpánku Jislovou.
Štěpánka Jislová
(*1992)
Stavebním kamenem Štěpánčiných prací je příběh a různé způsoby jeho vyprávění, byť styl i techniky, které používá, se střídají – ať už jde o malbu, kresbu nebo různé varianty počítačové postprodukce.
Štěpánka své komiksy nejčastěji staví na úlomcích legend a pověstí, pro které uplatňuje nová pravidla a hledá neobvyklá prostředí. Drží se stylu vyprávění evropského mainstreamu s klasicky vystavěným, srozumitelným příběhem a popisnou kresbou. Patří do tzv. Generace 2.0., tedy skupiny mladých českých autorů, kteří často publikují na internetu.
Z komiksové scény se ráda nechává motivovat zručností Jiřího Gruse a inspirativní jsou pro ni hlavně zahraniční alba jako Jean-Loup nebo Beautiful Darkness.
Mimo komiksové a ilustrační práce se věnuje herním konceptům, komiksovým stripům, obálkám knih, návrhům potisků oblečení a tetování. Společně s Terezou Drahoňovskou vede českou pobočku komiksové komunity Laydeez Do Comics.
K vydání se připravuje její autorské komiksové album s názvem Klášter Nejsvětějšího srdce, které vypráví o obyvatelích kláštera ztraceného uprostřed toxické mlhy v postapoklyptickém světě. Na podzim 2016 jí vyšel v Mladé frontě jeden z dílů edice Češi podle scénáře Pavla Kosatíka v komiksové formě, a to díl pojednávající o Mnichovské dohodě s názvem Jak Beneš ustoupil Hitlerovi.
“Mimo komiksy se také snažím o tradiční psaní, aktuální příběh se točí kolem sourozenců zapletených do odboje proti kolonizační nadvládě.”
Ke Štěpánčiným nejčerstvějším výstavním počinům patří výstava Modrá sezóna v bistru Proti Proudu, která sestává ze série ilustrací a úryvků z internetové komunikace. Cílem projektu bylo prozkoumat co, jak, komu a proč říkáme, jaký má zkratkovité vyjadřování smysl a jak se mění naše psané vyjadřování v závislosti na druhé osobě v rozhovoru.
“Jedná se o sérii dvaceti ilustrací, které odrážejí všechny evergreeny lidské existence, je doplněna o autentické úryvky internetové komunikace. K této ovšem žádný text nepatří – člověk v depresích, byť obklopen přáteli, má tendenci se odstřihnout od společnosti, nebrat telefony, neodpovídat na zprávy. Příliš prudké, byť dobře míněné pokusy dostat jej z jeho asociálního stavu na něj můžou mít vyloženě negativní dopad.”