Gentile da Fabriano, Klanění tří králů, 1423, detail
O třech mudrcích z Východu hovoří Matoušovo evangelium.
Ježíš se narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda. Tehdy do Jeruzaléma přišli mudrcové z Východu. „Kde je ten narozený židovský král?“ ptali se. „Spatřili jsme na Východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ (Mt 2,1 – 2)
V citátu výše si můžete všimnout, že původní biblický text neudává, že šlo o krále, nezmiňuje jejich jména, věk, národnost ani jejich počet (v různých dobách a regionech se můžeme setkat i se 4, nebo dokonce 12 mudrci). Nebeský úkaz, který mudrce k Betlému dovedl, nazývá evangelium jen prostě “hvězda”. Většinový názor se dnes přiklání k tomu, že mohlo jít o konjunkci Jupiteru a Saturnu, tedy nikoliv o kometu.
Tři mudrcové dávných časů
Mozaika tří králů v bazilice Sant’Apollinare Nuovo v Raveně, cca 565
Na mozaice z baziliky Sant’ Apollinare Nuovo v Raveně (cca 565) už nacházíme nejen tradiční dary – zlato, myrhu a kadidlo, o nichž píše evangelista Matouš, ale také jména králů, která jim doplnila tradice. Není bez zajímavosti, že v různých částech světa jde o různá jména (např. syrští křesťané je nazývají Larvandad, Gushnasaph a Hormisdas). Na hlavách mají mudrcové, považovaní často pro znalost hvězd za Peršany, frygické čepice a jejich oděv je také perský. Věkem odpovídají třem věkům člověka – mládí, zralosti a stáří. Jejich cestu vede betlémská hvězda.
Sen tří králů, katedrála sv. Lazara, Autun, Francie, cca 1130
Reliéf na sloupové hlavici v katedrále v Autunu (cca 1130) zobrazuje tři krále, jimž anděl ve snu zvěstuje, aby se vydali na cestu do Betléma, a nad hlavami jim září hvězda. Člověk musí obdivovat úspornost, s níž románské umění vměstnalo všechny snící krále (i s korunami) do jediného výjevu.
Klanění tří králů, katedrála v Autunu, foto Christophe.Finot
Zlato, myrha a kadidlo gotiky
Jak silná byla tradice antického sochařství v Itálii, můžeme vidět na sochách Nicoly Pisana z 13. století. Přestože jde o sochy z vrcholného středověku, perspektivou, realismem, účesy i drapérií vděčí za mnohé starověkým vzorům, které mohl Pisano ve své vlasti vidět na vlastní oči.
Nicola Pisano: Klanění tří králů, reliéf na kazatelně v baptisteriu v Pise, pol. 13. st.
Giotto zobrazil krále se svatozářemi jako světce. I jeho králové reprezentují tři věky člověka. Všimněte si plných objemů těl a jejich různého natočení a psychologických výrazů v tvářích, kterými je Giotto proslulý (právě pro tento nový realismus je jeho dílo označováno jako proto-renesance). A taky samozřejmě povedeného velblouda. Asi u Giotta poprvé vidíme hvězdu jako kometu, což je dnes její nejčastější zobrazení. Za Giottova života bylo totiž možné v roce 1305 spatřit Halleyovu kometu, která na Giotta zapůsobila tak, že ji zobrazil i nad betlémským chlévem.
Giotto: Klanění tří králů, 1306
Jemnější gotickou notou naopak hraje o 120 let mladší oltářní deska Gentilea da Fabriana, zobrazující tři krále s početným doprovodem a mimořádně bohatými rouchy.
Gentile da Fabriano: Klanění tří králů, 1423
Prakticky donekonečna se můžeme kochat zajímavými detaily tohoto díla: brokát a šperky, chlapec sundavající ostruhu nejmladšímu králi, ženy zkoumající dary, pohnuté výrazy zúčastněných.
Stefan Lochner: oltář Klanění tří králů, pol. 15. st.
V kolínské katedrále se nachází oltář Klanění tří králů malíře tzv. měkkého stylu pozdní mezinárodní gotiky Stefana Lochnera.
enesanční záhady
Fra Angelico a Fra Filippo Lippi: Klanění tří králů, pol. 15. st.
Tondo (kulatý formát obrazu oblíbený v Toskánsku) je z většiny dílem mladšího Fra Filippa Lippiho, subtilní Panna Marie by však mohla být namalována ještě Fra Angelicem. Páv symbolizuje věčný život a zmrtvýchvstání a trosky zřejmě konec pohanské doby, nicméně význam polonahých postav v pozadí není jasný. Nikde také nevidíme betlémskou hvězdu – její přítomnost je pouze naznačena v pohledu muže v červeném hledícího vzhůru.
Na Botticelliho malbě vidíme nejen módně oděné renesanční postavy obklopující křehkou Madonu s Ježíškem, ale také kryptoportréty skutečné florenské honorace: především Cosima Medici (král klečící u Panny Marie), jeho syny Piera (král uprostřed v červeném plášti) a Giovanniho (třetí král) a vnuky Giuliana a Lorenza.
Sandro Botticelli: Klanění tří králů, 1475Sandro Botticelli: Klanění tří králů, detail
Sandro Botticelli – autoportrét
Umělec si nenechal ujít příležitost zobrazit ve výjevu i sám sebe – s hrdým pohledem upřeným na diváka.
Hieronymus Bosch – Tři králové, celek, 1485-1500
Oltářní deska Hieronyma Bosche, k vidění v Madridu. Oděv, dary a koruny králů jsou naplněny významy odkazujícími ke Kristovu budoucímu utrpení (obětování Izáka, trní). Z chléva vykukují podivné postavy – snad nepravý mesiáš, možná cosi úplně jiného – inu, Bosch, znáte to…
Hieronymus Bosch: oltář Klanění tří králů, střední panel, detail
Madona na Leonardově nedokončeném Klanění tří králů nesedí v chlévě, ale ve volné krajině, před palmovým stromem. Palma symbolizovala v antice vítězství, v křesťanství mučednickou smrt (a Kristus je spojením obojího) a objevuje se i v Písni písní, jejíž verše bývají mimo jiné interpretovány jako prefigurace Panny Marie.
Leonardo da Vinci: Klanění tří králů, 1480
V pozadí vidíme opět trosky a také jakýsi souboj jezdců. Králové se pokorně sklánějí před Jezulátkem. Zcela vpravo se pak na obraze možná nachází Leonardův autoportrét. Nestálý Leonardo zanechal toto dílo nedokončené ve Florencii, když dostal zajímavější zakázky v Miláně.
Giorgione: Tři mudrcové, cca. 1505
Možná sem patří, možná ne… Další tajemná renesanční malba je dílem předčasně zesnulého benátského mistra Giorgioneho. Obraz si objednal Tadeo Contarini, obchodník zajímající se živě o okultismus a alchymii. Výklady, co na malbě vidíme, se různí. Od výkladu, že jde o tři mudrce z Východu, které známe z Matoušova evangelia, se spíše ustupuje.
Možná jde o tři věky člověka – mládí, zralost a stáří. Možná o filosofy: stařec je Aristotelés či Platón, jehož moudrost byla zprostředkována Evropě arabskými učenci, symbolizovanými mužem uprostřed – Avicennou či Averroem. Mladík by pak byl učencem renesančním. Případně se může jednat o Pythagora a jeho učitele. Nebo o personifikace tří abrahámských náboženství (judaismus, křesťanství a islám) či o ztělesnění antiky, středověku a renesance.
Také jeskyně, do níž hledí mladý muž, nemá jasný význam – je připomínkou Platónovy jeskyně, Kristova hrobu, temnoty, nebo něčeho docela jiného?
Tintoretto: Klanění tří králů, 1582
Tintorettovo rozpohybované mnohafigurové zobrazení zahrnuje podobně jako Boschův obraz i krále tmavé pleti. Králové různých “ras” měli být zkratkou pro různé části světa a různé lidské civilizace, jednotné před tváří Krista – většinou šlo o Evropu, Asii a Afriku. Z toho vycházely i pokusy o zachycení “exotického” oděvu odpovídající vědomostem a představám jednotlivých malířů.
Tintoretto: Klanění tří králů, detail
Jas a stíny baroka
Nesmírně výkonný Peter Paul Rubens zpracoval tento námět hned několikrát (dílna jistě pomohla…), takže různé varianty jeho Tří králů můžete vidět v Madridu, v Cambridgi i Antverpách; mnou vybraná verze visí ve francouzském Lyonu a zvolila jsem ji kvůli překrásným postavám impozantního maurského krále, dojatých starců, roztomilého dítka a líbezné Marie.
Peter Paul Rubens: Klanění tří králů, cca. 1618Peter Paul Rubens: Klanění tří králů, detail
Zvláštně slavnostní směs melancholie a pokory dýchá z posledního díla v této galerii – tentokrát od Rembrandta.
Sv. Jiří je jedním z nejoblíbenějších svatých evropské historie. I v Českém království se těšil velké úctě, je mu ostatně zasvěcen nejstarší ženský klášter u nás, klášter benediktinek na Pražském hradě. Možná vás ale překvapí, že ne vždy bojoval sv. Jiří zrovna s drakem. Ve středověké imaginaci byl vždy vojákem, původně však čelil úplně jinému nepříteli než drakovi. Podívejte se na obrázek níže. Šampioni řečtiny si v horní části vyobrazení přečtou, že vlevo je sv. Theodor s drakem a vpravo sv. Jiří s… Ehm… Nějakým starcem? Není divu, že mu sv. Theodor věnuje překvapený pohled úkosem!
sv. Theodor, sv. Jiří, Sinaj, enkaustika, 9. století
Díváte se na vybrazení z 9. nebo 10. století vytvořené na Sinaji, se silnými gruzínskými vlivy, technika je enkaustika (malba voskem) na dřevě. A skutečně v raném středověku neměl sv. Jiří s drakem nic společného.
Kde se tedy vzala ve středověku nesmírně populární legenda o drakobijci Jiřím?
Jak to tak bývá, jde zase jednou o omyl. Řada svatých se údajně potýkala s drakem (jako symbolem zla a pohanství), mezi nimi především sv. Theodor Tiron, který byl velmi uctívaný ve východních regionech (zejm. Byzanc, Arménie, Gruzie a koptská církev). Protože byli oba vojáci, bývali sv. Jiří (zápolící s pohanem) a sv. Theodor (s drakem) často zobrazováni pohromadě. Nezřídka se k nim přidal i další voják – sv. Sergej (se zvířetem). Jako ustálená dvojice začali být sv. Jiří se sv. Theodorem časem zaměňováni.
Korunu tomu nasadili křižáci, když zavítali na východ. Křižáci se samozřejmě se sv. Jiřím, který byl v západní Evropě známější než sv. Theodor, ztotožňovali, protože i on “bojoval proti heretikům a pohanům”. Ale postava vojáka bojujícího s drakem je uchvátila ještě víc. Od 12. století se tudíž začala i na západ šířit verze sv. Jiřího s drakem (v té době tedy spíš spojení sv. Theodora a sv. Jiřího do jedné osoby).
Drak podnítil představivost autorů a brzy byl k obrazu na světě i příběh, jak ho známe z legend (třeba ze Zlaté legendy Jakuba Voragina): V Libyi se usadil drak, a aby nezničil celé město, musí mu být přiveden k snědku někdo mladý. Los padne na královskou dceru, objeví se však sv. Jiří, zvíře zneškodní a zkrotí a královská dcera si zkrotlého draka odvede na provaze. Nato je drak zabit.
V umění vrcholného středověku už potkáváme sv. Jiřího na každém kroku a mnoho evropských zemí i měst si ho zvolilo za svého svatého patrona (např. Anglie, Portugalsko, Malta, Aragonsko, Katalánie a Valencie, z měst pak Janov, Milán, Benátky nebo Mons v Belgii).
renesanční tympanon kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, dílna Benedikta Rieda, foto: Autor: Daniel Baránek, licence: CC BY-SA 4.0, zdroj: Wikimedia Commons
Satečnost lidí, na které v souvislosti se 17. listopadem vzpomínáme, nám nastavuje docela vysokou laťku v tom, jak se má člověk zachovat v nelehkých dobách. Velmi bych si přála, abychom byli schopní dostát tomuto dědictví odvahy a zásadovosti. Mějme odvahu neopakovat chyby 20. století a nedělat ještě horší. Mějme odvahu přistupovat k druhým s láskou, empatií, solidaritou a lidskostí tam, kde to je třeba, a tvrdostí tam, kde to je nevyhnutelné. Rozlišujme oběti a viníky, rozlišujme dle srdce a ne dle etnika, náboženského vyznání, sexuální orientace, majetku, společenského statusu či národnosti.
17. listopad se stal mezinárodním dnem studenstva na památku československých vysokoškolských studentů, kteří v roce 1939 odvážně vyjádřili svůj nesouhlas s okupační mocí. Mnozí z nich za to zaplatili životem. V den výročí vzniku samostatné Československé republiky 28. října 1939 byli během demonstrace v Praze smrtelně postřeleni dělník Václav Sedláček a student medicíny Jan Opletal (Václav Sedláček zahynul na místě, Jan Opletal svému zranění podlehl dne 11. listopadu 1939). Pietní rozloučení s Janem Opletalem, které se konalo 15. listopadu, vyústilo v další protinacistickou demonstraci, na což okupační moc reagovala pozatýkáním stovek studentů a zavřením českých vysokých škol. Zatčení studenti byli bez soudu posláni do koncentračních táborů. V táborech jich 35 zahynulo.
Pohřeb Jana Opletala
Devět akademiků bylo popraveno: Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert. Dne 17. listopadu 1989 se konala povolená studentská manifestace v Praze na Albertově. Akce přerostla v obrovský protest proti komunistickému režimu. Po ukončení oficiálního programu se desetitisíce lidí vydaly směrem k Václavskému náměstí. Na Národní třídě byl průvod zastaven, obklíčen policejními těžkooděnci a demonstrace byla násilně rozehnána. Velké množství demonstrantů bylo zraněno. Tyto události byly začátkem sametové revoluce.
Žijeme v blahobytnějších dobách, žijeme v právním státě a v demokracii. Přesto nic z toho není samozřejmé. I dnes mnozí zažívají válku, nenávist, agresi, vyloučení. Stále opakujeme, jak se poučíme z dějin, a místo toho podléháme podobným manipulacím a lžím jako naši předci. Nepřispívejme k útlaku, ale snažme se proti němu bojovat. Ha, ale jak? Vytvářejme tlaku veřejného mínění v tom smyslu, že některé věci jsou z hlediska lidskosti neakceptovatelné, buďme aktivními občany své zemi, vymáhejme svá práva a pomáhejme ostatním efektivně hájit ta jejich, pomáhejme lidem v nouzi, naslouchejme obavám a potížím lidí kolem nás a pomáhejme jim zbavit se strachu, protože právě strach často vede k nenávisti a násilí. Vzdělávejme se a mysleme, mysleme kriticky.
V den státního svátku chci připomenout některé části novoročního projevu Václava Havla ze dne 1. ledna 1990 (celý projev je k přečtení zde). Je to hořkosladké čtení: na jednu stranu je plný důvěry v náš národ, plný ambic a vizí, na druhou stranu už víme, jak málo bylo z toho všeho naplněno a jak daleko máme k ideálům, které před nás tehdy vytkl. Snad se to změní. Doufám, že se to změní.
“Všude ve světě se lidé diví, kde se v těch poddajných, ponížených, skeptických a zdánlivě už v nic nevěřících občanech Československa vzala náhle ta úžasná síla za několik týdnů zcela slušným a mírumilovným způsobem setřást ze svých beder totalitní systém. My sami se tomu divíme. A ptáme se: odkud vlastně mladí lidé, kteří nikdy jiný systém nepoznali, čerpají svou touhu po pravdě, svou svobodomyslnost, svou politickou fantazii, svou občanskou odvahu i občanský rozmysl? Jak to, že i jejich rodiče – tedy přesně ta generace, která byla považována za ztracenou – se k nim přidali? Jak je vůbec možné, že tolik lidí okamžitě pochopilo, co dělat, a nikdo z nich k tomu nepotřebuje žádné rady a instrukce?
Myslím, že tato nadějeplná tvář naší dnešní situace má dvě hlavní příčiny: člověk především nikdy není jen produktem vnějšího světa, ale vždycky je také schopen vztahovat se k něčemu vyššímu, byť by tuto schopnost v něm vnější svět jakkoli systematicky hubil; za druhé to je tím, že humanistické a demokratické tradice, o nichž se tak často planě hovořilo, přeci jen kdesi v nevědomí našich národů a národních menšin dřímaly a nenápadně se přenášely z generace na generaci, aby je v pravou chvíli každý z nás v sobě objevil a proměnil je ve skutek.
Za svou dnešní svobodu jsme ovšem museli i my zaplatit. Mnoho našich občanů zahynulo v padesátých letech ve věznicích, mnozí byli popraveni, tisíce lidských životů bylo zničeno, statisíce talentovaných lidí bylo vypuzeno do zahraničí.” (…)
Srpen 1968, Československo
“Zapomenout ovšem nesmíme ani na to, že jiné národy zaplatily za svou dnešní svobodu ještě tvrději a že tím platily nepřímo i za nás. Potoky krve, které protekly v Maďarsku, Polsku, Německu a nedávno tak otřásajícím způsobem v Rumunsku, jakož i moře krve, které prolily národy Sovětského svazu, nesmí být zapomenuty především proto, že každé lidské utrpení se týká každé lidské bytosti. Ale nejen to: nesmí být zapomenuty i proto, že právě tyto velké oběti jsou tragickým pozadím dnešní svobody či postupného osvobozování národů sovětského bloku, tedy pozadím i naší čerstvě nabyté svobody. Bez změn v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice by se asi u nás těžko stalo to, co se stalo, a pokud by se to stalo, rozhodně by to nemělo tak krásně pokojný charakter.”
1956, Maďarsko
1956, Maďarsko
1968, Rumunsko
“Že jsme měli příznivé mezinárodní podmínky, neznamená ovšem, že nám v těchto týdnech někdo bezprostředně pomáhal. Po staletích se vlastně oba naše národy napřímily samy, neopřeny o žádnou pomoc mocnějších států či velmocí. Zdá se mi, že v tom je velký mravní vklad této chvíle: skrývá v sobě naději, že napříště už nebudeme trpět komplexem těch, kteří musí trvale někomu za něco děkovat. Teď záleží jen na nás, zda se tato naděje naplní a zda se historicky docela novým způsobem probudí naše občanské, národní i politické sebevědomí.
Sebevědomí není pýcha.
Právě naopak: jedině člověk nebo národ v tom nejlepším slova smyslu sebevědomý je schopen naslouchat hlasu druhých, přijímat je jako sobě rovné, odpouštět svým nepřátelům a litovat vlastních vin.” (…)
“Masaryk zakládal politiku na mravnosti. Zkusme v nové době novým způsobem obnovit toto pojetí politiky. Učme sami sebe i druhé, že politika by měla být výrazem touhy přispět ke štěstí obce, a nikoli potřeby obec podvést nebo ji znásilnit. Učme sami sebe i druhé, že politika nemusí být jen uměním možného, zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování, ale že může být i uměním nemožného, totiž uměním udělat lepšími sebe i svět.
Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi duchovní křižovatkou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát? Nebyl by to další vklad, jímž bychom mohli oplácet jiným pomoc, kterou budeme od nich potřebovat?” (…)
“Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekonomických, ekologických, sociálních i politických.
Můj nejvýznačnější předchůdce zahájil svůj první projev citátem z Komenského. Dovolte mi, abych já svůj první projev ukončil vlastní parafrází téhož výroku:
Iluminace z Cantigas de Santa Maria, 1221–1284 – hráč na loutnu a na arabský rabel
Na jaké hudební nástroje naši předci hráli? Řada nástrojů změnila od středověku svou formu, mnohé zase ustoupily do pozadí a dnes už je slyšíme jen výjimečně. Mandora, psalterium, niněra – názvy některých z nich nám mohou znít jako tajemná zaklínadla.
Iluminace hudebníků z Tropáře Svatého Martiala, 11. st.
Kromě všemožných bubínků a jiných ozvučných nástrojů hráli středověcí hudebníci hlavně na flétny (příčné i zobcové, jednoduché i zdvojené), dále na rohy, loutny, kvinterny, dudy, trombóny, niněry nebo harfy.
Hudební nástroje středověké Evropy se vyvíjely s velkým přispěním vlivu vyspělé arabské a perské kultury (ostatně i původ názvu “loutna” – jednoho z netypičtějších trubadúrských nástrojů – je pravděpodobně arabský a znamená “dřevo”).
Flétny všeho druhu
Ve středověku se hrálo na flétny rozmanitých tvarů, které byly až na výjimky dřevěné.
Iluminace z Cantigas de Santa Maria – dvojité flétny
Iluminace z Cantigas de Santa Maria – trojité flétny
Freska Simone Martiniho – flétnista a hráč na kvinternu, 1322
Niněry
Niněra, prastarý strunný nástroj, s nímž se setkáváme už od 10. století, funguje tak, že díky točení klikou se tře dřevěný kotouč o struny, podobně jako smyčec u houslí, a ty se rozeznívají. Zároveň druhou rukou hráč zkracuje podle potřeby struny, aby dosáhl různých tónů – to může dělat pomocí klapek nebo prsty na hmatníku, jak to známe u loutny nebo kytary.
Hráči na niněry
Niněra byla překvapivě oblíbená a nalezneme ji na celé řadě vyobrazení, včetně Zahrady pozemských rozkoší (Peklo) nizozemského malíře Hieronyma Bosche:
Hieronymus Bosch: niněra a další nástroje v “Pekle”, kol. 1500
Nejstarší niněry vyžadovaly kooperaci dvou hráčů – jeden točil klikou, druhý ovládal klapky.
Hráči na niněru, Santiago de Compostela
Dudy
Socha dudáka v cisterciáckém klášteře Santes Creus ve Španělsku
“Byzantská lyra”, rebec a fidula – předchůdce houslí
Byzantská lyra byla zřejmě prvním smyčcovým nástrojem (zmiňuje se o ní Peršan Ibn Khurradadhbih v 9. století a níže ji vidíme na byzantské slonovinové skříňce kol. r. 1000).
Tzv. byzantská lyra, kol. r. 1000
Zachovalá “byzantská lyra”, konec 12. st. – foto Stevepeterson
Od 13. století se v Evropě rovněž rozšířil arabský smyčcový nástroj rebec, který se tvarově byzantské lyře podobá (rebec a byzantská lyra jsou někdy uváděné jako tentýž nástroj).
Rebec a loutna na obraze Gerarda Davida Panna mezi Pannami, 1500-1510
Samotné housle se však vyvinuly spíše z tzv. fiduly (fidelu), která má protažený krk. Více o historii houslí si můžete přečíst třeba zde.
Žaltář z Peterborough, vielle neboli fidula (fidel), 14. st.
Loutny, mandory, kvinterny a citole
Nicolaus Wurmser ze Štrasburku (Mistr Lucemburského rodokmene): freska Klanění apokalyptických starců beránkovi, Karlštejn, 1350-1360, na fresce by měly být: fidula, citola, dvourezonátorová harfa, české křídlo, žaltář, kvinterna a loutna
Loutny, citole a kvinterny byly ideálními trubadúrskými nástroji, neboť hudebník mohl zároveň hrát i zpívat. Mladší mandora (někdy též mandola) je pravděpodobně předchůdkyní maličké mandolíny a je o něco menší než loutna. Citole mívají zvláštní tvar (prý podle listu cesmíny). U všech těchto strunných nástrojů se někdy struny pro výraznější zvuk zdvojovaly. Zdá se, že převažovaly verze čtyřsborové (4 páry strun), někdy pěti- či šestisborové. Nicméně v 10. století arabský cestopisec Ibn Rosteh píše: „[U Slovanů] jsou různého druhu loutny, tambury, a píšťaly. Jejich píšťaly jsou délky na dva lokte a loutna je u nich osmistrunná.“
Možná si vzpomenete, že na loutnu hrála při mnoha příležitostech Markéta z Královských intrik nebo na temný osud loutny Romana Orsiniho.
Anděl hrající na kvinternu v katedrále Saint Julien du Mans ve Francii, kol. r. 1325
Historické mandory a loutny, foto Andrew Plumb
Krásné ornamentální “rozety” v otvoru ozvučné desky se vyráběly z tenké překližky či z vrstveného papíru prořezáváním.
Kvinterna vyrobená Hansem Othem v Norimberku, 1450, dnes vystavená na hradě Wartburg, foto Ingersoll
Vyobrazení mandory z r. 1636
Žaltář, cimbál a české křídlo
Žaltář (psalterium) přichází do Evropy z Blízkého východu v 11. století. Zpočátku míval deset či jedenáct strun, počet strun se však postupně zvyšoval. Byl-li držen v náručí, jako to vidíme u ženy zcela vpravo, hrálo se na něj jednou rukou. Bylo ale možné na něj hrát i na položený paličkami či trsátky. Z žaltáře se vyvinul cimbál.
Velislavova bible, ženy hrající na hudební nástroje, 1325-1349
Žena zcela vlevo na naší ukázce z Velislavovy bible drží typicky českou verzi žaltáře, zvanou pro tvar připomínající křídlo “české křídlo” (“ala bohemica”). Spolu s dvourezonátorovou (žaltářovou) harfou (viz obrázek níže) jde o nástroj, který se prý vyskytuje prakticky pouze v pramenech českého původu.
Anděl hrající na psalterium, foto Jean-Pol GRANDMONT
Psalterium – rekonstrukce, foto Martin Amend
Varhany
Středověké varhany byly většinou přenosné, teprve postupně se objevují i nepřenosné (“positiv”).
Přenosné varhany, Kreuz-Altar – detail, 1490–1495
Vzácné malované pozdně středověké varhany – positiv ze Sionu ve Švýcarsku:
Varhany, Notre Dame St. Valere, Sion ve Švýcarsku, kol. 1430, foto Frinck51
Zde si můžete otestovat své znalosti středověkých nástrojů na jedné německé knižní iluminaci.
Mistr Kroniky světa Rudolfa von Ems: hudebníci všeho druhu na dvoře krále Davida, kol. 1340
A na závěr jeden snímek dnešních hudebníků snažících se o návrat ke středověké hudbě: buben (zde asi původně africké djembe), trumšajt, dudy, tamburína a strunné nástroje v pozadí (loutna? kytara?).
Vystoupení dobově oděných hudebníků na hradě Kašperk – foto Ponto
Všechny iluminace a fresky jsou public domain stejně jako všechny fotografie bez uvedení autora, ostatní fotografie jsou licencovány jako creative commons + share alike.
(zdrojem je Wikimedia Commons, http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page).
Proč se vlastně má nová kniha jmenuje zrovna Suďte spravedlivě? Biblický verš přikazující „Suďte spravedlivě, synové člověka“ („Iuste iudicate, filii hominum“, Žalmy 58.2) nalézáme v síni radnice Starého Města pražského (a právě na Starém Městě se má kniha odehrává, byť v dobách před vybudováním radnice a před tím, než byly sochy, o nichž je tento příspěvek, zhotoveny).
Konzola s poprsím anděla, po 1410
Nápis konšelům připomínal, aby neztráceli ze zřetele spravedlnost. Ale nejen to. Pásku s veršem drží anděl, jehož poprsí je vlastně konzola, na níž stojí tzv. Bolestný Kristus. Bolestný Kristus je typ sochy Spasitele, který ukazuje své rány, Krista ve stavu nejhoršího utrpení. Krista přimlouvajícího se za hříšníky. A v tom je síla toho verše – ve spojení právě s touto sochou, ve spojení spravedlnosti a milosrdenství.
Nad sochou je vyveden žalm „Bůh je soudce spravedlivý, silný a trpělivý, slitovný, dlouho shovívavý a mnohokrát milosrdný, poněvadž milosrdenství převyšuje soud.“ („Deus iudex iustus, fortis et paciens, misericors es miserator longanimis et multum misericors, quia misericordia superexaltat iudicum.“, Žalmy 102 a list sv. Jakuba apoštola kap. 2)
Mistr Týnské kalvárie, Bolestný Kristus ze Staroměstské radnice, cca 1400
Reálně středověká spravedlnost nebyla z našeho pohledu příliš milosrdná, přesto považuji toto spojení spravedlnosti a milosrdenství za krásný ideál i pro dnešní dobu. Touha po spravedlnosti nás s našimi předky spojuje, jakkoliv konkrétní představy o tom, co tato spravedlnost je, se dnes od těch středověkých velmi liší. Právě možnost dovolat se spravedlnosti drží jakékoliv společenství pohromadě a právě milosrdenství je tím, co by mělo někdy tvrdou spravedlnost vyvažovat.
(Bolestný Kristus ze Staroměstské radnice je připisován Mistru Týnské Kalvárie a datován krátce po r. 1400, konzola s andělem je zřejmě o pár desetiletí mladší.)
Jaký byl vztah středověkých lidí k humoru? Lze to vůbec dnes zjistit? Jak vypadají středověké „vtípky,“ které se nám dochovaly? A jsme vůbec schopni je pochopit?
Katedrála v Remeši – socha anděla ze západního portálu (součást Zvěstování Panně Marii), 2. pol. 13. st.
Tento článek asi stěží odpoví na všechny otázky, přesto se pokusím téma humoru v evropské středověké kultuře alespoň trochu zmapovat.
Humor a smích byl ve středověku vnímán podstatně komplikovaněji než dnes. Od raného středověku se snažili církevní otcové (svatí Řehoř Veliký, Kléméns Alexandrijský, Ambrož) i pozdější učenci (např. Gautier de Chatillon, Tomáš Akvinský) promyslet, zda je veselí dobré, nebo hříšné, případně jaký smích je vhodný pro křesťana a jaký ne. Hlavní argumentační zdroj – Písmo svaté – jim hledání odpovědi neulehčoval, protože nabízel argumenty pro smích i proti němu. Ve Starém zákoně nalezneme jak kritiku bezuzdného veselí, tak chválu poklidné radosti, v Novém zákoně se praví, že pozemské slzy budou na nebesích proměněny ve smích. Velmi silným argumentem proti smíchu pro středověké filosofy bylo, že nikde v Novém zákoně nenalézáme zmínku o tom, že by se Ježíš smál.
Problematičnost smíchu ve středověku je vidět mimo jiné v tom, že se smíchem zkroucené tváře brzy stávají hlavním rozpoznávacích znakem ďáblů a bláznů. Záporné postavy v různých představeních (např. židé ve velikonočních hrách) se také často zle vysmívají kladným hrdinům.
Katedrála v Autunu – západní portál, Poslední soud – ďáblové se vysmívají dušičce, kterou unáší obří ruka (1. pol. 12. st.)
Hieronymus Bosch: Kristus nesoucí kříž, detail smějících se židů, 1515
Zároveň vždy vedle přísných kritiků veselí působili i učení obhájci humoru, zejména toho umírněného, mezi nimi např. mnich Notker Labeo (†1022), který smích nejen obhajoval jako schopnost odlišující člověka od zvířat, ale sám ve svých spisech rád prokládal vážná témata humorem. Umírněné žertování mimo náboženský kontext obhajoval i Tomáš Akvinský (1225 – 1274) ve svém díle Summa Theologiae. Totéž se dočteme i v knize rad vládcům De Regimine Principum od Egidia Římského, která patřila k velmi populárním dílům mezi vyššími vrstvami po celé Evropě. Renesance a humanismus přinášejí antikou inspirované nenáboženské argumenty na obhajobu humoru, a to zdravotní: středověcí lékaři si dobře všímali toho, že šťastní a veselí lidé se těšívají lepšímu zdraví než lidé melancholičtí.
Tzv. Tanečníci na chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, konec 15. st., všichni mají deformovaná těla a rozšklebené výrazy, prostřední navíc odhalené přirození
Postoje církevních autorit ke smíchu můžeme sledovat v různorodých spisech zabývajících se normami chování: nejranější díla byla určena řeholníkům. Těm někteří autoři dokonce smích nedoporučovali vůbec (sv. Ambrož, sv. Jan Zlatoústý, sv. Nicetius z Trieru, Pierre le Chantre). Později jsou sepisovány i knihy o vhodném chování pro šlechtu (Egidius Římský, biskup Hildebert), kde je také nutné otázku veselí vyřešit. V zásadě převládal názor, že mírné veselí, které nepramení z obscénních a bezbožných vtipů, je prospěšné a vhodné. Jako nevhodný se učencům jevil jak u řeholníků, tak u vznešených pánů a dam hlasitý smích (jako kritérium je často stanovováno odhalování zubů) a oddávání se zábavám přespříliš.
„Nechť je tvé žertování bez odhalení zubů, tvé vtipy bez nízkosti a tvůj smích ať není burácivý.“ – biskup Martin z Bragy, Formula vitae honestae, 6. století (toto pravidlo je pak opakováno v podstatě beze změn až do pozdního středověku v dalších knihách věnovaných etiketě).
Luttrellský žaltář, 1320 – 1340
Tolik teorie. Ta ovšem, jak známo, většinou dost pokulhává za praxí. Takže abychom to uvedli na pravou míru: i u těch nejvážnějších textů, jako jsou legendy o svatých či kázání, nalézáme sem tam záměrné humorné prvky – překvapivé až nepříjemné zázraky (tzv. joca sanctorum – vtipy svatých) a zesměšněné záporné postavy. Někteří svatí byli humorností svých zázraků dokonce proslulí – sv. Odo, opat v Cluny, prý svými žertovnými zázraky rozpoutával mezi mnichy takové záchvaty smíchu, že nebyli schopní mluvit. Vtipy oživující kázání byly vřele doporučovány a najdeme je i ve sbírkách příkladů (exemplech), podle nichž kněží svá kázání psali. Je až s podivem, jak málo byly svaté záležitosti skutečně svaté během uvolněné atmosféry různých lidových svátků, zejména pak masopustu: tehdy bylo možné v různých koutech Evropy vidět parodické mše i se směšnými kázáními, humorné scénky zapojené do liturgických her a slyšet satirické písně na kleriky.
Navzdory všem doporučením nebyl mnichům a jeptiškám humor nijak cizí – jejich vlastní manuskripty jsou toho nejlepším důkazem (iluminace jsou plné sexuálních narážek a fekálního humoru, zvířat napodobujících církevní i světské autority, a ani texty nejsou vždy zcela vážné). Z českého prostředí mám obvlášť ráda kolofon De civitate Dei (40. léta 12. století) v podobě autoportrétu knižních iluminátorů Hildeberta a jeho pomocníka Everwina, které při práci souží myš, jež okusuje Hildebertův chléb a Hildebert se na ni právě chystá hodit pemzu.
Hildebert a Everwin, De civitate Dei, 1140
V knize na pulpitu je napsáno: “Pessime mus, saepius me provocas ad iram. Ut te Deus perdat.” (Nejbídnější myši, stále mne provokuješ až k hněvu. Ať tě Bůh zatratí!)
Poněkud obhroublejší glosy nám zanechal neznámý autor (prý ne samotné svatojiřské jeptišky, jejichž rukpis byl jiný) v Antifonáři svatojiřském (samotný antifonář je ze 70. – 90. let 13. století, glosy z přelomu 13. a 14. století): “Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se vále. Tet anjelík jmieše lokti ptilík”, “Lector Vitus nekrásný kurvy syn” a “Berhel, socius Viti, černý jako zmek” (“zmek” = čert).
Gorlestonský žaltář, 1. čtvrtina 14. st
Vše přisprostlé, parodické a lehkovážné samozřejmě bavilo i ostatní společenské vrstvy. Dnes můžeme stopy humoru nejhrubšího zrna číst z některých soch či z dochovaných košilatých masopustní a jiných her, ze sepsaných komických příběhů či z dochovaných kupletů. Elegantnější a sofistikovanější humor nám zanechala dvorská kultura, i když ani tam nemá smysl dělat si iluze, že nakonec bylo pointou něco výrazně vznešenějšího než oklamaný paroháč nebo zesměšněný klerik.
Máloco je tak kulturně podmíněné jako humor. Vtipy zkrátka nestárnou dobře. Řada humorných prvků, které středověcí čtenáři a diváci oceňovali, je pro nás dnes těžko srozumitelná a někdy je ani nepoznáme, zvlášť když jsou obsaženy v jinak vážném textu pro jeho oživení (zdá se, že středověcí autoři rádi směšovali vážná a odlehčená témata). Příklad byzantského vtipu z raného středověku:
Muž jde po ulici, když tu ho náhle dohoní jeho soused a říká: „Hej! Tvůj dům je v plamenech!“ „Neboj,“ odpoví muž, „mám od něj klíč.“ Jestli nám dnes anekdota přijde vtipná, je to nejspíš absurditou poslední repliky, v Byzanci však byla mužova odpověď vtipná proto, že se jednalo o odseknutí ve smyslu „Starej se o sebe!“
Luttrellský žaltář
Některé věci ovšem zůstávají stále stejné – vtipy o podváděným manželech, provokacích, odplatách a přelstění boháčů vykutáleným chudákem. Velmi oblíbený fekální a obscénní humor je srozumitelný i dnes, stejně jako napodobování – zvířata či šašci imitující ctihodné pány a dámy. Jako směšné se jevilo i převracení společenských rolí (např. ženy bojovnice, ženy ovládající svého muže). Tehdy častý výsměch fyzickým deformacím nám dnes přijde spíš nevkusný.
Luttrellský žaltář, ženy bránící své město květinami
Aquamanile ve tvaru of Aristotela a Phylis, pozdní 14. st.
Asi nejstarší čistě zábavnou formou textů, která se nám dochovala už od raného středověku, jsou hádanky. Zřejmě jich kolovalo v ústním podání velké množství, my se dnes těšíme ale hlavně z těch zapsaných, jejichž pravzorem je pozdně antický spis sepsaný Symposiem obsahující na sto veršovaných hádanek. Velká část středověkých hádanek jsou spíše hlavolamy a slovní hříčky, některé ale fungují jako překvapivé vtipy:
„Říká se, že tato jistá věc někdy roste, nabývá na objemu, vstává a zvedá látku, která ji zakrývá. Hrdá novomanželka sevřela ten zázrak bez kostí, královská dcera skryla tuto zduřelou věc pod šaty.“
bochník
„Divná věc visí u mužova stehna, schována pod oděvem. Ve své hlavě má dírku. Je neohebná a pevná a její pevnost sklízí odměnu. Někdy muž povytáhne svůj oděv nad kolena, aby vstrčil tu visící věc do staré dírky vhodné hloubky, do níž ji už strkal mnohokrát před tím.“
klíč
(zdrojem obou je rozsáhlá sbírka hádanek v latinsky psané Exeterské knize z Anglie 10. století)
Luttrellský žaltář
Možná ne nutně nejvtipnější, ale rozhodně nejlaskavější a nejdojemnější sbírku hádanek sepsal na konci 9. století pro svého žáka Pipina (syna Karla Velikého) mnich a učitel Alcuin, když byli od sebe po nějaký čas vzdáleni. Alcuin patřil k těm vzácným osobnostem středověku, které měly skutečné pochopení pro neposedné školáky a jako učitel a mistr Karlovy dvorské školy vymýšlel, jak učit své svěřence latinu a jiné hrůzy trochu zábavnou formou – např. gramatiku prezentovanou jako dialog dvou školáků nebo matematické úlohy ve formě hádanek. Znáte tu o muži, který musí převézt přes řeku zelí, kozu a vlka na loďce, kam se vejdou vždy jen dvě komodity? Tak ta je zřejmě jeho dílem!
Alcuin (uprostřed)
Alcuinovo hádankové dílko pro tehdy asi patnáctiletého Pipina (Disputatio regalis et nobilissimi iuvenis Pippini cum Albino scholastico) se vymyká všem podobným, protože kombinuje vážně míněný typ dialogu o světě (např. Co je to dopis? Němý posel.), dialog o paradoxech božího stvoření (Kdo zemřel, ačkoliv se nikdy nenarodil? Adam.) a hravé hádanky, vylepšené tím, že Pipin místo toho, aby na ně odpověděl, odpověď Alcuinovi (a čtenáři) jen naznačí. Pár ukázek:
A: „Viděl jsem mrtvého sedět na živém a v chechotu toho mrtvého, živý zahynul.“ P: „Toho znají naši kuchaři.“
A: „Viděl jsem letící ženu s železným zobanem a dřevěným tělem a s ocasem z peří, jak nese smrt.“ P: „Toť žena milovaná vojáky.“
Celý dopis pak končí odkazem na pozdně antické dílo podobného druhu věnované císaři Hadrianovi a zároveň vřelým pozdravem ze vzdálené Anglie:
A: „Co je němý posel?“ P: „To, co držím ve své ruce.“ A: „Co držíš ve své ruce?“ P: „Tvůj dopis, mistře.“ A: „Šťastné čtení, synu!”
Podobný vytříbený styl laskavého humoru je ve středověku výjimečný. I nobilita se nejčastěji bavila věcmi, které nám dnes mohou připadat vulgární či morbidní. Výstižně to ukazují místa z rytířských eposů, která měla posluchače/čtenáře pobavit: ironický výsměch před souboji či tupení poraženého protivníka. Rytíři chystající se k boji zesměšňují často svého soka tím, že ho přirovnávají ke klerikům. Zdá se, že už samotná představa, že bojovník je v něčem podobný mnichovi či knězi byla pro urozené posluchače k popukání. Ještě šťavnatější jsou pak metaforické posměšky na adresu zraněných, zohyzděných či zabitých protivníků: protivník s useknutým skalpem je přirovnáván k beranu s uříznutými rohy nebo ke kardinálu (krvavý skalp = rudý klobouk), hlava soupeře s vypíchnutým okem k hradu, který ztratil jednu ze svých hlídek a možná přijde i o tu druhou, mrtvola pak například k lenochovi, který zaspal.
Jak se společenské mravy zjemňovaly, stávalo se ve vrcholném a pozdním středověku mezi šlechtou oblíbeným terčem vtipů také nedostatečně vybrané chování (např. v díle Wolframa von Eschenbach nebo Neidharta, oba 13. století). Úspěch slavily také různé dvojsmysly – např. píseň vyzývající dámu k tanci takovými slovy, že není jasné, zda není dáma vyzývána k mnohem intimnější aktivitě.
Luttrellský žaltář – šlechta jako zvířata
Zcela přízemní vtípky byly součástí liturgických her – směsice vážných biblických výjevů a odlehčených frašek. U nás máme Mastičkáře (počátek 14. století) – humorný úvod k velikonoční Hře tří Marií, nejstarší české liturgické hře, která pojednává o matce Ježíše, Marii Magdaleně a Lazarově sestře, jak jdou k hrobu Kristovu. Mastičkář je v zásadě přisprostlá satirická fraška o šarlatánech prodávajících své „zázračné“ masti na pražských tržištích. V jiných zemích se zase dochovaly vánoční scény o zvěstování Panně Marii zobrazující sv. Josefa, jak si zoufá, že je paroháč, a snaží se z Panny Marie dostat jméno otce jejího dítěte. Je to právě Josefovo ponížení, stáří a impotence, z čeho si tyto hry tropí žerty. Chudáci podvádění manželé byli asi nejčastějším předmětem anekdot – spolu s napálenými boháči a hloupými svedenými ženskými. Několik anekdot z italské sbírky Poggia Braccioliniho (1380-1459) Facetiae je tady:
Otec mého přítele měl aférku s ženou jednoho koktavého hlupáka. Jedné noci, když manžel neměl být doma, zaklepal na její dveře a žádal ji, aby mu otevřela, přičemž napodobil hlas a koktání jejího manžela. Manžel, který byl v tu chvíli doma, zavolal na svou ženu: „Giovanno, otevři dveře, Giovanno, pusť ho dovnitř, vždyť to vypadá, že jsem to já.”
Francesco Quartnense, florentský kupec, pobýval v Janově se svou ženou a rodinou. Jeho děti byly velmi vyhublé, zatímco děti Janovanů byly většinou zdravé a silné. Jednoho dne se ho kdosi tázal, proč jsou jeho děti tak slabé konstituce v porovnání s těmi janovskými, a on odvětil: „To se stane velmi snadno. Já na dělání svých dětí pracuji sám, zatímco vy Janované k tomu máte spoustu asistentů.“ Je pravda, že většina Janovanů krátce po svatbě vyplouvá na moře a nechává své ženy po celé roky v péči ostatních mužů.
Masopust
Ne příliš důvtipný mnich ohnivě kázal v Tivoli a bouřil proti hříchu cizoložství, který vykresloval v těch nejčernějších barvách. „Je to tak strašlivý hřích,“ prohlašoval, „že bych raději smilnil s deseti pannami než s jedinou vdanou ženou!“ Velká část posluchačů naprosto sdílela jeho preference.
Velmi tlustý opat Septimo potkal jednoho večera cestou do Florencie venkovana a ptá se ho: „Myslíš, že ještě projdu branou?“ Přirozeně měl na mysli, zda stihne k branám města dorazit před tím, než se na noc zavřou. Avšak venkovan, když viděl opatovu mohutnou postavu, odpověděl: „Určitě! Vždyť jí projde i celý valník slámy, proč bys jí neprošel ty?“
Jeden můj známý, Florenťan, musel pod tlakem okolností v Římě narychlo pořídit koně. Smlouval o cenu s handlířem, který po něm chtěl přemrštěnou cenu 25 dukátů. Můj známý mu nabídl, že mu zaplatí 15 v hotovosti hned a zbytek mu bude dlužit, s čímž handlíř souhlasil. Následujícího dne žádal handlíř po kupci, aby zaplatil svůj dluh, ale kupec odmítl se slovy: „Musíme dodržet svou dohodu: bylo umluveno, že ti budu dlužit. Kdybych ti zaplatil, porušil bych přece svůj závazek.“
V podobném duchu se nesou soubory komických příběhů. Nejdříve se s nimi setkáváme ve Francii (už od 12. století), kde se nazývají fablieux. Později se podobné spisky šíří i Svatou říší římskou, kde se komické příběhy Schwankmären paradoxně vyvinou od konce 12. století z naučných moralit. Z italské produkce je známý Boccacciův Dekameron, z Anglie a Walesu Dame Sirith a Chaucerovy Canterburské povídky. Všechny zmíněné texty mají společné to, že jsou v nich hlavním zdrojem pobavení milostné eskapády. Jak byl podobný žánr populární, je vidět na tom, že se po vynálezu knihtisku knihy obsahující humorné příběhy velmi často vydávaly a skvěle prodávaly – někdy šlo o čistě humornou literaturu, někdy o směs vtipných a vážných příběhů.
Dřevoryt z Canterburských povídek, 1484
Ve světě, kde zcela klíčovou roli hrála osobní a rodinná čest, byl výsměch mimo jiné způsobem, jak lidi přimět k žádoucímu chování, takže zesměšnění bylo obvyklou součástí trestů. Potrestání zločinců či výtržníků bylo proto oblíbenou lidovou podívanou. Na druhou stranu v zájmu zachování určité úrovně veřejné morálky, zakazovala zejména některá německá města některé rozpustilé chování na veřejnosti: určité sprosté písně, příliš divoké vtípky během masopustu apod.
Zdá se, že humor často sloužil k uvolňování napětí mezi vládnoucími a ovládanými. Tropit si žerty ze silnějšího bylo koneckonců to jediné, co slabším zbývalo. V tomto ohledu nesmíme zapomínat na roli oficiálních dvorních šašků, kteří si mohli dovolit vmést mocným do tváře i kritiku, byla-li zabalena do žertu.
Vtipem o dvorním šaškovi se s vámi také rozloučím. Bohužel není historický, ale moderní (a navíc trochu lingvistický):
Jeden král sděluje druhému: „Můj šašek polyká meče!“ Druhý udiveně kroutí hlavou a odpoví: „Můj polyká mlaskaje.“
Sex není hřích, pokud si ho oba užívají. Že to nezní moc „středověce“? Tak si možná opravte svůj názor na středověk.
Dovolte mi ocitovat francouzskou vesničkanku Grazidu Lizier, nar. cca 1298: „Tělesné potěšení není hřích, když se to oběma partnerům líbí.“ „Bůh by nikdy nestvořil nic zlého. Od Boha pocházejí jen dobré a užitečné věci.“ „Věřím, že ráj existuje, protože to zní jako dobré místo. Zda existuje peklo, tomu ani nevěřím, ani věřím, protože to zní jako hrozné místo.“
Grazidina výpověď před inkvizitorem Jacquesem Fournierem z r. 1320 mi kdysi obrátila představy o středověké morálce naruby. Jak to? Aniž bych o tom víc přemýšlela, považovala jsem morální zásady, které se nám uchovaly ve středověkých spisech, za univerzální pro všechny členy středověké společnosti. V písemnostech se nám ale dochoval především oficiální pohled kléru. K řadě prostých lidí se základy křesťanské morálky dostávaly zkresleně, neúplně nebo si je tito lidé vykládali podle svého selského rozumu, jak se jim líbilo. Pro mě jsou podobné momenty vždy důležitým připomenutím toho, jak pestrá a různorodá může být společnost určitého období a že řada nuancí nám z historie mizí jednoduše proto, že se třeba o určité záležitosti nedochoval žádný pramen.
Sama Grazida byla ve svých představách, které tak odvážně, jednoznačně a opakovaně zdůrazňovala během výslechu inkvizitorovi Jacquesu Fournierovi, hodně ovlivněna katarskou herezí a svým milencem-knězem (ehm, to je ten, s nímž nehřešila, protože se jim to oběma líbilo).
Hereze byla také ten důvod, proč byla vězněna a vyslýchána. Nakonec inkvizitorovi dala samozřejmě za pravdu, že to jsou bludy. Byla odsouzena k doživotnímu vězení, ale propuštěna po 4 měsících (navíc byla vězněna i mnoho měsíců během samotného výselchu a procesu). Trest jí byl snížen na “pouhé” nošení žlutého katarského kříže na oděvu.
Zdroje:
doc. PhDr. David Zbíral, Ph.D. o případu Grazidy Lizier a dalších heretiků: https://dejinyteoriekritika.cz/Modules/ViewDocument.aspx?Did=106
Středověkou dívku vydávající se za chlapce jsem vždy považovala za ohrané literární klišé. Jak to ale bylo ve skutečnosti? Převlékaly se ženy ve středověku za muže? A pokud ano, tak které a co je k tomu vedlo? Pojďme poodhalit jejich tajemství, motivace a osudy.
Jak se na ženy v mužských šatech dívala oficiální církevní doktrína a právo? Největší vliv na církevní zákazy nošení mužského oděvu ženami měl tzv. Gratiánův dekret, vydaný kolem r. 1140. Ten pravděpodobně vycházel z biblického zákazu v Deuteronomiu, verš 22:5, kde je zakázáno oběma pohlavím nosit oděv určený pohlaví druhému. Přesto se středověké církevní zákazy většinou týkaly pouze žen; je však možné, že nevhodnost ženského šatu na muži se rozuměla tak trochu sama sebou, a také je třeba vzít v úvahu, že muži se často do ženských šatů oblékali v rámci různých představení a taškařic (což samo o sobě k žádnému postihu nevedlo). Zároveň jsou středověké legendy o svatých pannách plné žen v mužském přestrojení a i učenci jako Tomáš Akvinský uznávali, že někdy je mužský oděv pro ženu nutností (třeba jako ochrana před nepřítelem) a pak nehřeší (Summa Theologica). Za jiných okolností ale podle něj rozhodně vhodný není.
A co na to samy ženy? Ty se nikdy nenechaly církevní doktrínou jen tak odradit.
Robinet Testard, iluminace z Románu o růži, Francie, 1490-1500
Některé strávily s mužskou identitou skoro celý život (třeba svatá Hildegunda z Schönau), jiné se přestrojily do mužských šatů, jen aby unikly nebezpečí (jako Jakuba Bavorská) nebo aby bránily své město (jako Johana Flanderská). Některé skutečně předstíraly, že jsou opačného pohlaví (jako studentka Nawojka z Krakowa), jiné naopak dávaly najevo svou erotickou ženskost podtrženou mužským oděvem (jako prostitutky z Benátek, Říma, Florencie nebo Londýna). Některé byly vznešené jako třeba rozverné dámy na turnajích Edwarda III., jiné prosté jako česká Anka z Prasetína. A opravdu mnoho z nich milovalo nesprávnou osobu: tu jinou ženu, jindy muže zaslíbeného Bohu. Pojďme se na ně podívat blíž.
Fiktivní postava Silence, statečné dívky ze středověkého románu, která v převleku za chlapce strávila mnoho let, zde jako chlapec mezi dvěma minstrely Francie c.1275
Důvody, proč středověké ženy oblékaly mužské šaty, můžeme rozdělit do několika skupin:
Bezpečí a praktičnost
Není žádným tajemstvím, že cestování bylo ve středověku často nebezpečné, pro ženy obzvláště. Mužský převlek mohl poskytnout ochranu před obtěžováním i větší pohodlí.
Ženy bojovnice (prý “Walpurgy”) z manuskriptu z Leedsu, cca 1300
Přesně tyto důvody měla pro pravidelné nošení mužských šatů i česká Anka z Prasetína, dcera Předbojova, o níž se dočítáme v aktech Pražské konzistoře (březen 1378): na dotazy soudců Anka hrdě odpověděla, že mužské šaty nosí už dobrých 20 let, že se z toho vždy vyzpovídala, a i když jí to zpovědníci zakazovali, chodívá tak dál. Mužské šaty nosívá na těžkou práci a při cestách, kdy s sebou bere i meč a někdy takto jezdívá i na koni. Toto chování jí bylo pod pokutou 10 kop (1 kopa = 60 ks) pražských grošů zapovězeno. Zda s tím skutečně přestala, těžko říct, protože u výslechu otevřeně přiznávala, že při zpovědích vždy počítala s tím, že bude mužské šaty nosit dál, ať si kněz říká, co chce.
Jakuba Bavorská na třech portrétech, nespolehlivější je asi ten zcela vpravo od Jana van Eycka
Mužské šaty mohly ženě poskytnout vhodný převlek k útěku z ohrožení, jako tomu bylo u vévodkyně Jakuby Bavorské (Jacqueline z Heinaultu a Hollandska). Ta se při bojích o své nizozemské dědictví ocitla během stoleté války v roce 1425 v zajetí burgundského vévody Filipa III. Dobrého v belgickém městě Mons. Jejím spojencům se však podařilo propašovat jí do zajetí mužské šaty. Jakuba předstírala, že potřebuje soukromí ke koupeli, převlékla se a v převleku svým věznitelům unikla.
Filip III. Dobrý
Méně štěstí měla jiná Filipova zajatkyně proslavená nošením mužského oděvu – Johanka z Arku. Tu Filip III. Dobrý zajal v roce 1430. I pro ni byly mužský oděv a zbroj především praktickou záležitostí. Avšak zatímco Jakuba se za muže převlékla jednorázově, Johanka nosila mužský oděv dlouhodobě, a zatímco Jakuba se tehdy snažila svou ženskou identitu skrýt, Johanka nikdy nepředstírala, že je muž.
Johanka z Arku spolu se starozákonní Juditou na miniatuře v knize Champion des Dames, Martin Le Franc, 15. st., Paříž, Národní knihovna
Jelikož Johančin mužský šat byl vedle hereze jedním z důvodů, proč byla odsouzena k smrti, můžeme v jejím soudním spise číst, jak svou volbu oděvu odůvodňovala:
„Oděv má jen malou důležitost.“
Když nebyla pro své mužské šaty připuštěna ke svatému přijímání, prohlásila: „Oděv toho, kdo má přijmout svátost, není podstatný.“
Když na ni její věznitelé naléhali, aby svůj oděv odůvodnila, vysvětlila jim, že pro ženu mezi vojáky je mužský oděv bezpečnější, protože lépe chrání její cudnost (mimo jiné je mnohem těžší z člověka kalhoty upevněné řemínky svléknout, než vyhrnout ženské šaty), a že je případnější odívat se mezi muži jako muž.
Ačkoliv samotné nošení mužského oděvu ženami nebylo zpravidla nijak potíráno, případně bylo trestáno jen velmi mírně, u Johanky z Arku byl její oděv jedním z důvodů, proč byla odsouzena k smrti upálením jako heretička.
Johanka z Arku na dvou vyobrazeních – vlevo z knihy Des femmes célèbres, 1505, ten vpravo má být z 16. st., ale asi jde o novodobý podvrh
Blíže k Bohu
Johanka z Arku, jejíž jméno bylo soudně očištěno už v roce 1456 (kanonizována však byla až r. 1920), nebyla jedinou světicí nosící mužské šaty. Ve Zlaté legendě, středověkém bestselleru o životech svatých, jich najdeme celou řadu – třeba svatou Pelagii nebo svatou Marinu (zato ale žádného svatého muže převlečeného za ženu).
Svatá Marina jako chlapec, Zlatá legenda, 14. st.
Také další zbožné ženy ve středověku následovaly jejich příkladu. Mezi jejich důvody pro klam převažovala touha uchránit své panenství (jako třeba u Christiny z Markyate) a úmysl vstoupit do kláštera (jako u Hildegundy z Schönau). Středověcí učenci, kteří o těchto ženách psali, u nich často vyzdvihovali aspekt povznesení existence z nízké úrovně na vyšší – z ženy na muže. Ostatně samotná touha ženy stát se mužem byla nahlížena jako zdravá a logická, jako touha stát se lepším člověkem.
Svatá Marina klečí před opatem
V raně křesťanské církvi byly kláštery vyhrazené mužům. Svatá Marina (Marina z Bithýnie), která měla žít v 5. nebo 6. století, proto vstoupila do jednoho z klášterů v dnešním Libanonu po boku svého otce jako chlapec a po celý zbytek života se vydávala za muže, a to i ve chvíli, kdy byla neprávem obviněna z toho, že se stala otcem nemanželského dítěte. Dál předstírala, že je muž, nesla opatův trest a starala se o dítě jako o své vlastní. Teprve po její smrti mniši zjistili pravdu jak o jejím pohlaví, tak o její nevinně.
Mimořádně dobrodružný život v přestrojení za muže údajně prožila o několik století později i Hildegunda z Schönau, vystupující za života pod jménem Josef. I její pravá identita byla odhalena až po smrti. Než vstoupila jako novic do cisterciáckého kláštera v Schönau, zvládla prý putovat v přestrojení za chlapce do Svaté země, být oloupena a opuštěna v Týru (Libanon), navrátit se do Německa, sloužit jako chlapec kanovníkovi v Kolíně, být křivě obviněna z loupeže a přestát ordál žhavým železem.
Schönau, 1560
Ani to ji však nezachránilo – skuteční lupiči se ji prý pokusili oběsit a jen na poslední chvíli byla odříznuta. Tato svá dobrodružství vyprávěla jednomu z bratří v klášteře. To, že je dívkou, mu však zatajila. Bohužel se nedožila složení slavných slibů a zemřela v mladém věku jako novic.
Hildegunde z Schönau, 16. st.
Vydávat se za muže mohla být pro některé ženy také možnost, jak dosáhnout vzdělání a uznání jinak dostupného jen mužům. Historici se přou, zda v 9. století opravdu usedla na papežský stolec pod jménem Jan papežka Jana (převažuje názor, že jde o ženu smyšlenou), nicméně dlouhá staletí byla její existence považovaná za reálnou. Ze středověkých textů pojednávajících o jejím životě se zdá, že jejich autorům imponovalo, když navzdory omezením, jimž ženy čelily, dosáhla Jana vysokého postavení díky svému charakteru a talentu.
Jana na knižní iluminaci, Francie, 15. st.
Nejistá je bohužel i existence italské malířky Onoraty Rodiani, která měla údajně po zabití v sebeobraně utéci před trestem v přestrojení za muže a stát se kondotiérem (velitelem žoldnéřů). Z pozdějších staletí máme řadu zpráv o ženách, které se díky mužskému převleku vydaly na úspěšnou vojenskou dráhu, z našich končin to byla třeba Johanna Sophia Kettner, jež tajně sloužila v 18. století jako kaprál v rakouské armádě.
Touha po vzdělání byla motivací Nawojky, studentky z Krakowa, která na počátku 15. století údajně dva roky studovala na tamní univerzitě převlečená za muže. Po jejím odhalení proběhl soud, během něhož její spolužáci i učitelé vychválili Nawojčiny mravy a schopnosti. Nawojka pak prý vstoupila do ženského kláštera, kde učila a později se stala jeho abatyší.
Codex Manesse, cca 1325
Zakázaná láska
Jak moc je pravděpodobná zápletka Noci na Karlštejně? Divili byste se, ale řada středověkých žen se opravdu převlékla za muže proto, aby mohla být se svým milencem. Většinou však byly okolnosti jiné než v romantickém muzikálu: často šlo o dlouhodobé milenky/konkubíny kleriků nebo milenky ženatých mužů. Díky mužskému oděvu mohly se svými milenci žít (jako Nase de Poorter z Brugg, než ji po 4 letech odhalili) nebo je doprovázet na cestách (jako Alice z Londýna, řečená Ulice, na konci 15. století a Agnes Hopton v roce 1637).
Z některých zpráv víme i o ženách, které preferovaly nejen mužskou identitu, ale i ženy jako své partnerky. Středověký pohled na sex byl poměrně přímočarý a jako sexuální byly vnímány hlavně aktivity zahrnující penetraci. Proto pouhé soužití dvou žen nebylo nijak zvlášť zkoumáno (tak tomu bylo třeba u londýnské ženy jménem Thomasina a její „konkubíny“, která nosila mužský oděv). Naopak sexuální aktivity hodnocené jako obscénní a „mužské“ byly tvrdě trestány (jako u nebohé Katheriny Hetzeldorfer ze Špýru, která byla pro své sexuální vztahy s jinými ženami potrestána utopením).
Šíp lásky, obrázek z vnitřní strany víčka krabičky, Německo, cca 1320
Povyražení
Ženy převlečené za muže (a zvláště pak muži převlečení za ženy) byly také oblíbenou formou povyražení a zdrojem zábavy. Ať už jako tanečnice v nevěstincích, kde některé ženy tančily nahé a jiné v mužském šatu, nebo ve vznešené společnosti jako urozené dámy, které prý v 60. letech 14. století podle anglického kronikáře Henryho Knigtona pravidelně dorážely na rytířské turnaje Edwarda III. na koních a v pestrých mužských šatech s úzkými nohavicemi a nízko u pasu (rozumějte v rozkroku) pověšenými dýkami a výborně se u toho bavily (k pohoršení ctihodného kronikáře).
Codex Manesse, cca 1325
Úplně nejčastější byl ale mužský šat u prostitutek, které lákaly pomocí mužských šatů zákazníky. Jak věděly i femmes fatales 20. století, je něco nepopiratelně svůdného na dívce překračující hranice genderu. Ostatně i v procesu s Johankou z Arku její spolubojovníci připouštěli, že za běžných okolností jim ženy v mužských šatech připadají svůdné, ale Johanka prý vystupovala vždy tak svatě a cudně, že na podobné věci u ní konkrétně nepomýšleli.
Androgynní je sexy – nepopiratelně svůdná Marlene Dietrich v obleku
Milenci, počátek 13. st.
Hlavní rozdíl mezi středověkým oděvem ženy a muže byla nemožnost vidět ženské boky, zadek a nohy. Nohy tudíž mohly být u žen vnímány jako mnohem lascivnější a dráždivější část těla než třeba poprsí, které jste mohli v dobách, kdy dětí bylo vždy všude plno a ke kojení neexistovala žádná alternativa, vidět na každém kroku. Nohavice na ženě v sobě tudíž měly něco zvláště smyslného. Proto se také například kalhoty oblečené pod šaty staly v Benátkách jakýmsi znakem prostitutky.
Pietro Bertelli, Diversarum nationum habitus, Padova, 1589
Lehké ženy si proto leckdy stříhaly vlasy, oblékaly kalhoty nebo se převlékaly za muže, aniž by zároveň nějak skrývaly, že jsou ženami. Některé navíc mohly díky mužskému oděvu rozšířit svou klientelu i na homosexuální muže, jak se zdá z benátského dekretu z r. 1480 proti sodomii, který přímo zakazuje, aby se ženy-prostitutky vydávaly za muže a „uspokojovaly takto muže“.
Z londýnských soudních záznamů je patrné, že hlavním proviněním žen, u nichž je zmíněn mužský oděv, bývala prostituce, nikoliv jejich převlek nebo krátké vlasy, a trestem bylo většinou veřejné potupení a vyhnání z města (trest velmi podobný trestům ostatních prostitutek, které se za muže nepřevlékaly, často však okořeněné nějakým symbolem mužnosti). Ostatně pouhé převlečení se za muže nebylo trestáno vůbec nebo řešeno přísahou, že se to nebude opakovat.
Při zmínce o půvabech androgynních žen si nelze v našem prostředí nevzpomenout na milenku Přemysla Otakara II. Anežku z Kueringu, zvanou (nejspíš právě pro krátké vlasy) Palceřík. Vzhledem k tomu, jak se její současníci na krátké vlasy dívali a s čím si je spojovali (smyslnost), je možné, že Anežčin neobvyklý vzhled byl vnímán jako zvláště přitažlivý.
Kniha o Lancelotovi z Jezera, cca 1401-1425
Podklady:
Ruth Mazo Karras: Sexuality in Medieval Europe: Doing Unto Others, Psychology Press, 2005
Jiří Klabouch: Staré české soudnictví, Praha Orbis 1967, s. 20
Knighton, Henry. Knighton’s Chronicle 1337-1396. Edited and Translated by G. H. Martin. (Oxford: Clarendon Press, 1995) Pages 92-95
zlatý středověký pečetní prsten z Walesu, National Museum of Wales
Zatímco dnes nosíme většinu prstenů jen pro okrasu, pro středověkého člověka šperky, a prsteny zvláště, nezřídka znamenaly mnohem víc – symbol moci nebo znamení lásky a závazku. Někdy jim byla dokonce připisována magická síla.
prsteny, babický poklad, 12. st.
Jedny z nejhonosnějších středověkých prstenů jsou prsteny nošené biskupy na pravé ruce. Tzv. pontifikální prsteny měly být zhotovovány z čistého zlata a ozdobeny drahým kamenem, nejčastěji hladkým, leštěným ve tvaru mugle (= kobošon, čočkovec, zkrátka kámen vybroušený dokulata s rovnou spodní plochou).
biskupský prsten, 1250-1300
Oblíbená byla modrá barva (např. safír) symbolizující víru, věrnost a nebeskou klenbu a barva červená (např. rubín) jako symbol krve Kristovy.
Těmto pravidlům se však mnohé prsteny vymykají, např. slavný biskupský prsten sv. Vojtěcha (viz níže), zhotovený nejspíše před r. 983, je z pozlaceného stříbra a osazen hlazenou, leštěnou, průhlednou záhnědou. Na obroučce se nalézá nápis PAX VOBIS.
prsten sv. Vojtěcha, 10. st., Metropolitní kapitula sv. Víta
Tento prsten i s berlou pravděpodobně daroval císař Ota II. biskupu Vojtěchovi při jeho veronské investituře r. 983. Po Vojtěchově smrti ho používali pražští biskupové až do r. 1129. Dnes se nalézá v Metropolitní kapitule u sv. Víta v pokladnici dómu.
S výkonem moci byly rovněž spjaty prsteny pečetní. Nápaditým prstenem tohoto typu je variabilní prsten z přelomu 13. a 14. století nalezený v Opavě, který mohla jeho majitelka (vědci se domnívají, že patřil ženě) jednak nosit jako ozdobu, jednak používat jako pečeť s vyobrazením ptáka.
prsten z Opavy, přelom 13. a 14. st., foto Národní památkový ústav
Středověk prsteny miloval – existovalo mnoho typů prstenů a šlo o oblíbené dárky nejen mezi milenci, ale též mezi přáteli. V pozdním středověku bylo módní nosit několik prstenů na každém prstu.
Mistr Litoměřického oltáře, Albrecht II. z Kolowrat a na Libštejně, konec 15. st./poč. 16. st.
Staročeským zvykem bývalo obdarovávat přátele a známé na Nový rok – prsteny se k tomuto účelu hodily skvěle.
Petrus Christus: Zlatník ve svém kvelbu – St. Eligius, 1449, detail; a Quentin Massys: Lichvář a jeho žena, 1514, detail
Jak je vidět z dobových lékařských spisů i z tzv. lapidářů (knih o kamenech a minerálech), lidé navíc věřili v léčivou moc jak prstenů samotných, tak kamenů do nich zasazených (např. safír měl uzdravovat nemoci srdce, žaludeční vředy a léčit melancholii).
léčení pomocí prstenů z Hortus Sanitatis, Johannis de Cuba, 1483
Do dnešních dob přetrval prsten jako součást zásnub či sňatku. Tuto úlohu měly prsteny už od dob starého Říma, kdy bylo zvykem, že otec nebo poručník nevěsty přislíbili jménem nevěsty ženichovi manželství a ženich nevěstě daroval prsten.
raně středověký prsten z Libice nad Cidlinou
Zásnubní prsteny byly v dobách římské republiky a počátcích císařství nejčastěji ze železa, neboť zlaté prsteny mohly až do cca 2. st. n. l. nosit jen nejvyšší vrstvy. Během středověku získával akt předání prstenu na důležitosti. Prsteny mohly být předávány jak u zásnub, tak během svatebního obřadu (v některých oblastech však byly zvyky jiné – např. symbolické svazování rukou nevěsty a ženicha nebo zásnubní opasek).
iluminace z Pasionálu abatyše Kunhuty, 1312–1321, detailprsteny z jižní Moravy, 13.-15. st., 1.: Regionální muzeum Mikulov, foto M. Strnad 2.: Moravské zemské muzeum Brno, foto V. Ustohal; 3.: FF MU, Brno, foto M. Strnad
Zpravidla byl prsten nejprve požehnán, pak předán ženichovi a v rámci svatebního obřadu postupně nevěstě navlékán na každý prst od palce až po prsteníček, na němž zůstal. Tradice nošení snubního prstenu na prsteníčku levé ruky sahá až k antickým představám, že z tohoto prstu vede žíla přímo k srdci. Z archeologických nálezů se zdá, že prsteny byly o něco častěji nošeny na levé ruce, ale nešlo o výlučné pravidlo a nelze ani s jistotou říci, že by se po svatbě snubní prsten nosil výlučně na určitém prstu.
Zásnubní a snubní prsteny mohly být zcela jednoduché, mnozí si však dali záležet na tom, aby darovali prsteny neobyčejné. Nejsnazší cestou, jak toho dosáhnout, byl výběr správného kamene zasazeného do prstenu. Středověké prsteny obsahují kameny nebroušené, ale často hlazené, leštěné – tzv. mugle (kabošony, čočkovce). Jak je vidět i ze svatováclavské koruny Karla IV., středověk se u kamenů nebál nepravidelných tvarů ani přírodních nedokonalostí.
prsten z Itálie s velmi ošklivým, ale zato srdčitým rubínem, 14. st., nápis Corte Porta Amor – Srdce Ti přináší lásku, Metropolitan Museum of Art
Každý drahokam či polodrahokam měl v očích středověkých lidí určité vlastnosti – nejen symbolické, ale i magické. Pro zásnubní a snubní prsteny byly oblíbené modré kameny jako safír přinášející věrnost, lásku a čistotu, dále červené rubíny nebo fialové ametysty jako kameny vášně a růžové kameny jako růženín na znamení lásky. Obzvláště vyhledávány byly kameny srdčitého tvaru.
středověký prsten ze Žatce
Srdce samotné bylo také oblíbenou ozdobou prstenů dávaných z lásky. V Čechách i v zahraničí byly početné i tzv. fede rings, neboli prsteny „ruka v ruce“ či „ruce ve věrnosti“. Symbol spojených rukou má původ v antice, kdy zřejmě vyjadřoval vojenské spojenectví a věrnost. Ve středověku se stal motivem přátelství a milostné lásky.
fede ring, Itálie, cca 1400
prsten fede z Rokštejna, konec 14. / poč. 15. st., FF MU, Brno, foto M. Strnad
Dva pozoruhodné prsteny tohoto typu byly nalezeny na hradě Rokštejn. První je jen jednoduchý bronzový prsten z první čtvrtiny 15. st., avšak druhý prsten (viz výše) z pozlaceného stříbra z konce 14. či počátku 15. st. zachycuje velmi propracovaný pár rukou (včetně nehtů!) a obroučka má podobu gotického opasku, jehož jednu přezku jedna z rukou drží (opasky a přezky byly rovněž symboly nezrušitelnosti manželského slibu). Do prstenu je navíc vyryto písmeno „m“.
Mnohdy nejsou spojené ruce jediným prvkem na prstenu, ale bývají doplněny srdcem, uzlem lásky, nápisem, Adamem a Evou či zobrazením ženy.
dánský středověký prsten s Adamem a Evou a uzlem lásky, Dánské národní muzeum
Od 15. st. získávají na oblibě prsteny, u nichž ruce drží srdce (láska) doplněné o čtyřlístek (štěstí) či pomněnky (vzpomínka). Ještě později pak vznikají dodnes oblíbené irské „Claddagh“ prsteny – ruce drží korunované srdce (ruce – přátelství, srdce – láska, korunka – loajalita).
prsten Claddagh
Jednoduchým motivem zdůrazňujícím trvalost svazku byly také tzv. uzly lásky nebo nekonečné uzly.
uzel lásky na prstenu a na oděvní nášivce z karlštejnského pokladu, 14. st.
Z nich se zřejmě vyvinuly zdvojené prsteny, neboli Gimmel rings, doložené od počátku 16. st. a tvořené dvěma či více spojenými obroučkami, které do sebe zapadaly tak, že vytvořily prsten. Často bývaly opět doplněny ručkami, uzly či srdcem. Někdy se při zásnubách rozdělily a byly nošeny párem odděleně, načež se při svatbě zase spojily a nosila je novomanželka.
Gimmel ring ze Starého Brna, 16. st., foto Archaia Brno o.p.s.
Mnohdy se na nich nacházejí nápisy viditelné jen při rozpojení prstenu na jednotlivé obroučky.
Gimmel ring, 1631, Metropolitan Museum of Art
Středověké prsteny nesou často vyrytý nápis nebo alespoň jednotlivé písmeno (význam těchto písmen není vždy jasný). Vrcholem těchto oduševnělých prstenů jsou tzv. posy rings, tedy prsteny, do nichž je vyryt či vyražen poetický verš („Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ „Když pohlédneš na tento prsten, vzpomeň si na mě.“ „Tvá cudnost Tě ctí.“ nebo jako u srdčitého prstenu nahoře: „Srdce Ti přináší lásku.“).
středověký posy ring, Victoria and Albert museum
Prsteny také mohly nést zobrazení či symboly světců – tak je tomu např. u prstenu z tzv. pokladu ze Slezské Středy, u nějž hvězda s půlměsícem znamená nejspíše znak jednoho ze svatých tří králů, Baltazara z Tarsu. Oblíbený byl také sv. Jiří, protože drak, kterého porazil, byl chápán jako porážka špatných vlastností člověka, která je třeba opustit pro prožití skutečné lásky.
poklad ze Slezské Středy, 14. st.
Ukázkou řemeslné zručnosti jsou také židovské svatební prsteny zobrazující malé domečky / chrámy, které odkazují jednak ke společnému domovu ženicha a nevěsty, jednak k Šalamounovu chrámu.
židovský prsten Erfurt, pol. 14. st.
židovský svatební prsten z Kolmaru (východní Francie), cca 1300, nápis: Mazel Tov – Gratulace, foto Jean Gilles Berizzi
Zdroje:
ŠLANCAROVÁ, Věra. Podoba středověkého šperku na základě jihomoravských nálezů [online]. Brno, 2016. Dostupné z: https://theses.cz/id/moio40/.
Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století. Sborník a katalog výstavy pořádané Vlastivědným muzeem v Olomouci a Muzeem města Brna k 700. výročí tragické smrti Václava III., posledního českého krále z dynastie Přemyslovců. Olomouc.
Je libo růži nebo fialku? Labužníci středověku i novověku si libovali v ozdobných pokrmech a květiny byly jedním ze způsobů, jak jídlo zkrášlit, provonět, obarvit a někdy i skutečně dochutit. Pojďte si přečíst, co nabízela středověká kuchyně a recepty raného novověku.
Bordura z Hodinek Johanny I. Kastilské, růže a karafiát, cca 1500
Recepty na jídla z květin nacházíme v Čechách v kuchařských předpisech od 15. století. Je pravděpodobné, že i prostý lid si občas přihodil do jídla sedmikrásku, fialku nebo chrpu, tedy květiny, kterými leckdo doplňuje saláty i dnes. Recepty, které se nám zachovaly, však pocházejí především z prostředí bohatých vrstev. Hemží se to v nich drahým medem, exotickým kořením a od 17. století i cukrem, tedy ingrediencemi, které prostý lid hodoval vzácně, nebo vůbec.
V kuchyni se nezřídka používaly květy bezové, a to zejména na kaše, např. ze smetany, mléka, vajec a chleba, doslazené medem či později cukrem. Zatímco jídla z bezových květů dobarvovali novověcí kuchaři šafránem, fialky sloužily samy jako vítané barvivo pro vytvoření fialově zbarvených pokrmů – fialové kaše s mandlovým mlékem či huspeniny „čtyř barev“ z kapra. Z fialek se také vařily sirupy, zavařeniny a „syrečky“. Neobvyklou vůni a vzhled poskytovaly jídlu též karafiáty, chrpy, levandule, květ majoránky, čekanky či sedmikrásky.
Pietro Andrea Mattioli: Herbář neboli Bylinář, Růže, 1562
Z okvětních plátků růží se připravovala kaše z mouky, vína, medu a másla dochucená skořicí a zázvorem. Trvalá byla obliba růžové vody, připravované máčením korunních plátků růží ve vodě. Pro svou vůni a chuť se růžová voda přidávala do řady jídel. Z růží rudých, bílých i žlutých se vyrábělo cukroví, sirupy a zavařeniny neboli „letkvaře.“ Jako pochutina i léčivo sloužil „růžový med,“ údajně posilující zažívání a usnadňující odkašlávání.
Šlechtična Alžběta Lidmila z Lisova ve své kuchařce z r. 1661 doporučovala směs různých květin (růže, černobýl, rmen a další) na přípravu polévky pro menstruující ženy, aby získaly zpět sílu, o niž je připravila ztráta krve. Spíš než kvítí byla však asi klíčovou přísadou tohoto receptu půlka slepice, s níž bylo třeba květiny svařit.
Polyxena z Lobkovic, roz. z Pernštejna 1566–1642
Jiný recept, vydaný v kuchařské knize Polyxeny z Lobkovic, rozené z Pernštejna, se nazývá rovnou příznačně „všelijakejch květin lístky“ a spočívá v podstatě v zavaření pestrobarevných kvítků růže, fialek, bezu, sedmikrásek a dalších květů s vejci a cukrem tak, že barevné květy ztužené cukrovou pastou mohly nejen chutnat, ale i zdobit stůl podobně jako drahý porcelán či zlaté příbory.