V čem je historie jako detektivka? Proč archeologové zkoumají středověké latríny? Co se o vztahu k rostlinám dozvíme ze starých kšaftů (závětí)? Emma Riedová vypráví o rostlinách ve středověkých a raně novověkých domácnostech a zahradách. Epizodu podcastu nyní můžetevidět a slyšet na YouTube kanále Farmářek z paneláku.
Podcast si lze poslechnout i na Spotify (epizoda 7)
Historie svatebních šatů je nádherná, dlouhá a nelze ji obsáhnout v jediném článku. Já jsem se tentokrát zaměřila na barvu. Dnes se v euroamerické kultuře téměř 100 % žen vdává v bílé. Ne vždy tomu tak ale bylo i v minulosti.
V našem kulturním okruhu dlouho nebyla se svatbou spojována žádná konkrétní barva tolik jako dnes bílá, svatební šaty byly často barevné. Oděv nevěsty musel působit slavnostně a náležitě reprezentovat její postavení – šaty žen z vyšších vrstev bývaly co nejhonosnější, zdobené zlatem, kožešinou a výšivkami, později i krajkami. Důležité byly také pokrývky a ozdoby hlavy: věnce, korunky, závoje, klobouky.
Níže vidíte několik svatebních obřadů ze středověkých iluminovaných rukopisů:
Vždy byly populární světlé barvy, které ostatně často nosily i neprovdané dívky. Zejména světle modrá jako barva lásky, čistoty a pravdy a také jako barva pláště Panny Marie byla oblíbená už od raného středověku. Nezřídka se setkáváme na vyobrazených svatbách i s růžovou či krémovou. Ani výraznější barvy však na svatbách nechyběly, jednou z nejvyhledávanějších barev byla červená – lidé si ji spojovali s plodností a šlo o jednu z nejslavnostnějších barev. Černá a šedá se naopak hodily pro vdovy při dalších sňatcích. Výběr barvy se také samozřejmě lišil podle regionu a období.
Už od vrcholného středověku máme záznamy o některých příslušnicích královských rodů, které pro svou svatbu zvolily bílá roucha – např.: princezna Philippa, dcera Jindřicha IV. Anglického, při své svatbě s Erikem Pomořanským (1406), Anna Bretaňská, když si brala Ludvíka XII. Francouzského (1499), Marie Stuartovna při svém sňatku s Františkem II. Francouzským (1558) nebo Markéta z Valois („Královna Margot“) na své svatbě s Jindřichem Navarrským (1572).
Skutečný boom ale bílé svatební šaty zaznamenaly až díky svatbě královny Viktorie a prince Alberta Sasko-Kobursko-Gothajského v roce 1840. Viktoriiny svatební šaty jsou nejspíš tím momentem, který určil bílou jako “tu nejlepší volbu” pro nevěsty v evropské a americké kultuře. Sama Viktorie své svatební šaty oblékla ještě několikrát (na křtiny a svatby) a i poté, co je odložila, byly jejich části, zejm. nákladná krajka, použity na jiné oděvy. Jak bývalo v minulosti zvykem, nic nepřišlo nazmar.
Samozřejmě i před královnou Viktorií se některé ženy a dívky v bílé vdávaly, rozhodně však nešlo o většinu. Zde je několik ukázek starších bílých svatebních šatů:
Pravidlem se bílé šaty stávají už od druhé poloviny 19. století a ve 20. století zcela převládnou. Tedy alespoň v Evropě a v USA. V jiných kulturách nejsou divoce barevné šaty nevěsty ani dnes ničím zvláštním (např. typickou čínskou svatební barvou je červená).
Současně i po zbytek 19. století se nevěsty z praktických důvodů zpravidla vdávaly v takových šatech, které pak mohly nosit i při jiných příležitostech. Ženy z chudších poměrů si prostě na svatbu vzaly své nejlepší nedělní šaty (často černé, šedé, tmavohnědé nebo tmavomodré).
Zatímco v 19. století a na začátu 20. století se svatební šaty zpravidla podobaly svým střihem denním šatům, od první světové války připomínají stále častěji – zejména u bohatých nevěst – večerní toalety. Hlavním důvodem bylo, že “denní oděv” se postupně zjednodušil a začal vypadat méně slavnostně. Zároveň mnoho běžných žen se vdávalo po většinu 20. století v jednoduchých kostýmcích a nepociťovaly nutnost pořídit si na svatbu speciální róbu.
Zde je několik fotografií z mého rodinného archivu, najdete mezi nimi šaty i kostýmek:
Dnes se staly barevné svatební šaty výrazem určité extravagance, i když řadu nevěst k jejich výběru stále vedou i praktické důvody podobné těm z 19. století. V barevných svatebních šatech se vdávaly některé celebrity, Liz Taylor dokonce opakovaně.
V mém románu (a audioknize) Královské intriky se dočtete hned o dvou svatebních obřadech: jedním je historická svatbaElišky Přemyslovny a Jana Lucemburského a druhá je svatba hlavní hrdinky Markéty z Březové. První nevěsta následuje k pohoršení českého panstva francouzskou tradici a vdává se v prosté lněné košili, druhá zvolí hedvábné šaty v růžové barvě:
„Půvabná a svěží jako jitro, celičká zahalená v pavučinově jemném hedvábí, se závojem sahajícím až na paty, připevněným na kopretinovém věnci, nechala se odvést k oltáři kostela Svatého Petra a Pavla v Brně.“ (Emma Riedová: Královské intriky)
A v barevných šatech jsem se vdávala i já.
Pro přesné názvy rukopisů velké části středověkých zdrojů viz
http://www.larsdatter.com/weddingdress.htm .
Zdroje fotografií:
http://www.metmuseum.org/
http://sharonlathanauthor.com/regency-marriage-garments
http://fashionsfromhistory.tumblr.com/post/104621837232/hello-i-was-wondering-do-you-have-any-good
http://libmma.contentdm.oclc.org/cdm/singleitem/collection/p15324coll12/id/1950/rec/31
http://www.theweddingsecret.co.uk/magazine/iconic-wedding-dresses-elizabeth-taylor-pt2/
http://becuo.com/elizabeth-taylor-yellow-wedding-dress
Jaký byl vztah středověkých lidí k humoru? Lze to vůbec dnes zjistit? Jak vypadají středověké „vtípky,“ které se nám dochovaly? A jsme vůbec schopni je pochopit?
Tento článek asi stěží odpoví na všechny otázky, přesto se pokusím téma humoru v evropské středověké kultuře alespoň trochu zmapovat.
Humor a smích byl ve středověku vnímán podstatně komplikovaněji než dnes. Od raného středověku se snažili církevní otcové (svatí Řehoř Veliký, Kléméns Alexandrijský, Ambrož) i pozdější učenci (např. Gautier de Chatillon, Tomáš Akvinský) promyslet, zda je veselí dobré, nebo hříšné, případně jaký smích je vhodný pro křesťana a jaký ne. Hlavní argumentační zdroj – Písmo svaté – jim hledání odpovědi neulehčoval, protože nabízel argumenty pro smích i proti němu. Ve Starém zákoně nalezneme jak kritiku bezuzdného veselí, tak chválu poklidné radosti, v Novém zákoně se praví, že pozemské slzy budou na nebesích proměněny ve smích. Velmi silným argumentem proti smíchu pro středověké filosofy bylo, že nikde v Novém zákoně nenalézáme zmínku o tom, že by se Ježíš smál.
Problematičnost smíchu ve středověku je vidět mimo jiné v tom, že se smíchem zkroucené tváře brzy stávají hlavním rozpoznávacích znakem ďáblů a bláznů. Záporné postavy v různých představeních (např. židé ve velikonočních hrách) se také často zle vysmívají kladným hrdinům.
Zároveň vždy vedle přísných kritiků veselí působili i učení obhájci humoru, zejména toho umírněného, mezi nimi např. mnich Notker Labeo (†1022), který smích nejen obhajoval jako schopnost odlišující člověka od zvířat, ale sám ve svých spisech rád prokládal vážná témata humorem. Umírněné žertování mimo náboženský kontext obhajoval i Tomáš Akvinský (1225 – 1274) ve svém díle Summa Theologiae. Totéž se dočteme i v knize rad vládcům De Regimine Principum od Egidia Římského, která patřila k velmi populárním dílům mezi vyššími vrstvami po celé Evropě. Renesance a humanismus přinášejí antikou inspirované nenáboženské argumenty na obhajobu humoru, a to zdravotní: středověcí lékaři si dobře všímali toho, že šťastní a veselí lidé se těšívají lepšímu zdraví než lidé melancholičtí.
Postoje církevních autorit ke smíchu můžeme sledovat v různorodých spisech zabývajících se normami chování: nejranější díla byla určena řeholníkům. Těm někteří autoři dokonce smích nedoporučovali vůbec (sv. Ambrož, sv. Jan Zlatoústý, sv. Nicetius z Trieru, Pierre le Chantre). Později jsou sepisovány i knihy o vhodném chování pro šlechtu (Egidius Římský, biskup Hildebert), kde je také nutné otázku veselí vyřešit. V zásadě převládal názor, že mírné veselí, které nepramení z obscénních a bezbožných vtipů, je prospěšné a vhodné. Jako nevhodný se učencům jevil jak u řeholníků, tak u vznešených pánů a dam hlasitý smích (jako kritérium je často stanovováno odhalování zubů) a oddávání se zábavám přespříliš.
Tolik teorie. Ta ovšem, jak známo, většinou dost pokulhává za praxí. Takže abychom to uvedli na pravou míru: i u těch nejvážnějších textů, jako jsou legendy o svatých či kázání, nalézáme sem tam záměrné humorné prvky – překvapivé až nepříjemné zázraky (tzv. joca sanctorum – vtipy svatých) a zesměšněné záporné postavy. Někteří svatí byli humorností svých zázraků dokonce proslulí – sv. Odo, opat v Cluny, prý svými žertovnými zázraky rozpoutával mezi mnichy takové záchvaty smíchu, že nebyli schopní mluvit. Vtipy oživující kázání byly vřele doporučovány a najdeme je i ve sbírkách příkladů (exemplech), podle nichž kněží svá kázání psali. Je až s podivem, jak málo byly svaté záležitosti skutečně svaté během uvolněné atmosféry různých lidových svátků, zejména pak masopustu: tehdy bylo možné v různých koutech Evropy vidět parodické mše i se směšnými kázáními, humorné scénky zapojené do liturgických her a slyšet satirické písně na kleriky.
Navzdory všem doporučením nebyl mnichům a jeptiškám humor nijak cizí – jejich vlastní manuskripty jsou toho nejlepším důkazem (iluminace jsou plné sexuálních narážek a fekálního humoru, zvířat napodobujících církevní i světské autority, a ani texty nejsou vždy zcela vážné). Z českého prostředí mám obvlášť ráda kolofon De civitate Dei (40. léta 12. století) v podobě autoportrétu knižních iluminátorů Hildeberta a jeho pomocníka Everwina, které při práci souží myš, jež okusuje Hildebertův chléb a Hildebert se na ni právě chystá hodit pemzu.
V knize na pulpitu je napsáno: “Pessime mus, saepius me provocas ad iram. Ut te Deus perdat.” (Nejbídnější myši, stále mne provokuješ až k hněvu. Ať tě Bůh zatratí!)
Poněkud obhroublejší glosy nám zanechal neznámý autor (prý ne samotné svatojiřské jeptišky, jejichž rukpis byl jiný) v Antifonáři svatojiřském (samotný antifonář je ze 70. – 90. let 13. století, glosy z přelomu 13. a 14. století): “Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se vále. Tet anjelík jmieše lokti ptilík”, “Lector Vitus nekrásný kurvy syn” a “Berhel, socius Viti, černý jako zmek” (“zmek” = čert).
Vše přisprostlé, parodické a lehkovážné samozřejmě bavilo i ostatní společenské vrstvy. Dnes můžeme stopy humoru nejhrubšího zrna číst z některých soch či z dochovaných košilatých masopustní a jiných her, ze sepsaných komických příběhů či z dochovaných kupletů. Elegantnější a sofistikovanější humor nám zanechala dvorská kultura, i když ani tam nemá smysl dělat si iluze, že nakonec bylo pointou něco výrazně vznešenějšího než oklamaný paroháč nebo zesměšněný klerik.
Máloco je tak kulturně podmíněné jako humor. Vtipy zkrátka nestárnou dobře. Řada humorných prvků, které středověcí čtenáři a diváci oceňovali, je pro nás dnes těžko srozumitelná a někdy je ani nepoznáme, zvlášť když jsou obsaženy v jinak vážném textu pro jeho oživení (zdá se, že středověcí autoři rádi směšovali vážná a odlehčená témata). Příklad byzantského vtipu z raného středověku:
Některé věci ovšem zůstávají stále stejné – vtipy o podváděným manželech, provokacích, odplatách a přelstění boháčů vykutáleným chudákem. Velmi oblíbený fekální a obscénní humor je srozumitelný i dnes, stejně jako napodobování – zvířata či šašci imitující ctihodné pány a dámy. Jako směšné se jevilo i převracení společenských rolí (např. ženy bojovnice, ženy ovládající svého muže). Tehdy častý výsměch fyzickým deformacím nám dnes přijde spíš nevkusný.
Asi nejstarší čistě zábavnou formou textů, která se nám dochovala už od raného středověku, jsou hádanky. Zřejmě jich kolovalo v ústním podání velké množství, my se dnes těšíme ale hlavně z těch zapsaných, jejichž pravzorem je pozdně antický spis sepsaný Symposiem obsahující na sto veršovaných hádanek. Velká část středověkých hádanek jsou spíše hlavolamy a slovní hříčky, některé ale fungují jako překvapivé vtipy:
(zdrojem obou je rozsáhlá sbírka hádanek v latinsky psané Exeterské knize z Anglie 10. století)
Možná ne nutně nejvtipnější, ale rozhodně nejlaskavější a nejdojemnější sbírku hádanek sepsal na konci 9. století pro svého žáka Pipina (syna Karla Velikého) mnich a učitel Alcuin, když byli od sebe po nějaký čas vzdáleni. Alcuin patřil k těm vzácným osobnostem středověku, které měly skutečné pochopení pro neposedné školáky a jako učitel a mistr Karlovy dvorské školy vymýšlel, jak učit své svěřence latinu a jiné hrůzy trochu zábavnou formou – např. gramatiku prezentovanou jako dialog dvou školáků nebo matematické úlohy ve formě hádanek. Znáte tu o muži, který musí převézt přes řeku zelí, kozu a vlka na loďce, kam se vejdou vždy jen dvě komodity? Tak ta je zřejmě jeho dílem!
Alcuinovo hádankové dílko pro tehdy asi patnáctiletého Pipina (Disputatio regalis et nobilissimi iuvenis Pippini cum Albino scholastico) se vymyká všem podobným, protože kombinuje vážně míněný typ dialogu o světě (např. Co je to dopis? Němý posel.), dialog o paradoxech božího stvoření (Kdo zemřel, ačkoliv se nikdy nenarodil? Adam.) a hravé hádanky, vylepšené tím, že Pipin místo toho, aby na ně odpověděl, odpověď Alcuinovi (a čtenáři) jen naznačí. Pár ukázek:
Celý dopis pak končí odkazem na pozdně antické dílo podobného druhu věnované císaři Hadrianovi a zároveň vřelým pozdravem ze vzdálené Anglie:
Podobný vytříbený styl laskavého humoru je ve středověku výjimečný. I nobilita se nejčastěji bavila věcmi, které nám dnes mohou připadat vulgární či morbidní. Výstižně to ukazují místa z rytířských eposů, která měla posluchače/čtenáře pobavit: ironický výsměch před souboji či tupení poraženého protivníka. Rytíři chystající se k boji zesměšňují často svého soka tím, že ho přirovnávají ke klerikům. Zdá se, že už samotná představa, že bojovník je v něčem podobný mnichovi či knězi byla pro urozené posluchače k popukání. Ještě šťavnatější jsou pak metaforické posměšky na adresu zraněných, zohyzděných či zabitých protivníků: protivník s useknutým skalpem je přirovnáván k beranu s uříznutými rohy nebo ke kardinálu (krvavý skalp = rudý klobouk), hlava soupeře s vypíchnutým okem k hradu, který ztratil jednu ze svých hlídek a možná přijde i o tu druhou, mrtvola pak například k lenochovi, který zaspal.
Jak se společenské mravy zjemňovaly, stávalo se ve vrcholném a pozdním středověku mezi šlechtou oblíbeným terčem vtipů také nedostatečně vybrané chování (např. v díle Wolframa von Eschenbach nebo Neidharta, oba 13. století). Úspěch slavily také různé dvojsmysly – např. píseň vyzývající dámu k tanci takovými slovy, že není jasné, zda není dáma vyzývána k mnohem intimnější aktivitě.
Zcela přízemní vtípky byly součástí liturgických her – směsice vážných biblických výjevů a odlehčených frašek. U nás máme Mastičkáře (počátek 14. století) – humorný úvod k velikonoční Hře tří Marií, nejstarší české liturgické hře, která pojednává o matce Ježíše, Marii Magdaleně a Lazarově sestře, jak jdou k hrobu Kristovu. Mastičkář je v zásadě přisprostlá satirická fraška o šarlatánech prodávajících své „zázračné“ masti na pražských tržištích. V jiných zemích se zase dochovaly vánoční scény o zvěstování Panně Marii zobrazující sv. Josefa, jak si zoufá, že je paroháč, a snaží se z Panny Marie dostat jméno otce jejího dítěte. Je to právě Josefovo ponížení, stáří a impotence, z čeho si tyto hry tropí žerty. Chudáci podvádění manželé byli asi nejčastějším předmětem anekdot – spolu s napálenými boháči a hloupými svedenými ženskými. Několik anekdot z italské sbírky Poggia Braccioliniho (1380-1459) Facetiae je tady:
V podobném duchu se nesou soubory komických příběhů. Nejdříve se s nimi setkáváme ve Francii (už od 12. století), kde se nazývají fablieux. Později se podobné spisky šíří i Svatou říší římskou, kde se komické příběhy Schwankmären paradoxně vyvinou od konce 12. století z naučných moralit. Z italské produkce je známý Boccacciův Dekameron, z Anglie a Walesu Dame Sirith a Chaucerovy Canterburské povídky. Všechny zmíněné texty mají společné to, že jsou v nich hlavním zdrojem pobavení milostné eskapády. Jak byl podobný žánr populární, je vidět na tom, že se po vynálezu knihtisku knihy obsahující humorné příběhy velmi často vydávaly a skvěle prodávaly – někdy šlo o čistě humornou literaturu, někdy o směs vtipných a vážných příběhů.
Ve světě, kde zcela klíčovou roli hrála osobní a rodinná čest, byl výsměch mimo jiné způsobem, jak lidi přimět k žádoucímu chování, takže zesměšnění bylo obvyklou součástí trestů. Potrestání zločinců či výtržníků bylo proto oblíbenou lidovou podívanou. Na druhou stranu v zájmu zachování určité úrovně veřejné morálky, zakazovala zejména některá německá města některé rozpustilé chování na veřejnosti: určité sprosté písně, příliš divoké vtípky během masopustu apod.
Zdá se, že humor často sloužil k uvolňování napětí mezi vládnoucími a ovládanými. Tropit si žerty ze silnějšího bylo koneckonců to jediné, co slabším zbývalo. V tomto ohledu nesmíme zapomínat na roli oficiálních dvorních šašků, kteří si mohli dovolit vmést mocným do tváře i kritiku, byla-li zabalena do žertu.
Vtipem o dvorním šaškovi se s vámi také rozloučím. Bohužel není historický, ale moderní (a navíc trochu lingvistický):
Zdroje fotografií (zbytek má volnou licenci):
http://counterlightsrantsandblather1.blogspot.cz/2014/08/this-world-with-devils-filled.html
http://www.metmuseum.org/toah/works-of-art/1975.1.1416
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Cath%C3%A9drale_de_Reims_en_2008.JPG?uselang=cs – autor: Campiana
Prameny:
COXON, Sebastian. Laughter and narrative in the later Middle Ages: German comic tales 1350-1525. London: Legenda, 2008, 214 p. ISBN 190598183x.
Halsall, Guy (ed.): Humour, history and politics in late antiquity and the early Middle Ages. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. – úvod: http://assets.cambridge.org/97805218/11163/frontmatter/9780521811163_frontmatter.pdf; BAYLESS, Martha: Kapitola 7 téhož: http://www.mgh-bibliothek.de/dokumente/a/a110910.pdf
HITT, Jack. Off the road: a modern-day walk down the Pilgrim’s Route into Spain. 1st Simon. New York: Simon, c2005, 255 p. ISBN 07-432-6111-9.
Horowitz, J., & Menache, S. (1994). L’humour en chaire: Le rire dans l’Eglise médiévale. Genève: Labor et Fides.
https://mymedievallife.files.wordpress.com/2011/09/medieval-humour.pdf
http://unusualhistoricals.blogspot.cz/2010/01/humor-ribaldry-in-middle-ages.html
http://www.medievalists.net/2015/01/20/laughing-middle-ages/
http://www.medievalists.net/2013/08/30/medieval-jokes/
http://www.medievalists.net/files/09012329.pdf
https://text.nkp.cz/o-knihovne/zakladni-informace/klementinska-nej/nejstarsi-charakteristiky
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hildebert_a_Everwin
O třech mudrcích z Východu hovoří Matoušovo evangelium.
Ježíš se narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda. Tehdy do Jeruzaléma přišli mudrcové z Východu. „Kde je ten narozený židovský král?“ ptali se. „Spatřili jsme na Východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ (Mt 2,1 – 2)
V citátu výše si můžete všimnout, že původní biblický text neudává, že šlo o krále, nezmiňuje jejich jména, věk, národnost ani jejich počet (v různých dobách a regionech se můžeme setkat i se 4, nebo dokonce 12 mudrci). Nebeský úkaz, který mudrce k Betlému dovedl, nazývá evangelium jen prostě “hvězda”. Většinový názor se dnes přiklání k tomu, že mohlo jít o konjunkci Jupiteru a Saturnu, tedy nikoliv o kometu.
Na mozaice z baziliky Sant’ Apollinare Nuovo v Raveně (cca 565) už nacházíme nejen tradiční dary – zlato, myrhu a kadidlo, o nichž píše evangelista Matouš, ale také jména králů, která jim doplnila tradice. Není bez zajímavosti, že v různých částech světa jde o různá jména (např. syrští křesťané je nazývají Larvandad, Gushnasaph a Hormisdas). Na hlavách mají mudrcové, považovaní často pro znalost hvězd za Peršany, frygické čepice a jejich oděv je také perský. Věkem odpovídají třem věkům člověka – mládí, zralosti a stáří. Jejich cestu vede betlémská hvězda.
Reliéf na sloupové hlavici v katedrále v Autunu (cca 1130) zobrazuje tři krále, jimž anděl ve snu zvěstuje, aby se vydali na cestu do Betléma, a nad hlavami jim září hvězda. Člověk musí obdivovat úspornost, s níž románské umění vměstnalo všechny snící krále (i s korunami) do jediného výjevu.
Jak silná byla tradice antického sochařství v Itálii, můžeme vidět na sochách Nicoly Pisana z 13. století. Přestože jde o sochy z vrcholného středověku, perspektivou, realismem, účesy i drapérií vděčí za mnohé starověkým vzorům, které mohl Pisano ve své vlasti vidět na vlastní oči.
Giotto zobrazil krále se svatozářemi jako světce. I jeho králové reprezentují tři věky člověka. Všimněte si plných objemů těl a jejich různého natočení a psychologických výrazů v tvářích, kterými je Giotto proslulý (právě pro tento nový realismus je jeho dílo označováno jako proto-renesance). A taky samozřejmě povedeného velblouda. Asi u Giotta poprvé vidíme hvězdu jako kometu, což je dnes její nejčastější zobrazení. Za Giottova života bylo totiž možné v roce 1305 spatřit Halleyovu kometu, která na Giotta zapůsobila tak, že ji zobrazil i nad betlémským chlévem.
Jemnější gotickou notou naopak hraje o 120 let mladší oltářní deska Gentilea da Fabriana, zobrazující tři krále s početným doprovodem a mimořádně bohatými rouchy.
Prakticky donekonečna se můžeme kochat zajímavými detaily tohoto díla: brokát a šperky, chlapec sundavající ostruhu nejmladšímu králi, ženy zkoumající dary, pohnuté výrazy zúčastněných.
V kolínské katedrále se nachází oltář Klanění tří králů malíře tzv. měkkého stylu pozdní mezinárodní gotiky Stefana Lochnera.
Tondo (kulatý formát obrazu oblíbený v Toskánsku) je z většiny dílem mladšího Fra Filippa Lippiho, subtilní Panna Marie by však mohla být namalována ještě Fra Angelicem. Páv symbolizuje věčný život a zmrtvýchvstání a trosky zřejmě konec pohanské doby, nicméně význam polonahých postav v pozadí není jasný. Nikde také nevidíme betlémskou hvězdu – její přítomnost je pouze naznačena v pohledu muže v červeném hledícího vzhůru.
Na Botticelliho malbě vidíme nejen módně oděné renesanční postavy obklopující křehkou Madonu s Ježíškem, ale také kryptoportréty skutečné florenské honorace: především Cosima Medici (král klečící u Panny Marie), jeho syny Piera (král uprostřed v červeném plášti) a Giovanniho (třetí král) a vnuky Giuliana a Lorenza.
Umělec si nenechal ujít příležitost zobrazit ve výjevu i sám sebe – s hrdým pohledem upřeným na diváka.
Oltářní deska Hieronyma Bosche, k vidění v Madridu. Oděv, dary a koruny králů jsou naplněny významy odkazujícími ke Kristovu budoucímu utrpení (obětování Izáka, trní). Z chléva vykukují podivné postavy – snad nepravý mesiáš, možná cosi úplně jiného – inu, Bosch, znáte to…
Madona na Leonardově nedokončeném Klanění tří králů nesedí v chlévě, ale ve volné krajině, před palmovým stromem. Palma symbolizovala v antice vítězství, v křesťanství mučednickou smrt (a Kristus je spojením obojího) a objevuje se i v Písni písní, jejíž verše bývají mimo jiné interpretovány jako prefigurace Panny Marie.
V pozadí vidíme opět trosky a také jakýsi souboj jezdců. Králové se pokorně sklánějí před Jezulátkem. Zcela vpravo se pak na obraze možná nachází Leonardův autoportrét. Nestálý Leonardo zanechal toto dílo nedokončené ve Florencii, když dostal zajímavější zakázky v Miláně.
Možná sem patří, možná ne… Další tajemná renesanční malba je dílem předčasně zesnulého benátského mistra Giorgioneho. Obraz si objednal Tadeo Contarini, obchodník zajímající se živě o okultismus a alchymii. Výklady, co na malbě vidíme, se různí. Od výkladu, že jde o tři mudrce z Východu, které známe z Matoušova evangelia, se spíše ustupuje.
Možná jde o tři věky člověka – mládí, zralost a stáří. Možná o filosofy: stařec je Aristotelés či Platón, jehož moudrost byla zprostředkována Evropě arabskými učenci, symbolizovanými mužem uprostřed – Avicennou či Averroem. Mladík by pak byl učencem renesančním. Případně se může jednat o Pythagora a jeho učitele. Nebo o personifikace tří abrahámských náboženství (judaismus, křesťanství a islám) či o ztělesnění antiky, středověku a renesance.
Také jeskyně, do níž hledí mladý muž, nemá jasný význam – je připomínkou Platónovy jeskyně, Kristova hrobu, temnoty, nebo něčeho docela jiného?
Tintorettovo rozpohybované mnohafigurové zobrazení zahrnuje podobně jako Boschův obraz i krále tmavé pleti. Králové různých “ras” měli být zkratkou pro různé části světa a různé lidské civilizace, jednotné před tváří Krista – většinou šlo o Evropu, Asii a Afriku. Z toho vycházely i pokusy o zachycení “exotického” oděvu odpovídající vědomostem a představám jednotlivých malířů.
Nesmírně výkonný Peter Paul Rubens zpracoval tento námět hned několikrát (dílna jistě pomohla…), takže různé varianty jeho Tří králů můžete vidět v Madridu, v Cambridgi i Antverpách; mnou vybraná verze visí ve francouzském Lyonu a zvolila jsem ji kvůli překrásným postavám impozantního maurského krále, dojatých starců, roztomilého dítka a líbezné Marie.
Zvláštně slavnostní směs melancholie a pokory dýchá z posledního díla v této galerii – tentokrát od Rembrandta.
Satečnost lidí, na které v souvislosti se 17. listopadem vzpomínáme, nám nastavuje docela vysokou laťku v tom, jak se má člověk zachovat v nelehkých dobách. Velmi bych si přála, abychom byli schopní dostát tomuto dědictví odvahy a zásadovosti. Mějme odvahu neopakovat chyby 20. století a nedělat ještě horší. Mějme odvahu přistupovat k druhým s láskou, empatií, solidaritou a lidskostí tam, kde to je třeba, a tvrdostí tam, kde to je nevyhnutelné. Rozlišujme oběti a viníky, rozlišujme dle srdce a ne dle etnika, náboženského vyznání, sexuální orientace, majetku, společenského statusu či národnosti.
17. listopad se stal mezinárodním dnem studenstva na památku československých vysokoškolských studentů, kteří v roce 1939 odvážně vyjádřili svůj nesouhlas s okupační mocí. Mnozí z nich za to zaplatili životem. V den výročí vzniku samostatné Československé republiky 28. října 1939 byli během demonstrace v Praze smrtelně postřeleni dělník Václav Sedláček a student medicíny Jan Opletal (Václav Sedláček zahynul na místě, Jan Opletal svému zranění podlehl dne 11. listopadu 1939). Pietní rozloučení s Janem Opletalem, které se konalo 15. listopadu, vyústilo v další protinacistickou demonstraci, na což okupační moc reagovala pozatýkáním stovek studentů a zavřením českých vysokých škol. Zatčení studenti byli bez soudu posláni do koncentračních táborů. V táborech jich 35 zahynulo.
Devět akademiků bylo popraveno: Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert. Dne 17. listopadu 1989 se konala povolená studentská manifestace v Praze na Albertově. Akce přerostla v obrovský protest proti komunistickému režimu. Po ukončení oficiálního programu se desetitisíce lidí vydaly směrem k Václavskému náměstí. Na Národní třídě byl průvod zastaven, obklíčen policejními těžkooděnci a demonstrace byla násilně rozehnána. Velké množství demonstrantů bylo zraněno. Tyto události byly začátkem sametové revoluce.
Žijeme v blahobytnějších dobách, žijeme v právním státě a v demokracii. Přesto nic z toho není samozřejmé. I dnes mnozí zažívají válku, nenávist, agresi, vyloučení. Stále opakujeme, jak se poučíme z dějin, a místo toho podléháme podobným manipulacím a lžím jako naši předci. Nepřispívejme k útlaku, ale snažme se proti němu bojovat. Ha, ale jak? Vytvářejme tlaku veřejného mínění v tom smyslu, že některé věci jsou z hlediska lidskosti neakceptovatelné, buďme aktivními občany své zemi, vymáhejme svá práva a pomáhejme ostatním efektivně hájit ta jejich, pomáhejme lidem v nouzi, naslouchejme obavám a potížím lidí kolem nás a pomáhejme jim zbavit se strachu, protože právě strach často vede k nenávisti a násilí. Vzdělávejme se a mysleme, mysleme kriticky.
V den státního svátku chci připomenout některé části novoročního projevu Václava Havla ze dne 1. ledna 1990 (celý projev je k přečtení zde). Je to hořkosladké čtení: na jednu stranu je plný důvěry v náš národ, plný ambic a vizí, na druhou stranu už víme, jak málo bylo z toho všeho naplněno a jak daleko máme k ideálům, které před nás tehdy vytkl. Snad se to změní. Doufám, že se to změní.
“Všude ve světě se lidé diví, kde se v těch poddajných, ponížených, skeptických a zdánlivě už v nic nevěřících občanech Československa vzala náhle ta úžasná síla za několik týdnů zcela slušným a mírumilovným způsobem setřást ze svých beder totalitní systém. My sami se tomu divíme. A ptáme se: odkud vlastně mladí lidé, kteří nikdy jiný systém nepoznali, čerpají svou touhu po pravdě, svou svobodomyslnost, svou politickou fantazii, svou občanskou odvahu i občanský rozmysl? Jak to, že i jejich rodiče – tedy přesně ta generace, která byla považována za ztracenou – se k nim přidali? Jak je vůbec možné, že tolik lidí okamžitě pochopilo, co dělat, a nikdo z nich k tomu nepotřebuje žádné rady a instrukce?
Myslím, že tato nadějeplná tvář naší dnešní situace má dvě hlavní příčiny: člověk především nikdy není jen produktem vnějšího světa, ale vždycky je také schopen vztahovat se k něčemu vyššímu, byť by tuto schopnost v něm vnější svět jakkoli systematicky hubil; za druhé to je tím, že humanistické a demokratické tradice, o nichž se tak často planě hovořilo, přeci jen kdesi v nevědomí našich národů a národních menšin dřímaly a nenápadně se přenášely z generace na generaci, aby je v pravou chvíli každý z nás v sobě objevil a proměnil je ve skutek.
Za svou dnešní svobodu jsme ovšem museli i my zaplatit. Mnoho našich občanů zahynulo v padesátých letech ve věznicích, mnozí byli popraveni, tisíce lidských životů bylo zničeno, statisíce talentovaných lidí bylo vypuzeno do zahraničí.” (…)
“Zapomenout ovšem nesmíme ani na to, že jiné národy zaplatily za svou dnešní svobodu ještě tvrději a že tím platily nepřímo i za nás. Potoky krve, které protekly v Maďarsku, Polsku, Německu a nedávno tak otřásajícím způsobem v Rumunsku, jakož i moře krve, které prolily národy Sovětského svazu, nesmí být zapomenuty především proto, že každé lidské utrpení se týká každé lidské bytosti. Ale nejen to: nesmí být zapomenuty i proto, že právě tyto velké oběti jsou tragickým pozadím dnešní svobody či postupného osvobozování národů sovětského bloku, tedy pozadím i naší čerstvě nabyté svobody. Bez změn v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice by se asi u nás těžko stalo to, co se stalo, a pokud by se to stalo, rozhodně by to nemělo tak krásně pokojný charakter.”
“Že jsme měli příznivé mezinárodní podmínky, neznamená ovšem, že nám v těchto týdnech někdo bezprostředně pomáhal. Po staletích se vlastně oba naše národy napřímily samy, neopřeny o žádnou pomoc mocnějších států či velmocí. Zdá se mi, že v tom je velký mravní vklad této chvíle: skrývá v sobě naději, že napříště už nebudeme trpět komplexem těch, kteří musí trvale někomu za něco děkovat. Teď záleží jen na nás, zda se tato naděje naplní a zda se historicky docela novým způsobem probudí naše občanské, národní i politické sebevědomí.
Sebevědomí není pýcha.
Právě naopak: jedině člověk nebo národ v tom nejlepším slova smyslu sebevědomý je schopen naslouchat hlasu druhých, přijímat je jako sobě rovné, odpouštět svým nepřátelům a litovat vlastních vin.” (…)
“Masaryk zakládal politiku na mravnosti. Zkusme v nové době novým způsobem obnovit toto pojetí politiky. Učme sami sebe i druhé, že politika by měla být výrazem touhy přispět ke štěstí obce, a nikoli potřeby obec podvést nebo ji znásilnit. Učme sami sebe i druhé, že politika nemusí být jen uměním možného, zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování, ale že může být i uměním nemožného, totiž uměním udělat lepšími sebe i svět.
Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi duchovní křižovatkou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát? Nebyl by to další vklad, jímž bychom mohli oplácet jiným pomoc, kterou budeme od nich potřebovat?” (…)
“Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekonomických, ekologických, sociálních i politických.
Můj nejvýznačnější předchůdce zahájil svůj první projev citátem z Komenského. Dovolte mi, abych já svůj první projev ukončil vlastní parafrází téhož výroku:
Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila”
Na jaké hudební nástroje naši předci hráli? Řada nástrojů změnila od středověku svou formu, mnohé zase ustoupily do pozadí a dnes už je slyšíme jen výjimečně. Mandora, psalterium, niněra – názvy některých z nich nám mohou znít jako tajemná zaklínadla.
Kromě všemožných bubínků a jiných ozvučných nástrojů hráli středověcí hudebníci hlavně na flétny (příčné i zobcové, jednoduché i zdvojené), dále na rohy, loutny, kvinterny, dudy, trombóny, niněry nebo harfy.
Hudební nástroje středověké Evropy se vyvíjely s velkým přispěním vlivu vyspělé arabské a perské kultury (ostatně i původ názvu “loutna” – jednoho z netypičtějších trubadúrských nástrojů – je pravděpodobně arabský a znamená “dřevo”).
Ve středověku se hrálo na flétny rozmanitých tvarů, které byly až na výjimky dřevěné.
Niněra, prastarý strunný nástroj, s nímž se setkáváme už od 10. století, funguje tak, že díky točení klikou se tře dřevěný kotouč o struny, podobně jako smyčec u houslí, a ty se rozeznívají. Zároveň druhou rukou hráč zkracuje podle potřeby struny, aby dosáhl různých tónů – to může dělat pomocí klapek nebo prsty na hmatníku, jak to známe u loutny nebo kytary.
Niněra byla překvapivě oblíbená a nalezneme ji na celé řadě vyobrazení, včetně Zahrady pozemských rozkoší (Peklo) nizozemského malíře Hieronyma Bosche:
Nejstarší niněry vyžadovaly kooperaci dvou hráčů – jeden točil klikou, druhý ovládal klapky.
Byzantská lyra byla zřejmě prvním smyčcovým nástrojem (zmiňuje se o ní Peršan Ibn Khurradadhbih v 9. století a níže ji vidíme na byzantské slonovinové skříňce kol. r. 1000).
Od 13. století se v Evropě rovněž rozšířil arabský smyčcový nástroj rebec, který se tvarově byzantské lyře podobá (rebec a byzantská lyra jsou někdy uváděné jako tentýž nástroj).
Samotné housle se však vyvinuly spíše z tzv. fiduly (fidelu), která má protažený krk. Více o historii houslí si můžete přečíst třeba zde.
Loutny, citole a kvinterny byly ideálními trubadúrskými nástroji, neboť hudebník mohl zároveň hrát i zpívat. Mladší mandora (někdy též mandola) je pravděpodobně předchůdkyní maličké mandolíny a je o něco menší než loutna. Citole mívají zvláštní tvar (prý podle listu cesmíny). U všech těchto strunných nástrojů se někdy struny pro výraznější zvuk zdvojovaly. Zdá se, že převažovaly verze čtyřsborové (4 páry strun), někdy pěti- či šestisborové. Nicméně v 10. století arabský cestopisec Ibn Rosteh píše: „[U Slovanů] jsou různého druhu loutny, tambury, a píšťaly. Jejich píšťaly jsou délky na dva lokte a loutna je u nich osmistrunná.“
Možná si vzpomenete, že na loutnu hrála při mnoha příležitostech Markéta z Královských intrik nebo na temný osud loutny Romana Orsiniho.
Krásné ornamentální “rozety” v otvoru ozvučné desky se vyráběly z tenké překližky či z vrstveného papíru prořezáváním.
Žaltář (psalterium) přichází do Evropy z Blízkého východu v 11. století. Zpočátku míval deset či jedenáct strun, počet strun se však postupně zvyšoval. Byl-li držen v náručí, jako to vidíme u ženy zcela vpravo, hrálo se na něj jednou rukou. Bylo ale možné na něj hrát i na položený paličkami či trsátky. Z žaltáře se vyvinul cimbál.
Žena zcela vlevo na naší ukázce z Velislavovy bible drží typicky českou verzi žaltáře, zvanou pro tvar připomínající křídlo “české křídlo” (“ala bohemica”). Spolu s dvourezonátorovou (žaltářovou) harfou (viz obrázek níže) jde o nástroj, který se prý vyskytuje prakticky pouze v pramenech českého původu.
Středověké varhany byly většinou přenosné, teprve postupně se objevují i nepřenosné (“positiv”).
Vzácné malované pozdně středověké varhany – positiv ze Sionu ve Švýcarsku:
Zde si můžete otestovat své znalosti středověkých nástrojů na jedné německé knižní iluminaci.
A na závěr jeden snímek dnešních hudebníků snažících se o návrat ke středověké hudbě: buben (zde asi původně africké djembe), trumšajt, dudy, tamburína a strunné nástroje v pozadí (loutna? kytara?).
Všechny iluminace a fresky jsou public domain stejně jako všechny fotografie bez uvedení autora, ostatní fotografie jsou licencovány jako creative commons + share alike.
(zdrojem je Wikimedia Commons, http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page).
Velmi cenným zdrojem informací byl pro mě článek Martina Nejedlého http://hudebnirozhledy.scena.cz/www/index.php?page=clanek&id_clanku=2699
Více o nástrojích (včetně jejich alternativních názvů):
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kvinterna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Psalt%C3%A9rium
https://www.oldharp.com/z-historie/
Proč se vlastně má nová kniha jmenuje zrovna Suďte spravedlivě? Biblický verš přikazující „Suďte spravedlivě, synové člověka“ („Iuste iudicate, filii hominum“, Žalmy 58.2) nalézáme v síni radnice Starého Města pražského (a právě na Starém Městě se má kniha odehrává, byť v dobách před vybudováním radnice a před tím, než byly sochy, o nichž je tento příspěvek, zhotoveny).
Nápis konšelům připomínal, aby neztráceli ze zřetele spravedlnost. Ale nejen to. Pásku s veršem drží anděl, jehož poprsí je vlastně konzola, na níž stojí tzv. Bolestný Kristus. Bolestný Kristus je typ sochy Spasitele, který ukazuje své rány, Krista ve stavu nejhoršího utrpení. Krista přimlouvajícího se za hříšníky. A v tom je síla toho verše – ve spojení právě s touto sochou, ve spojení spravedlnosti a milosrdenství.
Nad sochou je vyveden žalm „Bůh je soudce spravedlivý, silný a trpělivý, slitovný, dlouho shovívavý a mnohokrát milosrdný, poněvadž milosrdenství převyšuje soud.“ („Deus iudex iustus, fortis et paciens, misericors es miserator longanimis et multum misericors, quia misericordia superexaltat iudicum.“, Žalmy 102 a list sv. Jakuba apoštola kap. 2)
Reálně středověká spravedlnost nebyla z našeho pohledu příliš milosrdná, přesto považuji toto spojení spravedlnosti a milosrdenství za krásný ideál i pro dnešní dobu. Touha po spravedlnosti nás s našimi předky spojuje, jakkoliv konkrétní představy o tom, co tato spravedlnost je, se dnes od těch středověkých velmi liší. Právě možnost dovolat se spravedlnosti drží jakékoliv společenství pohromadě a právě milosrdenství je tím, co by mělo někdy tvrdou spravedlnost vyvažovat.
(Bolestný Kristus ze Staroměstské radnice je připisován Mistru Týnské Kalvárie a datován krátce po r. 1400, konzola s andělem je zřejmě o pár desetiletí mladší.)
Sex není hřích, pokud si ho oba užívají. Že to nezní moc „středověce“? Tak si možná opravte svůj názor na středověk.
Dovolte mi ocitovat francouzskou vesničkanku Grazidu Lizier, nar. cca 1298: „Tělesné potěšení není hřích, když se to oběma partnerům líbí.“ „Bůh by nikdy nestvořil nic zlého. Od Boha pocházejí jen dobré a užitečné věci.“ „Věřím, že ráj existuje, protože to zní jako dobré místo. Zda existuje peklo, tomu ani nevěřím, ani věřím, protože to zní jako hrozné místo.“
Grazidina výpověď před inkvizitorem Jacquesem Fournierem z r. 1320 mi kdysi obrátila představy o středověké morálce naruby. Jak to? Aniž bych o tom víc přemýšlela, považovala jsem morální zásady, které se nám uchovaly ve středověkých spisech, za univerzální pro všechny členy středověké společnosti. V písemnostech se nám ale dochoval především oficiální pohled kléru. K řadě prostých lidí se základy křesťanské morálky dostávaly zkresleně, neúplně nebo si je tito lidé vykládali podle svého selského rozumu, jak se jim líbilo. Pro mě jsou podobné momenty vždy důležitým připomenutím toho, jak pestrá a různorodá může být společnost určitého období a že řada nuancí nám z historie mizí jednoduše proto, že se třeba o určité záležitosti nedochoval žádný pramen.
Sama Grazida byla ve svých představách, které tak odvážně, jednoznačně a opakovaně zdůrazňovala během výslechu inkvizitorovi Jacquesu Fournierovi, hodně ovlivněna katarskou herezí a svým milencem-knězem (ehm, to je ten, s nímž nehřešila, protože se jim to oběma líbilo).
Hereze byla také ten důvod, proč byla vězněna a vyslýchána. Nakonec inkvizitorovi dala samozřejmě za pravdu, že to jsou bludy. Byla odsouzena k doživotnímu vězení, ale propuštěna po 4 měsících (navíc byla vězněna i mnoho měsíců během samotného výselchu a procesu). Trest jí byl snížen na “pouhé” nošení žlutého katarského kříže na oděvu.
Zdroje:
doc. PhDr. David Zbíral, Ph.D. o případu Grazidy Lizier a dalších heretiků: https://dejinyteoriekritika.cz/Modules/ViewDocument.aspx?Did=106
https://archive.ph/20070627142109/http://www.sjsu.edu/upload/course/course_4268/Grazide_Lizier
Středověkou dívku vydávající se za chlapce jsem vždy považovala za ohrané literární klišé. Jak to ale bylo ve skutečnosti? Převlékaly se ženy ve středověku za muže? A pokud ano, tak které a co je k tomu vedlo? Pojďme poodhalit jejich tajemství, motivace a osudy.
Jak se na ženy v mužských šatech dívala oficiální církevní doktrína a právo? Největší vliv na církevní zákazy nošení mužského oděvu ženami měl tzv. Gratiánův dekret, vydaný kolem r. 1140. Ten pravděpodobně vycházel z biblického zákazu v Deuteronomiu, verš 22:5, kde je zakázáno oběma pohlavím nosit oděv určený pohlaví druhému. Přesto se středověké církevní zákazy většinou týkaly pouze žen; je však možné, že nevhodnost ženského šatu na muži se rozuměla tak trochu sama sebou, a také je třeba vzít v úvahu, že muži se často do ženských šatů oblékali v rámci různých představení a taškařic (což samo o sobě k žádnému postihu nevedlo). Zároveň jsou středověké legendy o svatých pannách plné žen v mužském přestrojení a i učenci jako Tomáš Akvinský uznávali, že někdy je mužský oděv pro ženu nutností (třeba jako ochrana před nepřítelem) a pak nehřeší (Summa Theologica). Za jiných okolností ale podle něj rozhodně vhodný není.
A co na to samy ženy? Ty se nikdy nenechaly církevní doktrínou jen tak odradit.
Některé strávily s mužskou identitou skoro celý život (třeba svatá Hildegunda z Schönau), jiné se přestrojily do mužských šatů, jen aby unikly nebezpečí (jako Jakuba Bavorská) nebo aby bránily své město (jako Johana Flanderská). Některé skutečně předstíraly, že jsou opačného pohlaví (jako studentka Nawojka z Krakowa), jiné naopak dávaly najevo svou erotickou ženskost podtrženou mužským oděvem (jako prostitutky z Benátek, Říma, Florencie nebo Londýna). Některé byly vznešené jako třeba rozverné dámy na turnajích Edwarda III., jiné prosté jako česká Anka z Prasetína. A opravdu mnoho z nich milovalo nesprávnou osobu: tu jinou ženu, jindy muže zaslíbeného Bohu. Pojďme se na ně podívat blíž.
Důvody, proč středověké ženy oblékaly mužské šaty, můžeme rozdělit do několika skupin:
Není žádným tajemstvím, že cestování bylo ve středověku často nebezpečné, pro ženy obzvláště. Mužský převlek mohl poskytnout ochranu před obtěžováním i větší pohodlí.
Přesně tyto důvody měla pro pravidelné nošení mužských šatů i česká Anka z Prasetína, dcera Předbojova, o níž se dočítáme v aktech Pražské konzistoře (březen 1378): na dotazy soudců Anka hrdě odpověděla, že mužské šaty nosí už dobrých 20 let, že se z toho vždy vyzpovídala, a i když jí to zpovědníci zakazovali, chodívá tak dál. Mužské šaty nosívá na těžkou práci a při cestách, kdy s sebou bere i meč a někdy takto jezdívá i na koni. Toto chování jí bylo pod pokutou 10 kop (1 kopa = 60 ks) pražských grošů zapovězeno. Zda s tím skutečně přestala, těžko říct, protože u výslechu otevřeně přiznávala, že při zpovědích vždy počítala s tím, že bude mužské šaty nosit dál, ať si kněz říká, co chce.
Mužské šaty mohly ženě poskytnout vhodný převlek k útěku z ohrožení, jako tomu bylo u vévodkyně Jakuby Bavorské (Jacqueline z Heinaultu a Hollandska). Ta se při bojích o své nizozemské dědictví ocitla během stoleté války v roce 1425 v zajetí burgundského vévody Filipa III. Dobrého v belgickém městě Mons. Jejím spojencům se však podařilo propašovat jí do zajetí mužské šaty. Jakuba předstírala, že potřebuje soukromí ke koupeli, převlékla se a v převleku svým věznitelům unikla.
Méně štěstí měla jiná Filipova zajatkyně proslavená nošením mužského oděvu – Johanka z Arku. Tu Filip III. Dobrý zajal v roce 1430. I pro ni byly mužský oděv a zbroj především praktickou záležitostí. Avšak zatímco Jakuba se za muže převlékla jednorázově, Johanka nosila mužský oděv dlouhodobě, a zatímco Jakuba se tehdy snažila svou ženskou identitu skrýt, Johanka nikdy nepředstírala, že je muž.
Jelikož Johančin mužský šat byl vedle hereze jedním z důvodů, proč byla odsouzena k smrti, můžeme v jejím soudním spise číst, jak svou volbu oděvu odůvodňovala:
Ačkoliv samotné nošení mužského oděvu ženami nebylo zpravidla nijak potíráno, případně bylo trestáno jen velmi mírně, u Johanky z Arku byl její oděv jedním z důvodů, proč byla odsouzena k smrti upálením jako heretička.
Johanka z Arku, jejíž jméno bylo soudně očištěno už v roce 1456 (kanonizována však byla až r. 1920), nebyla jedinou světicí nosící mužské šaty. Ve Zlaté legendě, středověkém bestselleru o životech svatých, jich najdeme celou řadu – třeba svatou Pelagii nebo svatou Marinu (zato ale žádného svatého muže převlečeného za ženu).
Také další zbožné ženy ve středověku následovaly jejich příkladu. Mezi jejich důvody pro klam převažovala touha uchránit své panenství (jako třeba u Christiny z Markyate) a úmysl vstoupit do kláštera (jako u Hildegundy z Schönau). Středověcí učenci, kteří o těchto ženách psali, u nich často vyzdvihovali aspekt povznesení existence z nízké úrovně na vyšší – z ženy na muže. Ostatně samotná touha ženy stát se mužem byla nahlížena jako zdravá a logická, jako touha stát se lepším člověkem.
V raně křesťanské církvi byly kláštery vyhrazené mužům. Svatá Marina (Marina z Bithýnie), která měla žít v 5. nebo 6. století, proto vstoupila do jednoho z klášterů v dnešním Libanonu po boku svého otce jako chlapec a po celý zbytek života se vydávala za muže, a to i ve chvíli, kdy byla neprávem obviněna z toho, že se stala otcem nemanželského dítěte. Dál předstírala, že je muž, nesla opatův trest a starala se o dítě jako o své vlastní. Teprve po její smrti mniši zjistili pravdu jak o jejím pohlaví, tak o její nevinně.
Mimořádně dobrodružný život v přestrojení za muže údajně prožila o několik století později i Hildegunda z Schönau, vystupující za života pod jménem Josef. I její pravá identita byla odhalena až po smrti. Než vstoupila jako novic do cisterciáckého kláštera v Schönau, zvládla prý putovat v přestrojení za chlapce do Svaté země, být oloupena a opuštěna v Týru (Libanon), navrátit se do Německa, sloužit jako chlapec kanovníkovi v Kolíně, být křivě obviněna z loupeže a přestát ordál žhavým železem.
Ani to ji však nezachránilo – skuteční lupiči se ji prý pokusili oběsit a jen na poslední chvíli byla odříznuta. Tato svá dobrodružství vyprávěla jednomu z bratří v klášteře. To, že je dívkou, mu však zatajila. Bohužel se nedožila složení slavných slibů a zemřela v mladém věku jako novic.
Vydávat se za muže mohla být pro některé ženy také možnost, jak dosáhnout vzdělání a uznání jinak dostupného jen mužům. Historici se přou, zda v 9. století opravdu usedla na papežský stolec pod jménem Jan papežka Jana (převažuje názor, že jde o ženu smyšlenou), nicméně dlouhá staletí byla její existence považovaná za reálnou. Ze středověkých textů pojednávajících o jejím životě se zdá, že jejich autorům imponovalo, když navzdory omezením, jimž ženy čelily, dosáhla Jana vysokého postavení díky svému charakteru a talentu.
Nejistá je bohužel i existence italské malířky Onoraty Rodiani, která měla údajně po zabití v sebeobraně utéci před trestem v přestrojení za muže a stát se kondotiérem (velitelem žoldnéřů). Z pozdějších staletí máme řadu zpráv o ženách, které se díky mužskému převleku vydaly na úspěšnou vojenskou dráhu, z našich končin to byla třeba Johanna Sophia Kettner, jež tajně sloužila v 18. století jako kaprál v rakouské armádě.
Touha po vzdělání byla motivací Nawojky, studentky z Krakowa, která na počátku 15. století údajně dva roky studovala na tamní univerzitě převlečená za muže. Po jejím odhalení proběhl soud, během něhož její spolužáci i učitelé vychválili Nawojčiny mravy a schopnosti. Nawojka pak prý vstoupila do ženského kláštera, kde učila a později se stala jeho abatyší.
Jak moc je pravděpodobná zápletka Noci na Karlštejně? Divili byste se, ale řada středověkých žen se opravdu převlékla za muže proto, aby mohla být se svým milencem. Většinou však byly okolnosti jiné než v romantickém muzikálu: často šlo o dlouhodobé milenky/konkubíny kleriků nebo milenky ženatých mužů. Díky mužskému oděvu mohly se svými milenci žít (jako Nase de Poorter z Brugg, než ji po 4 letech odhalili) nebo je doprovázet na cestách (jako Alice z Londýna, řečená Ulice, na konci 15. století a Agnes Hopton v roce 1637).
Z některých zpráv víme i o ženách, které preferovaly nejen mužskou identitu, ale i ženy jako své partnerky. Středověký pohled na sex byl poměrně přímočarý a jako sexuální byly vnímány hlavně aktivity zahrnující penetraci. Proto pouhé soužití dvou žen nebylo nijak zvlášť zkoumáno (tak tomu bylo třeba u londýnské ženy jménem Thomasina a její „konkubíny“, která nosila mužský oděv). Naopak sexuální aktivity hodnocené jako obscénní a „mužské“ byly tvrdě trestány (jako u nebohé Katheriny Hetzeldorfer ze Špýru, která byla pro své sexuální vztahy s jinými ženami potrestána utopením).
Ženy převlečené za muže (a zvláště pak muži převlečení za ženy) byly také oblíbenou formou povyražení a zdrojem zábavy. Ať už jako tanečnice v nevěstincích, kde některé ženy tančily nahé a jiné v mužském šatu, nebo ve vznešené společnosti jako urozené dámy, které prý v 60. letech 14. století podle anglického kronikáře Henryho Knigtona pravidelně dorážely na rytířské turnaje Edwarda III. na koních a v pestrých mužských šatech s úzkými nohavicemi a nízko u pasu (rozumějte v rozkroku) pověšenými dýkami a výborně se u toho bavily (k pohoršení ctihodného kronikáře).
Úplně nejčastější byl ale mužský šat u prostitutek, které lákaly pomocí mužských šatů zákazníky. Jak věděly i femmes fatales 20. století, je něco nepopiratelně svůdného na dívce překračující hranice genderu. Ostatně i v procesu s Johankou z Arku její spolubojovníci připouštěli, že za běžných okolností jim ženy v mužských šatech připadají svůdné, ale Johanka prý vystupovala vždy tak svatě a cudně, že na podobné věci u ní konkrétně nepomýšleli.
Hlavní rozdíl mezi středověkým oděvem ženy a muže byla nemožnost vidět ženské boky, zadek a nohy. Nohy tudíž mohly být u žen vnímány jako mnohem lascivnější a dráždivější část těla než třeba poprsí, které jste mohli v dobách, kdy dětí bylo vždy všude plno a ke kojení neexistovala žádná alternativa, vidět na každém kroku. Nohavice na ženě v sobě tudíž měly něco zvláště smyslného. Proto se také například kalhoty oblečené pod šaty staly v Benátkách jakýmsi znakem prostitutky.
Lehké ženy si proto leckdy stříhaly vlasy, oblékaly kalhoty nebo se převlékaly za muže, aniž by zároveň nějak skrývaly, že jsou ženami. Některé navíc mohly díky mužskému oděvu rozšířit svou klientelu i na homosexuální muže, jak se zdá z benátského dekretu z r. 1480 proti sodomii, který přímo zakazuje, aby se ženy-prostitutky vydávaly za muže a „uspokojovaly takto muže“.
Z londýnských soudních záznamů je patrné, že hlavním proviněním žen, u nichž je zmíněn mužský oděv, bývala prostituce, nikoliv jejich převlek nebo krátké vlasy, a trestem bylo většinou veřejné potupení a vyhnání z města (trest velmi podobný trestům ostatních prostitutek, které se za muže nepřevlékaly, často však okořeněné nějakým symbolem mužnosti). Ostatně pouhé převlečení se za muže nebylo trestáno vůbec nebo řešeno přísahou, že se to nebude opakovat.
Při zmínce o půvabech androgynních žen si nelze v našem prostředí nevzpomenout na milenku Přemysla Otakara II. Anežku z Kueringu, zvanou (nejspíš právě pro krátké vlasy) Palceřík. Vzhledem k tomu, jak se její současníci na krátké vlasy dívali a s čím si je spojovali (smyslnost), je možné, že Anežčin neobvyklý vzhled byl vnímán jako zvláště přitažlivý.
Ruth Mazo Karras: Sexuality in Medieval Europe: Doing Unto Others, Psychology Press, 2005
Jiří Klabouch: Staré české soudnictví, Praha Orbis 1967, s. 20
Knighton, Henry. Knighton’s Chronicle 1337-1396. Edited and Translated by G. H. Martin. (Oxford: Clarendon Press, 1995) Pages 92-95
Judith Bennett: Early, Erotic and Alien: Women Dressed as Men in Late Medieval London. in History Workshop Journal, 2014 ((PDF) Early, Erotic and Alien: Women Dressed as Men in Late Medieval London (researchgate.net) )
https://studylib.net/doc/7781609/for-the-love-of-ladies–women-s-agency-in-medieval-tourna…
https://www.mentalfloss.com/article/501179/how-cross-dressing-helped-send-joan-arc-stake
