Kde je bílá?! Pestré svatební šaty našich předků
Humor ve středověku
Tři králové: Tajemní mudrcové z Východu
Jak vlastně svatý Jiří k drakovi přišel?
Odkaz 17. listopadu 1939 a 1989
Satečnost lidí, na které v souvislosti se 17. listopadem vzpomínáme, nám nastavuje docela vysokou laťku v tom, jak se má člověk zachovat v nelehkých dobách. Velmi bych si přála, abychom byli schopní dostát tomuto dědictví odvahy a zásadovosti. Mějme odvahu neopakovat chyby 20. století a nedělat ještě horší. Mějme odvahu přistupovat k druhým s láskou, empatií, solidaritou a lidskostí tam, kde to je třeba, a tvrdostí tam, kde to je nevyhnutelné. Rozlišujme oběti a viníky, rozlišujme dle srdce a ne dle etnika, náboženského vyznání, sexuální orientace, majetku, společenského statusu či národnosti.
17. listopad se stal mezinárodním dnem studenstva na památku československých vysokoškolských studentů, kteří v roce 1939 odvážně vyjádřili svůj nesouhlas s okupační mocí. Mnozí z nich za to zaplatili životem. V den výročí vzniku samostatné Československé republiky 28. října 1939 byli během demonstrace v Praze smrtelně postřeleni dělník Václav Sedláček a student medicíny Jan Opletal (Václav Sedláček zahynul na místě, Jan Opletal svému zranění podlehl dne 11. listopadu 1939). Pietní rozloučení s Janem Opletalem, které se konalo 15. listopadu, vyústilo v další protinacistickou demonstraci, na což okupační moc reagovala pozatýkáním stovek studentů a zavřením českých vysokých škol. Zatčení studenti byli bez soudu posláni do koncentračních táborů. V táborech jich 35 zahynulo.
Devět akademiků bylo popraveno: Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert. Dne 17. listopadu 1989 se konala povolená studentská manifestace v Praze na Albertově. Akce přerostla v obrovský protest proti komunistickému režimu. Po ukončení oficiálního programu se desetitisíce lidí vydaly směrem k Václavskému náměstí. Na Národní třídě byl průvod zastaven, obklíčen policejními těžkooděnci a demonstrace byla násilně rozehnána. Velké množství demonstrantů bylo zraněno. Tyto události byly začátkem sametové revoluce.
Žijeme v blahobytnějších dobách, žijeme v právním státě a v demokracii. Přesto nic z toho není samozřejmé. I dnes mnozí zažívají válku, nenávist, agresi, vyloučení. Stále opakujeme, jak se poučíme z dějin, a místo toho podléháme podobným manipulacím a lžím jako naši předci. Nepřispívejme k útlaku, ale snažme se proti němu bojovat. Ha, ale jak? Vytvářejme tlaku veřejného mínění v tom smyslu, že některé věci jsou z hlediska lidskosti neakceptovatelné, buďme aktivními občany své zemi, vymáhejme svá práva a pomáhejme ostatním efektivně hájit ta jejich, pomáhejme lidem v nouzi, naslouchejme obavám a potížím lidí kolem nás a pomáhejme jim zbavit se strachu, protože právě strach často vede k nenávisti a násilí. Vzdělávejme se a mysleme, mysleme kriticky.
V den státního svátku chci připomenout některé části novoročního projevu Václava Havla ze dne 1. ledna 1990 (celý projev je k přečtení zde). Je to hořkosladké čtení: na jednu stranu je plný důvěry v náš národ, plný ambic a vizí, na druhou stranu už víme, jak málo bylo z toho všeho naplněno a jak daleko máme k ideálům, které před nás tehdy vytkl. Snad se to změní. Doufám, že se to změní.
“Všude ve světě se lidé diví, kde se v těch poddajných, ponížených, skeptických a zdánlivě už v nic nevěřících občanech Československa vzala náhle ta úžasná síla za několik týdnů zcela slušným a mírumilovným způsobem setřást ze svých beder totalitní systém. My sami se tomu divíme. A ptáme se: odkud vlastně mladí lidé, kteří nikdy jiný systém nepoznali, čerpají svou touhu po pravdě, svou svobodomyslnost, svou politickou fantazii, svou občanskou odvahu i občanský rozmysl? Jak to, že i jejich rodiče – tedy přesně ta generace, která byla považována za ztracenou – se k nim přidali? Jak je vůbec možné, že tolik lidí okamžitě pochopilo, co dělat, a nikdo z nich k tomu nepotřebuje žádné rady a instrukce?
Myslím, že tato nadějeplná tvář naší dnešní situace má dvě hlavní příčiny: člověk především nikdy není jen produktem vnějšího světa, ale vždycky je také schopen vztahovat se k něčemu vyššímu, byť by tuto schopnost v něm vnější svět jakkoli systematicky hubil; za druhé to je tím, že humanistické a demokratické tradice, o nichž se tak často planě hovořilo, přeci jen kdesi v nevědomí našich národů a národních menšin dřímaly a nenápadně se přenášely z generace na generaci, aby je v pravou chvíli každý z nás v sobě objevil a proměnil je ve skutek.
Za svou dnešní svobodu jsme ovšem museli i my zaplatit. Mnoho našich občanů zahynulo v padesátých letech ve věznicích, mnozí byli popraveni, tisíce lidských životů bylo zničeno, statisíce talentovaných lidí bylo vypuzeno do zahraničí.” (…)
“Zapomenout ovšem nesmíme ani na to, že jiné národy zaplatily za svou dnešní svobodu ještě tvrději a že tím platily nepřímo i za nás. Potoky krve, které protekly v Maďarsku, Polsku, Německu a nedávno tak otřásajícím způsobem v Rumunsku, jakož i moře krve, které prolily národy Sovětského svazu, nesmí být zapomenuty především proto, že každé lidské utrpení se týká každé lidské bytosti. Ale nejen to: nesmí být zapomenuty i proto, že právě tyto velké oběti jsou tragickým pozadím dnešní svobody či postupného osvobozování národů sovětského bloku, tedy pozadím i naší čerstvě nabyté svobody. Bez změn v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice by se asi u nás těžko stalo to, co se stalo, a pokud by se to stalo, rozhodně by to nemělo tak krásně pokojný charakter.”
“Že jsme měli příznivé mezinárodní podmínky, neznamená ovšem, že nám v těchto týdnech někdo bezprostředně pomáhal. Po staletích se vlastně oba naše národy napřímily samy, neopřeny o žádnou pomoc mocnějších států či velmocí. Zdá se mi, že v tom je velký mravní vklad této chvíle: skrývá v sobě naději, že napříště už nebudeme trpět komplexem těch, kteří musí trvale někomu za něco děkovat. Teď záleží jen na nás, zda se tato naděje naplní a zda se historicky docela novým způsobem probudí naše občanské, národní i politické sebevědomí.
Sebevědomí není pýcha.
Právě naopak: jedině člověk nebo národ v tom nejlepším slova smyslu sebevědomý je schopen naslouchat hlasu druhých, přijímat je jako sobě rovné, odpouštět svým nepřátelům a litovat vlastních vin.” (…)
“Masaryk zakládal politiku na mravnosti. Zkusme v nové době novým způsobem obnovit toto pojetí politiky. Učme sami sebe i druhé, že politika by měla být výrazem touhy přispět ke štěstí obce, a nikoli potřeby obec podvést nebo ji znásilnit. Učme sami sebe i druhé, že politika nemusí být jen uměním možného, zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování, ale že může být i uměním nemožného, totiž uměním udělat lepšími sebe i svět.
Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi duchovní křižovatkou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát? Nebyl by to další vklad, jímž bychom mohli oplácet jiným pomoc, kterou budeme od nich potřebovat?” (…)
“Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekonomických, ekologických, sociálních i politických.
Můj nejvýznačnější předchůdce zahájil svůj první projev citátem z Komenského. Dovolte mi, abych já svůj první projev ukončil vlastní parafrází téhož výroku:
Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila”
Středověké hudební nástroje
O staroměstské spravedlnosti
Proč se vlastně má nová kniha jmenuje zrovna Suďte spravedlivě? Biblický verš přikazující „Suďte spravedlivě, synové člověka“ („Iuste iudicate, filii hominum“, Žalmy 58.2) nalézáme v síni radnice Starého Města pražského (a právě na Starém Městě se má kniha odehrává, byť v dobách před vybudováním radnice a před tím, než byly sochy, o nichž je tento příspěvek, zhotoveny).
Nápis konšelům připomínal, aby neztráceli ze zřetele spravedlnost. Ale nejen to. Pásku s veršem drží anděl, jehož poprsí je vlastně konzola, na níž stojí tzv. Bolestný Kristus. Bolestný Kristus je typ sochy Spasitele, který ukazuje své rány, Krista ve stavu nejhoršího utrpení. Krista přimlouvajícího se za hříšníky. A v tom je síla toho verše – ve spojení právě s touto sochou, ve spojení spravedlnosti a milosrdenství.
Nad sochou je vyveden žalm „Bůh je soudce spravedlivý, silný a trpělivý, slitovný, dlouho shovívavý a mnohokrát milosrdný, poněvadž milosrdenství převyšuje soud.“ („Deus iudex iustus, fortis et paciens, misericors es miserator longanimis et multum misericors, quia misericordia superexaltat iudicum.“, Žalmy 102 a list sv. Jakuba apoštola kap. 2)
Reálně středověká spravedlnost nebyla z našeho pohledu příliš milosrdná, přesto považuji toto spojení spravedlnosti a milosrdenství za krásný ideál i pro dnešní dobu. Touha po spravedlnosti nás s našimi předky spojuje, jakkoliv konkrétní představy o tom, co tato spravedlnost je, se dnes od těch středověkých velmi liší. Právě možnost dovolat se spravedlnosti drží jakékoliv společenství pohromadě a právě milosrdenství je tím, co by mělo někdy tvrdou spravedlnost vyvažovat.
(Bolestný Kristus ze Staroměstské radnice je připisován Mistru Týnské Kalvárie a datován krátce po r. 1400, konzola s andělem je zřejmě o pár desetiletí mladší.)
Krátce o středověké morálce
Sex není hřích, pokud si ho oba užívají. Že to nezní moc „středověce“? Tak si možná opravte svůj názor na středověk.
Dovolte mi ocitovat francouzskou vesničkanku Grazidu Lizier, nar. cca 1298: „Tělesné potěšení není hřích, když se to oběma partnerům líbí.“ „Bůh by nikdy nestvořil nic zlého. Od Boha pocházejí jen dobré a užitečné věci.“ „Věřím, že ráj existuje, protože to zní jako dobré místo. Zda existuje peklo, tomu ani nevěřím, ani věřím, protože to zní jako hrozné místo.“
Grazidina výpověď před inkvizitorem Jacquesem Fournierem z r. 1320 mi kdysi obrátila představy o středověké morálce naruby. Jak to? Aniž bych o tom víc přemýšlela, považovala jsem morální zásady, které se nám uchovaly ve středověkých spisech, za univerzální pro všechny členy středověké společnosti. V písemnostech se nám ale dochoval především oficiální pohled kléru. K řadě prostých lidí se základy křesťanské morálky dostávaly zkresleně, neúplně nebo si je tito lidé vykládali podle svého selského rozumu, jak se jim líbilo. Pro mě jsou podobné momenty vždy důležitým připomenutím toho, jak pestrá a různorodá může být společnost určitého období a že řada nuancí nám z historie mizí jednoduše proto, že se třeba o určité záležitosti nedochoval žádný pramen.
Sama Grazida byla ve svých představách, které tak odvážně, jednoznačně a opakovaně zdůrazňovala během výslechu inkvizitorovi Jacquesu Fournierovi, hodně ovlivněna katarskou herezí a svým milencem-knězem (ehm, to je ten, s nímž nehřešila, protože se jim to oběma líbilo).
Hereze byla také ten důvod, proč byla vězněna a vyslýchána. Nakonec inkvizitorovi dala samozřejmě za pravdu, že to jsou bludy. Byla odsouzena k doživotnímu vězení, ale propuštěna po 4 měsících (navíc byla vězněna i mnoho měsíců během samotného výselchu a procesu). Trest jí byl snížen na “pouhé” nošení žlutého katarského kříže na oděvu.
Zdroje:
doc. PhDr. David Zbíral, Ph.D. o případu Grazidy Lizier a dalších heretiků: https://dejinyteoriekritika.cz/Modules/ViewDocument.aspx?Did=106
https://archive.ph/20070627142109/http://www.sjsu.edu/upload/course/course_4268/Grazide_Lizier
Světice i lehké děvy – proč se středověké ženy převlékaly za muže?
Středověkou dívku vydávající se za chlapce jsem vždy považovala za ohrané literární klišé. Jak to ale bylo ve skutečnosti? Převlékaly se ženy ve středověku za muže? A pokud ano, tak které a co je k tomu vedlo? Pojďme poodhalit jejich tajemství, motivace a osudy.
Jak se na ženy v mužských šatech dívala oficiální církevní doktrína a právo? Největší vliv na církevní zákazy nošení mužského oděvu ženami měl tzv. Gratiánův dekret, vydaný kolem r. 1140. Ten pravděpodobně vycházel z biblického zákazu v Deuteronomiu, verš 22:5, kde je zakázáno oběma pohlavím nosit oděv určený pohlaví druhému. Přesto se středověké církevní zákazy většinou týkaly pouze žen; je však možné, že nevhodnost ženského šatu na muži se rozuměla tak trochu sama sebou, a také je třeba vzít v úvahu, že muži se často do ženských šatů oblékali v rámci různých představení a taškařic (což samo o sobě k žádnému postihu nevedlo). Zároveň jsou středověké legendy o svatých pannách plné žen v mužském přestrojení a i učenci jako Tomáš Akvinský uznávali, že někdy je mužský oděv pro ženu nutností (třeba jako ochrana před nepřítelem) a pak nehřeší (Summa Theologica). Za jiných okolností ale podle něj rozhodně vhodný není.
A co na to samy ženy? Ty se nikdy nenechaly církevní doktrínou jen tak odradit.
Některé strávily s mužskou identitou skoro celý život (třeba svatá Hildegunda z Schönau), jiné se přestrojily do mužských šatů, jen aby unikly nebezpečí (jako Jakuba Bavorská) nebo aby bránily své město (jako Johana Flanderská). Některé skutečně předstíraly, že jsou opačného pohlaví (jako studentka Nawojka z Krakowa), jiné naopak dávaly najevo svou erotickou ženskost podtrženou mužským oděvem (jako prostitutky z Benátek, Říma, Florencie nebo Londýna). Některé byly vznešené jako třeba rozverné dámy na turnajích Edwarda III., jiné prosté jako česká Anka z Prasetína. A opravdu mnoho z nich milovalo nesprávnou osobu: tu jinou ženu, jindy muže zaslíbeného Bohu. Pojďme se na ně podívat blíž.
Důvody, proč středověké ženy oblékaly mužské šaty, můžeme rozdělit do několika skupin:
Bezpečí a praktičnost
Není žádným tajemstvím, že cestování bylo ve středověku často nebezpečné, pro ženy obzvláště. Mužský převlek mohl poskytnout ochranu před obtěžováním i větší pohodlí.
Přesně tyto důvody měla pro pravidelné nošení mužských šatů i česká Anka z Prasetína, dcera Předbojova, o níž se dočítáme v aktech Pražské konzistoře (březen 1378): na dotazy soudců Anka hrdě odpověděla, že mužské šaty nosí už dobrých 20 let, že se z toho vždy vyzpovídala, a i když jí to zpovědníci zakazovali, chodívá tak dál. Mužské šaty nosívá na těžkou práci a při cestách, kdy s sebou bere i meč a někdy takto jezdívá i na koni. Toto chování jí bylo pod pokutou 10 kop (1 kopa = 60 ks) pražských grošů zapovězeno. Zda s tím skutečně přestala, těžko říct, protože u výslechu otevřeně přiznávala, že při zpovědích vždy počítala s tím, že bude mužské šaty nosit dál, ať si kněz říká, co chce.
Mužské šaty mohly ženě poskytnout vhodný převlek k útěku z ohrožení, jako tomu bylo u vévodkyně Jakuby Bavorské (Jacqueline z Heinaultu a Hollandska). Ta se při bojích o své nizozemské dědictví ocitla během stoleté války v roce 1425 v zajetí burgundského vévody Filipa III. Dobrého v belgickém městě Mons. Jejím spojencům se však podařilo propašovat jí do zajetí mužské šaty. Jakuba předstírala, že potřebuje soukromí ke koupeli, převlékla se a v převleku svým věznitelům unikla.
Méně štěstí měla jiná Filipova zajatkyně proslavená nošením mužského oděvu – Johanka z Arku. Tu Filip III. Dobrý zajal v roce 1430. I pro ni byly mužský oděv a zbroj především praktickou záležitostí. Avšak zatímco Jakuba se za muže převlékla jednorázově, Johanka nosila mužský oděv dlouhodobě, a zatímco Jakuba se tehdy snažila svou ženskou identitu skrýt, Johanka nikdy nepředstírala, že je muž.
Jelikož Johančin mužský šat byl vedle hereze jedním z důvodů, proč byla odsouzena k smrti, můžeme v jejím soudním spise číst, jak svou volbu oděvu odůvodňovala:
- „Oděv má jen malou důležitost.“
- Když nebyla pro své mužské šaty připuštěna ke svatému přijímání, prohlásila: „Oděv toho, kdo má přijmout svátost, není podstatný.“
- Když na ni její věznitelé naléhali, aby svůj oděv odůvodnila, vysvětlila jim, že pro ženu mezi vojáky je mužský oděv bezpečnější, protože lépe chrání její cudnost (mimo jiné je mnohem těžší z člověka kalhoty upevněné řemínky svléknout, než vyhrnout ženské šaty), a že je případnější odívat se mezi muži jako muž.
Ačkoliv samotné nošení mužského oděvu ženami nebylo zpravidla nijak potíráno, případně bylo trestáno jen velmi mírně, u Johanky z Arku byl její oděv jedním z důvodů, proč byla odsouzena k smrti upálením jako heretička.
Blíže k Bohu
Johanka z Arku, jejíž jméno bylo soudně očištěno už v roce 1456 (kanonizována však byla až r. 1920), nebyla jedinou světicí nosící mužské šaty. Ve Zlaté legendě, středověkém bestselleru o životech svatých, jich najdeme celou řadu – třeba svatou Pelagii nebo svatou Marinu (zato ale žádného svatého muže převlečeného za ženu).
Také další zbožné ženy ve středověku následovaly jejich příkladu. Mezi jejich důvody pro klam převažovala touha uchránit své panenství (jako třeba u Christiny z Markyate) a úmysl vstoupit do kláštera (jako u Hildegundy z Schönau). Středověcí učenci, kteří o těchto ženách psali, u nich často vyzdvihovali aspekt povznesení existence z nízké úrovně na vyšší – z ženy na muže. Ostatně samotná touha ženy stát se mužem byla nahlížena jako zdravá a logická, jako touha stát se lepším člověkem.
V raně křesťanské církvi byly kláštery vyhrazené mužům. Svatá Marina (Marina z Bithýnie), která měla žít v 5. nebo 6. století, proto vstoupila do jednoho z klášterů v dnešním Libanonu po boku svého otce jako chlapec a po celý zbytek života se vydávala za muže, a to i ve chvíli, kdy byla neprávem obviněna z toho, že se stala otcem nemanželského dítěte. Dál předstírala, že je muž, nesla opatův trest a starala se o dítě jako o své vlastní. Teprve po její smrti mniši zjistili pravdu jak o jejím pohlaví, tak o její nevinně.
Mimořádně dobrodružný život v přestrojení za muže údajně prožila o několik století později i Hildegunda z Schönau, vystupující za života pod jménem Josef. I její pravá identita byla odhalena až po smrti. Než vstoupila jako novic do cisterciáckého kláštera v Schönau, zvládla prý putovat v přestrojení za chlapce do Svaté země, být oloupena a opuštěna v Týru (Libanon), navrátit se do Německa, sloužit jako chlapec kanovníkovi v Kolíně, být křivě obviněna z loupeže a přestát ordál žhavým železem.
Ani to ji však nezachránilo – skuteční lupiči se ji prý pokusili oběsit a jen na poslední chvíli byla odříznuta. Tato svá dobrodružství vyprávěla jednomu z bratří v klášteře. To, že je dívkou, mu však zatajila. Bohužel se nedožila složení slavných slibů a zemřela v mladém věku jako novic.
Vydávat se za muže mohla být pro některé ženy také možnost, jak dosáhnout vzdělání a uznání jinak dostupného jen mužům. Historici se přou, zda v 9. století opravdu usedla na papežský stolec pod jménem Jan papežka Jana (převažuje názor, že jde o ženu smyšlenou), nicméně dlouhá staletí byla její existence považovaná za reálnou. Ze středověkých textů pojednávajících o jejím životě se zdá, že jejich autorům imponovalo, když navzdory omezením, jimž ženy čelily, dosáhla Jana vysokého postavení díky svému charakteru a talentu.
Nejistá je bohužel i existence italské malířky Onoraty Rodiani, která měla údajně po zabití v sebeobraně utéci před trestem v přestrojení za muže a stát se kondotiérem (velitelem žoldnéřů). Z pozdějších staletí máme řadu zpráv o ženách, které se díky mužskému převleku vydaly na úspěšnou vojenskou dráhu, z našich končin to byla třeba Johanna Sophia Kettner, jež tajně sloužila v 18. století jako kaprál v rakouské armádě.
Touha po vzdělání byla motivací Nawojky, studentky z Krakowa, která na počátku 15. století údajně dva roky studovala na tamní univerzitě převlečená za muže. Po jejím odhalení proběhl soud, během něhož její spolužáci i učitelé vychválili Nawojčiny mravy a schopnosti. Nawojka pak prý vstoupila do ženského kláštera, kde učila a později se stala jeho abatyší.
Zakázaná láska
Jak moc je pravděpodobná zápletka Noci na Karlštejně? Divili byste se, ale řada středověkých žen se opravdu převlékla za muže proto, aby mohla být se svým milencem. Většinou však byly okolnosti jiné než v romantickém muzikálu: často šlo o dlouhodobé milenky/konkubíny kleriků nebo milenky ženatých mužů. Díky mužskému oděvu mohly se svými milenci žít (jako Nase de Poorter z Brugg, než ji po 4 letech odhalili) nebo je doprovázet na cestách (jako Alice z Londýna, řečená Ulice, na konci 15. století a Agnes Hopton v roce 1637).
Z některých zpráv víme i o ženách, které preferovaly nejen mužskou identitu, ale i ženy jako své partnerky. Středověký pohled na sex byl poměrně přímočarý a jako sexuální byly vnímány hlavně aktivity zahrnující penetraci. Proto pouhé soužití dvou žen nebylo nijak zvlášť zkoumáno (tak tomu bylo třeba u londýnské ženy jménem Thomasina a její „konkubíny“, která nosila mužský oděv). Naopak sexuální aktivity hodnocené jako obscénní a „mužské“ byly tvrdě trestány (jako u nebohé Katheriny Hetzeldorfer ze Špýru, která byla pro své sexuální vztahy s jinými ženami potrestána utopením).
Povyražení
Ženy převlečené za muže (a zvláště pak muži převlečení za ženy) byly také oblíbenou formou povyražení a zdrojem zábavy. Ať už jako tanečnice v nevěstincích, kde některé ženy tančily nahé a jiné v mužském šatu, nebo ve vznešené společnosti jako urozené dámy, které prý v 60. letech 14. století podle anglického kronikáře Henryho Knigtona pravidelně dorážely na rytířské turnaje Edwarda III. na koních a v pestrých mužských šatech s úzkými nohavicemi a nízko u pasu (rozumějte v rozkroku) pověšenými dýkami a výborně se u toho bavily (k pohoršení ctihodného kronikáře).
Úplně nejčastější byl ale mužský šat u prostitutek, které lákaly pomocí mužských šatů zákazníky. Jak věděly i femmes fatales 20. století, je něco nepopiratelně svůdného na dívce překračující hranice genderu. Ostatně i v procesu s Johankou z Arku její spolubojovníci připouštěli, že za běžných okolností jim ženy v mužských šatech připadají svůdné, ale Johanka prý vystupovala vždy tak svatě a cudně, že na podobné věci u ní konkrétně nepomýšleli.
Hlavní rozdíl mezi středověkým oděvem ženy a muže byla nemožnost vidět ženské boky, zadek a nohy. Nohy tudíž mohly být u žen vnímány jako mnohem lascivnější a dráždivější část těla než třeba poprsí, které jste mohli v dobách, kdy dětí bylo vždy všude plno a ke kojení neexistovala žádná alternativa, vidět na každém kroku. Nohavice na ženě v sobě tudíž měly něco zvláště smyslného. Proto se také například kalhoty oblečené pod šaty staly v Benátkách jakýmsi znakem prostitutky.
Lehké ženy si proto leckdy stříhaly vlasy, oblékaly kalhoty nebo se převlékaly za muže, aniž by zároveň nějak skrývaly, že jsou ženami. Některé navíc mohly díky mužskému oděvu rozšířit svou klientelu i na homosexuální muže, jak se zdá z benátského dekretu z r. 1480 proti sodomii, který přímo zakazuje, aby se ženy-prostitutky vydávaly za muže a „uspokojovaly takto muže“.
Z londýnských soudních záznamů je patrné, že hlavním proviněním žen, u nichž je zmíněn mužský oděv, bývala prostituce, nikoliv jejich převlek nebo krátké vlasy, a trestem bylo většinou veřejné potupení a vyhnání z města (trest velmi podobný trestům ostatních prostitutek, které se za muže nepřevlékaly, často však okořeněné nějakým symbolem mužnosti). Ostatně pouhé převlečení se za muže nebylo trestáno vůbec nebo řešeno přísahou, že se to nebude opakovat.
Při zmínce o půvabech androgynních žen si nelze v našem prostředí nevzpomenout na milenku Přemysla Otakara II. Anežku z Kueringu, zvanou (nejspíš právě pro krátké vlasy) Palceřík. Vzhledem k tomu, jak se její současníci na krátké vlasy dívali a s čím si je spojovali (smyslnost), je možné, že Anežčin neobvyklý vzhled byl vnímán jako zvláště přitažlivý.
Podklady:
Ruth Mazo Karras: Sexuality in Medieval Europe: Doing Unto Others, Psychology Press, 2005
Jiří Klabouch: Staré české soudnictví, Praha Orbis 1967, s. 20
Knighton, Henry. Knighton’s Chronicle 1337-1396. Edited and Translated by G. H. Martin. (Oxford: Clarendon Press, 1995) Pages 92-95
Judith Bennett: Early, Erotic and Alien: Women Dressed as Men in Late Medieval London. in History Workshop Journal, 2014 ((PDF) Early, Erotic and Alien: Women Dressed as Men in Late Medieval London (researchgate.net) )
https://studylib.net/doc/7781609/for-the-love-of-ladies–women-s-agency-in-medieval-tourna…
https://www.mentalfloss.com/article/501179/how-cross-dressing-helped-send-joan-arc-stake