O třech mudrcích z Východu hovoří Matoušovo evangelium.
Ježíš se narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda. Tehdy do Jeruzaléma přišli mudrcové z Východu. „Kde je ten narozený židovský král?“ ptali se. „Spatřili jsme na Východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ (Mt 2,1 – 2)
V citátu výše si můžete všimnout, že původní biblický text neudává, že šlo o krále, nezmiňuje jejich jména, věk, národnost ani jejich počet (v různých dobách a regionech se můžeme setkat i se 4, nebo dokonce 12 mudrci). Nebeský úkaz, který mudrce k Betlému dovedl, nazývá evangelium jen prostě “hvězda”. Většinový názor se dnes přiklání k tomu, že mohlo jít o konjunkci Jupiteru a Saturnu, tedy nikoliv o kometu.
Jak vlastně svatý Jiří k drakovi přišel?
Středověké hudební nástroje
Vánoční zastavení s grafikami Bohuslava Reynka
Po gotických Madonách, klanění pastýřů a klanění tří králů, u nichž jsme se dostali vždy nejdál k baroku, jsem cítila určitý dluh vůči novějšímu výtvarnému umění. Proto jsem pro letošní vánoční galerii chtěla zvolit téma, které by pro změnu přibližovalo duchovně laděné umění 20. století. Tentokrát jsem tedy sáhla po dílech novějších, a to dílech tichých, intimních a meditativních, dílech českého básníka, překladatele a výtvarníka Bohuslava Reynka (1892 – 1971), který je známý především svými grafickými pracemi (zejména suchou jehlou), ale věnoval se i malbě a kresbě.
Mezi Reynkovými grafikami nalezneme mnohem častěji námět piety a ukřižování (nezřídka potřísněný krvavě rudým monotypem) než Narození Páně, nicméně i jesličky mají v jeho tvorbě místo. Jde o jesličky chudobné, ukryté ve stínu, někdy dokonce sledované jen z uctivé dálky, s ostychem, přes okno evokující nevyhnutelný kříž…
…rembrandtovsky temné, skromné, s křehce působícími postavami…
V té jednoduché prostotě můžeme číst tíhu lidského údělu, který bere Spasitel na sebe, tíhu chudoby, útěku a strastí cesty.
Rovněž Reynkovy nebiblické zimní motivy v sobě mají sílu adventních meditací.
Rozloučím se Reynkovou básní nazvanou Vánoce 1970, tedy Vánoce rok před umělcovou smrtí.
Vánoce 1970
Bohuslav Reynek
Advent. Čtvrtá neděle.
Procitají andělé.
Vstaňte s námi, volají.
Z polí, z lesů, ze stájí.
Jdeme, nic jsme nepřinesli.
Holá dlaň se chytá jeslí.
Nestudí to, nehřeje
prázdné prsty naděje.
Nestudí to, nepálí.
Nedali jsme, nevzali.
Ale někdo někde volá.
Z mraků hvězda, kámen zdola?
Dlaň je prázdná. Hlava vratká,
trne v rukou Jezulátka.
Zdroje:
http://revue.theofil.cz/galerie-theofil-detail.php?clanek=62
http://www.mesicvedne.cz/images/widgetkit/katalogy/pdf/katalog-reynek-full-2.pdf
http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/basnik-a-prekladatel-malir-a-grafik-bohuslav-reynek/
http://www.artnet.com/artists/bohuslav-reynek/2
Kouzlo perských miniatur
Tajemné album perských miniatur hraje v Pařížském rekviem velmi důležitou roli, proto jsem se rozhodla vám přiblížit toto prastaré umění v samostatném článku (bez spoilerů 😉 ).
Perské miniatury jsou malované jemnými štětci na papíře, vynálezu, který se dostal do Persie z Číny už v 8. století n.l. Tyto miniatury zahrnují jak iluminace knih, tak samostatné listy řazené do alb. Umění miniatur se ve středověké Persii vyvíjelo nejvýrazněji od 13. do 16. století, přičemž za vrcholnou je považována tvorba 15. a 16. století. S miniaturisty pěstující tuto tradici se však můžeme setkat i dnes.
Perské miniatury se vyznačují snahou o realističnost, jasnými barvami, někdy doplněnými zlatem a stříbrem, velkým množstvím detailů skládaných do složitých scén a zvláštním druhem perspektivy tvořené řazením jednotlivých plánů za sebou jako divadelní kulisy.
Značný pozitivní vliv na vznik a rozvoj malby miniatur měla zpočátku čínská kultura, částečně zprostředkovaná obchodním stykem, částečně mongolskými dobyvateli. Z čínského prostředí čerpali raní miniaturisté styl i náměty.
Významná byla pro rozkvět tohoto umění také obliba poezie, kterou miniatury nejčastěji ilustrovaly. Jedna z nejdůležitějších knih, kterou tyto iluminace často doplňovaly a která je tedy s náměty miniatur úzce spojená, je Kniha králů (Shahnameh) sepsaná perským básníkem Firdausím (Ferdowsim) na přelomu 10. a 11. století. Ta obsahuje směs historických a legendárních hrdinských příběhů o perských králích od stvoření světa do počátku arabské nadvlády v 7. století. Asi si dovedete představit, že takové dílo poskytovalo miniaturistům nesčetně podnětů – války, romance, dobrodružství.
Perská středověká literatura je nesmírně bohatá, takže by bylo možné zmínit řadu dalších děl (převážně poezie), která inspirovala miniaturisty, já se však omezím na díla básníka Sa’dího (Saadiho) Bústán a Gulistán. Zejména Gulistán (Růžový sad), sepsaný v roce 1258, si získal u čtenářů obrovskou popularitu. Je označován za nejvlivnější dílo perské literatury a šlo o první perskou knihu přeloženou do evropského jazyka (francouzštiny v 17. století). Gulistán je sbírkou básní a krátkých příběhů na nejrůznější témata týkající lidského osudu, je plný psychologických postřehů, humoru, nadhledu a životní moudrosti.
Hlavními centry tvorby perských miniatur byla následující města: Bagdád, Šíráz (Shiraz), Tabríz, Herát a Isfahán (Ispahan). Malířská tradice v nich žila většinou dlouho, nicméně každé z těchto si zažilo svůj vrchol. Mapu můžete pro lepší viditelnost rozkliknout.
Bagdádská škola miniatur, ustavená po rozšíření islámu v oblasti, nebyla příliš výrazná, neboť její styl byl spíše strnulý, primitivní a barevně minimalistický. Později ve 13. s 14. století vznikají dílny v Šírázu, kde je mimo jiné iluminována jedna z mnoha Knih králů, a Tabrízu, kde se díky jeho západní poloze mísily perské vlivy s arménskými a byzantskými. Níže můžete vidět iluminaci Mohamed na Buráku (nebeském oři) během Noční cesty z knihy Historie světa, vytvořenou v roce 1307 v Tabrízu, která prozrazuje jak byzantské (zejm. draperie, strnulost), tak čínské vlivy (zejm. obláčky).
Lineární (spíše kresba než objem), jemné, detailní a trochu strnulé miniatury se postupně stávají stále živějšími, barevnějšími a složitějšími.
Skutečně vrcholné umění ale přišlo z jiného směru než z tradičních dílen Širázu a Tabrízu, a to z východoperského města Herát (dnes Afghánistán), jehož výtvarná dílna profitovala z toho, že se po jejím založení v první polovině 15. století do ní přesunuli nejlepší malíři z ostatních měst (včetně Širázu a Tabrízu). Zdá se, že právě pestrost různých škol v perských městech a pohyb malířů umožnily mísení stylů a výměnu inspirací, a tím i vznik překrásných a nápaditých miniatur 15. a 16. století, jejichž kresba je velmi vyspělá a které často obsahují i symbolické významy.
Nejslavnějším miniaturistou této vrcholné éry (a asi nejslavnějším vůbec) byl Kamaleddin Behzad (cca. 1450 – cca. 1535), kterého zmiňuje i Orhan Pamuk v knize Jmenuji se Červená. Nás ale zajímá jiný umělec, a to Aqa Mirak (činný 1520 – 1576), o němž hovoří profesor Sérier jako o možném autorovi miniatur, jež zamotají hlavu Adrienovi v Pařížském rekviem. Kvality tohoto miniaturisty můžete posoudit jednak na úvodním obrázku k článku, jednak na miniaturách níže.
Snaha zahrnout do obrazu co nejvíce z interiéru, zahrad i volné krajiny, jak to vidíme výše, je pro perské miniatury typická.
Od druhé poloviny 16. století narůstá na významu dílna v Isfahánu, jejíž styl je jemnější, už zcela oproštěný od čínských vlivů a směřující k jakémusi poetickému realismu.
Od 17. století umění miniatur poněkud stagnovalo. Nejpopulárnější byly portréty a romantické scény. Postupně se v tomto oboru stále víc projevovaly i evropské vlivy – zejména stínování, perspektiva a iluze objemu. Uměním Persie bylo dál výrazně ovlivňováno turecké a mughalské umění.
Evropské výtvarné umění začalo vlivy perských miniatur – zejména jejich živou barevnost, ornamentalitu a plošnost – vstřebávat spolu s dalšími “exotickými” vlivy až na počátku 20. století, už před tím však zaujaly miniatury například francouzského malíře Gustava Moreaua, který perské a mughalské miniatury podrobně studoval ve sbírkách Louvru a inspiroval se jimi ve svých dílech.
Galerie perských miniatur zde.
Zdroje:
http://www.iranchamber.com/art/articles/history_iranian_miniature.php
http://www.iranreview.org/content/Documents/Persian_Miniature.htm
http://mongolschinaandthesilkroad.blogspot.cz/2010/10/epic-of-persian-kings-art-of-ferdowsis.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Persian_miniature
S příchutí melancholie
Pokračujeme v představování členů poroty fotografické soutěže o výtisk Pařížského rekviem! Kromě Štěpánky Jislové v porotě zasedne i pozoruhodná fotografka Kateřina Langhammer Měšťánková.
Kateřina Langhammer Měšťánková
(*1987)
Kateřina vystudovala ateliér Reklamní fotografie na UTB ve Zlíně. Její volná tvorba tento „reklamní vliv“ odráží především v detailní stylizaci a přípravě jednotlivých scén, užité technice a postprodukci. Témata jejích fotografií jsou velmi osobní a vycházejí ze zkušeností fotografky nebo jejích blízkých. Většinou se jedná o melancholicky laděné portréty.
Kateřina je autorkou řady tematických cyklů uměleckých fotografií, které zaujaly v odborných soutěžích. Její soubor Řekni máma získal ocenění poroty Czech Press Photo v kategorii junior.
Dalším výrazným souborem je její diplomová práce Nokturno, pojednávající o osobní minulosti, rezignaci, nekonečném čekání a osamění, které velmi často provázejí životy dnešních mladých lidí. Cyklus tvoří inscenované snímky lidí, kteří se snaží oprostit od minulosti, ale jsou s ní přesto stále pevně svázáni.
„Cyklus volně vychází z reálných příběhů. Spíše než konkrétní situace jsem se snažila zachytit celkovou atmosféru stavů melancholie. Pocitu smutku, který vychází z déle trvajícího stavu mysli, kdy už není přímá příčina zřejmá.“
Jednotlivé portréty doplňují teskné krajiny, které blíže ilustrují stav mysli a náladu zobrazovaných postav.
„Soubor Nokturno je pojat jako velmi intimní, a proto bych jeho interpretaci ráda nechala na divákovi. Fotografie zde slouží jako prostředník emocí a nálad, za které si každý může dosadit své osobní asociace, vzpomínky a pocity.“
V roce 2012 Kateřina založila se svou spolužačkou studio Probuď labuť a živí se jako portrétní a svatební fotografka.
Výstavy:
2015
Krystal galerie, Havířov (Nokturno)
2014
Nádraží žije!, Havířov (Nokturno)
Praha, Miláno, Drážďany, výstava About Layabauts (Nokturno)
2013
Photogether gallery, Zlín (Nokturno)
Altán Klamovka, Praha (Kept memories)
Café bar No. 7, Brušperk (výběr z módních fotografií)
2012
galerie Na věčnosti, Znojmo (Řekni máma)
múzeum SNP, Banská Bystrica (Řekni máma)
2011
Výstava Fragile, divadlo Zlín (Řekni máma)
Czech press photo, Praha (Řekni máma)
Krásovka galerie, Praha (Řekni máma)
výstava Fragile, OFF foto festival Bratislava
výstava HMLA, galéria umenia a tvorby Šaľa
DOX, Praha, Vizual manual
Off station, Plzeň (Disconnected)
2010
Fotofestival Blatná (Kept memories)
Galerie 12ka, Zlín (Kept memories, Disconnected)
2009
Velké kino ve Zlíně, Paris-London-Zlín
Winton train, soutěž
2008
Jardim Faro, exposição de fotografias, Universidade do Algarve (Why don’t you love me?)
výstava Menu, galerie Bazilika, České Budějovice (Vitae-cit)
2007
Městské divadlo Zlín, Studio Z (Vitae-cit)
2006
Galerka, Praha (Sblížení)
Mladá krev českého komiksu
V tomto článku vám představím jednu z tvůrčích osobností, které zasedly v porotě fotografické soutěže Moje Paříž / Moje 19. století, a to českou ilustrátorku a komiksovou autorku Štěpánku Jislovou.
Štěpánka Jislová
(*1992)
Stavebním kamenem Štěpánčiných prací je příběh a různé způsoby jeho vyprávění, byť styl i techniky, které používá, se střídají – ať už jde o malbu, kresbu nebo různé varianty počítačové postprodukce.
Štěpánka své komiksy nejčastěji staví na úlomcích legend a pověstí, pro které uplatňuje nová pravidla a hledá neobvyklá prostředí. Drží se stylu vyprávění evropského mainstreamu s klasicky vystavěným, srozumitelným příběhem a popisnou kresbou. Patří do tzv. Generace 2.0., tedy skupiny mladých českých autorů, kteří často publikují na internetu.
Z komiksové scény se ráda nechává motivovat zručností Jiřího Gruse a inspirativní jsou pro ni hlavně zahraniční alba jako Jean-Loup nebo Beautiful Darkness.
Mimo komiksové a ilustrační práce se věnuje herním konceptům, komiksovým stripům, obálkám knih, návrhům potisků oblečení a tetování. Společně s Terezou Drahoňovskou vede českou pobočku komiksové komunity Laydeez Do Comics.
K vydání se připravuje její autorské komiksové album s názvem Klášter Nejsvětějšího srdce, které vypráví o obyvatelích kláštera ztraceného uprostřed toxické mlhy v postapoklyptickém světě. Na podzim 2016 jí vyšel v Mladé frontě jeden z dílů edice Češi podle scénáře Pavla Kosatíka v komiksové formě, a to díl pojednávající o Mnichovské dohodě s názvem Jak Beneš ustoupil Hitlerovi.
“Mimo komiksy se také snažím o tradiční psaní, aktuální příběh se točí kolem sourozenců zapletených do odboje proti kolonizační nadvládě.”
Ke Štěpánčiným nejčerstvějším výstavním počinům patří výstava Modrá sezóna v bistru Proti Proudu, která sestává ze série ilustrací a úryvků z internetové komunikace. Cílem projektu bylo prozkoumat co, jak, komu a proč říkáme, jaký má zkratkovité vyjadřování smysl a jak se mění naše psané vyjadřování v závislosti na druhé osobě v rozhovoru.
“Jedná se o sérii dvaceti ilustrací, které odrážejí všechny evergreeny lidské existence, je doplněna o autentické úryvky internetové komunikace. K této ovšem žádný text nepatří – člověk v depresích, byť obklopen přáteli, má tendenci se odstřihnout od společnosti, nebrat telefony, neodpovídat na zprávy. Příliš prudké, byť dobře míněné pokusy dostat jej z jeho asociálního stavu na něj můžou mít vyloženě negativní dopad.”
Tvorba jako dialog – kapela Zahranice
„Skupina Zahranice vznikla z čiré radosti nad společnou tvorbou. Její hudba v sobě snoubí živost jazzu a prostořekost folku a šansonu,“ zní popis hudebního uskupení z pera mladého textaře, zpěváka a kytaristy Tomáše Sýkory (24). Jeho mlčenlivým společníkem u piána a dalších nástrojů je skladatel Adam Konečný (25). Právě je jsem trochu vyzpovídala, abych vás nalákala na jejich první veřejný koncert.
Jaké jsou vlastně vaše hudební vzory?
Tom: Líbí se mi ohromné množství různých hudebních žánrů, ale hlavně u českých interpretů hodně vnímám hudbu i přes text, takže se u mých oblíbenců spojuje skvělá hudba a promyšlené poetické texty. Vyrůstal jsem na Spirituál kvintetu, Voskovci a Werichovi a na folkařích Karlu Krylovi, Jarku Nohavicovi, Karlu Plíhalovi a Zuzaně Navarové a jejich hudba mě také nejvíc ovlivnila.
Ze zahraničních hudebníků bych jmenoval především Johnnyho Cashe a Leonarda Cohena, jejichž písničky podle mě nesou velmi silný emocionální náboj.
Adam: Jednoznačně Yann Tiersen – na něm jsem vyrůstal a díky němu jsem se také začal věnovat piánu a jeho skladbami jsem začínal. Z českých hudebníků mám asi nejsilnější vztah k Jaroslavu Ježkovi.
A co vás při skládání nejčastěji inspiruje?
Adam: Rád poslouchám jazzové rádio a vůbec všechny odnože jazzu a hledám v tom nové hudební myšlenky, které dál rozvíjím. Nejvíc mě toho asi napadá při chůzi v přírodě. Taková dynamická meditace.
Tom: Teď asi hlavně díla jiných umělců – tvorbu vnímám hodně jako dialog, reaguju vlastním způsobem na to, co mě osloví. Podobně je to i s dalšími zdroji inspirace – umění je pro mě forma reakce. Reakce na život, na události kolem mě…
Dovedli byste jmenovat jednu svou skladbu, kterou máte nejraději?
Tom: Určitě skladba Ruce. Má „vodpich,“ pěkně v ní do sebe zapadá text s doprovodem piána.
Adam: Mně se líbí Jáma jam a Piáno postačí, hm, nejvíc asi Piáno, které obsahuje dvě hudebně kontrastní části a pak takovou lyrickou pasáž.
Další originální autorskou tvorbu skupiny Zahranice si můžete poslechnout 14.4.2016 v kavárně Do Větru. V rámci kulturního večera vystoupí kromě Toma Sýkory a Adama Konečného i Emma Riedová s ukázkou ze své nejnovější knihy Pařížské rekviem.
Nejkrásnější klanění pastýřů napříč staletími
Tak dlouho jsem se rozhodovala, kterým obrazem doplnit své přání krásných a poklidných svátků, až jsem si uvědomila, že jich sem musím umístit vícero. Ať jejich světlo prozáří i váš advent.
Madona něžně líbá své dítě, tak jako to vídáme na byzantských ikonách “Glykofilúsách”, zatímco sv. Josef a porodní bába připravují koupel. Pastýřům zvěstuje anděl radostnou zvěst. Klečící mecenáš je Petr I. z Rožmberka.
Nový způsob, jak zobrazovat narození Páně s Madonou klečící v modlitbě nad dítětem, často prostovlasou a s modrým pláštěm, je na konci 14. století inspirován viděním sv. Brigitty Švédské. Roztomilým detailem jsou ptáčci na střeše a stromech.
Zaalpská pozdní gotika si libovala v symbolech, nejdrobnějších detailech a velmi subtilních postavách. Svět i nebeští obyvatelé jsou na plátně Hugo van der Goese rozděleni na jednotlivé skupiny (dokonce i barevně) a společně se klaní Kristu, který je symbolicky spojuje.
Oproti tomu raná renesance ve stejné době v Itálii je sošná, důstojná a usiluje především o zobrazení objemů. Skupina andělů s Pannou Marií a Ježíškem je oddělena barevně od zbytku postav nebesky modrou barvou.
Giorgione a jeho jakoby v oparu zahalená scéna vroucné modlitby.
Corregiovo oslnivě jasně zářící dítě insirovalo řadu epigonů. Pastýř takřka vystupuje z obrazu k nám, tak usilivně se nás snaží malíř vtáhnout do děje.
Pro mě asi nekrásnější klanění pastýřů. Něžné, intimní, tajemně nedokončené, prosté, dojemné.
El Greco a jeho divoký styl směřující vysoko a hluboko, jasný, excentrický, zářivě barevný, a přitom obřadný.
Po stopách středověké hudby – gregoriánský chorál
Chceme-li se vydat po stopách nejstarších evropských melodií a písní, musíme následovat cestu, která v Královských intrikách tolik lákala Adama – tedy seznámit se s životem mnichů v klášteře.
Neznamená to samozřejmě, že mimo církev hudba v Evropě neexistovala, jen zkrátka řeholníci na rozdíl od lidí neučených dokázali liturgickou hudbu častěji zaznamenat a tím vlastně umožnili, abychom ji poznávali i my dnes.
Nejrozvinutější podobou liturgického zpěvu byl gregoriánský chorál, jehož označení je odvozeno od jména papeže Řehoře Velikého, jelikož právě díky jeho reformě se vlastně chorál začal vyvíjet. Gregoriánský chorál vznikal zhruba v 10. – 14. století a jeho složité melodie, které jako by tvořily svými strmými výškami a propady, drobnými ornamenty a „věčným“, neodměřovaným tempem cosi jako protějšek k nebesům se tyčící gotické katedrály, doprovázely mše svaté ve většině kostelů i klášterů.
Puer natus est/Dítě se nám narodilo vyjadřující radost z oznámení narození Spasitele: www.youtube.com/watch?v=sp-fWQxbtq0
Chorál vrcholného středověku dnes ohromuje složitostí, krásou a díky používání stupnic-modalit, které se moderní evropské hudbě postupně odcizily, také starodávnou exotičností. Úplné počátky evropské středověké hudby však musíme hledat v ještě dřívějších stoletích.
K tomu, abychom pochopili roli hudby v klášterním životě, je třeba se podívat na to, jak vlastně vypadal takový obyčejný den středověkého mnicha. Svatý Benedikt (který žil v 6. století), zakladatel nejstaršího mnišského řádu benediktinů, se v regulích, jež sepsal pro své následovníky, odkazuje na slova žalmu 119: „Sedmkrát za den chválím Tě…“ a určuje mnichům sedm modliteb, tzv. hodinek, v průběhu celého dne (a prakticky i noci).
Mniši během těchto každodenních modliteb meditovali především nad žalmy, v menší míře také nad jinými texty z Bible. Texty samozřejmě recitovali v latině, tehdejším jazyce vzdělanců. Můžeme se dohadovat, že z původní recitace zpívané rovným tónem se postupně odkryla latina jako „skrytá melodie,“ především pro své pravidelné přízvuky a intonování začátků a konců vět. Prosté recitace se tedy postupně vyvinuly do melodií čím dál složitějších, vždy však zcela závislých na původním latinském textu.
Dá se říci, že melodie byla od textu neoddělitelná a sloužila jen jako prostředek k jeho ilustraci, ale také, že pro středověkého mnicha byla společná modlitba bez zpěvu vlastně nemyslitelná.
Zprvu se patrně rozvíjelo několik tradic liturgického zpěvu, ale díky některým reformám, především karolinské, která proběhla v 9. století, se používané písně sjednotily, takže je pravděpodobné, že ve vrcholném středověku zněla ve všech evropských klášterech stejná liturgická hudba. Díky těmto zásahům, které pravda poněkud násilně potlačily místní tradice, se nám notace pro gregoriánský chorál dochovala v mnoha různých verzích – a snad i díky tomu je pro nás dnes již poměrně snadné zjistit, jak tato středověká hudba vlastně zněla.
Resurrexi, et adhuc tecum sum/Vstal jsem z mrtvých a nyní jsem u Tebe, introitus neděle velikonoční – radost jiného druhu, meditativní: www.youtube.com/watch?v=oPLRZGaqA3A
V pozdějších staletích se také dobře známé písně začaly rozšiřovat o dramatické, přikomponované vsuvky – někdy se u takových „vylepšených“ písní objevují v rukopisech poznámky jako: „Zpívá sbor chlapců,“ „Kněz oděný v bílé říze“ (u replik, které náleží andělu) a podobně – z původně čistého bohoslužebného zpěvu se začalo postupně formovat také liturgické drama.
Na sklonku středověku, kdy se postupně prosazovaly vícehlasé nápěvy, se začaly skládat mše, které kombinovaly části ryze chorální, známé z tradice, s pasážemi složenými již v novém hudebním stylu (tzv. ars nova). Jejich autoři jsou také první neanonymní, nám známí hudební skladatelé – jednalo se například o básníka, skladatele a také sekretáře a přítele Jana Lucemburského, Guillauma de Machaut.
Guillaume de Machaut je prvním skladatelem hudby kompletní mše, kterého dnes známe, navíc skládal i písně světské, ronda, balady a virelai.
V souvislosti se středověkou liturgickou hudbou začali mniši sepisovat také první teoretické spisy o povaze hudby a hledali pomůcky, díky nimž by dokázali systematizovat své poznání hudby a které by zároveň sloužily k její výuce. Vynález solmizačních slabik je jedním z nich. Šlo vlastně jen o jednoduché pojmenování jednotlivých tónů stupnice – ty byly označeny latinskými slabikami, které na ně připadaly v melodii středověkého hymnu Ut queant laxis. Mnich Guido z Arezza vymyslel tento systém už v 11. století, k výuce intervalů a schopnosti číst hudbu z listu se však používá především v románských zemích dodnes.
Autorem článku je Barami, která studuje historii a gregoriánský chorál, jemuž se věnuje i profesionálně.