Sv. Jiří je jedním z nejoblíbenějších svatých evropské historie. I v Českém království se těšil velké úctě, je mu ostatně zasvěcen nejstarší ženský klášter u nás, klášter benediktinek na Pražském hradě. Možná vás ale překvapí, že ne vždy bojoval sv. Jiří zrovna s drakem. Ve středověké imaginaci byl vždy vojákem, původně však čelil úplně jinému nepříteli než drakovi. Podívejte se na obrázek níže. Šampioni řečtiny si v horní části vyobrazení přečtou, že vlevo je sv. Theodor s drakem a vpravo sv. Jiří s… Ehm… Nějakým starcem? Není divu, že mu sv. Theodor věnuje překvapený pohled úkosem!
sv. Theodor, sv. Jiří, Sinaj, enkaustika, 9. století
Díváte se na vybrazení z 9. nebo 10. století vytvořené na Sinaji, se silnými gruzínskými vlivy, technika je enkaustika (malba voskem) na dřevě. A skutečně v raném středověku neměl sv. Jiří s drakem nic společného.
Kde se tedy vzala ve středověku nesmírně populární legenda o drakobijci Jiřím?
Jak to tak bývá, jde zase jednou o omyl. Řada svatých se údajně potýkala s drakem (jako symbolem zla a pohanství), mezi nimi především sv. Theodor Tiron, který byl velmi uctívaný ve východních regionech (zejm. Byzanc, Arménie, Gruzie a koptská církev). Protože byli oba vojáci, bývali sv. Jiří (zápolící s pohanem) a sv. Theodor (s drakem) často zobrazováni pohromadě. Nezřídka se k nim přidal i další voják – sv. Sergej (se zvířetem). Jako ustálená dvojice začali být sv. Jiří se sv. Theodorem časem zaměňováni.
Korunu tomu nasadili křižáci, když zavítali na východ. Křižáci se samozřejmě se sv. Jiřím, který byl v západní Evropě známější než sv. Theodor, ztotožňovali, protože i on “bojoval proti heretikům a pohanům”. Ale postava vojáka bojujícího s drakem je uchvátila ještě víc. Od 12. století se tudíž začala i na západ šířit verze sv. Jiřího s drakem (v té době tedy spíš spojení sv. Theodora a sv. Jiřího do jedné osoby).
Drak podnítil představivost autorů a brzy byl k obrazu na světě i příběh, jak ho známe z legend (třeba ze Zlaté legendy Jakuba Voragina): V Libyi se usadil drak, a aby nezničil celé město, musí mu být přiveden k snědku někdo mladý. Los padne na královskou dceru, objeví se však sv. Jiří, zvíře zneškodní a zkrotí a královská dcera si zkrotlého draka odvede na provaze. Nato je drak zabit.
V umění vrcholného středověku už potkáváme sv. Jiřího na každém kroku a mnoho evropských zemí i měst si ho zvolilo za svého svatého patrona (např. Anglie, Portugalsko, Malta, Aragonsko, Katalánie a Valencie, z měst pak Janov, Milán, Benátky nebo Mons v Belgii).
renesanční tympanon kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, dílna Benedikta Rieda, foto: Autor: Daniel Baránek, licence: CC BY-SA 4.0, zdroj: Wikimedia Commons
V knize Suďte spravedlivě a věřím, že i ve vašich předchozích knihách, dokážete skvěle navodit atmosféru. Co za tím stojí? Jak se dokážete přenést do historických období? Co vám k tomu pomáhá?
Je pro mě důležité se do příběhu co nejvíce ponořit. Prožívat ho a sepsat ho tak, aby pak i čtenář mohl být „přímo u toho“, aby nestál opodál, ale sžil se s postavami, jejich obavami, vášněmi a touhami. Je to jeden z důvodů, proč ráda vyprávím v ich-formě různých vypravěčů, kteří se doplňují. Chci své čtenáře nejen překvapovat promyšlenou zápletkou, ale také vtáhnout silnými emocemi.
Zároveň ale nelze věrohodně vyprávět o minulosti, aniž ji člověk dostatečně prozkoumá. Takže se samozřejmě snažím co nejvíc poznat každodenní život ve středověku, pochopit jeho myšlenkový svět a vyhledávat si co nejvíc informací o všem, o čem píšu. Od starých názvů ulic přes řemesla až po vybavení domácnosti.
Případy mistra Petra se odehrávají ve 14. století. Proč zrovna v této době? Co vás na ni nalákalo?
Miluji gotické výtvarné umění, jeho jemnou krásu, a právě tato láska mě asi přivedla k hlubšímu zájmu o vrcholný středověk. Zatímco době Karla IV. se u nás zaslouženě věnuje velká pozornost, začátek 14. století leží trochu ve stínu jako jakési roky před rozkvětem. Přitom jde o zajímavou, turbulentní dobu. Začíná rozmachem za vlády Václava II., založeném na nebývalém bohatství plynoucím z těžby stříbra. Samotný Václav II. je pozoruhodná osobnost a ráda bych se do období jeho vlády ještě párkrát ve svých knihách vrátila. Následují bouřlivé časy po vymření Přemyslovců a nástup Lucemburků. To je doba, do níž jsem před lety zasadila svou prvotinu Královské intriky.
Emma Riedová na křtu knihy Suďte spravedlivě
Co vám bylo při psaní novinky Suďte spravedlivě inspirací? Vycházela jste z nějakého předobrazu, nebo je vše vaše fantazie?
Určitým předobrazem mi byly samotné historické reálie – středověké městské právo, podoba středověké Prahy před založením Nového Města, správa města a jeho fungování. Řada detailů v knize má svůj historický základ, například relikviář z posledního případu je inspirován svatojiřskými relikviáři, Čimická tvrz je v knize popsána tak, jak nejspíš vypadala kolem roku 1300, a několik konšelů, kteří se v knize mihnou, je založeno na osobách, které známe z dobových listin a kronik.
Hrubý námět jednotlivých příběhů jsem nosila v hlavě docela dlouho, ale stále se mi nedařilo najít toho správného detektiva, ke kterému bych přilnula a s nímž bych se s chutí ztotožnila. A když jsem náhle jednoho dne si uvědomila, kdo by jím měl být, bylo mi hned jasné, že tento můj mladý detektiv k sobě bude potřebovat někoho moudrého a důvěryhodného, aby se k vyšetřování vůbec dostal. Zatímco osoba rychtáře mi přišla pro mé příběhy příliš svazující, veřejný notář se mi zdál jako někdo požívající všeobecnou důvěru. S chutí jsem si tedy nastudovala vše o středověkých notářích a našla městského písaře a notáře Petra. Historie nám o něm zanechala jen pár slov, shodou okolností v listině Václava II. Ta slova o mimořádných kvalitách mistra Petra však podnítila mou fantazii a pomohla mi hlavní hrdiny mých příběhů dotvořit.
A jak to máte u vašich knih s jazykem? Musela jste se v tomto ohledu nějak vzdělávat? Hledat výrazivo, nebo například něco kontrolovat?
Obory, v nichž se cítím docela sebejistě, jsou právo a dějiny umění, protože jsem obojí studovala, ale i u nich raději leccos ověřuji. Vše ostatní z oblasti řemesel, zbraní, kuchyně a jiné každodennosti jsem raději dohledávala, kontrolovala a konzultovala, a to včetně výraziva. Například u závěrečného případu jsem strávila docela dost času studiem středověkých klíčů a zámků, protože jsem o nich na začátku věděla pramálo.
Pokud jde o jazyk, můj styl psaní je sám o sobě docela načichlý staromódními výrazy a obraty, takže se musím spíš snažit, abych nepsala moc těžkopádně. U historických detektivek se záměrně nevyhýbám archaismům, i když samozřejmě nepíšu dobovým jazykem. Nejde o středověkou češtinu. Je to ošemetné. Na jednu stranu jsou mi některé knižní výrazy pomocníky při dotváření atmosféry dávno zašlého světa, kam unikáme před naší každodenností. Na druhou stranu ale nechci, aby něco z textu příliš čnělo a třeba to pak čtenáře vytrhlo ze čtenářského zážitku. Snažila jsem se proto, aby každý méně obvyklý výraz byl pochopitelný z kontextu nebo rovnou vysvětlený v rámci příběhu. Mistr Petr občas prohodí nějaké latinské úsloví, hned ho však on nebo někdo jiný parafrázuje česky. Kde nešlo kontext hladce doplnit, tam mi pomohly poznámky pod čarou. Už mám i zpětnou vazbu od čtenářů, že by takových poznámek chtěli klidně více. A mně to přitom při psaní připadalo jako příliš kostrbaté řešení (smích).
Iluminace z Cantigas de Santa Maria, 1221–1284 – hráč na loutnu a na arabský rabel
Na jaké hudební nástroje naši předci hráli? Řada nástrojů změnila od středověku svou formu, mnohé zase ustoupily do pozadí a dnes už je slyšíme jen výjimečně. Mandora, psalterium, niněra – názvy některých z nich nám mohou znít jako tajemná zaklínadla.
Iluminace hudebníků z Tropáře Svatého Martiala, 11. st.
Kromě všemožných bubínků a jiných ozvučných nástrojů hráli středověcí hudebníci hlavně na flétny (příčné i zobcové, jednoduché i zdvojené), dále na rohy, loutny, kvinterny, dudy, trombóny, niněry nebo harfy.
Hudební nástroje středověké Evropy se vyvíjely s velkým přispěním vlivu vyspělé arabské a perské kultury (ostatně i původ názvu “loutna” – jednoho z netypičtějších trubadúrských nástrojů – je pravděpodobně arabský a znamená “dřevo”).
Flétny všeho druhu
Ve středověku se hrálo na flétny rozmanitých tvarů, které byly až na výjimky dřevěné.
Iluminace z Cantigas de Santa Maria – dvojité flétny
Iluminace z Cantigas de Santa Maria – trojité flétny
Freska Simone Martiniho – flétnista a hráč na kvinternu, 1322
Niněry
Niněra, prastarý strunný nástroj, s nímž se setkáváme už od 10. století, funguje tak, že díky točení klikou se tře dřevěný kotouč o struny, podobně jako smyčec u houslí, a ty se rozeznívají. Zároveň druhou rukou hráč zkracuje podle potřeby struny, aby dosáhl různých tónů – to může dělat pomocí klapek nebo prsty na hmatníku, jak to známe u loutny nebo kytary.
Hráči na niněry
Niněra byla překvapivě oblíbená a nalezneme ji na celé řadě vyobrazení, včetně Zahrady pozemských rozkoší (Peklo) nizozemského malíře Hieronyma Bosche:
Hieronymus Bosch: niněra a další nástroje v “Pekle”, kol. 1500
Nejstarší niněry vyžadovaly kooperaci dvou hráčů – jeden točil klikou, druhý ovládal klapky.
Hráči na niněru, Santiago de Compostela
Dudy
Socha dudáka v cisterciáckém klášteře Santes Creus ve Španělsku
“Byzantská lyra”, rebec a fidula – předchůdce houslí
Byzantská lyra byla zřejmě prvním smyčcovým nástrojem (zmiňuje se o ní Peršan Ibn Khurradadhbih v 9. století a níže ji vidíme na byzantské slonovinové skříňce kol. r. 1000).
Tzv. byzantská lyra, kol. r. 1000
Zachovalá “byzantská lyra”, konec 12. st. – foto Stevepeterson
Od 13. století se v Evropě rovněž rozšířil arabský smyčcový nástroj rebec, který se tvarově byzantské lyře podobá (rebec a byzantská lyra jsou někdy uváděné jako tentýž nástroj).
Rebec a loutna na obraze Gerarda Davida Panna mezi Pannami, 1500-1510
Samotné housle se však vyvinuly spíše z tzv. fiduly (fidelu), která má protažený krk. Více o historii houslí si můžete přečíst třeba zde.
Žaltář z Peterborough, vielle neboli fidula (fidel), 14. st.
Loutny, mandory, kvinterny a citole
Nicolaus Wurmser ze Štrasburku (Mistr Lucemburského rodokmene): freska Klanění apokalyptických starců beránkovi, Karlštejn, 1350-1360, na fresce by měly být: fidula, citola, dvourezonátorová harfa, české křídlo, žaltář, kvinterna a loutna
Loutny, citole a kvinterny byly ideálními trubadúrskými nástroji, neboť hudebník mohl zároveň hrát i zpívat. Mladší mandora (někdy též mandola) je pravděpodobně předchůdkyní maličké mandolíny a je o něco menší než loutna. Citole mívají zvláštní tvar (prý podle listu cesmíny). U všech těchto strunných nástrojů se někdy struny pro výraznější zvuk zdvojovaly. Zdá se, že převažovaly verze čtyřsborové (4 páry strun), někdy pěti- či šestisborové. Nicméně v 10. století arabský cestopisec Ibn Rosteh píše: „[U Slovanů] jsou různého druhu loutny, tambury, a píšťaly. Jejich píšťaly jsou délky na dva lokte a loutna je u nich osmistrunná.“
Možná si vzpomenete, že na loutnu hrála při mnoha příležitostech Markéta z Královských intrik nebo na temný osud loutny Romana Orsiniho.
Anděl hrající na kvinternu v katedrále Saint Julien du Mans ve Francii, kol. r. 1325
Historické mandory a loutny, foto Andrew Plumb
Krásné ornamentální “rozety” v otvoru ozvučné desky se vyráběly z tenké překližky či z vrstveného papíru prořezáváním.
Kvinterna vyrobená Hansem Othem v Norimberku, 1450, dnes vystavená na hradě Wartburg, foto Ingersoll
Vyobrazení mandory z r. 1636
Žaltář, cimbál a české křídlo
Žaltář (psalterium) přichází do Evropy z Blízkého východu v 11. století. Zpočátku míval deset či jedenáct strun, počet strun se však postupně zvyšoval. Byl-li držen v náručí, jako to vidíme u ženy zcela vpravo, hrálo se na něj jednou rukou. Bylo ale možné na něj hrát i na položený paličkami či trsátky. Z žaltáře se vyvinul cimbál.
Velislavova bible, ženy hrající na hudební nástroje, 1325-1349
Žena zcela vlevo na naší ukázce z Velislavovy bible drží typicky českou verzi žaltáře, zvanou pro tvar připomínající křídlo “české křídlo” (“ala bohemica”). Spolu s dvourezonátorovou (žaltářovou) harfou (viz obrázek níže) jde o nástroj, který se prý vyskytuje prakticky pouze v pramenech českého původu.
Anděl hrající na psalterium, foto Jean-Pol GRANDMONT
Psalterium – rekonstrukce, foto Martin Amend
Varhany
Středověké varhany byly většinou přenosné, teprve postupně se objevují i nepřenosné (“positiv”).
Přenosné varhany, Kreuz-Altar – detail, 1490–1495
Vzácné malované pozdně středověké varhany – positiv ze Sionu ve Švýcarsku:
Varhany, Notre Dame St. Valere, Sion ve Švýcarsku, kol. 1430, foto Frinck51
Zde si můžete otestovat své znalosti středověkých nástrojů na jedné německé knižní iluminaci.
Mistr Kroniky světa Rudolfa von Ems: hudebníci všeho druhu na dvoře krále Davida, kol. 1340
A na závěr jeden snímek dnešních hudebníků snažících se o návrat ke středověké hudbě: buben (zde asi původně africké djembe), trumšajt, dudy, tamburína a strunné nástroje v pozadí (loutna? kytara?).
Vystoupení dobově oděných hudebníků na hradě Kašperk – foto Ponto
Všechny iluminace a fresky jsou public domain stejně jako všechny fotografie bez uvedení autora, ostatní fotografie jsou licencovány jako creative commons + share alike.
(zdrojem je Wikimedia Commons, http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page).
Proč se vlastně má nová kniha jmenuje zrovna Suďte spravedlivě? Biblický verš přikazující „Suďte spravedlivě, synové člověka“ („Iuste iudicate, filii hominum“, Žalmy 58.2) nalézáme v síni radnice Starého Města pražského (a právě na Starém Městě se má kniha odehrává, byť v dobách před vybudováním radnice a před tím, než byly sochy, o nichž je tento příspěvek, zhotoveny).
Konzola s poprsím anděla, po 1410
Nápis konšelům připomínal, aby neztráceli ze zřetele spravedlnost. Ale nejen to. Pásku s veršem drží anděl, jehož poprsí je vlastně konzola, na níž stojí tzv. Bolestný Kristus. Bolestný Kristus je typ sochy Spasitele, který ukazuje své rány, Krista ve stavu nejhoršího utrpení. Krista přimlouvajícího se za hříšníky. A v tom je síla toho verše – ve spojení právě s touto sochou, ve spojení spravedlnosti a milosrdenství.
Nad sochou je vyveden žalm „Bůh je soudce spravedlivý, silný a trpělivý, slitovný, dlouho shovívavý a mnohokrát milosrdný, poněvadž milosrdenství převyšuje soud.“ („Deus iudex iustus, fortis et paciens, misericors es miserator longanimis et multum misericors, quia misericordia superexaltat iudicum.“, Žalmy 102 a list sv. Jakuba apoštola kap. 2)
Mistr Týnské kalvárie, Bolestný Kristus ze Staroměstské radnice, cca 1400
Reálně středověká spravedlnost nebyla z našeho pohledu příliš milosrdná, přesto považuji toto spojení spravedlnosti a milosrdenství za krásný ideál i pro dnešní dobu. Touha po spravedlnosti nás s našimi předky spojuje, jakkoliv konkrétní představy o tom, co tato spravedlnost je, se dnes od těch středověkých velmi liší. Právě možnost dovolat se spravedlnosti drží jakékoliv společenství pohromadě a právě milosrdenství je tím, co by mělo někdy tvrdou spravedlnost vyvažovat.
(Bolestný Kristus ze Staroměstské radnice je připisován Mistru Týnské Kalvárie a datován krátce po r. 1400, konzola s andělem je zřejmě o pár desetiletí mladší.)
Česká autorka Anna Beatrix Bártová se proslavila historickými romány Gutta z Bubnu, Žena tří mužů a Tajemství hradních zdí, které se odehrávají na přelomu 14. a 15. století. Neméně poutavé jsou ale i její mysteriózní thrillery Tajemství prachu a krve a Prokletí Schwarzovy vily, v nichž se prolíná minulost a současnost. Její svižný, čtivý jazyk nezapře bohaté novinářské zkušenosti. Ať už píše o hradu Bubnu nebo o Českém Krumlově, je z každého řádku znát, jak dobře tato zákoutí naší země zná a jak je miluje. Vtáhne vás do děje a poodkryje vám nejednu záhadu. Publikuje také na blogu Život bláznivé mámy a na svém spisovatelském webu, kde můžete její knihy i zakoupit.
Jak ses dostala k psaní knih, Anno?
Vřelý vztah ke knihám jsem měla od malička. Číst jsem se naučila ještě před nástupem do školy a pak už jsem bez knihy neudělala krok. Chuť psát ale přicházela postupně. Zkoušela jsem nějaké texty už na základní škole a na střední jsem se rozhodla napsat svůj první román. Inspirací mi byl hrad Buben, pod kterým jsme měli chatu a kde jsem prakticky vyrůstala. Znám tam snad každý kámen a historie této zříceniny mě vždycky moc bavila. Příběh zasazený do zdí Bubnu se mi v hlavě rodil postupně a kniha vznikala jen velmi pomalu. Pracovala jsem na ní s přestávkami dobrých 10 let, ale nakonec se podařilo. Jakmile jsem měla napsaný první příběh, začaly naskakovat další a další. Nyní už je psaní knih mou závislostí, stejně jako dříve bylo závislostí jejich čtení.
Máš na svém kontě knihy různých žánrů – historické romány i mysteriózní thrillery. Který žánr ti aktuálně vyhovuje nejvíc a proč?
Co se týká psaní knih, nejlépe se mi píšou příběhy ze současnosti, protože nemusím studovat a dohledávat dobové reálie, události a data. Mám sice vystudovanou historii, ale se zaměřením na přelom 19. a 20. století, a tudíž středověk a raný novověk sice znám, ale musím i tak spoustu informací zjišťovat. Mé příběhy jsou sice fikce, ale snažím se vždy držet některých skutečných událostí a postav, a to bez podrobných rešerší nejde.
Kterou ze svých knih máš nejraději?
Mám ráda všechny své knihy, jinak bych je ani nemohla napsat. Pokud mě něco nebaví, tak v psaní nepokračuju, protože si říkám, že to pak nebude bavit ani čtenáře. Přesto jsou mi nejbližší knihy, které se odehrávají na již zmíněném hradu Buben. Jitka z Bubnu a její matka, Jitka z Hrádku, kterou jsem přejmenovala ve svých románech na Guttu z Bubnu, jsou moje milované postavy a bylo mi s nimi při psaní krásně. Dokonce mi bylo líto, když jsem knihy dopsala. Není tedy divu, že byly nakonec tři – Gutta z Bubnu, Žena tří mužů a Tajemství hradních zdí. Miluji celý tento kraj, hrad jako skutečnou zříceninu i Buben, který jsem stvořila ve svých představách a v němž žili v mých příbězích postavy vymyšlené i historicky doložené.
zřícenina hradu Buben, foto Lukáš Kalista
Kteří autoři tě ve tvé tvorbě inspirovali?
Hodně mě ovlivnily dvě autorky – Barbara Erskinová a Barbara Woodová, od kterých jsem poprvé četla knihy, v nichž se prolínalo více časových linií. Dnes už je tento typ knih poměrně populární, ale v době, kdy jsem začínala psát, vycházelo podobných příběhů skutečně málo a tyto dvě autorky byly a dodnes jsou nejznámější.
Míváš období, kdy se ti nepíše snadno? Co ti pomáhá je překonat?
Mívám období, kdy se mi v hlavě začne rodit příběh a vím, že prostě musím sednou k počítači a začít psát. V tu chvíli ho chci vidět na papíře a nejlépe během pár dní, což je samozřejmě nereálné. Jenže já jsem od přírody hrozně netrpělivý člověk (smích). Pokud mi to čas umožňuje a já píšu ideálně denně alespoň pár stránek, nenastává u mě žádný tvůrčí blok.
Pak ale přijdou dny, kdy se k rukopisu nedostanu a jakmile mám od příběhu odstup, strašně špatně se mi k němu vrací. Pak musím zpětně číst, co už jsem napsala, abych se neopakovala a podobně. Překonat se dá toto období jedině tím, že se donutím rukopis otevřít, přečíst hotové texty a zase začít psát. A snažit se psát skutečně každý den, dokud knihu nenapíšu, i za cenu, že půjde všechno ostatní stranou – hlavně čtení, protože to je u mě stále velký problém. Jakmile mám v ruce novou knížku, chci si ji přečíst. A to vím, že jak se začtu, ke psaní hned tak neusednu.
Jsou tvé hrdinky v něčem autobiografické? Je ti některá podobná?
Do příběhů hodně vkládám vlastní životní zážitky a příhody, a snad každá z mých hrdinek má něco ze mě. V současné době píšu detektivku, kde je poprvé hrdinou muž a ani jedna z postav nemá žádnou mou vlastnost. Musela jsem hlavnímu hrdinovi alespoň představit dívku, která je novinářka, píše a miluje focení – tak jako já. I když je tedy Julie úplně jiná než já, máme alespoň společný koníček.
Objevují se v tvých knihách tvoji přátelé a tvá rodina, nebo je to všechno naprostá fikce?
Objevují se, a to poměrně hodně. Když si totiž vedlejší postavy vymyslím, časem pozapomenu, jaké jsem jim přiřkla vlastnosti, povahu, koníčky i vzhled. A to mi psaní komplikuje. Proto ráda využívám skutečné postavy, které se mi pak snadno popisují. Někdy jim dokonce nechám i jejich vlastní jméno. Zatím se mnou nikdo kamarádit nepřestal, přestože se často poznají. Tak snad to tak bude i nadále (smích).
V knize Tajemství prachu a krve je krásný vztah mezi babičkou Alžbětou a její dospělou vnučkou Gabrielou, je inspirován nějakým tvým skutečným vztahem k někomu z rodiny?
Ano. Gabrielina babička je nebo byla tak trochu moje prababička, které jsem také tento příběh věnovala. Dožila se nádherných 105 let a nebýt nečekaného úrazu, byla by tu s námi nejspíš ještě dnes. Byla do poslední chvilky veselá a aktivní, nesnášela doktory a nemocnice, a než léky, to si raději dala štamprličku Becherovky.
Také jsem si všimla, že se v tvých příbězích opakuje téma silného vztahu mezi člověkem a zvířetem – hrají v tvém životě němé tváře důležitou roli?
Rozhodně hrají. Od malička jsem vyrůstala po boku pejsků. Už jako mimino v kočárku mě hlídala fena boxera, Regana. V šesti letech jsem pak dostala prvního vlastního boxera Doníka a v dospělosti jsem měla tři psy, jednoho labradora a dva boxery. Teprve teď, po dlouhé době, žiju bez psa, protože o posledního boxera jsem tragicky přišla. Rozhodně si ale časem pořídím dalšího.
Vymýšlíš celou zápletku naráz ještě před tím, než začneš psát, nebo vytvoříš postavy, rozehraješ s nimi nějaké zauzlení a pak následuješ jejich vývoj? Stalo se ti třeba, že jsi měla nějaký plán, jak se bude příběh vyvíjet, a v průběhu psaní ho radikálně změnila?
Když jsem psala první knížku, tak jsem to dělala zcela spontánně, prostě jsem psala to, co mě aktuálně napadalo. Jenže časem jsem zjistila, že nevím jak dál, hodně text promazávám, zasekávám se. Nyní už jsem si vytvořila psací rutinu – nejprve vytvořím ve své hlavě celý příběh, pak si do sešitu sepíšu hlavní zápletky, postavy a místa. A pak si napíšu podrobnou osnovu, co se bude dít, jak půjde děj za sebou, co budou postavy dělat, říkat atd. Snáz se mi pak vrací ke psaní, když mám delší pauzu. Nemusím pak číst celý rukopis znovu, stačí mi jen pár posledních stránek, abych plynule navázala. Osnovu dodržuji poměrně pečlivě, ale někdy se stane, že se postavy zachovají jinak, než jsem plánovala – jsou zkrátka neposlušné (smích) – a tak musím další části osnovy upravit. Většinou je to ale tím, že zjistím nové informace z historie, nebo mi jinak vyplynou souvislosti a zdá se mi tak text přitažlivější.
Na jakých projektech teď pracuješ?
Momentálně píšu detektivku ze současnosti, která bude prvním dílem detektivní série odehrávající se na jihu Čech. Hlavním hrdinou je muž – soukromý detektiv Erik Baumann, který hledá vraha mladých žen, brutálně zavražděných na maličkém jihočeském hřbitůvku nedaleko Českého Krumlova. Práci mu bude komplikovat nedaleký luxusní hotel i vodácký kemp plný lidí, stejně jako legenda o mrtvém faráři, který údajně na hřbitově straší. A zatímco píšu, v tiskárně se rodí kniha Seznamka, která by měla vyjít letos v květnu a představí třicátnici Pavlu, která se rozhodne ukončit nefunkční manželství a zkusit nový život s novým mužem. Toho bude hledat na seznamce a rychle zjistí, že je to jako hledat „jehlu v kupce sena“. Víc prozrazovat nebudu, abych čtenáře neochudila o zážitek. Bude to ale příběh svižný, vtipný a místy hodně bláznivý.
V rozhovoru s Michaelou Ray z magazínu Akční ženy jsem se rozpovídala o svých knihách, psaní, publikování a rodinném životě. Zde vám přináším krátkou ukázku, celý rozhovor najdete na webu magazínu.
Prozraďte nám něco o sobě, Emmo.
Můj život je plný rozporů. Na jednu stranu mě živí právo, které vyžaduje přesnou a praktickou mysl, na druhou stranu jsem snílek, který rád pobývá ve smyšleném světě. A nějak se v tom snažím najít si svou cestu, což není vždy jednoduché, protože jsem také máma dvou malých dětí. Vždy jsem milovala příběhy, zvláště ty, v nichž se skrývá nějaká záhada a kde věci nejsou tak, jak se na první pohled zdají. Ráda vyprávím a jsou ingredience, bez nichž se při tom neobejdu: tajemství, intriky, temné tóny a pak láska a špetka erotiky. Vlastně víc než špetka (smích).
Z lásky k historii vznikla má prvotina Královské intriky. Nějakou dobu jsem studovala v Paříži a její atmosféra mě inspirovala k napínavému románu z podsvětí Pařížské rekviem. Královské intriky i Pařížské rekviem jsou beznadějně vyprodané. Pařížské rekviem je u knihkupců k dostání alespoň jako e-book. Na podzim opět dorazí na trh i Královské intriky, a to jako elektronická kniha a jako audiokniha. Do té doby si je můžete třeba půjčit v nejbližší knihovně.
A právě teď vychází má třetí kniha – středověké detektivky Suďte spravedlivě. Tu seženete jako tištěnou knihu i jako e-book. Kdo je na ni zvědavý, může si stáhnout první kapitolu.
Co vás inspirovalo k napsání vaší poslední knihy?
Do určité míry literatura, kterou miluji: detektivky Agathy Christie, historické romány Ludmily Vaňkové a Jarmily Loukotkové, brilantnost Kena Folleta a atmosféra knih Juraje Červenáka. Další důležitou inspirací mi byly skutečné středověké soudní případy, které mi pomohly pochopit svět středověkého práva. Může to znít zvláštně, ale na několika místech jsem do detektivek promítla i zkušenosti, které jsem nasbírala při kontaktu se skutečnými vyšetřovateli, svědky a stíhanými osobami. Mnohé se od středověku změnilo, ale některé lidské reakce jsou podle mě věčné.
Pro koho je kniha určena a o čem je?
Pro milovníky napětí. Pro lidi, co rádi přicházejí věcem na kloub. Pro všechny, kdo milují historii. Pro každého, kdo rád bloumá starou Prahou. Pro ty, kdo se nebojí trochu temných příběhů. A věřím, že bude bavit i ty, kdo třeba běžně po historické próze nesáhnou.
Suďte spravedlivě vás zavede do Prahy na začátku 14. století. Děj čtenář sleduje přímo z pohledu vyšetřovatelů, protože je kniha vyprávěna v ich-formě, a kromě rozplétání zločinů jsou v knize i nástrahy zakázané lásky a detaily ze středověké každodennosti.
Jaký byl vztah středověkých lidí k humoru? Lze to vůbec dnes zjistit? Jak vypadají středověké „vtípky,“ které se nám dochovaly? A jsme vůbec schopni je pochopit?
Katedrála v Remeši – socha anděla ze západního portálu (součást Zvěstování Panně Marii), 2. pol. 13. st.
Tento článek asi stěží odpoví na všechny otázky, přesto se pokusím téma humoru v evropské středověké kultuře alespoň trochu zmapovat.
Humor a smích byl ve středověku vnímán podstatně komplikovaněji než dnes. Od raného středověku se snažili církevní otcové (svatí Řehoř Veliký, Kléméns Alexandrijský, Ambrož) i pozdější učenci (např. Gautier de Chatillon, Tomáš Akvinský) promyslet, zda je veselí dobré, nebo hříšné, případně jaký smích je vhodný pro křesťana a jaký ne. Hlavní argumentační zdroj – Písmo svaté – jim hledání odpovědi neulehčoval, protože nabízel argumenty pro smích i proti němu. Ve Starém zákoně nalezneme jak kritiku bezuzdného veselí, tak chválu poklidné radosti, v Novém zákoně se praví, že pozemské slzy budou na nebesích proměněny ve smích. Velmi silným argumentem proti smíchu pro středověké filosofy bylo, že nikde v Novém zákoně nenalézáme zmínku o tom, že by se Ježíš smál.
Problematičnost smíchu ve středověku je vidět mimo jiné v tom, že se smíchem zkroucené tváře brzy stávají hlavním rozpoznávacích znakem ďáblů a bláznů. Záporné postavy v různých představeních (např. židé ve velikonočních hrách) se také často zle vysmívají kladným hrdinům.
Katedrála v Autunu – západní portál, Poslední soud – ďáblové se vysmívají dušičce, kterou unáší obří ruka (1. pol. 12. st.)
Hieronymus Bosch: Kristus nesoucí kříž, detail smějících se židů, 1515
Zároveň vždy vedle přísných kritiků veselí působili i učení obhájci humoru, zejména toho umírněného, mezi nimi např. mnich Notker Labeo (†1022), který smích nejen obhajoval jako schopnost odlišující člověka od zvířat, ale sám ve svých spisech rád prokládal vážná témata humorem. Umírněné žertování mimo náboženský kontext obhajoval i Tomáš Akvinský (1225 – 1274) ve svém díle Summa Theologiae. Totéž se dočteme i v knize rad vládcům De Regimine Principum od Egidia Římského, která patřila k velmi populárním dílům mezi vyššími vrstvami po celé Evropě. Renesance a humanismus přinášejí antikou inspirované nenáboženské argumenty na obhajobu humoru, a to zdravotní: středověcí lékaři si dobře všímali toho, že šťastní a veselí lidé se těšívají lepšímu zdraví než lidé melancholičtí.
Tzv. Tanečníci na chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, konec 15. st., všichni mají deformovaná těla a rozšklebené výrazy, prostřední navíc odhalené přirození
Postoje církevních autorit ke smíchu můžeme sledovat v různorodých spisech zabývajících se normami chování: nejranější díla byla určena řeholníkům. Těm někteří autoři dokonce smích nedoporučovali vůbec (sv. Ambrož, sv. Jan Zlatoústý, sv. Nicetius z Trieru, Pierre le Chantre). Později jsou sepisovány i knihy o vhodném chování pro šlechtu (Egidius Římský, biskup Hildebert), kde je také nutné otázku veselí vyřešit. V zásadě převládal názor, že mírné veselí, které nepramení z obscénních a bezbožných vtipů, je prospěšné a vhodné. Jako nevhodný se učencům jevil jak u řeholníků, tak u vznešených pánů a dam hlasitý smích (jako kritérium je často stanovováno odhalování zubů) a oddávání se zábavám přespříliš.
„Nechť je tvé žertování bez odhalení zubů, tvé vtipy bez nízkosti a tvůj smích ať není burácivý.“ – biskup Martin z Bragy, Formula vitae honestae, 6. století (toto pravidlo je pak opakováno v podstatě beze změn až do pozdního středověku v dalších knihách věnovaných etiketě).
Luttrellský žaltář, 1320 – 1340
Tolik teorie. Ta ovšem, jak známo, většinou dost pokulhává za praxí. Takže abychom to uvedli na pravou míru: i u těch nejvážnějších textů, jako jsou legendy o svatých či kázání, nalézáme sem tam záměrné humorné prvky – překvapivé až nepříjemné zázraky (tzv. joca sanctorum – vtipy svatých) a zesměšněné záporné postavy. Někteří svatí byli humorností svých zázraků dokonce proslulí – sv. Odo, opat v Cluny, prý svými žertovnými zázraky rozpoutával mezi mnichy takové záchvaty smíchu, že nebyli schopní mluvit. Vtipy oživující kázání byly vřele doporučovány a najdeme je i ve sbírkách příkladů (exemplech), podle nichž kněží svá kázání psali. Je až s podivem, jak málo byly svaté záležitosti skutečně svaté během uvolněné atmosféry různých lidových svátků, zejména pak masopustu: tehdy bylo možné v různých koutech Evropy vidět parodické mše i se směšnými kázáními, humorné scénky zapojené do liturgických her a slyšet satirické písně na kleriky.
Navzdory všem doporučením nebyl mnichům a jeptiškám humor nijak cizí – jejich vlastní manuskripty jsou toho nejlepším důkazem (iluminace jsou plné sexuálních narážek a fekálního humoru, zvířat napodobujících církevní i světské autority, a ani texty nejsou vždy zcela vážné). Z českého prostředí mám obvlášť ráda kolofon De civitate Dei (40. léta 12. století) v podobě autoportrétu knižních iluminátorů Hildeberta a jeho pomocníka Everwina, které při práci souží myš, jež okusuje Hildebertův chléb a Hildebert se na ni právě chystá hodit pemzu.
Hildebert a Everwin, De civitate Dei, 1140
V knize na pulpitu je napsáno: “Pessime mus, saepius me provocas ad iram. Ut te Deus perdat.” (Nejbídnější myši, stále mne provokuješ až k hněvu. Ať tě Bůh zatratí!)
Poněkud obhroublejší glosy nám zanechal neznámý autor (prý ne samotné svatojiřské jeptišky, jejichž rukpis byl jiný) v Antifonáři svatojiřském (samotný antifonář je ze 70. – 90. let 13. století, glosy z přelomu 13. a 14. století): “Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se vále. Tet anjelík jmieše lokti ptilík”, “Lector Vitus nekrásný kurvy syn” a “Berhel, socius Viti, černý jako zmek” (“zmek” = čert).
Gorlestonský žaltář, 1. čtvrtina 14. st
Vše přisprostlé, parodické a lehkovážné samozřejmě bavilo i ostatní společenské vrstvy. Dnes můžeme stopy humoru nejhrubšího zrna číst z některých soch či z dochovaných košilatých masopustní a jiných her, ze sepsaných komických příběhů či z dochovaných kupletů. Elegantnější a sofistikovanější humor nám zanechala dvorská kultura, i když ani tam nemá smysl dělat si iluze, že nakonec bylo pointou něco výrazně vznešenějšího než oklamaný paroháč nebo zesměšněný klerik.
Máloco je tak kulturně podmíněné jako humor. Vtipy zkrátka nestárnou dobře. Řada humorných prvků, které středověcí čtenáři a diváci oceňovali, je pro nás dnes těžko srozumitelná a někdy je ani nepoznáme, zvlášť když jsou obsaženy v jinak vážném textu pro jeho oživení (zdá se, že středověcí autoři rádi směšovali vážná a odlehčená témata). Příklad byzantského vtipu z raného středověku:
Muž jde po ulici, když tu ho náhle dohoní jeho soused a říká: „Hej! Tvůj dům je v plamenech!“ „Neboj,“ odpoví muž, „mám od něj klíč.“ Jestli nám dnes anekdota přijde vtipná, je to nejspíš absurditou poslední repliky, v Byzanci však byla mužova odpověď vtipná proto, že se jednalo o odseknutí ve smyslu „Starej se o sebe!“
Luttrellský žaltář
Některé věci ovšem zůstávají stále stejné – vtipy o podváděným manželech, provokacích, odplatách a přelstění boháčů vykutáleným chudákem. Velmi oblíbený fekální a obscénní humor je srozumitelný i dnes, stejně jako napodobování – zvířata či šašci imitující ctihodné pány a dámy. Jako směšné se jevilo i převracení společenských rolí (např. ženy bojovnice, ženy ovládající svého muže). Tehdy častý výsměch fyzickým deformacím nám dnes přijde spíš nevkusný.
Luttrellský žaltář, ženy bránící své město květinami
Aquamanile ve tvaru of Aristotela a Phylis, pozdní 14. st.
Asi nejstarší čistě zábavnou formou textů, která se nám dochovala už od raného středověku, jsou hádanky. Zřejmě jich kolovalo v ústním podání velké množství, my se dnes těšíme ale hlavně z těch zapsaných, jejichž pravzorem je pozdně antický spis sepsaný Symposiem obsahující na sto veršovaných hádanek. Velká část středověkých hádanek jsou spíše hlavolamy a slovní hříčky, některé ale fungují jako překvapivé vtipy:
„Říká se, že tato jistá věc někdy roste, nabývá na objemu, vstává a zvedá látku, která ji zakrývá. Hrdá novomanželka sevřela ten zázrak bez kostí, královská dcera skryla tuto zduřelou věc pod šaty.“
bochník
„Divná věc visí u mužova stehna, schována pod oděvem. Ve své hlavě má dírku. Je neohebná a pevná a její pevnost sklízí odměnu. Někdy muž povytáhne svůj oděv nad kolena, aby vstrčil tu visící věc do staré dírky vhodné hloubky, do níž ji už strkal mnohokrát před tím.“
klíč
(zdrojem obou je rozsáhlá sbírka hádanek v latinsky psané Exeterské knize z Anglie 10. století)
Luttrellský žaltář
Možná ne nutně nejvtipnější, ale rozhodně nejlaskavější a nejdojemnější sbírku hádanek sepsal na konci 9. století pro svého žáka Pipina (syna Karla Velikého) mnich a učitel Alcuin, když byli od sebe po nějaký čas vzdáleni. Alcuin patřil k těm vzácným osobnostem středověku, které měly skutečné pochopení pro neposedné školáky a jako učitel a mistr Karlovy dvorské školy vymýšlel, jak učit své svěřence latinu a jiné hrůzy trochu zábavnou formou – např. gramatiku prezentovanou jako dialog dvou školáků nebo matematické úlohy ve formě hádanek. Znáte tu o muži, který musí převézt přes řeku zelí, kozu a vlka na loďce, kam se vejdou vždy jen dvě komodity? Tak ta je zřejmě jeho dílem!
Alcuin (uprostřed)
Alcuinovo hádankové dílko pro tehdy asi patnáctiletého Pipina (Disputatio regalis et nobilissimi iuvenis Pippini cum Albino scholastico) se vymyká všem podobným, protože kombinuje vážně míněný typ dialogu o světě (např. Co je to dopis? Němý posel.), dialog o paradoxech božího stvoření (Kdo zemřel, ačkoliv se nikdy nenarodil? Adam.) a hravé hádanky, vylepšené tím, že Pipin místo toho, aby na ně odpověděl, odpověď Alcuinovi (a čtenáři) jen naznačí. Pár ukázek:
A: „Viděl jsem mrtvého sedět na živém a v chechotu toho mrtvého, živý zahynul.“ P: „Toho znají naši kuchaři.“
A: „Viděl jsem letící ženu s železným zobanem a dřevěným tělem a s ocasem z peří, jak nese smrt.“ P: „Toť žena milovaná vojáky.“
Celý dopis pak končí odkazem na pozdně antické dílo podobného druhu věnované císaři Hadrianovi a zároveň vřelým pozdravem ze vzdálené Anglie:
A: „Co je němý posel?“ P: „To, co držím ve své ruce.“ A: „Co držíš ve své ruce?“ P: „Tvůj dopis, mistře.“ A: „Šťastné čtení, synu!”
Podobný vytříbený styl laskavého humoru je ve středověku výjimečný. I nobilita se nejčastěji bavila věcmi, které nám dnes mohou připadat vulgární či morbidní. Výstižně to ukazují místa z rytířských eposů, která měla posluchače/čtenáře pobavit: ironický výsměch před souboji či tupení poraženého protivníka. Rytíři chystající se k boji zesměšňují často svého soka tím, že ho přirovnávají ke klerikům. Zdá se, že už samotná představa, že bojovník je v něčem podobný mnichovi či knězi byla pro urozené posluchače k popukání. Ještě šťavnatější jsou pak metaforické posměšky na adresu zraněných, zohyzděných či zabitých protivníků: protivník s useknutým skalpem je přirovnáván k beranu s uříznutými rohy nebo ke kardinálu (krvavý skalp = rudý klobouk), hlava soupeře s vypíchnutým okem k hradu, který ztratil jednu ze svých hlídek a možná přijde i o tu druhou, mrtvola pak například k lenochovi, který zaspal.
Jak se společenské mravy zjemňovaly, stávalo se ve vrcholném a pozdním středověku mezi šlechtou oblíbeným terčem vtipů také nedostatečně vybrané chování (např. v díle Wolframa von Eschenbach nebo Neidharta, oba 13. století). Úspěch slavily také různé dvojsmysly – např. píseň vyzývající dámu k tanci takovými slovy, že není jasné, zda není dáma vyzývána k mnohem intimnější aktivitě.
Luttrellský žaltář – šlechta jako zvířata
Zcela přízemní vtípky byly součástí liturgických her – směsice vážných biblických výjevů a odlehčených frašek. U nás máme Mastičkáře (počátek 14. století) – humorný úvod k velikonoční Hře tří Marií, nejstarší české liturgické hře, která pojednává o matce Ježíše, Marii Magdaleně a Lazarově sestře, jak jdou k hrobu Kristovu. Mastičkář je v zásadě přisprostlá satirická fraška o šarlatánech prodávajících své „zázračné“ masti na pražských tržištích. V jiných zemích se zase dochovaly vánoční scény o zvěstování Panně Marii zobrazující sv. Josefa, jak si zoufá, že je paroháč, a snaží se z Panny Marie dostat jméno otce jejího dítěte. Je to právě Josefovo ponížení, stáří a impotence, z čeho si tyto hry tropí žerty. Chudáci podvádění manželé byli asi nejčastějším předmětem anekdot – spolu s napálenými boháči a hloupými svedenými ženskými. Několik anekdot z italské sbírky Poggia Braccioliniho (1380-1459) Facetiae je tady:
Otec mého přítele měl aférku s ženou jednoho koktavého hlupáka. Jedné noci, když manžel neměl být doma, zaklepal na její dveře a žádal ji, aby mu otevřela, přičemž napodobil hlas a koktání jejího manžela. Manžel, který byl v tu chvíli doma, zavolal na svou ženu: „Giovanno, otevři dveře, Giovanno, pusť ho dovnitř, vždyť to vypadá, že jsem to já.”
Francesco Quartnense, florentský kupec, pobýval v Janově se svou ženou a rodinou. Jeho děti byly velmi vyhublé, zatímco děti Janovanů byly většinou zdravé a silné. Jednoho dne se ho kdosi tázal, proč jsou jeho děti tak slabé konstituce v porovnání s těmi janovskými, a on odvětil: „To se stane velmi snadno. Já na dělání svých dětí pracuji sám, zatímco vy Janované k tomu máte spoustu asistentů.“ Je pravda, že většina Janovanů krátce po svatbě vyplouvá na moře a nechává své ženy po celé roky v péči ostatních mužů.
Masopust
Ne příliš důvtipný mnich ohnivě kázal v Tivoli a bouřil proti hříchu cizoložství, který vykresloval v těch nejčernějších barvách. „Je to tak strašlivý hřích,“ prohlašoval, „že bych raději smilnil s deseti pannami než s jedinou vdanou ženou!“ Velká část posluchačů naprosto sdílela jeho preference.
Velmi tlustý opat Septimo potkal jednoho večera cestou do Florencie venkovana a ptá se ho: „Myslíš, že ještě projdu branou?“ Přirozeně měl na mysli, zda stihne k branám města dorazit před tím, než se na noc zavřou. Avšak venkovan, když viděl opatovu mohutnou postavu, odpověděl: „Určitě! Vždyť jí projde i celý valník slámy, proč bys jí neprošel ty?“
Jeden můj známý, Florenťan, musel pod tlakem okolností v Římě narychlo pořídit koně. Smlouval o cenu s handlířem, který po něm chtěl přemrštěnou cenu 25 dukátů. Můj známý mu nabídl, že mu zaplatí 15 v hotovosti hned a zbytek mu bude dlužit, s čímž handlíř souhlasil. Následujícího dne žádal handlíř po kupci, aby zaplatil svůj dluh, ale kupec odmítl se slovy: „Musíme dodržet svou dohodu: bylo umluveno, že ti budu dlužit. Kdybych ti zaplatil, porušil bych přece svůj závazek.“
V podobném duchu se nesou soubory komických příběhů. Nejdříve se s nimi setkáváme ve Francii (už od 12. století), kde se nazývají fablieux. Později se podobné spisky šíří i Svatou říší římskou, kde se komické příběhy Schwankmären paradoxně vyvinou od konce 12. století z naučných moralit. Z italské produkce je známý Boccacciův Dekameron, z Anglie a Walesu Dame Sirith a Chaucerovy Canterburské povídky. Všechny zmíněné texty mají společné to, že jsou v nich hlavním zdrojem pobavení milostné eskapády. Jak byl podobný žánr populární, je vidět na tom, že se po vynálezu knihtisku knihy obsahující humorné příběhy velmi často vydávaly a skvěle prodávaly – někdy šlo o čistě humornou literaturu, někdy o směs vtipných a vážných příběhů.
Dřevoryt z Canterburských povídek, 1484
Ve světě, kde zcela klíčovou roli hrála osobní a rodinná čest, byl výsměch mimo jiné způsobem, jak lidi přimět k žádoucímu chování, takže zesměšnění bylo obvyklou součástí trestů. Potrestání zločinců či výtržníků bylo proto oblíbenou lidovou podívanou. Na druhou stranu v zájmu zachování určité úrovně veřejné morálky, zakazovala zejména některá německá města některé rozpustilé chování na veřejnosti: určité sprosté písně, příliš divoké vtípky během masopustu apod.
Zdá se, že humor často sloužil k uvolňování napětí mezi vládnoucími a ovládanými. Tropit si žerty ze silnějšího bylo koneckonců to jediné, co slabším zbývalo. V tomto ohledu nesmíme zapomínat na roli oficiálních dvorních šašků, kteří si mohli dovolit vmést mocným do tváře i kritiku, byla-li zabalena do žertu.
Vtipem o dvorním šaškovi se s vámi také rozloučím. Bohužel není historický, ale moderní (a navíc trochu lingvistický):
Jeden král sděluje druhému: „Můj šašek polyká meče!“ Druhý udiveně kroutí hlavou a odpoví: „Můj polyká mlaskaje.“
Sex není hřích, pokud si ho oba užívají. Že to nezní moc „středověce“? Tak si možná opravte svůj názor na středověk.
Dovolte mi ocitovat francouzskou vesničkanku Grazidu Lizier, nar. cca 1298: „Tělesné potěšení není hřích, když se to oběma partnerům líbí.“ „Bůh by nikdy nestvořil nic zlého. Od Boha pocházejí jen dobré a užitečné věci.“ „Věřím, že ráj existuje, protože to zní jako dobré místo. Zda existuje peklo, tomu ani nevěřím, ani věřím, protože to zní jako hrozné místo.“
Grazidina výpověď před inkvizitorem Jacquesem Fournierem z r. 1320 mi kdysi obrátila představy o středověké morálce naruby. Jak to? Aniž bych o tom víc přemýšlela, považovala jsem morální zásady, které se nám uchovaly ve středověkých spisech, za univerzální pro všechny členy středověké společnosti. V písemnostech se nám ale dochoval především oficiální pohled kléru. K řadě prostých lidí se základy křesťanské morálky dostávaly zkresleně, neúplně nebo si je tito lidé vykládali podle svého selského rozumu, jak se jim líbilo. Pro mě jsou podobné momenty vždy důležitým připomenutím toho, jak pestrá a různorodá může být společnost určitého období a že řada nuancí nám z historie mizí jednoduše proto, že se třeba o určité záležitosti nedochoval žádný pramen.
Sama Grazida byla ve svých představách, které tak odvážně, jednoznačně a opakovaně zdůrazňovala během výslechu inkvizitorovi Jacquesu Fournierovi, hodně ovlivněna katarskou herezí a svým milencem-knězem (ehm, to je ten, s nímž nehřešila, protože se jim to oběma líbilo).
Hereze byla také ten důvod, proč byla vězněna a vyslýchána. Nakonec inkvizitorovi dala samozřejmě za pravdu, že to jsou bludy. Byla odsouzena k doživotnímu vězení, ale propuštěna po 4 měsících (navíc byla vězněna i mnoho měsíců během samotného výselchu a procesu). Trest jí byl snížen na “pouhé” nošení žlutého katarského kříže na oděvu.
Zdroje:
doc. PhDr. David Zbíral, Ph.D. o případu Grazidy Lizier a dalších heretiků: https://dejinyteoriekritika.cz/Modules/ViewDocument.aspx?Did=106
Středověkou dívku vydávající se za chlapce jsem vždy považovala za ohrané literární klišé. Jak to ale bylo ve skutečnosti? Převlékaly se ženy ve středověku za muže? A pokud ano, tak které a co je k tomu vedlo? Pojďme poodhalit jejich tajemství, motivace a osudy.
Jak se na ženy v mužských šatech dívala oficiální církevní doktrína a právo? Největší vliv na církevní zákazy nošení mužského oděvu ženami měl tzv. Gratiánův dekret, vydaný kolem r. 1140. Ten pravděpodobně vycházel z biblického zákazu v Deuteronomiu, verš 22:5, kde je zakázáno oběma pohlavím nosit oděv určený pohlaví druhému. Přesto se středověké církevní zákazy většinou týkaly pouze žen; je však možné, že nevhodnost ženského šatu na muži se rozuměla tak trochu sama sebou, a také je třeba vzít v úvahu, že muži se často do ženských šatů oblékali v rámci různých představení a taškařic (což samo o sobě k žádnému postihu nevedlo). Zároveň jsou středověké legendy o svatých pannách plné žen v mužském přestrojení a i učenci jako Tomáš Akvinský uznávali, že někdy je mužský oděv pro ženu nutností (třeba jako ochrana před nepřítelem) a pak nehřeší (Summa Theologica). Za jiných okolností ale podle něj rozhodně vhodný není.
A co na to samy ženy? Ty se nikdy nenechaly církevní doktrínou jen tak odradit.
Robinet Testard, iluminace z Románu o růži, Francie, 1490-1500
Některé strávily s mužskou identitou skoro celý život (třeba svatá Hildegunda z Schönau), jiné se přestrojily do mužských šatů, jen aby unikly nebezpečí (jako Jakuba Bavorská) nebo aby bránily své město (jako Johana Flanderská). Některé skutečně předstíraly, že jsou opačného pohlaví (jako studentka Nawojka z Krakowa), jiné naopak dávaly najevo svou erotickou ženskost podtrženou mužským oděvem (jako prostitutky z Benátek, Říma, Florencie nebo Londýna). Některé byly vznešené jako třeba rozverné dámy na turnajích Edwarda III., jiné prosté jako česká Anka z Prasetína. A opravdu mnoho z nich milovalo nesprávnou osobu: tu jinou ženu, jindy muže zaslíbeného Bohu. Pojďme se na ně podívat blíž.
Fiktivní postava Silence, statečné dívky ze středověkého románu, která v převleku za chlapce strávila mnoho let, zde jako chlapec mezi dvěma minstrely Francie c.1275
Důvody, proč středověké ženy oblékaly mužské šaty, můžeme rozdělit do několika skupin:
Bezpečí a praktičnost
Není žádným tajemstvím, že cestování bylo ve středověku často nebezpečné, pro ženy obzvláště. Mužský převlek mohl poskytnout ochranu před obtěžováním i větší pohodlí.
Ženy bojovnice (prý “Walpurgy”) z manuskriptu z Leedsu, cca 1300
Přesně tyto důvody měla pro pravidelné nošení mužských šatů i česká Anka z Prasetína, dcera Předbojova, o níž se dočítáme v aktech Pražské konzistoře (březen 1378): na dotazy soudců Anka hrdě odpověděla, že mužské šaty nosí už dobrých 20 let, že se z toho vždy vyzpovídala, a i když jí to zpovědníci zakazovali, chodívá tak dál. Mužské šaty nosívá na těžkou práci a při cestách, kdy s sebou bere i meč a někdy takto jezdívá i na koni. Toto chování jí bylo pod pokutou 10 kop (1 kopa = 60 ks) pražských grošů zapovězeno. Zda s tím skutečně přestala, těžko říct, protože u výslechu otevřeně přiznávala, že při zpovědích vždy počítala s tím, že bude mužské šaty nosit dál, ať si kněz říká, co chce.
Jakuba Bavorská na třech portrétech, nespolehlivější je asi ten zcela vpravo od Jana van Eycka
Mužské šaty mohly ženě poskytnout vhodný převlek k útěku z ohrožení, jako tomu bylo u vévodkyně Jakuby Bavorské (Jacqueline z Heinaultu a Hollandska). Ta se při bojích o své nizozemské dědictví ocitla během stoleté války v roce 1425 v zajetí burgundského vévody Filipa III. Dobrého v belgickém městě Mons. Jejím spojencům se však podařilo propašovat jí do zajetí mužské šaty. Jakuba předstírala, že potřebuje soukromí ke koupeli, převlékla se a v převleku svým věznitelům unikla.
Filip III. Dobrý
Méně štěstí měla jiná Filipova zajatkyně proslavená nošením mužského oděvu – Johanka z Arku. Tu Filip III. Dobrý zajal v roce 1430. I pro ni byly mužský oděv a zbroj především praktickou záležitostí. Avšak zatímco Jakuba se za muže převlékla jednorázově, Johanka nosila mužský oděv dlouhodobě, a zatímco Jakuba se tehdy snažila svou ženskou identitu skrýt, Johanka nikdy nepředstírala, že je muž.
Johanka z Arku spolu se starozákonní Juditou na miniatuře v knize Champion des Dames, Martin Le Franc, 15. st., Paříž, Národní knihovna
Jelikož Johančin mužský šat byl vedle hereze jedním z důvodů, proč byla odsouzena k smrti, můžeme v jejím soudním spise číst, jak svou volbu oděvu odůvodňovala:
„Oděv má jen malou důležitost.“
Když nebyla pro své mužské šaty připuštěna ke svatému přijímání, prohlásila: „Oděv toho, kdo má přijmout svátost, není podstatný.“
Když na ni její věznitelé naléhali, aby svůj oděv odůvodnila, vysvětlila jim, že pro ženu mezi vojáky je mužský oděv bezpečnější, protože lépe chrání její cudnost (mimo jiné je mnohem těžší z člověka kalhoty upevněné řemínky svléknout, než vyhrnout ženské šaty), a že je případnější odívat se mezi muži jako muž.
Ačkoliv samotné nošení mužského oděvu ženami nebylo zpravidla nijak potíráno, případně bylo trestáno jen velmi mírně, u Johanky z Arku byl její oděv jedním z důvodů, proč byla odsouzena k smrti upálením jako heretička.
Johanka z Arku na dvou vyobrazeních – vlevo z knihy Des femmes célèbres, 1505, ten vpravo má být z 16. st., ale asi jde o novodobý podvrh
Blíže k Bohu
Johanka z Arku, jejíž jméno bylo soudně očištěno už v roce 1456 (kanonizována však byla až r. 1920), nebyla jedinou světicí nosící mužské šaty. Ve Zlaté legendě, středověkém bestselleru o životech svatých, jich najdeme celou řadu – třeba svatou Pelagii nebo svatou Marinu (zato ale žádného svatého muže převlečeného za ženu).
Svatá Marina jako chlapec, Zlatá legenda, 14. st.
Také další zbožné ženy ve středověku následovaly jejich příkladu. Mezi jejich důvody pro klam převažovala touha uchránit své panenství (jako třeba u Christiny z Markyate) a úmysl vstoupit do kláštera (jako u Hildegundy z Schönau). Středověcí učenci, kteří o těchto ženách psali, u nich často vyzdvihovali aspekt povznesení existence z nízké úrovně na vyšší – z ženy na muže. Ostatně samotná touha ženy stát se mužem byla nahlížena jako zdravá a logická, jako touha stát se lepším člověkem.
Svatá Marina klečí před opatem
V raně křesťanské církvi byly kláštery vyhrazené mužům. Svatá Marina (Marina z Bithýnie), která měla žít v 5. nebo 6. století, proto vstoupila do jednoho z klášterů v dnešním Libanonu po boku svého otce jako chlapec a po celý zbytek života se vydávala za muže, a to i ve chvíli, kdy byla neprávem obviněna z toho, že se stala otcem nemanželského dítěte. Dál předstírala, že je muž, nesla opatův trest a starala se o dítě jako o své vlastní. Teprve po její smrti mniši zjistili pravdu jak o jejím pohlaví, tak o její nevinně.
Mimořádně dobrodružný život v přestrojení za muže údajně prožila o několik století později i Hildegunda z Schönau, vystupující za života pod jménem Josef. I její pravá identita byla odhalena až po smrti. Než vstoupila jako novic do cisterciáckého kláštera v Schönau, zvládla prý putovat v přestrojení za chlapce do Svaté země, být oloupena a opuštěna v Týru (Libanon), navrátit se do Německa, sloužit jako chlapec kanovníkovi v Kolíně, být křivě obviněna z loupeže a přestát ordál žhavým železem.
Schönau, 1560
Ani to ji však nezachránilo – skuteční lupiči se ji prý pokusili oběsit a jen na poslední chvíli byla odříznuta. Tato svá dobrodružství vyprávěla jednomu z bratří v klášteře. To, že je dívkou, mu však zatajila. Bohužel se nedožila složení slavných slibů a zemřela v mladém věku jako novic.
Hildegunde z Schönau, 16. st.
Vydávat se za muže mohla být pro některé ženy také možnost, jak dosáhnout vzdělání a uznání jinak dostupného jen mužům. Historici se přou, zda v 9. století opravdu usedla na papežský stolec pod jménem Jan papežka Jana (převažuje názor, že jde o ženu smyšlenou), nicméně dlouhá staletí byla její existence považovaná za reálnou. Ze středověkých textů pojednávajících o jejím životě se zdá, že jejich autorům imponovalo, když navzdory omezením, jimž ženy čelily, dosáhla Jana vysokého postavení díky svému charakteru a talentu.
Jana na knižní iluminaci, Francie, 15. st.
Nejistá je bohužel i existence italské malířky Onoraty Rodiani, která měla údajně po zabití v sebeobraně utéci před trestem v přestrojení za muže a stát se kondotiérem (velitelem žoldnéřů). Z pozdějších staletí máme řadu zpráv o ženách, které se díky mužskému převleku vydaly na úspěšnou vojenskou dráhu, z našich končin to byla třeba Johanna Sophia Kettner, jež tajně sloužila v 18. století jako kaprál v rakouské armádě.
Touha po vzdělání byla motivací Nawojky, studentky z Krakowa, která na počátku 15. století údajně dva roky studovala na tamní univerzitě převlečená za muže. Po jejím odhalení proběhl soud, během něhož její spolužáci i učitelé vychválili Nawojčiny mravy a schopnosti. Nawojka pak prý vstoupila do ženského kláštera, kde učila a později se stala jeho abatyší.
Codex Manesse, cca 1325
Zakázaná láska
Jak moc je pravděpodobná zápletka Noci na Karlštejně? Divili byste se, ale řada středověkých žen se opravdu převlékla za muže proto, aby mohla být se svým milencem. Většinou však byly okolnosti jiné než v romantickém muzikálu: často šlo o dlouhodobé milenky/konkubíny kleriků nebo milenky ženatých mužů. Díky mužskému oděvu mohly se svými milenci žít (jako Nase de Poorter z Brugg, než ji po 4 letech odhalili) nebo je doprovázet na cestách (jako Alice z Londýna, řečená Ulice, na konci 15. století a Agnes Hopton v roce 1637).
Z některých zpráv víme i o ženách, které preferovaly nejen mužskou identitu, ale i ženy jako své partnerky. Středověký pohled na sex byl poměrně přímočarý a jako sexuální byly vnímány hlavně aktivity zahrnující penetraci. Proto pouhé soužití dvou žen nebylo nijak zvlášť zkoumáno (tak tomu bylo třeba u londýnské ženy jménem Thomasina a její „konkubíny“, která nosila mužský oděv). Naopak sexuální aktivity hodnocené jako obscénní a „mužské“ byly tvrdě trestány (jako u nebohé Katheriny Hetzeldorfer ze Špýru, která byla pro své sexuální vztahy s jinými ženami potrestána utopením).
Šíp lásky, obrázek z vnitřní strany víčka krabičky, Německo, cca 1320
Povyražení
Ženy převlečené za muže (a zvláště pak muži převlečení za ženy) byly také oblíbenou formou povyražení a zdrojem zábavy. Ať už jako tanečnice v nevěstincích, kde některé ženy tančily nahé a jiné v mužském šatu, nebo ve vznešené společnosti jako urozené dámy, které prý v 60. letech 14. století podle anglického kronikáře Henryho Knigtona pravidelně dorážely na rytířské turnaje Edwarda III. na koních a v pestrých mužských šatech s úzkými nohavicemi a nízko u pasu (rozumějte v rozkroku) pověšenými dýkami a výborně se u toho bavily (k pohoršení ctihodného kronikáře).
Codex Manesse, cca 1325
Úplně nejčastější byl ale mužský šat u prostitutek, které lákaly pomocí mužských šatů zákazníky. Jak věděly i femmes fatales 20. století, je něco nepopiratelně svůdného na dívce překračující hranice genderu. Ostatně i v procesu s Johankou z Arku její spolubojovníci připouštěli, že za běžných okolností jim ženy v mužských šatech připadají svůdné, ale Johanka prý vystupovala vždy tak svatě a cudně, že na podobné věci u ní konkrétně nepomýšleli.
Androgynní je sexy – nepopiratelně svůdná Marlene Dietrich v obleku
Milenci, počátek 13. st.
Hlavní rozdíl mezi středověkým oděvem ženy a muže byla nemožnost vidět ženské boky, zadek a nohy. Nohy tudíž mohly být u žen vnímány jako mnohem lascivnější a dráždivější část těla než třeba poprsí, které jste mohli v dobách, kdy dětí bylo vždy všude plno a ke kojení neexistovala žádná alternativa, vidět na každém kroku. Nohavice na ženě v sobě tudíž měly něco zvláště smyslného. Proto se také například kalhoty oblečené pod šaty staly v Benátkách jakýmsi znakem prostitutky.
Pietro Bertelli, Diversarum nationum habitus, Padova, 1589
Lehké ženy si proto leckdy stříhaly vlasy, oblékaly kalhoty nebo se převlékaly za muže, aniž by zároveň nějak skrývaly, že jsou ženami. Některé navíc mohly díky mužskému oděvu rozšířit svou klientelu i na homosexuální muže, jak se zdá z benátského dekretu z r. 1480 proti sodomii, který přímo zakazuje, aby se ženy-prostitutky vydávaly za muže a „uspokojovaly takto muže“.
Z londýnských soudních záznamů je patrné, že hlavním proviněním žen, u nichž je zmíněn mužský oděv, bývala prostituce, nikoliv jejich převlek nebo krátké vlasy, a trestem bylo většinou veřejné potupení a vyhnání z města (trest velmi podobný trestům ostatních prostitutek, které se za muže nepřevlékaly, často však okořeněné nějakým symbolem mužnosti). Ostatně pouhé převlečení se za muže nebylo trestáno vůbec nebo řešeno přísahou, že se to nebude opakovat.
Při zmínce o půvabech androgynních žen si nelze v našem prostředí nevzpomenout na milenku Přemysla Otakara II. Anežku z Kueringu, zvanou (nejspíš právě pro krátké vlasy) Palceřík. Vzhledem k tomu, jak se její současníci na krátké vlasy dívali a s čím si je spojovali (smyslnost), je možné, že Anežčin neobvyklý vzhled byl vnímán jako zvláště přitažlivý.
Kniha o Lancelotovi z Jezera, cca 1401-1425
Podklady:
Ruth Mazo Karras: Sexuality in Medieval Europe: Doing Unto Others, Psychology Press, 2005
Jiří Klabouch: Staré české soudnictví, Praha Orbis 1967, s. 20
Knighton, Henry. Knighton’s Chronicle 1337-1396. Edited and Translated by G. H. Martin. (Oxford: Clarendon Press, 1995) Pages 92-95
zlatý středověký pečetní prsten z Walesu, National Museum of Wales
Zatímco dnes nosíme většinu prstenů jen pro okrasu, pro středověkého člověka šperky, a prsteny zvláště, nezřídka znamenaly mnohem víc – symbol moci nebo znamení lásky a závazku. Někdy jim byla dokonce připisována magická síla.
prsteny, babický poklad, 12. st.
Jedny z nejhonosnějších středověkých prstenů jsou prsteny nošené biskupy na pravé ruce. Tzv. pontifikální prsteny měly být zhotovovány z čistého zlata a ozdobeny drahým kamenem, nejčastěji hladkým, leštěným ve tvaru mugle (= kobošon, čočkovec, zkrátka kámen vybroušený dokulata s rovnou spodní plochou).
biskupský prsten, 1250-1300
Oblíbená byla modrá barva (např. safír) symbolizující víru, věrnost a nebeskou klenbu a barva červená (např. rubín) jako symbol krve Kristovy.
Těmto pravidlům se však mnohé prsteny vymykají, např. slavný biskupský prsten sv. Vojtěcha (viz níže), zhotovený nejspíše před r. 983, je z pozlaceného stříbra a osazen hlazenou, leštěnou, průhlednou záhnědou. Na obroučce se nalézá nápis PAX VOBIS.
prsten sv. Vojtěcha, 10. st., Metropolitní kapitula sv. Víta
Tento prsten i s berlou pravděpodobně daroval císař Ota II. biskupu Vojtěchovi při jeho veronské investituře r. 983. Po Vojtěchově smrti ho používali pražští biskupové až do r. 1129. Dnes se nalézá v Metropolitní kapitule u sv. Víta v pokladnici dómu.
S výkonem moci byly rovněž spjaty prsteny pečetní. Nápaditým prstenem tohoto typu je variabilní prsten z přelomu 13. a 14. století nalezený v Opavě, který mohla jeho majitelka (vědci se domnívají, že patřil ženě) jednak nosit jako ozdobu, jednak používat jako pečeť s vyobrazením ptáka.
prsten z Opavy, přelom 13. a 14. st., foto Národní památkový ústav
Středověk prsteny miloval – existovalo mnoho typů prstenů a šlo o oblíbené dárky nejen mezi milenci, ale též mezi přáteli. V pozdním středověku bylo módní nosit několik prstenů na každém prstu.
Mistr Litoměřického oltáře, Albrecht II. z Kolowrat a na Libštejně, konec 15. st./poč. 16. st.
Staročeským zvykem bývalo obdarovávat přátele a známé na Nový rok – prsteny se k tomuto účelu hodily skvěle.
Petrus Christus: Zlatník ve svém kvelbu – St. Eligius, 1449, detail; a Quentin Massys: Lichvář a jeho žena, 1514, detail
Jak je vidět z dobových lékařských spisů i z tzv. lapidářů (knih o kamenech a minerálech), lidé navíc věřili v léčivou moc jak prstenů samotných, tak kamenů do nich zasazených (např. safír měl uzdravovat nemoci srdce, žaludeční vředy a léčit melancholii).
léčení pomocí prstenů z Hortus Sanitatis, Johannis de Cuba, 1483
Do dnešních dob přetrval prsten jako součást zásnub či sňatku. Tuto úlohu měly prsteny už od dob starého Říma, kdy bylo zvykem, že otec nebo poručník nevěsty přislíbili jménem nevěsty ženichovi manželství a ženich nevěstě daroval prsten.
raně středověký prsten z Libice nad Cidlinou
Zásnubní prsteny byly v dobách římské republiky a počátcích císařství nejčastěji ze železa, neboť zlaté prsteny mohly až do cca 2. st. n. l. nosit jen nejvyšší vrstvy. Během středověku získával akt předání prstenu na důležitosti. Prsteny mohly být předávány jak u zásnub, tak během svatebního obřadu (v některých oblastech však byly zvyky jiné – např. symbolické svazování rukou nevěsty a ženicha nebo zásnubní opasek).
iluminace z Pasionálu abatyše Kunhuty, 1312–1321, detailprsteny z jižní Moravy, 13.-15. st., 1.: Regionální muzeum Mikulov, foto M. Strnad 2.: Moravské zemské muzeum Brno, foto V. Ustohal; 3.: FF MU, Brno, foto M. Strnad
Zpravidla byl prsten nejprve požehnán, pak předán ženichovi a v rámci svatebního obřadu postupně nevěstě navlékán na každý prst od palce až po prsteníček, na němž zůstal. Tradice nošení snubního prstenu na prsteníčku levé ruky sahá až k antickým představám, že z tohoto prstu vede žíla přímo k srdci. Z archeologických nálezů se zdá, že prsteny byly o něco častěji nošeny na levé ruce, ale nešlo o výlučné pravidlo a nelze ani s jistotou říci, že by se po svatbě snubní prsten nosil výlučně na určitém prstu.
Zásnubní a snubní prsteny mohly být zcela jednoduché, mnozí si však dali záležet na tom, aby darovali prsteny neobyčejné. Nejsnazší cestou, jak toho dosáhnout, byl výběr správného kamene zasazeného do prstenu. Středověké prsteny obsahují kameny nebroušené, ale často hlazené, leštěné – tzv. mugle (kabošony, čočkovce). Jak je vidět i ze svatováclavské koruny Karla IV., středověk se u kamenů nebál nepravidelných tvarů ani přírodních nedokonalostí.
prsten z Itálie s velmi ošklivým, ale zato srdčitým rubínem, 14. st., nápis Corte Porta Amor – Srdce Ti přináší lásku, Metropolitan Museum of Art
Každý drahokam či polodrahokam měl v očích středověkých lidí určité vlastnosti – nejen symbolické, ale i magické. Pro zásnubní a snubní prsteny byly oblíbené modré kameny jako safír přinášející věrnost, lásku a čistotu, dále červené rubíny nebo fialové ametysty jako kameny vášně a růžové kameny jako růženín na znamení lásky. Obzvláště vyhledávány byly kameny srdčitého tvaru.
středověký prsten ze Žatce
Srdce samotné bylo také oblíbenou ozdobou prstenů dávaných z lásky. V Čechách i v zahraničí byly početné i tzv. fede rings, neboli prsteny „ruka v ruce“ či „ruce ve věrnosti“. Symbol spojených rukou má původ v antice, kdy zřejmě vyjadřoval vojenské spojenectví a věrnost. Ve středověku se stal motivem přátelství a milostné lásky.
fede ring, Itálie, cca 1400
prsten fede z Rokštejna, konec 14. / poč. 15. st., FF MU, Brno, foto M. Strnad
Dva pozoruhodné prsteny tohoto typu byly nalezeny na hradě Rokštejn. První je jen jednoduchý bronzový prsten z první čtvrtiny 15. st., avšak druhý prsten (viz výše) z pozlaceného stříbra z konce 14. či počátku 15. st. zachycuje velmi propracovaný pár rukou (včetně nehtů!) a obroučka má podobu gotického opasku, jehož jednu přezku jedna z rukou drží (opasky a přezky byly rovněž symboly nezrušitelnosti manželského slibu). Do prstenu je navíc vyryto písmeno „m“.
Mnohdy nejsou spojené ruce jediným prvkem na prstenu, ale bývají doplněny srdcem, uzlem lásky, nápisem, Adamem a Evou či zobrazením ženy.
dánský středověký prsten s Adamem a Evou a uzlem lásky, Dánské národní muzeum
Od 15. st. získávají na oblibě prsteny, u nichž ruce drží srdce (láska) doplněné o čtyřlístek (štěstí) či pomněnky (vzpomínka). Ještě později pak vznikají dodnes oblíbené irské „Claddagh“ prsteny – ruce drží korunované srdce (ruce – přátelství, srdce – láska, korunka – loajalita).
prsten Claddagh
Jednoduchým motivem zdůrazňujícím trvalost svazku byly také tzv. uzly lásky nebo nekonečné uzly.
uzel lásky na prstenu a na oděvní nášivce z karlštejnského pokladu, 14. st.
Z nich se zřejmě vyvinuly zdvojené prsteny, neboli Gimmel rings, doložené od počátku 16. st. a tvořené dvěma či více spojenými obroučkami, které do sebe zapadaly tak, že vytvořily prsten. Často bývaly opět doplněny ručkami, uzly či srdcem. Někdy se při zásnubách rozdělily a byly nošeny párem odděleně, načež se při svatbě zase spojily a nosila je novomanželka.
Gimmel ring ze Starého Brna, 16. st., foto Archaia Brno o.p.s.
Mnohdy se na nich nacházejí nápisy viditelné jen při rozpojení prstenu na jednotlivé obroučky.
Gimmel ring, 1631, Metropolitan Museum of Art
Středověké prsteny nesou často vyrytý nápis nebo alespoň jednotlivé písmeno (význam těchto písmen není vždy jasný). Vrcholem těchto oduševnělých prstenů jsou tzv. posy rings, tedy prsteny, do nichž je vyryt či vyražen poetický verš („Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ „Když pohlédneš na tento prsten, vzpomeň si na mě.“ „Tvá cudnost Tě ctí.“ nebo jako u srdčitého prstenu nahoře: „Srdce Ti přináší lásku.“).
středověký posy ring, Victoria and Albert museum
Prsteny také mohly nést zobrazení či symboly světců – tak je tomu např. u prstenu z tzv. pokladu ze Slezské Středy, u nějž hvězda s půlměsícem znamená nejspíše znak jednoho ze svatých tří králů, Baltazara z Tarsu. Oblíbený byl také sv. Jiří, protože drak, kterého porazil, byl chápán jako porážka špatných vlastností člověka, která je třeba opustit pro prožití skutečné lásky.
poklad ze Slezské Středy, 14. st.
Ukázkou řemeslné zručnosti jsou také židovské svatební prsteny zobrazující malé domečky / chrámy, které odkazují jednak ke společnému domovu ženicha a nevěsty, jednak k Šalamounovu chrámu.
židovský prsten Erfurt, pol. 14. st.
židovský svatební prsten z Kolmaru (východní Francie), cca 1300, nápis: Mazel Tov – Gratulace, foto Jean Gilles Berizzi
Zdroje:
ŠLANCAROVÁ, Věra. Podoba středověkého šperku na základě jihomoravských nálezů [online]. Brno, 2016. Dostupné z: https://theses.cz/id/moio40/.
Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století. Sborník a katalog výstavy pořádané Vlastivědným muzeem v Olomouci a Muzeem města Brna k 700. výročí tragické smrti Václava III., posledního českého krále z dynastie Přemyslovců. Olomouc.
