Letní rozhovor s Emmou Riedovou pro Kultura21

Emma Riedová
Emma Riedová
Emma Riedová

V knize Suďte spravedlivě a věřím, že i ve vašich předchozích knihách, dokážete skvěle navodit atmosféru. Co za tím stojí? Jak se dokážete přenést do historických období? Co vám k tomu pomáhá?

Je pro mě důležité se do příběhu co nejvíce ponořit. Prožívat ho a sepsat ho tak, aby pak i čtenář mohl být „přímo u toho“, aby nestál opodál, ale sžil se s postavami, jejich obavami, vášněmi a touhami. Je to jeden z důvodů, proč ráda vyprávím v ich-formě různých vypravěčů, kteří se doplňují. Chci své čtenáře nejen překvapovat promyšlenou zápletkou, ale také vtáhnout silnými emocemi.

Zároveň ale nelze věrohodně vyprávět o minulosti, aniž ji člověk dostatečně prozkoumá. Takže se samozřejmě snažím co nejvíc poznat každodenní život ve středověku, pochopit jeho myšlenkový svět a vyhledávat si co nejvíc informací o všem, o čem píšu. Od starých názvů ulic přes řemesla až po vybavení domácnosti.

Případy mistra Petra se odehrávají ve 14. století. Proč zrovna v této době? Co vás na ni nalákalo?

Miluji gotické výtvarné umění, jeho jemnou krásu, a právě tato láska mě asi přivedla k hlubšímu zájmu o vrcholný středověk. Zatímco době Karla IV. se u nás zaslouženě věnuje velká pozornost, začátek 14. století leží trochu ve stínu jako jakési roky před rozkvětem. Přitom jde o zajímavou, turbulentní dobu. Začíná rozmachem za vlády Václava II., založeném na nebývalém bohatství plynoucím z těžby stříbra. Samotný Václav II. je pozoruhodná osobnost a ráda bych se do období jeho vlády ještě párkrát ve svých knihách vrátila. Následují bouřlivé časy po vymření Přemyslovců a nástup Lucemburků. To je doba, do níž jsem před lety zasadila svou prvotinu Královské intriky.

Emma Riedová na křtu knihy Suďte spravedlivě

Co vám bylo při psaní novinky Suďte spravedlivě inspirací? Vycházela jste z nějakého předobrazu, nebo je vše vaše fantazie?

Určitým předobrazem mi byly samotné historické reálie – středověké městské právo, podoba středověké Prahy před založením Nového Města, správa města a jeho fungování. Řada detailů v knize má svůj historický základ, například relikviář z posledního případu je inspirován svatojiřskými relikviáři, Čimická tvrz je v knize popsána tak, jak nejspíš vypadala kolem roku 1300, a několik konšelů, kteří se v knize mihnou, je založeno na osobách, které známe z dobových listin a kronik.

Hrubý námět jednotlivých příběhů jsem nosila v hlavě docela dlouho, ale stále se mi nedařilo najít toho správného detektiva, ke kterému bych přilnula a s nímž bych se s chutí ztotožnila. A když jsem náhle jednoho dne si uvědomila, kdo by jím měl být, bylo mi hned jasné, že tento můj mladý detektiv k sobě bude potřebovat někoho moudrého a důvěryhodného, aby se k vyšetřování vůbec dostal. Zatímco osoba rychtáře mi přišla pro mé příběhy příliš svazující, veřejný notář se mi zdál jako někdo požívající všeobecnou důvěru. S chutí jsem si tedy nastudovala vše o středověkých notářích a našla městského písaře a notáře Petra. Historie nám o něm zanechala jen pár slov, shodou okolností v listině Václava II. Ta slova o mimořádných kvalitách mistra Petra však podnítila mou fantazii a pomohla mi hlavní hrdiny mých příběhů dotvořit.

A jak to máte u vašich knih s jazykem? Musela jste se v tomto ohledu nějak vzdělávat? Hledat výrazivo, nebo například něco kontrolovat?

Obory, v nichž se cítím docela sebejistě, jsou právo a dějiny umění, protože jsem obojí studovala, ale i u nich raději leccos ověřuji. Vše ostatní z oblasti řemesel, zbraní, kuchyně a jiné každodennosti jsem raději dohledávala, kontrolovala a konzultovala, a to včetně výraziva. Například u závěrečného případu jsem strávila docela dost času studiem středověkých klíčů a zámků, protože jsem o nich na začátku věděla pramálo.

Pokud jde o jazyk, můj styl psaní je sám o sobě docela načichlý staromódními výrazy a obraty, takže se musím spíš snažit, abych nepsala moc těžkopádně. U historických detektivek se záměrně nevyhýbám archaismům, i když samozřejmě nepíšu dobovým jazykem. Nejde o středověkou češtinu. Je to ošemetné. Na jednu stranu jsou mi některé knižní výrazy pomocníky při dotváření atmosféry dávno zašlého světa, kam unikáme před naší každodenností. Na druhou stranu ale nechci, aby něco z textu příliš čnělo a třeba to pak čtenáře vytrhlo ze čtenářského zážitku. Snažila jsem se proto, aby každý méně obvyklý výraz byl pochopitelný z kontextu nebo rovnou vysvětlený v rámci příběhu. Mistr Petr občas prohodí nějaké latinské úsloví, hned ho však on nebo někdo jiný parafrázuje česky. Kde nešlo kontext hladce doplnit, tam mi pomohly poznámky pod čarou. Už mám i zpětnou vazbu od čtenářů, že by takových poznámek chtěli klidně více. A mně to přitom při psaní připadalo jako příliš kostrbaté řešení (smích).

Kompletní rozhovor zde.

Úvodní příběh Suďte spravedlivě Našeptávač ZDARMA ke stažení zde.

Emma Riedová, foto ze křtu knihy Suďte spravedlivě
Emma Riedová, foto ze křtu knihy Suďte spravedlivě

S Annou B. Bártovou o vášni pro psaní, tvůrčím zápalu a lásce ke zvířatům

spisovatelka Sabina Huřťáková Anna Beatrix Bártová

spisovatelka Sabina Huřťáková Anna Beatrix Bártová

 

Česká autorka Anna Beatrix Bártová se proslavila historickými romány Gutta z Bubnu, Žena tří mužů a Tajemství hradních zdí, které se odehrávají na přelomu 14. a 15. století. Neméně poutavé jsou ale i její mysteriózní thrillery Tajemství prachu a krve a Prokletí Schwarzovy vily, v nichž se prolíná minulost a současnost. Její svižný, čtivý jazyk nezapře bohaté novinářské zkušenosti. Ať už píše o hradu Bubnu nebo o Českém Krumlově, je z každého řádku znát, jak dobře tato zákoutí naší země zná a jak je miluje. Vtáhne vás do děje a poodkryje vám nejednu záhadu. Publikuje také na blogu Život bláznivé mámy a na svém spisovatelském webu, kde můžete její knihy i zakoupit.

Jak ses dostala k psaní knih, Anno?

Vřelý vztah ke knihám jsem měla od malička. Číst jsem se naučila ještě před nástupem do školy a pak už jsem bez knihy neudělala krok. Chuť psát ale přicházela postupně. Zkoušela jsem nějaké texty už na základní škole a na střední jsem se rozhodla napsat svůj první román. Inspirací mi byl hrad Buben, pod kterým jsme měli chatu a kde jsem prakticky vyrůstala. Znám tam snad každý kámen a historie této zříceniny mě vždycky moc bavila. Příběh zasazený do zdí Bubnu se mi v hlavě rodil postupně a kniha vznikala jen velmi pomalu. Pracovala jsem na ní s přestávkami dobrých 10 let, ale nakonec se podařilo. Jakmile jsem měla napsaný první příběh, začaly naskakovat další a další. Nyní už je psaní knih mou závislostí, stejně jako dříve bylo závislostí jejich čtení.

 

Žena tří mužů, Sabina Hurtakova, Anna Beatrix Bártová

 

Máš na svém kontě knihy různých žánrů – historické romány i mysteriózní thrillery. Který žánr ti aktuálně vyhovuje nejvíc a proč?

Co se týká psaní knih, nejlépe se mi píšou příběhy ze současnosti, protože nemusím studovat a dohledávat dobové reálie, události a data. Mám sice vystudovanou historii, ale se zaměřením na přelom 19. a 20. století, a tudíž středověk a raný novověk sice znám, ale musím i tak spoustu informací zjišťovat. Mé příběhy jsou sice fikce, ale snažím se vždy držet některých skutečných událostí a postav, a to bez podrobných rešerší nejde.

Kterou ze svých knih máš nejraději?

Mám ráda všechny své knihy, jinak bych je ani nemohla napsat. Pokud mě něco nebaví, tak v psaní nepokračuju, protože si říkám, že to pak nebude bavit ani čtenáře. Přesto jsou mi nejbližší knihy, které se odehrávají na již zmíněném hradu Buben. Jitka z Bubnu a její matka, Jitka z Hrádku, kterou jsem přejmenovala ve svých románech na Guttu z Bubnu, jsou moje milované postavy a bylo mi s nimi při psaní krásně. Dokonce mi bylo líto, když jsem knihy dopsala. Není tedy divu, že byly nakonec tři – Gutta z Bubnu, Žena tří mužů a Tajemství hradních zdí. Miluji celý tento kraj, hrad jako skutečnou zříceninu i Buben, který jsem stvořila ve svých představách a v němž žili v mých příbězích postavy vymyšlené i historicky doložené.

 

zřícenina hradu Buben, foto Lukáš Kalista
zřícenina hradu Buben, foto Lukáš Kalista

 

 

Kteří autoři tě ve tvé tvorbě inspirovali?

Hodně mě ovlivnily dvě autorky – Barbara Erskinová a Barbara Woodová, od kterých jsem poprvé četla knihy, v nichž se prolínalo více časových linií. Dnes už je tento typ knih poměrně populární, ale v době, kdy jsem začínala psát, vycházelo podobných příběhů skutečně málo a tyto dvě autorky byly a dodnes jsou nejznámější.

Míváš období, kdy se ti nepíše snadno? Co ti pomáhá je překonat?

Mívám období, kdy se mi v hlavě začne rodit příběh a vím, že prostě musím sednou k počítači a začít psát. V tu chvíli ho chci vidět na papíře a nejlépe během pár dní, což je samozřejmě nereálné. Jenže já jsem od přírody hrozně netrpělivý člověk (smích). Pokud mi to čas umožňuje a já píšu ideálně denně alespoň pár stránek, nenastává u mě žádný tvůrčí blok.

Pak ale přijdou dny, kdy se k rukopisu nedostanu a jakmile mám od příběhu odstup, strašně špatně se mi k němu vrací. Pak musím zpětně číst, co už jsem napsala, abych se neopakovala a podobně. Překonat se dá toto období jedině tím, že se donutím rukopis otevřít, přečíst hotové texty a zase začít psát. A snažit se psát skutečně každý den, dokud knihu nenapíšu, i za cenu, že půjde všechno ostatní stranou – hlavně čtení, protože to je u mě stále velký problém. Jakmile mám v ruce novou knížku, chci si ji přečíst. A to vím, že jak se začtu, ke psaní hned tak neusednu.

Jsou tvé hrdinky v něčem autobiografické? Je ti některá podobná?

Do příběhů hodně vkládám vlastní životní zážitky a příhody, a snad každá z mých hrdinek má něco ze mě. V současné době píšu detektivku, kde je poprvé hrdinou muž a ani jedna z postav nemá žádnou mou vlastnost. Musela jsem hlavnímu hrdinovi alespoň představit dívku, která je novinářka, píše a miluje focení – tak jako já. I když je tedy Julie úplně jiná než já, máme alespoň společný koníček.

Objevují se v tvých knihách tvoji přátelé a tvá rodina, nebo je to všechno naprostá fikce?

Objevují se, a to poměrně hodně. Když si totiž vedlejší postavy vymyslím, časem pozapomenu, jaké jsem jim přiřkla vlastnosti, povahu, koníčky i vzhled. A to mi psaní komplikuje. Proto ráda využívám skutečné postavy, které se mi pak snadno popisují. Někdy jim dokonce nechám i jejich vlastní jméno. Zatím se mnou nikdo kamarádit nepřestal, přestože se často poznají. Tak snad to tak bude i nadále (smích).

 

V knize Tajemství prachu a krve je krásný vztah mezi babičkou Alžbětou a její dospělou vnučkou Gabrielou, je inspirován nějakým tvým skutečným vztahem k někomu z rodiny?

Ano. Gabrielina babička je nebo byla tak trochu moje prababička, které jsem také tento příběh věnovala. Dožila se nádherných 105 let a nebýt nečekaného úrazu, byla by tu s námi nejspíš ještě dnes. Byla do poslední chvilky veselá a aktivní, nesnášela doktory a nemocnice, a než léky, to si raději dala štamprličku Becherovky.

Také jsem si všimla, že se v tvých příbězích opakuje téma silného vztahu mezi člověkem a zvířetem – hrají v tvém životě němé tváře důležitou roli?

Rozhodně hrají. Od malička jsem vyrůstala po boku pejsků. Už jako mimino v kočárku mě hlídala fena boxera, Regana. V šesti letech jsem pak dostala prvního vlastního boxera Doníka a v dospělosti jsem měla tři psy, jednoho labradora a dva boxery. Teprve teď, po dlouhé době, žiju bez psa, protože o posledního boxera jsem tragicky přišla. Rozhodně si ale časem pořídím dalšího.

 

 

Vymýšlíš celou zápletku naráz ještě před tím, než začneš psát, nebo vytvoříš postavy, rozehraješ s nimi nějaké zauzlení a pak následuješ jejich vývoj? Stalo se ti třeba, že jsi měla nějaký plán, jak se bude příběh vyvíjet, a v průběhu psaní ho radikálně změnila?

Když jsem psala první knížku, tak jsem to dělala zcela spontánně, prostě jsem psala to, co mě aktuálně napadalo. Jenže časem jsem zjistila, že nevím jak dál, hodně text promazávám, zasekávám se. Nyní už jsem si vytvořila psací rutinu – nejprve vytvořím ve své hlavě celý příběh, pak si do sešitu sepíšu hlavní zápletky, postavy a místa. A pak si napíšu podrobnou osnovu, co se bude dít, jak půjde děj za sebou, co budou postavy dělat, říkat atd. Snáz se mi pak vrací ke psaní, když mám delší pauzu. Nemusím pak číst celý rukopis znovu, stačí mi jen pár posledních stránek, abych plynule navázala. Osnovu dodržuji poměrně pečlivě, ale někdy se stane, že se postavy zachovají jinak, než jsem plánovala – jsou zkrátka neposlušné (smích) – a tak musím další části osnovy upravit. Většinou je to ale tím, že zjistím nové informace z historie, nebo mi jinak vyplynou souvislosti a zdá se mi tak text přitažlivější.

Na jakých projektech teď pracuješ?

Momentálně píšu detektivku ze současnosti, která bude prvním dílem detektivní série odehrávající se na jihu Čech. Hlavním hrdinou je muž – soukromý detektiv Erik Baumann, který hledá vraha mladých žen, brutálně zavražděných na maličkém jihočeském hřbitůvku nedaleko Českého Krumlova. Práci mu bude komplikovat nedaleký luxusní hotel i vodácký kemp plný lidí, stejně jako legenda o mrtvém faráři, který údajně na hřbitově straší. A zatímco píšu, v tiskárně se rodí kniha Seznamka, která by měla vyjít letos v květnu a představí třicátnici Pavlu, která se rozhodne ukončit nefunkční manželství a zkusit nový život s novým mužem. Toho bude hledat na seznamce a rychle zjistí, že je to jako hledat „jehlu v kupce sena“. Víc prozrazovat nebudu, abych čtenáře neochudila o zážitek. Bude to ale příběh svižný, vtipný a místy hodně bláznivý.

 

 

Rozhovor s Emmou Riedovou pro Akční ženy

Emma Riedová
Emma Riedová V rozhovoru s Michaelou Ray z magazínu Akční ženy jsem se rozpovídala o svých knihách, psaní, publikování a rodinném životě. Zde vám přináším krátkou ukázku, celý rozhovor najdete na webu magazínu.   Prozraďte nám něco o sobě, Emmo. Můj život je plný rozporů. Na jednu stranu mě živí právo, které vyžaduje přesnou a praktickou mysl, na druhou stranu jsem snílek, který rád pobývá ve smyšleném světě. A nějak se v tom snažím najít si svou cestu, což není vždy jednoduché, protože jsem také máma dvou malých dětí. Vždy jsem milovala příběhy, zvláště ty, v nichž se skrývá nějaká záhada a kde věci nejsou tak, jak se na první pohled zdají. Ráda vyprávím a jsou ingredience, bez nichž se při tom neobejdu: tajemství, intriky, temné tóny a pak láska a špetka erotiky. Vlastně víc než špetka (smích). Z lásky k historii vznikla má prvotina Královské intriky. Nějakou dobu jsem studovala v Paříži a její atmosféra mě inspirovala k napínavému románu z podsvětí Pařížské rekviem. Královské intriky i Pařížské rekviem jsou beznadějně vyprodané. Pařížské rekviem je u knihkupců k dostání alespoň jako e-book. Na podzim opět dorazí na trh i Královské intriky, a to jako elektronická kniha a jako audiokniha. Do té doby si je můžete třeba půjčit v nejbližší knihovně. A právě teď vychází má třetí kniha – středověké detektivky Suďte spravedlivě. Tu seženete jako tištěnou knihu i jako e-book. Kdo je na ni zvědavý, může si stáhnout první kapitolu.    Pařížské rekviem   Co vás inspirovalo k napsání vaší poslední knihy? Do určité míry literatura, kterou miluji: detektivky Agathy Christie, historické romány Ludmily Vaňkové a Jarmily Loukotkové, brilantnost Kena Folleta a atmosféra knih Juraje Červenáka. Další důležitou inspirací mi byly skutečné středověké soudní případy, které mi pomohly pochopit svět středověkého práva. Může to znít zvláštně, ale na několika místech jsem do detektivek promítla i zkušenosti, které jsem nasbírala při kontaktu se skutečnými vyšetřovateli, svědky a stíhanými osobami. Mnohé se od středověku změnilo, ale některé lidské reakce jsou podle mě věčné. Pro koho je kniha určena a o čem je? Pro milovníky napětí. Pro lidi, co rádi přicházejí věcem na kloub. Pro všechny, kdo milují historii. Pro každého, kdo rád bloumá starou Prahou. Pro ty, kdo se nebojí trochu temných příběhů. A věřím, že bude bavit i ty, kdo třeba běžně po historické próze nesáhnou. Suďte spravedlivě vás zavede do Prahy na začátku 14. století. Děj čtenář sleduje přímo z pohledu vyšetřovatelů, protože je kniha vyprávěna v ich-formě, a kromě rozplétání zločinů jsou v knize i nástrahy zakázané lásky a detaily ze středověké každodennosti.   Celý rozhovor najdete zde.  

Magdalena Mintová: Postavy si žijí vlastním životem

 

Česká autorka Magdalena Mintová (*1996) nedávno vydala svou třetí knihu Falešný pohřeb, jíž završila úspěšnou humoristickou sérii o svérázné hrdince Emě (Falešný román, Falešný sňatek, Falešný pohřeb). Díla Magdaleny Mintové jsou díky jejímu jemnému humoru, čtivému stylu a originálním zápletkám perfektním oddechovým čtením pro chvíle, kdy toužíme se jen zachumlat do deky a popíjet čaj. Mladá absolventka oboru Jazyková a literární kultura prošla pestrou řádkou zaměstnání, píše blog Můj kompost a věnuje se studiu na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Já jsem ji vyzpovídala ohledně tématu, které mě zajímá nejvíc – psaní beletrie.

 

Vytvořit nějaký nový svět

Co tě k napsání falešné trilogie inspirovalo a jak vznikal její první díl Falešný román (Knižní klub 2017)?

Bylo mi asi sedmnáct nebo osmnáct let, když jsem si příběh začala v hlavě skládat. Nedokážu najít nějaký moment náhlé inspirace, ale postupně mi to v hlavě krystalizovalo a objevovaly se jednotlivé scény. Dost jsem nad tím příběhem přemýšlela vždy cestou do školy a ze školy, někdy samozřejmě i při hodinách (smích). Nevím, zda jsem chtěla hlavní hrdinku zasadit do zbohatlického prostředí od samého začátku, nebo zda to nějak přirozeně vyplynulo, základní myšlenka ale byla napsat příběh o jakémsi moderním a trochu ujetém sňatku z rozumu. Knížku jsem psala někdy okolo Velikonoc. Každý všední den jsem od osmi do tří trčela v lavici na vysokomýtském gymnáziu a knize jsem pak věnovala svá odpoledne a někdy i noci. O víkendech jsem psala třeba do čtyř do rána, ale hrozně mě to bavilo a nemohla jsem se od psaní odtrhnout. Takto vlastně vznikla první verze prvních dvou dílů, protože Falešný román a Falešný sňatek byly původně jedna kniha.

Vzpomínám si, že s dopsáním třetího dílu jsi naopak docela zápolila. Co ti pomáhá překonat období, kdy se ti nepíše snadno? Máš nějaké triky, které tě v tvůrčím období podpoří?

S posledním dílem jsem opravdu zápolila, ale nejtěžší pro mě vždycky bylo začít psát. Jak začnu a sepíšu několik prvních stran, mám prakticky vyhráno. Falešný pohřeb jsem „začínala“ dokonce několikrát, byla jsem dost časově vytížená a neměla jsem na psaní dostatek času. Takže ten „trik“ pro podpoření kreativity v tomto případě spočíval jen v tom, že jsem sekla s brigádou a měla jsem skoro celý měsíc volný na psaní, kdy jsem to všechno sfoukla a konečně dopsala.

Když se ale opravdu náhodou zaseknu, pomáhá mi přečíst si kousek nějakých svých dřívějších textů, různé své šuplíkové věci nebo třeba i osobní deníkové zápisky. Pročítám to, podivuju se vlastní (ne)originalitě a tak nějak mě to nakopne k tomu, abych zase napsala něco nového. Stačí mi také nakouknout do knížek, které mě k psaní inspirovaly, kousek si přečíst a zase si oživit tu chuť napsat něco vlastního, vytvořit nějaký nový svět.

foto Magdalena Mintová

 

Které knihy tě takto inspirují?

Že chci čtenáře bavit svým psaním, jsem si uvědomila někdy ve čtrnácti letech, kdy jsem četla čtyřdílnou sérii Melity Denkové pro pubertální dívky. Byla jsem naprosto u vytržení z jejího humoru, slupla jsem to jako malinu a hrozně se u toho nachechtala. Tyhle knížky mě tak okouzlily, že jsem si je letos v létě dokonce četla znovu. Další kniha, která se mi svým humorem zapsala do srdce a do které sem tam nakukuju pro povzbuzení, se jmenuje Značka: Šílená se závazky a napsala ji Annie Downey. U nás v Česku je tahle kniha poněkud nedoceněná, možná za to může překlad názvu, ale mně humorem hrozně sedla a dokáže mi zvednout náladu za všech okolností. Velmi se mi líbila i série Poslední aristokratka od Evžena Bočka, Hrdý Budžes od Ireny Douskové nebo třeba Forrest Gump od Winstona Grooma.

Posloucháš u psaní hudbu?

Rozhodně ano. Playlisty písniček, které poslouchám při psaní, mají většinou několik hodin. Hudba mi pomáhá hodit se do té správné psací náladičky. Píšu humorné příběhy, takže si často vybírám hodně veselou a živou hudbu. Nesmějí tam chybět například Beatles, ale hudebních žánrů se v mých playlistech objevuje víc, hudba mi pomáhá dotvářet příběh. Někdy ve mně nějaká písnička vzbudí (třeba i nečekaně) určité emoce, které pak do příběhu promítnu. Mezi své nejoblíbenější interprety bych zařadila třeba Black Rebel Motorcycle Club, Alt-J, Billyho Idola, Arcade Fire, Glass Animals, Muse, Cigarettes After Sex, Cults…

 

Když se u psaní sama nebavím, nebude to stát za to

Čteš si čtenářské recenze svých knih na internetu?

Raději moc ne, a když už, tak vždy doufám, že v nich nenajdu nic vyloženě negativního. Nejsem naivní, je mi jasné, že se netrefím do vkusu a smyslu pro humor každému, známe to všichni, někdo se určitým vtípkem dobře baví, někomu to připadá trapné. Humor je velice subjektivní věc. Ovšem číst si, jak někdo bez servítků shazuje něco, na čem jsem pracovala takovou dobu, co jsem si hýčkala a pilovala, to někdy zkrátka a dobře bolí. Vždycky mi to trochu zlomí srdce. Jako by mi někdo pohaněl dítě, které jsem porodila. Je to jen moment, stejně budu mít to dítě ráda, i když se tomu člověku nelíbí, ale na tu krátkou chvíli mi je hrozně líto, že mi ho někdo takhle kritizuje, když jsem se na něm tak nadřela. Naopak ale vím, že když o mých knihách někdo napíše milou recenzi, dokáže mi to náladičku zvednout o sto procent.

Magdalena Mintová
foto: archiv Euromedia Group

Já právě pár čtenářských recenzí falešné série četla a zaujalo mě, že často volají po čtvrtém dílu. Tobě teď vyšel díl třetí. Je pro tebe tato série už uzavřená záležitost, nebo máš chuť se k ní ještě vrátit?

Pro mě je to už určitě uzavřené, původně to měla být dokonce jen jediná kniha. Ta ale byla nakonec rozdělena na dvě části, Falešný román a Falešný sňatek, a tak bylo dopsání třetího dílu tak nějak přirozené, aby to hezky zapadalo do trilogie. Další pokračování neplánuji a obecně bych se do budoucna psaní knih na pokračování raději vyhnula. Teď si ten pocit, že je falešná trilogie uzavřená, hrozně užívám.

Vymýšlíš celou zápletku naráz ještě před tím, než začneš psát, nebo vytvoříš postavy, rozehraješ s nimi nějaké zauzlení a pak následuješ jejich vývoj? Stalo se ti třeba, že jsi měla nějaký plán, jak se bude příběh vyvíjet, a v průběhu psaní ho radikálně změnila?

To se mi stává pořád. Doteď mi je záhadou, jak ty příběhy v mé hlavě vůbec vznikají, nedokážu to zpětně vystopovat. U nějakého příběhu to může být postava, kterou vymyslím první, jinde zase scéna se zatím anonymními postavami. Zapisuji si tyhle nápady stranou a jsou jich kupy, při psaní si občas zápisky vezmu a nějaký nápad do příběhu zahrnu. Někdy zase stačí vzít nějaký takový letmý nápad a než se naděju, už se to na něj nabaluje a najednou vzniká celý další příběh. Postavy si kolikrát vážně žijí vlastním životem, stačí jim dát jména a pár charakterových rysů. Ještě se mi snad nestalo, že bych se při psaní zasekla a nevěděla, co se stane dál, postavy si to rozhodují samy. To už se mi spíš stane, že se zaseknu při psaní nějaké určité scény, protože se mi zdá, že se mi ji nedaří dostatečně vykreslit nebo tak něco.

Falešný román
foto: archiv Euromedia Group

 

Hrdinka falešné trilogie Ema je dost zvláštní – často dětinská, trochu sebestředná a rozhodně hodně orientovaná na materiální pohodlí. Já tě znám, takže vím, že se ti vůbec nepodobá, ale musím se zeptat – stává se ti, že si lidé myslí, že ústřední hrdinka tvé série je tvou kopií, že s ní máš něco společného?

Stává se mi to nepříjemně často! Což je vtipné vzhledem k tomu, že můj hlavní záměr při psaní této postavy byl, aby byla mým pravým opakem. To, že mě v Emě poznávají, mi říkají i mí blízcí známí, kteří mě dobře znají, a myslím si, že je to spíš kvůli stejnému stylu humoru než kvůli čemukoliv jinému. Aspoň doufám!

Mně se to totiž také hodně často stávalo u Královských intrik – čtenáři automaticky předpokládali, že jsem hlavní hrdinku psala podle sebe, přestože naše povahy se dost liší. Většina mých postav je nějakou směsí rysů, které vídám u lidí kolem sebe. Objevují se v tvých knihách tvoji přátelé a tvá rodina, nebo je to všechno naprostá fikce?

Ano, někdy je tam zařadím záměrně, jindy až zpětně zjistím, že se mi do určité postavy promítl někdo z mého života. Myslím, že to jinak ani nejde, protože člověk čerpá inspiraci ze všeho, co se kolem něho děje, ať už vědomě nebo podvědomě. Taky v životě zažívám chvíle, kdy mi prožívaná situace připadá tak originální nebo vtipná, že si vyloženě říkám: „No tak to musím použít do nějaký knížky!“ Ale primárně píšu fikci, baví mě, že si při psaní doslova můžu dělat, co chci.

Magdalena Mintová
foto: archiv Euromedia Group

 

Četla jsem i některé tvé lifestylové články a zaujalo mě, že v nich používáš podobně živý jazyk i humor jako ve svých knihách. Experimentuješ někdy i s úplně jiným stylem? Máš chuť takto experimentovat?

Už jsem nad tím několikrát přemýšlela, protože se mezi mými nápady na další knížky objevily i takové, k nimž by můj styl psaní asi dvakrát nesedl… Nikdy neříkej nikdy, třeba časem zkusím napsat i něco serióznějšího, ale zatím si to popravdě neumím představit. Mé kraťoučké snahy o seriózní tón zatím vždycky dopadly spíš jako parodie na vážné romány (smích). Vždycky mě v tu nejnevhodnější chvíli napadne nějaký nevhodný vtípek a přijde mi škoda ho nepoužít… Vždy píšu hlavně „sama pro sebe,“ což může znít sobecky, ale já vím, že když se sama nebudu u psaní bavit a když si sama nesplním požadavky, které na knížku mám, tak ten text nebude stát za to. Proto si myslím, že cpát se do formy, která mi nesedne, není nejlepší nápad. Ale jak říkám, kdo ví. Třeba časem dospěju a pozmění se i můj styl psaní…

Píšeš knížky a články, je to způsob, jakým se lze v Čechách uživit, nebo jde jen o hezkou vedlejší činnost? A je to kariéra, o kterou stojíš, nebo by ses chtěla věnovat ještě něčemu jinému?

Když jsem začala snít o tom, že budu spisovatelkou, součástí toho snu byla představa, že by mě to živilo. Že bych prostě jen psala knížky, svoji pracovní dobu bych si volila podle sebe, žila si někde na venkově v malebném domečku a měla všeho dostatek. Realita je trochu odlišná, díky honorářům za knížky jsem si mohla koupit pořádný počítač, ale jinak mě to nijak finančně nezajistilo.

Nedokážu posoudit, jak to mají ostatní autoři, protože mi je krajně trapné se jich ptát, kolik to psaní hodí jim, ale odhaduju, že naprostá většina českých autorů to má obdobně. Psaní beru hlavně jako svou zálibu, koníček. Jsem hrozně vděčná, že mi to „spisovatelství“ vyšlo. Kdyby mě to i stoprocentně živilo, byl by to splněný sen, ale já mám těch profesních snů víc, takže se teď ubírám i jiným směrem. Letos jsem začala studovat magisterský obor Sociální a kulturní ekologie na FHS UK a doufám, že se budu moct uplatnit v této sféře. Ochrana planety a přírody a snaha něco změnit a pošoupnout společnost k ohleduplnějšímu a ekologičtějšímu smýšlení mi dává smysl, takže takovou práci bych vykonávala se zápalem a vášní. A jako bokovku bych si po večerech mohla psát knížky (smích).

Napsala jsi povídku do vánočního souboru Nejkrásnější dárek. Co tě k ní inspirovalo?

Nad tématem povídky jsem nějaký ten pátek uvažovala, ale při těchto úvahách mě do nosu vysloveně nic necvrnklo. Pak jsem se prostě jednoho dne probudila s nápadem, tak jsem ho rychle sepsala a bylo to. V povídce je tematika vztahu mladé dívky se starším mužem, což je téma, které už dávno není takové tabu jako dřív, naopak. Každá mladá holka tohle někdy řešila, ať už s nejlepší kamarádkou nebo byla sama v takovém vztahu… Samozřejmě to vždycky nemusí být zrovna utajený vztah se ženatým mužem a někdy je z toho opravdu láska na celý život, toto téma by se dalo zpracovat několika různými způsoby, ale mně se ta povídka v hlavě holt vybarvila takhle. Zakomponovala jsem tam i ztrátu iluzí při přechodu ze střední školy na vysokou, což jsem si taky prožila.

Magdalena Mintová
foto: archiv Magdaleny Mintové

 

 

 

 

Rozhovory s Emmou Riedovou 2016 a 2017 – rozcestník

Emma Riedová

V roce 2016 a 2017 se rozhovory s Emmou Riedovou točily hlavně kolem Pařížského rekviem, nechyběly ale ani otázky na Královské intriky a psaní obecně.

Web Knižní útočiště blogerky Báry Kuznikové zveřejnil kromě rozhovoru i recenzi a videorecenzi spisovatelčiny prvotiny Královské intriky. Níže krátká ukázka z rozhovoru.

Bára Kuzniková: Zaujala mě forma románu Královské intriky, kdy je příběh vyprávěn nikoli z pohledu hlavní hrdinky, ale z pohledu mužů, kteří zasáhli do jejího života. Měla jsi nějaký důvod, proč jsi příběh nepsala z pohledu Markéty? A jaké bylo, psát část knihy z pohledu Jana Lucemburského?

Emma: Sama mám ráda, když se v knize vystřídá víc úhlů pohledu na tentýž příběh. (…) Lákalo mě vyprávět i prostřednictvím záporných postav, lákalo mě střídat věk a zkušenosti vypravěče. To, že vypravěči jsou jiné osoby než hlavní hrdinka, jí podle mě dodává určitou tajemnost.

Jan Lucemburský byl z vypravěčů rozhodně nejnáročnější, protože jeho životní situace pro mě byla hodně vzdálená – patnáctiletý středověký panovník. Snažila jsem se v sobě oživit vzpomínku na to, jak prožitkově silné je období dospívání, kolik nejistot a emocí člověk prožívá, a spojit to s tím, že budoucí vladař byl zpravidla pro svou roli vychováván, takže to není totéž, jako by na trůně seděl dnešní puberťák.

 

Emma Riedová
Foto Kateřina Langhammer Měšťánková

Další rozhovor byl uveřejněn na blogu Račí svět, který má výrazně širší záběr než jen knihy.

Pavel Růžička: Poslední dobou se začínají objevovat spisovatelé, kteří mají vystudovanou právnickou fakultu a místo paragrafů se pouští do psaní knih. Čím to je, že právníci jsou tak dobří na napsání smysluplné knihy?

Emma:
U detektivek nebo příběhů ze soudních síní mají právníci určitě výhodu v tom, že mohli poznat prostředí, o němž vypráví, z první ruky. I u jiných žánrů ale přijde vhod, že v řadě právnických profesí se člověk setká s opravdu širokým spektrem lidí a zašmodrchaných osudů, takže o inspiraci není nouze. Nejdůležitější výhodou je ale podle mě disciplína, které musí člověk na právech přivyknout, má-li školu dokončit. (…)

Jinak ale studium práva může mít podle mě na autora i dost negativní vliv, protože jde o obor, který velmi deformuje vyjadřování. Člověk se musí mít na pozoru, aby mu šroubovaná právničina neprosakovala i do beletrie.

A mimochodem nejde o zas až takovou novinku, právníci utíkali do fiktivních světů vždycky – i Walter Scott nebo Jules Verne byli právníci…

Celý rozhovor si můžete přečíst zde.

 

Večer s Emmou Riedovou v Alchymistovi: Emma Riedová a Tomáš Sýkora, foto Kateřina Langhammer Měšťánková

 

V rozhovoru s blogerkou a novinářkou Ivanou Páskovou pro web Chrudimka.cz, který na začátku roku uveřejnil i recenzi Pařížského rekviem, se dozvíte mimo jiné, kde spisovatelka hledá inspiraci, jak se do jejích knih promítá její nálada nebo třeba ve které době by nejraději žila.

Ivana Pásková: Kdybyste si mohla vybrat historické období, v němž byste chtěla žít, které by to bylo?

Emma: Myslím, že člověk se nejlépe hodí do období, v němž skutečně žije. Setkávám se s tím, že si někdy lidé minulost idealizují, ale myslím, že jde spíš o nedostatek informací a podcenění toho, jak náročný dřív život byl, zejména pro chudé, pro všechny odlišné a pro ženy. Kdybych ale někam mohla jen nahlédnout, zajímala by mě renesanční Itálie. Myslím, že to muselo být období velkého myšlenkového a uměleckého kvasu a chtěla bych být u toho.

Foto Jakub Straka

Ivana Pásková: Kniha Pařížské rekviem se celá odehrává na konci 19. století v Paříži. Jaký vztah máte k Francii a Paříži samotné? Jak Vás napadlo nechat příběh odvíjet právě zde?

Emma: V Paříži jsem necelý rok žila a často se tam vracím, je to pro mě město, o němž si dovolím tvrdit, že ho znám. Zasadit příběh Nathalie a Adriena například do Londýna nebo jinam, kde to neznám, bych se neodvážila. Zároveň se mi jejich příběh nezdál vhodný pro české prostředí té doby – chtěla jsem v něm zachytit lesk a bídu velkoměsta.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde.

Foto Alice Donovan Rouse, https://unsplash.com/

 

Rozcestník zakončíme březnovým rozhovorem pro web Vaše literatura, kde vyšla začátkem března i recenze Pařížského rekviem.

Tereza Zítková: Hlavní hrdinka vašeho druhého románu je velice svéhlavá a osobitá žena, jak vás napadlo takovou silnou ženu zasadit do prostředí a období, kde to ženy vůbec neměly lehké?

Emma: Mám ráda aktivní hrdinky a hrdiny, kteří berou osud do svých rukou, takže pro mě bylo přirozené, že i Nathalie bude taková.

Tereza Zítková: Je ve vašem druhém románu něco inspirováno pravdou?

Emma: Pokud pravdou myslíte skutečné osobnosti a historické události, pak ano. Lyceum Fénélon je skutečnou a dodnes existující školou, skutečná je i postava jeho ředitelky Cécile Provostové. V knize se mihnou některé další existující osobnosti, jako třeba herečka Marguerite de Bonnemains. Také mezinárodní politická atmosféra je inspirována dobovým napětím mezi evropskými státy. Hlavní dějová linka je ale smyšlená.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde.

Psaní knížek a mé malé objevy

Joana Kosinaka
Foto Joana Kosinaka, zdroj: www.unsplash.com

Na internetu i mimo něj naleznete řadu doporučení ohledně tvůrčího psaní, takže o tom můj článek tolik nebude, i když pár tipů se v něm také objeví. Hodlám shrnout svou (celkem krátkou) zkušenost s psaním beletrie a vydáváním knížek, svěřit se se svým způsobem tvorby a trochu odkrýt, co jsem se v posledních letech naučila.

Pokud ve vás článek vzbudí nějaké otázky, neváhejte se zeptat, ať už v komentářích nebo do e-mailu.

Co píšu a proč

Tato stránka se soustředí na mou beletristickou oddechovou tvorbu. Slovo „oddechový“ ji pro mě definuje z obou směrů: jak v otázce, čím by z mého pohledu mohla být pro čtenáře, tak v tom, co znamená pro mě samotnou. Psaní je mé hobby, má volnočasová aktivita a žánr, jemuž se věnuji (napínavé historické romány s detektivní a milostnou linkou), tomu odpovídá. Usiluji především o to, aby v mých knihách nechyběla živá psychologie postav, dobré řemeslo, napětí a poutavý příběh. I to je celkem fuška a mám se ještě dost co učit. Zároveň je to ale právě i učení se, co mě na psaní beletrie baví.

Píšu příběhy, které se mi rodí v hlavě ve chvílích, kdy odpočívám, procházím se nebo na něco čekám, příběhy, které sama sobě vyprávím před usnutím.

Gay Couples in the Early Twentieth Century

Někdy mě nějaký příběh chytne tak, že si troufnu na něm pracovat dál, vytvořit si synopsi na později nebo ho rovnou sepsat. Pak se nezávazná zábava mění v tvrdou dřinu. Jakmile začnu příběh sepisovat, už není jen pro mě, přemýšlím pak hodně i o čtenářích.

Kdy píšu

To je můj hlavní problém. Královské intriky vznikly poměrně rychle během mých studií, kdy jsem byla časově flexibilní. S Pařížským rekviem to bylo horší, z časových důvodů jsem se s ním prala dva a půl roku. Zatím není mým nepřítelem nechuť psát nebo nedostatek nápadů (až něco takového přijde, ráda se psaní vzdám, protože lepší nepsat nic, než psát špatné knihy), ale nedostatek volného času. Píšu v noci a o víkendech, což je nezdravé a dost v konfliktu s mými dalšími zájmy a povinnostmi. S intenzivní prací na plný úvazek se zkrátka psaní moc neslučuje, takže pokud zvažujete dráhu spisovatele, doporučuji spíš nějaké časově flexibilní zaměstnání.

Zatím to řeším tak, že některé synopse odkládám a vědomě se rozhoduji, co je moje priorita, čemu se budu věnovat a co naopak spíš zanedbám. V současné době zanedbávám hlavně sport, domácnost, cestování a paradoxně četbu, naopak rodinu, přátele, práci a dobrovolnictví zanedbávat nehodlám.

Knihy
Foto Patrick Tomasso, zdroj: www.unsplash.com

Jak knížky vznikají

Různě. Obecně nejdřív celkem detailně promyslím strukturu děje a samotné psaní začínám od scén a dialogů, na které se nejvíce těším, tedy od těch, kde je největší drama, napětí nebo silná emoce. Zpočátku tedy píšu na přeskáčku – nejprve to, co mě baví, nakonec to, do čeho se mi chce méně nebo o čem vím, že to je pro mě náročnější. Průběžně dělám faktografické rešerše. V tom jsem čím dál pečlivější.

Somin Khanna
Foto Somin Khanna, zdroj: www.unsplash.com

Mé spisovatelské objevy a nějaké tipy

1) Je dobré číst si dialogy nahlas, alespoň ty klíčové.

To opravdu hodně pomůže jejich živosti.

2) Psát od toho, co člověka baví, protože se tím lépe motivuje k tvorbě.

3) Když už prokrastinovat, tak psaním.

Co vám budu povídat – bakalářka, diplomka, všechna zkoušková období a hlavně státnice byly velkým přínosem pro mou kariéru spisovatelky.

4) Je zásadní vyhledávat inteligentní a kritické beta-čtenáře.

Pro řadu lidí je tvorba tak osobní věcí, že když jim někdo kritizuje jejich dílo, pociťují to jako kritiku sebe sama a reagují přecitlivěle. To je myšlenková chyba: kritika toho, co napíšete, není kritikou vaší osoby, ale právě jen toho, co jste napsali. Může být trefná nebo hloupá, ale je dobré se nad ní zamyslet, a pokud má v sobě něco přesného, tak ji zohlednit. Je příjemné, když mi někdo knihu před vydáním pochválí, ale nikam ji to neposune. Proto ji obvykle vnucuji k přečtení těm lidem, o nichž vím, že o literatuře přemýšlejí a mohou mi pomoci dílo vylepšit.

Na psaní není skutečně důležitý spisovatel, ale dílo. Kvalitě díla by se mělo přizpůsobit spisovatelovo ego a vítat vše, co mu může pomoci knihu vylepšit. Ostatně za dobrou kritikou je hodně práce a přemýšlení a ty by neměly přijít vniveč.

Osobně mám štěstí, že jsem sama poměrně dost kritická k tomu, co napíšu, takže obvykle to, co mi řekne někdo druhý, není tak ostré jako to, čím se v duchu častuji sama, ale i tak jsem se musela naučit pracovat v téhle oblasti se svými emocemi. Většina připomínek, které kdy kdo měl před vydáním k mým knihám, výslednému textu skutečně pomohly. Připomínky po vydání naopak zohledňuji v další tvorbě.

Skutečný pech je, když sama vím, že něco není napsáno tak, jak bych si představovala, nicméně to nedokážu udělat lépe. I tak je ale dobré o svých nedostatcích vědět.

5) Učit se od reality i od jiných umělců.

6) Hodně číst beletrii a přemýšlet nad tím, co čtu.

7) Číst teoretické knihy o literatuře.

Nevím, jestli tahle rada platí obecně, ale mě psaní nakoplo k tomu víc se věnovat teorii literatury a přečíst si některá její zásadní díla (přestože jsem v této oblasti laik), a myslím, že se tím leccos učím.

8) Cizí smyšlené příběhy vnímám jinak než dřív.

Víc vidím „účel“ některých autorských rozhodnutí v rámci příběhu, víc si domýšlím jiné varianty vývoje, které by třeba mně přišly zajímavější. Je to zábava i trénink.

9) Boj „konstrukce“ versus „přirozený vývoj“.

V příbězích miluji překvapení. Drobná a epizodní i ta velká. Miluji prvek napětí, zvraty a přicházení věcem na kloub – toho všeho jsou Královské intriky i Pařížské rekviem plné. Zároveň to ale vyžaduje od autora poměrně složitě „konstruovat“ děj. Občas se pak může stát, že postava, která byla součástí tohoto vykonstruovaného plánu, se během psaní svou psychologií vymkne své roli. Samozřejmě nejlepší je, když postava působí psychologicky přirozeně a zároveň podpoří svým vývojem a jednáním celkový oblouk děje. Ale na to musí být člověk mistr, učedníci musí balancovat mezi dvěma způsoby psaní příběhu. Buď dát postavám velký prostor pro přirozený vývoj a odpustit si některé vypointované momenty, nebo podřizovat postavy a jejich život svému plánu s tím, že to třeba občas trochu zaskřípe.

12507379_10206573770515617_8642288023357839155_n

Proces vydávání

K vydávání bych chtěla říct toto: Trvá to dlouho!

Než budu pokračovat, rozhodně chci vyjádřit upřímnou vděčnost všem z Knižního klubu, s nimiž jsem měla možnost spolupracovat, protože jejich práce v mnoha ohledech pozvedla kvalitu mých knížek.

Za každou vydanou knihou je mnoho práce, která nespočívá jen v psaní. V případě Královských intrik byl průběh tento: poté, co jsem knihu dopsala, si ji 3 měsíce pročítali moji osobní beta-čtenáři a korektorky. Následně ji moje úžasná maminka rozeslala snad do všech vydavatelství v ČR a pak se dalších 9 měsíců nic nedělo. Po 9 měsících mě kontaktovala editorka z KK, že by předběžně měli o vydání knihy zájem. Pár měsíců trvalo, než bylo jasné, zda knihu na základě doporučení editorky schválí redakční rada. Kdyby ne, byla by to pro ni asi konečná. Vlastním nákladem bych ji nevydávala, do Pařížského rekviem bych se asi ani nepouštěla a příběhy si nechala jen jako svůj relax.

Foto Florian Klauer, zdroj: www.unsplash.com
Foto Florian Klauer, zdroj: www.unsplash.com

Knihu schválili a já se pochlubila některým nejbližším, že se tak stalo. To bylo někdy v létě 2013. Od té doby až do konce roku 2014 proběhla řada konverzací typu: „Co tvoje kniha?“ „Zatím nic.“ Vydávání knih zkrátka trvá dlouho. Zvlášť když to je prvotina.

Knížka prošla čtením editorkou a lektorem, zanesením úprav a vysázením a korekturou z mé strany a ze strany korektorky (plus jsem opět nasadila své skvělé osobní korektorky, protože jsem zvláštní kombinací dysgrafika a grammernazi).

Přišly mi 4 návrhy obálek, při výběru té výsledné jsem měla “poradní hlas”.

U Pařížského rekviem bylo vše o poznání rychlejší.

Z výše popsaného plyne jeden postřeh, s nímž se musím svěřit: V době, kdy dopisuji knihu, jí mám už většinou tak trochu plné zuby – už si řeším jiná témata a chci se vrhnout do dalšího příběhu. Když pak kniha o řadu měsíců později vyjde a lidé kolem mě jsou nadšení a mají chuť si o ní povídat, většinou už přemýšlím hlavně nad knihou, kterou aktuálně píšu a nejradši bych si povídala jen o té, kterou právě žiju, jenže ta není aktuální pro nikoho kromě mě. Je tam zkrátka neustálá časová diskrepance. To ale neznamená, že se mě nemáte ptát na knihy, které už vyšly, naopak – kde jinde bych jinak vzala tu cenou zpětnou vazbu?

Co mě láká

Zkusit si co nejvíce žánrů a způsobů psaní, experimentovat, ale ne pro experiment sám, spíš experimentovat s tím, který způsob psaní je pro který příběh nejvhodnější.

Už jsem si zkusila ich-formu konkrétních postav z děje, zjistila její limity (např. lze vyprávět jen to, co vypravěč viděl) a naopak silné stránky (např. větší sepětí čtenáře s postavou, „hry“ s úhlem pohledu). Pařížské rekviem je v er-formě, která je velmi pohodlná pro autora, ale neodpustila jsem si poměrně dost polopřímé řeči a pár průniků do hlav postav. Prostor pro další postupy mám ještě velký a hodlám ho využít.

Wataru Takahashi. Duše moře, 1938
Wataru Takahashi. Duše moře, 1938

Teď se pouštím do čistých detektivek (historických), chci si zkusit příběh ze současnosti/nedávné minulosti a ještě se vrátit k historickému románu, vzdělat se víc ohledně dramatické tvorby a zkusit si na ní vylámat zuby.

Zároveň jsem malým experimentem zjistila, že je pro mě velmi náročné psát žánry, k nimž netíhnu jako čtenář – opravdu by mě lákalo napsat sci-fi, protože je v něm dost prostoru na širší společenské úvahy, ale nepřipadám si dost erudovaná. Jsem taky přesvědčená, že by mi moc nešly horory. Neláká mě čistá červená knihovna. A ani fantasy, přestože jsem pár děl tohoto žánru přečetla a hodnotím je pozitivně (Tolkien, Sapkowski, Martin). Ale pokud jde o psaní, nikdy neříkám nikdy, takže třeba i v tomto směru samu sebe překvapím.

 

Rozhovory s Emmou Riedovou – 2015

Emma Riedová Královské intriky
Svět knihy 2015 (s redaktorkou Královských intrik Ivou Daňkovou)
Svět knihy 2015 (s redaktorkou Královských intrik Ivou Daňkovou)

 

Ukázka z rozhovoru pro Literární kavárnu Knižního klubu:

Radek z Knižního klubu:Královské intriky v lecčems trochu připomínají Hru o trůny. Inspirovala jste se jí při psaní?

Emma: “Hru o trůny znám a líbí se mi, ale když jsem knihu psala, tak jsem ji ještě neznala. (…) Takže vliv tam není. Inspirovala jsem se hlavně Zbraslavskou kronikou a dalšími historickými prameny.”

emmariedova

Radek z Knižního klubu:Ptám se proto, že ve vaší knize je stejně jako v Game of Thrones taky spousta intrik, krve a sexu…

Emma: “O sexu, intrikách a krvavých událostech mě baví psát a myslím, že většinu čtenářů to baví také číst. Snažím se psát to, co bych sama ráda četla.”

Radek z Knižního klubu:Myslíte, že Královské intriky přivedou některé čtenáře k hlubšímu zájmu o českou historii?

Emma: “Doufám! Je ale nutno říct, že ačkoliv jsem vycházela z historických pramenů a vystupuje tam několik skutečných postav, u všeho není úplně jasné, jak se to přesně stalo. V historii jsou prostě bílá místa. A ta jsem doplnila vlastním příběhem. Doufám, že to je dostatečně barvité, aby to čtenáře nadchlo pro období vrcholného středověku.”

Posezení se čtenáři a autorské čtení

Svůj první rozhovor jsem ale poskytla studiu Probuď labuť, v němž proběhlo posezení s mými čtenáři a autorské čtení (krátká ukázka):

Probuď labuť:Pro mě je doba počátku 14. století možná až moc syrová. Co tě poutá zrovna k tomuto období?

Emma: “Šlo o bouřlivou dobu. Rozhodovalo se, kdo bude sedět na českém trůně a kam bude tato země směřovat. Po vymření Přemyslovců nastal chaos, české dějiny se v té době začaly zase jednou propojovat s evropskými. Kromě toho je vrcholný středověk má srdcová záležitost. Vždy jsem ráda četla historické romány Ludmily Vaňkové z této doby. Vedle dalších autorů ji skutečně vnímám svůj vzor.”

Probuď labuť:Vím, že ses od dětství pohybovala v okolí Neveklova. Byl to důvod, proč sis vybrala pro část svého děje právě hrad Kožlí, který se zde nacházel?

Emma: “Ano i ne. Oblast Benešovska mám ráda, je to opravdu krajina mých prázdninových výletů z dětství. Pro svou knihu jsem hledala hrad, který by byl v dostatečné blízkosti Prahy a o kterém by byly nějaké záznamy, ale aby nebyl zase tak známý a opředený legendami jako některé jiné hrady. Kožlí tak bylo ideální!”

 

Emma Riedová
Emma Riedová

Svět knižních iluminací aneb Nic není nemožné

Rytíř bojující se šnekem, středověká iluminace.
Bacha na šneky!

Nic není tak vulgární, bizarní či potrhlé, aby to nemohlo být zvěčněno v knize. Tady je to nejlepší z mé sbírky. Knižní iluminace z různých dob a míst, nejmladší je z 16. století, převažuje 14. století. Enjoy.

Kejklíři, iluminace

Vzdělání pro všechny!

Vzdělání pro všechny!

Bez hlav

Bez hlav

Visící voják – 1250

Visící voják - 1250

Šneci jsou nejhorší, co může rytíře potkat…

Ne! Ten šnek ho vážně porazil!

Iluminace

Jeptišky, znáte to…

Jeptišky jim fakt přerůstají přes hlavu…

Klášterní baseball

Klášterní baseball

Vysvětlovat chlapům geometrii je jako… no, jako vysvětlovat chlapům geometrii!

Klíče od sklepa

 

Bacha na gryfy

Bacha na gryfy

Rozkoš

Rozkoš

Tady jsem fakt nevím, na co se dívám…

Tady jsem fakt zmatená...

Zato tady vím přesně, o co se jedná – to je prosím hodně explicitní metafora v pozadí.

 

Každý máme potřeby…

Každý máme potřeby...

Nakreslit slona je fakt těžký.

Zkoušeli jste někdy nakreslit slona?! Je to fakt těžký.

Šneci, zajíci. Teď už mě nic nepřekvapí.

Šneci, zajíci. Teď už mě nic nepřekvapí.

Jízda

Jízda

Ano, horší než šneci jsou jen ti zákeřní zajíci.

Ano, horší než šneci jsou jen zajíci.

Dinner is magic

Kuchařka o jednorožcích. Vygooglete si to, opravdová středověká kuchařka s recepty na smyšlená i skutečná zvířata.

Kuchařka o jednorožcích. Vygooglete si to, opravdová středověká kuchařka s recepty na smyšlená i skutečná zvířata. Dinner is magic.

Humor jak ze základní školy…

 

Potápěč

Konrad Kyeser, Bellifortis, Bavaria 1459 København

Turbokočička a turboptáček, 16. století.

Turbokočička a turboptáček, 16. století.

Od sousedů: Mechanické sloní hodiny, které se posouvají po půlhodinách, arabský rukopis 1315 (Al Džazarí).

Od sousedů: Mechanické sloní hodiny, které se posouvají po půlhodinách, arabský rukopis 1315 (Al Džazarí).