12. století - EMMA RIEDOVÁ

Humor ve středověku

Katedrála v Remeši - socha anděla ze západního portálu (součást Zvěstování Panně Marii), 2. pol. 13. st.

Humor ve středověku

Jaký byl vztah středověkých lidí k humoru? Lze to vůbec dnes zjistit? Jak vypadají středověké „vtípky,“ které se nám dochovaly? A jsme vůbec schopni je pochopit?

Tento článek asi stěží odpoví na všechny otázky, přesto se pokusím téma humoru v evropské středověké kultuře alespoň trochu zmapovat.

Humor a smích byl ve středověku vnímán podstatně komplikovaněji než dnes. Od raného středověku se snažili církevní otcové (svatí Řehoř Veliký, Kléméns Alexandrijský, Ambrož) i pozdější učenci (např. Gautier de Chatillon, Tomáš Akvinský) promyslet, zda je veselí dobré, nebo hříšné, případně jaký smích je vhodný pro křesťana a jaký ne. Hlavní argumentační zdroj – Písmo svaté – jim hledání odpovědi neulehčoval, protože nabízel argumenty pro smích i proti němu. Ve Starém zákoně nalezneme jak kritiku bezuzdného veselí, tak chválu poklidné radosti, v Novém zákoně se praví, že pozemské slzy budou na nebesích proměněny ve smích. Velmi silným argumentem proti smíchu pro středověké filosofy bylo, že nikde v Novém zákoně nenalézáme zmínku o tom, že by se Ježíš smál.

Problematičnost smíchu ve středověku je vidět mimo jiné v tom, že se smíchem zkroucené tváře brzy stávají hlavním rozpoznávacích znakem ďáblů a bláznů. Záporné postavy v různých představeních (např. židé ve velikonočních hrách) se také často zle vysmívají kladným hrdinům.

Katedrála v Autun - západní portál, Poslední soud - ďáblové se vysmívají dušičce, kterou unáší obří ruka (1. pol. 12. st.) — Katedrála v Autunu – západní portál, Poslední soud – ďáblové se vysmívají dušičce, kterou unáší obří ruka (1. pol. 12. st.)

Hieronymus Bosch: Kristus nesoucí kříž, detail smějících se židů, 1515

Zároveň vždy vedle přísných kritiků veselí působili i učení obhájci humoru, zejména toho umírněného, mezi nimi např. mnich Notker Labeo (†1022), který smích nejen obhajoval jako schopnost odlišující člověka od zvířat, ale sám ve svých spisech rád prokládal vážná témata humorem. Umírněné žertování mimo náboženský kontext obhajoval i Tomáš Akvinský (1225 – 1274) ve svém díle Summa Theologiae. Totéž se dočteme i v knize rad vládcům De Regimine Principum od Egidia Římského, která patřila k velmi populárním dílům mezi vyššími vrstvami po celé Evropě. Renesance a humanismus přinášejí antikou inspirované nenáboženské argumenty na obhajobu humoru, a to zdravotní: středověcí lékaři si dobře všímali toho, že šťastní a veselí lidé se těšívají lepšímu zdraví než lidé melancholičtí.

Tzv. Tanečníci na chrámu Sv. Barbory v Kutné Hoře, konec 15. st., všichni mají deformovaná těla a rozšklebené výrazy, prostřední navíc odhalené přirození — Tzv. Tanečníci na chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, konec 15. st., všichni mají deformovaná těla a rozšklebené výrazy, prostřední navíc odhalené přirození

Postoje církevních autorit ke smíchu můžeme sledovat v různorodých spisech zabývajících se normami chování: nejranější díla byla určena řeholníkům. Těm někteří autoři dokonce smích nedoporučovali vůbec (sv. Ambrož, sv. Jan Zlatoústý, sv. Nicetius z Trieru, Pierre le Chantre). Později jsou sepisovány i knihy o vhodném chování pro šlechtu (Egidius Římský, biskup Hildebert), kde je také nutné otázku veselí vyřešit. V zásadě převládal názor, že mírné veselí, které nepramení z obscénních a bezbožných vtipů, je prospěšné a vhodné. Jako nevhodný se učencům jevil jak u řeholníků, tak u vznešených pánů a dam hlasitý smích (jako kritérium je často stanovováno odhalování zubů) a oddávání se zábavám přespříliš.

„Nechť je tvé žertování bez odhalení zubů, tvé vtipy bez nízkosti a tvůj smích ať není burácivý.“ – biskup Martin z Bragy, Formula vitae honestae, 6. století (toto pravidlo je pak opakováno v podstatě beze změn až do pozdního středověku v dalších knihách věnovaných etiketě).

Luttrellský žaltář, 1320 - 1340, iluminace — Luttrellský žaltář, 1320 – 1340

Tolik teorie. Ta ovšem, jak známo, většinou dost pokulhává za praxí. Takže abychom to uvedli na pravou míru: i u těch nejvážnějších textů, jako jsou legendy o svatých či kázání, nalézáme sem tam záměrné humorné prvky – překvapivé až nepříjemné zázraky (tzv. joca sanctorum – vtipy svatých) a zesměšněné záporné postavy. Někteří svatí byli humorností svých zázraků dokonce proslulí – sv. Odo, opat v Cluny, prý svými žertovnými zázraky rozpoutával mezi mnichy takové záchvaty smíchu, že nebyli schopní mluvit. Vtipy oživující kázání byly vřele doporučovány a najdeme je i ve sbírkách příkladů (exemplech), podle nichž kněží svá kázání psali. Je až s podivem, jak málo byly svaté záležitosti skutečně svaté během uvolněné atmosféry různých lidových svátků, zejména pak masopustu: tehdy bylo možné v různých koutech Evropy vidět parodické mše i se směšnými kázáními, humorné scénky zapojené do liturgických her a slyšet satirické písně na kleriky.

Navzdory všem doporučením nebyl mnichům a jeptiškám humor nijak cizí – jejich vlastní manuskripty jsou toho nejlepším důkazem (iluminace jsou plné sexuálních narážek a fekálního humoru, zvířat napodobujících církevní i světské autority, a ani texty nejsou vždy zcela vážné). Z českého prostředí mám obvlášť ráda kolofon De civitate Dei (40. léta 12. století) v podobě autoportrétu knižních iluminátorů Hildeberta a jeho pomocníka Everwina, které při práci souží myš, jež okusuje Hildebertův chléb a Hildebert se na ni právě chystá hodit pemzu.

Hildebert a Everwin, De civitate Dei, 1140

V knize na pulpitu je napsáno: „Pessime mus, saepius me provocas ad iram. Ut te Deus perdat.“ (Nejbídnější myši, stále mne provokuješ až k hněvu. Ať tě Bůh zatratí!)

Poněkud obhroublejší glosy nám zanechal neznámý autor (prý ne samotné svatojiřské jeptišky, jejichž rukpis byl jiný) v Antifonáři svatojiřském (samotný antifonář je ze 70. – 90. let 13. století, glosy z přelomu 13. a 14. století): „Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se vále. Tet anjelík jmieše lokti ptilík“, „Lector Vitus nekrásný kurvy syn“ a „Berhel, socius Viti, černý jako zmek“ („zmek“ = čert).

Vše přisprostlé, parodické a lehkovážné samozřejmě bavilo i ostatní společenské vrstvy. Dnes můžeme stopy humoru nejhrubšího zrna číst z některých soch či z dochovaných košilatých masopustní a jiných her, ze sepsaných komických příběhů či z dochovaných kupletů. Elegantnější a sofistikovanější humor nám zanechala dvorská kultura, i když ani tam nemá smysl dělat si iluze, že nakonec bylo pointou něco výrazně vznešenějšího než oklamaný paroháč nebo zesměšněný klerik.

Máloco je tak kulturně podmíněné jako humor. Vtipy zkrátka nestárnou dobře. Řada humorných prvků, které středověcí čtenáři a diváci oceňovali, je pro nás dnes těžko srozumitelná a někdy je ani nepoznáme, zvlášť když jsou obsaženy v jinak vážném textu pro jeho oživení (zdá se, že středověcí autoři rádi směšovali vážná a odlehčená témata). Příklad byzantského vtipu z raného středověku:

Muž jde po ulici, když tu ho náhle dohoní jeho soused a říká: „Hej! Tvůj dům je v plamenech!“ „Neboj,“ odpoví muž, „mám od něj klíč.“ Jestli nám dnes anekdota přijde vtipná, je to nejspíš absurditou poslední repliky, v Byzanci však byla mužova odpověď vtipná proto, že se jednalo o odseknutí ve smyslu „Starej se o sebe!“

Některé věci ovšem zůstávají stále stejné – vtipy o podváděným manželech, provokacích, odplatách a přelstění boháčů vykutáleným chudákem. Velmi oblíbený fekální a obscénní humor je srozumitelný i dnes, stejně jako napodobování – zvířata či šašci imitující ctihodné pány a dámy. Jako směšné se jevilo i převracení společenských rolí (např. ženy bojovnice, ženy ovládající svého muže). Tehdy častý výsměch fyzickým deformacím nám dnes přijde spíš nevkusný.

Luttrellský žaltář, ženy bránící své město květinami

Aquamanile ve tvaru of Aristotela a Phylis, pozdní 14. st.

Asi nejstarší čistě zábavnou formou textů, která se nám dochovala už od raného středověku, jsou hádanky. Zřejmě jich kolovalo v ústním podání velké množství, my se dnes těšíme ale hlavně z těch zapsaných, jejichž pravzorem je pozdně antický spis sepsaný Symposiem obsahující na sto veršovaných hádanek. Velká část středověkých hádanek jsou spíše hlavolamy a slovní hříčky, některé ale fungují jako překvapivé vtipy:

„Říká se, že tato jistá věc někdy roste, nabývá na objemu, vstává a zvedá látku, která ji zakrývá. Hrdá novomanželka sevřela ten zázrak bez kostí, královská dcera skryla tuto zduřelou věc pod šaty.“
„Divná věc visí u mužova stehna, schována pod oděvem. Ve své hlavě má dírku. Je neohebná a pevná a její pevnost sklízí odměnu. Někdy muž povytáhne svůj oděv nad kolena, aby vstrčil tu visící věc do staré dírky vhodné hloubky, do níž ji už strkal mnohokrát před tím.“

(zdrojem obou je rozsáhlá sbírka hádanek v latinsky psané Exeterské knize z Anglie 10. století)

Možná ne nutně nejvtipnější, ale rozhodně nejlaskavější a nejdojemnější sbírku hádanek sepsal na konci 9. století pro svého žáka Pipina (syna Karla Velikého) mnich a učitel Alcuin, když byli od sebe po nějaký čas vzdáleni. Alcuin patřil k těm vzácným osobnostem středověku, které měly skutečné pochopení pro neposedné školáky a jako učitel a mistr Karlovy dvorské školy vymýšlel, jak učit své svěřence latinu a jiné hrůzy trochu zábavnou formou – např. gramatiku prezentovanou jako dialog dvou školáků nebo matematické úlohy ve formě hádanek. Znáte tu o muži, který musí převézt přes řeku zelí, kozu a vlka na loďce, kam se vejdou vždy jen dvě komodity? Tak ta je zřejmě jeho dílem!

Alcuinovo hádankové dílko pro tehdy asi patnáctiletého Pipina (Disputatio regalis et nobilissimi iuvenis Pippini cum Albino scholastico) se vymyká všem podobným, protože kombinuje vážně míněný typ dialogu o světě (např. Co je to dopis? Němý posel.), dialog o paradoxech božího stvoření (Kdo zemřel, ačkoliv se nikdy nenarodil? Adam.) a hravé hádanky, vylepšené tím, že Pipin místo toho, aby na ně odpověděl, odpověď Alcuinovi (a čtenáři) jen naznačí. Pár ukázek:

A: „Viděl jsem mrtvého sedět na živém a v chechotu toho mrtvého, živý zahynul.“ P: „Toho znají naši kuchaři.“
A: „Viděl jsem letící ženu s železným zobanem a dřevěným tělem a s ocasem z peří, jak nese smrt.“ P: „Toť žena milovaná vojáky.“

Celý dopis pak končí odkazem na pozdně antické dílo podobného druhu věnované císaři Hadrianovi a zároveň vřelým pozdravem ze vzdálené Anglie:

A: „Co je němý posel?“ P: „To, co držím ve své ruce.“ A: „Co držíš ve své ruce?“ P: „Tvůj dopis, mistře.“ A: „Šťastné čtení, synu!“

Podobný vytříbený styl laskavého humoru je ve středověku výjimečný. I nobilita se nejčastěji bavila věcmi, které nám dnes mohou připadat vulgární či morbidní. Výstižně to ukazují místa z rytířských eposů, která měla posluchače/čtenáře pobavit: ironický výsměch před souboji či tupení poraženého protivníka. Rytíři chystající se k boji zesměšňují často svého soka tím, že ho přirovnávají ke klerikům. Zdá se, že už samotná představa, že bojovník je v něčem podobný mnichovi či knězi byla pro urozené posluchače k popukání. Ještě šťavnatější jsou pak metaforické posměšky na adresu zraněných, zohyzděných či zabitých protivníků: protivník s useknutým skalpem je přirovnáván k beranu s uříznutými rohy nebo ke kardinálu (krvavý skalp = rudý klobouk), hlava soupeře s vypíchnutým okem k hradu, který ztratil jednu ze svých hlídek a možná přijde i o tu druhou, mrtvola pak například k lenochovi, který zaspal.

Jak se společenské mravy zjemňovaly, stávalo se ve vrcholném a pozdním středověku mezi šlechtou oblíbeným terčem vtipů také nedostatečně vybrané chování (např. v díle Wolframa von Eschenbach nebo Neidharta, oba 13. století). Úspěch slavily také různé dvojsmysly – např. píseň vyzývající dámu k tanci takovými slovy, že není jasné, zda není dáma vyzývána k mnohem intimnější aktivitě.

Zcela přízemní vtípky byly součástí liturgických her – směsice vážných biblických výjevů a odlehčených frašek. U nás máme Mastičkáře (počátek 14. století) – humorný úvod k velikonoční Hře tří Marií, nejstarší české liturgické hře, která pojednává o matce Ježíše, Marii Magdaleně a Lazarově sestře, jak jdou k hrobu Kristovu. Mastičkář je v zásadě přisprostlá satirická fraška o šarlatánech prodávajících své „zázračné“ masti na pražských tržištích. V jiných zemích se zase dochovaly vánoční scény o zvěstování Panně Marii zobrazující sv. Josefa, jak si zoufá, že je paroháč, a snaží se z Panny Marie dostat jméno otce jejího dítěte. Je to právě Josefovo ponížení, stáří a impotence, z čeho si tyto hry tropí žerty. Chudáci podvádění manželé byli asi nejčastějším předmětem anekdot – spolu s napálenými boháči a hloupými svedenými ženskými. Několik anekdot z italské sbírky Poggia Braccioliniho (1380-1459) Facetiae je tady:

Otec mého přítele měl aférku s ženou jednoho koktavého hlupáka. Jedné noci, když manžel neměl být doma, zaklepal na její dveře a žádal ji, aby mu otevřela, přičemž napodobil hlas a koktání jejího manžela. Manžel, který byl v tu chvíli doma, zavolal na svou ženu: „Giovanno, otevři dveře, Giovanno, pusť ho dovnitř, vždyť to vypadá, že jsem to já.“
Francesco Quartnense, florentský kupec, pobýval v Janově se svou ženou a rodinou. Jeho děti byly velmi vyhublé, zatímco děti Janovanů byly většinou zdravé a silné. Jednoho dne se ho kdosi tázal, proč jsou jeho děti tak slabé konstituce v porovnání s těmi janovskými, a on odvětil: „To se stane velmi snadno. Já na dělání svých dětí pracuji sám, zatímco vy Janované k tomu máte spoustu asistentů.“ Je pravda, že většina Janovanů krátce po svatbě vyplouvá na moře a nechává své ženy po celé roky v péči ostatních mužů.

Ne příliš důvtipný mnich ohnivě kázal v Tivoli a bouřil proti hříchu cizoložství, který vykresloval v těch nejčernějších barvách. „Je to tak strašlivý hřích,“ prohlašoval, „že bych raději smilnil s deseti pannami než s jedinou vdanou ženou!“ Velká část posluchačů naprosto sdílela jeho preference.
Velmi tlustý opat Septimo potkal jednoho večera cestou do Florencie venkovana a ptá se ho: „Myslíš, že ještě projdu branou?“ Přirozeně měl na mysli, zda stihne k branám města dorazit před tím, než se na noc zavřou. Avšak venkovan, když viděl opatovu mohutnou postavu, odpověděl: „Určitě! Vždyť jí projde i celý valník slámy, proč bys jí neprošel ty?“
Jeden můj známý, Florenťan, musel pod tlakem okolností v Římě narychlo pořídit koně. Smlouval o cenu s handlířem, který po něm chtěl přemrštěnou cenu 25 dukátů. Můj známý mu nabídl, že mu zaplatí 15 v hotovosti hned a zbytek mu bude dlužit, s čímž handlíř souhlasil. Následujícího dne žádal handlíř po kupci, aby zaplatil svůj dluh, ale kupec odmítl se slovy: „Musíme dodržet svou dohodu: bylo umluveno, že ti budu dlužit. Kdybych ti zaplatil, porušil bych přece svůj závazek.“

V podobném duchu se nesou soubory komických příběhů. Nejdříve se s nimi setkáváme ve Francii (už od 12. století), kde se nazývají fablieux. Později se podobné spisky šíří i Svatou říší římskou, kde se komické příběhy Schwankmären paradoxně vyvinou od konce 12. století z naučných moralit. Z italské produkce je známý Boccacciův Dekameron, z Anglie a Walesu Dame Sirith a Chaucerovy Canterburské povídky. Všechny zmíněné texty mají společné to, že jsou v nich hlavním zdrojem pobavení milostné eskapády. Jak byl podobný žánr populární, je vidět na tom, že se po vynálezu knihtisku knihy obsahující humorné příběhy velmi často vydávaly a skvěle prodávaly – někdy šlo o čistě humornou literaturu, někdy o směs vtipných a vážných příběhů.

Ve světě, kde zcela klíčovou roli hrála osobní a rodinná čest, byl výsměch mimo jiné způsobem, jak lidi přimět k žádoucímu chování, takže zesměšnění bylo obvyklou součástí trestů. Potrestání zločinců či výtržníků bylo proto oblíbenou lidovou podívanou. Na druhou stranu v zájmu zachování určité úrovně veřejné morálky, zakazovala zejména některá německá města některé rozpustilé chování na veřejnosti: určité sprosté písně, příliš divoké vtípky během masopustu apod.

Zdá se, že humor často sloužil k uvolňování napětí mezi vládnoucími a ovládanými. Tropit si žerty ze silnějšího bylo koneckonců to jediné, co slabším zbývalo. V tomto ohledu nesmíme zapomínat na roli oficiálních dvorních šašků, kteří si mohli dovolit vmést mocným do tváře i kritiku, byla-li zabalena do žertu.

Vtipem o dvorním šaškovi se s vámi také rozloučím. Bohužel není historický, ale moderní (a navíc trochu lingvistický):

Jeden král sděluje druhému: „Můj šašek polyká meče!“ Druhý udiveně kroutí hlavou a odpoví: „Můj polyká mlaskaje.“

Zdroje fotografií (zbytek má volnou licenci):

http://counterlightsrantsandblather1.blogspot.cz/2014/08/this-world-with-devils-filled.html

http://www.metmuseum.org/toah/works-of-art/1975.1.1416

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Cath%C3%A9drale_de_Reims_en_2008.JPG?uselang=cs – autor: Campiana

Prameny:

COXON, Sebastian. Laughter and narrative in the later Middle Ages: German comic tales 1350-1525. London: Legenda, 2008, 214 p. ISBN 190598183x.

Halsall, Guy (ed.): Humour, history and politics in late antiquity and the early Middle Ages. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. – úvod: http://assets.cambridge.org/97805218/11163/frontmatter/9780521811163_frontmatter.pdf; BAYLESS, Martha: Kapitola 7 téhož: http://www.mgh-bibliothek.de/dokumente/a/a110910.pdf

HITT, Jack. Off the road: a modern-day walk down the Pilgrim’s Route into Spain. 1st Simon. New York: Simon, c2005, 255 p. ISBN 07-432-6111-9.

Horowitz, J., & Menache, S. (1994). L’humour en chaire: Le rire dans l’Eglise médiévale. Genève: Labor et Fides.

https://mymedievallife.files.wordpress.com/2011/09/medieval-humour.pdf

http://unusualhistoricals.blogspot.cz/2010/01/humor-ribaldry-in-middle-ages.html

http://www.medievalists.net/2015/01/20/laughing-middle-ages/

http://www.medievalists.net/2013/08/30/medieval-jokes/

http://www.medievalists.net/files/09012329.pdf

https://text.nkp.cz/o-knihovne/zakladni-informace/klementinska-nej/nejstarsi-charakteristiky

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hildebert_a_Everwin

Mužský oděv ve středověku II.

V dnešním článku navážeme na starší články o mužském oděvu v raném středověku a ženském oděvu ve vrcholném středověku a podíváme se na to, jak se oblékali muži od 12. století do počátku 15. století.

Bliaut, surcot a další novinky

Tunika, které jsme věnovali tolik prostoru v předchozím článku, je i nadále základním oděvem. Od 12. století se postupně stává oděv přiléhavějším (u mužů i u žen) a svůdnějším, začíná se objevovat šněrování, do módy přicházejí i u mužů dlouhé vlasy, delší tuniky a širší rukávy, současně ale přetrvávají i jednodušší formy mužského oděvu. Oblíbeným šatem vyšších vrstev je bliaut (někdy též bliaud, bliaund) – dlouhá splývavá tunika s dlouhými rukávy z jemné látky (hedvábí), přepásaná v pase či pod pasem tak, aby vzniklo splývavé řasení (někdy umocněné sámky).

Manuscript Morálií knihy Job, 12.st., Dijon: vyobrazení sv. Jiřího jako noblesního rytíře s delšími vlasy a v bliautu s širokými rukávy přes tuniku s úzkými, všimněte si odvážného rozparku a pásku, který bliaut zpravidla doplňoval; sochy jsou z katedrály v Chartres, 1160: krásně řasené bliauty a typické pásky

13. století přináší v odívání opět určitý příklon k jednoduchosti a pohodlí oproti století předchozímu. Do módy přichází surcot – svrchní oděv bez rukávů s širším průramkem, nošený přes tuniku, která měla úzké rukávy, u mužů nezřídka s kápí a s rozparky v sukni, praktickými při jízdě na koni (a občas kritizovanými pro svou necudnost). Surcot je u mužů volnější než u žen.

Reinmar von Brennberg: Codex Manesse, 1. čtvrtina 14.st.: cotte a podšívaný surcot, ozdobný opasek, násilníci mají krátké tuniky a jednoduché přilby

Otto I. v Míšni, pol. 13.st.: cotte a surcot bez rukávů, plášť podšitý hermelínem

Pohřební oděv Rudolfa I. Habsurského, poč. 14.st.

Rukávy či prostřih výstřihu tuniky bývá někdy zdoben dlouhou řadou ozdobných knoflíků. Do módy přichází v některých částech Evropy hladce oholená tvář a kadeření vlasů, tolik oblíbené i později ve 14. století.

Codex Manesse, 1. čtvrtina 14.st.: šermíři a jejich kadeřené vlasy, věnec a zdobný klobouk přes čapku

Vrcholný středověk doplňuje druhy plášťů zmiňované v prvním díle článku o karnáč, široký plášť, který se přetahoval přes hlavu a často se objevuje ve tvaru peleríny, někdy s rukávy, a o hérigaut s kapucí, dlouhými rukávy (někdy s volně visícími spodními částmi rukávů), přetahovaný přes hlavu. Od konce 13. století je populární také kapuce s krátkou pelerínkou.

Maciejowského bible, 13.st.: šitý plášť s kapucí a volnými rukávy

Svatba, první čtvrtina 14.st. — Garnach neboli karnáč; všimněte si také ženichových bot, první čtvrtina 14.st.

Cotte-hardie, kalhoty, kabátec

Od konce 13. století je rovněž módní tzv. cotte-hardie – vpředu otevřený svrchní oděv s volně visícími rukávy a na hrudi zapínaný na knoflíky, oblékaný přes surcot. V druhé polovině 14. století se tentýž pojem používá pro kabátce, často z několika barev, s úzkými rukávy.

Svatba, pol. 14. st. — Cotte-hardie, pol. 14. st.

Čím barevnější šaty, tím lépe samozřejmě. Na obrázku vlevo vidíte kromě děleného oděvu mi-parti a krásně gotické barevnosti i některé nezbytné doplňky: rukavice, klobouk se zvednutou krempou a opasek.

Doplňky, měšce a zbraně se často věšely na pás, některé volné svrchní oděvy byly kvůli tomu vybaveny vhodnými úzkými prostřihy, aby na své věci majitel opasku dosáhl (na jednom z obrázků níže je najdete na modrých šatech jedné z dam).

14. století znamená počátek propracovaných střihů, které umožňovaly, aby byl oděv patřičně přiléhavý: dokonalejší nasazení rukávů do průramku, úzké nohavice, rukávy i pas. Vedle osvojení si střihu mělo na přiléhavost oděvu vliv i používání záševků, šněrování a zapínání (zejména knoflíků).

Do módy přicházejí v polovině 14. století pachy upevňované na rukávy. Další libůstkou jsou rozstříhané lemy oděvů (kápí, rukávů, plášťů či spodní lemy) či mohutné pytlovité rukávy.

Iluminace z pol. 14.st.: módní vypasované kabátce s dlouhými řadami knoflíků vpředu, pachy, prostřihy lemující oděv, u dam si můžete všimnout typických účesů a prostřihu v surcotu na přidržení cotte, také výstřihy se nám povážlivě zvětšily ;) — Iluminace z pol. 14.st.: pelerínky, módní vypasované kabátce s dlouhými řadami knoflíků vpředu, pachy, prostřihy lemující oděv, u dam si můžete všimnout typických účesů a prostřihu v surcotu na přidržení cotte, také výstřihy se nám povážlivě zvětšily 😉

Prošívané vatované kabátce původně sloužily jen ochraně těla před otlaky od zbroje, postupně se však stávají běžnou oděvní součástí. Setkáváme se u nich s názvy francouzskými pourpoint a doublet či německým wams. Vatování a prošívání umožňovalo tvarovaní kabátce tak, aby bylo dosaženo módní siluety – zejména vycpaného hrudníku, který dával vyniknout štíhlému pasu a rovným bokům. Koncem 14. století se notně vycpaný wams nosí nejčastěji se stojatým límcem nebo naopak bez límce s hlubokým výstřihem do V.

Konec 14.st. - ukázky vypasovaných oděvů a vycpávaných hrudí — Konec 14.st. – ukázky vypasovaných oděvů a vycpávaných hrudí

Elegantní silueta se štíhlým pasem je ještě zdůrazněna nízko zavěšeným opaskem. Zajímavostí jsou upnuté nohavice, které se šily na míru z šikmo střižené látky a někdy byly doplněny podešví, takže se jednalo o jakési kalhoty a boty v jednom. Aby nohavice držely na těle, často se za poutka přivazovaly k jiným částem oděvu, např. k tunice či ke kabátci, používány byly také podvazky, někdy však jen ozdobné.

Od druhé poloviny 14. století se mužská tunika zkracuje a začínají se nosit krátké kabátce. S tím souvisí, že se nohavice začínají doplňovat trojúhelníkovými kusy látky, zakrývajícími intimní partie, a spojením dříve oddělených nohavic vznikají kalhoty.

Nemravně kratičké kabátce, jaké vidíme výše, byly kritizovány u řady mocných mužů (nevyhnul se tomu ani mladý Karel IV.), z církevních pořádků zase víme, že i někteří kněží si potrpěli na tak odvážnou módu a vyhledávali pestré barvy, což se nelíbilo jejich nadřízeným.

Visící voják - 1250 — Obléhání: rytíři ve zbroji, 1250

Původ v oděvu válečníka měla i další součást mužského šatu. Kromě výše zmiňovaného wamsu, který rytíři oblékali pod brnění a kroužkové košile, se naopak přes zbroj odívala svrchní suknice – varkoč (nebo též vafnrok), nošený už od 12. století.

Codex_Manesse_052r_Walther_von_Klingen_(detail_2) — Codex Manesse: varkoč, chochol, poč. 14.st.

V první polovině 14. století je varkoč většinou bez rukávů, o délce po kolena či do poloviny lýtek. Další součástí oděvu ke zbroji byl chochol na přilbici (klenot, fanfrnoch) a plášť. Tyto oděvy nesly obvykle barvy a znak svého nositele nebo jeho pána či jeho vyvolené dámy – v těchto dobách, kdy zamilovanost byla dávána veřejně na odiv, oblékali rytíři barvy těch dam, kterým zrovna patřilo jejich srdce, ať už byly vdané či svobodné.

Bot se nám dochovalo podstatně více než oděvů, díky tomu víme, že si vrcholný středověk potrpěl na špičaté, ozdobně vyšívané či dírkované boty (z nichž prosvítaly barevné nohavice), které ovšem jejich majitelé chránili před nepřízní počasí dřeváky.

Dřeváky z Walraversijde, Belgie, 1465, foto - JoJan — Dřeváky z Walraversijde, Belgie, 1465, foto – JoJan

Ukázka módy doby Karla IV.:

Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, kol. 1371

Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, kol. 1371, detail - Václav IV. — Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, detail – Václav IV.

Ze vzorovaných látek přecházejí oči. Vlasy i vousy mají urození muži pečlivě upravené. Velká pozornost se věnuje i šperkům.

24 The_Wilton_Diptych, The young Richard II of England, 1395 - 99 — Wiltonský diptyh, levé křídlo, 1395 – 99, Richard II. a světci

Wiltonský diptych, detail hlav: kadeření vlasů a vousů, nádherné šperky, damešek — Wiltonský diptych, detail hlav: kadeření vlasů a vousů, nádherné šperky, damašek

Wiltonský diptych, detail oděvů: damašek, pláště s hermelínem, spony, lehce rozšířené a ohrnuté rukávy spodní tuniky, široké rukávy svrchní

Přechod od vrcholného středověku ke středověku pozdnímu znamená v módě vyšších vrstev stále více extravagance a zdobnosti.

Svatba Filipa Burgundského a Markéty Flanderské, poslední čtvrtina 14.st., iluminace — Svatba Filipa Burgundského a Markéty Flanderské, muži v huppelande, mídní klobouky, pytlovité rukávy a přemíra látky, poslední čtvrtina 14.st.

Svatba z francouzského rukopisu, první čtvrtina 15.st.

Sukně mužského i ženského oděvu se prodlužují do vleček a bohatého řasení, aby bylo jasné, že jejich majitel má na to koupit sáhy látky. Koncem 14. a počátkem 15. století přichází do módy bohatý plášť huppelande často s velmi dlouhými širokými rukávy, existující v mnoha tvarových variantách. Nosí ho muži i ženy. Více než popis asi poslouží obrázek níže, který zobrazuje huppelande z počátku 15. století. Starší formy byly spíše delší, s vlečkou.

32 Les_Très_Riches_Heures_du_duc_de_Berry_Janvier, Houppelande — Bratři z Limburka: Přebohaté hodinky vévody z Berry: huppelande, ozdobné prostřihované lemy, čapky, krátké účesy, decentní mi-parti, doplňky zavěšené na opasku, první čtvrtina 15.st.

Některé základní střihy naleznete např. zde: http://www.curiavitkov.cz/clanek24.html nebo zde: http://www.kostym.cz/.

Zdroje

Móda: obrazové dějiny oblékání a stylu. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013, 480 s. ISBN 978-80-242-4170-8.

KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání. Středověk. Praha: Lidové noviny, 2001. ISBN 80710614684.

http://www.kostym.cz/

https://maniacalmedievalist.wordpress.com/2012/11/page/2/

http://people.virginia.edu/~jlc5f/Costumes/Assign3.htm

https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Fashion_by_century

http://www.pragueout.cz/umeni/articles/kralovsky-snatek-8745

https://www.flickr.com/photos/beuel_sued/7431613404

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Walraversijde49.jpg.

.

12. století 13. století 14. století 15. století boty gotika Lucemburkové móda oděv středověk účesy

Mužský oděv ve středověku I.

Londýnští krejčí 2. pol 13.st.

Co bylo v článku o ženském oděvu napsáno obecně o barvách, materiálech a některých oděvních detailech, platí v mnoha případech i pro oděv mužský. Mezi muži byly na jejich šatech ještě výrazněji poznat společenské rozdíly: příslušnost k určitému stavu, sociální vrstvě či povolání. Nejen duchovní, řeholníci a rytíři měli svůj typický oděv, ale také jednotlivé cechy (kytlice rozpoznatelné podle barev a znaků), lékaři, akademici či opovrhovaní kati.

I muži si potrpěli na výraznou barevnost, zdobnost a luxus úplně stejně jako ženy, což bylo kritizováno moralisty snad ve všech obdobích.

Ani postavy Královských intrik se podobnému moralizování tak docela nevyhnuly, poslechněme si například komentář Jakuba na adresu mladého Hynka z Dubé:

„Postupně se tato larva zřejmě mění v motýla, což není u muže zas až tak hezký pohled. Libuje si v zářivě barevném oblečení, v kratičkých kabátcích odhalujících stehna a kloboucích s péry. Své plavé vlasy si kadeří, holí se a voní. Když jsme ho s Adelheidou „náhodou“ potkali u Tří orlů, měl na sobě modrý kabátec s červenými rukávy, červeně podšitý zelený plášť, zelené nohavice a modro-zelený klobouk s pavími pery.“ (Královské intriky)

Mistr Registra Gregorii, Ota III., konec 10.st.: dlouhá spodní vrstva je buď dlouhá tunika nebo alba, přes ni ozdobná dalmatika s bohatým lemováním a hlavně císařský pláť, překvapivě ne purpurový, sepnutý na rameni (půlkruhový?), uzavřené "byzantské" boty s knoflíky — Mistr Registra Gregorii, Ota III., konec 10.st.: dlouhá spodní vrstva je buď dlouhá tunika nebo alba, přes ni ozdobná purpurová dalmatika s bohatým lemováním a hlavně císařský pláť, překvapivě ne purpurový, sepnutý na rameni (půlkruhový?), uzavřené „byzantské“ boty s knoflíky

Než však mohl vývoj vůbec dospět do takové lascivní podoby, jakou znechuceně popisuje Jakub, uplynulo hodně času. Vrátíme-li se o několik staletí zpět do období raného středověku, zaujmou nás jistě oděvy císařů.

Císařský oděv vycházel z římských tradic a skládal se ze spodní tuniky, alby, svrchní dalmatiky a honosného, nejčastěji purpurového pláště sepnutého na rameni. Dalmatika bývala překrásně zdobená lemy. Na nohou takto oficiálně oděný císař nosil římské sandále nebo uzavřené byzantské boty. Nutnými atributy jsou samozřejmě koruna, žezlo a říšské jablko.

Meister des Registrum Gregorii - Ota II. nebo III. konec 10.st.: tady už je plášť jak se sluší purpurový, způsob, jímž jsou oba císaři zpodobněni není náhodný - frontálně a na tomto obrázku dokonce s tzv. "císařským kolenem" (lehce zvednutým), to je pozice vyhraněná Kristu-soudci a císařům — Meister des Registrum Gregorii – Ota II. nebo III. konec 10.st.: tady už je plášť jak se sluší purpurový, způsob, jímž jsou oba císaři zpodobněni není náhodný – frontálně a na tomto obrázku dokonce s tzv. „císařským kolenem“ (lehce zvednutým), to je pozice vyhraněná Kristu-soudci a císařům

V prostředí Franské říše byly oblíbené i krátké varianty tunik a plášťů, které mohly být často praktičtější pro pohyb. S oblibou je nosili i někteří císaři, například Karel Veliký.

Také ve středoevropském prostředí se s krátkými tunikami setkáme. Módní jsou od konce 10. století kalhoty a různá druhy zavinutí nohou, často velmi ozdobná. To můžeme vidět jak na iluminaci Gumpoldovy legendy.

Gumpoldova legenda, 1006: krátká tunika s lemováním, na nohou ovinky

Uherský žaltář, Anglie c. 1170: tuniky dlouhé po kolena s typickým výstřihem, kalhoty a špičaté boty

Evropa zdědila z antiky tradici oděvů aranžovaných na tělo z větších obdélníkových kusů látek, nicméně už od raného středověku se objevují i oděvy šité. Základem mužského oděvu byla jednoduchá tunika, přetahovaná přes hlavu (v podstatě šlo o dva sešité obdélníky s rukávy a s výstřihem – někdy s rozparkem u krku, někdy do V či kulatým, preference se měnily podle období a regionu).

Hortus Deliciarum, 2. pol. 12.st.: vysoce postavený muž vlevo je v dlouhé tunice s bohatým lemováním a s podšitým pláštěm sepnutým na rameni, druhý muž má na sobě krátkou svrchní a spodní tuniku a kalhoty.

Postupně se alespoň u těch, kdo na to měli, tunika dělí na spodní (košili – casula, camisia) a svrchní, která je u spodiny jednoduchá, u urozených nápadně zdobená.

Uherský žaltář, c. 1170: svrchní tunika s ohrnutými rukávy, typický stupňovitě sestříhaný účes

Pod svrchní tuniku se kromě spodní tuniky oblékají spodky, případně předchůdce kalhot – braccas – či nohavic – hosa. Ty upevňovaly pod koleny řemínky nebo byly doplněné ovinky kolem lýtek, někdy snad také punčochami. Navrch se mohli ti urozenější či majetnější přiodít ještě pláštěm.

Prostý oděv - 13.st. - všimněte si, že ani vesničané se nebojí barev, spodky mají jen aranžované, ne šité, za pozornost stojí i oblíbené čepičky — Prostý oděv – 13.st. – všimněte si, že ani vesničané se nebojí barev, spodky mají jen aranžované, ne šité, za pozornost stojí i oblíbené čepičky

Pláště se zpočátku nosí jen aranžované, bez rukávů, a to buď polokruhové nebo obdélné, někdy s připojenou kapucí či kuklou. Na rameni je drží po římském způsobu spona. Teprve postupně se od 12. století objevují i pláště spínané vpředu. Nejobvyklejšími plášti jsou tzv. sagum (jednoduchý obdélný plášť spojovaný sponou) a caracalla (přetahovaný přes hlavu, s dlouhými rukávy sahajícími až ke koleni, často s kapucí). Česky se plášť nazýval krzno.

Geoffrey z Anjou, 12.st.: svrchní tunika po lýtka, pod ní dlouhá spodní tunika, štít a čapka zdobená rodovým erbem; obrázek překreslený prostorově

Oblíbené kapuce, kápě a kukly byly někdy odepínací, jindy součástí pláště. Od 11. století se nosí čím dál častěji také jednoduchá polokulovitá čapka. Po celý středověk je u mužů i žen oblíbený jednoduchý bílý plátěný čepec zavazovaný pod bradou, někteří ho nosili jako jedinou pokrývku hlavy (zejm. lékaři a lékárníci), jindy se oblékal pod jinou pokrývku jako ochrana (např. pod přilbici, korunu nebo pod klobouk). Klobouky bývaly opatřené šňůrkou, která umožňovala klobouk sejmout a nechat volně viset na ramenou.

Vzhled šatu samozřejmě nevycházel jen z praktických požadavků, ale odrážel postavení svého nositele, ti nejvznešenější dávali najevo své postavení sponami a šperky všeho druhu, často zdobenými drahými kameny, a také nákladnými materiály oděvu (kvalitním barevným suknem, hedvábím, vyšívanými tkaninami či tkaninami s vetkaným zlatem, damašky a kožešinami).

Účesy

Můžeme-li soudit z dobových iluminacích, v raném středověku byly u mužů časté krátké účesy vycházející z účesů římských. Už od 11. století se často setkáváme s úhledným postupně sestříhaným účesem z delších vlasů, jaký vidíte např. na vyobrazení z Vyšehradského kodexu nebo na obrázcích z Uherského žaltáře. Na některých vyobrazeních mají muži vlasy kadeřené.

Boty

Obuvi by bylo třeba věnovat samostatný článek, prozatím sem dám jen ukázku snad nejtypičtějšího typu bot raného středověku.

Replika prostých středověkých bot, foto - Oydman. — Replika prostých středověkých bot, foto – Oydman.

Střihy základních mužský oděvů od spodních kalhot přes ovinky až po tuniku a plášť naleznete např. zde: http://www.curiavitkov.cz/clanek24.html nebo zde: http://www.kostym.cz/.

Zdroje

Móda: obrazové dějiny oblékání a stylu. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013, 480 s. ISBN 978-80-242-4170-8.

KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání. Středověk. Praha: Lidové noviny, 2001. ISBN 80710614684.

http://www.kostym.cz/

https://maniacalmedievalist.wordpress.com/2012/11/page/2/

http://people.virginia.edu/~jlc5f/Costumes/Assign3.htm

https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Fashion_by_century

https://en.wikipedia.org/wiki/File:TurnShoe.JPG.

10. století 11. století 12. století 13. století barvy boty gotika móda oděv románský sloh středověk účesy

Po stopách středověké hudby – gregoriánský chorál

Chceme-li se vydat po stopách nejstarších evropských melodií a písní, musíme následovat cestu, která v Královských intrikách tolik lákala Adama – tedy seznámit se s životem mnichů v klášteře.

Mniši zděšení náročnou notací ;), Breviář ze Stowe, 1322-1325

Neznamená to samozřejmě, že mimo církev hudba v Evropě neexistovala, jen zkrátka řeholníci na rozdíl od lidí neučených dokázali liturgickou hudbu častěji zaznamenat a tím vlastně umožnili, abychom ji poznávali i my dnes.

Nejrozvinutější podobou liturgického zpěvu byl gregoriánský chorál, jehož označení je odvozeno od jména papeže Řehoře Velikého, jelikož právě díky jeho reformě se vlastně chorál začal vyvíjet. Gregoriánský chorál vznikal zhruba v 10. – 14. století a jeho složité melodie, které jako by tvořily svými strmými výškami a propady, drobnými ornamenty a „věčným“, neodměřovaným tempem cosi jako protějšek k nebesům se tyčící gotické katedrály, doprovázely mše svaté ve většině kostelů i klášterů.

Puer natus est/Dítě se nám narodilo vyjadřující radost z oznámení narození Spasitele: www.youtube.com/watch?v=sp-fWQxbtq0

Chorál vrcholného středověku dnes ohromuje složitostí, krásou a díky používání stupnic-modalit, které se moderní evropské hudbě postupně odcizily, také starodávnou exotičností. Úplné počátky evropské středověké hudby však musíme hledat v ještě dřívějších stoletích.

K tomu, abychom pochopili roli hudby v klášterním životě, je třeba se podívat na to, jak vlastně vypadal takový obyčejný den středověkého mnicha. Svatý Benedikt (který žil v 6. století), zakladatel nejstaršího mnišského řádu benediktinů, se v regulích, jež sepsal pro své následovníky, odkazuje na slova žalmu 119: „Sedmkrát za den chválím Tě…“ a určuje mnichům sedm modliteb, tzv. hodinek, v průběhu celého dne (a prakticky i noci).

Dominikáni a františkáni na knižní iluminaci, 1250-62 — Zpívající dominikáni a františkáni na knižní iluminaci, 1250-62

Mniši během těchto každodenních modliteb meditovali především nad žalmy, v menší míře také nad jinými texty z Bible. Texty samozřejmě recitovali v latině, tehdejším jazyce vzdělanců. Můžeme se dohadovat, že z původní recitace zpívané rovným tónem se postupně odkryla latina jako „skrytá melodie,“ především pro své pravidelné přízvuky a intonování začátků a konců vět. Prosté recitace se tedy postupně vyvinuly do melodií čím dál složitějších, vždy však zcela závislých na původním latinském textu.

Dá se říci, že melodie byla od textu neoddělitelná a sloužila jen jako prostředek k jeho ilustraci, ale také, že pro středověkého mnicha byla společná modlitba bez zpěvu vlastně nemyslitelná.

Iluminace zachycuje legendu o vzniku gregoriánského chorálu – Svatý Řehoř Veliký, inspirován slavičím – božským zpěvem, diktuje melodie sv. Kolumbánovi (Antifonář mnicha Hartkera, počátek 11. stol.) — Iluminace zachycuje legendu o vzniku gregoriánského chorálu – Svatý Řehoř Veliký, inspirován slavičím – božským zpěvem, diktuje melodie sv. Kolumbánovi
(Antifonář mnicha Hartkera, počátek 11. stol.)

Zprvu se patrně rozvíjelo několik tradic liturgického zpěvu, ale díky některým reformám, především karolinské, která proběhla v 9. století, se používané písně sjednotily, takže je pravděpodobné, že ve vrcholném středověku zněla ve všech evropských klášterech stejná liturgická hudba. Díky těmto zásahům, které pravda poněkud násilně potlačily místní tradice, se nám notace pro gregoriánský chorál dochovala v mnoha různých verzích – a snad i díky tomu je pro nás dnes již poměrně snadné zjistit, jak tato středověká hudba vlastně zněla.

Resurrexi, et adhuc tecum sum/Vstal jsem z mrtvých a nyní jsem u Tebe, introitus neděle velikonoční – radost jiného druhu, meditativní: www.youtube.com/watch?v=oPLRZGaqA3A

V pozdějších staletích se také dobře známé písně začaly rozšiřovat o dramatické, přikomponované vsuvky – někdy se u takových „vylepšených“ písní objevují v rukopisech poznámky jako: „Zpívá sbor chlapců,“ „Kněz oděný v bílé říze“ (u replik, které náleží andělu) a podobně – z původně čistého bohoslužebného zpěvu se začalo postupně formovat také liturgické drama.

Na sklonku středověku, kdy se postupně prosazovaly vícehlasé nápěvy, se začaly skládat mše, které kombinovaly části ryze chorální, známé z tradice, s pasážemi složenými již v novém hudebním stylu (tzv. ars nova). Jejich autoři jsou také první neanonymní, nám známí hudební skladatelé – jednalo se například o básníka, skladatele a také sekretáře a přítele Jana Lucemburského, Guillauma de Machaut.

Guillaume de Machaut je prvním skladatelem hudby kompletní mše, kterého dnes známe, navíc skládal i písně světské, ronda, balady a virelai.

V souvislosti se středověkou liturgickou hudbou začali mniši sepisovat také první teoretické spisy o povaze hudby a hledali pomůcky, díky nimž by dokázali systematizovat své poznání hudby a které by zároveň sloužily k její výuce. Vynález solmizačních slabik je jedním z nich. Šlo vlastně jen o jednoduché pojmenování jednotlivých tónů stupnice – ty byly označeny latinskými slabikami, které na ně připadaly v melodii středověkého hymnu Ut queant laxis. Mnich Guido z Arezza vymyslel tento systém už v 11. století, k výuce intervalů a schopnosti číst hudbu z listu se však používá především v románských zemích dodnes.

Středověké nástroje - iluminace ze Cantigas de Santa Maria, 1221–1284 — Středověké hudební nástroje, píšťaly – iluminace ze Cantigas de Santa Maria, 1221–1284

Autorem článku je Barami, která studuje historii a gregoriánský chorál, jemuž se věnuje i profesionálně.

10. století 11. století 12. století 13. století 14. století chorál hudba kláštery Lucemburkové umění

Ženský oděv ve středověku

Jaký oděv se nosil ve středověku? Různý, protože středověk je dlouhé období. O módě v dnešním smyslu – tedy o střídání módních trendů – lze v dějinách evropské civilizace hovořit až od konce 13. století. Tehdy se poprvé každých dvacet třicet let vzhled oblečení výrazně proměňuje – druhy límců, hloubka výstřihů, umístění pasu, rukávy, délka špicí bot, klobouky, typy plášťů – to vše se vyskytuje v mnoha variantách. Oblečení mužů ve středověku podléhalo módním výkyvům snad ještě výrazněji než ženské odívání a často si s ním nezadalo v barevnosti a zdobnosti. V dnešním článku se ale budeme věnovat pouze dámám, a to ještě jen v období vrcholného středověku. O pánech a dalších obdobích si můžete přečíst zde, zde a zde.

šaty ve středověku ženy — Ženský oděv 2. pol. 13. st. – volné šaty svázané v pase, podšité pláště, zajímavý vzor pláště vpravo, zavinutí roušky – tzv. barbette, rukavice, volný oděv svázaný v pase

Středověká silueta

To podle čeho nejsnáze poznáme v odívání jednotlivá historická období, je silueta postavy. Kde se nosil pas? Jaký tvar měly rukávy, jak široké byly sukně? To všechno nám na první pohled prozradí, v jakém odbobí se nacházíme. V raném středověku byly ženské šaty velmi málo tvarované.

Mozaika s císařovnou Theodorou v San Vitale v Ravenně, 6. století

Od 13. století se evropská móda postupně alespoň částečně odpoutává od svého antického dědictví volných oděvů, u nichž bylo možné vytvořit tvarovanější siluetu pouze stažením páskem. Zhruba od poloviny 13. století se opasky nosí spuštěné na horní okraj pánevní kosti.

Oděv 1. pol. 13. stol., Církev a Synagova z Katedrály ve Štrasburku — Oděv 1. pol. 13. stol., Církev a Synagova z katedrály ve Štrasburku, volný oděv s páskem, plášť sepnutý sponou, kadeřené vlasy, úzké rukávy

Konečně se začínají uplatňovat rafinované střihy, přiléhavé siluety a šití oděvů na míru. Střih zmiňuje dobová literatura od 13. století, od 14. století se nosily i velmi těsné a složitě střižené šaty.

Zvětšuje se rozdíl mezi mužským a ženským oděvem, který nebyl v raném středověku příliš patrný – všichni nosili v zásadě dlouhé netvarované hábity, někdy přepásané v pase. Z východu se do Evropy importují přepychové hedvábné látky nádherných barev a drahé kožešiny. Zkrátka pastva pro oči a vítr v peněžence. Nebo spíš v měšci.

Italský brevíř, kol. 1380 - cotte a surcot, nádherné damašky, oválné výstřihy a typické účesy se stuhami — Italský brevíř, kol. 1380 – cotte a surcot (viz níže), nádherné damašky, oválné výstřihy a typické účesy se stuhami

Módní doplňky ve středověku

Nezbytnými doplňky oděvu byly samozřejmě zdobné opasky, rukavice a hlavně boty, u nichž se od poloviny 14. století objevuje ona typická gotická protáhlá špička.

gotické boty — rekonstrukce obuvy 14. st.

2. pol. 14. stol., Velislavova bible - šlojíř s volánem — 2. pol. 14. st., Velislavova bible – šlojíř s volánem

Na obrázku dole vidíme středověkou ženu, jak si vybírá mezi různými pásky, tašvocemi a tobolkami. Na hlavě má slušivý barbette.

středověká žena pásky tašvice — Codex Manesse, cca 1325, středověká žena nakupuje módní doplňky

Oděvní pořádky

Ve společnosti rozdělené na duchovní stav, šlechtu a pracující lid byl oděv důležitým poznávacím znakem toho, do které vrstvy člověk náležel. Spolu s tím, jak měšťané bohatnou díky řemeslům a obchodu, se snaží také vyrovnat rytířům a pánům svými šaty (často pro ně není těžké některé chudnoucí šlechtice i dalece předčít svou garderobou). To se však vyšším společenským vrstvám příliš nezamlouvá, a proto už od 13. století vznikají tzv. oděvní pořádky zakazující měšťanům různé módní výstřelky, šperky a drahé látky, aby rozlišení zůstalo zachováno.

Zpočátku je vydávali panovníci, později i sama města. Přestoupení bylo trestáno různě: nejčastěji pokutou, zabavením přepychového oděvu, veřejnými pracemi, ročním vypovězením z města nebo i šatlavou, kam si ovšem za manželky a dcery chodili sednout jejich manželé a otcové. Tyto podrobné vyhlášky, hojně vydávané hlavně ve 14. století, jsou dnes cenným zdrojem informací o dobové módě, jejích proměnách a používaných názvech oděvů.

Italská móda 14. stol. vyznávala volnější střihy než zbytek Evropy té doby, který vyhledával co nejtěsnější střihy — Italská móda 14. st. vyznávala volnější střihy než zbytek Evropy té doby

Itálie, 14. stol., panny ve světlých volných šatech — Itálie, 14. st., panny ve světlých volných šatech

2. pol. 14. stol. - Velislavova bible, kruseler — 2. pol. 14. st., Velislavova bible – kruseler

Většina starších názvů oděvních součástí navázala na antiku (např. tunica – volný oděv, peplum – závoj). Nicméně s tím, jak stoupá prestiž francouzské módy, prosazují se názvy odvozené z francouzských slov (např. chainse – košile), a to i v Českém království. Nechybí však ani názvy české (např. rubáš – košile) či německé (např. mantel – plášť). Na sklonku 14. století česká móda dokonce některé nové manýry šíří do zbytku Evropy: jedná se především o některé podoby kruseleru (rouška s volánky po obvodu tváře), české kukly a pražské krátké vatované kabátky.

Francouzská móda byla skutečně už od počátku vrcholného středověku (tedy cca od poloviny 13. století) pojmem, který měl zvuk, a Francií se inspirovaly ostatní evropské dvory.

Textilní materiály ve středověku

Základním materiálem pro výrobu šatů bylo vlněné sukno, které bylo zvláště oblíbené v severnějších částech Evropy, neboť vlna částečně odpuzuje vodu a hřeje i po zvlhnutí. Spodní vrstvy oděvu byly většinou plátěné (lněné, konopné) nebo hedvábné. Z hedvábí byly také luxusní tkaniny: atlas (lesklý textil), damašek (s vetkaným ornamentem) a samet. Vzácně se objevuje i bavlna.

Některé oblasti Evropy vynikají v produkci textilu nad jinými: v módě udává kurz Francie (kdo se chce skutečně oháknout, oblékne se „po francouzsku“), nejlepší vlnu vyvážejí z Anglie, nejlepší sukno z ní tkají ve Flandrech (zejména v Gentu), evropské hedvábí se vyrábí ve Španělsku a v severní Itálii, kde z něj dokonce tkají krásné damašky. Jinak je ale zdrojem těch nejnádhernějších a nejkvalitnějších látek a kožešin především východ – Arábie, Persie, Mongolsko a Čína. Oblíbenou tkaninou byly hedvábné damašky, nejžádanější byla kožešina sobolí, používaly se ale i liščí, kuní, veverčí (tzv. popelka) nebo hranostajová. Kožešiny nalezneme na podšívkách plášťů, jako lemování rukávů a límců i jako celé kožichy.

Sobol, sobolí kožich; ještě cennější než zrzavá sobolí kožešina byla sobolí kožešina v odstínech šedé

Damašek - purpur — Damašek z období vrcholného středověku

Pro další příklady italských damaškových textilií viz: http://ranaan.altervista.org/html/SCA-Gallery.htm

Spodní prádlo

Základním spodním oděvem byla košile ve výstřihu sepnutá sponou, ve spodní části často rozšířená klíny. Pro chudinu byla spolu se spodky dokonce oděvem jediným. S tím, jak se ve 14. století a později zvětšovaly výstřihy a průramky, se stávají spodní košile propracovanějšími. Zpravidla jsou ušité z plátna, ale mohou být i hedvábné, často s ozdobnými lemy.

Muži i ženy zřejmě nosili pod oděvem jakési plátěné kalhotovité spodky, často nejspíš jen aranžované, nešité. Kalhoty jako svrchní oděv si oblékali jen muži z vyšších společenských vrstev.

Dámy i pánové měli pod suknicemi nohavice či punčochy upevněné podvazky. Šněrovačky k tvarování dekoltu se objevují spíše až ve 14. století, ačkoliv první zprávy o šněrování máme už z 12. století.

Codex Manesse, kol. 1325 – cotte, surcot bez rukávů, esovitě prohnutý postoj, šaty s vlečkami, typická kurtoazní gesta, kožešinou podšívané pláště, různé šlojíře a kadeřené vlasy

Bliaut, cotte a surcot

Ještě z antiky pochází dělení oděvu na spodní a svrchní, které dokázala vrcholně středověká móda využít k rafinovaným hrám s vrstvením, prostřihy, vykukujícími lemy a kombinováním různých barev.

Cotte (něm. kutte, angl. coat) se začíná kolem poloviny 12. století nosit místo košile zmíněné výše. Nějakou dobu je nošen paralelně s přepásaným oděvem zvaným bliaut nebo bliaund, tj. přiléhavým oděvem z jemné látky – asi z hedvábí – s plizovanou sukní. Bliaut nosili muži i ženy a přiléhal těsně k trupu a pak se rozšiřoval do sukně s velkým množstvím záhybů/plizování. U žen byl důležitým doplňkem pásek vázaný dvakrát přes tělo, jehož konce visely volně dolů.

Katadrála v Angers - bliaut — katadrála v Angers – bliaut

Cotte nosí muži i ženy. Zpočátku je volný, ženy ho někdy svazují v pase pásky. Postupně se ale spodní část dámského cotte víc a víc rozšiřuje vkládanými klíny a živůtek se naopak zužuje, aby přiléhal na tělo a zdůrazňoval linie těla. Rukávy mohly být těsné i rozšířené, často bohatě zdobené.

Codex Manesse, cca 1325, dáma v cotte (kytlici, košili), surcotu a plášti — Codex Manesse, cca 1325, dáma v zelené cotte (kytlici, košili), surcotu a plášti

Surcot (fr. souquenie, něm. sorket, čes. suckenie, suckni) je bohatě řasený svrchní oděv nošený přes cotte muži i ženami. Zpočátku má široké tříčtvrteční rukávy, od konce 13. století však rukávy u většiny surcotů mizí.

14. stol. - rukopis Město žen (Cité des Dames): cotte a hluboce prostřižený surcot s vlečkou, různé řešení výstřihu - převažuje oválný, výrazné barvy, na hlavách dvojroký henin se závojem, zvýšený pas šatů, náprsenka/závij přes výstřih u modré dámy — 14. st. – rukopis Město žen (Cité des Dames): cotte a hluboce prostřižený surcot s vlečkou, různé řešení výstřihu – převažuje oválný, výrazné barvy, na hlavách dvojroký henin se závojem, zvýšený pas šatů, náprsenka/závoj přes výstřih u modré dámy

Postupně se ženský oděv stává stále vypasovanějším, s těsnými živůtky, šněrováním, hlubokými výstřihy (někdy překrývanými průsvitným závojem) a dlouhými vlečkami. Cotte je stále upnutější a průramky bezrukávového surcotu se zvětšují, takže se jim začne říkat „čertova okénka“, neboť odhalují příliš mnoho z ženské krásy.

Užitečné odkazy, kde najdete další informace o středověkém oděvu a jeho střihy:

http://www.krea.wz.cz/gotika.htm

http://www.kostym.cz/

http://www.arxbona.cz/clanky/c2z.php

Svatba Marie Brabantské - 2. pol. 14. stol. - surcot s "čertovými okénky" — Svatba Marie Brabantské – 2. pol. 14. stol. – surcot s „čertovými okénky“

Rukávy a výstřihy

Rukávy byly pro středověká textilní řemesla prostorem k velké kreativitě. Mohly být podšity kožešinou, lemovány, pošity knoflíky, perlami nebo drahými kameny. Často byly hned dvojí – spodní úzké a vrchní široké. K oblíbeným patřily trychtýřovité rukávy. Přivazované rukávy jsou sice mnohem častější v renesanci, ale objevují se už během gotiky – dámy je vedle závojů dávají v rámci projevů kurtoazní lásky svým rytířům jako zástavu.

2. pol. 12. stol. - trychtýřovité rukávy horního oděvu, úzké, jinobarevné spodního (oděv zvaný bliaut) — 2. pol. 12. st. – trychtýřovité rukávy horního oděvu, úzké, jinobarevné spodního oděvu (oděv zvaný bliaut)

Od konce 12. století se setkáváme s pachy – falešnými rukávy přišitými v rameni nebo v lokti, volně visícími dolů. Byly úzké i široké, decentní i dlouhé až na zem. Jejich český název je skutečně odvozen od toho, že se za člověkem táhly jako pach.

Límce, běžné od druhé poloviny 12. století, přicházejí do zbytku Evropy nejspíše z Byzance. Oblíbené byly límce kožešinové.

Plášť

Plášťů se nosilo mnoho variant. Sepnuty bývaly sponou, dlouhou řadou knoflíků, velkým knoflíkem se šňůrkou protahovanou na druhé straně pláště nebo dvěma sponami spojenými stuhou. Ženy pláště velmi rafinovaně využívaly ke kurtoazním gestům tak, aby plášť tvořil měkké záhyby a odhaloval svou podšívku. Šily se z vlněného sukna nebo ze sametu (hedvábného) a bývaly podšité nízkou kožešinou (kuna, hranostaj, sobol).

Sochy zakladatelů v Naumburgu - pol. 13. stol., kurtoazní gesto Reglindis - přidržování si šňůrky pláště, zavinutí plachetky pod korunou — Sochy zakladatelů v Naumburgu – pol. 13. st., kurtoazní gesto Reglindis – přidržování si šňůrky pláště, zavinutí plachetky pod korunou (barbette)

Sochy zakladatelů v Naumburgu - pol. 13.stol. - Uta si přidržuje elegantně plášť s jinobarevnou pdšívkou — Sochy zakladatelů v Naumburgu – pol. 13. st.. – Uta si přidržuje elegantně plášť s jinobarevnou podšívkou

Plášť, cotte a surcot byly z různých materiálů a často využívaly rozdílné vzory a barvy, což umožňovalo rafinovanou hru s vrstvením pomocí různého přidržování horních vrstev a odhalování vrstev spodních a podšívek (většinou jinobarevných nebo kožešinových).

Barvy

Středověk miloval pestré a výrazné barvy, které rád skládal do kontrastních kombinací (žlutá – zelená, modrá – červená, červená – bílá, červená – žlutá), o oděvu toto platí obzvláště. Mám dojem, že v současných zobrazeních středověku nebo středověkem inspirovaných prostředí (historické filmy, fantasy) je tato rovina středověkého vkusu nejvíce opomíjená snad proto, že se nám dnes mohou středověké barevné kombinace zdát jaksi nedůstojné (svou roli ale mohou hrát i technické vlastnosti digitálních kamer, jak se můžete dozvědět z rozhovoru na téma historických kostýmů ve filmu zde).

Ani dnešní návrháři, kteří se inspirují gotikou, většinou nezohledňují gotickou barevnost a soustředí se především na gotickou siluetu.

Zejména ve 14. století (ale i později) byl velmi oblíbený oděv mi-parti, tedy poskládaný z výrazných barev podle vertikální osy. Jeho variantou je i střídání ploch do vzoru šachovnice.

1. pol. 14. stol. - oděv mi-parti a středověký barevný vkus — 1. pol. 14. st.. – oděv mi-parti a středověký barevný vkus

K nejoblíbenějším barvám patřila červená, ať už purpur (symbol vznešenosti) nebo jasně rudá (symbol života a lásky). Červená se často kombinovala s bílou (barva čistoty a radosti), kterou podobně jako jiné světlé barvy (světle růžová) obvykle nosily mimo jiné neprovdané dívky. Častá byla rovněž zelená a modrá. Žlutá, získávaná z drahého šafránu, byla pro nákladnost své výroby (i dnes říkáme, že je něčeho „jako šafránu“) barvou těch nejbohatších. Zároveň se ale začala více a více spojovat s pýchou a rozmařilostí, tedy s neřestmi, a proto je zaváděna jako barva deklasovaných – nevěstek a židů.

2. pol. 14. stol., Dekameron - kombinace růžové a zelené a výrazné klobouky, vpravo má dáma plášťy typu garnach nebo peliçon — 2. pol. 14. st., Dekameron – kombinace růžové a zelené a výrazné klobouky, vpravo má dáma plášť typu garnach nebo peliçon

Mistr Třeboňského oltáře: sv. Kateřina, sv. Magdaléna a sv. Markéta, kol. 1380 - výrazné barvy, podšité pláště spojené ozdobnými sponami, gotický postoj s vystrčenou pánví, kurtoazní gesta (zejm. Markéta má stejné jako Reglindis), typické účesy ze stočených copů — Mistr Třeboňského oltáře: sv. Kateřina, sv. Magdaléna a sv. Markéta, kol. 1380 – výrazné barvy, podšité pláště spojené ozdobnými sponami, gotický postoj s vystrčenou pánví, kurtoazní gesta (zejm. Markéta má stejné jako Reglindis), typické účesy ze stočených copů

Pokrývka hlavy a účes

Pro vdané ženy byl základní pokrývkou hlavy závoj neboli rouška (čes. také roucha, šlojíř), který ovíjí hlavu, uši a část tváří i krk. Vyskytuje se v mnoha variantách: od velmi pečlivého zavinutí odhalujícího jen tvář až po v podstatě jen úzké pruhy látky přidržující účes, od jednoduchých až po složitě řasené a aranžované, leckdy protkávané zlatem. Rouška je často doplňována obroučkou nebo korunkou.

Účesu věnovaly svobodné dívky i vdané ženy velkou pozornost. Většinou nosily vlasy rozpuštěné a nakadeřené tzv. roubíkem (rozpáleným želem), vdané ženy pod rouškou, neprovdané dívky chodily prostovlasé. Oblíbené byly u panen i mládenců věnce z živých či umělých květin a obroučky (čes. loubky). Součástí ženského účesu, zejm. drdolů, byly nezřídka také ozdobné síťky.

Další oblíbenou úpravou vlasů byly copy – volně visící (to zejména ve 12. století) nebo různě stočené – ve 13. století často do tzv. beraních rohů (zatočené na stranách hlavy do husté spirály), ve 14. století většinou přes uši dopředu na temeno, jak je vidíme výše u sv. Markéty na Třeboňském oltáři (světice zcela vpravo). Do účesů si dívky vplétaly šňůry perel či stuhy a často je doplňovaly příčesky.

Příklady ženských účesů:

účes středověk Kadeřené vlasy (socha sv. Markéty Antiochijské, Toulouse 1475) — Kadeřené vlasy (socha sv. Markéty Antiochijské, Toulouse, 1475)

účes středověk - relikviářová busta, 1465 - 70 — Copy stočené kolem uší – relikviářová busta, 1465 – 70

Miniatura z konce 14. stol. - různé typy účesů a zavinutí hlavy — Knižní iluminace z konce 14. st.. – různé typy účesů a zavinutí hlavy, sv. Josef má žlutý židovský klobouk

Klobouky a čepce všeho druhu byly vedle roušek také populární. Koncem 14. století se objevuje henin – protáhlý (až 60 cm) špičatý klobouk se závojem, ve kterém dnes vyobrazujeme většinou bílou paní. Zprvu ho nosily hlavně nevěstky, brzy se ale rozšířil i do „slušné“ společnosti.

Konec 14. st. – dvourohý henin, široké rukávy, vysoko posazený pas

Miniatury ze 14. století (převážně 2. pol.): typiský postoj, vpravo nahoře velmi oblíbená hermelínová podšívka, dole pásek malířky Timarete, vpravo typický cotte a surcotte v kombinacei bílé, modré a červené a obroučka ve vlasech donátorky — Knižní iluminace ze 14. st. (převážně 2. pol.): typický postoj, vpravo nahoře velmi oblíbená hermelínová podšívka, dole pásek malířky Timarete, vpravo typický cotte a surcotte v kombinaci bílé, modré a červené a obroučka ve vlasech donátorky

Článek čerpá z knihy KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání. Středověk. Praha: Lidové noviny, 2001. ISBN 80710614684.

http://www.krea.wz.cz/gotika.htm

http://www.kostym.cz/

http://www.arxbona.cz/clanky/c2z.php

Zdroje ilustrací:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Leistungsschau_des_K%C3%BCrschnerhandwerks_1982_(20).jpg

Elke Wetzig https://commons.wikimedia.org/wiki/File:K%C3%B6ln_Museum_Schn%C3%BCtgen_2012_Reliquienb%C3%BCste_Kruseler.jpg?uselang=cs

Roger a Renate Rössing https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Fotothek_df_roe-neg_0006470_027_Stifterfiguren_Hermann_und_Reglindis_im_Naumburg.jpg?uselang=cs

Josep Renalias https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Est%C3%A0tues_fundadors_de_Naumburg.JPG?uselang=cs

Rama http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Statues_%27L%27%C3%89glise%27_et_%27La_Synagogue%27_de_la_Cath%C3%A9drale_de_Strasbourg,_original_gothique_conserv%C3%A9_au_Mus%C3%A9e_de_l%27Oeuvre_Notre-Dame.JPG

12. století 13. století 14. století barvy gotika historie kurtoazie móda oděv středověk účesy

Svět knižních iluminací aneb Nic není nemožné

Rytíř bojující se šnekem, středověká iluminace. — Bacha na šneky!

Nic není tak vulgární, bizarní či potrhlé, aby to nemohlo být zvěčněno v knize. Tady je to nejlepší z mé sbírky. Knižní iluminace z různých dob a míst, nejmladší je z 16. století, převažuje 14. století. Enjoy.