Historie svatebních šatů je nádherná, dlouhá a nelze ji obsáhnout v jediném článku. Já jsem se tentokrát zaměřila na barvu. Dnes se v euroamerické kultuře téměř 100 % žen vdává v bílé. Ne vždy tomu tak ale bylo i v minulosti.
Barevné svatební šaty
V našem kulturním okruhu dlouho nebyla se svatbou spojována žádná konkrétní barva tolik jako dnes bílá, svatební šaty byly často barevné. Oděv nevěsty musel působit slavnostně a náležitě reprezentovat její postavení – šaty žen z vyšších vrstev bývaly co nejhonosnější, zdobené zlatem, kožešinou a výšivkami, později i krajkami. Důležité byly také pokrývky a ozdoby hlavy: věnce, korunky, závoje, klobouky.
Níže vidíte několik svatebních obřadů ze středověkých iluminovaných rukopisů:
Svatba Codex Manesse, kol. 1325 – nevěsta v růžové, anglický rukopis, poč. 14.st. – nevěsta v růžovém surkotu s modrým cotte
Svatby z rukopisů z období 1335 – 50, nevěsta v červeném plášti s krásným zavinutím hlavy, vpravo nevěsta v modrých šatech s pachy
Romantika v každé době: ženich a nevěsta a ženich a nevěsta u květinového lože, rukopis 1349-51
Vždy byly populární světlé barvy, které ostatně často nosily i neprovdané dívky. Zejména světle modrá jako barva lásky, čistoty a pravdy a také jako barva pláště Panny Marie byla oblíbená už od raného středověku. Nezřídka se setkáváme na vyobrazených svatbách i s růžovou či krémovou. Ani výraznější barvy však na svatbách nechyběly, jednou z nejvyhledávanějších barev byla červená – lidé si ji spojovali s plodností a šlo o jednu z nejslavnostnějších barev. Černá a šedá se naopak hodily pro vdovy při dalších sňatcích. Výběr barvy se také samozřejmě lišil podle regionu a období.
Svatba, pol. 14. st.
Svatby na středověkých iluminacích-vlevo Omne Bonum, c. 1360-1375, vpravo poč. 14.st.
Přebohaté hodinky z Notre Dame, kol. 1380 – nevěsta v červených šatech s mnoha doplňky, v interiéru kostela vidíme průběh obřadu
Svatba Filipa Burgundského a Markéty Flanderské, poslední čtvrtina 14.st.
Vlevo: francouzský rukopis Tristam a Isolda, do 1425 – nevěsta v růžových šatech a dvourohém heninu; vpravo rukopis z roku 1475 – nevěsta ve zlatých šatech
Svatba z rukopisu Ab urbe condita,1455-1460
Svatba z rukopisu Facta et dicta memorabilia a svatva na obraze Sedm svátostí od Rogiera van der Weydena, obojí kol. pol. 15.st.
Renesance a baroko
Domenico di Bartolo – Svatba Foundlingů, 1440, detail
Detaily z maleb Svatby v Káni Galilejské od Gerarda Davida (1500 – 1510), Garofalo Benvenuta (1531) a Jana C. z Vermeyen (cca 1530)
Eleonora Gonzaga ve svých svatebních šatech, 1622
Manželka Petra Paula Rubense portrétovaná ve svých svatebních šatech, 1630; svatební šaty, první pol. 17.st.
Francouzské růžové šaty, kol. 1775
Bílá
Bílé svatební šaty
Už od vrcholného středověku máme záznamy o některých příslušnicích královských rodů, které pro svou svatbu zvolily bílá roucha – např.: princezna Philippa, dcera Jindřicha IV. Anglického, při své svatbě s Erikem Pomořanským (1406), Anna Bretaňská, když si brala Ludvíka XII. Francouzského (1499), Marie Stuartovna při svém sňatku s Františkem II. Francouzským (1558) nebo Markéta z Valois („Královna Margot“) na své svatbě s Jindřichem Navarrským (1572).
Francois Clouet – Královna Margot, Marie Stuartovna
Skutečný boom ale bílé svatební šaty zaznamenaly až díky svatbě královny Viktorie a prince Alberta Sasko-Kobursko-Gothajského v roce 1840. Viktoriiny svatební šaty jsou nejspíš tím momentem, který určil bílou jako “tu nejlepší volbu” pro nevěsty v evropské a americké kultuře. Sama Viktorie své svatební šaty oblékla ještě několikrát (na křtiny a svatby) a i poté, co je odložila, byly jejich části, zejm. nákladná krajka, použity na jiné oděvy. Jak bývalo v minulosti zvykem, nic nepřišlo nazmar.
Královna Viktorie ve svatebních šatech
Samozřejmě i před královnou Viktorií se některé ženy a dívky v bílé vdávaly, rozhodně však nešlo o většinu. Zde je několik ukázek starších bílých svatebních šatů:
Anne Meyer, 1528 (na obraze je zobrazena jako dcera donátora, je však pravděpodobné, že šlo o její svatební šaty); Louisa Ulrika, 1744; hedvábné svatební šaty, 1785
Zleva – dánské šaty z poč. 19.st., svatební šaty princezny Charlotty, 1816, šaty z r. 1820 a z r. 1824 (USA)
Pravidlem se bílé šaty stávají už od druhé poloviny 19. století a ve 20. století zcela převládnou. Tedy alespoň v Evropě a v USA. V jiných kulturách nejsou divoce barevné šaty nevěsty ani dnes ničím zvláštním (např. typickou čínskou svatební barvou je červená).
MET museum, svatební šaty 1870
Emily Claus ve svatebních šatech, 1886
Současně i po zbytek 19. století se nevěsty z praktických důvodů zpravidla vdávaly v takových šatech, které pak mohly nosit i při jiných příležitostech. Ženy z chudších poměrů si prostě na svatbu vzaly své nejlepší nedělní šaty (často černé, šedé, tmavohnědé nebo tmavomodré).
USA, MET museum, svatební šaty před pol. 19.st., 1855 a po pol. 19.st.
svatební šaty, 1866
Svatební šaty, 80. léta 19. st., USA, MET museum
Zatímco v 19. století a na začátu 20. století se svatební šaty zpravidla podobaly svým střihem denním šatům, od první světové války připomínají stále častěji – zejména u bohatých nevěst – večerní toalety. Hlavním důvodem bylo, že “denní oděv” se postupně zjednodušil a začal vypadat méně slavnostně. Zároveň mnoho běžných žen se vdávalo po většinu 20. století v jednoduchých kostýmcích a nepociťovaly nutnost pořídit si na svatbu speciální róbu.
20. století
Zde je několik fotografií z mého rodinného archivu, najdete mezi nimi šaty i kostýmek:
svatební fotografie 1917
svatební fotografie 1929
svatební fotografie 1950
svatební fotografie 1963
Dnes se staly barevné svatební šaty výrazem určité extravagance, i když řadu nevěst k jejich výběru stále vedou i praktické důvody podobné těm z 19. století. V barevných svatebních šatech se vdávaly některé celebrity, Liz Taylor dokonce opakovaně.
Elizabeth Taylor – 1.,3.,5. a 6. svatba
V mém románu (a audioknize) Královské intriky se dočtete hned o dvou svatebních obřadech: jedním je historická svatbaElišky Přemyslovny a Jana Lucemburského a druhá je svatba hlavní hrdinky Markéty z Březové. První nevěsta následuje k pohoršení českého panstva francouzskou tradici a vdává se v prosté lněné košili, druhá zvolí hedvábné šaty v růžové barvě:
„Půvabná a svěží jako jitro, celičká zahalená v pavučinově jemném hedvábí, se závojem sahajícím až na paty, připevněným na kopretinovém věnci, nechala se odvést k oltáři kostela Svatého Petra a Pavla v Brně.“ (Emma Riedová: Královské intriky)
Jak vypadala móda konce 19. století, v dobách, kdy ženy nosily na šatech tzv. “honzík”? Ve starších článcích jsme se věnovali dámským a pánským oděvům 19. století, dnes se podíváme blíže na to, co ženy v období turnýry (80. letech 19. století) nosily na hlavách a nožkách. Dámské účesy, klobouky a boty.
Účesy
Zpočátku 80. let 19. století převažovalo mezi účesy sčesání vlasů rozdělených uprostřed pěšinkou po stranách dozadu do nízkého drdolu nebo lokýnek. Velmi populární byly nakadeřené ofiny. Později se čím dál častěji vlasy vyčesávaly navrch hlavy, aby odhalily dlouhou šíji.
Bertha Benz, 1883
John Singer Sargent: Louise Burckhardt, 1882
vlasy upevněné na temeni hlavy a bohatá ofina
John Singer Sargent: Madame X, 1884, detail
účes 80. léta 19. st. – pěšinka, nakadeřená ofina, ozdobný hřeben, vzadu lokny
1887
Jak na to? Třeba takhle!
návod, 1882 (obrázek lze rozkliknout)
Vzhledem k tomu, jak bohatý měl ideální účes být, příčesky nebyly nic vzácného:
Klobouky v období turnýry
A klobouky? To je opravdu pestré téma. Zdobily se ptačími pery, mašlemi, perličkami i květinami.
Klobouky 1881, 1884, 1886
Letní klobouky byly častěji slaměné, světlých barev a zdobené květinami, v zimě naopak zpravidla přicházel ke slovu samet, kožešiny, temné odstíny a pštrosí pera. Aby klobouky na hlavách dobře držely, upevňovaly se k účesu jehlicemi. Některé měly také mašle k uvázání.
Klobouky 1887 – 1889
Boty
Ukázka botek z 80. let 19. století. Boty byly zpravidla velmi úzké a do špičky (obdobně tomu bylo u pánských slavnostních bot), většinou s tzv. francouzskými či “špulkovými” kramflíčky, které vidíte na všech modelech níže.
Boty, foto Metropolitan Museum of Art, Walter Plunkett
Sametové střevíčky, 1885, Victoria and Albert Museum
Po obšírném článku věnovaném dámské módě přicházejí na řadu pánové. Uvnitř příspěvku se můžete těšit na elegány nejen v cylindrech, ale i v podvazcích 😉 !
Srovnáme-li to se záplavou dámských kanýrků, pánský oděv druhé poloviny 19. století jako by dával ostentativně na odiv jednoduchost, strohost a rovné linie.
Módní ilustrace, 1881
Barvy jsou temné a tlumené, převažuje černá a jedinými ozdobami jsou řetízek k hodinkám a manžetové knoflíky. Pečetní prsten či špendlík do vázanky už značí určitou marnivost.
Obleky se lišily podle příležitosti a denní doby, pro niž byly určeny: domácí oděv, včetně “kuřáckého”, vycházkové obleky, sportovní, žakety pro formální denní příležitosti, velmi slavnostní večerní frak, méně formální večerní oblek, od r. 1888 také smoking atd.
Trojdílný oblek se svrchníkem, doplněný vzorovanou vázankou
Domácí kuřácký oblek
Být oděn vhodně určité příležitosti bylo pro džentlmena klíčové, nezřídka se tedy pánové několikrát denně převlékali (údajně až 7x).
Pánská móda, konec 80. let
Tak jako v předchozích desetiletích se dál nosily redingtony (lehce vypasované dlouhé kabáty přes oblek), ale i další druhy svrchníků (např. rovně střižený chesterfield nebo volný havelok).
Módní ilustrace, 80. léta 19. století: muž v třídílném denním obleku, ve fraku a v dvouřadém redingtonu
Na popularitě získával třídílný oblek (kalhoty, sako, vesta), jehož sako bylo nízko vykrojené, aby byla vidět vestička a košile pod ní. Saka mívala saténové či sametové klopy. Také vestičky byly často z luxusních látek, někdy i vzorované nebo barevné, celkově se ale cenila u mužů střídmost.
Zejména formální obleky (žaket, frak a tehdy nový smoking) prošly od té doby proměnami už jen v detailech a jejich základní koncepce zůstává nezměněna (proto také v tomto článku najdete i pozdější ukázky než jen z 80. let 19. století).
žaket v. frak
Žaket:
žaket, 1901
Vévoda a vévodkyně z Windsoru (Wallis Simson a Edward VIII.) při své svatbě 1937 – Edward má na sobě typický svatební oblek, totiž žaket
Smoking:
Méně formální večerní oděv: smoking, 1898
Frak:
frak, 1901
Oproti předchozím desetiletím se frak zkracuje ke kolenům a do módy se nejen u fraku, ale i u dalších obleků vracejí tzv. šálové klopy (muž uprostřed).
Muž ve fracích, muž vlevo má špičaté klopy, ten uprostřed s šálovými klopami, všimněte si rukaviček, bílých motýlků a stojacích límečků
Kalhoty k večernímu obleku bývaly přiléhavější než “denní” kalhoty, obvykle ze stejného materiálu jako sako a doplněné lampasem.
Límečky se nosily tuhé a vysoké, někdy s růžky přehnutými dolů. Už od 20. let 19. století se prodávaly oddělitelné límečky a manžety. Kolem krku se vázala kravata (uvázaná na dlouhý “four-in-hand” uzel).
límeček a kravata
motýlek a vázanky
K večernímu oděvu musely být vázanky bílé, přes den byla přijatelná i černá barva a od 70. let se objevují i barevné kravaty a motýlci. Nižší vrstvy nahrazovaly drahé kravaty barevnými šátky. Časté byly také šle. Možná vás to překvapí, ale pánské boty byly velmi úzké, skoro do špičky a vybavené podpatky. Jako ochrana sloužily psí dečky (19. století také přichází s řadou “praktických” zjednodušení – např. s botami, které vypadají, že jsou překryté psími dečkami, ale knoflíčky jsou ve skutečnosti pevnou součástí bot).
psí dečky z pozdější doby
Pro sportovní aktivity jako hony a jízda na koni se nosily pumpky a volné tzv. norfolkské sako s opaskem, jež se stalo základem mnoha vojenských uniforem.
norfolkské sako, 1890
Pumpky a norfolkské sako, 19. st. a 1921
Neodmyslitelnou součástí oděvu všech vrstev byly pokrývky hlavy: buřinky a formálnější cylindry, u chudších mužů pak nejrůznější čapky s kšiltem.
Ateliérový snímek mužů ve vysokých buřinkách, 80. léta 19. st.
Tři muži v cylindrech
Cylindr, jakkoliv nepraktický, byl pokrývkou hlavy džentlmena, jak dokládá i “Moderní etiketa na veřejnosti i v soukromí” (Modern Etiquette in Public and Private) z roku 1893: “Je drahý, je těžký, není malebný a působí upjatě, ale stejně: má jednu zásadní vlastnost ve svůj prospěch – dělá z muže džentlmena.”
Cylindr, 80. léta 19. st.
Z praktických důvodů byl populární typ cylindru umožňující složení do placky.
Rukavice byly u mužů časté, i když ne vždy a všude.
Muži z nižších vrstev chodili rovněž v třídílném obleku, včetně saka, většinou však měli pouze dva obleky (běžný a sváteční), a to ještě často koupené u vetešníka. Kvalita tehdejších oděvů umožňovala v mnohem větší míře nosit oděvy z druhé ruky a i bohatší lidé si nechávali přešívat staré oděvy na nové.
Některé manuální profese sako na práci svlékaly, ale zpět domů se pánové vraceli kompletně odění.
Košile rozepínací do půli těla se přetahovaly přes hlavu, ty rozepínací po celé délce přicházely do módy koncem 19. století. Pánské spodní prádlo bylo podobně cudné jako dámské a většinou pokrývalo celé tělo, ať už šlo o košili a dlouhé spodky nebo o podvlékačky.
Novinkou pro odvážlivce bylo kratší letní spodní prádlo.
Aby pánům nevykoukl ani kousek lýtka, připevňovaly si ponožky podvazky – někdy pěkně nemravnými.
Pánské podvazky
Muži z vyšších vrstev nosili vousy i vlasy velmi pečlivě upravené. Převažovaly krátké sestřihy rozdělené pěšinkou uprostřed a kníry, existovala ale celkem velká variabilita a spíše než proměnlivými trendy se pánové řídili osobními preferencemi – účesem, vousem či hladkou tváří bylo možné částečně vyjádřit určitý postoj či povahu.
V 80. letech se také objevují první bezpečnostní žiletky.
Vývoj ženské siluety během druhé poloviny 19. století (obrázek lze rozkliknout.)
Zatímco mužská silueta se v rámci odívání 19. století měnila jen minimálně, ženská vystřídala řadu podob. Symbolem módy 80. let 19. století, kdy se odehrává Pařížské rekviem, byla v dámské módě jednoznačně turnýra (neboli honzík). Ta spolu s korzetem a vycpávkami v oblasti živůtku či boků až do extrémů zdůrazňovala ženské tvary.
Po obdobích obřích krinolín a mohutných turnýr se v roce 1881 po dlouhé době nosily šaty s úzkou sukní bez vycpávek.
Úzká silueta roku 1881
Módní ilustrace, 1881
Ale ne na dlouho. Už v další sezóně se turnýra vrací. K typickým znakům módy 80. let patří i postupné rozšiřování rukávů v ramenou – od úzkých rukávů na počátku desetiletí až po nabírané rukávy na konci, byť tento trend nebyl vždy a všude pravidlem a skutečně obří rukávy přicházejí do módy až v 90. letech.
Módní ilustrace, 1889
S výjimkou večerních rób převažují šaty ke krku, často se stojacím límečkem. Spolu s princesovým střihem živůtku, který sahal mimořádně nízko, a trochu sníženým obrysem sukně tak šaty vytvářely dojem velmi dlouhého torza.
Živůtek byl upnutý, u zápěstí a límečku zdobený krajkou či volánkem a ozvláštněný mašlemi, stužkami, knoflíčky či prýmky.
Módní ilustrace, 1883
Z profilu sice vyniká výrazná turnýra, zepředu však měla být ženská postava naopak co nejužší, a to až do té míry, že úzké sukně omezovaly pohyb svých nositelek (zejména v oblasti boků a stehen).
Studiová fotografie, 80. léta 19. st.
Oproti 70. letům je turnýra posazená většinou výš a šaty nejsou protažené do vlečky.
Nepostradatelnými doplňky jsou rukavičky a klobouk, podle počasí pak paraple, deštník či vějíř.
James Tissot: Družička, 1885, detail
Jak kýžený honzík vytvořit? Pomůže drátěná či proutěná konstrukce nebo vycpávky roztodivných tvarů, připevňované k pasu:
vycpávky a kostry turnýry
…čímž se dostáváme ke spodnímu prádlu:
Spodní košile pod korzet, punčochy, dlouhé spodky (často tvořily s košilí jeden kus), korzet, turnýra a samozřejmě spodničky. Až na to přišel živůtek a sukně.
Možná se ptáte, jak dámy s takovým vybavením na pozadí seděly. Turnýra se prostě složila na židli za ně.
Večerní róby z módní ilustrace, 1887
Alexander Bassano: Studiová fotografie, 80. léta 19. st.
Velmi módní byla tzv. polonéza, tedy horní sukně zřasená přes spodní – zpod podkasané svrchní sukně jako by vykukovala spodnička, která ale žádnou spodničkou nebyla. Obě vrstvy bývaly většinou ze stejné látky, někdy však dámy zvolily raději pestrou kombinaci, často opticky propojenou s živůtkem.
Studiová fotografie, 80. léta 19. st.
Módní ilustrace, 1887
Sukně se nosily poskládané do záhybů, zřasené a doplněné volány, mašlemi, ozdobnými lemy a krajkou.
Módní ilustrace, letní šaty
Marie Fjodorovna (vpravo), manželka cara Alexandra III., se svými sourozenci, 1887
Herman Rossberg: svatební šaty, cca 1887
Večerní róby se šily většinou světlé, bez rukávů a s hlubokými dekolty.
Módní ilustrace, 1887
K večerním šatům byly oblíbenou dekorací květiny, ať už živé, látkové nebo z jiných materiálů. Šaty bylo obvyklé doplnit dlouhými rukavičkami.
John Singer Sargent: Madame Paul Poirson, 1885
Stužka kolem krku či ozdobný “obojek” poutaly pozornost k ženským šíjím.
Do chladného počasí oblékaly dámy dlouhé pláště.
Módní ilustrace, 1887
Módní ilustrace – pláště, 1888
I pláště musely samozřejmě respektovat tvar turnýry.
Emile Pingat: kabátek ca. 1885, Victoria and Albert Museum
Pro jízdu na koni a další sporty byl určen jednodušší oděv, zpravidla bez honzíku a doplněný vkusným cylindrem.
Módní ilustrace – sportovní oděv, 1889
Portrét císařovny Sissi v jezdeckém, 1884
Oděv na tenis, 1885
A co pánové? Ani ti svůj zevnějšek nezanedbávali, pokud si chtěli zachovat důstojnost. Jejich oděv však byl o hodně jednodušší. Věnovat se jim budeme v některém z dalších článků.
Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, cca 1371, detail
Osobnost římského císaře a českého krále si letos připomínáme řadou akcí, výstav a článků. 700-leté výročí je zkrátka dobrá příležitost ponořit se do tak zajímavé doby, jakou doba Karlova rozhodně byla. Třeba i v oblasti módy. Ano, v tomto článku se podrobněji podíváme na období, které bylo v předchozíchčláncích o módě zmíněno jen okrajově, na dobu od poloviny 14. století zhruba do jeho konce.
Zatímco první polovina 14. století se nesla ve znamení spíše volných řasených oděvů, doba Karla IV. si libovala u mužů i u žen v těsném střihu. Volné dlouhé oděvy byly vyhrazeny pro slavnostní příležitosti.
Přehled vývoje oděvu v druhé polovině 14. st., vytvořený v 19. století
Nadále jsou v módě živé, divoké barvy a jejich kontrastní kombinace včetně mi-parti (oděvu z dvou jinak barevných částí vertikálně děleného) – o barvách a materiálech více zde.
Mužský a ženský oděv, pol. 14. st.
Vypasované mužské kabátce (cotehardie, cotte, jupon) měly přiléhavé rukávy (od lokte dolů často zdobené řadou knoflíků) a vpředu zpravidla zapínání a mohly být šité z vícebarevných částí. K těsným rukávům se připínaly či přišívaly pachy, které však po polovině století postupně vycházejí z módy (nejdřív samozřejmě u vyšších vrstev).
Cotehardie s mi-parti, cca 1380
Pod cotehardie se oblékala vesta s úzkými rukávy, k jejíž spodní části se připevňovaly nohavice, na cotehardie bylo naopak zvykem obléci kolovou kápi, často s ozdobnými lemy (např. vykrajovanými).
Cotehardie s pachy a s opaskem, kápě s ozdobným lemem, úzké ženské šaty s oválným výstřihem, kadeřené vlasy, špičaté boty
Kápě
Od druhé poloviny 14. století se spodní vesta začíná vycpávat a prošívat tak, aby vznikla silueta s co nejvýrazněji vyklenutou hrudí, kontrastující s úzkým pasem a boky. Tak vzniká pourpoint (na hrudi vycpaná prošívaná spodní vesta).
Vypasovaný, krátký mužský kabátec, úzké kalhoty se špičkou (a podrážkami), opasky na bocích, ženské šaty s “čertovými okénky”, úzkými rukávy a pachy, šlojíř
Od 70. let se mužský kabátec znatelně zkracuje až ke kyčlím. Objevují se stojaté límečky a trychtýřové rukávy.
Ženský oděv se nadále držel modelu dvou vrstev s prostřihy na stranách horní vrstvy (surcote), tzv. čertovými okénky, která umožňovala pohled na spodní šat (cotte). Úzké živůtky se šněrovaly či zapínaly na dlouhé řady knoflíků.
surcot s čerovými okénky, úzké rukávy s knoflíky, copy stočené na uších, závoj, obroučka ve vlasech – cca 1335
italské šaty volnějšího střihu s pachy a lemováním, ženy s copy, korunkami a vínky, cca 1350
Výstřihy byly oválné a poměrně hluboké, někdy i odhalující ramena. Také ženy nosily na dlouhých těsných rukávech pachy. S těsným živůtkem kontrastovala volná spodní část šatů s vloženými klíny.
oděvy mnoha barev a vzorů (výšivka), oválné výstřihy, úzké rukávy, typický účes z copů stočených dopředu před uši do válečků se stuhami, cca 1380
královna s šaty s dlouhými úzkými rukávy zakrývajícími prsty, knoflíky vpředu, špičaté boty
Nejčastějšími ženskými účesy jsou nadále rozpuštěné kadeřené vlasy a vlasy spletené do copů přehnutých přes uši dopředu. Vdané ženy i nadále nosí šlojíře, závoje a barbette, ale také klobouky. Další příklady ženských účesů zde.
ženy s účesy ze stočených copů (“válečky”), cotte s úzkými rukávy a surcot s prostřihy, cca 1380
účes, hermelínem podšitý plášť zavazovaný na ozdobnou šňůrku
Chvíle pro trochu erotiky – lazebnice předvádějí škálu dobových účesů z kadeřených vlasů (někdy se síťkou) a líbezné spodní šaty
Muži i ženy nosili opasky na bocích, někdy s koncem visícím dolů, i když poloha opasku je jednou z věcí, která se v módě 14. století měnila nejčastěji. Typické jsou úzké boty s dlouhou špičkou – extrémní špičky mužských bot držené pod kolenem řetízkem jsou záležitostí až konce 14. století.
Mistr vyšebrodského oltáře, ukázka kadeřených vlasů, zdobných plášťů, závoje a špičatých bot, cca 1350
Nepostradatelné jsou stále různé pláště (garnach, karnáč = široký plášť, který se přetahoval přes hlavu a často se objevuje ve tvaru peleríny, někdy s rukávy; hérigaut s kapucí, dlouhými rukávy, přetahovaný přes hlavu; pláště spínané v předu na hrudi či na jednom rameni), rukavice a klobouky.
Bible Václava IV., plášť zasunutý za opasek, gotická barevnost, cca 80. léta 14. st.
Ke konci století se prosazuje vedle extrémně vypasovaných oděvů i pravý opak: bohatý svrchní oděv houppelande (existoval typ pro muže i ženy) v různých délkách – na zem, do půli lýtek či jezdecký ke kolenům. Jeho trychtýřové rukávy a spodní okraj často zdobí vykrajované lemy a sahá až ke krku. Oblíbenou pokrývkou hlavy je kápě (chaperon).
Houppelande – ženy: prostřihované lemy rukávů, dlouhá vlečka, vysoko posazený pás, řasení, vysoký límec, typické pokrývky hlavy, přelom 14. a 15. st.
muži v houppelande různých délek a mohutnými rukávy a s různorodými klobouky, ženy v houppelande a v dvourohých heninech se závoji
móda konce 14. st.
Prostí lidé napodobovali siluetu a prvky vznešeného oděvu (úzký živůtek, pachy, ale kratší, špičaté boty), jen za použití méně luxusních materiálů. Ženy začaly nosit zástěry.
oděv prostých lidí
Zdroje:
Móda: obrazové dějiny oblékání a stylu. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013, 480 s. ISBN 978-80-242-4170-8.
Dvojrozhovor s kostymérkou a s maskérkou o dobových filmech
Foto z natáčení
Jak zobrazuje historickou módu film a televize? O své zkušenosti a názory se se mnou podělily dvě dámy od filmu: maskérka a fotografka Kateřina Měšťánková (28) a kostymérka Helena Rovná (49).
Na kterých historických filmech jste měly možnost pracovat?
Helena Rovná
Helena: Šlo hlavně o válečné filmy: Tubruk, Habermannův mlýn, Lidice, Deník Anne Frankové, který ale bohužel neběžel v českých kinech, německý válečný film Viktor Klemperer nebo seriály Tanbach a Bratři Dasslerovi, které tematizují to, jak politické události 20. století dokázaly zamíchat životy jedinců. Je vidět, že druhá světová válka je pro lidi stále živé téma plné emocí, a tak se o ní hodně točí.
Z historických filmů ze starších období jsem pracovala na Vláčilově filmu Mág, na seriálu Borgiové, na Mlhách Avalonu, hraném dokumentu Středověká Evropa, filmu Poutnice, který se také odehrává ve středověku, na filmu Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů a nedávno na seriálu Já,Mattoni. Nevím, jestli bych mezi ně mohla počítat i Zatoulanou princeznu, ale i při jejím vzniku jsem byla. Úžasným zážitkem byla spolupráce s výtvarníkem Theodorem Pištěkem na sérii Duna a Děti Duny, ale to nemá s historií nic společného, to byla čirá fantazie.
Kateřina Měšťánková
Kateřina: Já jsem z historických filmů částečně spolupracovala na filmu Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů, seriálu První republika, filmu Lída Baarová, česko-německém filmu Charité a komedii Wilsonov. Nejdéle jsem byla na První republice a v jistém smyslu se také jednalo o nejsilnější zkušenost pro mě jako maskérku.
Fotografie z natáčení filmu Poutnice přinesl např. iDnes. Fotografie z natáčení seriálu Mattoni najdetezde.
Jak moc důležitá bývá pro filmaře přesnost kostýmů a co všechno má na výsledný vzhled kostýmů vliv?
Helena: To, jak velký důraz bude kladen na historickou přesnost, záleží hlavně na režisérovi. Za film jako celek nese zkrátka odpovědnost režisér, což platí v pozitivním i negativním smyslu, takže on má poslední slovo v tom, jak co bude. Režisér a maminka mají vždycky pravdu.
Na podobu kostýmů má samozřejmě velký vliv i kameraman. On odpovídá za visuelní vyznění celého díla. To on má na svých bedrech, jestli uvidíme pěkné obrázky či pouze temnou jeskyni. Dobrý kameraman si řekne, jakou chce mít ve filmu barevnou škálu, jestli chce třeba nějakou postavu spojit s určitými barvami nebo nějaké postavy barevně propojit a podobně.
Dalším faktorem jsou samozřejmě finance, ale to nakonec nemusí být klíčové, protože někdy ani na velkých projektech nejsou nutně velcí odborníci. Obrovský vliv má totiž také to, jaké lidi má režisér k dispozici, jestli jsou zkušení a profesionální. To byl problém filmu Cyril a Metoděj, kde kostýmní výtvarnici chyběly zkušenosti, pokora i čas, protože ještě studovala.
Kateřina: Podle mě se často jedná o hledání střední cesty mezi historickou přesností a estetickou kvalitou filmu. Líbí se mi, když má autor výtvarné stránky filmu dobře nastudovanou danou dobu, ale chápu touhu po umělecké volnosti.
První republika, 2014, promo foto archiv ČT
Na První republice se kostýmy a jejich autenticita řešily opravdu hodně a byla tam velká snaha zobrazit tu dobu věrně. Zároveň si ale tvůrci ponechávali určitý prostor umělecké volnosti, seriál byl jen „na motivy“ první republiky, nešlo o dokument ani rekonstrukci: chyběly spodničky či rukavičky a občas byly ženy i prostovlasé. V některých případech se zkrátka dala přednost celkové estetické stránce před historickou přesností.
Můžete uvést nějaké příklady, jak se tvůrci s autenticitou kostýmů vyrovnávají?
Helena: Například režisér Václav Marhoul se u Tobruku téměř nechtěl odchylovat od skutečnosti. Snažil se používat původní oděv a tam, kde musel vzít za vděk replikami, chtěl, aby byly co nejpřesnější. Řekla bych, že 80 % úspěchu je odpovídající tkanina, její struktura, barva, to, jak drží tvar. Problém je ale takové tkaniny sehnat, na Tobruk jsme kvůli tomu kupovali vlněné sukno z Pákistánu, protože u nás už se nevyrábí. Nebo australské klobouky musely být z Austrálie, i když to bylo nákladnější a pořídilo se jich jen pět.
Kateřina:Jana Radilová, umělecká maskérka První republiky, je velmi pečlivá a při práci dbá i o poslední komparzistku. Pokud se odchýlila od skutečnosti, nikdy nešlo o omyl, ale o vědomé rozhodnutí – například to dané ženě lépe slušelo. Tak tomu bylo i u hodně kritizované scény zásnub, kde měla Markéta Plánková rozpuštěné vlasy. Herečka tak vypadala velmi mladě a půvabně, ačkoliv dobovým konvencím to neodpovídalo. Z mého pohledu je dobré, když maskér nebo kostýmní výtvarník tuto volnost má, protože výsledek pak může být současným divákům bližší nebo lépe vystihne atmosféru. Určitou skupinu lidí to ale může pobuřovat.
Obě jste pracovaly i na filmech ze středověku. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Kateřina: Moje zkušenost z Cyrila a Metoděje (co se kostýmů týče) je sice jen pozorovatelská, ale dle mého názoru nebyly hlavní role zdaleka tak propracované jako kostýmy komparzistů. Ti si často přinesli vlastní dokonale přesné kostýmy, protože doba Velké Moravy je jejich hobby. Takže člověk procházející v pozadí měl leckdy lepší kostým než hlavní postava.
Helena: Souhlasím, že u Cyrila a Metoděje se skutečně jednalo o promeškanou příležitost, protože raně středověké kostýmy, zvláště pak ty z Byzance, mohly být skutečně nádherné, točit film z takové doby se nepoštěstí příliš často. V daném případě nebyl příliš silný ani scénář. Nedávno jsem sledovala rozhlasové zpracování knihy Jindry Jarošové Svatí kacíři aneb Reportáž nejen z Velké Moravy a uvědomila jsem si, jaké možnosti zpracování ta látka poskytovala. Šlo o dobu prozíravých státníků, jako byli Rostislav nebo císař Konstantin, a kulturní vliv Velké Moravy je krásné téma.
Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů, 2013, zdroj: http://www.katyd.cz/clanky/na-velehrade-se-nataci-film-o-solunskych-bratrich.html http://www.listal.com/viewimage/6369802
Natáčelo se v Modré u Velehradu, kde se nachází dobový skanzen a kde také působí skupina nadšenců Velkomoravané. Ti měli vlastní kostýmy z vlastnoručně utkaných látek podle dobových pramenů a podíleli se na filmu jako komparz i se svými dětmi. Mimochodem jedna jejich holčička se jmenovala jako tvoje knižní hrdinka – Živa.
Výhodou jejich kostýmů byla právě historická přesnost, nevýhodou naopak to, že nebyla „uzpůsobeny“ filmování: pro digitální kamery měly příliš jasné barvy, největší problém byl v tomto ohledu s bílou, která se ve filmu raději nahrazuje krémovou, protože bílá příliš září. Naštěstí na Cyrilovi a Metodějovi působil skvělý kameraman David Ployhar, který dokázal i ostré barvy zjemnit. Ohled na snímání kamer je také jeden z důvodů, proč ani filmový středověk neplýtvá jasnými barvami a proč se vyhýbáme černé i bílé. Zatímco filmový pás snesl i ostré barvy, digitální kamera má jiné nároky.
Naopak například Mlhy Avalonu byly velmi výtvarný film, kde se šily prakticky všechny kostýmy přímo pro daný film – jinak se totiž obvykle vše pro menší role a komparz půjčuje. Hlavní postavy měly kostýmy z hedvábí pastelových barev a propracované doplňky. Každá postava měla svou barvu, do níž byly její kostýmy laděné. Bohužel ty barvy nebyly příliš ustálené, takže i po svlečení zůstával Artuš purpurový a Lancelot modrý (smích). Hodně se spolupracovalo s řemeslníky – kožišníky a pasíři. Byl to výtvarně krásný film.
Kateřina: Z pohledu maskérky je to tak, že u středověkého filmu člověk hlavně špiní (smích). Takže špína, krev, zapatinovat herce tak, aby moc nezářili čistotou nebo třeba dívkám nalepit chlupy do podpaží. Herečky se líčí minimálně, používá se často jen jemný podklad. Lidé si někdy představují, že každá herečka má na sobě před kamerou tunu make-upu a strávila tři hodiny v maskérně, ale nemusí to tak být. Zvláště hezké herečky není potřeba příliš líčit, to byl případ i u Cyrila a Metoděje.
U nedobových filmů někdy herečky ze starší generace vyžadují výrazné líčení, na které jsou zvyklé. I když je postava třeba na smrtelné posteli, chtějí vypadat dokonale. U historických filmů má člověk alespoň po ruce argument, proč líčit přirozeně. Krásné herečky obvykle mají sebevědomí to s líčením nepřehánět, to je třeba případ Táni Pauhofové nebo Lindy Rybové, která se i přijde zeptat, jestli by neměla mít ještě výraznější kruhy pod očima, aby to odpovídalo roli.
Helena: Já bych to příliš nerozlišovala, pro mě jsou u všech kostýmů zásadní dvě věci: jednak to, aby nerušily, neupoutávaly na sebe víc pozornosti, než je třeba, a dále jejich poctivost. Film se liší od divadla v tom, že každý detail se může ocitnout v záběru – herec se dotkne tváře a vidíte manžetu, skloní se a jsou zabrány i boty, není možné něco pominout s tím, že si toho nikdo nevšimne.
Foto z natáčení
Foto z natáčení
Liší se nějak česká a zahraniční produkce?
Helena: Zahraniční produkce mívají víc peněz, ale jinak to není příliš o národech, ale o lidech. S těmi, kdo jsou poctiví a mají dobu dobře nastudovanou, se dobře pracuje. Velmi rádi u nás točí Němci, protože tu dostanou vysoce kvalitní práci za velmi dobrou cenu a oceňují, že čeští lidé od filmu jsou pečliví a přesní a zároveň dokáží improvizovat, když je třeba, což se vždycky hodí.
Helena: Profiluji se tím, alenelze říct, že jsem specialistka, protože to je velmi široká oblast a na každý film se musím připravit z dostupné literatury a schůzek s odborníky. Také spolupracuji s Vojenským muzeem. Snažím se, aby v kostýmech bylo chyb co nejméně, a na uniformách je skvělé, že se dají snadno dohledat podklady, snáze se proto také vyrábějí a objednávají. Navíc můj tatínek pracoval v Leteckém muzeu Kbely a já vždy milovala válečné romány a filmy, takže mám k válečné tematice blízký vztah. U jiných forem oděvu může být větší volnost, ale v uniformách je řád, což je fajn.
Kostým není samozřejmě u filmu to nejdůležitější, ale doplňuje celkový dojem, pomáhá filmu vyprávět. Kostým postavu umisťuje do času a místa, a může dokonce pomoci zobrazit její vývoj v čase – že se mění doba a postavě vkus a styl oblékání. Každý detail má vliv na to, jak bude celek filmu vypadat a zde jsme zase u úlohy režiséra. Když je špatný režisér, výsledkem je zanedbaný film.
Tunika, které jsme věnovali tolik prostoru v předchozím článku, je i nadále základním oděvem. Od 12. století se postupně stává oděv přiléhavějším (u mužů i u žen) a svůdnějším, začíná se objevovat šněrování, do módy přicházejí i u mužů dlouhé vlasy, delší tuniky a širší rukávy, současně ale přetrvávají i jednodušší formy mužského oděvu. Oblíbeným šatem vyšších vrstev je bliaut (někdy též bliaud, bliaund) – dlouhá splývavá tunika s dlouhými rukávy z jemné látky (hedvábí), přepásaná v pase či pod pasem tak, aby vzniklo splývavé řasení (někdy umocněné sámky).
Manuscript Morálií knihy Job, 12.st., Dijon: vyobrazení sv. Jiřího jako noblesního rytíře s delšími vlasy a v bliautu s širokými rukávy přes tuniku s úzkými, všimněte si odvážného rozparku a pásku, který bliaut zpravidla doplňoval; sochy jsou z katedrály v Chartres, 1160: krásně řasené bliauty a typické pásky
13. století přináší v odívání opět určitý příklon k jednoduchosti a pohodlí oproti století předchozímu. Do módy přichází surcot – svrchní oděv bez rukávů s širším průramkem, nošený přes tuniku, která měla úzké rukávy, u mužů nezřídka s kápí a s rozparky v sukni, praktickými při jízdě na koni (a občas kritizovanými pro svou necudnost). Surcot je u mužů volnější než u žen.
Reinmar von Brennberg: Codex Manesse, 1. čtvrtina 14.st.: cotte a podšívaný surcot, ozdobný opasek, násilníci mají krátké tuniky a jednoduché přilby
Otto I. v Míšni, pol. 13.st.: cotte a surcot bez rukávů, plášť podšitý hermelínem
Pohřební oděv Rudolfa I. Habsurského, poč. 14.st.
Rukávy či prostřih výstřihu tuniky bývá někdy zdoben dlouhou řadou ozdobných knoflíků. Do módy přichází v některých částech Evropy hladce oholená tvář a kadeření vlasů, tolik oblíbené i později ve 14. století.
Codex Manesse, 1. čtvrtina 14.st.: šermíři a jejich kadeřené vlasy, věnec a zdobný klobouk přes čapku
Vrcholný středověk doplňuje druhy plášťů zmiňované v prvním díle článku o karnáč, široký plášť, který se přetahoval přes hlavu a často se objevuje ve tvaru peleríny, někdy s rukávy, a o hérigaut s kapucí, dlouhými rukávy (někdy s volně visícími spodními částmi rukávů), přetahovaný přes hlavu. Od konce 13. století je populární také kapuce s krátkou pelerínkou.
Maciejowského bible, 13.st.: šitý plášť s kapucí a volnými rukávy
Garnach neboli karnáč; všimněte si také ženichových bot, první čtvrtina 14.st.
Cotte-hardie, kalhoty, kabátec
Od konce 13. století je rovněž módní tzv. cotte-hardie – vpředu otevřený svrchní oděv s volně visícími rukávy a na hrudi zapínaný na knoflíky, oblékaný přes surcot. V druhé polovině 14. století se tentýž pojem používá pro kabátce, často z několika barev, s úzkými rukávy.
Cotte-hardie, pol. 14. st.
Codex Manesse
Čím barevnější šaty, tím lépe samozřejmě. Na obrázku vlevo vidíte kromě děleného oděvu mi-parti a krásně gotické barevnosti i některé nezbytné doplňky: rukavice, klobouk se zvednutou krempou a opasek.
Doplňky, měšce a zbraně se často věšely na pás, některé volné svrchní oděvy byly kvůli tomu vybaveny vhodnými úzkými prostřihy, aby na své věci majitel opasku dosáhl (na jednom z obrázků níže je najdete na modrých šatech jedné z dam).
14. století znamená počátek propracovaných střihů, které umožňovaly, aby byl oděv patřičně přiléhavý: dokonalejší nasazení rukávů do průramku, úzké nohavice, rukávy i pas. Vedle osvojení si střihu mělo na přiléhavost oděvu vliv i používání záševků, šněrování a zapínání (zejména knoflíků).
Do módy přicházejí v polovině 14. století pachy upevňované na rukávy. Další libůstkou jsou rozstříhané lemy oděvů (kápí, rukávů, plášťů či spodní lemy) či mohutné pytlovité rukávy.
Iluminace z pol. 14.st.: pelerínky, módní vypasované kabátce s dlouhými řadami knoflíků vpředu, pachy, prostřihy lemující oděv, u dam si můžete všimnout typických účesů a prostřihu v surcotu na přidržení cotte, také výstřihy se nám povážlivě zvětšily 😉
Iluminace 14.st.: ozdobné lemování kápí
Prošívané vatované kabátce původně sloužily jen ochraně těla před otlaky od zbroje, postupně se však stávají běžnou oděvní součástí. Setkáváme se u nich s názvy francouzskými pourpoint a doublet či německým wams. Vatování a prošívání umožňovalo tvarovaní kabátce tak, aby bylo dosaženo módní siluety – zejména vycpaného hrudníku, který dával vyniknout štíhlému pasu a rovným bokům. Koncem 14. století se notně vycpaný wams nosí nejčastěji se stojatým límcem nebo naopak bez límce s hlubokým výstřihem do V.
Konec 14.st. – ukázky vypasovaných oděvů a vycpávaných hrudí
Elegantní silueta se štíhlým pasem je ještě zdůrazněna nízko zavěšeným opaskem. Zajímavostí jsou upnuté nohavice, které se šily na míru z šikmo střižené látky a někdy byly doplněny podešví, takže se jednalo o jakési kalhoty a boty v jednom. Aby nohavice držely na těle, často se za poutka přivazovaly k jiným částem oděvu, např. k tunice či ke kabátci, používány byly také podvazky, někdy však jen ozdobné.
Od druhé poloviny 14. století se mužská tunika zkracuje a začínají se nosit krátké kabátce. S tím souvisí, že se nohavice začínají doplňovat trojúhelníkovými kusy látky, zakrývajícími intimní partie, a spojením dříve oddělených nohavic vznikají kalhoty.
Nemravně kratičké kabátce, jaké vidíme výše, byly kritizovány u řady mocných mužů (nevyhnul se tomu ani mladý Karel IV.), z církevních pořádků zase víme, že i někteří kněží si potrpěli na tak odvážnou módu a vyhledávali pestré barvy, což se nelíbilo jejich nadřízeným.
Obléhání: rytíři ve zbroji, 1250
Původ v oděvu válečníka měla i další součást mužského šatu. Kromě výše zmiňovaného wamsu, který rytíři oblékali pod brnění a kroužkové košile, se naopak přes zbroj odívala svrchní suknice – varkoč (nebo též vafnrok), nošený už od 12. století.
Codex Manesse: varkoč, chochol, poč. 14.st.
V první polovině 14. století je varkoč většinou bez rukávů, o délce po kolena či do poloviny lýtek. Další součástí oděvu ke zbroji byl chochol na přilbici (klenot, fanfrnoch) a plášť. Tyto oděvy nesly obvykle barvy a znak svého nositele nebo jeho pána či jeho vyvolené dámy – v těchto dobách, kdy zamilovanost byla dávána veřejně na odiv, oblékali rytíři barvy těch dam, kterým zrovna patřilo jejich srdce, ať už byly vdané či svobodné.
Bot se nám dochovalo podstatně více než oděvů, díky tomu víme, že si vrcholný středověk potrpěl na špičaté, ozdobně vyšívané či dírkované boty (z nichž prosvítaly barevné nohavice), které ovšem jejich majitelé chránili před nepřízní počasí dřeváky.
Dřeváky z Walraversijde, Belgie, 1465, foto – JoJan
Ukázka módy doby Karla IV.:
Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, kol. 1371Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, detail – Václav IV.
Ze vzorovaných látek přecházejí oči. Vlasy i vousy mají urození muži pečlivě upravené. Velká pozornost se věnuje i šperkům.
Wiltonský diptyh, levé křídlo, 1395 – 99, Richard II. a světci
Wiltonský diptych, detail oděvů: damašek, pláště s hermelínem, spony, lehce rozšířené a ohrnuté rukávy spodní tuniky, široké rukávy svrchní
Přechod od vrcholného středověku ke středověku pozdnímu znamená v módě vyšších vrstev stále více extravagance a zdobnosti.
Svatba Filipa Burgundského a Markéty Flanderské, muži v huppelande, mídní klobouky, pytlovité rukávy a přemíra látky, poslední čtvrtina 14.st.
Svatba z francouzského rukopisu, první čtvrtina 15.st.
Sukně mužského i ženského oděvu se prodlužují do vleček a bohatého řasení, aby bylo jasné, že jejich majitel má na to koupit sáhy látky. Koncem 14. a počátkem 15. století přichází do módy bohatý plášť huppelande často s velmi dlouhými širokými rukávy, existující v mnoha tvarových variantách. Nosí ho muži i ženy. Více než popis asi poslouží obrázek níže, který zobrazuje huppelande z počátku 15. století. Starší formy byly spíše delší, s vlečkou.
Bratři z Limburka: Přebohaté hodinky vévody z Berry: huppelande, ozdobné prostřihované lemy, čapky, krátké účesy, decentní mi-parti, doplňky zavěšené na opasku, první čtvrtina 15.st.
Co bylo v článku o ženském oděvu napsáno obecně o barvách, materiálech a některých oděvních detailech, platí v mnoha případech i pro oděv mužský. Mezi muži byly na jejich šatech ještě výrazněji poznat společenské rozdíly: příslušnost k určitému stavu, sociální vrstvě či povolání. Nejen duchovní, řeholníci a rytíři měli svůj typický oděv, ale také jednotlivé cechy (kytlice rozpoznatelné podle barev a znaků), lékaři, akademici či opovrhovaní kati.
I muži si potrpěli na výraznou barevnost, zdobnost a luxus úplně stejně jako ženy, což bylo kritizováno moralisty snad ve všech obdobích.
Ani postavy Královských intrik se podobnému moralizování tak docela nevyhnuly, poslechněme si například komentář Jakuba na adresu mladého Hynka z Dubé:
„Postupně se tato larva zřejmě mění v motýla, což není u muže zas až tak hezký pohled. Libuje si v zářivě barevném oblečení, v kratičkých kabátcích odhalujících stehna a kloboucích s péry. Své plavé vlasy si kadeří, holí se a voní. Když jsme ho s Adelheidou „náhodou“ potkali u Tří orlů, měl na sobě modrý kabátec s červenými rukávy, červeně podšitý zelený plášť, zelené nohavice a modro-zelený klobouk s pavími pery.“ (Královské intriky)
Mistr Registra Gregorii, Ota III., konec 10.st.: dlouhá spodní vrstva je buď dlouhá tunika nebo alba, přes ni ozdobná purpurová dalmatika s bohatým lemováním a hlavně císařský pláť, překvapivě ne purpurový, sepnutý na rameni (půlkruhový?), uzavřené “byzantské” boty s knoflíky
Než však mohl vývoj vůbec dospět do takové lascivní podoby, jakou znechuceně popisuje Jakub, uplynulo hodně času. Vrátíme-li se o několik staletí zpět do období raného středověku, zaujmou nás jistě oděvy císařů.
Císařský oděv vycházel z římských tradic a skládal se ze spodní tuniky, alby, svrchní dalmatiky a honosného, nejčastěji purpurového pláště sepnutého na rameni. Dalmatika bývala překrásně zdobená lemy. Na nohou takto oficiálně oděný císař nosil římské sandále nebo uzavřené byzantské boty. Nutnými atributy jsou samozřejmě koruna, žezlo a říšské jablko.
Meister des Registrum Gregorii – Ota II. nebo III. konec 10.st.: tady už je plášť jak se sluší purpurový, způsob, jímž jsou oba císaři zpodobněni není náhodný – frontálně a na tomto obrázku dokonce s tzv. “císařským kolenem” (lehce zvednutým), to je pozice vyhraněná Kristu-soudci a císařům
V prostředí Franské říše byly oblíbené i krátké varianty tunik a plášťů, které mohly být často praktičtější pro pohyb. S oblibou je nosili i někteří císaři, například Karel Veliký.
Také ve středoevropském prostředí se s krátkými tunikami setkáme. Módní jsou od konce 10. století kalhoty a různá druhy zavinutí nohou, často velmi ozdobná. To můžeme vidět jak na iluminaci Gumpoldovy legendy.
Gumpoldova legenda, 1006: krátká tunika s lemováním, na nohou ovinky
Uherský žaltář, Anglie c. 1170: tuniky dlouhé po kolena s typickým výstřihem, kalhoty a špičaté boty
Evropa zdědila z antiky tradici oděvů aranžovaných na tělo z větších obdélníkových kusů látek, nicméně už od raného středověku se objevují i oděvy šité. Základem mužského oděvu byla jednoduchá tunika, přetahovaná přes hlavu (v podstatě šlo o dva sešité obdélníky s rukávy a s výstřihem – někdy s rozparkem u krku, někdy do V či kulatým, preference se měnily podle období a regionu).
Evropa zdědila z antiky tradici oděvů aranžovaných na tělo z větších obdélníkových kusů látek, nicméně už od raného středověku se objevují i oděvy šité. Základem mužského oděvu byla jednoduchá tunika, přetahovaná přes hlavu (v podstatě šlo o dva sešité obdélníky s rukávy a s výstřihem – někdy s rozparkem u krku, někdy do V či kulatým, preference se měnily podle období a regionu).
Hortus Deliciarum, 2. pol. 12.st.: vysoce postavený muž vlevo je v dlouhé tunice s bohatým lemováním a s podšitým pláštěm sepnutým na rameni, druhý muž má na sobě krátkou svrchní a spodní tuniku a kalhoty.
Postupně se alespoň u těch, kdo na to měli, tunika dělí na spodní (košili – casula, camisia) a svrchní, která je u spodiny jednoduchá, u urozených nápadně zdobená.
Uherský žaltář, c. 1170: svrchní tunika s ohrnutými rukávy, typický stupňovitě sestříhaný účes
Pod svrchní tuniku se kromě spodní tuniky oblékají spodky, případně předchůdce kalhot – braccas – či nohavic – hosa. Ty upevňovaly pod koleny řemínky nebo byly doplněné ovinky kolem lýtek, někdy snad také punčochami. Navrch se mohli ti urozenější či majetnější přiodít ještě pláštěm.
Prostý oděv – 13.st. – všimněte si, že ani vesničané se nebojí barev, spodky mají jen aranžované, ne šité, za pozornost stojí i oblíbené čepičky
Pláště se zpočátku nosí jen aranžované, bez rukávů, a to buď polokruhové nebo obdélné, někdy s připojenou kapucí či kuklou. Na rameni je drží po římském způsobu spona. Teprve postupně se od 12. století objevují i pláště spínané vpředu. Nejobvyklejšími plášti jsou tzv. sagum (jednoduchý obdélný plášť spojovaný sponou) a caracalla (přetahovaný přes hlavu, s dlouhými rukávy sahajícími až ke koleni, často s kapucí). Česky se plášť nazýval krzno.
Geoffrey z Anjou, 12.st.: svrchní tunika po lýtka, pod ní dlouhá spodní tunika, štít a čapka zdobená rodovým erbem; obrázek překreslený prostorověMaciejowského bible, 13.st.: šitý plášť s kapucí a volnými rukávy
Oblíbené kapuce, kápě a kukly byly někdy odepínací, jindy součástí pláště. Od 11. století se nosí čím dál častěji také jednoduchá polokulovitá čapka. Po celý středověk je u mužů i žen oblíbený jednoduchý bílý plátěný čepec zavazovaný pod bradou, někteří ho nosili jako jedinou pokrývku hlavy (zejm. lékaři a lékárníci), jindy se oblékal pod jinou pokrývku jako ochrana (např. pod přilbici, korunu nebo pod klobouk). Klobouky bývaly opatřené šňůrkou, která umožňovala klobouk sejmout a nechat volně viset na ramenou.
Vzhled šatu samozřejmě nevycházel jen z praktických požadavků, ale odrážel postavení svého nositele, ti nejvznešenější dávali najevo své postavení sponami a šperky všeho druhu, často zdobenými drahými kameny, a také nákladnými materiály oděvu (kvalitním barevným suknem, hedvábím, vyšívanými tkaninami či tkaninami s vetkaným zlatem, damašky a kožešinami).
Účesy
Můžeme-li soudit z dobových iluminacích, v raném středověku byly u mužů časté krátké účesy vycházející z účesů římských. Už od 11. století se často setkáváme s úhledným postupně sestříhaným účesem z delších vlasů, jaký vidíte např. na vyobrazení z Vyšehradského kodexu nebo na obrázcích z Uherského žaltáře. Na některých vyobrazeních mají muži vlasy kadeřené.
Kodex vyšehradský, 1085
Boty
Obuvi by bylo třeba věnovat samostatný článek, prozatím sem dám jen ukázku snad nejtypičtějšího typu bot raného středověku.
Oděv vrcholného středověku, o němž jsem psala zde, dodnes inspiruje módní tvůrce. Do tohoto článku jsem vybrala několik příkladů z tzv. ready to wear kolekcí, tj. šatů určených přímo k nákupu a nošení (tedy toho méně extravagantního, co na přehlídkách můžeme vidět). Současná móda samozřejmě nemůže historické oděvy kopírovat, spíše si z nich kreativně vybírá určité prvky: zlaté zdobení, ornament, bohatost, vrstvení, výšivku, gotickou siluetu, typ rukávů či pláště. Málokdy se návrháři pouštějí do středověké kontrastní barevnosti, naopak – kolekce inspirované historickou módou jsou nezřídka poměrně barevně strohé. Už tak velmi honosné modely by byly nejspíš ve výraznějších barevných kombinacích „přeplácané.“
Stella McCartney: kolekce Zima 2008
Stella McCartney
Dcera britského hudebníka Paula McCartneyho ke středověku ve svých návrzích odkazuje jen vzácně, většina jejích děl spadá spíš do „urban stylu.“ Ve své zimní kolekci 2008 použila heraldické motivy, výrazné rukávy a oválné-lodičkové výstřihy oblíbené ve vrcholné gotice, to vše velmi moderním způsobem.
Stella McCartney: kolekce Zima 2008
Alexander McQueen
Historickou módou byla inspirována především poslední kolekce, kterou navrhl. Tento přední britský návrhář spáchal v únoru 2010 sebevraždu. Jeho zdobnou kolekci pro podzim 2010, vycházející z opulentních královských rouch, dokončovala po McQueenově tragické smrti návrhářka Sarah Burton. Modelům dominuje zlatá výšivka, jasně červená, černá a bílá barva a pláště. Všimněte si vrstvení na principu cotte a surcot na prvních dvou modelech.
Alexander McQueen: kolekce Podzim 2010Alexander McQueen: kolekce Podzim 2010Alexander McQueen: kolekce Podzim 2010Alexander McQueen: kolekce Podzim 2010
Sarah Burton
Sarah Burton, návrhářka svatebních šatů vévodkyně Kate Middleton, podle týdeníku Time jedna ze 100 nejvlivnějších osobností roku 2012, se různými historickými obdobími inspiruje pravidelně (v její práci najdeme odkazy na renesanci i baroko). Má podíl i na podobě výše zmíněné kolekce Alexandra McQueena (jehož značku po jeho smrti vede). V roce 2013 předvedla svou Pre-fall (před-podzimní) vzpomínkovou kolekci nazvanou právě po Alexandru McQueenovi a inspirovanou mimo jiné módou vrcholného středověku. Minimalismus, vážnost, důstojnost.
Sarah Burton: kolekce Alexander McQueen 2013Sarah Burton: kolekce Alexander McQueen 2013Sarah Burton: kolekce Alexander McQueen 2013Sarah Burton: kolekce Alexander McQueen 2013
Dolce&Gabbana
Značka italských návrhářů Domenica Dolceho a Stefana Gabbany u své kolekce pro podzim 2012 deklarovala inspiraci středověkem (zejména kněžskými ornáty), zároveň jsou ale u nich tyto prvky promíchány s lecčíms jiným (19. století, baroko, ponožky jako z 50. let 20. století…). Opět nechybí spousta zlata v kombinaci s černou, výšivka, pelerínky a pláště, někdy dokonce s kápěmi.
Dolce&Gabbana: kolekce Podzim 2012Dolce&Gabbana: kolekce Podzim 2012Dolce&Gabbana: kolekce Podzim 2012Dolce&Gabbana: kolekce Podzim 2012
Vivien Westwood
Pro politicky velmi aktivní britskou návrhářku Vivien Westwood (angažovala se a angažuje zejména v ochraně lidských práv a v ekologických kampaních) rozhodně není dávná historie typickým inspiračním zdrojem – je známá především pro své nadšení punkem 70. let a tím, že v podstatě přivedla punkovou módu do mainstreamových obchodů. Níže ale můžete vidět jeden z jejích originálně pojatých modelů, na který použila motivy knižních iluminací z 15. století.
Vivien Westwood: kolekce Podzim 2013 (Photo by Pascal Le Segretain/Getty Images)
Valentino Garavani
Italský návrhář Valentino Garavani ve své tvorbě často akcentuje ženskost a eleganci, což evokují dlouhé gotické róby velmi snadno. Historickou inspiraci, i když jen volnou, ne příliš přímočarou, bychom našli ve vícero jeho kolekcích, já jsem vybrala fotografie z té, která byla prezentována na stejném fashion weeku (týdnu módy) v Paříži jako výše zmíněná kolekce Vivien Westwood, a dále jeden pozoruhodný plášť z kolekce pro jaro-léto 2013.
Valentino Garavani: kolekce Podzim 2013, vpravo model od Vivien WestwoodValentino Garavani: kolekce Podzim 2013Valentino Garavani: kolekce Jaro-Léto 2013
Tadashi Shoji
Americký návrhář japonského původu Tadashi Shoji, známý především svými společenskými a svatebními šaty, se rád vrací k dlouhým, vrstveným modelům. O kolekci v pastelových barvách, černé a zlaté pro jaro 2015 říká, že jeho hlavní inspirací byly Benátky 15. století – lehounké materiály, krajka, zlato, pláště. Poslední fotografie ukazuje svatební šaty s úzkou siluetou, s krajkou inspirovanou damaškovými ornamenty a s oválným výstřihem odhalujícím ramena.
Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015
Jaký oděv se nosil ve středověku? Různý, protože středověk je dlouhé období. O módě v dnešním smyslu – tedy o střídání módních trendů – lze v dějinách evropské civilizace hovořit až od konce 13. století. Tehdy se poprvé každých dvacet třicet let vzhled oblečení výrazně proměňuje – druhy límců, hloubka výstřihů, umístění pasu, rukávy, délka špicí bot, klobouky, typy plášťů – to vše se vyskytuje v mnoha variantách. Oblečení mužů ve středověku podléhalo módním výkyvům snad ještě výrazněji než ženské odívání a často si s ním nezadalo v barevnosti a zdobnosti. V dnešním článku se ale budeme věnovat pouze dámám, a to ještě jen v období vrcholného středověku. O pánech a dalších obdobích si můžete přečíst zde, zde a zde.
Ženský oděv 2. pol. 13. st. – volné šaty svázané v pase, podšité pláště, zajímavý vzor pláště vpravo, zavinutí roušky – tzv. barbette, rukavice, volný oděv svázaný v pase
Středověká silueta
To podle čeho nejsnáze poznáme v odívání jednotlivá historická období, je silueta postavy. Kde se nosil pas? Jaký tvar měly rukávy, jak široké byly sukně? To všechno nám na první pohled prozradí, v jakém odbobí se nacházíme. V raném středověku byly ženské šaty velmi málo tvarované.
Mozaika s císařovnou Theodorou v San Vitale v Ravenně, 6. století
Od 13. století se evropská móda postupně alespoň částečně odpoutává od svého antického dědictví volných oděvů, u nichž bylo možné vytvořit tvarovanější siluetu pouze stažením páskem. Zhruba od poloviny 13. století se opasky nosí spuštěné na horní okraj pánevní kosti.
Oděv 1. pol. 13. stol., Církev a Synagova z katedrály ve Štrasburku, volný oděv s páskem, plášť sepnutý sponou, kadeřené vlasy, úzké rukávy
Konečně se začínají uplatňovat rafinované střihy, přiléhavé siluety a šití oděvů na míru. Střih zmiňuje dobová literatura od 13. století, od 14. století se nosily i velmi těsné a složitě střižené šaty.
Zvětšuje se rozdíl mezi mužským a ženským oděvem, který nebyl v raném středověku příliš patrný – všichni nosili v zásadě dlouhé netvarované hábity, někdy přepásané v pase. Z východu se do Evropy importují přepychové hedvábné látky nádherných barev a drahé kožešiny. Zkrátka pastva pro oči a vítr v peněžence. Nebo spíš v měšci.
Italský brevíř, kol. 1380 – cotte a surcot (viz níže), nádherné damašky, oválné výstřihy a typické účesy se stuhami
Módní doplňky ve středověku
Nezbytnými doplňky oděvu byly samozřejmě zdobné opasky, rukavice a hlavně boty, u nichž se od poloviny 14. století objevuje ona typická gotická protáhlá špička.
rekonstrukce obuvy 14. st.
2. pol. 14. st., Velislavova bible – šlojíř s volánem
Na obrázku dole vidíme středověkou ženu, jak si vybírá mezi různými pásky, tašvocemi a tobolkami. Na hlavě má slušivý barbette.
Codex Manesse, cca 1325, středověká žena nakupuje módní doplňky
Oděvní pořádky
Ve společnosti rozdělené na duchovní stav, šlechtu a pracující lid byl oděv důležitým poznávacím znakem toho, do které vrstvy člověk náležel. Spolu s tím, jak měšťané bohatnou díky řemeslům a obchodu, se snaží také vyrovnat rytířům a pánům svými šaty (často pro ně není těžké některé chudnoucí šlechtice i dalece předčít svou garderobou). To se však vyšším společenským vrstvám příliš nezamlouvá, a proto už od 13. století vznikají tzv. oděvní pořádky zakazující měšťanům různé módní výstřelky, šperky a drahé látky, aby rozlišení zůstalo zachováno.
Zpočátku je vydávali panovníci, později i sama města. Přestoupení bylo trestáno různě: nejčastěji pokutou, zabavením přepychového oděvu, veřejnými pracemi, ročním vypovězením z města nebo i šatlavou, kam si ovšem za manželky a dcery chodili sednout jejich manželé a otcové. Tyto podrobné vyhlášky, hojně vydávané hlavně ve 14. století, jsou dnes cenným zdrojem informací o dobové módě, jejích proměnách a používaných názvech oděvů.
Italská móda 14. st. vyznávala volnější střihy než zbytek Evropy té doby
Itálie, 14. st., panny ve světlých volných šatech
2. pol. 14. st., Velislavova bible – kruseler
Většina starších názvů oděvních součástí navázala na antiku (např. tunica – volný oděv, peplum – závoj). Nicméně s tím, jak stoupá prestiž francouzské módy, prosazují se názvy odvozené z francouzských slov (např. chainse – košile), a to i v Českém království. Nechybí však ani názvy české (např. rubáš – košile) či německé (např. mantel – plášť). Na sklonku 14. století česká móda dokonce některé nové manýry šíří do zbytku Evropy: jedná se především o některé podoby kruseleru (rouška s volánky po obvodu tváře), české kukly a pražské krátké vatované kabátky.
Francouzská móda byla skutečně už od počátku vrcholného středověku (tedy cca od poloviny 13. století) pojmem, který měl zvuk, a Francií se inspirovaly ostatní evropské dvory.
Textilní materiály ve středověku
Základním materiálem pro výrobu šatů bylo vlněné sukno, které bylo zvláště oblíbené v severnějších částech Evropy, neboť vlna částečně odpuzuje vodu a hřeje i po zvlhnutí. Spodní vrstvy oděvu byly většinou plátěné (lněné, konopné) nebo hedvábné. Z hedvábí byly také luxusní tkaniny: atlas (lesklý textil), damašek (s vetkaným ornamentem) a samet. Vzácně se objevuje i bavlna.
Italský hedvábný damašek
Některé oblasti Evropy vynikají v produkci textilu nad jinými: v módě udává kurz Francie (kdo se chce skutečně oháknout, oblékne se „po francouzsku“), nejlepší vlnu vyvážejí z Anglie, nejlepší sukno z ní tkají ve Flandrech (zejména v Gentu), evropské hedvábí se vyrábí ve Španělsku a v severní Itálii, kde z něj dokonce tkají krásné damašky. Jinak je ale zdrojem těch nejnádhernějších a nejkvalitnějších látek a kožešin především východ – Arábie, Persie, Mongolsko a Čína. Oblíbenou tkaninou byly hedvábné damašky, nejžádanější byla kožešina sobolí, používaly se ale i liščí, kuní, veverčí (tzv. popelka) nebo hranostajová. Kožešiny nalezneme na podšívkách plášťů, jako lemování rukávů a límců i jako celé kožichy.
Sobol, sobolí kožich; ještě cennější než zrzavá sobolí kožešina byla sobolí kožešina v odstínech šedé
Základním spodním oděvem byla košile ve výstřihu sepnutá sponou, ve spodní části často rozšířená klíny. Pro chudinu byla spolu se spodky dokonce oděvem jediným. S tím, jak se ve 14. století a později zvětšovaly výstřihy a průramky, se stávají spodní košile propracovanějšími. Zpravidla jsou ušité z plátna, ale mohou být i hedvábné, často s ozdobnými lemy.
Muži i ženy zřejmě nosili pod oděvem jakési plátěné kalhotovité spodky, často nejspíš jen aranžované, nešité. Kalhoty jako svrchní oděv si oblékali jen muži z vyšších společenských vrstev.
Aranžované polodlouhé spodky
Dámy i pánové měli pod suknicemi nohavice či punčochy upevněné podvazky. Šněrovačky k tvarování dekoltu se objevují spíše až ve 14. století, ačkoliv první zprávy o šněrování máme už z 12. století.
Codex Manesse, kol. 1325 – cotte, surcot bez rukávů, esovitě prohnutý postoj, šaty s vlečkami, typická kurtoazní gesta, kožešinou podšívané pláště, různé šlojíře a kadeřené vlasy
Bliaut, cotte a surcot
Ještě z antiky pochází dělení oděvu na spodní a svrchní, které dokázala vrcholně středověká móda využít k rafinovaným hrám s vrstvením, prostřihy, vykukujícími lemy a kombinováním různých barev.
Cotte (něm. kutte, angl. coat) se začíná kolem poloviny 12. století nosit místo košile zmíněné výše. Nějakou dobu je nošen paralelně s přepásaným oděvem zvaným bliaut nebo bliaund, tj. přiléhavým oděvem z jemné látky – asi z hedvábí – s plizovanou sukní. Bliaut nosili muži i ženy a přiléhal těsně k trupu a pak se rozšiřoval do sukně s velkým množstvím záhybů/plizování. U žen byl důležitým doplňkem pásek vázaný dvakrát přes tělo, jehož konce visely volně dolů.
katadrála v Angers – bliaut
Cotte nosí muži i ženy. Zpočátku je volný, ženy ho někdy svazují v pase pásky. Postupně se ale spodní část dámského cotte víc a víc rozšiřuje vkládanými klíny a živůtek se naopak zužuje, aby přiléhal na tělo a zdůrazňoval linie těla. Rukávy mohly být těsné i rozšířené, často bohatě zdobené.
Codex Manesse, cca 1325, dáma v zelené cotte (kytlici, košili), surcotu a plášti
Surcot (fr. souquenie, něm. sorket, čes. suckenie, suckni) je bohatě řasený svrchní oděv nošený přes cotte muži i ženami. Zpočátku má široké tříčtvrteční rukávy, od konce 13. století však rukávy u většiny surcotů mizí.
14. st. – rukopis Město žen (Cité des Dames): cotte a hluboce prostřižený surcot s vlečkou, různé řešení výstřihu – převažuje oválný, výrazné barvy, na hlavách dvojroký henin se závojem, zvýšený pas šatů, náprsenka/závoj přes výstřih u modré dámy
Postupně se ženský oděv stává stále vypasovanějším, s těsnými živůtky, šněrováním, hlubokými výstřihy (někdy překrývanými průsvitným závojem) a dlouhými vlečkami. Cotte je stále upnutější a průramky bezrukávového surcotu se zvětšují, takže se jim začne říkat „čertova okénka“, neboť odhalují příliš mnoho z ženské krásy.
Užitečné odkazy, kde najdete další informace o středověkém oděvu a jeho střihy:
Svatba Marie Brabantské – 2. pol. 14. stol. – surcot s “čertovými okénky”
Rukávy a výstřihy
Rukávy byly pro středověká textilní řemesla prostorem k velké kreativitě. Mohly být podšity kožešinou, lemovány, pošity knoflíky, perlami nebo drahými kameny. Často byly hned dvojí – spodní úzké a vrchní široké. K oblíbeným patřily trychtýřovité rukávy. Přivazované rukávy jsou sice mnohem častější v renesanci, ale objevují se už během gotiky – dámy je vedle závojů dávají v rámci projevů kurtoazní lásky svým rytířům jako zástavu.
2. pol. 12. st. – trychtýřovité rukávy horního oděvu, úzké, jinobarevné spodního oděvu (oděv zvaný bliaut)
Od konce 12. století se setkáváme s pachy – falešnými rukávy přišitými v rameni nebo v lokti, volně visícími dolů. Byly úzké i široké, decentní i dlouhé až na zem. Jejich český název je skutečně odvozen od toho, že se za člověkem táhly jako pach.
Pachy, účesy typické pro 14. st. – copy stočené před uši do válečků
Límce, běžné od druhé poloviny 12. století, přicházejí do zbytku Evropy nejspíše z Byzance. Oblíbené byly límce kožešinové.
Plášť
Plášťů se nosilo mnoho variant. Sepnuty bývaly sponou, dlouhou řadou knoflíků, velkým knoflíkem se šňůrkou protahovanou na druhé straně pláště nebo dvěma sponami spojenými stuhou. Ženy pláště velmi rafinovaně využívaly ke kurtoazním gestům tak, aby plášť tvořil měkké záhyby a odhaloval svou podšívku. Šily se z vlněného sukna nebo ze sametu (hedvábného) a bývaly podšité nízkou kožešinou (kuna, hranostaj, sobol).
Sochy zakladatelů v Naumburgu – pol. 13. st., kurtoazní gesto Reglindis – přidržování si šňůrky pláště, zavinutí plachetky pod korunou (barbette)
Sochy zakladatelů v Naumburgu – pol. 13. st.. – Uta si přidržuje elegantně plášť s jinobarevnou podšívkou
Plášť, cotte a surcot byly z různých materiálů a často využívaly rozdílné vzory a barvy, což umožňovalo rafinovanou hru s vrstvením pomocí různého přidržování horních vrstev a odhalování vrstev spodních a podšívek (většinou jinobarevných nebo kožešinových).
Barvy
Středověk miloval pestré a výrazné barvy, které rád skládal do kontrastních kombinací (žlutá – zelená, modrá – červená, červená – bílá, červená – žlutá), o oděvu toto platí obzvláště. Mám dojem, že v současných zobrazeních středověku nebo středověkem inspirovaných prostředí (historické filmy, fantasy) je tato rovina středověkého vkusu nejvíce opomíjená snad proto, že se nám dnes mohou středověké barevné kombinace zdát jaksi nedůstojné (svou roli ale mohou hrát i technické vlastnosti digitálních kamer, jak se můžete dozvědět z rozhovoru na téma historických kostýmů ve filmu zde).
Ani dnešní návrháři, kteří se inspirují gotikou, většinou nezohledňují gotickou barevnost a soustředí se především na gotickou siluetu.
Zejména ve 14. století (ale i později) byl velmi oblíbený oděv mi-parti, tedy poskládaný z výrazných barev podle vertikální osy. Jeho variantou je i střídání ploch do vzoru šachovnice.
K nejoblíbenějším barvám patřila červená, ať už purpur (symbol vznešenosti) nebo jasně rudá (symbol života a lásky). Červená se často kombinovala s bílou (barva čistoty a radosti), kterou podobně jako jiné světlé barvy (světle růžová) obvykle nosily mimo jiné neprovdané dívky. Častá byla rovněž zelená a modrá. Žlutá, získávaná z drahého šafránu, byla pro nákladnost své výroby (i dnes říkáme, že je něčeho „jako šafránu“) barvou těch nejbohatších. Zároveň se ale začala více a více spojovat s pýchou a rozmařilostí, tedy s neřestmi, a proto je zaváděna jako barva deklasovaných – nevěstek a židů.
2. pol. 14. st., Dekameron – kombinace růžové a zelené a výrazné klobouky, vpravo má dáma plášť typu garnach nebo peliçon
Mistr Třeboňského oltáře: sv. Kateřina, sv. Magdaléna a sv. Markéta, kol. 1380 – výrazné barvy, podšité pláště spojené ozdobnými sponami, gotický postoj s vystrčenou pánví, kurtoazní gesta (zejm. Markéta má stejné jako Reglindis), typické účesy ze stočených copů
Pokrývka hlavy a účes
Pro vdané ženy byl základní pokrývkou hlavy závoj neboli rouška (čes. také roucha, šlojíř), který ovíjí hlavu, uši a část tváří i krk. Vyskytuje se v mnoha variantách: od velmi pečlivého zavinutí odhalujícího jen tvář až po v podstatě jen úzké pruhy látky přidržující účes, od jednoduchých až po složitě řasené a aranžované, leckdy protkávané zlatem. Rouška je často doplňována obroučkou nebo korunkou.
Kruseler (šlojíř s volánky)
Kruseler z profilu
Účesu věnovaly svobodné dívky i vdané ženy velkou pozornost. Většinou nosily vlasy rozpuštěné a nakadeřené tzv. roubíkem (rozpáleným želem), vdané ženy pod rouškou, neprovdané dívky chodily prostovlasé. Oblíbené byly u panen i mládenců věnce z živých či umělých květin a obroučky (čes. loubky). Součástí ženského účesu, zejm. drdolů, byly nezřídka také ozdobné síťky.
Další oblíbenou úpravou vlasů byly copy – volně visící (to zejména ve 12. století) nebo různě stočené – ve 13. století často do tzv. beraních rohů (zatočené na stranách hlavy do husté spirály), ve 14. století většinou přes uši dopředu na temeno, jak je vidíme výše u sv. Markéty na Třeboňském oltáři (světice zcela vpravo). Do účesů si dívky vplétaly šňůry perel či stuhy a často je doplňovaly příčesky.
Příklady ženských účesů:
Anglie, 13. st., prostá žena
Kadeřené vlasy
Kadeřené vlasy (socha sv. Markéty Antiochijské, Toulouse, 1475)
Copy stočené kolem uší – relikviářová busta, 1465 – 70
Knižní iluminace z konce 14. st.. – různé typy účesů a zavinutí hlavy, sv. Josef má žlutý židovský klobouk
Klobouky a čepce všeho druhu byly vedle roušek také populární. Koncem 14. století se objevuje henin – protáhlý (až 60 cm) špičatý klobouk se závojem, ve kterém dnes vyobrazujeme většinou bílou paní. Zprvu ho nosily hlavně nevěstky, brzy se ale rozšířil i do „slušné“ společnosti.
Konec 14. st. – dvourohý henin, široké rukávy, vysoko posazený pas
Knižní iluminace ze 14. st. (převážně 2. pol.): typický postoj, vpravo nahoře velmi oblíbená hermelínová podšívka, dole pásek malířky Timarete, vpravo typický cotte a surcotte v kombinaci bílé, modré a červené a obroučka ve vlasech donátorky
Článek čerpá z knihy KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání. Středověk. Praha: Lidové noviny, 2001. ISBN 80710614684.
Elke Wetzig https://commons.wikimedia.org/wiki/File:K%C3%B6ln_Museum_Schn%C3%BCtgen_2012_Reliquienb%C3%BCste_Kruseler.jpg?uselang=cs
Roger a Renate Rössing https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Fotothek_df_roe-neg_0006470_027_Stifterfiguren_Hermann_und_Reglindis_im_Naumburg.jpg?uselang=cs
