Historie svatebních šatů je nádherná, dlouhá a nelze ji obsáhnout v jediném článku. Já jsem se tentokrát zaměřila na barvu. Dnes se v euroamerické kultuře téměř 100 % žen vdává v bílé. Ne vždy tomu tak ale bylo i v minulosti.
Barevné svatební šaty
V našem kulturním okruhu dlouho nebyla se svatbou spojována žádná konkrétní barva tolik jako dnes bílá, svatební šaty byly často barevné. Oděv nevěsty musel působit slavnostně a náležitě reprezentovat její postavení – šaty žen z vyšších vrstev bývaly co nejhonosnější, zdobené zlatem, kožešinou a výšivkami, později i krajkami. Důležité byly také pokrývky a ozdoby hlavy: věnce, korunky, závoje, klobouky.
Níže vidíte několik svatebních obřadů ze středověkých iluminovaných rukopisů:
Svatba Codex Manesse, kol. 1325 – nevěsta v růžové, anglický rukopis, poč. 14.st. – nevěsta v růžovém surkotu s modrým cotte
Svatby z rukopisů z období 1335 – 50, nevěsta v červeném plášti s krásným zavinutím hlavy, vpravo nevěsta v modrých šatech s pachy
Romantika v každé době: ženich a nevěsta a ženich a nevěsta u květinového lože, rukopis 1349-51
Vždy byly populární světlé barvy, které ostatně často nosily i neprovdané dívky. Zejména světle modrá jako barva lásky, čistoty a pravdy a také jako barva pláště Panny Marie byla oblíbená už od raného středověku. Nezřídka se setkáváme na vyobrazených svatbách i s růžovou či krémovou. Ani výraznější barvy však na svatbách nechyběly, jednou z nejvyhledávanějších barev byla červená – lidé si ji spojovali s plodností a šlo o jednu z nejslavnostnějších barev. Černá a šedá se naopak hodily pro vdovy při dalších sňatcích. Výběr barvy se také samozřejmě lišil podle regionu a období.
Svatba, pol. 14. st.
Svatby na středověkých iluminacích-vlevo Omne Bonum, c. 1360-1375, vpravo poč. 14.st.
Přebohaté hodinky z Notre Dame, kol. 1380 – nevěsta v červených šatech s mnoha doplňky, v interiéru kostela vidíme průběh obřadu
Svatba Filipa Burgundského a Markéty Flanderské, poslední čtvrtina 14.st.
Vlevo: francouzský rukopis Tristam a Isolda, do 1425 – nevěsta v růžových šatech a dvourohém heninu; vpravo rukopis z roku 1475 – nevěsta ve zlatých šatech
Svatba z rukopisu Ab urbe condita,1455-1460
Svatba z rukopisu Facta et dicta memorabilia a svatva na obraze Sedm svátostí od Rogiera van der Weydena, obojí kol. pol. 15.st.
Renesance a baroko
Domenico di Bartolo – Svatba Foundlingů, 1440, detail
Detaily z maleb Svatby v Káni Galilejské od Gerarda Davida (1500 – 1510), Garofalo Benvenuta (1531) a Jana C. z Vermeyen (cca 1530)
Eleonora Gonzaga ve svých svatebních šatech, 1622
Manželka Petra Paula Rubense portrétovaná ve svých svatebních šatech, 1630; svatební šaty, první pol. 17.st.
Francouzské růžové šaty, kol. 1775
Bílá
Bílé svatební šaty
Už od vrcholného středověku máme záznamy o některých příslušnicích královských rodů, které pro svou svatbu zvolily bílá roucha – např.: princezna Philippa, dcera Jindřicha IV. Anglického, při své svatbě s Erikem Pomořanským (1406), Anna Bretaňská, když si brala Ludvíka XII. Francouzského (1499), Marie Stuartovna při svém sňatku s Františkem II. Francouzským (1558) nebo Markéta z Valois („Královna Margot“) na své svatbě s Jindřichem Navarrským (1572).
Francois Clouet – Královna Margot, Marie Stuartovna
Skutečný boom ale bílé svatební šaty zaznamenaly až díky svatbě královny Viktorie a prince Alberta Sasko-Kobursko-Gothajského v roce 1840. Viktoriiny svatební šaty jsou nejspíš tím momentem, který určil bílou jako “tu nejlepší volbu” pro nevěsty v evropské a americké kultuře. Sama Viktorie své svatební šaty oblékla ještě několikrát (na křtiny a svatby) a i poté, co je odložila, byly jejich části, zejm. nákladná krajka, použity na jiné oděvy. Jak bývalo v minulosti zvykem, nic nepřišlo nazmar.
Královna Viktorie ve svatebních šatech
Samozřejmě i před královnou Viktorií se některé ženy a dívky v bílé vdávaly, rozhodně však nešlo o většinu. Zde je několik ukázek starších bílých svatebních šatů:
Anne Meyer, 1528 (na obraze je zobrazena jako dcera donátora, je však pravděpodobné, že šlo o její svatební šaty); Louisa Ulrika, 1744; hedvábné svatební šaty, 1785
Zleva – dánské šaty z poč. 19.st., svatební šaty princezny Charlotty, 1816, šaty z r. 1820 a z r. 1824 (USA)
Pravidlem se bílé šaty stávají už od druhé poloviny 19. století a ve 20. století zcela převládnou. Tedy alespoň v Evropě a v USA. V jiných kulturách nejsou divoce barevné šaty nevěsty ani dnes ničím zvláštním (např. typickou čínskou svatební barvou je červená).
MET museum, svatební šaty 1870
Emily Claus ve svatebních šatech, 1886
Současně i po zbytek 19. století se nevěsty z praktických důvodů zpravidla vdávaly v takových šatech, které pak mohly nosit i při jiných příležitostech. Ženy z chudších poměrů si prostě na svatbu vzaly své nejlepší nedělní šaty (často černé, šedé, tmavohnědé nebo tmavomodré).
USA, MET museum, svatební šaty před pol. 19.st., 1855 a po pol. 19.st.
svatební šaty, 1866
Svatební šaty, 80. léta 19. st., USA, MET museum
Zatímco v 19. století a na začátu 20. století se svatební šaty zpravidla podobaly svým střihem denním šatům, od první světové války připomínají stále častěji – zejména u bohatých nevěst – večerní toalety. Hlavním důvodem bylo, že “denní oděv” se postupně zjednodušil a začal vypadat méně slavnostně. Zároveň mnoho běžných žen se vdávalo po většinu 20. století v jednoduchých kostýmcích a nepociťovaly nutnost pořídit si na svatbu speciální róbu.
20. století
Zde je několik fotografií z mého rodinného archivu, najdete mezi nimi šaty i kostýmek:
svatební fotografie 1917
svatební fotografie 1929
svatební fotografie 1950
svatební fotografie 1963
Dnes se staly barevné svatební šaty výrazem určité extravagance, i když řadu nevěst k jejich výběru stále vedou i praktické důvody podobné těm z 19. století. V barevných svatebních šatech se vdávaly některé celebrity, Liz Taylor dokonce opakovaně.
Elizabeth Taylor – 1.,3.,5. a 6. svatba
V mém románu (a audioknize) Královské intriky se dočtete hned o dvou svatebních obřadech: jedním je historická svatbaElišky Přemyslovny a Jana Lucemburského a druhá je svatba hlavní hrdinky Markéty z Březové. První nevěsta následuje k pohoršení českého panstva francouzskou tradici a vdává se v prosté lněné košili, druhá zvolí hedvábné šaty v růžové barvě:
„Půvabná a svěží jako jitro, celičká zahalená v pavučinově jemném hedvábí, se závojem sahajícím až na paty, připevněným na kopretinovém věnci, nechala se odvést k oltáři kostela Svatého Petra a Pavla v Brně.“ (Emma Riedová: Královské intriky)
Středověkou dívku vydávající se za chlapce jsem vždy považovala za ohrané literární klišé. Jak to ale bylo ve skutečnosti? Převlékaly se ženy ve středověku za muže? A pokud ano, tak které a co je k tomu vedlo? Pojďme poodhalit jejich tajemství, motivace a osudy.
Jak se na ženy v mužských šatech dívala oficiální církevní doktrína a právo? Největší vliv na církevní zákazy nošení mužského oděvu ženami měl tzv. Gratiánův dekret, vydaný kolem r. 1140. Ten pravděpodobně vycházel z biblického zákazu v Deuteronomiu, verš 22:5, kde je zakázáno oběma pohlavím nosit oděv určený pohlaví druhému. Přesto se středověké církevní zákazy většinou týkaly pouze žen; je však možné, že nevhodnost ženského šatu na muži se rozuměla tak trochu sama sebou, a také je třeba vzít v úvahu, že muži se často do ženských šatů oblékali v rámci různých představení a taškařic (což samo o sobě k žádnému postihu nevedlo). Zároveň jsou středověké legendy o svatých pannách plné žen v mužském přestrojení a i učenci jako Tomáš Akvinský uznávali, že někdy je mužský oděv pro ženu nutností (třeba jako ochrana před nepřítelem) a pak nehřeší (Summa Theologica). Za jiných okolností ale podle něj rozhodně vhodný není.
A co na to samy ženy? Ty se nikdy nenechaly církevní doktrínou jen tak odradit.
Robinet Testard, iluminace z Románu o růži, Francie, 1490-1500
Některé strávily s mužskou identitou skoro celý život (třeba svatá Hildegunda z Schönau), jiné se přestrojily do mužských šatů, jen aby unikly nebezpečí (jako Jakuba Bavorská) nebo aby bránily své město (jako Johana Flanderská). Některé skutečně předstíraly, že jsou opačného pohlaví (jako studentka Nawojka z Krakowa), jiné naopak dávaly najevo svou erotickou ženskost podtrženou mužským oděvem (jako prostitutky z Benátek, Říma, Florencie nebo Londýna). Některé byly vznešené jako třeba rozverné dámy na turnajích Edwarda III., jiné prosté jako česká Anka z Prasetína. A opravdu mnoho z nich milovalo nesprávnou osobu: tu jinou ženu, jindy muže zaslíbeného Bohu. Pojďme se na ně podívat blíž.
Fiktivní postava Silence, statečné dívky ze středověkého románu, která v převleku za chlapce strávila mnoho let, zde jako chlapec mezi dvěma minstrely Francie c.1275
Důvody, proč středověké ženy oblékaly mužské šaty, můžeme rozdělit do několika skupin:
Bezpečí a praktičnost
Není žádným tajemstvím, že cestování bylo ve středověku často nebezpečné, pro ženy obzvláště. Mužský převlek mohl poskytnout ochranu před obtěžováním i větší pohodlí.
Ženy bojovnice (prý “Walpurgy”) z manuskriptu z Leedsu, cca 1300
Přesně tyto důvody měla pro pravidelné nošení mužských šatů i česká Anka z Prasetína, dcera Předbojova, o níž se dočítáme v aktech Pražské konzistoře (březen 1378): na dotazy soudců Anka hrdě odpověděla, že mužské šaty nosí už dobrých 20 let, že se z toho vždy vyzpovídala, a i když jí to zpovědníci zakazovali, chodívá tak dál. Mužské šaty nosívá na těžkou práci a při cestách, kdy s sebou bere i meč a někdy takto jezdívá i na koni. Toto chování jí bylo pod pokutou 10 kop (1 kopa = 60 ks) pražských grošů zapovězeno. Zda s tím skutečně přestala, těžko říct, protože u výslechu otevřeně přiznávala, že při zpovědích vždy počítala s tím, že bude mužské šaty nosit dál, ať si kněz říká, co chce.
Jakuba Bavorská na třech portrétech, nespolehlivější je asi ten zcela vpravo od Jana van Eycka
Mužské šaty mohly ženě poskytnout vhodný převlek k útěku z ohrožení, jako tomu bylo u vévodkyně Jakuby Bavorské (Jacqueline z Heinaultu a Hollandska). Ta se při bojích o své nizozemské dědictví ocitla během stoleté války v roce 1425 v zajetí burgundského vévody Filipa III. Dobrého v belgickém městě Mons. Jejím spojencům se však podařilo propašovat jí do zajetí mužské šaty. Jakuba předstírala, že potřebuje soukromí ke koupeli, převlékla se a v převleku svým věznitelům unikla.
Filip III. Dobrý
Méně štěstí měla jiná Filipova zajatkyně proslavená nošením mužského oděvu – Johanka z Arku. Tu Filip III. Dobrý zajal v roce 1430. I pro ni byly mužský oděv a zbroj především praktickou záležitostí. Avšak zatímco Jakuba se za muže převlékla jednorázově, Johanka nosila mužský oděv dlouhodobě, a zatímco Jakuba se tehdy snažila svou ženskou identitu skrýt, Johanka nikdy nepředstírala, že je muž.
Johanka z Arku spolu se starozákonní Juditou na miniatuře v knize Champion des Dames, Martin Le Franc, 15. st., Paříž, Národní knihovna
Jelikož Johančin mužský šat byl vedle hereze jedním z důvodů, proč byla odsouzena k smrti, můžeme v jejím soudním spise číst, jak svou volbu oděvu odůvodňovala:
„Oděv má jen malou důležitost.“
Když nebyla pro své mužské šaty připuštěna ke svatému přijímání, prohlásila: „Oděv toho, kdo má přijmout svátost, není podstatný.“
Když na ni její věznitelé naléhali, aby svůj oděv odůvodnila, vysvětlila jim, že pro ženu mezi vojáky je mužský oděv bezpečnější, protože lépe chrání její cudnost (mimo jiné je mnohem těžší z člověka kalhoty upevněné řemínky svléknout, než vyhrnout ženské šaty), a že je případnější odívat se mezi muži jako muž.
Ačkoliv samotné nošení mužského oděvu ženami nebylo zpravidla nijak potíráno, případně bylo trestáno jen velmi mírně, u Johanky z Arku byl její oděv jedním z důvodů, proč byla odsouzena k smrti upálením jako heretička.
Johanka z Arku na dvou vyobrazeních – vlevo z knihy Des femmes célèbres, 1505, ten vpravo má být z 16. st., ale asi jde o novodobý podvrh
Blíže k Bohu
Johanka z Arku, jejíž jméno bylo soudně očištěno už v roce 1456 (kanonizována však byla až r. 1920), nebyla jedinou světicí nosící mužské šaty. Ve Zlaté legendě, středověkém bestselleru o životech svatých, jich najdeme celou řadu – třeba svatou Pelagii nebo svatou Marinu (zato ale žádného svatého muže převlečeného za ženu).
Svatá Marina jako chlapec, Zlatá legenda, 14. st.
Také další zbožné ženy ve středověku následovaly jejich příkladu. Mezi jejich důvody pro klam převažovala touha uchránit své panenství (jako třeba u Christiny z Markyate) a úmysl vstoupit do kláštera (jako u Hildegundy z Schönau). Středověcí učenci, kteří o těchto ženách psali, u nich často vyzdvihovali aspekt povznesení existence z nízké úrovně na vyšší – z ženy na muže. Ostatně samotná touha ženy stát se mužem byla nahlížena jako zdravá a logická, jako touha stát se lepším člověkem.
Svatá Marina klečí před opatem
V raně křesťanské církvi byly kláštery vyhrazené mužům. Svatá Marina (Marina z Bithýnie), která měla žít v 5. nebo 6. století, proto vstoupila do jednoho z klášterů v dnešním Libanonu po boku svého otce jako chlapec a po celý zbytek života se vydávala za muže, a to i ve chvíli, kdy byla neprávem obviněna z toho, že se stala otcem nemanželského dítěte. Dál předstírala, že je muž, nesla opatův trest a starala se o dítě jako o své vlastní. Teprve po její smrti mniši zjistili pravdu jak o jejím pohlaví, tak o její nevinně.
Mimořádně dobrodružný život v přestrojení za muže údajně prožila o několik století později i Hildegunda z Schönau, vystupující za života pod jménem Josef. I její pravá identita byla odhalena až po smrti. Než vstoupila jako novic do cisterciáckého kláštera v Schönau, zvládla prý putovat v přestrojení za chlapce do Svaté země, být oloupena a opuštěna v Týru (Libanon), navrátit se do Německa, sloužit jako chlapec kanovníkovi v Kolíně, být křivě obviněna z loupeže a přestát ordál žhavým železem.
Schönau, 1560
Ani to ji však nezachránilo – skuteční lupiči se ji prý pokusili oběsit a jen na poslední chvíli byla odříznuta. Tato svá dobrodružství vyprávěla jednomu z bratří v klášteře. To, že je dívkou, mu však zatajila. Bohužel se nedožila složení slavných slibů a zemřela v mladém věku jako novic.
Hildegunde z Schönau, 16. st.
Vydávat se za muže mohla být pro některé ženy také možnost, jak dosáhnout vzdělání a uznání jinak dostupného jen mužům. Historici se přou, zda v 9. století opravdu usedla na papežský stolec pod jménem Jan papežka Jana (převažuje názor, že jde o ženu smyšlenou), nicméně dlouhá staletí byla její existence považovaná za reálnou. Ze středověkých textů pojednávajících o jejím životě se zdá, že jejich autorům imponovalo, když navzdory omezením, jimž ženy čelily, dosáhla Jana vysokého postavení díky svému charakteru a talentu.
Jana na knižní iluminaci, Francie, 15. st.
Nejistá je bohužel i existence italské malířky Onoraty Rodiani, která měla údajně po zabití v sebeobraně utéci před trestem v přestrojení za muže a stát se kondotiérem (velitelem žoldnéřů). Z pozdějších staletí máme řadu zpráv o ženách, které se díky mužskému převleku vydaly na úspěšnou vojenskou dráhu, z našich končin to byla třeba Johanna Sophia Kettner, jež tajně sloužila v 18. století jako kaprál v rakouské armádě.
Touha po vzdělání byla motivací Nawojky, studentky z Krakowa, která na počátku 15. století údajně dva roky studovala na tamní univerzitě převlečená za muže. Po jejím odhalení proběhl soud, během něhož její spolužáci i učitelé vychválili Nawojčiny mravy a schopnosti. Nawojka pak prý vstoupila do ženského kláštera, kde učila a později se stala jeho abatyší.
Codex Manesse, cca 1325
Zakázaná láska
Jak moc je pravděpodobná zápletka Noci na Karlštejně? Divili byste se, ale řada středověkých žen se opravdu převlékla za muže proto, aby mohla být se svým milencem. Většinou však byly okolnosti jiné než v romantickém muzikálu: často šlo o dlouhodobé milenky/konkubíny kleriků nebo milenky ženatých mužů. Díky mužskému oděvu mohly se svými milenci žít (jako Nase de Poorter z Brugg, než ji po 4 letech odhalili) nebo je doprovázet na cestách (jako Alice z Londýna, řečená Ulice, na konci 15. století a Agnes Hopton v roce 1637).
Z některých zpráv víme i o ženách, které preferovaly nejen mužskou identitu, ale i ženy jako své partnerky. Středověký pohled na sex byl poměrně přímočarý a jako sexuální byly vnímány hlavně aktivity zahrnující penetraci. Proto pouhé soužití dvou žen nebylo nijak zvlášť zkoumáno (tak tomu bylo třeba u londýnské ženy jménem Thomasina a její „konkubíny“, která nosila mužský oděv). Naopak sexuální aktivity hodnocené jako obscénní a „mužské“ byly tvrdě trestány (jako u nebohé Katheriny Hetzeldorfer ze Špýru, která byla pro své sexuální vztahy s jinými ženami potrestána utopením).
Šíp lásky, obrázek z vnitřní strany víčka krabičky, Německo, cca 1320
Povyražení
Ženy převlečené za muže (a zvláště pak muži převlečení za ženy) byly také oblíbenou formou povyražení a zdrojem zábavy. Ať už jako tanečnice v nevěstincích, kde některé ženy tančily nahé a jiné v mužském šatu, nebo ve vznešené společnosti jako urozené dámy, které prý v 60. letech 14. století podle anglického kronikáře Henryho Knigtona pravidelně dorážely na rytířské turnaje Edwarda III. na koních a v pestrých mužských šatech s úzkými nohavicemi a nízko u pasu (rozumějte v rozkroku) pověšenými dýkami a výborně se u toho bavily (k pohoršení ctihodného kronikáře).
Codex Manesse, cca 1325
Úplně nejčastější byl ale mužský šat u prostitutek, které lákaly pomocí mužských šatů zákazníky. Jak věděly i femmes fatales 20. století, je něco nepopiratelně svůdného na dívce překračující hranice genderu. Ostatně i v procesu s Johankou z Arku její spolubojovníci připouštěli, že za běžných okolností jim ženy v mužských šatech připadají svůdné, ale Johanka prý vystupovala vždy tak svatě a cudně, že na podobné věci u ní konkrétně nepomýšleli.
Androgynní je sexy – nepopiratelně svůdná Marlene Dietrich v obleku
Milenci, počátek 13. st.
Hlavní rozdíl mezi středověkým oděvem ženy a muže byla nemožnost vidět ženské boky, zadek a nohy. Nohy tudíž mohly být u žen vnímány jako mnohem lascivnější a dráždivější část těla než třeba poprsí, které jste mohli v dobách, kdy dětí bylo vždy všude plno a ke kojení neexistovala žádná alternativa, vidět na každém kroku. Nohavice na ženě v sobě tudíž měly něco zvláště smyslného. Proto se také například kalhoty oblečené pod šaty staly v Benátkách jakýmsi znakem prostitutky.
Pietro Bertelli, Diversarum nationum habitus, Padova, 1589
Lehké ženy si proto leckdy stříhaly vlasy, oblékaly kalhoty nebo se převlékaly za muže, aniž by zároveň nějak skrývaly, že jsou ženami. Některé navíc mohly díky mužskému oděvu rozšířit svou klientelu i na homosexuální muže, jak se zdá z benátského dekretu z r. 1480 proti sodomii, který přímo zakazuje, aby se ženy-prostitutky vydávaly za muže a „uspokojovaly takto muže“.
Z londýnských soudních záznamů je patrné, že hlavním proviněním žen, u nichž je zmíněn mužský oděv, bývala prostituce, nikoliv jejich převlek nebo krátké vlasy, a trestem bylo většinou veřejné potupení a vyhnání z města (trest velmi podobný trestům ostatních prostitutek, které se za muže nepřevlékaly, často však okořeněné nějakým symbolem mužnosti). Ostatně pouhé převlečení se za muže nebylo trestáno vůbec nebo řešeno přísahou, že se to nebude opakovat.
Při zmínce o půvabech androgynních žen si nelze v našem prostředí nevzpomenout na milenku Přemysla Otakara II. Anežku z Kueringu, zvanou (nejspíš právě pro krátké vlasy) Palceřík. Vzhledem k tomu, jak se její současníci na krátké vlasy dívali a s čím si je spojovali (smyslnost), je možné, že Anežčin neobvyklý vzhled byl vnímán jako zvláště přitažlivý.
Kniha o Lancelotovi z Jezera, cca 1401-1425
Podklady:
Ruth Mazo Karras: Sexuality in Medieval Europe: Doing Unto Others, Psychology Press, 2005
Jiří Klabouch: Staré české soudnictví, Praha Orbis 1967, s. 20
Knighton, Henry. Knighton’s Chronicle 1337-1396. Edited and Translated by G. H. Martin. (Oxford: Clarendon Press, 1995) Pages 92-95
Po obšírném článku věnovaném dámské módě přicházejí na řadu pánové. Uvnitř příspěvku se můžete těšit na elegány nejen v cylindrech, ale i v podvazcích 😉 !
Srovnáme-li to se záplavou dámských kanýrků, pánský oděv druhé poloviny 19. století jako by dával ostentativně na odiv jednoduchost, strohost a rovné linie.
Módní ilustrace, 1881
Barvy jsou temné a tlumené, převažuje černá a jedinými ozdobami jsou řetízek k hodinkám a manžetové knoflíky. Pečetní prsten či špendlík do vázanky už značí určitou marnivost.
Obleky se lišily podle příležitosti a denní doby, pro niž byly určeny: domácí oděv, včetně “kuřáckého”, vycházkové obleky, sportovní, žakety pro formální denní příležitosti, velmi slavnostní večerní frak, méně formální večerní oblek, od r. 1888 také smoking atd.
Trojdílný oblek se svrchníkem, doplněný vzorovanou vázankou
Domácí kuřácký oblek
Být oděn vhodně určité příležitosti bylo pro džentlmena klíčové, nezřídka se tedy pánové několikrát denně převlékali (údajně až 7x).
Pánská móda, konec 80. let
Tak jako v předchozích desetiletích se dál nosily redingtony (lehce vypasované dlouhé kabáty přes oblek), ale i další druhy svrchníků (např. rovně střižený chesterfield nebo volný havelok).
Módní ilustrace, 80. léta 19. století: muž v třídílném denním obleku, ve fraku a v dvouřadém redingtonu
Na popularitě získával třídílný oblek (kalhoty, sako, vesta), jehož sako bylo nízko vykrojené, aby byla vidět vestička a košile pod ní. Saka mívala saténové či sametové klopy. Také vestičky byly často z luxusních látek, někdy i vzorované nebo barevné, celkově se ale cenila u mužů střídmost.
Zejména formální obleky (žaket, frak a tehdy nový smoking) prošly od té doby proměnami už jen v detailech a jejich základní koncepce zůstává nezměněna (proto také v tomto článku najdete i pozdější ukázky než jen z 80. let 19. století).
žaket v. frak
Žaket:
žaket, 1901
Vévoda a vévodkyně z Windsoru (Wallis Simson a Edward VIII.) při své svatbě 1937 – Edward má na sobě typický svatební oblek, totiž žaket
Smoking:
Méně formální večerní oděv: smoking, 1898
Frak:
frak, 1901
Oproti předchozím desetiletím se frak zkracuje ke kolenům a do módy se nejen u fraku, ale i u dalších obleků vracejí tzv. šálové klopy (muž uprostřed).
Muž ve fracích, muž vlevo má špičaté klopy, ten uprostřed s šálovými klopami, všimněte si rukaviček, bílých motýlků a stojacích límečků
Kalhoty k večernímu obleku bývaly přiléhavější než “denní” kalhoty, obvykle ze stejného materiálu jako sako a doplněné lampasem.
Límečky se nosily tuhé a vysoké, někdy s růžky přehnutými dolů. Už od 20. let 19. století se prodávaly oddělitelné límečky a manžety. Kolem krku se vázala kravata (uvázaná na dlouhý “four-in-hand” uzel).
límeček a kravata
motýlek a vázanky
K večernímu oděvu musely být vázanky bílé, přes den byla přijatelná i černá barva a od 70. let se objevují i barevné kravaty a motýlci. Nižší vrstvy nahrazovaly drahé kravaty barevnými šátky. Časté byly také šle. Možná vás to překvapí, ale pánské boty byly velmi úzké, skoro do špičky a vybavené podpatky. Jako ochrana sloužily psí dečky (19. století také přichází s řadou “praktických” zjednodušení – např. s botami, které vypadají, že jsou překryté psími dečkami, ale knoflíčky jsou ve skutečnosti pevnou součástí bot).
psí dečky z pozdější doby
Pro sportovní aktivity jako hony a jízda na koni se nosily pumpky a volné tzv. norfolkské sako s opaskem, jež se stalo základem mnoha vojenských uniforem.
norfolkské sako, 1890
Pumpky a norfolkské sako, 19. st. a 1921
Neodmyslitelnou součástí oděvu všech vrstev byly pokrývky hlavy: buřinky a formálnější cylindry, u chudších mužů pak nejrůznější čapky s kšiltem.
Ateliérový snímek mužů ve vysokých buřinkách, 80. léta 19. st.
Tři muži v cylindrech
Cylindr, jakkoliv nepraktický, byl pokrývkou hlavy džentlmena, jak dokládá i “Moderní etiketa na veřejnosti i v soukromí” (Modern Etiquette in Public and Private) z roku 1893: “Je drahý, je těžký, není malebný a působí upjatě, ale stejně: má jednu zásadní vlastnost ve svůj prospěch – dělá z muže džentlmena.”
Cylindr, 80. léta 19. st.
Z praktických důvodů byl populární typ cylindru umožňující složení do placky.
Rukavice byly u mužů časté, i když ne vždy a všude.
Muži z nižších vrstev chodili rovněž v třídílném obleku, včetně saka, většinou však měli pouze dva obleky (běžný a sváteční), a to ještě často koupené u vetešníka. Kvalita tehdejších oděvů umožňovala v mnohem větší míře nosit oděvy z druhé ruky a i bohatší lidé si nechávali přešívat staré oděvy na nové.
Některé manuální profese sako na práci svlékaly, ale zpět domů se pánové vraceli kompletně odění.
Košile rozepínací do půli těla se přetahovaly přes hlavu, ty rozepínací po celé délce přicházely do módy koncem 19. století. Pánské spodní prádlo bylo podobně cudné jako dámské a většinou pokrývalo celé tělo, ať už šlo o košili a dlouhé spodky nebo o podvlékačky.
Novinkou pro odvážlivce bylo kratší letní spodní prádlo.
Aby pánům nevykoukl ani kousek lýtka, připevňovaly si ponožky podvazky – někdy pěkně nemravnými.
Pánské podvazky
Muži z vyšších vrstev nosili vousy i vlasy velmi pečlivě upravené. Převažovaly krátké sestřihy rozdělené pěšinkou uprostřed a kníry, existovala ale celkem velká variabilita a spíše než proměnlivými trendy se pánové řídili osobními preferencemi – účesem, vousem či hladkou tváří bylo možné částečně vyjádřit určitý postoj či povahu.
V 80. letech se také objevují první bezpečnostní žiletky.
Vývoj ženské siluety během druhé poloviny 19. století (obrázek lze rozkliknout.)
Zatímco mužská silueta se v rámci odívání 19. století měnila jen minimálně, ženská vystřídala řadu podob. Symbolem módy 80. let 19. století, kdy se odehrává Pařížské rekviem, byla v dámské módě jednoznačně turnýra (neboli honzík). Ta spolu s korzetem a vycpávkami v oblasti živůtku či boků až do extrémů zdůrazňovala ženské tvary.
Po obdobích obřích krinolín a mohutných turnýr se v roce 1881 po dlouhé době nosily šaty s úzkou sukní bez vycpávek.
Úzká silueta roku 1881
Módní ilustrace, 1881
Ale ne na dlouho. Už v další sezóně se turnýra vrací. K typickým znakům módy 80. let patří i postupné rozšiřování rukávů v ramenou – od úzkých rukávů na počátku desetiletí až po nabírané rukávy na konci, byť tento trend nebyl vždy a všude pravidlem a skutečně obří rukávy přicházejí do módy až v 90. letech.
Módní ilustrace, 1889
S výjimkou večerních rób převažují šaty ke krku, často se stojacím límečkem. Spolu s princesovým střihem živůtku, který sahal mimořádně nízko, a trochu sníženým obrysem sukně tak šaty vytvářely dojem velmi dlouhého torza.
Živůtek byl upnutý, u zápěstí a límečku zdobený krajkou či volánkem a ozvláštněný mašlemi, stužkami, knoflíčky či prýmky.
Módní ilustrace, 1883
Z profilu sice vyniká výrazná turnýra, zepředu však měla být ženská postava naopak co nejužší, a to až do té míry, že úzké sukně omezovaly pohyb svých nositelek (zejména v oblasti boků a stehen).
Studiová fotografie, 80. léta 19. st.
Oproti 70. letům je turnýra posazená většinou výš a šaty nejsou protažené do vlečky.
Nepostradatelnými doplňky jsou rukavičky a klobouk, podle počasí pak paraple, deštník či vějíř.
James Tissot: Družička, 1885, detail
Jak kýžený honzík vytvořit? Pomůže drátěná či proutěná konstrukce nebo vycpávky roztodivných tvarů, připevňované k pasu:
vycpávky a kostry turnýry
…čímž se dostáváme ke spodnímu prádlu:
Spodní košile pod korzet, punčochy, dlouhé spodky (často tvořily s košilí jeden kus), korzet, turnýra a samozřejmě spodničky. Až na to přišel živůtek a sukně.
Možná se ptáte, jak dámy s takovým vybavením na pozadí seděly. Turnýra se prostě složila na židli za ně.
Večerní róby z módní ilustrace, 1887
Alexander Bassano: Studiová fotografie, 80. léta 19. st.
Velmi módní byla tzv. polonéza, tedy horní sukně zřasená přes spodní – zpod podkasané svrchní sukně jako by vykukovala spodnička, která ale žádnou spodničkou nebyla. Obě vrstvy bývaly většinou ze stejné látky, někdy však dámy zvolily raději pestrou kombinaci, často opticky propojenou s živůtkem.
Studiová fotografie, 80. léta 19. st.
Módní ilustrace, 1887
Sukně se nosily poskládané do záhybů, zřasené a doplněné volány, mašlemi, ozdobnými lemy a krajkou.
Módní ilustrace, letní šaty
Marie Fjodorovna (vpravo), manželka cara Alexandra III., se svými sourozenci, 1887
Herman Rossberg: svatební šaty, cca 1887
Večerní róby se šily většinou světlé, bez rukávů a s hlubokými dekolty.
Módní ilustrace, 1887
K večerním šatům byly oblíbenou dekorací květiny, ať už živé, látkové nebo z jiných materiálů. Šaty bylo obvyklé doplnit dlouhými rukavičkami.
John Singer Sargent: Madame Paul Poirson, 1885
Stužka kolem krku či ozdobný “obojek” poutaly pozornost k ženským šíjím.
Do chladného počasí oblékaly dámy dlouhé pláště.
Módní ilustrace, 1887
Módní ilustrace – pláště, 1888
I pláště musely samozřejmě respektovat tvar turnýry.
Emile Pingat: kabátek ca. 1885, Victoria and Albert Museum
Pro jízdu na koni a další sporty byl určen jednodušší oděv, zpravidla bez honzíku a doplněný vkusným cylindrem.
Módní ilustrace – sportovní oděv, 1889
Portrét císařovny Sissi v jezdeckém, 1884
Oděv na tenis, 1885
A co pánové? Ani ti svůj zevnějšek nezanedbávali, pokud si chtěli zachovat důstojnost. Jejich oděv však byl o hodně jednodušší. Věnovat se jim budeme v některém z dalších článků.
Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, cca 1371, detail
Osobnost římského císaře a českého krále si letos připomínáme řadou akcí, výstav a článků. 700-leté výročí je zkrátka dobrá příležitost ponořit se do tak zajímavé doby, jakou doba Karlova rozhodně byla. Třeba i v oblasti módy. Ano, v tomto článku se podrobněji podíváme na období, které bylo v předchozíchčláncích o módě zmíněno jen okrajově, na dobu od poloviny 14. století zhruba do jeho konce.
Zatímco první polovina 14. století se nesla ve znamení spíše volných řasených oděvů, doba Karla IV. si libovala u mužů i u žen v těsném střihu. Volné dlouhé oděvy byly vyhrazeny pro slavnostní příležitosti.
Přehled vývoje oděvu v druhé polovině 14. st., vytvořený v 19. století
Nadále jsou v módě živé, divoké barvy a jejich kontrastní kombinace včetně mi-parti (oděvu z dvou jinak barevných částí vertikálně děleného) – o barvách a materiálech více zde.
Mužský a ženský oděv, pol. 14. st.
Vypasované mužské kabátce (cotehardie, cotte, jupon) měly přiléhavé rukávy (od lokte dolů často zdobené řadou knoflíků) a vpředu zpravidla zapínání a mohly být šité z vícebarevných částí. K těsným rukávům se připínaly či přišívaly pachy, které však po polovině století postupně vycházejí z módy (nejdřív samozřejmě u vyšších vrstev).
Cotehardie s mi-parti, cca 1380
Pod cotehardie se oblékala vesta s úzkými rukávy, k jejíž spodní části se připevňovaly nohavice, na cotehardie bylo naopak zvykem obléci kolovou kápi, často s ozdobnými lemy (např. vykrajovanými).
Cotehardie s pachy a s opaskem, kápě s ozdobným lemem, úzké ženské šaty s oválným výstřihem, kadeřené vlasy, špičaté boty
Kápě
Od druhé poloviny 14. století se spodní vesta začíná vycpávat a prošívat tak, aby vznikla silueta s co nejvýrazněji vyklenutou hrudí, kontrastující s úzkým pasem a boky. Tak vzniká pourpoint (na hrudi vycpaná prošívaná spodní vesta).
Vypasovaný, krátký mužský kabátec, úzké kalhoty se špičkou (a podrážkami), opasky na bocích, ženské šaty s “čertovými okénky”, úzkými rukávy a pachy, šlojíř
Od 70. let se mužský kabátec znatelně zkracuje až ke kyčlím. Objevují se stojaté límečky a trychtýřové rukávy.
Ženský oděv se nadále držel modelu dvou vrstev s prostřihy na stranách horní vrstvy (surcote), tzv. čertovými okénky, která umožňovala pohled na spodní šat (cotte). Úzké živůtky se šněrovaly či zapínaly na dlouhé řady knoflíků.
surcot s čerovými okénky, úzké rukávy s knoflíky, copy stočené na uších, závoj, obroučka ve vlasech – cca 1335
italské šaty volnějšího střihu s pachy a lemováním, ženy s copy, korunkami a vínky, cca 1350
Výstřihy byly oválné a poměrně hluboké, někdy i odhalující ramena. Také ženy nosily na dlouhých těsných rukávech pachy. S těsným živůtkem kontrastovala volná spodní část šatů s vloženými klíny.
oděvy mnoha barev a vzorů (výšivka), oválné výstřihy, úzké rukávy, typický účes z copů stočených dopředu před uši do válečků se stuhami, cca 1380
královna s šaty s dlouhými úzkými rukávy zakrývajícími prsty, knoflíky vpředu, špičaté boty
Nejčastějšími ženskými účesy jsou nadále rozpuštěné kadeřené vlasy a vlasy spletené do copů přehnutých přes uši dopředu. Vdané ženy i nadále nosí šlojíře, závoje a barbette, ale také klobouky. Další příklady ženských účesů zde.
ženy s účesy ze stočených copů (“válečky”), cotte s úzkými rukávy a surcot s prostřihy, cca 1380
účes, hermelínem podšitý plášť zavazovaný na ozdobnou šňůrku
Chvíle pro trochu erotiky – lazebnice předvádějí škálu dobových účesů z kadeřených vlasů (někdy se síťkou) a líbezné spodní šaty
Muži i ženy nosili opasky na bocích, někdy s koncem visícím dolů, i když poloha opasku je jednou z věcí, která se v módě 14. století měnila nejčastěji. Typické jsou úzké boty s dlouhou špičkou – extrémní špičky mužských bot držené pod kolenem řetízkem jsou záležitostí až konce 14. století.
Mistr vyšebrodského oltáře, ukázka kadeřených vlasů, zdobných plášťů, závoje a špičatých bot, cca 1350
Nepostradatelné jsou stále různé pláště (garnach, karnáč = široký plášť, který se přetahoval přes hlavu a často se objevuje ve tvaru peleríny, někdy s rukávy; hérigaut s kapucí, dlouhými rukávy, přetahovaný přes hlavu; pláště spínané v předu na hrudi či na jednom rameni), rukavice a klobouky.
Bible Václava IV., plášť zasunutý za opasek, gotická barevnost, cca 80. léta 14. st.
Ke konci století se prosazuje vedle extrémně vypasovaných oděvů i pravý opak: bohatý svrchní oděv houppelande (existoval typ pro muže i ženy) v různých délkách – na zem, do půli lýtek či jezdecký ke kolenům. Jeho trychtýřové rukávy a spodní okraj často zdobí vykrajované lemy a sahá až ke krku. Oblíbenou pokrývkou hlavy je kápě (chaperon).
Houppelande – ženy: prostřihované lemy rukávů, dlouhá vlečka, vysoko posazený pás, řasení, vysoký límec, typické pokrývky hlavy, přelom 14. a 15. st.
muži v houppelande různých délek a mohutnými rukávy a s různorodými klobouky, ženy v houppelande a v dvourohých heninech se závoji
móda konce 14. st.
Prostí lidé napodobovali siluetu a prvky vznešeného oděvu (úzký živůtek, pachy, ale kratší, špičaté boty), jen za použití méně luxusních materiálů. Ženy začaly nosit zástěry.
oděv prostých lidí
Zdroje:
Móda: obrazové dějiny oblékání a stylu. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013, 480 s. ISBN 978-80-242-4170-8.
Tunika, které jsme věnovali tolik prostoru v předchozím článku, je i nadále základním oděvem. Od 12. století se postupně stává oděv přiléhavějším (u mužů i u žen) a svůdnějším, začíná se objevovat šněrování, do módy přicházejí i u mužů dlouhé vlasy, delší tuniky a širší rukávy, současně ale přetrvávají i jednodušší formy mužského oděvu. Oblíbeným šatem vyšších vrstev je bliaut (někdy též bliaud, bliaund) – dlouhá splývavá tunika s dlouhými rukávy z jemné látky (hedvábí), přepásaná v pase či pod pasem tak, aby vzniklo splývavé řasení (někdy umocněné sámky).
Manuscript Morálií knihy Job, 12.st., Dijon: vyobrazení sv. Jiřího jako noblesního rytíře s delšími vlasy a v bliautu s širokými rukávy přes tuniku s úzkými, všimněte si odvážného rozparku a pásku, který bliaut zpravidla doplňoval; sochy jsou z katedrály v Chartres, 1160: krásně řasené bliauty a typické pásky
13. století přináší v odívání opět určitý příklon k jednoduchosti a pohodlí oproti století předchozímu. Do módy přichází surcot – svrchní oděv bez rukávů s širším průramkem, nošený přes tuniku, která měla úzké rukávy, u mužů nezřídka s kápí a s rozparky v sukni, praktickými při jízdě na koni (a občas kritizovanými pro svou necudnost). Surcot je u mužů volnější než u žen.
Reinmar von Brennberg: Codex Manesse, 1. čtvrtina 14.st.: cotte a podšívaný surcot, ozdobný opasek, násilníci mají krátké tuniky a jednoduché přilby
Otto I. v Míšni, pol. 13.st.: cotte a surcot bez rukávů, plášť podšitý hermelínem
Pohřební oděv Rudolfa I. Habsurského, poč. 14.st.
Rukávy či prostřih výstřihu tuniky bývá někdy zdoben dlouhou řadou ozdobných knoflíků. Do módy přichází v některých částech Evropy hladce oholená tvář a kadeření vlasů, tolik oblíbené i později ve 14. století.
Codex Manesse, 1. čtvrtina 14.st.: šermíři a jejich kadeřené vlasy, věnec a zdobný klobouk přes čapku
Vrcholný středověk doplňuje druhy plášťů zmiňované v prvním díle článku o karnáč, široký plášť, který se přetahoval přes hlavu a často se objevuje ve tvaru peleríny, někdy s rukávy, a o hérigaut s kapucí, dlouhými rukávy (někdy s volně visícími spodními částmi rukávů), přetahovaný přes hlavu. Od konce 13. století je populární také kapuce s krátkou pelerínkou.
Maciejowského bible, 13.st.: šitý plášť s kapucí a volnými rukávy
Garnach neboli karnáč; všimněte si také ženichových bot, první čtvrtina 14.st.
Cotte-hardie, kalhoty, kabátec
Od konce 13. století je rovněž módní tzv. cotte-hardie – vpředu otevřený svrchní oděv s volně visícími rukávy a na hrudi zapínaný na knoflíky, oblékaný přes surcot. V druhé polovině 14. století se tentýž pojem používá pro kabátce, často z několika barev, s úzkými rukávy.
Cotte-hardie, pol. 14. st.
Codex Manesse
Čím barevnější šaty, tím lépe samozřejmě. Na obrázku vlevo vidíte kromě děleného oděvu mi-parti a krásně gotické barevnosti i některé nezbytné doplňky: rukavice, klobouk se zvednutou krempou a opasek.
Doplňky, měšce a zbraně se často věšely na pás, některé volné svrchní oděvy byly kvůli tomu vybaveny vhodnými úzkými prostřihy, aby na své věci majitel opasku dosáhl (na jednom z obrázků níže je najdete na modrých šatech jedné z dam).
14. století znamená počátek propracovaných střihů, které umožňovaly, aby byl oděv patřičně přiléhavý: dokonalejší nasazení rukávů do průramku, úzké nohavice, rukávy i pas. Vedle osvojení si střihu mělo na přiléhavost oděvu vliv i používání záševků, šněrování a zapínání (zejména knoflíků).
Do módy přicházejí v polovině 14. století pachy upevňované na rukávy. Další libůstkou jsou rozstříhané lemy oděvů (kápí, rukávů, plášťů či spodní lemy) či mohutné pytlovité rukávy.
Iluminace z pol. 14.st.: pelerínky, módní vypasované kabátce s dlouhými řadami knoflíků vpředu, pachy, prostřihy lemující oděv, u dam si můžete všimnout typických účesů a prostřihu v surcotu na přidržení cotte, také výstřihy se nám povážlivě zvětšily 😉
Iluminace 14.st.: ozdobné lemování kápí
Prošívané vatované kabátce původně sloužily jen ochraně těla před otlaky od zbroje, postupně se však stávají běžnou oděvní součástí. Setkáváme se u nich s názvy francouzskými pourpoint a doublet či německým wams. Vatování a prošívání umožňovalo tvarovaní kabátce tak, aby bylo dosaženo módní siluety – zejména vycpaného hrudníku, který dával vyniknout štíhlému pasu a rovným bokům. Koncem 14. století se notně vycpaný wams nosí nejčastěji se stojatým límcem nebo naopak bez límce s hlubokým výstřihem do V.
Konec 14.st. – ukázky vypasovaných oděvů a vycpávaných hrudí
Elegantní silueta se štíhlým pasem je ještě zdůrazněna nízko zavěšeným opaskem. Zajímavostí jsou upnuté nohavice, které se šily na míru z šikmo střižené látky a někdy byly doplněny podešví, takže se jednalo o jakési kalhoty a boty v jednom. Aby nohavice držely na těle, často se za poutka přivazovaly k jiným částem oděvu, např. k tunice či ke kabátci, používány byly také podvazky, někdy však jen ozdobné.
Od druhé poloviny 14. století se mužská tunika zkracuje a začínají se nosit krátké kabátce. S tím souvisí, že se nohavice začínají doplňovat trojúhelníkovými kusy látky, zakrývajícími intimní partie, a spojením dříve oddělených nohavic vznikají kalhoty.
Nemravně kratičké kabátce, jaké vidíme výše, byly kritizovány u řady mocných mužů (nevyhnul se tomu ani mladý Karel IV.), z církevních pořádků zase víme, že i někteří kněží si potrpěli na tak odvážnou módu a vyhledávali pestré barvy, což se nelíbilo jejich nadřízeným.
Obléhání: rytíři ve zbroji, 1250
Původ v oděvu válečníka měla i další součást mužského šatu. Kromě výše zmiňovaného wamsu, který rytíři oblékali pod brnění a kroužkové košile, se naopak přes zbroj odívala svrchní suknice – varkoč (nebo též vafnrok), nošený už od 12. století.
Codex Manesse: varkoč, chochol, poč. 14.st.
V první polovině 14. století je varkoč většinou bez rukávů, o délce po kolena či do poloviny lýtek. Další součástí oděvu ke zbroji byl chochol na přilbici (klenot, fanfrnoch) a plášť. Tyto oděvy nesly obvykle barvy a znak svého nositele nebo jeho pána či jeho vyvolené dámy – v těchto dobách, kdy zamilovanost byla dávána veřejně na odiv, oblékali rytíři barvy těch dam, kterým zrovna patřilo jejich srdce, ať už byly vdané či svobodné.
Bot se nám dochovalo podstatně více než oděvů, díky tomu víme, že si vrcholný středověk potrpěl na špičaté, ozdobně vyšívané či dírkované boty (z nichž prosvítaly barevné nohavice), které ovšem jejich majitelé chránili před nepřízní počasí dřeváky.
Dřeváky z Walraversijde, Belgie, 1465, foto – JoJan
Ukázka módy doby Karla IV.:
Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, kol. 1371Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, detail – Václav IV.
Ze vzorovaných látek přecházejí oči. Vlasy i vousy mají urození muži pečlivě upravené. Velká pozornost se věnuje i šperkům.
Wiltonský diptyh, levé křídlo, 1395 – 99, Richard II. a světci
Wiltonský diptych, detail oděvů: damašek, pláště s hermelínem, spony, lehce rozšířené a ohrnuté rukávy spodní tuniky, široké rukávy svrchní
Přechod od vrcholného středověku ke středověku pozdnímu znamená v módě vyšších vrstev stále více extravagance a zdobnosti.
Svatba Filipa Burgundského a Markéty Flanderské, muži v huppelande, mídní klobouky, pytlovité rukávy a přemíra látky, poslední čtvrtina 14.st.
Svatba z francouzského rukopisu, první čtvrtina 15.st.
Sukně mužského i ženského oděvu se prodlužují do vleček a bohatého řasení, aby bylo jasné, že jejich majitel má na to koupit sáhy látky. Koncem 14. a počátkem 15. století přichází do módy bohatý plášť huppelande často s velmi dlouhými širokými rukávy, existující v mnoha tvarových variantách. Nosí ho muži i ženy. Více než popis asi poslouží obrázek níže, který zobrazuje huppelande z počátku 15. století. Starší formy byly spíše delší, s vlečkou.
Bratři z Limburka: Přebohaté hodinky vévody z Berry: huppelande, ozdobné prostřihované lemy, čapky, krátké účesy, decentní mi-parti, doplňky zavěšené na opasku, první čtvrtina 15.st.
Co bylo v článku o ženském oděvu napsáno obecně o barvách, materiálech a některých oděvních detailech, platí v mnoha případech i pro oděv mužský. Mezi muži byly na jejich šatech ještě výrazněji poznat společenské rozdíly: příslušnost k určitému stavu, sociální vrstvě či povolání. Nejen duchovní, řeholníci a rytíři měli svůj typický oděv, ale také jednotlivé cechy (kytlice rozpoznatelné podle barev a znaků), lékaři, akademici či opovrhovaní kati.
I muži si potrpěli na výraznou barevnost, zdobnost a luxus úplně stejně jako ženy, což bylo kritizováno moralisty snad ve všech obdobích.
Ani postavy Královských intrik se podobnému moralizování tak docela nevyhnuly, poslechněme si například komentář Jakuba na adresu mladého Hynka z Dubé:
„Postupně se tato larva zřejmě mění v motýla, což není u muže zas až tak hezký pohled. Libuje si v zářivě barevném oblečení, v kratičkých kabátcích odhalujících stehna a kloboucích s péry. Své plavé vlasy si kadeří, holí se a voní. Když jsme ho s Adelheidou „náhodou“ potkali u Tří orlů, měl na sobě modrý kabátec s červenými rukávy, červeně podšitý zelený plášť, zelené nohavice a modro-zelený klobouk s pavími pery.“ (Královské intriky)
Mistr Registra Gregorii, Ota III., konec 10.st.: dlouhá spodní vrstva je buď dlouhá tunika nebo alba, přes ni ozdobná purpurová dalmatika s bohatým lemováním a hlavně císařský pláť, překvapivě ne purpurový, sepnutý na rameni (půlkruhový?), uzavřené “byzantské” boty s knoflíky
Než však mohl vývoj vůbec dospět do takové lascivní podoby, jakou znechuceně popisuje Jakub, uplynulo hodně času. Vrátíme-li se o několik staletí zpět do období raného středověku, zaujmou nás jistě oděvy císařů.
Císařský oděv vycházel z římských tradic a skládal se ze spodní tuniky, alby, svrchní dalmatiky a honosného, nejčastěji purpurového pláště sepnutého na rameni. Dalmatika bývala překrásně zdobená lemy. Na nohou takto oficiálně oděný císař nosil římské sandále nebo uzavřené byzantské boty. Nutnými atributy jsou samozřejmě koruna, žezlo a říšské jablko.
Meister des Registrum Gregorii – Ota II. nebo III. konec 10.st.: tady už je plášť jak se sluší purpurový, způsob, jímž jsou oba císaři zpodobněni není náhodný – frontálně a na tomto obrázku dokonce s tzv. “císařským kolenem” (lehce zvednutým), to je pozice vyhraněná Kristu-soudci a císařům
V prostředí Franské říše byly oblíbené i krátké varianty tunik a plášťů, které mohly být často praktičtější pro pohyb. S oblibou je nosili i někteří císaři, například Karel Veliký.
Také ve středoevropském prostředí se s krátkými tunikami setkáme. Módní jsou od konce 10. století kalhoty a různá druhy zavinutí nohou, často velmi ozdobná. To můžeme vidět jak na iluminaci Gumpoldovy legendy.
Gumpoldova legenda, 1006: krátká tunika s lemováním, na nohou ovinky
Uherský žaltář, Anglie c. 1170: tuniky dlouhé po kolena s typickým výstřihem, kalhoty a špičaté boty
Evropa zdědila z antiky tradici oděvů aranžovaných na tělo z větších obdélníkových kusů látek, nicméně už od raného středověku se objevují i oděvy šité. Základem mužského oděvu byla jednoduchá tunika, přetahovaná přes hlavu (v podstatě šlo o dva sešité obdélníky s rukávy a s výstřihem – někdy s rozparkem u krku, někdy do V či kulatým, preference se měnily podle období a regionu).
Evropa zdědila z antiky tradici oděvů aranžovaných na tělo z větších obdélníkových kusů látek, nicméně už od raného středověku se objevují i oděvy šité. Základem mužského oděvu byla jednoduchá tunika, přetahovaná přes hlavu (v podstatě šlo o dva sešité obdélníky s rukávy a s výstřihem – někdy s rozparkem u krku, někdy do V či kulatým, preference se měnily podle období a regionu).
Hortus Deliciarum, 2. pol. 12.st.: vysoce postavený muž vlevo je v dlouhé tunice s bohatým lemováním a s podšitým pláštěm sepnutým na rameni, druhý muž má na sobě krátkou svrchní a spodní tuniku a kalhoty.
Postupně se alespoň u těch, kdo na to měli, tunika dělí na spodní (košili – casula, camisia) a svrchní, která je u spodiny jednoduchá, u urozených nápadně zdobená.
Uherský žaltář, c. 1170: svrchní tunika s ohrnutými rukávy, typický stupňovitě sestříhaný účes
Pod svrchní tuniku se kromě spodní tuniky oblékají spodky, případně předchůdce kalhot – braccas – či nohavic – hosa. Ty upevňovaly pod koleny řemínky nebo byly doplněné ovinky kolem lýtek, někdy snad také punčochami. Navrch se mohli ti urozenější či majetnější přiodít ještě pláštěm.
Prostý oděv – 13.st. – všimněte si, že ani vesničané se nebojí barev, spodky mají jen aranžované, ne šité, za pozornost stojí i oblíbené čepičky
Pláště se zpočátku nosí jen aranžované, bez rukávů, a to buď polokruhové nebo obdélné, někdy s připojenou kapucí či kuklou. Na rameni je drží po římském způsobu spona. Teprve postupně se od 12. století objevují i pláště spínané vpředu. Nejobvyklejšími plášti jsou tzv. sagum (jednoduchý obdélný plášť spojovaný sponou) a caracalla (přetahovaný přes hlavu, s dlouhými rukávy sahajícími až ke koleni, často s kapucí). Česky se plášť nazýval krzno.
Geoffrey z Anjou, 12.st.: svrchní tunika po lýtka, pod ní dlouhá spodní tunika, štít a čapka zdobená rodovým erbem; obrázek překreslený prostorověMaciejowského bible, 13.st.: šitý plášť s kapucí a volnými rukávy
Oblíbené kapuce, kápě a kukly byly někdy odepínací, jindy součástí pláště. Od 11. století se nosí čím dál častěji také jednoduchá polokulovitá čapka. Po celý středověk je u mužů i žen oblíbený jednoduchý bílý plátěný čepec zavazovaný pod bradou, někteří ho nosili jako jedinou pokrývku hlavy (zejm. lékaři a lékárníci), jindy se oblékal pod jinou pokrývku jako ochrana (např. pod přilbici, korunu nebo pod klobouk). Klobouky bývaly opatřené šňůrkou, která umožňovala klobouk sejmout a nechat volně viset na ramenou.
Vzhled šatu samozřejmě nevycházel jen z praktických požadavků, ale odrážel postavení svého nositele, ti nejvznešenější dávali najevo své postavení sponami a šperky všeho druhu, často zdobenými drahými kameny, a také nákladnými materiály oděvu (kvalitním barevným suknem, hedvábím, vyšívanými tkaninami či tkaninami s vetkaným zlatem, damašky a kožešinami).
Účesy
Můžeme-li soudit z dobových iluminacích, v raném středověku byly u mužů časté krátké účesy vycházející z účesů římských. Už od 11. století se často setkáváme s úhledným postupně sestříhaným účesem z delších vlasů, jaký vidíte např. na vyobrazení z Vyšehradského kodexu nebo na obrázcích z Uherského žaltáře. Na některých vyobrazeních mají muži vlasy kadeřené.
Kodex vyšehradský, 1085
Boty
Obuvi by bylo třeba věnovat samostatný článek, prozatím sem dám jen ukázku snad nejtypičtějšího typu bot raného středověku.
Oděv vrcholného středověku, o němž jsem psala zde, dodnes inspiruje módní tvůrce. Do tohoto článku jsem vybrala několik příkladů z tzv. ready to wear kolekcí, tj. šatů určených přímo k nákupu a nošení (tedy toho méně extravagantního, co na přehlídkách můžeme vidět). Současná móda samozřejmě nemůže historické oděvy kopírovat, spíše si z nich kreativně vybírá určité prvky: zlaté zdobení, ornament, bohatost, vrstvení, výšivku, gotickou siluetu, typ rukávů či pláště. Málokdy se návrháři pouštějí do středověké kontrastní barevnosti, naopak – kolekce inspirované historickou módou jsou nezřídka poměrně barevně strohé. Už tak velmi honosné modely by byly nejspíš ve výraznějších barevných kombinacích „přeplácané.“
Stella McCartney: kolekce Zima 2008
Stella McCartney
Dcera britského hudebníka Paula McCartneyho ke středověku ve svých návrzích odkazuje jen vzácně, většina jejích děl spadá spíš do „urban stylu.“ Ve své zimní kolekci 2008 použila heraldické motivy, výrazné rukávy a oválné-lodičkové výstřihy oblíbené ve vrcholné gotice, to vše velmi moderním způsobem.
Stella McCartney: kolekce Zima 2008
Alexander McQueen
Historickou módou byla inspirována především poslední kolekce, kterou navrhl. Tento přední britský návrhář spáchal v únoru 2010 sebevraždu. Jeho zdobnou kolekci pro podzim 2010, vycházející z opulentních královských rouch, dokončovala po McQueenově tragické smrti návrhářka Sarah Burton. Modelům dominuje zlatá výšivka, jasně červená, černá a bílá barva a pláště. Všimněte si vrstvení na principu cotte a surcot na prvních dvou modelech.
Alexander McQueen: kolekce Podzim 2010Alexander McQueen: kolekce Podzim 2010Alexander McQueen: kolekce Podzim 2010Alexander McQueen: kolekce Podzim 2010
Sarah Burton
Sarah Burton, návrhářka svatebních šatů vévodkyně Kate Middleton, podle týdeníku Time jedna ze 100 nejvlivnějších osobností roku 2012, se různými historickými obdobími inspiruje pravidelně (v její práci najdeme odkazy na renesanci i baroko). Má podíl i na podobě výše zmíněné kolekce Alexandra McQueena (jehož značku po jeho smrti vede). V roce 2013 předvedla svou Pre-fall (před-podzimní) vzpomínkovou kolekci nazvanou právě po Alexandru McQueenovi a inspirovanou mimo jiné módou vrcholného středověku. Minimalismus, vážnost, důstojnost.
Sarah Burton: kolekce Alexander McQueen 2013Sarah Burton: kolekce Alexander McQueen 2013Sarah Burton: kolekce Alexander McQueen 2013Sarah Burton: kolekce Alexander McQueen 2013
Dolce&Gabbana
Značka italských návrhářů Domenica Dolceho a Stefana Gabbany u své kolekce pro podzim 2012 deklarovala inspiraci středověkem (zejména kněžskými ornáty), zároveň jsou ale u nich tyto prvky promíchány s lecčíms jiným (19. století, baroko, ponožky jako z 50. let 20. století…). Opět nechybí spousta zlata v kombinaci s černou, výšivka, pelerínky a pláště, někdy dokonce s kápěmi.
Dolce&Gabbana: kolekce Podzim 2012Dolce&Gabbana: kolekce Podzim 2012Dolce&Gabbana: kolekce Podzim 2012Dolce&Gabbana: kolekce Podzim 2012
Vivien Westwood
Pro politicky velmi aktivní britskou návrhářku Vivien Westwood (angažovala se a angažuje zejména v ochraně lidských práv a v ekologických kampaních) rozhodně není dávná historie typickým inspiračním zdrojem – je známá především pro své nadšení punkem 70. let a tím, že v podstatě přivedla punkovou módu do mainstreamových obchodů. Níže ale můžete vidět jeden z jejích originálně pojatých modelů, na který použila motivy knižních iluminací z 15. století.
Vivien Westwood: kolekce Podzim 2013 (Photo by Pascal Le Segretain/Getty Images)
Valentino Garavani
Italský návrhář Valentino Garavani ve své tvorbě často akcentuje ženskost a eleganci, což evokují dlouhé gotické róby velmi snadno. Historickou inspiraci, i když jen volnou, ne příliš přímočarou, bychom našli ve vícero jeho kolekcích, já jsem vybrala fotografie z té, která byla prezentována na stejném fashion weeku (týdnu módy) v Paříži jako výše zmíněná kolekce Vivien Westwood, a dále jeden pozoruhodný plášť z kolekce pro jaro-léto 2013.
Valentino Garavani: kolekce Podzim 2013, vpravo model od Vivien WestwoodValentino Garavani: kolekce Podzim 2013Valentino Garavani: kolekce Jaro-Léto 2013
Tadashi Shoji
Americký návrhář japonského původu Tadashi Shoji, známý především svými společenskými a svatebními šaty, se rád vrací k dlouhým, vrstveným modelům. O kolekci v pastelových barvách, černé a zlaté pro jaro 2015 říká, že jeho hlavní inspirací byly Benátky 15. století – lehounké materiály, krajka, zlato, pláště. Poslední fotografie ukazuje svatební šaty s úzkou siluetou, s krajkou inspirovanou damaškovými ornamenty a s oválným výstřihem odhalujícím ramena.
Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015
Jaký oděv se nosil ve středověku? Různý, protože středověk je dlouhé období. O módě v dnešním smyslu – tedy o střídání módních trendů – lze v dějinách evropské civilizace hovořit až od konce 13. století. Tehdy se poprvé každých dvacet třicet let vzhled oblečení výrazně proměňuje – druhy límců, hloubka výstřihů, umístění pasu, rukávy, délka špicí bot, klobouky, typy plášťů – to vše se vyskytuje v mnoha variantách. Oblečení mužů ve středověku podléhalo módním výkyvům snad ještě výrazněji než ženské odívání a často si s ním nezadalo v barevnosti a zdobnosti. V dnešním článku se ale budeme věnovat pouze dámám, a to ještě jen v období vrcholného středověku. O pánech a dalších obdobích si můžete přečíst zde, zde a zde.
Ženský oděv 2. pol. 13. st. – volné šaty svázané v pase, podšité pláště, zajímavý vzor pláště vpravo, zavinutí roušky – tzv. barbette, rukavice, volný oděv svázaný v pase
Středověká silueta
To podle čeho nejsnáze poznáme v odívání jednotlivá historická období, je silueta postavy. Kde se nosil pas? Jaký tvar měly rukávy, jak široké byly sukně? To všechno nám na první pohled prozradí, v jakém odbobí se nacházíme. V raném středověku byly ženské šaty velmi málo tvarované.
Mozaika s císařovnou Theodorou v San Vitale v Ravenně, 6. století
Od 13. století se evropská móda postupně alespoň částečně odpoutává od svého antického dědictví volných oděvů, u nichž bylo možné vytvořit tvarovanější siluetu pouze stažením páskem. Zhruba od poloviny 13. století se opasky nosí spuštěné na horní okraj pánevní kosti.
Oděv 1. pol. 13. stol., Církev a Synagova z katedrály ve Štrasburku, volný oděv s páskem, plášť sepnutý sponou, kadeřené vlasy, úzké rukávy
Konečně se začínají uplatňovat rafinované střihy, přiléhavé siluety a šití oděvů na míru. Střih zmiňuje dobová literatura od 13. století, od 14. století se nosily i velmi těsné a složitě střižené šaty.
Zvětšuje se rozdíl mezi mužským a ženským oděvem, který nebyl v raném středověku příliš patrný – všichni nosili v zásadě dlouhé netvarované hábity, někdy přepásané v pase. Z východu se do Evropy importují přepychové hedvábné látky nádherných barev a drahé kožešiny. Zkrátka pastva pro oči a vítr v peněžence. Nebo spíš v měšci.
Italský brevíř, kol. 1380 – cotte a surcot (viz níže), nádherné damašky, oválné výstřihy a typické účesy se stuhami
Módní doplňky ve středověku
Nezbytnými doplňky oděvu byly samozřejmě zdobné opasky, rukavice a hlavně boty, u nichž se od poloviny 14. století objevuje ona typická gotická protáhlá špička.
rekonstrukce obuvy 14. st.
2. pol. 14. st., Velislavova bible – šlojíř s volánem
Na obrázku dole vidíme středověkou ženu, jak si vybírá mezi různými pásky, tašvocemi a tobolkami. Na hlavě má slušivý barbette.
Codex Manesse, cca 1325, středověká žena nakupuje módní doplňky
Oděvní pořádky
Ve společnosti rozdělené na duchovní stav, šlechtu a pracující lid byl oděv důležitým poznávacím znakem toho, do které vrstvy člověk náležel. Spolu s tím, jak měšťané bohatnou díky řemeslům a obchodu, se snaží také vyrovnat rytířům a pánům svými šaty (často pro ně není těžké některé chudnoucí šlechtice i dalece předčít svou garderobou). To se však vyšším společenským vrstvám příliš nezamlouvá, a proto už od 13. století vznikají tzv. oděvní pořádky zakazující měšťanům různé módní výstřelky, šperky a drahé látky, aby rozlišení zůstalo zachováno.
Zpočátku je vydávali panovníci, později i sama města. Přestoupení bylo trestáno různě: nejčastěji pokutou, zabavením přepychového oděvu, veřejnými pracemi, ročním vypovězením z města nebo i šatlavou, kam si ovšem za manželky a dcery chodili sednout jejich manželé a otcové. Tyto podrobné vyhlášky, hojně vydávané hlavně ve 14. století, jsou dnes cenným zdrojem informací o dobové módě, jejích proměnách a používaných názvech oděvů.
Italská móda 14. st. vyznávala volnější střihy než zbytek Evropy té doby
Itálie, 14. st., panny ve světlých volných šatech
2. pol. 14. st., Velislavova bible – kruseler
Většina starších názvů oděvních součástí navázala na antiku (např. tunica – volný oděv, peplum – závoj). Nicméně s tím, jak stoupá prestiž francouzské módy, prosazují se názvy odvozené z francouzských slov (např. chainse – košile), a to i v Českém království. Nechybí však ani názvy české (např. rubáš – košile) či německé (např. mantel – plášť). Na sklonku 14. století česká móda dokonce některé nové manýry šíří do zbytku Evropy: jedná se především o některé podoby kruseleru (rouška s volánky po obvodu tváře), české kukly a pražské krátké vatované kabátky.
Francouzská móda byla skutečně už od počátku vrcholného středověku (tedy cca od poloviny 13. století) pojmem, který měl zvuk, a Francií se inspirovaly ostatní evropské dvory.
Textilní materiály ve středověku
Základním materiálem pro výrobu šatů bylo vlněné sukno, které bylo zvláště oblíbené v severnějších částech Evropy, neboť vlna částečně odpuzuje vodu a hřeje i po zvlhnutí. Spodní vrstvy oděvu byly většinou plátěné (lněné, konopné) nebo hedvábné. Z hedvábí byly také luxusní tkaniny: atlas (lesklý textil), damašek (s vetkaným ornamentem) a samet. Vzácně se objevuje i bavlna.
Italský hedvábný damašek
Některé oblasti Evropy vynikají v produkci textilu nad jinými: v módě udává kurz Francie (kdo se chce skutečně oháknout, oblékne se „po francouzsku“), nejlepší vlnu vyvážejí z Anglie, nejlepší sukno z ní tkají ve Flandrech (zejména v Gentu), evropské hedvábí se vyrábí ve Španělsku a v severní Itálii, kde z něj dokonce tkají krásné damašky. Jinak je ale zdrojem těch nejnádhernějších a nejkvalitnějších látek a kožešin především východ – Arábie, Persie, Mongolsko a Čína. Oblíbenou tkaninou byly hedvábné damašky, nejžádanější byla kožešina sobolí, používaly se ale i liščí, kuní, veverčí (tzv. popelka) nebo hranostajová. Kožešiny nalezneme na podšívkách plášťů, jako lemování rukávů a límců i jako celé kožichy.
Sobol, sobolí kožich; ještě cennější než zrzavá sobolí kožešina byla sobolí kožešina v odstínech šedé
Základním spodním oděvem byla košile ve výstřihu sepnutá sponou, ve spodní části často rozšířená klíny. Pro chudinu byla spolu se spodky dokonce oděvem jediným. S tím, jak se ve 14. století a později zvětšovaly výstřihy a průramky, se stávají spodní košile propracovanějšími. Zpravidla jsou ušité z plátna, ale mohou být i hedvábné, často s ozdobnými lemy.
Muži i ženy zřejmě nosili pod oděvem jakési plátěné kalhotovité spodky, často nejspíš jen aranžované, nešité. Kalhoty jako svrchní oděv si oblékali jen muži z vyšších společenských vrstev.
Aranžované polodlouhé spodky
Dámy i pánové měli pod suknicemi nohavice či punčochy upevněné podvazky. Šněrovačky k tvarování dekoltu se objevují spíše až ve 14. století, ačkoliv první zprávy o šněrování máme už z 12. století.
Codex Manesse, kol. 1325 – cotte, surcot bez rukávů, esovitě prohnutý postoj, šaty s vlečkami, typická kurtoazní gesta, kožešinou podšívané pláště, různé šlojíře a kadeřené vlasy
Bliaut, cotte a surcot
Ještě z antiky pochází dělení oděvu na spodní a svrchní, které dokázala vrcholně středověká móda využít k rafinovaným hrám s vrstvením, prostřihy, vykukujícími lemy a kombinováním různých barev.
Cotte (něm. kutte, angl. coat) se začíná kolem poloviny 12. století nosit místo košile zmíněné výše. Nějakou dobu je nošen paralelně s přepásaným oděvem zvaným bliaut nebo bliaund, tj. přiléhavým oděvem z jemné látky – asi z hedvábí – s plizovanou sukní. Bliaut nosili muži i ženy a přiléhal těsně k trupu a pak se rozšiřoval do sukně s velkým množstvím záhybů/plizování. U žen byl důležitým doplňkem pásek vázaný dvakrát přes tělo, jehož konce visely volně dolů.
katadrála v Angers – bliaut
Cotte nosí muži i ženy. Zpočátku je volný, ženy ho někdy svazují v pase pásky. Postupně se ale spodní část dámského cotte víc a víc rozšiřuje vkládanými klíny a živůtek se naopak zužuje, aby přiléhal na tělo a zdůrazňoval linie těla. Rukávy mohly být těsné i rozšířené, často bohatě zdobené.
Codex Manesse, cca 1325, dáma v zelené cotte (kytlici, košili), surcotu a plášti
Surcot (fr. souquenie, něm. sorket, čes. suckenie, suckni) je bohatě řasený svrchní oděv nošený přes cotte muži i ženami. Zpočátku má široké tříčtvrteční rukávy, od konce 13. století však rukávy u většiny surcotů mizí.
14. st. – rukopis Město žen (Cité des Dames): cotte a hluboce prostřižený surcot s vlečkou, různé řešení výstřihu – převažuje oválný, výrazné barvy, na hlavách dvojroký henin se závojem, zvýšený pas šatů, náprsenka/závoj přes výstřih u modré dámy
Postupně se ženský oděv stává stále vypasovanějším, s těsnými živůtky, šněrováním, hlubokými výstřihy (někdy překrývanými průsvitným závojem) a dlouhými vlečkami. Cotte je stále upnutější a průramky bezrukávového surcotu se zvětšují, takže se jim začne říkat „čertova okénka“, neboť odhalují příliš mnoho z ženské krásy.
Užitečné odkazy, kde najdete další informace o středověkém oděvu a jeho střihy:
Svatba Marie Brabantské – 2. pol. 14. stol. – surcot s “čertovými okénky”
Rukávy a výstřihy
Rukávy byly pro středověká textilní řemesla prostorem k velké kreativitě. Mohly být podšity kožešinou, lemovány, pošity knoflíky, perlami nebo drahými kameny. Často byly hned dvojí – spodní úzké a vrchní široké. K oblíbeným patřily trychtýřovité rukávy. Přivazované rukávy jsou sice mnohem častější v renesanci, ale objevují se už během gotiky – dámy je vedle závojů dávají v rámci projevů kurtoazní lásky svým rytířům jako zástavu.
2. pol. 12. st. – trychtýřovité rukávy horního oděvu, úzké, jinobarevné spodního oděvu (oděv zvaný bliaut)
Od konce 12. století se setkáváme s pachy – falešnými rukávy přišitými v rameni nebo v lokti, volně visícími dolů. Byly úzké i široké, decentní i dlouhé až na zem. Jejich český název je skutečně odvozen od toho, že se za člověkem táhly jako pach.
Pachy, účesy typické pro 14. st. – copy stočené před uši do válečků
Límce, běžné od druhé poloviny 12. století, přicházejí do zbytku Evropy nejspíše z Byzance. Oblíbené byly límce kožešinové.
Plášť
Plášťů se nosilo mnoho variant. Sepnuty bývaly sponou, dlouhou řadou knoflíků, velkým knoflíkem se šňůrkou protahovanou na druhé straně pláště nebo dvěma sponami spojenými stuhou. Ženy pláště velmi rafinovaně využívaly ke kurtoazním gestům tak, aby plášť tvořil měkké záhyby a odhaloval svou podšívku. Šily se z vlněného sukna nebo ze sametu (hedvábného) a bývaly podšité nízkou kožešinou (kuna, hranostaj, sobol).
Sochy zakladatelů v Naumburgu – pol. 13. st., kurtoazní gesto Reglindis – přidržování si šňůrky pláště, zavinutí plachetky pod korunou (barbette)
Sochy zakladatelů v Naumburgu – pol. 13. st.. – Uta si přidržuje elegantně plášť s jinobarevnou podšívkou
Plášť, cotte a surcot byly z různých materiálů a často využívaly rozdílné vzory a barvy, což umožňovalo rafinovanou hru s vrstvením pomocí různého přidržování horních vrstev a odhalování vrstev spodních a podšívek (většinou jinobarevných nebo kožešinových).
Barvy
Středověk miloval pestré a výrazné barvy, které rád skládal do kontrastních kombinací (žlutá – zelená, modrá – červená, červená – bílá, červená – žlutá), o oděvu toto platí obzvláště. Mám dojem, že v současných zobrazeních středověku nebo středověkem inspirovaných prostředí (historické filmy, fantasy) je tato rovina středověkého vkusu nejvíce opomíjená snad proto, že se nám dnes mohou středověké barevné kombinace zdát jaksi nedůstojné (svou roli ale mohou hrát i technické vlastnosti digitálních kamer, jak se můžete dozvědět z rozhovoru na téma historických kostýmů ve filmu zde).
Ani dnešní návrháři, kteří se inspirují gotikou, většinou nezohledňují gotickou barevnost a soustředí se především na gotickou siluetu.
Zejména ve 14. století (ale i později) byl velmi oblíbený oděv mi-parti, tedy poskládaný z výrazných barev podle vertikální osy. Jeho variantou je i střídání ploch do vzoru šachovnice.
K nejoblíbenějším barvám patřila červená, ať už purpur (symbol vznešenosti) nebo jasně rudá (symbol života a lásky). Červená se často kombinovala s bílou (barva čistoty a radosti), kterou podobně jako jiné světlé barvy (světle růžová) obvykle nosily mimo jiné neprovdané dívky. Častá byla rovněž zelená a modrá. Žlutá, získávaná z drahého šafránu, byla pro nákladnost své výroby (i dnes říkáme, že je něčeho „jako šafránu“) barvou těch nejbohatších. Zároveň se ale začala více a více spojovat s pýchou a rozmařilostí, tedy s neřestmi, a proto je zaváděna jako barva deklasovaných – nevěstek a židů.
2. pol. 14. st., Dekameron – kombinace růžové a zelené a výrazné klobouky, vpravo má dáma plášť typu garnach nebo peliçon
Mistr Třeboňského oltáře: sv. Kateřina, sv. Magdaléna a sv. Markéta, kol. 1380 – výrazné barvy, podšité pláště spojené ozdobnými sponami, gotický postoj s vystrčenou pánví, kurtoazní gesta (zejm. Markéta má stejné jako Reglindis), typické účesy ze stočených copů
Pokrývka hlavy a účes
Pro vdané ženy byl základní pokrývkou hlavy závoj neboli rouška (čes. také roucha, šlojíř), který ovíjí hlavu, uši a část tváří i krk. Vyskytuje se v mnoha variantách: od velmi pečlivého zavinutí odhalujícího jen tvář až po v podstatě jen úzké pruhy látky přidržující účes, od jednoduchých až po složitě řasené a aranžované, leckdy protkávané zlatem. Rouška je často doplňována obroučkou nebo korunkou.
Kruseler (šlojíř s volánky)
Kruseler z profilu
Účesu věnovaly svobodné dívky i vdané ženy velkou pozornost. Většinou nosily vlasy rozpuštěné a nakadeřené tzv. roubíkem (rozpáleným želem), vdané ženy pod rouškou, neprovdané dívky chodily prostovlasé. Oblíbené byly u panen i mládenců věnce z živých či umělých květin a obroučky (čes. loubky). Součástí ženského účesu, zejm. drdolů, byly nezřídka také ozdobné síťky.
Další oblíbenou úpravou vlasů byly copy – volně visící (to zejména ve 12. století) nebo různě stočené – ve 13. století často do tzv. beraních rohů (zatočené na stranách hlavy do husté spirály), ve 14. století většinou přes uši dopředu na temeno, jak je vidíme výše u sv. Markéty na Třeboňském oltáři (světice zcela vpravo). Do účesů si dívky vplétaly šňůry perel či stuhy a často je doplňovaly příčesky.
Příklady ženských účesů:
Anglie, 13. st., prostá žena
Kadeřené vlasy
Kadeřené vlasy (socha sv. Markéty Antiochijské, Toulouse, 1475)
Copy stočené kolem uší – relikviářová busta, 1465 – 70
Knižní iluminace z konce 14. st.. – různé typy účesů a zavinutí hlavy, sv. Josef má žlutý židovský klobouk
Klobouky a čepce všeho druhu byly vedle roušek také populární. Koncem 14. století se objevuje henin – protáhlý (až 60 cm) špičatý klobouk se závojem, ve kterém dnes vyobrazujeme většinou bílou paní. Zprvu ho nosily hlavně nevěstky, brzy se ale rozšířil i do „slušné“ společnosti.
Konec 14. st. – dvourohý henin, široké rukávy, vysoko posazený pas
Knižní iluminace ze 14. st. (převážně 2. pol.): typický postoj, vpravo nahoře velmi oblíbená hermelínová podšívka, dole pásek malířky Timarete, vpravo typický cotte a surcotte v kombinaci bílé, modré a červené a obroučka ve vlasech donátorky
Článek čerpá z knihy KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání. Středověk. Praha: Lidové noviny, 2001. ISBN 80710614684.
Elke Wetzig https://commons.wikimedia.org/wiki/File:K%C3%B6ln_Museum_Schn%C3%BCtgen_2012_Reliquienb%C3%BCste_Kruseler.jpg?uselang=cs
Roger a Renate Rössing https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Fotothek_df_roe-neg_0006470_027_Stifterfiguren_Hermann_und_Reglindis_im_Naumburg.jpg?uselang=cs
