V knize Suďte spravedlivě a věřím, že i ve vašich předchozích knihách, dokážete skvěle navodit atmosféru. Co za tím stojí? Jak se dokážete přenést do historických období? Co vám k tomu pomáhá?
Je pro mě důležité se do příběhu co nejvíce ponořit. Prožívat ho a sepsat ho tak, aby pak i čtenář mohl být „přímo u toho“, aby nestál opodál, ale sžil se s postavami, jejich obavami, vášněmi a touhami. Je to jeden z důvodů, proč ráda vyprávím v ich-formě různých vypravěčů, kteří se doplňují. Chci své čtenáře nejen překvapovat promyšlenou zápletkou, ale také vtáhnout silnými emocemi.
Zároveň ale nelze věrohodně vyprávět o minulosti, aniž ji člověk dostatečně prozkoumá. Takže se samozřejmě snažím co nejvíc poznat každodenní život ve středověku, pochopit jeho myšlenkový svět a vyhledávat si co nejvíc informací o všem, o čem píšu. Od starých názvů ulic přes řemesla až po vybavení domácnosti.
Případy mistra Petra se odehrávají ve 14. století. Proč zrovna v této době? Co vás na ni nalákalo?
Miluji gotické výtvarné umění, jeho jemnou krásu, a právě tato láska mě asi přivedla k hlubšímu zájmu o vrcholný středověk. Zatímco době Karla IV. se u nás zaslouženě věnuje velká pozornost, začátek 14. století leží trochu ve stínu jako jakési roky před rozkvětem. Přitom jde o zajímavou, turbulentní dobu. Začíná rozmachem za vlády Václava II., založeném na nebývalém bohatství plynoucím z těžby stříbra. Samotný Václav II. je pozoruhodná osobnost a ráda bych se do období jeho vlády ještě párkrát ve svých knihách vrátila. Následují bouřlivé časy po vymření Přemyslovců a nástup Lucemburků. To je doba, do níž jsem před lety zasadila svou prvotinu Královské intriky.
Emma Riedová na křtu knihy Suďte spravedlivě
Co vám bylo při psaní novinky Suďte spravedlivě inspirací? Vycházela jste z nějakého předobrazu, nebo je vše vaše fantazie?
Určitým předobrazem mi byly samotné historické reálie – středověké městské právo, podoba středověké Prahy před založením Nového Města, správa města a jeho fungování. Řada detailů v knize má svůj historický základ, například relikviář z posledního případu je inspirován svatojiřskými relikviáři, Čimická tvrz je v knize popsána tak, jak nejspíš vypadala kolem roku 1300, a několik konšelů, kteří se v knize mihnou, je založeno na osobách, které známe z dobových listin a kronik.
Hrubý námět jednotlivých příběhů jsem nosila v hlavě docela dlouho, ale stále se mi nedařilo najít toho správného detektiva, ke kterému bych přilnula a s nímž bych se s chutí ztotožnila. A když jsem náhle jednoho dne si uvědomila, kdo by jím měl být, bylo mi hned jasné, že tento můj mladý detektiv k sobě bude potřebovat někoho moudrého a důvěryhodného, aby se k vyšetřování vůbec dostal. Zatímco osoba rychtáře mi přišla pro mé příběhy příliš svazující, veřejný notář se mi zdál jako někdo požívající všeobecnou důvěru. S chutí jsem si tedy nastudovala vše o středověkých notářích a našla městského písaře a notáře Petra. Historie nám o něm zanechala jen pár slov, shodou okolností v listině Václava II. Ta slova o mimořádných kvalitách mistra Petra však podnítila mou fantazii a pomohla mi hlavní hrdiny mých příběhů dotvořit.
A jak to máte u vašich knih s jazykem? Musela jste se v tomto ohledu nějak vzdělávat? Hledat výrazivo, nebo například něco kontrolovat?
Obory, v nichž se cítím docela sebejistě, jsou právo a dějiny umění, protože jsem obojí studovala, ale i u nich raději leccos ověřuji. Vše ostatní z oblasti řemesel, zbraní, kuchyně a jiné každodennosti jsem raději dohledávala, kontrolovala a konzultovala, a to včetně výraziva. Například u závěrečného případu jsem strávila docela dost času studiem středověkých klíčů a zámků, protože jsem o nich na začátku věděla pramálo.
Pokud jde o jazyk, můj styl psaní je sám o sobě docela načichlý staromódními výrazy a obraty, takže se musím spíš snažit, abych nepsala moc těžkopádně. U historických detektivek se záměrně nevyhýbám archaismům, i když samozřejmě nepíšu dobovým jazykem. Nejde o středověkou češtinu. Je to ošemetné. Na jednu stranu jsou mi některé knižní výrazy pomocníky při dotváření atmosféry dávno zašlého světa, kam unikáme před naší každodenností. Na druhou stranu ale nechci, aby něco z textu příliš čnělo a třeba to pak čtenáře vytrhlo ze čtenářského zážitku. Snažila jsem se proto, aby každý méně obvyklý výraz byl pochopitelný z kontextu nebo rovnou vysvětlený v rámci příběhu. Mistr Petr občas prohodí nějaké latinské úsloví, hned ho však on nebo někdo jiný parafrázuje česky. Kde nešlo kontext hladce doplnit, tam mi pomohly poznámky pod čarou. Už mám i zpětnou vazbu od čtenářů, že by takových poznámek chtěli klidně více. A mně to přitom při psaní připadalo jako příliš kostrbaté řešení (smích).
Sex není hřích, pokud si ho oba užívají. Že to nezní moc „středověce“? Tak si možná opravte svůj názor na středověk.
Dovolte mi ocitovat francouzskou vesničkanku Grazidu Lizier, nar. cca 1298: „Tělesné potěšení není hřích, když se to oběma partnerům líbí.“ „Bůh by nikdy nestvořil nic zlého. Od Boha pocházejí jen dobré a užitečné věci.“ „Věřím, že ráj existuje, protože to zní jako dobré místo. Zda existuje peklo, tomu ani nevěřím, ani věřím, protože to zní jako hrozné místo.“
Grazidina výpověď před inkvizitorem Jacquesem Fournierem z r. 1320 mi kdysi obrátila představy o středověké morálce naruby. Jak to? Aniž bych o tom víc přemýšlela, považovala jsem morální zásady, které se nám uchovaly ve středověkých spisech, za univerzální pro všechny členy středověké společnosti. V písemnostech se nám ale dochoval především oficiální pohled kléru. K řadě prostých lidí se základy křesťanské morálky dostávaly zkresleně, neúplně nebo si je tito lidé vykládali podle svého selského rozumu, jak se jim líbilo. Pro mě jsou podobné momenty vždy důležitým připomenutím toho, jak pestrá a různorodá může být společnost určitého období a že řada nuancí nám z historie mizí jednoduše proto, že se třeba o určité záležitosti nedochoval žádný pramen.
Sama Grazida byla ve svých představách, které tak odvážně, jednoznačně a opakovaně zdůrazňovala během výslechu inkvizitorovi Jacquesu Fournierovi, hodně ovlivněna katarskou herezí a svým milencem-knězem (ehm, to je ten, s nímž nehřešila, protože se jim to oběma líbilo).
Hereze byla také ten důvod, proč byla vězněna a vyslýchána. Nakonec inkvizitorovi dala samozřejmě za pravdu, že to jsou bludy. Byla odsouzena k doživotnímu vězení, ale propuštěna po 4 měsících (navíc byla vězněna i mnoho měsíců během samotného výselchu a procesu). Trest jí byl snížen na “pouhé” nošení žlutého katarského kříže na oděvu.
Zdroje:
doc. PhDr. David Zbíral, Ph.D. o případu Grazidy Lizier a dalších heretiků: https://dejinyteoriekritika.cz/Modules/ViewDocument.aspx?Did=106
Středověkou dívku vydávající se za chlapce jsem vždy považovala za ohrané literární klišé. Jak to ale bylo ve skutečnosti? Převlékaly se ženy ve středověku za muže? A pokud ano, tak které a co je k tomu vedlo? Pojďme poodhalit jejich tajemství, motivace a osudy.
Jak se na ženy v mužských šatech dívala oficiální církevní doktrína a právo? Největší vliv na církevní zákazy nošení mužského oděvu ženami měl tzv. Gratiánův dekret, vydaný kolem r. 1140. Ten pravděpodobně vycházel z biblického zákazu v Deuteronomiu, verš 22:5, kde je zakázáno oběma pohlavím nosit oděv určený pohlaví druhému. Přesto se středověké církevní zákazy většinou týkaly pouze žen; je však možné, že nevhodnost ženského šatu na muži se rozuměla tak trochu sama sebou, a také je třeba vzít v úvahu, že muži se často do ženských šatů oblékali v rámci různých představení a taškařic (což samo o sobě k žádnému postihu nevedlo). Zároveň jsou středověké legendy o svatých pannách plné žen v mužském přestrojení a i učenci jako Tomáš Akvinský uznávali, že někdy je mužský oděv pro ženu nutností (třeba jako ochrana před nepřítelem) a pak nehřeší (Summa Theologica). Za jiných okolností ale podle něj rozhodně vhodný není.
A co na to samy ženy? Ty se nikdy nenechaly církevní doktrínou jen tak odradit.
Robinet Testard, iluminace z Románu o růži, Francie, 1490-1500
Některé strávily s mužskou identitou skoro celý život (třeba svatá Hildegunda z Schönau), jiné se přestrojily do mužských šatů, jen aby unikly nebezpečí (jako Jakuba Bavorská) nebo aby bránily své město (jako Johana Flanderská). Některé skutečně předstíraly, že jsou opačného pohlaví (jako studentka Nawojka z Krakowa), jiné naopak dávaly najevo svou erotickou ženskost podtrženou mužským oděvem (jako prostitutky z Benátek, Říma, Florencie nebo Londýna). Některé byly vznešené jako třeba rozverné dámy na turnajích Edwarda III., jiné prosté jako česká Anka z Prasetína. A opravdu mnoho z nich milovalo nesprávnou osobu: tu jinou ženu, jindy muže zaslíbeného Bohu. Pojďme se na ně podívat blíž.
Fiktivní postava Silence, statečné dívky ze středověkého románu, která v převleku za chlapce strávila mnoho let, zde jako chlapec mezi dvěma minstrely Francie c.1275
Důvody, proč středověké ženy oblékaly mužské šaty, můžeme rozdělit do několika skupin:
Bezpečí a praktičnost
Není žádným tajemstvím, že cestování bylo ve středověku často nebezpečné, pro ženy obzvláště. Mužský převlek mohl poskytnout ochranu před obtěžováním i větší pohodlí.
Ženy bojovnice (prý “Walpurgy”) z manuskriptu z Leedsu, cca 1300
Přesně tyto důvody měla pro pravidelné nošení mužských šatů i česká Anka z Prasetína, dcera Předbojova, o níž se dočítáme v aktech Pražské konzistoře (březen 1378): na dotazy soudců Anka hrdě odpověděla, že mužské šaty nosí už dobrých 20 let, že se z toho vždy vyzpovídala, a i když jí to zpovědníci zakazovali, chodívá tak dál. Mužské šaty nosívá na těžkou práci a při cestách, kdy s sebou bere i meč a někdy takto jezdívá i na koni. Toto chování jí bylo pod pokutou 10 kop (1 kopa = 60 ks) pražských grošů zapovězeno. Zda s tím skutečně přestala, těžko říct, protože u výslechu otevřeně přiznávala, že při zpovědích vždy počítala s tím, že bude mužské šaty nosit dál, ať si kněz říká, co chce.
Jakuba Bavorská na třech portrétech, nespolehlivější je asi ten zcela vpravo od Jana van Eycka
Mužské šaty mohly ženě poskytnout vhodný převlek k útěku z ohrožení, jako tomu bylo u vévodkyně Jakuby Bavorské (Jacqueline z Heinaultu a Hollandska). Ta se při bojích o své nizozemské dědictví ocitla během stoleté války v roce 1425 v zajetí burgundského vévody Filipa III. Dobrého v belgickém městě Mons. Jejím spojencům se však podařilo propašovat jí do zajetí mužské šaty. Jakuba předstírala, že potřebuje soukromí ke koupeli, převlékla se a v převleku svým věznitelům unikla.
Filip III. Dobrý
Méně štěstí měla jiná Filipova zajatkyně proslavená nošením mužského oděvu – Johanka z Arku. Tu Filip III. Dobrý zajal v roce 1430. I pro ni byly mužský oděv a zbroj především praktickou záležitostí. Avšak zatímco Jakuba se za muže převlékla jednorázově, Johanka nosila mužský oděv dlouhodobě, a zatímco Jakuba se tehdy snažila svou ženskou identitu skrýt, Johanka nikdy nepředstírala, že je muž.
Johanka z Arku spolu se starozákonní Juditou na miniatuře v knize Champion des Dames, Martin Le Franc, 15. st., Paříž, Národní knihovna
Jelikož Johančin mužský šat byl vedle hereze jedním z důvodů, proč byla odsouzena k smrti, můžeme v jejím soudním spise číst, jak svou volbu oděvu odůvodňovala:
„Oděv má jen malou důležitost.“
Když nebyla pro své mužské šaty připuštěna ke svatému přijímání, prohlásila: „Oděv toho, kdo má přijmout svátost, není podstatný.“
Když na ni její věznitelé naléhali, aby svůj oděv odůvodnila, vysvětlila jim, že pro ženu mezi vojáky je mužský oděv bezpečnější, protože lépe chrání její cudnost (mimo jiné je mnohem těžší z člověka kalhoty upevněné řemínky svléknout, než vyhrnout ženské šaty), a že je případnější odívat se mezi muži jako muž.
Ačkoliv samotné nošení mužského oděvu ženami nebylo zpravidla nijak potíráno, případně bylo trestáno jen velmi mírně, u Johanky z Arku byl její oděv jedním z důvodů, proč byla odsouzena k smrti upálením jako heretička.
Johanka z Arku na dvou vyobrazeních – vlevo z knihy Des femmes célèbres, 1505, ten vpravo má být z 16. st., ale asi jde o novodobý podvrh
Blíže k Bohu
Johanka z Arku, jejíž jméno bylo soudně očištěno už v roce 1456 (kanonizována však byla až r. 1920), nebyla jedinou světicí nosící mužské šaty. Ve Zlaté legendě, středověkém bestselleru o životech svatých, jich najdeme celou řadu – třeba svatou Pelagii nebo svatou Marinu (zato ale žádného svatého muže převlečeného za ženu).
Svatá Marina jako chlapec, Zlatá legenda, 14. st.
Také další zbožné ženy ve středověku následovaly jejich příkladu. Mezi jejich důvody pro klam převažovala touha uchránit své panenství (jako třeba u Christiny z Markyate) a úmysl vstoupit do kláštera (jako u Hildegundy z Schönau). Středověcí učenci, kteří o těchto ženách psali, u nich často vyzdvihovali aspekt povznesení existence z nízké úrovně na vyšší – z ženy na muže. Ostatně samotná touha ženy stát se mužem byla nahlížena jako zdravá a logická, jako touha stát se lepším člověkem.
Svatá Marina klečí před opatem
V raně křesťanské církvi byly kláštery vyhrazené mužům. Svatá Marina (Marina z Bithýnie), která měla žít v 5. nebo 6. století, proto vstoupila do jednoho z klášterů v dnešním Libanonu po boku svého otce jako chlapec a po celý zbytek života se vydávala za muže, a to i ve chvíli, kdy byla neprávem obviněna z toho, že se stala otcem nemanželského dítěte. Dál předstírala, že je muž, nesla opatův trest a starala se o dítě jako o své vlastní. Teprve po její smrti mniši zjistili pravdu jak o jejím pohlaví, tak o její nevinně.
Mimořádně dobrodružný život v přestrojení za muže údajně prožila o několik století později i Hildegunda z Schönau, vystupující za života pod jménem Josef. I její pravá identita byla odhalena až po smrti. Než vstoupila jako novic do cisterciáckého kláštera v Schönau, zvládla prý putovat v přestrojení za chlapce do Svaté země, být oloupena a opuštěna v Týru (Libanon), navrátit se do Německa, sloužit jako chlapec kanovníkovi v Kolíně, být křivě obviněna z loupeže a přestát ordál žhavým železem.
Schönau, 1560
Ani to ji však nezachránilo – skuteční lupiči se ji prý pokusili oběsit a jen na poslední chvíli byla odříznuta. Tato svá dobrodružství vyprávěla jednomu z bratří v klášteře. To, že je dívkou, mu však zatajila. Bohužel se nedožila složení slavných slibů a zemřela v mladém věku jako novic.
Hildegunde z Schönau, 16. st.
Vydávat se za muže mohla být pro některé ženy také možnost, jak dosáhnout vzdělání a uznání jinak dostupného jen mužům. Historici se přou, zda v 9. století opravdu usedla na papežský stolec pod jménem Jan papežka Jana (převažuje názor, že jde o ženu smyšlenou), nicméně dlouhá staletí byla její existence považovaná za reálnou. Ze středověkých textů pojednávajících o jejím životě se zdá, že jejich autorům imponovalo, když navzdory omezením, jimž ženy čelily, dosáhla Jana vysokého postavení díky svému charakteru a talentu.
Jana na knižní iluminaci, Francie, 15. st.
Nejistá je bohužel i existence italské malířky Onoraty Rodiani, která měla údajně po zabití v sebeobraně utéci před trestem v přestrojení za muže a stát se kondotiérem (velitelem žoldnéřů). Z pozdějších staletí máme řadu zpráv o ženách, které se díky mužskému převleku vydaly na úspěšnou vojenskou dráhu, z našich končin to byla třeba Johanna Sophia Kettner, jež tajně sloužila v 18. století jako kaprál v rakouské armádě.
Touha po vzdělání byla motivací Nawojky, studentky z Krakowa, která na počátku 15. století údajně dva roky studovala na tamní univerzitě převlečená za muže. Po jejím odhalení proběhl soud, během něhož její spolužáci i učitelé vychválili Nawojčiny mravy a schopnosti. Nawojka pak prý vstoupila do ženského kláštera, kde učila a později se stala jeho abatyší.
Codex Manesse, cca 1325
Zakázaná láska
Jak moc je pravděpodobná zápletka Noci na Karlštejně? Divili byste se, ale řada středověkých žen se opravdu převlékla za muže proto, aby mohla být se svým milencem. Většinou však byly okolnosti jiné než v romantickém muzikálu: často šlo o dlouhodobé milenky/konkubíny kleriků nebo milenky ženatých mužů. Díky mužskému oděvu mohly se svými milenci žít (jako Nase de Poorter z Brugg, než ji po 4 letech odhalili) nebo je doprovázet na cestách (jako Alice z Londýna, řečená Ulice, na konci 15. století a Agnes Hopton v roce 1637).
Z některých zpráv víme i o ženách, které preferovaly nejen mužskou identitu, ale i ženy jako své partnerky. Středověký pohled na sex byl poměrně přímočarý a jako sexuální byly vnímány hlavně aktivity zahrnující penetraci. Proto pouhé soužití dvou žen nebylo nijak zvlášť zkoumáno (tak tomu bylo třeba u londýnské ženy jménem Thomasina a její „konkubíny“, která nosila mužský oděv). Naopak sexuální aktivity hodnocené jako obscénní a „mužské“ byly tvrdě trestány (jako u nebohé Katheriny Hetzeldorfer ze Špýru, která byla pro své sexuální vztahy s jinými ženami potrestána utopením).
Šíp lásky, obrázek z vnitřní strany víčka krabičky, Německo, cca 1320
Povyražení
Ženy převlečené za muže (a zvláště pak muži převlečení za ženy) byly také oblíbenou formou povyražení a zdrojem zábavy. Ať už jako tanečnice v nevěstincích, kde některé ženy tančily nahé a jiné v mužském šatu, nebo ve vznešené společnosti jako urozené dámy, které prý v 60. letech 14. století podle anglického kronikáře Henryho Knigtona pravidelně dorážely na rytířské turnaje Edwarda III. na koních a v pestrých mužských šatech s úzkými nohavicemi a nízko u pasu (rozumějte v rozkroku) pověšenými dýkami a výborně se u toho bavily (k pohoršení ctihodného kronikáře).
Codex Manesse, cca 1325
Úplně nejčastější byl ale mužský šat u prostitutek, které lákaly pomocí mužských šatů zákazníky. Jak věděly i femmes fatales 20. století, je něco nepopiratelně svůdného na dívce překračující hranice genderu. Ostatně i v procesu s Johankou z Arku její spolubojovníci připouštěli, že za běžných okolností jim ženy v mužských šatech připadají svůdné, ale Johanka prý vystupovala vždy tak svatě a cudně, že na podobné věci u ní konkrétně nepomýšleli.
Androgynní je sexy – nepopiratelně svůdná Marlene Dietrich v obleku
Milenci, počátek 13. st.
Hlavní rozdíl mezi středověkým oděvem ženy a muže byla nemožnost vidět ženské boky, zadek a nohy. Nohy tudíž mohly být u žen vnímány jako mnohem lascivnější a dráždivější část těla než třeba poprsí, které jste mohli v dobách, kdy dětí bylo vždy všude plno a ke kojení neexistovala žádná alternativa, vidět na každém kroku. Nohavice na ženě v sobě tudíž měly něco zvláště smyslného. Proto se také například kalhoty oblečené pod šaty staly v Benátkách jakýmsi znakem prostitutky.
Pietro Bertelli, Diversarum nationum habitus, Padova, 1589
Lehké ženy si proto leckdy stříhaly vlasy, oblékaly kalhoty nebo se převlékaly za muže, aniž by zároveň nějak skrývaly, že jsou ženami. Některé navíc mohly díky mužskému oděvu rozšířit svou klientelu i na homosexuální muže, jak se zdá z benátského dekretu z r. 1480 proti sodomii, který přímo zakazuje, aby se ženy-prostitutky vydávaly za muže a „uspokojovaly takto muže“.
Z londýnských soudních záznamů je patrné, že hlavním proviněním žen, u nichž je zmíněn mužský oděv, bývala prostituce, nikoliv jejich převlek nebo krátké vlasy, a trestem bylo většinou veřejné potupení a vyhnání z města (trest velmi podobný trestům ostatních prostitutek, které se za muže nepřevlékaly, často však okořeněné nějakým symbolem mužnosti). Ostatně pouhé převlečení se za muže nebylo trestáno vůbec nebo řešeno přísahou, že se to nebude opakovat.
Při zmínce o půvabech androgynních žen si nelze v našem prostředí nevzpomenout na milenku Přemysla Otakara II. Anežku z Kueringu, zvanou (nejspíš právě pro krátké vlasy) Palceřík. Vzhledem k tomu, jak se její současníci na krátké vlasy dívali a s čím si je spojovali (smyslnost), je možné, že Anežčin neobvyklý vzhled byl vnímán jako zvláště přitažlivý.
Kniha o Lancelotovi z Jezera, cca 1401-1425
Podklady:
Ruth Mazo Karras: Sexuality in Medieval Europe: Doing Unto Others, Psychology Press, 2005
Jiří Klabouch: Staré české soudnictví, Praha Orbis 1967, s. 20
Knighton, Henry. Knighton’s Chronicle 1337-1396. Edited and Translated by G. H. Martin. (Oxford: Clarendon Press, 1995) Pages 92-95
V roce 2016 a 2017 se rozhovory s Emmou Riedovou točily hlavně kolem Pařížského rekviem, nechyběly ale ani otázky na Královské intriky a psaní obecně.
Web Knižní útočiště blogerky Báry Kuznikové zveřejnil kromě rozhovoru i recenzi a videorecenzi spisovatelčiny prvotiny Královské intriky. Níže krátká ukázka z rozhovoru.
Bára Kuzniková: Zaujala mě forma románu Královské intriky, kdy je příběh vyprávěn nikoli z pohledu hlavní hrdinky, ale z pohledu mužů, kteří zasáhli do jejího života. Měla jsi nějaký důvod, proč jsi příběh nepsala z pohledu Markéty? A jaké bylo, psát část knihy z pohledu Jana Lucemburského?
Emma: Sama mám ráda, když se v knize vystřídá víc úhlů pohledu na tentýž příběh. (…) Lákalo mě vyprávět i prostřednictvím záporných postav, lákalo mě střídat věk a zkušenosti vypravěče. To, že vypravěči jsou jiné osoby než hlavní hrdinka, jí podle mě dodává určitou tajemnost.
Jan Lucemburský byl z vypravěčů rozhodně nejnáročnější, protože jeho životní situace pro mě byla hodně vzdálená – patnáctiletý středověký panovník. Snažila jsem se v sobě oživit vzpomínku na to, jak prožitkově silné je období dospívání, kolik nejistot a emocí člověk prožívá, a spojit to s tím, že budoucí vladař byl zpravidla pro svou roli vychováván, takže to není totéž, jako by na trůně seděl dnešní puberťák.
Foto Kateřina Langhammer Měšťánková
Další rozhovor byl uveřejněn na blogu Račí svět, který má výrazně širší záběr než jen knihy.
Pavel Růžička: Poslední dobou se začínají objevovat spisovatelé, kteří mají vystudovanou právnickou fakultu a místo paragrafů se pouští do psaní knih. Čím to je, že právníci jsou tak dobří na napsání smysluplné knihy?
Emma: U detektivek nebo příběhů ze soudních síní mají právníci určitě výhodu v tom, že mohli poznat prostředí, o němž vypráví, z první ruky. I u jiných žánrů ale přijde vhod, že v řadě právnických profesí se člověk setká s opravdu širokým spektrem lidí a zašmodrchaných osudů, takže o inspiraci není nouze. Nejdůležitější výhodou je ale podle mě disciplína, které musí člověk na právech přivyknout, má-li školu dokončit. (…)
Jinak ale studium práva může mít podle mě na autora i dost negativní vliv, protože jde o obor, který velmi deformuje vyjadřování. Člověk se musí mít na pozoru, aby mu šroubovaná právničina neprosakovala i do beletrie.
A mimochodem nejde o zas až takovou novinku, právníci utíkali do fiktivních světů vždycky – i Walter Scott nebo Jules Verne byli právníci…
Večer s Emmou Riedovou v Alchymistovi: Emma Riedová a Tomáš Sýkora, foto Kateřina Langhammer Měšťánková
V rozhovoru s blogerkou a novinářkou Ivanou Páskovou pro web Chrudimka.cz, který na začátku roku uveřejnil i recenzi Pařížského rekviem, se dozvíte mimo jiné, kde spisovatelka hledá inspiraci, jak se do jejích knih promítá její nálada nebo třeba ve které době by nejraději žila.
Ivana Pásková: Kdybyste si mohla vybrat historické období, v němž byste chtěla žít, které by to bylo?
Emma: Myslím, že člověk se nejlépe hodí do období, v němž skutečně žije. Setkávám se s tím, že si někdy lidé minulost idealizují, ale myslím, že jde spíš o nedostatek informací a podcenění toho, jak náročný dřív život byl, zejména pro chudé, pro všechny odlišné a pro ženy. Kdybych ale někam mohla jen nahlédnout, zajímala by mě renesanční Itálie. Myslím, že to muselo být období velkého myšlenkového a uměleckého kvasu a chtěla bych být u toho.
Foto Jakub Straka
Ivana Pásková:Kniha Pařížské rekviem se celá odehrává na konci 19. století v Paříži. Jaký vztah máte k Francii a Paříži samotné? Jak Vás napadlo nechat příběh odvíjet právě zde?
Emma: V Paříži jsem necelý rok žila a často se tam vracím, je to pro mě město, o němž si dovolím tvrdit, že ho znám. Zasadit příběh Nathalie a Adriena například do Londýna nebo jinam, kde to neznám, bych se neodvážila. Zároveň se mi jejich příběh nezdál vhodný pro české prostředí té doby – chtěla jsem v něm zachytit lesk a bídu velkoměsta.
Tereza Zítková: Hlavní hrdinka vašeho druhého románu je velice svéhlavá a osobitá žena, jak vás napadlo takovou silnou ženu zasadit do prostředí a období, kde to ženy vůbec neměly lehké?
Emma: Mám ráda aktivní hrdinky a hrdiny, kteří berou osud do svých rukou, takže pro mě bylo přirozené, že i Nathalie bude taková.
Tereza Zítková: Je ve vašem druhém románu něco inspirováno pravdou?
Emma: Pokud pravdou myslíte skutečné osobnosti a historické události, pak ano. Lyceum Fénélon je skutečnou a dodnes existující školou, skutečná je i postava jeho ředitelky Cécile Provostové. V knize se mihnou některé další existující osobnosti, jako třeba herečka Marguerite de Bonnemains. Také mezinárodní politická atmosféra je inspirována dobovým napětím mezi evropskými státy. Hlavní dějová linka je ale smyšlená.
Vývoj ženské siluety během druhé poloviny 19. století (obrázek lze rozkliknout.)
Zatímco mužská silueta se v rámci odívání 19. století měnila jen minimálně, ženská vystřídala řadu podob. Symbolem módy 80. let 19. století, kdy se odehrává Pařížské rekviem, byla v dámské módě jednoznačně turnýra (neboli honzík). Ta spolu s korzetem a vycpávkami v oblasti živůtku či boků až do extrémů zdůrazňovala ženské tvary.
Po obdobích obřích krinolín a mohutných turnýr se v roce 1881 po dlouhé době nosily šaty s úzkou sukní bez vycpávek.
Úzká silueta roku 1881
Módní ilustrace, 1881
Ale ne na dlouho. Už v další sezóně se turnýra vrací. K typickým znakům módy 80. let patří i postupné rozšiřování rukávů v ramenou – od úzkých rukávů na počátku desetiletí až po nabírané rukávy na konci, byť tento trend nebyl vždy a všude pravidlem a skutečně obří rukávy přicházejí do módy až v 90. letech.
Módní ilustrace, 1889
S výjimkou večerních rób převažují šaty ke krku, často se stojacím límečkem. Spolu s princesovým střihem živůtku, který sahal mimořádně nízko, a trochu sníženým obrysem sukně tak šaty vytvářely dojem velmi dlouhého torza.
Živůtek byl upnutý, u zápěstí a límečku zdobený krajkou či volánkem a ozvláštněný mašlemi, stužkami, knoflíčky či prýmky.
Módní ilustrace, 1883
Z profilu sice vyniká výrazná turnýra, zepředu však měla být ženská postava naopak co nejužší, a to až do té míry, že úzké sukně omezovaly pohyb svých nositelek (zejména v oblasti boků a stehen).
Studiová fotografie, 80. léta 19. st.
Oproti 70. letům je turnýra posazená většinou výš a šaty nejsou protažené do vlečky.
Nepostradatelnými doplňky jsou rukavičky a klobouk, podle počasí pak paraple, deštník či vějíř.
James Tissot: Družička, 1885, detail
Jak kýžený honzík vytvořit? Pomůže drátěná či proutěná konstrukce nebo vycpávky roztodivných tvarů, připevňované k pasu:
vycpávky a kostry turnýry
…čímž se dostáváme ke spodnímu prádlu:
Spodní košile pod korzet, punčochy, dlouhé spodky (často tvořily s košilí jeden kus), korzet, turnýra a samozřejmě spodničky. Až na to přišel živůtek a sukně.
Možná se ptáte, jak dámy s takovým vybavením na pozadí seděly. Turnýra se prostě složila na židli za ně.
Večerní róby z módní ilustrace, 1887
Alexander Bassano: Studiová fotografie, 80. léta 19. st.
Velmi módní byla tzv. polonéza, tedy horní sukně zřasená přes spodní – zpod podkasané svrchní sukně jako by vykukovala spodnička, která ale žádnou spodničkou nebyla. Obě vrstvy bývaly většinou ze stejné látky, někdy však dámy zvolily raději pestrou kombinaci, často opticky propojenou s živůtkem.
Studiová fotografie, 80. léta 19. st.
Módní ilustrace, 1887
Sukně se nosily poskládané do záhybů, zřasené a doplněné volány, mašlemi, ozdobnými lemy a krajkou.
Módní ilustrace, letní šaty
Marie Fjodorovna (vpravo), manželka cara Alexandra III., se svými sourozenci, 1887
Herman Rossberg: svatební šaty, cca 1887
Večerní róby se šily většinou světlé, bez rukávů a s hlubokými dekolty.
Módní ilustrace, 1887
K večerním šatům byly oblíbenou dekorací květiny, ať už živé, látkové nebo z jiných materiálů. Šaty bylo obvyklé doplnit dlouhými rukavičkami.
John Singer Sargent: Madame Paul Poirson, 1885
Stužka kolem krku či ozdobný “obojek” poutaly pozornost k ženským šíjím.
Do chladného počasí oblékaly dámy dlouhé pláště.
Módní ilustrace, 1887
Módní ilustrace – pláště, 1888
I pláště musely samozřejmě respektovat tvar turnýry.
Emile Pingat: kabátek ca. 1885, Victoria and Albert Museum
Pro jízdu na koni a další sporty byl určen jednodušší oděv, zpravidla bez honzíku a doplněný vkusným cylindrem.
Módní ilustrace – sportovní oděv, 1889
Portrét císařovny Sissi v jezdeckém, 1884
Oděv na tenis, 1885
A co pánové? Ani ti svůj zevnějšek nezanedbávali, pokud si chtěli zachovat důstojnost. Jejich oděv však byl o hodně jednodušší. Věnovat se jim budeme v některém z dalších článků.
Svět knihy 2015 (s redaktorkou Královských intrik Ivou Daňkovou)
Ukázka z rozhovoru pro Literární kavárnu Knižního klubu:
Radek z Knižního klubu: “Královské intriky v lecčems trochu připomínají Hru o trůny. Inspirovala jste se jí při psaní?“
Emma: “Hru o trůny znám a líbí se mi, ale když jsem knihu psala, tak jsem ji ještě neznala. (…) Takže vliv tam není. Inspirovala jsem se hlavně Zbraslavskou kronikou a dalšími historickými prameny.”
Radek z Knižního klubu: “Ptám se proto, že ve vaší knize je stejně jako v Game of Thrones taky spousta intrik, krve a sexu…“
Emma: “O sexu, intrikách a krvavých událostech mě baví psát a myslím, že většinu čtenářů to baví také číst. Snažím se psát to, co bych sama ráda četla.”
Radek z Knižního klubu: “Myslíte, že Královské intriky přivedou některé čtenáře k hlubšímu zájmu o českou historii?“
Emma: “Doufám! Je ale nutno říct, že ačkoliv jsem vycházela z historických pramenů a vystupuje tam několik skutečných postav, u všeho není úplně jasné, jak se to přesně stalo. V historii jsou prostě bílá místa. A ta jsem doplnila vlastním příběhem. Doufám, že to je dostatečně barvité, aby to čtenáře nadchlo pro období vrcholného středověku.”
Posezení se čtenáři a autorské čtení
Svůj první rozhovor jsem ale poskytla studiu Probuď labuť, v němž proběhlo posezení s mými čtenáři a autorské čtení (krátká ukázka):
Probuď labuť: “Pro mě je doba počátku 14. století možná až moc syrová. Co tě poutá zrovna k tomuto období?“
Emma: “Šlo o bouřlivou dobu. Rozhodovalo se, kdo bude sedět na českém trůně a kam bude tato země směřovat. Po vymření Přemyslovců nastal chaos, české dějiny se v té době začaly zase jednou propojovat s evropskými. Kromě toho je vrcholný středověk má srdcová záležitost. Vždy jsem ráda četla historické romány Ludmily Vaňkové z této doby. Vedle dalších autorů ji skutečně vnímám svůj vzor.”
Probuď labuť: “Vím, že ses od dětství pohybovala v okolí Neveklova. Byl to důvod, proč sis vybrala pro část svého děje právě hrad Kožlí, který se zde nacházel?“
Emma: “Ano i ne. Oblast Benešovska mám ráda, je to opravdu krajina mých prázdninových výletů z dětství. Pro svou knihu jsem hledala hrad, který by byl v dostatečné blízkosti Prahy a o kterém by byly nějaké záznamy, ale aby nebyl zase tak známý a opředený legendami jako některé jiné hrady. Kožlí tak bylo ideální!”
Německý Špýr je dějištěm svatby Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. Toto je monumentální románský dóm Panny Marie a sv. Štěpána z 11. století, který tak mocně zapůsobil na Adama. Jeho dnešní podoba (zejm. výmalba interiéru a západní průčelí) je z části výsledkem pozdějších rekonstrukcí.
Špýr, dóm – foto Tilman2007
Špýr, hlavní loď – foto DerHexer, Wikimedia Commons, CC-by-sa 4.0
Špýr, dóm – foto AnRo0002
Neapol
Zajímá vás, jak vypadá Spaccanapoli, po níž se potuloval Jakub? Dnes takto!
Spaccanapoli, Neapol
Jde o 2 km dlouhou tepnu, která má původ už v antickém urbanismu města (město bylo založeno jako řecká osada a později rozšířeno Římany). Ve skutečnosti se dnes jedná o několik na sebe navazujících ulic rozdělujících Neapol na sever a jih. Její název je možné přeložit jako “Rozseknutí Neapole”.
Neapol, pohled na město, trojúhelný štít a šedá kopule náleží neapolskému dómu, jehož součástí se stala bazilika sv. Restituty zmiňovaná v knize – foto Miguel Hermoso Cuesta
Neapol, dóm, interiér – foto Luca Aless
V knize se hned dvě důležitá setkání odehrají v bazilice sv. Restituty. Výše vidíte neapolský dóm Nanebevzetí Panny Marie, jehož součástí dnes bazilika je (spolu s celou řadou kaplí z různých období). Níže samotný prostor bývalé baziliky.
Pohled do části zasvěcené sv. Restitutě, od počátku 14. st. se mnohé změnilo… – foto Baku
Jistě jste také zvědaví na sídlo Roberta I. Neapolského, Castel Nuovo:
Castel Nuovo
Stavba Castel Nuovo neboli Nového Hradu započala v roce 1279 poté, co Karel I. z Anjou přesunul královské sídlo Neapolského království z Palerma do Neapole. Karel si přál, aby ve městě vznikl nový reprezentativní hrad blízko moře. Za vlády Roberta I. Neapolského, která započala roku 1309, hrad skutečně vzkvétal: Robert nařídil zlepšit jeho opevnění, postaral se o jeho výzdobu a Neapol se v té době stala centrem umění a vzdělanosti.
Castel Nuovo – foto Stephen Salomons
V knize je rovněž zmiňován další neapolský hrad, a to Castel dell’Ovo.
V hlavách nám šumělo opojné italské víno. Alessandro Marsi se zdál být v dobrém rozmaru.
„Castel dell’Ovo,“ smál se.
„Divné jméno pro pevnost,“ řekl jsem. „Vajíčko.“
„Ty neznáš pověst o Vergiliově vejci?“ podivil se Marsi.
„Neznám. Pověz mi ji.“
„Ha! Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já, nevzdělanec, budu někoho poučovat o historii.“ Marsi vrávoravě vstal. „Není to nic zvláštního, ale Neapolitánci jsou na svou pevnost Castel dell’Ovo hrdí. Stojí tu už od římských dob. Říká se, že je nedobytná, protože do jejích zdí ukryl Vergilius kouzelné vejce.“
Castel dell’Ovo – foto Angelo DeSantis from Berkeley, US
Castel dell’Ovo vystavěli skutečně staří Římané na ostrově Megaride, který je dnes poloostrovem. Původně zde stála římská vila, která se však v 5. století n.l. změnila na pevnost. Na ní sídlil od roku 476 ve svém exilu poslední římský císař Romulus Augustus. Od roku 492 se zde nacházel klášter.
Castel dell’Ovo – foto Jaume Meneses
Dnešní podoba hradu ale nemá s antickými časy skoro nic společného – původní stavba byla zničena v 9. století, aby nemohla sloužit jako základna arabským dobyvatelům. Hrad následně obnovili Normané (ve 12. století) a později aragonská dynastie, která mu v 15. století vtiskla dnešní vzhled. Za časů anjouovské dynastie, kdy se Královské intriky odehrávají, byl Castel dell’Ovo spíše zanedbáván, neboť panovníci pečovali především o Castel Nuovo.
Castel dell’Ovo
Avignon
Pohled na Papežský palác – foto MM
Pohled na Avignon – foto CaS2000
Pardubice
Pordobitze neboli Podrobitze, kde se odehrává konec románu, měly na počátku 14. století svá nejslavnější období teprve před sebou. Kostelík sv. Bartoloměje, o němž se v knize hovoří, vypadal jinak než ten na fotkách níže – byl románský. Ten však zničili husité. Dnešní kostelík z roku 1507 je pozdně gotický s renesančními a a barokními prvky .
Pardubice, kostel – foto Zp
Pohled do presbytáře – foto L.Vynnyk
Síňové trojlodí, pohled do předsíně – foto L.Vynnyk
Kostel sv. Bartoloměje, jižní (gotický) portál – foto L.Vynnyk
Pardubice, kostel sv. Bartoloměje – foto Petr1888
Všechny fotografie bez uvedení autora jsou v licencovány jako public domain, ostatní jako creative commons + share alike.
(zdrojem je Wikimedia Commons, http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page).
atribuováno Francescu Rossellimu (tzv. Tavola Strozzi) – Neapol, 1473
Čtenáři mají možnost nahlédnout s hrdiny Královských intrik na řadu zajímavých míst středověké Evropy. Od doby, do níž je děj knihy zasazen, se ale tyto lokality změnily k nepoznání. Z některých staveb zbyly jen ruiny jako z hradu Kožlí, jiné byly důkladně přestavěny pozdějšími generacemi jako Špilberk. Někde na nás ale i dnes dýchne atmosféra velmi blízká té z příběhu.
Zbraslavský klášter
Zbraslav, letecký pohled na klášter a zámek – foto Zdeněk Fiedler
Zbraslavský klášter se v knize objevuje nedostavěný a zranitelný. Jeho stavba, započatá ve 13. století, pokračovala po dlouhé odmlce až v roce 1329 a klášter pak zažíval rozkvět za Karla IV. a jeho syna Václava IV. Po vydrancování husity však klášter upadal. Podepsala se na něm následně i třicetiletá válka, takže nové slávy dosáhl až po barokní přestavbě zahájené Santinim, v níž pokračoval František Maxmilian Kaňka.
Během návštěvy zříceniny hradu Lichnice, který vystavěli v druhé polovině 13. století Ronovci a později ho získal roku 1333 Jan Lucemburský, si můžete vyslechnout mimo jiné pověst o krásné panně Miladě.
Od roku 1610, kdy hrad vyhořel, z něj zbývají jen trosky. Ale krásné trosky.
Původní kostel byl postavený knížetem Vratislavem I. kolem roku 920. Z něj však zbyly jen základy. Roku 973 byl na Pražském hradě založen ženský klášter a kostel sv. Jiří rozšířen a přestavěn. Dnešní románská podoba baziliky pochází z přestavby po ničivém požáru v roce 1142.
Bazilika sv. Jiří, kaple sv. ludmily ze 13. st. – Dezidor
Průčelí baziliky pochází z období raného baroka a je zřejmě dílem Francesca Carattiho. Začátkem 18. století byla Kaňkou ke kostelu přistavěna kaple sv. Jana Nepomuckého. Na konci 19. století se F. Mach pokusil bazilice navrátit její románskou podobu tím, že ji z velké části “očistil” od pozdějších doplňků.
Bazilika sv. Jiří – foto Taty2007
V hlavní lodi se nalézají náhrobky některých členů Přemyslovského rodu.
Vratislavova tumba – foto Janmad
Sv. Anežka jako “druhá zakladatelka” na reliéfu, který se původně nacházel v tympanonu hlavního portálu baziliky, dnes je uložen v kryptě na oltářní menze – foto Packare
Bezděz
I k tomuto úctyhodnému gotickému hradu v nádherné krajině poblíž Máchova jezera byl zub času nemilosrdný.
Bezděz – fotoTomas Cermak
Bezděz Velká věž, purkrabský palác – foto Lukáš Kalista
Přesto si lze při procházce mezi jeho holými zdmi poměrně snadno představit, jak asi vypadal během Markétina krátkého pobytu v roce 1311.
Bezděz, kaple – foto Ondřej Kořínek
Bezděz, kaple – foto Lukáš Kalista
Bezděz – foto Kozuch
Bezděz, interiér velkého sálu (královský palác) – foto Lukáš Kalista
Všechny fotografie bez uvedení autora jsou v licencovány jako public domain, ostatní jako creative commons + share alike.
(zdrojem je Wikimedia Commons, http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page).
Dnes se v euroamerické kultuře téměř 100 % žen vdává v bílé (v ostatních částech světa je realitu trochu pestřejší – v řadě zejm. asijských kultur je tou správnou svatební barvou červená). Nevěsta v bílém je však poměrně moderním trendem.
V Královských intrikách se setkáváme hned se dvěma svatbami: jednou historickou (svatbou Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského) a jednou smyšlenou – to když se vdává hlavní hrdinka Markéta z Březové. První nevěsta následuje k pohoršení českého panstva francouzskou tradici a vdává se v prosté lněné košili, druhá zvolí hedvábné šaty v růžové barvě:
„Půvabná a svěží jako jitro, celičká zahalená v pavučinově jemném hedvábí, se závojem sahajícím až na paty, připevněným na kopretinovém věnci, nechala se odvést k oltáři kostela Svatého Petra a Pavla v Brně.“ (Královské intriky, s. 248)
V našem kulturním okruhu nebyla v minulosti se svatbou spojována žádná konkrétní barva tolik jako dnes bílá. Podstatné bylo, aby oděv nevěsty působil slavnostně a náležitě reprezentoval její postavení – šaty žen z vyšších vrstev bývaly co nejhonosnější, zdobené zlatem, kožešinou a krajkami. Důležité byly také pokrývky a ozdoby hlavy: věnce, korunky, závoje, klobouky.
Svatba Codex Manesse, kol. 1325 – nevěsta v růžové, anglický rukopis, poč. 14.st. – nevěsta v růžovém surkotu s modrým cotte
Svatby z rukopisů z období 1335 – 50, nevěsta v červeném plášti s krásným zavinutím hlavy, vpravo nevěsta v modrých šatech s pachy
Romantika až na půdu: ženich a nevěsta a ženich a nevěsta u květinového lože, rukopis 1349-51
Vždy byly populární světlé barvy, které ostatně často nosily i neprovdané dívky. Zejména světle modrá jako barva lásky, čistoty a pravdy a také jako barva pláště Panny Marie byla oblíbená už od raného středověku. Nezřídka se setkáváme na vyobrazených svatbách i s růžovou či krémovou. Ani výraznější barvy však na svatbách nechyběly, jednou z nejvyhledávanějších barev byla červená – lidé si ji spojovali s plodností a šlo o jednu z nejslavnostnějších barev. Černá a šedá se naopak hodily pro vdovy při dalších sňatcích. Výběr barvy se také samozřejmě lišil podle regionu a období.
Svatba, pol. 14. st.
Svatby na středověkých iluminacích-vlevo Omne Bonum, c. 1360-1375, vpravo poč. 14.st.
Přebohaté hodinky z Notre Dame, kol. 1380 – nevěsta v červených šatech s mnoha doplňky, v interiéru kostela vidíme průběh obřadu
Svatba Filipa Burgundského a Markéty Flanderské, poslední čtvrtina 14.st.
Vlevo: francouzský rukopis Tristam a Isolda, do 1425 – nevěsta v růžových šatech a dvourohém heninu; vpravo rukopis z roku 1475 – nevěsta ve zlatých šatech
Svatba z rukopisu Ab urbe condita,1455-1460
Svatba z rukopisu Facta et dicta memorabilia a svatva na obraze Sedm svátostí od Rogiera van der Weydena, obojí kol. pol. 15.st.
Renesance a baroko
Domenico di Bartolo – Svatba Foundlingů, 1440, detail
Detaily z maleb Svatby v Káni Galilejské od Gerarda Davida (1500 – 1510), Garofalo Benvenuta (1531) a Jana C. z Vermeyen (cca 1530)
Eleonora Gonzaga ve svých svatebních šatech, 1622
Manželka Petra Paula Rubense portrétovaná ve svých svatebních šatech, 1630; svatební šaty, první pol. 17.st.
Francouzské růžové šaty, kol. 1775
Bílá
Už od vrcholného středověku máme záznamy o některých příslušnicích královských rodů, které pro svou svatbu zvolily bílá roucha – např.: princezna Philippa, dcera Jindřicha IV. Anglického, při své svatbě s Erikem Pomořanským (1406), Anna Bretaňská, když si brala Ludvíka XII. Francouzského (1499), Marie Stuartovna při svém sňatku s Františkem II. Francouzským (1558) nebo Markéta z Valois („Královna Margot“) na své svatbě s Jindřichem Navarrským (1572).
Francois Clouet – Královna Margot, Marie Stuartovna
Skutečný boom ale bílé svatební šaty zaznamenaly až díky svatbě královny Viktorie a prince Alberta Sasko-Kobursko-Gothajského v roce 1840.
Královna Viktorie ve svatebních šatech, 1840
Samozřejmě i před královnou Viktorií se některé ženy a dívky v bílé vdávaly, rozhodně však nešlo o většinu.
Anne Meyer, 1528; Louisa Ulirika, 1744; hedvábné svatební šaty, 1785
Zleva – dánské šaty z poč. 19.st., svatební šaty princezny Charlotty, 1816, šaty z r. 1820 a z r. 1824 (USA)
A i po zbytek 19. století se nevěsty z praktických důvodů zpravidla vdávaly v takových šatech, které pak mohly nosit i při jiných příležitostech. Ty z vyšších společenských vrstev své svatební šaty následně oblékaly na plesy, takže si je pořizovaly ve výrazných slavnostních barvách (oblíbená byla např. tmavě červená nebo růžová), ženy z chudších poměrů si prostě na svatbu vzaly své nejlepší nedělní šaty (často černé, šedé, tmavohnědé nebo tmavomodré).
USA, MET museum, svatební šaty před pol. 19.st., 1855 a po pol. 19.st.
svatební šaty, 1866
Svatební šaty, 80. léta 19. st., USA, MET museum
Pravidlem se bílé šaty stávají už od druhé poloviny 19. století a ve 20. století zcela převládnou. Tedy alespoň v Evropě a v USA. V jiných kulturách nejsou divoce barevné šaty nevěsty ani dnes ničím zvláštním.
MET museum, svatební šaty 1870
Emily Claus ve svatebních šatech, 1886
Dnes se staly barevné svatební šaty výrazem určité extravagance, i když řadu nevěst k jejich výběru stále vedou i praktické důvody podobné těm z 19. století. V barevných svatebních šatech se vdávaly některé celebrity, Liz Taylor dokonce opakovaně.
Elizabeth Taylor – 1.,3.,5. a 6. svatba
Pro přesné názvy rukopisů velké části středověkých zdrojů viz
Jaký oděv se nosil ve středověku? Různý, protože středověk je dlouhé období. O módě v dnešním smyslu – tedy o střídání módních trendů – lze v dějinách evropské civilizace hovořit až od konce 13. století. Tehdy se poprvé každých dvacet třicet let vzhled oblečení výrazně proměňuje – druhy límců, hloubka výstřihů, umístění pasu, rukávy, délka špicí bot, klobouky, typy plášťů – to vše se vyskytuje v mnoha variantách. Oblečení mužů ve středověku podléhalo módním výkyvům snad ještě výrazněji než ženské odívání a často si s ním nezadalo v barevnosti a zdobnosti. V dnešním článku se ale budeme věnovat pouze dámám, a to ještě jen v období vrcholného středověku. O pánech a dalších obdobích si můžete přečíst zde, zde a zde.
Ženský oděv 2. pol. 13. st. – volné šaty svázané v pase, podšité pláště, zajímavý vzor pláště vpravo, zavinutí roušky – tzv. barbette, rukavice, volný oděv svázaný v pase
Středověká silueta
To podle čeho nejsnáze poznáme v odívání jednotlivá historická období, je silueta postavy. Kde se nosil pas? Jaký tvar měly rukávy, jak široké byly sukně? To všechno nám na první pohled prozradí, v jakém odbobí se nacházíme. V raném středověku byly ženské šaty velmi málo tvarované.
Mozaika s císařovnou Theodorou v San Vitale v Ravenně, 6. století
Od 13. století se evropská móda postupně alespoň částečně odpoutává od svého antického dědictví volných oděvů, u nichž bylo možné vytvořit tvarovanější siluetu pouze stažením páskem. Zhruba od poloviny 13. století se opasky nosí spuštěné na horní okraj pánevní kosti.
Oděv 1. pol. 13. stol., Církev a Synagova z katedrály ve Štrasburku, volný oděv s páskem, plášť sepnutý sponou, kadeřené vlasy, úzké rukávy
Konečně se začínají uplatňovat rafinované střihy, přiléhavé siluety a šití oděvů na míru. Střih zmiňuje dobová literatura od 13. století, od 14. století se nosily i velmi těsné a složitě střižené šaty.
Zvětšuje se rozdíl mezi mužským a ženským oděvem, který nebyl v raném středověku příliš patrný – všichni nosili v zásadě dlouhé netvarované hábity, někdy přepásané v pase. Z východu se do Evropy importují přepychové hedvábné látky nádherných barev a drahé kožešiny. Zkrátka pastva pro oči a vítr v peněžence. Nebo spíš v měšci.
Italský brevíř, kol. 1380 – cotte a surcot (viz níže), nádherné damašky, oválné výstřihy a typické účesy se stuhami
Módní doplňky ve středověku
Nezbytnými doplňky oděvu byly samozřejmě zdobné opasky, rukavice a hlavně boty, u nichž se od poloviny 14. století objevuje ona typická gotická protáhlá špička.
rekonstrukce obuvy 14. st.
2. pol. 14. st., Velislavova bible – šlojíř s volánem
Na obrázku dole vidíme středověkou ženu, jak si vybírá mezi různými pásky, tašvocemi a tobolkami. Na hlavě má slušivý barbette.
Codex Manesse, cca 1325, středověká žena nakupuje módní doplňky
Oděvní pořádky
Ve společnosti rozdělené na duchovní stav, šlechtu a pracující lid byl oděv důležitým poznávacím znakem toho, do které vrstvy člověk náležel. Spolu s tím, jak měšťané bohatnou díky řemeslům a obchodu, se snaží také vyrovnat rytířům a pánům svými šaty (často pro ně není těžké některé chudnoucí šlechtice i dalece předčít svou garderobou). To se však vyšším společenským vrstvám příliš nezamlouvá, a proto už od 13. století vznikají tzv. oděvní pořádky zakazující měšťanům různé módní výstřelky, šperky a drahé látky, aby rozlišení zůstalo zachováno.
Zpočátku je vydávali panovníci, později i sama města. Přestoupení bylo trestáno různě: nejčastěji pokutou, zabavením přepychového oděvu, veřejnými pracemi, ročním vypovězením z města nebo i šatlavou, kam si ovšem za manželky a dcery chodili sednout jejich manželé a otcové. Tyto podrobné vyhlášky, hojně vydávané hlavně ve 14. století, jsou dnes cenným zdrojem informací o dobové módě, jejích proměnách a používaných názvech oděvů.
Italská móda 14. st. vyznávala volnější střihy než zbytek Evropy té doby
Itálie, 14. st., panny ve světlých volných šatech
2. pol. 14. st., Velislavova bible – kruseler
Většina starších názvů oděvních součástí navázala na antiku (např. tunica – volný oděv, peplum – závoj). Nicméně s tím, jak stoupá prestiž francouzské módy, prosazují se názvy odvozené z francouzských slov (např. chainse – košile), a to i v Českém království. Nechybí však ani názvy české (např. rubáš – košile) či německé (např. mantel – plášť). Na sklonku 14. století česká móda dokonce některé nové manýry šíří do zbytku Evropy: jedná se především o některé podoby kruseleru (rouška s volánky po obvodu tváře), české kukly a pražské krátké vatované kabátky.
Francouzská móda byla skutečně už od počátku vrcholného středověku (tedy cca od poloviny 13. století) pojmem, který měl zvuk, a Francií se inspirovaly ostatní evropské dvory.
Textilní materiály ve středověku
Základním materiálem pro výrobu šatů bylo vlněné sukno, které bylo zvláště oblíbené v severnějších částech Evropy, neboť vlna částečně odpuzuje vodu a hřeje i po zvlhnutí. Spodní vrstvy oděvu byly většinou plátěné (lněné, konopné) nebo hedvábné. Z hedvábí byly také luxusní tkaniny: atlas (lesklý textil), damašek (s vetkaným ornamentem) a samet. Vzácně se objevuje i bavlna.
Italský hedvábný damašek
Některé oblasti Evropy vynikají v produkci textilu nad jinými: v módě udává kurz Francie (kdo se chce skutečně oháknout, oblékne se „po francouzsku“), nejlepší vlnu vyvážejí z Anglie, nejlepší sukno z ní tkají ve Flandrech (zejména v Gentu), evropské hedvábí se vyrábí ve Španělsku a v severní Itálii, kde z něj dokonce tkají krásné damašky. Jinak je ale zdrojem těch nejnádhernějších a nejkvalitnějších látek a kožešin především východ – Arábie, Persie, Mongolsko a Čína. Oblíbenou tkaninou byly hedvábné damašky, nejžádanější byla kožešina sobolí, používaly se ale i liščí, kuní, veverčí (tzv. popelka) nebo hranostajová. Kožešiny nalezneme na podšívkách plášťů, jako lemování rukávů a límců i jako celé kožichy.
Sobol, sobolí kožich; ještě cennější než zrzavá sobolí kožešina byla sobolí kožešina v odstínech šedé
Základním spodním oděvem byla košile ve výstřihu sepnutá sponou, ve spodní části často rozšířená klíny. Pro chudinu byla spolu se spodky dokonce oděvem jediným. S tím, jak se ve 14. století a později zvětšovaly výstřihy a průramky, se stávají spodní košile propracovanějšími. Zpravidla jsou ušité z plátna, ale mohou být i hedvábné, často s ozdobnými lemy.
Muži i ženy zřejmě nosili pod oděvem jakési plátěné kalhotovité spodky, často nejspíš jen aranžované, nešité. Kalhoty jako svrchní oděv si oblékali jen muži z vyšších společenských vrstev.
Aranžované polodlouhé spodky
Dámy i pánové měli pod suknicemi nohavice či punčochy upevněné podvazky. Šněrovačky k tvarování dekoltu se objevují spíše až ve 14. století, ačkoliv první zprávy o šněrování máme už z 12. století.
Codex Manesse, kol. 1325 – cotte, surcot bez rukávů, esovitě prohnutý postoj, šaty s vlečkami, typická kurtoazní gesta, kožešinou podšívané pláště, různé šlojíře a kadeřené vlasy
Bliaut, cotte a surcot
Ještě z antiky pochází dělení oděvu na spodní a svrchní, které dokázala vrcholně středověká móda využít k rafinovaným hrám s vrstvením, prostřihy, vykukujícími lemy a kombinováním různých barev.
Cotte (něm. kutte, angl. coat) se začíná kolem poloviny 12. století nosit místo košile zmíněné výše. Nějakou dobu je nošen paralelně s přepásaným oděvem zvaným bliaut nebo bliaund, tj. přiléhavým oděvem z jemné látky – asi z hedvábí – s plizovanou sukní. Bliaut nosili muži i ženy a přiléhal těsně k trupu a pak se rozšiřoval do sukně s velkým množstvím záhybů/plizování. U žen byl důležitým doplňkem pásek vázaný dvakrát přes tělo, jehož konce visely volně dolů.
katadrála v Angers – bliaut
Cotte nosí muži i ženy. Zpočátku je volný, ženy ho někdy svazují v pase pásky. Postupně se ale spodní část dámského cotte víc a víc rozšiřuje vkládanými klíny a živůtek se naopak zužuje, aby přiléhal na tělo a zdůrazňoval linie těla. Rukávy mohly být těsné i rozšířené, často bohatě zdobené.
Codex Manesse, cca 1325, dáma v zelené cotte (kytlici, košili), surcotu a plášti
Surcot (fr. souquenie, něm. sorket, čes. suckenie, suckni) je bohatě řasený svrchní oděv nošený přes cotte muži i ženami. Zpočátku má široké tříčtvrteční rukávy, od konce 13. století však rukávy u většiny surcotů mizí.
14. st. – rukopis Město žen (Cité des Dames): cotte a hluboce prostřižený surcot s vlečkou, různé řešení výstřihu – převažuje oválný, výrazné barvy, na hlavách dvojroký henin se závojem, zvýšený pas šatů, náprsenka/závoj přes výstřih u modré dámy
Postupně se ženský oděv stává stále vypasovanějším, s těsnými živůtky, šněrováním, hlubokými výstřihy (někdy překrývanými průsvitným závojem) a dlouhými vlečkami. Cotte je stále upnutější a průramky bezrukávového surcotu se zvětšují, takže se jim začne říkat „čertova okénka“, neboť odhalují příliš mnoho z ženské krásy.
Užitečné odkazy, kde najdete další informace o středověkém oděvu a jeho střihy:
Svatba Marie Brabantské – 2. pol. 14. stol. – surcot s “čertovými okénky”
Rukávy a výstřihy
Rukávy byly pro středověká textilní řemesla prostorem k velké kreativitě. Mohly být podšity kožešinou, lemovány, pošity knoflíky, perlami nebo drahými kameny. Často byly hned dvojí – spodní úzké a vrchní široké. K oblíbeným patřily trychtýřovité rukávy. Přivazované rukávy jsou sice mnohem častější v renesanci, ale objevují se už během gotiky – dámy je vedle závojů dávají v rámci projevů kurtoazní lásky svým rytířům jako zástavu.
2. pol. 12. st. – trychtýřovité rukávy horního oděvu, úzké, jinobarevné spodního oděvu (oděv zvaný bliaut)
Od konce 12. století se setkáváme s pachy – falešnými rukávy přišitými v rameni nebo v lokti, volně visícími dolů. Byly úzké i široké, decentní i dlouhé až na zem. Jejich český název je skutečně odvozen od toho, že se za člověkem táhly jako pach.
Pachy, účesy typické pro 14. st. – copy stočené před uši do válečků
Límce, běžné od druhé poloviny 12. století, přicházejí do zbytku Evropy nejspíše z Byzance. Oblíbené byly límce kožešinové.
Plášť
Plášťů se nosilo mnoho variant. Sepnuty bývaly sponou, dlouhou řadou knoflíků, velkým knoflíkem se šňůrkou protahovanou na druhé straně pláště nebo dvěma sponami spojenými stuhou. Ženy pláště velmi rafinovaně využívaly ke kurtoazním gestům tak, aby plášť tvořil měkké záhyby a odhaloval svou podšívku. Šily se z vlněného sukna nebo ze sametu (hedvábného) a bývaly podšité nízkou kožešinou (kuna, hranostaj, sobol).
Sochy zakladatelů v Naumburgu – pol. 13. st., kurtoazní gesto Reglindis – přidržování si šňůrky pláště, zavinutí plachetky pod korunou (barbette)
Sochy zakladatelů v Naumburgu – pol. 13. st.. – Uta si přidržuje elegantně plášť s jinobarevnou podšívkou
Plášť, cotte a surcot byly z různých materiálů a často využívaly rozdílné vzory a barvy, což umožňovalo rafinovanou hru s vrstvením pomocí různého přidržování horních vrstev a odhalování vrstev spodních a podšívek (většinou jinobarevných nebo kožešinových).
Barvy
Středověk miloval pestré a výrazné barvy, které rád skládal do kontrastních kombinací (žlutá – zelená, modrá – červená, červená – bílá, červená – žlutá), o oděvu toto platí obzvláště. Mám dojem, že v současných zobrazeních středověku nebo středověkem inspirovaných prostředí (historické filmy, fantasy) je tato rovina středověkého vkusu nejvíce opomíjená snad proto, že se nám dnes mohou středověké barevné kombinace zdát jaksi nedůstojné (svou roli ale mohou hrát i technické vlastnosti digitálních kamer, jak se můžete dozvědět z rozhovoru na téma historických kostýmů ve filmu zde).
Ani dnešní návrháři, kteří se inspirují gotikou, většinou nezohledňují gotickou barevnost a soustředí se především na gotickou siluetu.
Zejména ve 14. století (ale i později) byl velmi oblíbený oděv mi-parti, tedy poskládaný z výrazných barev podle vertikální osy. Jeho variantou je i střídání ploch do vzoru šachovnice.
K nejoblíbenějším barvám patřila červená, ať už purpur (symbol vznešenosti) nebo jasně rudá (symbol života a lásky). Červená se často kombinovala s bílou (barva čistoty a radosti), kterou podobně jako jiné světlé barvy (světle růžová) obvykle nosily mimo jiné neprovdané dívky. Častá byla rovněž zelená a modrá. Žlutá, získávaná z drahého šafránu, byla pro nákladnost své výroby (i dnes říkáme, že je něčeho „jako šafránu“) barvou těch nejbohatších. Zároveň se ale začala více a více spojovat s pýchou a rozmařilostí, tedy s neřestmi, a proto je zaváděna jako barva deklasovaných – nevěstek a židů.
2. pol. 14. st., Dekameron – kombinace růžové a zelené a výrazné klobouky, vpravo má dáma plášť typu garnach nebo peliçon
Mistr Třeboňského oltáře: sv. Kateřina, sv. Magdaléna a sv. Markéta, kol. 1380 – výrazné barvy, podšité pláště spojené ozdobnými sponami, gotický postoj s vystrčenou pánví, kurtoazní gesta (zejm. Markéta má stejné jako Reglindis), typické účesy ze stočených copů
Pokrývka hlavy a účes
Pro vdané ženy byl základní pokrývkou hlavy závoj neboli rouška (čes. také roucha, šlojíř), který ovíjí hlavu, uši a část tváří i krk. Vyskytuje se v mnoha variantách: od velmi pečlivého zavinutí odhalujícího jen tvář až po v podstatě jen úzké pruhy látky přidržující účes, od jednoduchých až po složitě řasené a aranžované, leckdy protkávané zlatem. Rouška je často doplňována obroučkou nebo korunkou.
Kruseler (šlojíř s volánky)
Kruseler z profilu
Účesu věnovaly svobodné dívky i vdané ženy velkou pozornost. Většinou nosily vlasy rozpuštěné a nakadeřené tzv. roubíkem (rozpáleným želem), vdané ženy pod rouškou, neprovdané dívky chodily prostovlasé. Oblíbené byly u panen i mládenců věnce z živých či umělých květin a obroučky (čes. loubky). Součástí ženského účesu, zejm. drdolů, byly nezřídka také ozdobné síťky.
Další oblíbenou úpravou vlasů byly copy – volně visící (to zejména ve 12. století) nebo různě stočené – ve 13. století často do tzv. beraních rohů (zatočené na stranách hlavy do husté spirály), ve 14. století většinou přes uši dopředu na temeno, jak je vidíme výše u sv. Markéty na Třeboňském oltáři (světice zcela vpravo). Do účesů si dívky vplétaly šňůry perel či stuhy a často je doplňovaly příčesky.
Příklady ženských účesů:
Anglie, 13. st., prostá žena
Kadeřené vlasy
Kadeřené vlasy (socha sv. Markéty Antiochijské, Toulouse, 1475)
Copy stočené kolem uší – relikviářová busta, 1465 – 70
Knižní iluminace z konce 14. st.. – různé typy účesů a zavinutí hlavy, sv. Josef má žlutý židovský klobouk
Klobouky a čepce všeho druhu byly vedle roušek také populární. Koncem 14. století se objevuje henin – protáhlý (až 60 cm) špičatý klobouk se závojem, ve kterém dnes vyobrazujeme většinou bílou paní. Zprvu ho nosily hlavně nevěstky, brzy se ale rozšířil i do „slušné“ společnosti.
Konec 14. st. – dvourohý henin, široké rukávy, vysoko posazený pas
Knižní iluminace ze 14. st. (převážně 2. pol.): typický postoj, vpravo nahoře velmi oblíbená hermelínová podšívka, dole pásek malířky Timarete, vpravo typický cotte a surcotte v kombinaci bílé, modré a červené a obroučka ve vlasech donátorky
Článek čerpá z knihy KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání. Středověk. Praha: Lidové noviny, 2001. ISBN 80710614684.
Elke Wetzig https://commons.wikimedia.org/wiki/File:K%C3%B6ln_Museum_Schn%C3%BCtgen_2012_Reliquienb%C3%BCste_Kruseler.jpg?uselang=cs
Roger a Renate Rössing https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Fotothek_df_roe-neg_0006470_027_Stifterfiguren_Hermann_und_Reglindis_im_Naumburg.jpg?uselang=cs
V roce 2016 a 2017 se rozhovory s Emmou Riedovou točily hlavně kolem 
