Ženský oděv ve středověku

ženský oděv ve středověku
Francie, 14. st.

Jaký oděv se nosil ve středověku? Různý, protože středověk je dlouhé období. O módě v dnešním smyslu – tedy o střídání módních trendů – lze v dějinách evropské civilizace hovořit až od konce 13. století. Tehdy se poprvé každých dvacet třicet let vzhled oblečení výrazně proměňuje – druhy límců, hloubka výstřihů, umístění pasu, rukávy, délka špicí bot, klobouky, typy plášťů – to vše se vyskytuje v mnoha variantách. Oblečení mužů ve středověku podléhalo módním výkyvům snad ještě výrazněji než ženské odívání a často si s ním nezadalo v barevnosti a zdobnosti. V dnešním článku se ale budeme věnovat pouze dámám, a to ještě jen v období vrcholného středověku. O pánech a dalších obdobích si můžete přečíst zde, zde a zde.

 

šaty ve středověku ženy
Ženský oděv 2. pol. 13. st. – volné šaty svázané v pase, podšité pláště, zajímavý vzor pláště vpravo, zavinutí roušky – tzv. barbette, rukavice, volný oděv svázaný v pase

 

detektivky ke stažení zdarma

Středověká silueta

To podle čeho nejsnáze poznáme v odívání jednotlivá historická období, je silueta postavy. Kde se nosil pas? Jaký tvar měly rukávy, jak široké byly sukně? To všechno nám na první pohled prozradí, v jakém odbobí se nacházíme. V raném středověku byly ženské šaty velmi málo tvarované.

Mozaika s císařovnou Theodorou v San Vitale v Ravenně, 6. století

Od 13. století se evropská móda postupně alespoň částečně odpoutává od svého antického dědictví volných oděvů, u nichž bylo možné vytvořit tvarovanější siluetu pouze stažením páskem. Zhruba od poloviny 13. století se opasky nosí spuštěné na horní okraj pánevní kosti.

Oděv 1. pol. 13. stol., Církev a Synagova z Katedrály ve Štrasburku
Oděv 1. pol. 13. stol., Církev a Synagova z katedrály ve Štrasburku, volný oděv s páskem, plášť sepnutý sponou, kadeřené vlasy, úzké rukávy

 

Konečně se začínají uplatňovat rafinované střihy, přiléhavé siluety a šití oděvů na míru. Střih zmiňuje dobová literatura od 13. století, od 14. století se nosily i velmi těsné a složitě střižené šaty.

Zvětšuje se rozdíl mezi mužským a ženským oděvem, který nebyl v raném středověku příliš patrný – všichni nosili v zásadě dlouhé netvarované hábity, někdy přepásané v pase. Z východu se do Evropy importují přepychové hedvábné látky nádherných barev a drahé kožešiny. Zkrátka pastva pro oči a vítr v peněžence. Nebo spíš v měšci.

Italský brevíř, kol. 1380 - cotte a surcot, nádherné damašky, oválné výstřihy a typické účesy se stuhami
Italský brevíř, kol. 1380 – cotte a surcot (viz níže), nádherné damašky, oválné výstřihy a typické účesy se stuhami

 

 

Módní doplňky ve středověku

Nezbytnými doplňky oděvu byly samozřejmě zdobné opasky, rukavice a hlavně boty, u nichž se od poloviny 14. století objevuje ona typická gotická protáhlá špička.

gotické boty
rekonstrukce obuvy 14. st.

 

2. pol. 14. stol., Velislavova bible - šlojíř s volánem
2. pol. 14. st., Velislavova bible – šlojíř s volánem

 

Na obrázku dole vidíme středověkou ženu, jak si vybírá mezi různými pásky, tašvocemi a tobolkami. Na hlavě má slušivý barbette.

středověká žena pásky tašvice
Codex Manesse, cca 1325, středověká žena nakupuje módní doplňky

Oděvní pořádky

Ve společnosti rozdělené na duchovní stav, šlechtu a pracující lid byl oděv důležitým poznávacím znakem toho, do které vrstvy člověk náležel. Spolu s tím, jak měšťané bohatnou díky řemeslům a obchodu, se snaží také vyrovnat rytířům a pánům svými šaty (často pro ně není těžké některé chudnoucí šlechtice i dalece předčít svou garderobou). To se však vyšším společenským vrstvám příliš nezamlouvá, a proto už od 13. století vznikají tzv. oděvní pořádky zakazující měšťanům různé módní výstřelky, šperky a drahé látky, aby rozlišení zůstalo zachováno.

Zpočátku je vydávali panovníci, později i sama města. Přestoupení bylo trestáno různě: nejčastěji pokutou, zabavením přepychového oděvu, veřejnými pracemi, ročním vypovězením z města nebo i šatlavou, kam si ovšem za manželky a dcery chodili sednout jejich manželé a otcové. Tyto podrobné vyhlášky, hojně vydávané hlavně ve 14. století, jsou dnes cenným zdrojem informací o dobové módě, jejích proměnách a používaných názvech oděvů.

Italská móda 14. stol. vyznávala volnější střihy než zbytek Evropy té doby, který vyhledával co nejtěsnější střihy
Italská móda 14. st. vyznávala volnější střihy než zbytek Evropy té doby

 

 

Itálie, 14. stol., panny ve světlých volných šatech
Itálie, 14. st., panny ve světlých volných šatech

 

2. pol. 14. stol. - Velislavova bible, kruseler
2. pol. 14. st., Velislavova bible – kruseler

Většina starších názvů oděvních součástí navázala na antiku (např. tunica – volný oděv, peplum – závoj). Nicméně s tím, jak stoupá prestiž francouzské módy, prosazují se názvy odvozené z francouzských slov (např. chainse – košile), a to i v Českém království. Nechybí však ani názvy české (např. rubáš – košile) či německé (např. mantel – plášť). Na sklonku 14. století česká móda dokonce některé nové manýry šíří do zbytku Evropy: jedná se především o některé podoby kruseleru (rouška s volánky po obvodu tváře), české kukly a pražské krátké vatované kabátky.

Francouzská móda byla skutečně už od počátku vrcholného středověku (tedy cca od poloviny 13. století) pojmem, který měl zvuk, a Francií se inspirovaly ostatní evropské dvory.

 

Textilní materiály ve středověku

Základním materiálem pro výrobu šatů bylo vlněné sukno, které bylo zvláště oblíbené v severnějších částech Evropy, neboť vlna částečně odpuzuje vodu a hřeje i po zvlhnutí. Spodní vrstvy oděvu byly většinou plátěné (lněné, konopné) nebo hedvábné. Z hedvábí byly také luxusní tkaniny: atlas (lesklý textil), damašek (s vetkaným ornamentem) a samet. Vzácně se objevuje i bavlna.

Italský hedvábný damašek
Italský hedvábný damašek

 

Některé oblasti Evropy vynikají v produkci textilu nad jinými: v módě udává kurz Francie (kdo se chce skutečně oháknout, oblékne se „po francouzsku“), nejlepší vlnu vyvážejí z Anglie, nejlepší sukno z ní tkají ve Flandrech (zejména v Gentu), evropské hedvábí se vyrábí ve Španělsku a v severní Itálii, kde z něj dokonce tkají krásné damašky. Jinak je ale zdrojem těch nejnádhernějších a nejkvalitnějších látek a kožešin především východ – Arábie, Persie, Mongolsko a Čína. Oblíbenou tkaninou byly hedvábné damašky, nejžádanější byla kožešina sobolí, používaly se ale i liščí, kuní, veverčí (tzv. popelka) nebo hranostajová. Kožešiny nalezneme na podšívkách plášťů, jako lemování rukávů a límců i jako celé kožichy.

Sobol, sobolí kožich; ještě cennější než zrzavá sobolí kožešina byla sobolí kožešina v odstínech šedé

 

Damašek - purpur
Damašek z období vrcholného středověku

Damašek - labutě

 

Pro další příklady italských damaškových textilií viz: http://ranaan.altervista.org/html/SCA-Gallery.htm

Spodní prádlo

Základním spodním oděvem byla košile ve výstřihu sepnutá sponou, ve spodní části často rozšířená klíny. Pro chudinu byla spolu se spodky dokonce oděvem jediným. S tím, jak se ve 14. století a později zvětšovaly výstřihy a průramky, se stávají spodní košile propracovanějšími. Zpravidla jsou ušité z plátna, ale mohou být i hedvábné, často s ozdobnými lemy.

Muži i ženy zřejmě nosili pod oděvem jakési plátěné kalhotovité spodky, často nejspíš jen aranžované, nešité. Kalhoty jako svrchní oděv si oblékali jen muži z vyšších společenských vrstev.

Aranžované polodlouhé spodky
Aranžované polodlouhé spodky

 

Dámy i pánové měli pod suknicemi nohavice či punčochy upevněné podvazky. Šněrovačky k tvarování dekoltu se objevují spíše až ve 14. století, ačkoliv první zprávy o šněrování máme už z 12. století.

Codex Manesse, kol. 1325 – cotte, surcot bez rukávů, esovitě prohnutý postoj, šaty s vlečkami, typická kurtoazní gesta, kožešinou podšívané pláště, různé šlojíře a kadeřené vlasy

 

Bliaut, cotte a surcot

Ještě z antiky pochází dělení oděvu na spodní a svrchní, které dokázala vrcholně středověká móda využít k rafinovaným hrám s vrstvením, prostřihy, vykukujícími lemy a kombinováním různých barev.

Cotte (něm. kutte, angl. coat) se začíná kolem poloviny 12. století nosit místo košile zmíněné výše. Nějakou dobu je nošen paralelně s přepásaným oděvem zvaným bliaut nebo bliaund, tj. přiléhavým oděvem z jemné látky – asi z hedvábí – s plizovanou sukní. Bliaut nosili muži i ženy a přiléhal těsně k trupu a pak se rozšiřoval do sukně s velkým množstvím záhybů/plizování. U žen byl důležitým doplňkem pásek vázaný dvakrát přes tělo, jehož konce visely volně dolů.

Katadrála v Angers - bliaut
katadrála v Angers – bliaut

 

Cotte nosí muži i ženy. Zpočátku je volný, ženy ho někdy svazují v pase pásky. Postupně se ale spodní část dámského cotte víc a víc rozšiřuje vkládanými klíny a živůtek se naopak zužuje, aby přiléhal na tělo a zdůrazňoval linie těla. Rukávy mohly být těsné i rozšířené, často bohatě zdobené.

Codex Manesse, cca 1325, dáma v cotte (kytlici, košili), surcotu a plášti
Codex Manesse, cca 1325, dáma v zelené cotte (kytlici, košili), surcotu a plášti

 

Surcot (fr. souquenie, něm. sorket, čes. suckenie, suckni) je bohatě řasený svrchní oděv nošený přes cotte muži i ženami. Zpočátku má široké tříčtvrteční rukávy, od konce 13. století však rukávy u většiny surcotů mizí.

14. stol. - rukopis Město žen (Cité des Dames): cotte a hluboce prostřižený surcot s vlečkou, různé řešení výstřihu - převažuje oválný, výrazné barvy, na hlavách dvojroký henin se závojem, zvýšený pas šatů, náprsenka/závij přes výstřih u modré dámy
14. st. – rukopis Město žen (Cité des Dames): cotte a hluboce prostřižený surcot s vlečkou, různé řešení výstřihu – převažuje oválný, výrazné barvy, na hlavách dvojroký henin se závojem, zvýšený pas šatů, náprsenka/závoj přes výstřih u modré dámy

 

Postupně se ženský oděv stává stále vypasovanějším, s těsnými živůtky, šněrováním, hlubokými výstřihy (někdy překrývanými průsvitným závojem) a dlouhými vlečkami. Cotte je stále upnutější a průramky bezrukávového surcotu se zvětšují, takže se jim začne říkat „čertova okénka“, neboť odhalují příliš mnoho z ženské krásy.

Užitečné odkazy, kde najdete další informace o středověkém oděvu a jeho střihy:

http://www.krea.wz.cz/gotika.htm

http://www.kostym.cz/

http://www.arxbona.cz/clanky/c2z.php

Svatba Marie Brabantské - 2. pol. 14. stol. - surcot s "čertovými okénky"
Svatba Marie Brabantské – 2. pol. 14. stol. – surcot s “čertovými okénky”

Rukávy a výstřihy

Rukávy byly pro středověká textilní řemesla prostorem k velké kreativitě. Mohly být podšity kožešinou, lemovány, pošity knoflíky, perlami nebo drahými kameny. Často byly hned dvojí – spodní úzké a vrchní široké. K oblíbeným patřily trychtýřovité rukávy. Přivazované rukávy jsou sice mnohem častější v renesanci, ale objevují se už během gotiky – dámy je vedle závojů dávají v rámci projevů kurtoazní lásky svým rytířům jako zástavu.

2. pol. 12. stol. - trychtýřovité rukávy horního oděvu, úzké, jinobarevné spodního (oděv zvaný bliaut)
2. pol. 12. st. – trychtýřovité rukávy horního oděvu, úzké, jinobarevné spodního oděvu (oděv zvaný bliaut)

 

Od konce 12. století se setkáváme s pachy – falešnými rukávy přišitými v rameni nebo v lokti, volně visícími dolů. Byly úzké i široké, decentní i dlouhé až na zem. Jejich český název je skutečně odvozen od toho, že se za člověkem táhly jako pach.

Pachy
Pachy, účesy typické pro 14. st. – copy stočené před uši do válečků

 

Límce, běžné od druhé poloviny 12. století, přicházejí do zbytku Evropy nejspíše z Byzance. Oblíbené byly límce kožešinové.

Plášť

Plášťů se nosilo mnoho variant. Sepnuty bývaly sponou, dlouhou řadou knoflíků, velkým knoflíkem se šňůrkou protahovanou na druhé straně pláště nebo dvěma sponami spojenými stuhou. Ženy pláště velmi rafinovaně využívaly ke kurtoazním gestům tak, aby plášť tvořil měkké záhyby a odhaloval svou podšívku. Šily se z vlněného sukna nebo ze sametu (hedvábného) a bývaly podšité nízkou kožešinou (kuna, hranostaj, sobol).

Sochy zakladatelů v Naumburgu - pol. 13. stol., kurtoazní gesto Reglindis - přidržování si šňůrky pláště, zavinutí plachetky pod korunou
Sochy zakladatelů v Naumburgu – pol. 13. st., kurtoazní gesto Reglindis – přidržování si šňůrky pláště, zavinutí plachetky pod korunou (barbette)

 

Sochy zakladatelů v Naumburgu - pol. 13.stol. - Uta si přidržuje elegantně plášť s jinobarevnou pdšívkou
Sochy zakladatelů v Naumburgu – pol. 13. st.. – Uta si přidržuje elegantně plášť s jinobarevnou podšívkou

 

Plášť, cotte a surcot byly z různých materiálů a často využívaly rozdílné vzory a barvy, což umožňovalo rafinovanou hru s vrstvením pomocí různého přidržování horních vrstev a odhalování vrstev spodních a podšívek (většinou jinobarevných nebo kožešinových).

Barvy

Středověk miloval pestré a výrazné barvy, které rád skládal do kontrastních kombinací (žlutá – zelená, modrá – červená, červená – bílá, červená – žlutá), o oděvu toto platí obzvláště. Mám dojem, že v současných zobrazeních středověku nebo středověkem inspirovaných prostředí (historické filmy, fantasy) je tato rovina středověkého vkusu nejvíce opomíjená snad proto, že se nám dnes mohou středověké barevné kombinace zdát jaksi nedůstojné (svou roli ale mohou hrát i technické vlastnosti digitálních kamer, jak se můžete dozvědět z rozhovoru na téma historických kostýmů ve filmu zde).

Středověká hostina, iluminace

 

Ani dnešní návrháři, kteří se inspirují gotikou, většinou nezohledňují gotickou barevnost a soustředí se především na gotickou siluetu.

Zejména ve 14. století (ale i později) byl velmi oblíbený oděv mi-parti, tedy poskládaný z výrazných barev podle vertikální osy. Jeho variantou je i střídání ploch do vzoru šachovnice.

1. pol. 14. stol. - oděv mi-parti a středověký barevný vkus
1. pol. 14. st.. – oděv mi-parti a středověký barevný vkus

 

K nejoblíbenějším barvám patřila červená, ať už purpur (symbol vznešenosti) nebo jasně rudá (symbol života a lásky). Červená se často kombinovala s bílou (barva čistoty a radosti), kterou podobně jako jiné světlé barvy (světle růžová) obvykle nosily mimo jiné neprovdané dívky. Častá byla rovněž zelená a modrá. Žlutá, získávaná z drahého šafránu, byla pro nákladnost své výroby (i dnes říkáme, že je něčeho „jako šafránu“) barvou těch nejbohatších. Zároveň se ale začala více a více spojovat s pýchou a rozmařilostí, tedy s neřestmi, a proto je zaváděna jako barva deklasovaných – nevěstek a židů.

2. pol. 14. stol., Dekameron - kombinace růžové a zelené a výrazné klobouky, vpravo má dáma plášťy typu garnach nebo peliçon
2. pol. 14. st., Dekameron – kombinace růžové a zelené a výrazné klobouky, vpravo má dáma plášť typu garnach nebo peliçon

 

Mistr Třeboňského oltáře: sv. Kateřina, sv. Magdaléna a sv. Markéta, kol. 1380 - výrazné barvy, podšité pláště spojené ozdobnými sponami, gotický postoj s vystrčenou pánví, kurtoazní gesta (zejm. Markéta má stejné jako Reglindis), typické účesy ze stočených copů
Mistr Třeboňského oltáře: sv. Kateřina, sv. Magdaléna a sv. Markéta, kol. 1380 – výrazné barvy, podšité pláště spojené ozdobnými sponami, gotický postoj s vystrčenou pánví, kurtoazní gesta (zejm. Markéta má stejné jako Reglindis), typické účesy ze stočených copů

Pokrývka hlavy a účes

Pro vdané ženy byl základní pokrývkou hlavy závoj neboli rouška (čes. také roucha, šlojíř), který ovíjí hlavu, uši a část tváří i krk. Vyskytuje se v mnoha variantách: od velmi pečlivého zavinutí odhalujícího jen tvář až po v podstatě jen úzké pruhy látky přidržující účes, od jednoduchých až po složitě řasené a aranžované, leckdy protkávané zlatem. Rouška je často doplňována obroučkou nebo korunkou.

Kruseler (šlojíř s volánky)
Kruseler (šlojíř s volánky)

 

Kruseler z profilu
Kruseler z profilu

 

Účesu věnovaly svobodné dívky i vdané ženy velkou pozornost. Většinou nosily vlasy rozpuštěné a nakadeřené tzv. roubíkem (rozpáleným želem), vdané ženy pod rouškou, neprovdané dívky chodily prostovlasé. Oblíbené byly u panen i mládenců věnce z živých či umělých květin a obroučky (čes. loubky). Součástí ženského účesu, zejm. drdolů, byly nezřídka také ozdobné síťky.

Další oblíbenou úpravou vlasů byly copy – volně visící (to zejména ve 12. století) nebo různě stočené – ve 13. století často do tzv. beraních rohů (zatočené na stranách hlavy do husté spirály), ve 14. století většinou přes uši dopředu na temeno, jak je vidíme výše u sv. Markéty na Třeboňském oltáři (světice zcela vpravo). Do účesů si dívky vplétaly šňůry perel či stuhy a často je doplňovaly příčesky.

Příklady ženských účesů:

Anglie, 13. st., prostá žena
Anglie, 13. st., prostá žena

 

Kadeřené vlasy
Kadeřené vlasy

 

účes středověk Kadeřené vlasy (socha sv. Markéty Antiochijské, Toulouse 1475)
Kadeřené vlasy (socha sv. Markéty Antiochijské, Toulouse, 1475)

 

účes středověk - relikviářová busta, 1465 - 70
Copy stočené kolem uší – relikviářová busta, 1465 – 70

 

Miniatura z konce 14. stol. - různé typy účesů a zavinutí hlavy
Knižní iluminace z konce 14. st.. – různé typy účesů a zavinutí hlavy, sv. Josef má žlutý židovský klobouk

 

Klobouky a čepce všeho druhu byly vedle roušek také populární. Koncem 14. století se objevuje henin – protáhlý (až 60 cm) špičatý klobouk se závojem, ve kterém dnes vyobrazujeme většinou bílou paní. Zprvu ho nosily hlavně nevěstky, brzy se ale rozšířil i do „slušné“ společnosti.

 

Konec 14. st. – dvourohý henin, široké rukávy, vysoko posazený pas

 

Miniatury ze 14. století (převážně 2. pol.): typiský postoj, vpravo nahoře velmi oblíbená hermelínová podšívka, dole pásek malířky Timarete, vpravo typický cotte a surcotte v kombinacei bílé, modré a červené a obroučka ve vlasech donátorky
Knižní iluminace ze 14. st. (převážně 2. pol.): typický postoj, vpravo nahoře velmi oblíbená hermelínová podšívka, dole pásek malířky Timarete, vpravo typický cotte a surcotte v kombinaci bílé, modré a červené a obroučka ve vlasech donátorky

 

Článek čerpá z knihy KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání. Středověk. Praha: Lidové noviny, 2001. ISBN 80710614684.

http://www.krea.wz.cz/gotika.htm

http://www.kostym.cz/

http://www.arxbona.cz/clanky/c2z.php

Zdroje ilustrací:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Leistungsschau_des_K%C3%BCrschnerhandwerks_1982_(20).jpg

Elke Wetzig https://commons.wikimedia.org/wiki/File:K%C3%B6ln_Museum_Schn%C3%BCtgen_2012_Reliquienb%C3%BCste_Kruseler.jpg?uselang=cs

Roger a Renate Rössing https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Fotothek_df_roe-neg_0006470_027_Stifterfiguren_Hermann_und_Reglindis_im_Naumburg.jpg?uselang=cs

Josep Renalias https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Est%C3%A0tues_fundadors_de_Naumburg.JPG?uselang=cs

Rama http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Statues_%27L%27%C3%89glise%27_et_%27La_Synagogue%27_de_la_Cath%C3%A9drale_de_Strasbourg,_original_gothique_conserv%C3%A9_au_Mus%C3%A9e_de_l%27Oeuvre_Notre-Dame.JPG

Trubadúři: Pěvci nenaplněné lásky

Trubadúři: Pěvci nenaplněné lásky


Kdo byli trubadúři? A co má společného Alfons Mucha s těmito středověkými pěvci? O čem byly a jak vlastně zněly jejich písně? A o čem je středověké drama, které má v názvu latrínu? To vše se dozvíte v tomto článku!

Codex Manesse

Neodmyslitelnou součástí dvorské kultury vrcholného středověku byly milostné písně skládané trubadúry (básníky a hudebníky). Šlo nejčastěji o příslušníky šlechty, muže i ženy. Zatímco v Českém království se podobné kratochvíle uchycovaly spíš pozvolna a skutečně propracovaná kurtoazní (neboli dvorská) kultura se u nás objevuje až koncem 14. století, ve Francii kvetly vytříbené mravy, hra na loutnu, rafinované hry a milostná poezie už od počátku 12. století.

Harfistka z iluminace Codexu Manesse

Jazykem těchto básníků a básnířek byla většinou okcitánština, neboť právě v oblastech, kde se hovořilo „langue d′oc“ se dvorská kultura nejdříve rozvinula. „Oc“ znamenalo ve středověké okcitánštině „ano.“ Tímto základním slůvkem se odlišovala od severního dialektu, z něhož se vyvinula dnešní francouzština, který používal slůvko „oi,“ prapředka dnešního „oui.“ Okcitánsky se hovořilo v jihozápadní Francii, Katalánsku, Monaku a v částech severní Itálie. V názvu „langue d′oc“ slyšíme jméno francouzského regionu Languedocu.

Podstatou kurtoazní lásky bylo uctívání vyvolené vznešené ženy, často výše společensky postavené a vdané, která zůstávala svému obdivovateli nedosažitelná. Tato láska se před lidmi nijak neskrývala, naopak byla při každé příležitosti vystavována na odiv – ctitel nosil znak a barvy své dámy a skládal o ní písně různé kvality, většinou však plné obvyklých klišé: lyrický popis krás přírody se prolíná s připomínkou jeho nešťastné lásky, milá je zadaná nebo daleko nebo obojí a ctitel nevýslovně trpí, nemocen láskou.

Oficiálně se samozřejmě jednalo o lásku platonickou, jejímž nejtělesnějším projevem byl jediný polibek na ústa, políbení ruky či lemu šatů, realita však byla pravděpodobně barvitější. Podívejme se blíže na osudy alespoň dvou z mnoha francouzských trubadúrů, jejichž písně jsou v Královských intrikách zmiňovány.

Iluminace trubadúra Jaufreho Rudela
Jaufre Rudel umírá v náručí své milované

Jaufre Rudel

Jaufre Rudel byl knížetem z Blaye, území v Akvitánii, dnešní jihozápadní Francii, který žil v první polovině 12. století. Do trubadúrských písní vnesl téma vzdálené lásky, kterému hluboce rozuměl z vlastní zkušenosti, neboť se od svého domova a od svých blízkých musel odloučit, když se účastnil druhé křížové výpravy, z níž se zřejmě nevrátil.

O jeho životě existuje více smyšlených příběhů než podložených informací. Jednou z takových smyšlenek je jeho vida, tedy životopis trubadúra psaný ve staré okcitánštině. V ní se praví, že se Jaufre rozhodl zúčastnit druhé křížové výpravy poté, co slyšel od poutníků o dokonalosti vládkyně Tripolisu. Není zcela jisté, o kterou urozenou dámu se jednalo, pravděpodobně o energickou Hodiernu Jeruzalémskou, manželku křižáckého vládce Tripolisu, jíž kolovala v žilách arménská krev a která by si zasloužila samostatný článek. Vida o Jaufrem vypráví, že dosáhl břehů Tripolisu natolik nemocný láskou, že zemřel v náručí své vysněné vyvolené, která ho milostivě přišla přivítat. Kněžna se po jeho smrti stala jeptiškou.

Právě o ní mají být Jaufreho písně. Jaufreho teskný (a nejspíš z většiny smyšlený) příběh podnítil představivost mnohých spisovatelů a básníků romantismu, mimo jiné francouzského neo-romantika Edmonda Rostanda, který jím byl inspirován k napsání dramatu Vzdálená kněžna (tripoliskou panovnici v něm hrála slavná Sarah Bernhardt, jejíž kostým s liliovým diadémem navrhl Alfons Mucha).

Sarah Bernhart jako kněžna ze vzdálené země
Sarah Bernhart v kostýmu navrženém Alfonsem Muchou
Sarah Bernahart na plakátě Alfonse Muchy
Muchův plakát

Z Rudelova díla, tematizujícího lásku k nepřítomné milé s dojemnou čistotou, přežilo do dnešních dnů sedm básní, z toho čtyři včetně melodie.

Jednu z nich za doprovodu loutny zpívá v Královských intrikách Markéta z Březové. Jedná se o Quan lo riu de la fontana, tj. Když voda z pramene prýští (níže jsem se její první dvě sloky pokusila přeložit co nejpřesněji do češtiny, vycházela jsem ze svých znalostí francouzštiny, latiny a angličtiny – upozorňuji, že překlad nemusí být zcela přesný, okcitánsky zkrátka neumím):

Jaufre Rudel Quan lo riu de la fontana

Jedna z verzí písně s doprovodem je k vidění např. zde:

https://www.youtube.com/watch?v=3kEhbKNw4W0

Blog věnovaný recepci příběhu a poezie Jaufreho Rudela:

http://jaufre-outremer.blogspot.cz/

Adam de la Halle

Žil v druhé polovině 13. století, tedy o více než sto let později než Jaufre Rudel. Jeho tvorba byla velmi různorodá: skládal písně, moteta, vícehlasé rondely, ve středověku velmi oblíbené básnické pře (jeux partis) a divadelní hry. Je autorem zřejmě nejstarší francouzské světské divadelní hry se zpěvy Hra o Robinovi a Marion.

Pocházel z Arrasu, kde byl členem Bratrstva žonglérů a měšťanů, společenství mužů a žen věnujících se umění (zvláštní název je zřejmě výsledkem snahy odlišit členy bratrstva od trubadúrů, kteří se za žongléry neoznačovali a byli aristokraty, tedy nikoliv měšťany). Studoval v cisterciáckém klášteře gramatiku, teologii a muziku. Plánovanou církevní dráhu ale opustil a oženil se s dívkou Marií, jež vystupuje v řadě jeho písní.

Pobýval na dvoře Roberta II. z Artoise a později v Neapoli na dvoře Robertova bratra Karla II. z Anjou (dědečka Roberta Neapolského, který se objevuje v Královských intrikách). Právě Karlovi II. daroval svou hru o líbezné Marion, která odolá svodům rytíře a zůstane věrná chudému pastevci.

Další z jeho děl je např. satirická hra Le jeu de la feuillée (Hra o latríně) o měšťanech Arrasu, kritizující jejich malicherné spory, v níž sám vystupuje jako jedna z postav (a která je zřejmě inspirovaná neshodami, jež ho vypudily z města). Dochovalo se 36 jeho písní (chansons), 46 rondet de carole, 18 básnických pří (jeux partis), 14 rondelů, 5 motet, milostné písně a další básnické formy.

Markéta z Březové v knize zpívá píseň On demande mout souvent k’est Amors – Často se ptáme, co je to láska, jejíž zápis ve středověké notaci vidíte níže.

Adam_de_la_Halle_On_demande_notace