Letní rozhovor s Emmou Riedovou pro Kultura21

Emma Riedová
Emma Riedová
Emma Riedová

V knize Suďte spravedlivě a věřím, že i ve vašich předchozích knihách, dokážete skvěle navodit atmosféru. Co za tím stojí? Jak se dokážete přenést do historických období? Co vám k tomu pomáhá?

Je pro mě důležité se do příběhu co nejvíce ponořit. Prožívat ho a sepsat ho tak, aby pak i čtenář mohl být „přímo u toho“, aby nestál opodál, ale sžil se s postavami, jejich obavami, vášněmi a touhami. Je to jeden z důvodů, proč ráda vyprávím v ich-formě různých vypravěčů, kteří se doplňují. Chci své čtenáře nejen překvapovat promyšlenou zápletkou, ale také vtáhnout silnými emocemi.

Zároveň ale nelze věrohodně vyprávět o minulosti, aniž ji člověk dostatečně prozkoumá. Takže se samozřejmě snažím co nejvíc poznat každodenní život ve středověku, pochopit jeho myšlenkový svět a vyhledávat si co nejvíc informací o všem, o čem píšu. Od starých názvů ulic přes řemesla až po vybavení domácnosti.

Případy mistra Petra se odehrávají ve 14. století. Proč zrovna v této době? Co vás na ni nalákalo?

Miluji gotické výtvarné umění, jeho jemnou krásu, a právě tato láska mě asi přivedla k hlubšímu zájmu o vrcholný středověk. Zatímco době Karla IV. se u nás zaslouženě věnuje velká pozornost, začátek 14. století leží trochu ve stínu jako jakési roky před rozkvětem. Přitom jde o zajímavou, turbulentní dobu. Začíná rozmachem za vlády Václava II., založeném na nebývalém bohatství plynoucím z těžby stříbra. Samotný Václav II. je pozoruhodná osobnost a ráda bych se do období jeho vlády ještě párkrát ve svých knihách vrátila. Následují bouřlivé časy po vymření Přemyslovců a nástup Lucemburků. To je doba, do níž jsem před lety zasadila svou prvotinu Královské intriky.

Emma Riedová na křtu knihy Suďte spravedlivě

Co vám bylo při psaní novinky Suďte spravedlivě inspirací? Vycházela jste z nějakého předobrazu, nebo je vše vaše fantazie?

Určitým předobrazem mi byly samotné historické reálie – středověké městské právo, podoba středověké Prahy před založením Nového Města, správa města a jeho fungování. Řada detailů v knize má svůj historický základ, například relikviář z posledního případu je inspirován svatojiřskými relikviáři, Čimická tvrz je v knize popsána tak, jak nejspíš vypadala kolem roku 1300, a několik konšelů, kteří se v knize mihnou, je založeno na osobách, které známe z dobových listin a kronik.

Hrubý námět jednotlivých příběhů jsem nosila v hlavě docela dlouho, ale stále se mi nedařilo najít toho správného detektiva, ke kterému bych přilnula a s nímž bych se s chutí ztotožnila. A když jsem náhle jednoho dne si uvědomila, kdo by jím měl být, bylo mi hned jasné, že tento můj mladý detektiv k sobě bude potřebovat někoho moudrého a důvěryhodného, aby se k vyšetřování vůbec dostal. Zatímco osoba rychtáře mi přišla pro mé příběhy příliš svazující, veřejný notář se mi zdál jako někdo požívající všeobecnou důvěru. S chutí jsem si tedy nastudovala vše o středověkých notářích a našla městského písaře a notáře Petra. Historie nám o něm zanechala jen pár slov, shodou okolností v listině Václava II. Ta slova o mimořádných kvalitách mistra Petra však podnítila mou fantazii a pomohla mi hlavní hrdiny mých příběhů dotvořit.

A jak to máte u vašich knih s jazykem? Musela jste se v tomto ohledu nějak vzdělávat? Hledat výrazivo, nebo například něco kontrolovat?

Obory, v nichž se cítím docela sebejistě, jsou právo a dějiny umění, protože jsem obojí studovala, ale i u nich raději leccos ověřuji. Vše ostatní z oblasti řemesel, zbraní, kuchyně a jiné každodennosti jsem raději dohledávala, kontrolovala a konzultovala, a to včetně výraziva. Například u závěrečného případu jsem strávila docela dost času studiem středověkých klíčů a zámků, protože jsem o nich na začátku věděla pramálo.

Pokud jde o jazyk, můj styl psaní je sám o sobě docela načichlý staromódními výrazy a obraty, takže se musím spíš snažit, abych nepsala moc těžkopádně. U historických detektivek se záměrně nevyhýbám archaismům, i když samozřejmě nepíšu dobovým jazykem. Nejde o středověkou češtinu. Je to ošemetné. Na jednu stranu jsou mi některé knižní výrazy pomocníky při dotváření atmosféry dávno zašlého světa, kam unikáme před naší každodenností. Na druhou stranu ale nechci, aby něco z textu příliš čnělo a třeba to pak čtenáře vytrhlo ze čtenářského zážitku. Snažila jsem se proto, aby každý méně obvyklý výraz byl pochopitelný z kontextu nebo rovnou vysvětlený v rámci příběhu. Mistr Petr občas prohodí nějaké latinské úsloví, hned ho však on nebo někdo jiný parafrázuje česky. Kde nešlo kontext hladce doplnit, tam mi pomohly poznámky pod čarou. Už mám i zpětnou vazbu od čtenářů, že by takových poznámek chtěli klidně více. A mně to přitom při psaní připadalo jako příliš kostrbaté řešení (smích).

Kompletní rozhovor zde.

Úvodní příběh Suďte spravedlivě Našeptávač ZDARMA ke stažení zde.

Emma Riedová, foto ze křtu knihy Suďte spravedlivě
Emma Riedová, foto ze křtu knihy Suďte spravedlivě

Rozhovory s Emmou Riedovou 2016 a 2017 – rozcestník

Emma Riedová

V roce 2016 a 2017 se rozhovory s Emmou Riedovou točily hlavně kolem Pařížského rekviem, nechyběly ale ani otázky na Královské intriky a psaní obecně.

Web Knižní útočiště blogerky Báry Kuznikové zveřejnil kromě rozhovoru i recenzi a videorecenzi spisovatelčiny prvotiny Královské intriky. Níže krátká ukázka z rozhovoru.

Bára Kuzniková: Zaujala mě forma románu Královské intriky, kdy je příběh vyprávěn nikoli z pohledu hlavní hrdinky, ale z pohledu mužů, kteří zasáhli do jejího života. Měla jsi nějaký důvod, proč jsi příběh nepsala z pohledu Markéty? A jaké bylo, psát část knihy z pohledu Jana Lucemburského?

Emma: Sama mám ráda, když se v knize vystřídá víc úhlů pohledu na tentýž příběh. (…) Lákalo mě vyprávět i prostřednictvím záporných postav, lákalo mě střídat věk a zkušenosti vypravěče. To, že vypravěči jsou jiné osoby než hlavní hrdinka, jí podle mě dodává určitou tajemnost.

Jan Lucemburský byl z vypravěčů rozhodně nejnáročnější, protože jeho životní situace pro mě byla hodně vzdálená – patnáctiletý středověký panovník. Snažila jsem se v sobě oživit vzpomínku na to, jak prožitkově silné je období dospívání, kolik nejistot a emocí člověk prožívá, a spojit to s tím, že budoucí vladař byl zpravidla pro svou roli vychováván, takže to není totéž, jako by na trůně seděl dnešní puberťák.

 

Emma Riedová
Foto Kateřina Langhammer Měšťánková

Další rozhovor byl uveřejněn na blogu Račí svět, který má výrazně širší záběr než jen knihy.

Pavel Růžička: Poslední dobou se začínají objevovat spisovatelé, kteří mají vystudovanou právnickou fakultu a místo paragrafů se pouští do psaní knih. Čím to je, že právníci jsou tak dobří na napsání smysluplné knihy?

Emma:
U detektivek nebo příběhů ze soudních síní mají právníci určitě výhodu v tom, že mohli poznat prostředí, o němž vypráví, z první ruky. I u jiných žánrů ale přijde vhod, že v řadě právnických profesí se člověk setká s opravdu širokým spektrem lidí a zašmodrchaných osudů, takže o inspiraci není nouze. Nejdůležitější výhodou je ale podle mě disciplína, které musí člověk na právech přivyknout, má-li školu dokončit. (…)

Jinak ale studium práva může mít podle mě na autora i dost negativní vliv, protože jde o obor, který velmi deformuje vyjadřování. Člověk se musí mít na pozoru, aby mu šroubovaná právničina neprosakovala i do beletrie.

A mimochodem nejde o zas až takovou novinku, právníci utíkali do fiktivních světů vždycky – i Walter Scott nebo Jules Verne byli právníci…

Celý rozhovor si můžete přečíst zde.

 

Večer s Emmou Riedovou v Alchymistovi: Emma Riedová a Tomáš Sýkora, foto Kateřina Langhammer Měšťánková

 

V rozhovoru s blogerkou a novinářkou Ivanou Páskovou pro web Chrudimka.cz, který na začátku roku uveřejnil i recenzi Pařížského rekviem, se dozvíte mimo jiné, kde spisovatelka hledá inspiraci, jak se do jejích knih promítá její nálada nebo třeba ve které době by nejraději žila.

Ivana Pásková: Kdybyste si mohla vybrat historické období, v němž byste chtěla žít, které by to bylo?

Emma: Myslím, že člověk se nejlépe hodí do období, v němž skutečně žije. Setkávám se s tím, že si někdy lidé minulost idealizují, ale myslím, že jde spíš o nedostatek informací a podcenění toho, jak náročný dřív život byl, zejména pro chudé, pro všechny odlišné a pro ženy. Kdybych ale někam mohla jen nahlédnout, zajímala by mě renesanční Itálie. Myslím, že to muselo být období velkého myšlenkového a uměleckého kvasu a chtěla bych být u toho.

Foto Jakub Straka

Ivana Pásková: Kniha Pařížské rekviem se celá odehrává na konci 19. století v Paříži. Jaký vztah máte k Francii a Paříži samotné? Jak Vás napadlo nechat příběh odvíjet právě zde?

Emma: V Paříži jsem necelý rok žila a často se tam vracím, je to pro mě město, o němž si dovolím tvrdit, že ho znám. Zasadit příběh Nathalie a Adriena například do Londýna nebo jinam, kde to neznám, bych se neodvážila. Zároveň se mi jejich příběh nezdál vhodný pro české prostředí té doby – chtěla jsem v něm zachytit lesk a bídu velkoměsta.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde.

Foto Alice Donovan Rouse, https://unsplash.com/

 

Rozcestník zakončíme březnovým rozhovorem pro web Vaše literatura, kde vyšla začátkem března i recenze Pařížského rekviem.

Tereza Zítková: Hlavní hrdinka vašeho druhého románu je velice svéhlavá a osobitá žena, jak vás napadlo takovou silnou ženu zasadit do prostředí a období, kde to ženy vůbec neměly lehké?

Emma: Mám ráda aktivní hrdinky a hrdiny, kteří berou osud do svých rukou, takže pro mě bylo přirozené, že i Nathalie bude taková.

Tereza Zítková: Je ve vašem druhém románu něco inspirováno pravdou?

Emma: Pokud pravdou myslíte skutečné osobnosti a historické události, pak ano. Lyceum Fénélon je skutečnou a dodnes existující školou, skutečná je i postava jeho ředitelky Cécile Provostové. V knize se mihnou některé další existující osobnosti, jako třeba herečka Marguerite de Bonnemains. Také mezinárodní politická atmosféra je inspirována dobovým napětím mezi evropskými státy. Hlavní dějová linka je ale smyšlená.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde.

Psaní knížek a mé malé objevy

Joana Kosinaka
Foto Joana Kosinaka, zdroj: www.unsplash.com

Na internetu i mimo něj naleznete řadu doporučení ohledně tvůrčího psaní, takže o tom můj článek tolik nebude, i když pár tipů se v něm také objeví. Hodlám shrnout svou (celkem krátkou) zkušenost s psaním beletrie a vydáváním knížek, svěřit se se svým způsobem tvorby a trochu odkrýt, co jsem se v posledních letech naučila.

Pokud ve vás článek vzbudí nějaké otázky, neváhejte se zeptat, ať už v komentářích nebo do e-mailu.

Co píšu a proč

Tato stránka se soustředí na mou beletristickou oddechovou tvorbu. Slovo „oddechový“ ji pro mě definuje z obou směrů: jak v otázce, čím by z mého pohledu mohla být pro čtenáře, tak v tom, co znamená pro mě samotnou. Psaní je mé hobby, má volnočasová aktivita a žánr, jemuž se věnuji (napínavé historické romány s detektivní a milostnou linkou), tomu odpovídá. Usiluji především o to, aby v mých knihách nechyběla živá psychologie postav, dobré řemeslo, napětí a poutavý příběh. I to je celkem fuška a mám se ještě dost co učit. Zároveň je to ale právě i učení se, co mě na psaní beletrie baví.

Píšu příběhy, které se mi rodí v hlavě ve chvílích, kdy odpočívám, procházím se nebo na něco čekám, příběhy, které sama sobě vyprávím před usnutím.

Gay Couples in the Early Twentieth Century

Někdy mě nějaký příběh chytne tak, že si troufnu na něm pracovat dál, vytvořit si synopsi na později nebo ho rovnou sepsat. Pak se nezávazná zábava mění v tvrdou dřinu. Jakmile začnu příběh sepisovat, už není jen pro mě, přemýšlím pak hodně i o čtenářích.

Kdy píšu

To je můj hlavní problém. Královské intriky vznikly poměrně rychle během mých studií, kdy jsem byla časově flexibilní. S Pařížským rekviem to bylo horší, z časových důvodů jsem se s ním prala dva a půl roku. Zatím není mým nepřítelem nechuť psát nebo nedostatek nápadů (až něco takového přijde, ráda se psaní vzdám, protože lepší nepsat nic, než psát špatné knihy), ale nedostatek volného času. Píšu v noci a o víkendech, což je nezdravé a dost v konfliktu s mými dalšími zájmy a povinnostmi. S intenzivní prací na plný úvazek se zkrátka psaní moc neslučuje, takže pokud zvažujete dráhu spisovatele, doporučuji spíš nějaké časově flexibilní zaměstnání.

Zatím to řeším tak, že některé synopse odkládám a vědomě se rozhoduji, co je moje priorita, čemu se budu věnovat a co naopak spíš zanedbám. V současné době zanedbávám hlavně sport, domácnost, cestování a paradoxně četbu, naopak rodinu, přátele, práci a dobrovolnictví zanedbávat nehodlám.

Knihy
Foto Patrick Tomasso, zdroj: www.unsplash.com

Jak knížky vznikají

Různě. Obecně nejdřív celkem detailně promyslím strukturu děje a samotné psaní začínám od scén a dialogů, na které se nejvíce těším, tedy od těch, kde je největší drama, napětí nebo silná emoce. Zpočátku tedy píšu na přeskáčku – nejprve to, co mě baví, nakonec to, do čeho se mi chce méně nebo o čem vím, že to je pro mě náročnější. Průběžně dělám faktografické rešerše. V tom jsem čím dál pečlivější.

Somin Khanna
Foto Somin Khanna, zdroj: www.unsplash.com

Mé spisovatelské objevy a nějaké tipy

1) Je dobré číst si dialogy nahlas, alespoň ty klíčové.

To opravdu hodně pomůže jejich živosti.

2) Psát od toho, co člověka baví, protože se tím lépe motivuje k tvorbě.

3) Když už prokrastinovat, tak psaním.

Co vám budu povídat – bakalářka, diplomka, všechna zkoušková období a hlavně státnice byly velkým přínosem pro mou kariéru spisovatelky.

4) Je zásadní vyhledávat inteligentní a kritické beta-čtenáře.

Pro řadu lidí je tvorba tak osobní věcí, že když jim někdo kritizuje jejich dílo, pociťují to jako kritiku sebe sama a reagují přecitlivěle. To je myšlenková chyba: kritika toho, co napíšete, není kritikou vaší osoby, ale právě jen toho, co jste napsali. Může být trefná nebo hloupá, ale je dobré se nad ní zamyslet, a pokud má v sobě něco přesného, tak ji zohlednit. Je příjemné, když mi někdo knihu před vydáním pochválí, ale nikam ji to neposune. Proto ji obvykle vnucuji k přečtení těm lidem, o nichž vím, že o literatuře přemýšlejí a mohou mi pomoci dílo vylepšit.

Na psaní není skutečně důležitý spisovatel, ale dílo. Kvalitě díla by se mělo přizpůsobit spisovatelovo ego a vítat vše, co mu může pomoci knihu vylepšit. Ostatně za dobrou kritikou je hodně práce a přemýšlení a ty by neměly přijít vniveč.

Osobně mám štěstí, že jsem sama poměrně dost kritická k tomu, co napíšu, takže obvykle to, co mi řekne někdo druhý, není tak ostré jako to, čím se v duchu častuji sama, ale i tak jsem se musela naučit pracovat v téhle oblasti se svými emocemi. Většina připomínek, které kdy kdo měl před vydáním k mým knihám, výslednému textu skutečně pomohly. Připomínky po vydání naopak zohledňuji v další tvorbě.

Skutečný pech je, když sama vím, že něco není napsáno tak, jak bych si představovala, nicméně to nedokážu udělat lépe. I tak je ale dobré o svých nedostatcích vědět.

5) Učit se od reality i od jiných umělců.

6) Hodně číst beletrii a přemýšlet nad tím, co čtu.

7) Číst teoretické knihy o literatuře.

Nevím, jestli tahle rada platí obecně, ale mě psaní nakoplo k tomu víc se věnovat teorii literatury a přečíst si některá její zásadní díla (přestože jsem v této oblasti laik), a myslím, že se tím leccos učím.

8) Cizí smyšlené příběhy vnímám jinak než dřív.

Víc vidím „účel“ některých autorských rozhodnutí v rámci příběhu, víc si domýšlím jiné varianty vývoje, které by třeba mně přišly zajímavější. Je to zábava i trénink.

9) Boj „konstrukce“ versus „přirozený vývoj“.

V příbězích miluji překvapení. Drobná a epizodní i ta velká. Miluji prvek napětí, zvraty a přicházení věcem na kloub – toho všeho jsou Královské intriky i Pařížské rekviem plné. Zároveň to ale vyžaduje od autora poměrně složitě „konstruovat“ děj. Občas se pak může stát, že postava, která byla součástí tohoto vykonstruovaného plánu, se během psaní svou psychologií vymkne své roli. Samozřejmě nejlepší je, když postava působí psychologicky přirozeně a zároveň podpoří svým vývojem a jednáním celkový oblouk děje. Ale na to musí být člověk mistr, učedníci musí balancovat mezi dvěma způsoby psaní příběhu. Buď dát postavám velký prostor pro přirozený vývoj a odpustit si některé vypointované momenty, nebo podřizovat postavy a jejich život svému plánu s tím, že to třeba občas trochu zaskřípe.

12507379_10206573770515617_8642288023357839155_n

Proces vydávání

K vydávání bych chtěla říct toto: Trvá to dlouho!

Než budu pokračovat, rozhodně chci vyjádřit upřímnou vděčnost všem z Knižního klubu, s nimiž jsem měla možnost spolupracovat, protože jejich práce v mnoha ohledech pozvedla kvalitu mých knížek.

Za každou vydanou knihou je mnoho práce, která nespočívá jen v psaní. V případě Královských intrik byl průběh tento: poté, co jsem knihu dopsala, si ji 3 měsíce pročítali moji osobní beta-čtenáři a korektorky. Následně ji moje úžasná maminka rozeslala snad do všech vydavatelství v ČR a pak se dalších 9 měsíců nic nedělo. Po 9 měsících mě kontaktovala editorka z KK, že by předběžně měli o vydání knihy zájem. Pár měsíců trvalo, než bylo jasné, zda knihu na základě doporučení editorky schválí redakční rada. Kdyby ne, byla by to pro ni asi konečná. Vlastním nákladem bych ji nevydávala, do Pařížského rekviem bych se asi ani nepouštěla a příběhy si nechala jen jako svůj relax.

Foto Florian Klauer, zdroj: www.unsplash.com
Foto Florian Klauer, zdroj: www.unsplash.com

Knihu schválili a já se pochlubila některým nejbližším, že se tak stalo. To bylo někdy v létě 2013. Od té doby až do konce roku 2014 proběhla řada konverzací typu: „Co tvoje kniha?“ „Zatím nic.“ Vydávání knih zkrátka trvá dlouho. Zvlášť když to je prvotina.

Knížka prošla čtením editorkou a lektorem, zanesením úprav a vysázením a korekturou z mé strany a ze strany korektorky (plus jsem opět nasadila své skvělé osobní korektorky, protože jsem zvláštní kombinací dysgrafika a grammernazi).

Přišly mi 4 návrhy obálek, při výběru té výsledné jsem měla “poradní hlas”.

U Pařížského rekviem bylo vše o poznání rychlejší.

Z výše popsaného plyne jeden postřeh, s nímž se musím svěřit: V době, kdy dopisuji knihu, jí mám už většinou tak trochu plné zuby – už si řeším jiná témata a chci se vrhnout do dalšího příběhu. Když pak kniha o řadu měsíců později vyjde a lidé kolem mě jsou nadšení a mají chuť si o ní povídat, většinou už přemýšlím hlavně nad knihou, kterou aktuálně píšu a nejradši bych si povídala jen o té, kterou právě žiju, jenže ta není aktuální pro nikoho kromě mě. Je tam zkrátka neustálá časová diskrepance. To ale neznamená, že se mě nemáte ptát na knihy, které už vyšly, naopak – kde jinde bych jinak vzala tu cenou zpětnou vazbu?

Co mě láká

Zkusit si co nejvíce žánrů a způsobů psaní, experimentovat, ale ne pro experiment sám, spíš experimentovat s tím, který způsob psaní je pro který příběh nejvhodnější.

Už jsem si zkusila ich-formu konkrétních postav z děje, zjistila její limity (např. lze vyprávět jen to, co vypravěč viděl) a naopak silné stránky (např. větší sepětí čtenáře s postavou, „hry“ s úhlem pohledu). Pařížské rekviem je v er-formě, která je velmi pohodlná pro autora, ale neodpustila jsem si poměrně dost polopřímé řeči a pár průniků do hlav postav. Prostor pro další postupy mám ještě velký a hodlám ho využít.

Wataru Takahashi. Duše moře, 1938
Wataru Takahashi. Duše moře, 1938

Teď se pouštím do čistých detektivek (historických), chci si zkusit příběh ze současnosti/nedávné minulosti a ještě se vrátit k historickému románu, vzdělat se víc ohledně dramatické tvorby a zkusit si na ní vylámat zuby.

Zároveň jsem malým experimentem zjistila, že je pro mě velmi náročné psát žánry, k nimž netíhnu jako čtenář – opravdu by mě lákalo napsat sci-fi, protože je v něm dost prostoru na širší společenské úvahy, ale nepřipadám si dost erudovaná. Jsem taky přesvědčená, že by mi moc nešly horory. Neláká mě čistá červená knihovna. A ani fantasy, přestože jsem pár děl tohoto žánru přečetla a hodnotím je pozitivně (Tolkien, Sapkowski, Martin). Ale pokud jde o psaní, nikdy neříkám nikdy, takže třeba i v tomto směru samu sebe překvapím.

 

Rozhovory s Emmou Riedovou – 2015

Emma Riedová Královské intriky
Svět knihy 2015 (s redaktorkou Královských intrik Ivou Daňkovou)
Svět knihy 2015 (s redaktorkou Královských intrik Ivou Daňkovou)

 

Ukázka z rozhovoru pro Literární kavárnu Knižního klubu:

Radek z Knižního klubu:Královské intriky v lecčems trochu připomínají Hru o trůny. Inspirovala jste se jí při psaní?

Emma: “Hru o trůny znám a líbí se mi, ale když jsem knihu psala, tak jsem ji ještě neznala. (…) Takže vliv tam není. Inspirovala jsem se hlavně Zbraslavskou kronikou a dalšími historickými prameny.”

emmariedova

Radek z Knižního klubu:Ptám se proto, že ve vaší knize je stejně jako v Game of Thrones taky spousta intrik, krve a sexu…

Emma: “O sexu, intrikách a krvavých událostech mě baví psát a myslím, že většinu čtenářů to baví také číst. Snažím se psát to, co bych sama ráda četla.”

Radek z Knižního klubu:Myslíte, že Královské intriky přivedou některé čtenáře k hlubšímu zájmu o českou historii?

Emma: “Doufám! Je ale nutno říct, že ačkoliv jsem vycházela z historických pramenů a vystupuje tam několik skutečných postav, u všeho není úplně jasné, jak se to přesně stalo. V historii jsou prostě bílá místa. A ta jsem doplnila vlastním příběhem. Doufám, že to je dostatečně barvité, aby to čtenáře nadchlo pro období vrcholného středověku.”

Posezení se čtenáři a autorské čtení

Svůj první rozhovor jsem ale poskytla studiu Probuď labuť, v němž proběhlo posezení s mými čtenáři a autorské čtení (krátká ukázka):

Probuď labuť:Pro mě je doba počátku 14. století možná až moc syrová. Co tě poutá zrovna k tomuto období?

Emma: “Šlo o bouřlivou dobu. Rozhodovalo se, kdo bude sedět na českém trůně a kam bude tato země směřovat. Po vymření Přemyslovců nastal chaos, české dějiny se v té době začaly zase jednou propojovat s evropskými. Kromě toho je vrcholný středověk má srdcová záležitost. Vždy jsem ráda četla historické romány Ludmily Vaňkové z této doby. Vedle dalších autorů ji skutečně vnímám svůj vzor.”

Probuď labuť:Vím, že ses od dětství pohybovala v okolí Neveklova. Byl to důvod, proč sis vybrala pro část svého děje právě hrad Kožlí, který se zde nacházel?

Emma: “Ano i ne. Oblast Benešovska mám ráda, je to opravdu krajina mých prázdninových výletů z dětství. Pro svou knihu jsem hledala hrad, který by byl v dostatečné blízkosti Prahy a o kterém by byly nějaké záznamy, ale aby nebyl zase tak známý a opředený legendami jako některé jiné hrady. Kožlí tak bylo ideální!”

 

Emma Riedová
Emma Riedová

Místa, kde se Královské intriky odehrávají II.

Královské intriky audiokniha
Speyer, Špýr
Špýr, dóm – foto Sail over

Špýr

Německý Špýr je dějištěm svatby Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. Toto je monumentální románský dóm Panny Marie a sv. Štěpána z 11. století, který tak mocně zapůsobil na Adama. Jeho dnešní podoba (zejm. výmalba interiéru a západní průčelí) je z části výsledkem pozdějších rekonstrukcí.

Špýr, dóm
Špýr, dóm – foto Tilman2007

 

Špýr, hlavní loď
Špýr, hlavní loď – foto DerHexer, Wikimedia Commons, CC-by-sa 4.0

 

Špýr, dóm - foto AnRo0002
Špýr, dóm – foto AnRo0002

Neapol

Zajímá vás, jak vypadá Spaccanapoli, po níž se potuloval Jakub? Dnes takto!

Spaccanapoli, Neapol
Spaccanapoli, Neapol

 

Jde o 2 km dlouhou tepnu, která má původ už v antickém urbanismu města (město bylo založeno jako řecká osada a později rozšířeno Římany). Ve skutečnosti se dnes jedná o několik na sebe navazujících ulic rozdělujících Neapol na sever a jih. Její název je možné přeložit jako “Rozseknutí Neapole”.

Neapol, pohled na město - foto Miguel Hermoso Cuesta
Neapol, pohled na město, trojúhelný štít a šedá kopule náleží neapolskému dómu, jehož součástí se stala bazilika sv. Restituty zmiňovaná v knize – foto Miguel Hermoso Cuesta

 

Neapol, dóm, interiér - foto Luca Aless
Neapol, dóm, interiér – foto Luca Aless

 

V knize se hned dvě důležitá setkání odehrají v bazilice sv. Restituty. Výše vidíte neapolský dóm Nanebevzetí Panny Marie, jehož součástí dnes bazilika je (spolu s celou řadou kaplí z různých období). Níže samotný prostor bývalé baziliky.

Pohled do části zasvěcené sv. Restitutě
Pohled do části zasvěcené sv. Restitutě, od počátku 14. st. se mnohé změnilo… – foto Baku

 

Jistě jste také zvědaví na sídlo Roberta I. Neapolského, Castel Nuovo:

Castel Nuovo
Castel Nuovo

Stavba Castel Nuovo neboli Nového Hradu započala v roce 1279 poté, co Karel I. z Anjou přesunul královské sídlo Neapolského království z Palerma do Neapole. Karel si přál, aby ve městě vznikl nový reprezentativní hrad blízko moře. Za vlády Roberta I. Neapolského, která započala roku 1309, hrad skutečně vzkvétal: Robert nařídil zlepšit jeho opevnění, postaral se o jeho výzdobu a Neapol se v té době stala centrem umění a vzdělanosti.

Castel Nuovo - foto Stephen Salomons
Castel Nuovo – foto Stephen Salomons

 

V knize je rovněž zmiňován další neapolský hrad, a to Castel dell’Ovo.

V hlavách nám šumělo opojné italské víno. Alessandro Marsi se zdál být v dobrém rozmaru.

„Castel dell’Ovo,“ smál se.

„Divné jméno pro pevnost,“ řekl jsem. „Vajíčko.“

„Ty neznáš pověst o Vergiliově vejci?“ podivil se Marsi.

„Neznám. Pověz mi ji.“

„Ha! Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já, nevzdělanec, budu někoho poučovat o historii.“ Marsi vrávoravě vstal. „Není to nic zvláštního, ale Neapolitánci jsou na svou pevnost Castel dell’Ovo hrdí. Stojí tu už od římských dob. Říká se, že je nedobytná, protože do jejích zdí ukryl Vergilius kouzelné vejce.“

Castel dell'Ovo, Napoli
Castel dell’Ovo – foto Angelo DeSantis from Berkeley, US

 

Castel dell’Ovo vystavěli skutečně staří Římané na ostrově Megaride, který je dnes poloostrovem. Původně zde stála římská vila, která se však v 5. století n.l. změnila na pevnost. Na ní sídlil od roku 476 ve svém exilu poslední římský císař Romulus Augustus. Od roku 492 se zde nacházel klášter.

Castel dell'Ovo
Castel dell’Ovo – foto Jaume Meneses

 

Dnešní podoba hradu ale nemá s antickými časy skoro nic společného – původní stavba byla zničena v 9. století, aby nemohla sloužit jako základna arabským dobyvatelům. Hrad následně obnovili Normané (ve 12. století) a později aragonská dynastie, která mu v 15. století vtiskla dnešní vzhled. Za časů anjouovské dynastie, kdy se Královské intriky odehrávají, byl Castel dell’Ovo spíše zanedbáván, neboť panovníci pečovali především o Castel Nuovo.

Castel_dell'Ovo
Castel dell’Ovo

Avignon

Pohled na Papežský palác - foto MM
Pohled na Papežský palác – foto MM

 

Pohled na Avignon
Pohled na Avignon – foto CaS2000

Pardubice

Pordobitze neboli Podrobitze, kde se odehrává konec románu, měly na počátku 14. století svá nejslavnější období teprve před sebou. Kostelík sv. Bartoloměje, o němž se v knize hovoří, vypadal jinak než ten na fotkách níže – byl románský. Ten však zničili husité. Dnešní kostelík z roku 1507 je pozdně gotický s renesančními a a barokními prvky .

Pardubice, kostel
Pardubice, kostel – foto Zp

 

Pohled do presbytáře - foto L.Vynnyk
Pohled do presbytáře – foto L.Vynnyk

 

Síňové trojlodí, pohled do předsíně - foto L.Vynnyk
Síňové trojlodí, pohled do předsíně – foto L.Vynnyk

 

Kostel sv. Bartoloměje, jižní (gotický) portál - foto L.Vynnyk
Kostel sv. Bartoloměje, jižní (gotický) portál – foto L.Vynnyk

 

Pardubice, kostel sv. Bartoloměje - foto Petr1888
Pardubice, kostel sv. Bartoloměje – foto Petr1888

 

399px-Pardubice_sv_Bartolomej_1908

 

Všechny fotografie bez uvedení autora jsou v licencovány jako public domain, ostatní jako creative commons + share alike.

cc share alike

(zdrojem je Wikimedia Commons, http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page).

 

Kde se odehrává příběh Královských intrik?

Královské intriky audiokniha
atribuováno Francescu Rossellimu (tzv. Tavola Strozzi) - Neapol, 1473
atribuováno Francescu Rossellimu (tzv. Tavola Strozzi) – Neapol, 1473

Čtenáři mají možnost nahlédnout s hrdiny Královských intrik na řadu zajímavých míst středověké Evropy. Od doby, do níž je děj knihy zasazen, se ale tyto lokality změnily k nepoznání. Z některých staveb zbyly jen ruiny jako z hradu Kožlí, jiné byly důkladně přestavěny pozdějšími generacemi jako Špilberk. Někde na nás ale i dnes dýchne atmosféra velmi blízká té z příběhu.

Zbraslavský klášter

Zbraslav, letecký pohled na klášter a zámek
Zbraslav, letecký pohled na klášter a zámek – foto Zdeněk Fiedler

 

Zbraslavský klášter se v knize objevuje nedostavěný a zranitelný. Jeho stavba, započatá ve 13. století, pokračovala po dlouhé odmlce až v roce 1329 a klášter pak zažíval rozkvět za Karla IV. a jeho syna Václava IV. Po vydrancování husity však klášter upadal. Podepsala se na něm následně i třicetiletá válka, takže nové slávy dosáhl až po barokní přestavbě zahájené Santinim, v níž pokračoval František Maxmilian Kaňka.

Více se o něm můžete dočíst zde: http://www.zbraslavhistorie.info/zamek-zamek_zbraslav.php .

Lichnice

hrad Lichnice
Lichnice – foto M.Plesný

 

Během návštěvy zříceniny hradu Lichnice, který vystavěli v druhé polovině 13. století Ronovci a později ho získal roku 1333 Jan Lucemburský, si můžete vyslechnout mimo jiné pověst o krásné panně Miladě.

Od roku 1610, kdy hrad vyhořel, z něj zbývají jen trosky. Ale krásné trosky.

Lichnice hrad
Lichnice – foto xnikr00

 

Více informací i obrázků najdete např. na http://www.hrady.cz/?OID=204 .

 

Bazilika sv. Jiří na Pražském hradě

Bazilika sv. Jiří - foto Prazak
Bazilika sv. Jiří – foto Prazak

 

Bazilika sv. Jiří, interiér - foto Jim Milles
Bazilika sv. Jiří, interiér – foto Jim Milles

 

Původní kostel byl postavený knížetem Vratislavem I. kolem roku 920. Z něj však zbyly jen základy. Roku 973 byl na Pražském hradě založen ženský klášter a kostel sv. Jiří rozšířen a přestavěn. Dnešní románská podoba baziliky pochází z přestavby po ničivém požáru v roce 1142.

Bazilika sv. Jiří, kaple sv. ludmily ze 13. st. - Dezidor
Bazilika sv. Jiří, kaple sv. ludmily ze 13. st. – Dezidor

 

Průčelí baziliky pochází z období raného baroka a je zřejmě dílem Francesca Carattiho. Začátkem 18. století byla Kaňkou ke kostelu přistavěna kaple sv. Jana Nepomuckého. Na konci 19. století se F. Mach pokusil bazilice navrátit její románskou podobu tím, že ji z velké části “očistil” od pozdějších doplňků.

Bazilika sv. Jiří - foto Taty2007
Bazilika sv. Jiří – foto Taty2007

 

V hlavní lodi se nalézají náhrobky některých členů Přemyslovského rodu.

Vratislavova tumba - foto Janmad
Vratislavova tumba – foto Janmad

 

Sv. Anežka jako "druhá zakladatelka" na reliéfu, který se původně nacházel v tympanonu hlavního portálu baziliky, dnes je uložen v kryptě na oltářní menze - foto Packare
Sv. Anežka jako “druhá zakladatelka” na reliéfu, který se původně nacházel v tympanonu hlavního portálu baziliky, dnes je uložen v kryptě na oltářní menze – foto Packare

Bezděz

I k tomuto úctyhodnému gotickému hradu v nádherné krajině poblíž Máchova jezera byl zub času nemilosrdný.

Bezděz hrad
Bezděz – fotoTomas Cermak

 

Bezděz Velká věž, purkrabský palác
Bezděz Velká věž, purkrabský palác – foto Lukáš Kalista

 

Přesto si lze při procházce mezi jeho holými zdmi poměrně snadno představit, jak asi vypadal během Markétina krátkého pobytu v roce 1311.

Bezděz, kaple
Bezděz, kaple – foto Ondřej Kořínek

 

Bezděz, kaple
Bezděz, kaple – foto Lukáš Kalista

 

Bezděz
Bezděz – foto Kozuch

 

Bezděz, interiér velkého sálu (královský palác)
Bezděz, interiér velkého sálu (královský palác) – foto Lukáš Kalista

 

Všechny fotografie bez uvedení autora jsou v licencovány jako public domain, ostatní jako creative commons + share alike.

cc share alike

(zdrojem je Wikimedia Commons, http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page).

 

Co možná nevíte o Královských intrikách

Pár drobností pro zvědavé čtenáře a čtenářky. Těm, kdo nečetli nebo zatím nedočetli, nedoporučuji rozklikávat spoilery.

Codex_Manesse_052r_Walther_von_Klingen_(detail_2)

  • Občas se mě někdo zeptá, kde jsou vlastně ty Pordobitze: Pordobitze/Pordobitz/Pardubitz jsou úplně obyčejné Pardubice. Půtovi Adršpachovi z Dubé patřily do roku 1325.
  • „Královské intriky“ se měly původně jmenovat „Tajit své jméno.“
  • Hodně jsem váhala, zda udělat vypravěčem raději Jana Lucemburského, nebo Vítka; stále mám trochu výčitky svědomí, že je Vítek v příběhu tak upozaděn. To jsem napravila v Suďte spravedlivě.
  • Mými nejoblíbenějšími postavami jsou Radslava, Jakub, Klára z Jestřebí a Romano Orsini 🙂
  • Knížku jsem psala 9 měsíců, něco jako těhotenství…

 

Historické osobnosti z knihy Královské intriky

český král Jan Lucemurský

Historické osobnosti z knihy Královské intriky

 
český král Jan Lucemurský
Jan Lucemburský

V tomto příspěvku najdete skutečných historických postav, které se v mé knize objevují. Převážná většina vyobrazení je velmi schématická (miniatury) nebo zcela smyšlená (např. busty ze svatovítského triforia, které vznikly až po smrti Elišky a Jana), někde (např. u Jindřicha Lucemburského) se ale určité rysy opakují, Robert Neapolský byl nejspíš jako jediný ztvárněn se skutečně portrétní ambicí.

 

Jindřich VII. Lucemburský

 

Jindřich VII. Lucemburský
Jindřich VII. Lucemburský

 

Jindřich VII. Lucemburský
korunovace Jindřicha VII. Lucemburského římským králem s manželkou Markétou

 

 

Smrt Jindřicha VII. Lucemburského
Smrt Jindřicha VII. Lucemburského

 

Petr z Aspeltu

 

Petr z Aspeltu
Petr z Aspeltu

 

Náhrobek Petra z Aspeltu se třemi králi, které korunoval (Jan Lucemburský, Jindřich VII. Lucemburský, Ludvík IV. Bavor)
Náhrobek Petra z Aspeltu se třemi králi, které korunoval (Jan Lucemburský, Jindřich VII. Lucemburský, Ludvík IV. Bavor)

 

Eliška Přemyslovna

 

Eliška Přemyslovna
Eliška Přemyslovna

 

Svatba Jana Lucemburského a Eliška Přemyslovny
Svatba Jana Lucemburského a Eliška Přemyslovny

 

Jan Lucemburský

 

Jan Lucemburský soudí
Jan Lucemburský soudí

 

Busty Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského z katedrály svatého Víta
Busty Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského z katedrály svatého Víta

 

Robert I. Neapolský

 

Robert I. Neapolský na obraze Simone Martiniho (korunuje ho jeho starší bratr sv. Ludvík z Toulouse)
Robert I. Neapolský na obraze Simone Martiniho (korunuje ho jeho starší bratr sv. Ludvík z Toulouse)

 

Sancha Malorská

 

Královna Sancha
Královna Sancha

 

Zdroje fotografií:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:PetrAspelt_3kralici.jpg – autor: Acoma

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Busta_Jan_Lucembursk%C3%BD.jpg;http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Busta_Eli%C5%A1ka_P%C5%99emyslovna.jpg – autor: Packare

 

 

Kožlí – ruina ukrytá v lesích

Hrad Kožlí - Benešovsko
Hrad Kožlí (vlastní ilustrace)

Pozoruhodný, a přitom málo známý hrad Kožlí je bezesporu nejdůležitějším dějištěm příběhu Královských intrik. Dnes už z něj bohužel mnoho nezbývá, ale z dochovaných zbytků se zdá, že ve své době mohl být skutečně pokrokovým hradem nabízejícím svým obyvatelům pohodlí i promyšlenou obranu. Hrad stával na ostrohu nad soutokem Janovického a Tisemského potoka v lesích na Benešovsku. Rekonstrukci podoby hradu si můžete prohlédnout zde.

Zřícenina Kožlí - Benešovsko
Gortyna: současná fotografie Kožlí (zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ko%C5%BEl%C3%AD_006.jpg)

Poprvé je hrad zmiňován roku 1318 v souvislosti se svým majitelem Ctiborem z Kožlí, který – jak píše August Sedláček v knize Hrady, zámky a tvrze Království českého – „se připomíná léta 1318 mezi těmi, kteří strojili nepokoje v zemi.“

Životně důležitá byla pro Kožlí ves Tisem, a to jednak z hospodářského, jednak z obranného hlediska, jak to v knize popisuje Ctibor z Kožlí panu Peškovi:

„V Tismi a u několika dalších chalup okolo mám celkem devět rybníků. U každého rybníka jsem usadil chalupníka, který ho hlídá. Kdokoliv by chtěl k hradu přijet s vojskem, musí tyto osady minout,“ vypočítával jsem mu. „Jakmile chalupník něco podobného zmerčí, vypustí rybník a ten se přes potok vlije do mých hradebních příkopů a zaplní je.“

Nutno dodat, že za svou zodpovědnou úlohu byli Tisemští osvobozeni až do 15. století od robotních povinností. Proč do 15. století? Protože někdy v druhé polovině 15. století Kožlí zaniká, prameny ale mlčí o tom jak – historikové uvažují, jednak o jeho dobytí neznámo kým, jednak o postupném chátrání vlivem špatného podloží. Hrad pak už nebyl nikdy obnoven. Do té doby se na něm vystřídali Kunrát z Kožlí, Petr z Pětichvost, Beneš Libún z Dubé, který se účastnil bitvy u Lipan (1434) na panské straně, a jeho synové byli Jan Libún z Dubé a Beneš Libún z Dubé.

J. Rychter: Kožlí na konci 19. století
J. Rychter: Kožlí na konci 19. století

Kožlí bylo možná jedním z prvních hradů v Českém království, který se pyšnil tehdy moderní dvoupalácovou dispozicí. Ta se stala během následujících desetiletí velmi módní. Podobně byly zřejmě vystavěny i třeba hrady Helfenburk, Ronov nebo Dívčí Kámen.

Další informace a obrazový materiál na:

http://www.hrady.cz/?OID=464

http://www.castles.cz/hrad-kozli/

http://www.hrady-zriceniny.cz/f_kozli.htm

Ilustrace je zveřejněna pod licencí creative commons. cc share alike