Jaký byl vztah středověkých lidí k humoru? Lze to vůbec dnes zjistit? Jak vypadají středověké „vtípky,“ které se nám dochovaly? A jsme vůbec schopni je pochopit?Katedrála v Remeši – socha anděla ze západního portálu (součást Zvěstování Panně Marii), 2. pol. 13. st.
Tento článek asi stěží odpoví na všechny otázky, přesto se pokusím téma humoru v evropské středověké kultuře alespoň trochu zmapovat.
Humor a smích byl ve středověku vnímán podstatně komplikovaněji než dnes. Od raného středověku se snažili církevní otcové (svatí Řehoř Veliký, Kléméns Alexandrijský, Ambrož) i pozdější učenci (např. Gautier de Chatillon, Tomáš Akvinský) promyslet, zda je veselí dobré, nebo hříšné, případně jaký smích je vhodný pro křesťana a jaký ne. Hlavní argumentační zdroj – Písmo svaté – jim hledání odpovědi neulehčoval, protože nabízel argumenty pro smích i proti němu. Ve Starém zákoně nalezneme jak kritiku bezuzdného veselí, tak chválu poklidné radosti, v Novém zákoně se praví, že pozemské slzy budou na nebesích proměněny ve smích. Velmi silným argumentem proti smíchu pro středověké filosofy bylo, že nikde v Novém zákoně nenalézáme zmínku o tom, že by se Ježíš smál.
Problematičnost smíchu ve středověku je vidět mimo jiné v tom, že se smíchem zkroucené tváře brzy stávají hlavním rozpoznávacích znakem ďáblů a bláznů. Záporné postavy v různých představeních (např. židé ve velikonočních hrách) se také často zle vysmívají kladným hrdinům.
Katedrála v Autunu – západní portál, Poslední soud – ďáblové se vysmívají dušičce, kterou unáší obří ruka (1. pol. 12. st.)Hieronymus Bosch: Kristus nesoucí kříž, detail smějících se židů, 1515
Zároveň vždy vedle přísných kritiků veselí působili i učení obhájci humoru, zejména toho umírněného, mezi nimi např. mnich Notker Labeo (†1022), který smích nejen obhajoval jako schopnost odlišující člověka od zvířat, ale sám ve svých spisech rád prokládal vážná témata humorem. Umírněné žertování mimo náboženský kontext obhajoval i Tomáš Akvinský (1225 – 1274) ve svém díle Summa Theologiae. Totéž se dočteme i v knize rad vládcům De Regimine Principum od Egidia Římského, která patřila k velmi populárním dílům mezi vyššími vrstvami po celé Evropě. Renesance a humanismus přinášejí antikou inspirované nenáboženské argumenty na obhajobu humoru, a to zdravotní: středověcí lékaři si dobře všímali toho, že šťastní a veselí lidé se těšívají lepšímu zdraví než lidé melancholičtí.
Tzv. Tanečníci na chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, konec 15. st., všichni mají deformovaná těla a rozšklebené výrazy, prostřední navíc odhalené přirození
Postoje církevních autorit ke smíchu můžeme sledovat v různorodých spisech zabývajících se normami chování: nejranější díla byla určena řeholníkům. Těm někteří autoři dokonce smích nedoporučovali vůbec (sv. Ambrož, sv. Jan Zlatoústý, sv. Nicetius z Trieru, Pierre le Chantre). Později jsou sepisovány i knihy o vhodném chování pro šlechtu (Egidius Římský, biskup Hildebert), kde je také nutné otázku veselí vyřešit. V zásadě převládal názor, že mírné veselí, které nepramení z obscénních a bezbožných vtipů, je prospěšné a vhodné. Jako nevhodný se učencům jevil jak u řeholníků, tak u vznešených pánů a dam hlasitý smích (jako kritérium je často stanovováno odhalování zubů) a oddávání se zábavám přespříliš.
„Nechť je tvé žertování bez odhalení zubů, tvé vtipy bez nízkosti a tvůj smích ať není burácivý.“ – biskup Martin z Bragy, Formula vitae honestae, 6. století (toto pravidlo je pak opakováno v podstatě beze změn až do pozdního středověku v dalších knihách věnovaných etiketě).
Luttrellský žaltář, 1320 – 1340
Tolik teorie. Ta ovšem, jak známo, většinou dost pokulhává za praxí. Takže abychom to uvedli na pravou míru: i u těch nejvážnějších textů, jako jsou legendy o svatých či kázání, nalézáme sem tam záměrné humorné prvky – překvapivé až nepříjemné zázraky (tzv. joca sanctorum – vtipy svatých) a zesměšněné záporné postavy. Někteří svatí byli humorností svých zázraků dokonce proslulí – sv. Odo, opat v Cluny, prý svými žertovnými zázraky rozpoutával mezi mnichy takové záchvaty smíchu, že nebyli schopní mluvit. Vtipy oživující kázání byly vřele doporučovány a najdeme je i ve sbírkách příkladů (exemplech), podle nichž kněží svá kázání psali. Je až s podivem, jak málo byly svaté záležitosti skutečně svaté během uvolněné atmosféry různých lidových svátků, zejména pak masopustu: tehdy bylo možné v různých koutech Evropy vidět parodické mše i se směšnými kázáními, humorné scénky zapojené do liturgických her a slyšet satirické písně na kleriky.
Navzdory všem doporučením nebyl mnichům a jeptiškám humor nijak cizí – jejich vlastní manuskripty jsou toho nejlepším důkazem (iluminace jsou plné sexuálních narážek a fekálního humoru, zvířat napodobujících církevní i světské autority, a ani texty nejsou vždy zcela vážné). Z českého prostředí mám obvlášť ráda kolofon De civitate Dei (40. léta 12. století) v podobě autoportrétu knižních iluminátorů Hildeberta a jeho pomocníka Everwina, které při práci souží myš, jež okusuje Hildebertův chléb a Hildebert se na ni právě chystá hodit pemzu.
Hildebert a Everwin, De civitate Dei, 1140
V knize na pulpitu je napsáno: “Pessime mus, saepius me provocas ad iram. Ut te Deus perdat.” (Nejbídnější myši, stále mne provokuješ až k hněvu. Ať tě Bůh zatratí!)
Poněkud obhroublejší glosy nám zanechal neznámý autor (prý ne samotné svatojiřské jeptišky, jejichž rukpis byl jiný) v Antifonáři svatojiřském (samotný antifonář je ze 70. – 90. let 13. století, glosy z přelomu 13. a 14. století): “Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se vále. Tet anjelík jmieše lokti ptilík”, “Lector Vitus nekrásný kurvy syn” a “Berhel, socius Viti, černý jako zmek” (“zmek” = čert).
Gorlestonský žaltář, 1. čtvrtina 14. st
Vše přisprostlé, parodické a lehkovážné samozřejmě bavilo i ostatní společenské vrstvy. Dnes můžeme stopy humoru nejhrubšího zrna číst z některých soch či z dochovaných košilatých masopustní a jiných her, ze sepsaných komických příběhů či z dochovaných kupletů. Elegantnější a sofistikovanější humor nám zanechala dvorská kultura, i když ani tam nemá smysl dělat si iluze, že nakonec bylo pointou něco výrazně vznešenějšího než oklamaný paroháč nebo zesměšněný klerik.
Máloco je tak kulturně podmíněné jako humor. Vtipy zkrátka nestárnou dobře. Řada humorných prvků, které středověcí čtenáři a diváci oceňovali, je pro nás dnes těžko srozumitelná a někdy je ani nepoznáme, zvlášť když jsou obsaženy v jinak vážném textu pro jeho oživení (zdá se, že středověcí autoři rádi směšovali vážná a odlehčená témata). Příklad byzantského vtipu z raného středověku:
Muž jde po ulici, když tu ho náhle dohoní jeho soused a říká: „Hej! Tvůj dům je v plamenech!“ „Neboj,“ odpoví muž, „mám od něj klíč.“ Jestli nám dnes anekdota přijde vtipná, je to nejspíš absurditou poslední repliky, v Byzanci však byla mužova odpověď vtipná proto, že se jednalo o odseknutí ve smyslu „Starej se o sebe!“
Luttrellský žaltář
Některé věci ovšem zůstávají stále stejné – vtipy o podváděným manželech, provokacích, odplatách a přelstění boháčů vykutáleným chudákem. Velmi oblíbený fekální a obscénní humor je srozumitelný i dnes, stejně jako napodobování – zvířata či šašci imitující ctihodné pány a dámy. Jako směšné se jevilo i převracení společenských rolí (např. ženy bojovnice, ženy ovládající svého muže). Tehdy častý výsměch fyzickým deformacím nám dnes přijde spíš nevkusný.
Luttrellský žaltář, ženy bránící své město květinamiAquamanile ve tvaru of Aristotela a Phylis, pozdní 14. st.
Asi nejstarší čistě zábavnou formou textů, která se nám dochovala už od raného středověku, jsou hádanky. Zřejmě jich kolovalo v ústním podání velké množství, my se dnes těšíme ale hlavně z těch zapsaných, jejichž pravzorem je pozdně antický spis sepsaný Symposiem obsahující na sto veršovaných hádanek. Velká část středověkých hádanek jsou spíše hlavolamy a slovní hříčky, některé ale fungují jako překvapivé vtipy:
„Říká se, že tato jistá věc někdy roste, nabývá na objemu, vstává a zvedá látku, která ji zakrývá. Hrdá novomanželka sevřela ten zázrak bez kostí, královská dcera skryla tuto zduřelou věc pod šaty.“
bochník
„Divná věc visí u mužova stehna, schována pod oděvem. Ve své hlavě má dírku. Je neohebná a pevná a její pevnost sklízí odměnu. Někdy muž povytáhne svůj oděv nad kolena, aby vstrčil tu visící věc do staré dírky vhodné hloubky, do níž ji už strkal mnohokrát před tím.“
klíč
(zdrojem obou je rozsáhlá sbírka hádanek v latinsky psané Exeterské knize z Anglie 10. století)
Luttrellský žaltář
Možná ne nutně nejvtipnější, ale rozhodně nejlaskavější a nejdojemnější sbírku hádanek sepsal na konci 9. století pro svého žáka Pipina (syna Karla Velikého) mnich a učitel Alcuin, když byli od sebe po nějaký čas vzdáleni. Alcuin patřil k těm vzácným osobnostem středověku, které měly skutečné pochopení pro neposedné školáky a jako učitel a mistr Karlovy dvorské školy vymýšlel, jak učit své svěřence latinu a jiné hrůzy trochu zábavnou formou – např. gramatiku prezentovanou jako dialog dvou školáků nebo matematické úlohy ve formě hádanek. Znáte tu o muži, který musí převézt přes řeku zelí, kozu a vlka na loďce, kam se vejdou vždy jen dvě komodity? Tak ta je zřejmě jeho dílem!
Alcuin (uprostřed)
Alcuinovo hádankové dílko pro tehdy asi patnáctiletého Pipina (Disputatio regalis et nobilissimi iuvenis Pippini cum Albino scholastico) se vymyká všem podobným, protože kombinuje vážně míněný typ dialogu o světě (např. Co je to dopis? Němý posel.), dialog o paradoxech božího stvoření (Kdo zemřel, ačkoliv se nikdy nenarodil? Adam.) a hravé hádanky, vylepšené tím, že Pipin místo toho, aby na ně odpověděl, odpověď Alcuinovi (a čtenáři) jen naznačí. Pár ukázek:
A: „Viděl jsem mrtvého sedět na živém a v chechotu toho mrtvého, živý zahynul.“ P: „Toho znají naši kuchaři.“
A: „Viděl jsem letící ženu s železným zobanem a dřevěným tělem a s ocasem z peří, jak nese smrt.“ P: „Toť žena milovaná vojáky.“
Celý dopis pak končí odkazem na pozdně antické dílo podobného druhu věnované císaři Hadrianovi a zároveň vřelým pozdravem ze vzdálené Anglie:
A: „Co je němý posel?“ P: „To, co držím ve své ruce.“ A: „Co držíš ve své ruce?“ P: „Tvůj dopis, mistře.“ A: „Šťastné čtení, synu!”
Podobný vytříbený styl laskavého humoru je ve středověku výjimečný. I nobilita se nejčastěji bavila věcmi, které nám dnes mohou připadat vulgární či morbidní. Výstižně to ukazují místa z rytířských eposů, která měla posluchače/čtenáře pobavit: ironický výsměch před souboji či tupení poraženého protivníka. Rytíři chystající se k boji zesměšňují často svého soka tím, že ho přirovnávají ke klerikům. Zdá se, že už samotná představa, že bojovník je v něčem podobný mnichovi či knězi byla pro urozené posluchače k popukání. Ještě šťavnatější jsou pak metaforické posměšky na adresu zraněných, zohyzděných či zabitých protivníků: protivník s useknutým skalpem je přirovnáván k beranu s uříznutými rohy nebo ke kardinálu (krvavý skalp = rudý klobouk), hlava soupeře s vypíchnutým okem k hradu, který ztratil jednu ze svých hlídek a možná přijde i o tu druhou, mrtvola pak například k lenochovi, který zaspal.
Jak se společenské mravy zjemňovaly, stávalo se ve vrcholném a pozdním středověku mezi šlechtou oblíbeným terčem vtipů také nedostatečně vybrané chování (např. v díle Wolframa von Eschenbach nebo Neidharta, oba 13. století). Úspěch slavily také různé dvojsmysly – např. píseň vyzývající dámu k tanci takovými slovy, že není jasné, zda není dáma vyzývána k mnohem intimnější aktivitě.
Luttrellský žaltář – šlechta jako zvířata
Zcela přízemní vtípky byly součástí liturgických her – směsice vážných biblických výjevů a odlehčených frašek. U nás máme Mastičkáře (počátek 14. století) – humorný úvod k velikonoční Hře tří Marií, nejstarší české liturgické hře, která pojednává o matce Ježíše, Marii Magdaleně a Lazarově sestře, jak jdou k hrobu Kristovu. Mastičkář je v zásadě přisprostlá satirická fraška o šarlatánech prodávajících své „zázračné“ masti na pražských tržištích. V jiných zemích se zase dochovaly vánoční scény o zvěstování Panně Marii zobrazující sv. Josefa, jak si zoufá, že je paroháč, a snaží se z Panny Marie dostat jméno otce jejího dítěte. Je to právě Josefovo ponížení, stáří a impotence, z čeho si tyto hry tropí žerty. Chudáci podvádění manželé byli asi nejčastějším předmětem anekdot – spolu s napálenými boháči a hloupými svedenými ženskými. Několik anekdot z italské sbírky Poggia Braccioliniho (1380-1459) Facetiae je tady:
Otec mého přítele měl aférku s ženou jednoho koktavého hlupáka. Jedné noci, když manžel neměl být doma, zaklepal na její dveře a žádal ji, aby mu otevřela, přičemž napodobil hlas a koktání jejího manžela. Manžel, který byl v tu chvíli doma, zavolal na svou ženu: „Giovanno, otevři dveře, Giovanno, pusť ho dovnitř, vždyť to vypadá, že jsem to já.”
Francesco Quartnense, florentský kupec, pobýval v Janově se svou ženou a rodinou. Jeho děti byly velmi vyhublé, zatímco děti Janovanů byly většinou zdravé a silné. Jednoho dne se ho kdosi tázal, proč jsou jeho děti tak slabé konstituce v porovnání s těmi janovskými, a on odvětil: „To se stane velmi snadno. Já na dělání svých dětí pracuji sám, zatímco vy Janované k tomu máte spoustu asistentů.“ Je pravda, že většina Janovanů krátce po svatbě vyplouvá na moře a nechává své ženy po celé roky v péči ostatních mužů.
Masopust
Ne příliš důvtipný mnich ohnivě kázal v Tivoli a bouřil proti hříchu cizoložství, který vykresloval v těch nejčernějších barvách. „Je to tak strašlivý hřích,“ prohlašoval, „že bych raději smilnil s deseti pannami než s jedinou vdanou ženou!“ Velká část posluchačů naprosto sdílela jeho preference.
Velmi tlustý opat Septimo potkal jednoho večera cestou do Florencie venkovana a ptá se ho: „Myslíš, že ještě projdu branou?“ Přirozeně měl na mysli, zda stihne k branám města dorazit před tím, než se na noc zavřou. Avšak venkovan, když viděl opatovu mohutnou postavu, odpověděl: „Určitě! Vždyť jí projde i celý valník slámy, proč bys jí neprošel ty?“
Jeden můj známý, Florenťan, musel pod tlakem okolností v Římě narychlo pořídit koně. Smlouval o cenu s handlířem, který po něm chtěl přemrštěnou cenu 25 dukátů. Můj známý mu nabídl, že mu zaplatí 15 v hotovosti hned a zbytek mu bude dlužit, s čímž handlíř souhlasil. Následujícího dne žádal handlíř po kupci, aby zaplatil svůj dluh, ale kupec odmítl se slovy: „Musíme dodržet svou dohodu: bylo umluveno, že ti budu dlužit. Kdybych ti zaplatil, porušil bych přece svůj závazek.“
V podobném duchu se nesou soubory komických příběhů. Nejdříve se s nimi setkáváme ve Francii (už od 12. století), kde se nazývají fablieux. Později se podobné spisky šíří i Svatou říší římskou, kde se komické příběhy Schwankmären paradoxně vyvinou od konce 12. století z naučných moralit. Z italské produkce je známý Boccacciův Dekameron, z Anglie a Walesu Dame Sirith a Chaucerovy Canterburské povídky. Všechny zmíněné texty mají společné to, že jsou v nich hlavním zdrojem pobavení milostné eskapády. Jak byl podobný žánr populární, je vidět na tom, že se po vynálezu knihtisku knihy obsahující humorné příběhy velmi často vydávaly a skvěle prodávaly – někdy šlo o čistě humornou literaturu, někdy o směs vtipných a vážných příběhů.
Dřevoryt z Canterburských povídek, 1484
Ve světě, kde zcela klíčovou roli hrála osobní a rodinná čest, byl výsměch mimo jiné způsobem, jak lidi přimět k žádoucímu chování, takže zesměšnění bylo obvyklou součástí trestů. Potrestání zločinců či výtržníků bylo proto oblíbenou lidovou podívanou. Na druhou stranu v zájmu zachování určité úrovně veřejné morálky, zakazovala zejména některá německá města některé rozpustilé chování na veřejnosti: určité sprosté písně, příliš divoké vtípky během masopustu apod.
Zdá se, že humor často sloužil k uvolňování napětí mezi vládnoucími a ovládanými. Tropit si žerty ze silnějšího bylo koneckonců to jediné, co slabším zbývalo. V tomto ohledu nesmíme zapomínat na roli oficiálních dvorních šašků, kteří si mohli dovolit vmést mocným do tváře i kritiku, byla-li zabalena do žertu.
Vtipem o dvorním šaškovi se s vámi také rozloučím. Bohužel není historický, ale moderní (a navíc trochu lingvistický):
Jeden král sděluje druhému: „Můj šašek polyká meče!“ Druhý udiveně kroutí hlavou a odpoví: „Můj polyká mlaskaje.“
Je libo růži nebo fialku? Labužníci středověku i novověku si libovali v ozdobných pokrmech a květiny byly jedním ze způsobů, jak jídlo zkrášlit, provonět, obarvit a někdy i skutečně dochutit. Pojďte si přečíst, co nabízela středověká kuchyně a recepty raného novověku.
Bordura z Hodinek Johanny I. Kastilské, růže a karafiát, cca 1500
Recepty na jídla z květin nacházíme v Čechách v kuchařských předpisech od 15. století. Je pravděpodobné, že i prostý lid si občas přihodil do jídla sedmikrásku, fialku nebo chrpu, tedy květiny, kterými leckdo doplňuje saláty i dnes. Recepty, které se nám zachovaly, však pocházejí především z prostředí bohatých vrstev. Hemží se to v nich drahým medem, exotickým kořením a od 17. století i cukrem, tedy ingrediencemi, které prostý lid hodoval vzácně, nebo vůbec.
V kuchyni se nezřídka používaly květy bezové, a to zejména na kaše, např. ze smetany, mléka, vajec a chleba, doslazené medem či později cukrem. Zatímco jídla z bezových květů dobarvovali novověcí kuchaři šafránem, fialky sloužily samy jako vítané barvivo pro vytvoření fialově zbarvených pokrmů – fialové kaše s mandlovým mlékem či huspeniny „čtyř barev“ z kapra. Z fialek se také vařily sirupy, zavařeniny a „syrečky“. Neobvyklou vůni a vzhled poskytovaly jídlu též karafiáty, chrpy, levandule, květ majoránky, čekanky či sedmikrásky.
Pietro Andrea Mattioli: Herbář neboli Bylinář, Růže, 1562
Z okvětních plátků růží se připravovala kaše z mouky, vína, medu a másla dochucená skořicí a zázvorem. Trvalá byla obliba růžové vody, připravované máčením korunních plátků růží ve vodě. Pro svou vůni a chuť se růžová voda přidávala do řady jídel. Z růží rudých, bílých i žlutých se vyrábělo cukroví, sirupy a zavařeniny neboli „letkvaře.“ Jako pochutina i léčivo sloužil „růžový med,“ údajně posilující zažívání a usnadňující odkašlávání.
Šlechtična Alžběta Lidmila z Lisova ve své kuchařce z r. 1661 doporučovala směs různých květin (růže, černobýl, rmen a další) na přípravu polévky pro menstruující ženy, aby získaly zpět sílu, o niž je připravila ztráta krve. Spíš než kvítí byla však asi klíčovou přísadou tohoto receptu půlka slepice, s níž bylo třeba květiny svařit.
Polyxena z Lobkovic, roz. z Pernštejna 1566–1642
Jiný recept, vydaný v kuchařské knize Polyxeny z Lobkovic, rozené z Pernštejna, se nazývá rovnou příznačně „všelijakejch květin lístky“ a spočívá v podstatě v zavaření pestrobarevných kvítků růže, fialek, bezu, sedmikrásek a dalších květů s vejci a cukrem tak, že barevné květy ztužené cukrovou pastou mohly nejen chutnat, ale i zdobit stůl podobně jako drahý porcelán či zlaté příbory.
Tajemné album perských miniatur hraje v Pařížském rekviem velmi důležitou roli, proto jsem se rozhodla vám přiblížit toto prastaré umění v samostatném článku (bez spoilerů 😉 ).
Perské miniatury jsou malované jemnými štětci na papíře, vynálezu, který se dostal do Persie z Číny už v 8. století n.l. Tyto miniatury zahrnují jak iluminace knih, tak samostatné listy řazené do alb. Umění miniatur se ve středověké Persii vyvíjelo nejvýrazněji od 13. do 16. století, přičemž za vrcholnou je považována tvorba 15. a 16. století. S miniaturisty pěstující tuto tradici se však můžeme setkat i dnes.
Perské miniatury se vyznačují snahou o realističnost, jasnými barvami, někdy doplněnými zlatem a stříbrem, velkým množstvím detailů skládaných do složitých scén a zvláštním druhem perspektivy tvořené řazením jednotlivých plánů za sebou jako divadelní kulisy.
Palácová scéna, cca. 1540
Palácová scéna, detail
Palácová scéna, detail
Značný pozitivní vliv na vznik a rozvoj malby miniatur měla zpočátku čínská kultura, částečně zprostředkovaná obchodním stykem, částečně mongolskými dobyvateli. Z čínského prostředí čerpali raní miniaturisté styl i náměty.
Bahram Gur zabíjí draka, Kniha králů, 1371, čínská inspirace
Významná byla pro rozkvět tohoto umění také obliba poezie, kterou miniatury nejčastěji ilustrovaly. Jedna z nejdůležitějších knih, kterou tyto iluminace často doplňovaly a která je tedy s náměty miniatur úzce spojená, je Kniha králů (Shahnameh) sepsaná perským básníkem Firdausím (Ferdowsim) na přelomu 10. a 11. století. Ta obsahuje směs historických a legendárních hrdinských příběhů o perských králích od stvoření světa do počátku arabské nadvlády v 7. století. Asi si dovedete představit, že takové dílo poskytovalo miniaturistům nesčetně podnětů – války, romance, dobrodružství.
Kamaleddin Behzad: Bitva vojevůdce Tamerlána (Timura), 1515, detail
Khusraw objevuje koupající se Širín, 1548
Perská středověká literatura je nesmírně bohatá, takže by bylo možné zmínit řadu dalších děl (převážně poezie), která inspirovala miniaturisty, já se však omezím na díla básníka Sa’dího (Saadiho) Bústán a Gulistán. Zejména Gulistán (Růžový sad), sepsaný v roce 1258, si získal u čtenářů obrovskou popularitu. Je označován za nejvlivnější dílo perské literatury a šlo o první perskou knihu přeloženou do evropského jazyka (francouzštiny v 17. století). Gulistán je sbírkou básní a krátkých příběhů na nejrůznější témata týkající lidského osudu, je plný psychologických postřehů, humoru, nadhledu a životní moudrosti.
Hlavními centry tvorby perských miniatur byla následující města: Bagdád, Šíráz (Shiraz), Tabríz, Herát a Isfahán (Ispahan). Malířská tradice v nich žila většinou dlouho, nicméně každé z těchto si zažilo svůj vrchol. Mapu můžete pro lepší viditelnost rozkliknout.
Persie do r. 1722
Dnešní Írán
Bagdádská škola miniatur, ustavená po rozšíření islámu v oblasti, nebyla příliš výrazná, neboť její styl byl spíše strnulý, primitivní a barevně minimalistický. Později ve 13. s 14. století vznikají dílny v Šírázu, kde je mimo jiné iluminována jedna z mnoha Knih králů, a Tabrízu, kde se díky jeho západní poloze mísily perské vlivy s arménskými a byzantskými. Níže můžete vidět iluminaci Mohamed na Buráku (nebeském oři) během Noční cesty z knihy Historie světa, vytvořenou v roce 1307 v Tabrízu, která prozrazuje jak byzantské (zejm. draperie, strnulost), tak čínské vlivy (zejm. obláčky).
Iluminace Mohamenda na Buráku – nebeském koni, Tabríz, 1307
Lineární (spíše kresba než objem), jemné, detailní a trochu strnulé miniatury se postupně stávají stále živějšími, barevnějšími a složitějšími.
Skutečně vrcholné umění ale přišlo z jiného směru než z tradičních dílen Širázu a Tabrízu, a to z východoperského města Herát (dnes Afghánistán), jehož výtvarná dílna profitovala z toho, že se po jejím založení v první polovině 15. století do ní přesunuli nejlepší malíři z ostatních měst (včetně Širázu a Tabrízu). Zdá se, že právě pestrost různých škol v perských městech a pohyb malířů umožnily mísení stylů a výměnu inspirací, a tím i vznik překrásných a nápaditých miniatur 15. a 16. století, jejichž kresba je velmi vyspělá a které často obsahují i symbolické významy.
Sultán Mohamed: Kůň spícího Rustama odráží útok tygra, 1515-1520
Sultán Mohamed: Kůň spícího Rustama odráží útok tygra, detail
Žena s květinami, detail, cca. 1575
Nejslavnějším miniaturistou této vrcholné éry (a asi nejslavnějším vůbec) byl Kamaleddin Behzad (cca. 1450 – cca. 1535), kterého zmiňuje i Orhan Pamuk v knize Jmenuji se Červená. Nás ale zajímá jiný umělec, a to Aqa Mirak (činný 1520 – 1576), o němž hovoří profesor Sérier jako o možném autorovi miniatur, jež zamotají hlavu Adrienovi v Pařížském rekviem. Kvality tohoto miniaturisty můžete posoudit jednak na úvodním obrázku k článku, jednak na miniaturách níže.
Aka Mirak: Kniha králů, cca 1525 – 35
Aka Mirak: Kniha králů, cca 1525 – 35, detail
Aqa Mirak: Spor dvou bratrů, 1539 – 43
Snaha zahrnout do obrazu co nejvíce z interiéru, zahrad i volné krajiny, jak to vidíme výše, je pro perské miniatury typická.
Aqa Mirak: iluminace z Knihy králů, cca. 1532
Od druhé poloviny 16. století narůstá na významu dílna v Isfahánu, jejíž styl je jemnější, už zcela oproštěný od čínských vlivů a směřující k jakémusi poetickému realismu.
Ptačí sněm, iluminace z Isfahánu, 1600
Ptačí sněm, detail
Ptačí sněm, detail
Ptačí sněm, detail
Od 17. století umění miniatur poněkud stagnovalo. Nejpopulárnější byly portréty a romantické scény. Postupně se v tomto oboru stále víc projevovaly i evropské vlivy – zejména stínování, perspektiva a iluze objemu. Uměním Persie bylo dál výrazně ovlivňováno turecké a mughalské umění.
Evropské výtvarné umění začalo vlivy perských miniatur – zejména jejich živou barevnost, ornamentalitu a plošnost – vstřebávat spolu s dalšími “exotickými” vlivy až na počátku 20. století, už před tím však zaujaly miniatury například francouzského malíře Gustava Moreaua, který perské a mughalské miniatury podrobně studoval ve sbírkách Louvru a inspiroval se jimi ve svých dílech.
Tunika, které jsme věnovali tolik prostoru v předchozím článku, je i nadále základním oděvem. Od 12. století se postupně stává oděv přiléhavějším (u mužů i u žen) a svůdnějším, začíná se objevovat šněrování, do módy přicházejí i u mužů dlouhé vlasy, delší tuniky a širší rukávy, současně ale přetrvávají i jednodušší formy mužského oděvu. Oblíbeným šatem vyšších vrstev je bliaut (někdy též bliaud, bliaund) – dlouhá splývavá tunika s dlouhými rukávy z jemné látky (hedvábí), přepásaná v pase či pod pasem tak, aby vzniklo splývavé řasení (někdy umocněné sámky).
Manuscript Morálií knihy Job, 12.st., Dijon: vyobrazení sv. Jiřího jako noblesního rytíře s delšími vlasy a v bliautu s širokými rukávy přes tuniku s úzkými, všimněte si odvážného rozparku a pásku, který bliaut zpravidla doplňoval; sochy jsou z katedrály v Chartres, 1160: krásně řasené bliauty a typické pásky
13. století přináší v odívání opět určitý příklon k jednoduchosti a pohodlí oproti století předchozímu. Do módy přichází surcot – svrchní oděv bez rukávů s širším průramkem, nošený přes tuniku, která měla úzké rukávy, u mužů nezřídka s kápí a s rozparky v sukni, praktickými při jízdě na koni (a občas kritizovanými pro svou necudnost). Surcot je u mužů volnější než u žen.
Reinmar von Brennberg: Codex Manesse, 1. čtvrtina 14.st.: cotte a podšívaný surcot, ozdobný opasek, násilníci mají krátké tuniky a jednoduché přilby
Otto I. v Míšni, pol. 13.st.: cotte a surcot bez rukávů, plášť podšitý hermelínem
Pohřební oděv Rudolfa I. Habsurského, poč. 14.st.
Rukávy či prostřih výstřihu tuniky bývá někdy zdoben dlouhou řadou ozdobných knoflíků. Do módy přichází v některých částech Evropy hladce oholená tvář a kadeření vlasů, tolik oblíbené i později ve 14. století.
Codex Manesse, 1. čtvrtina 14.st.: šermíři a jejich kadeřené vlasy, věnec a zdobný klobouk přes čapku
Vrcholný středověk doplňuje druhy plášťů zmiňované v prvním díle článku o karnáč, široký plášť, který se přetahoval přes hlavu a často se objevuje ve tvaru peleríny, někdy s rukávy, a o hérigaut s kapucí, dlouhými rukávy (někdy s volně visícími spodními částmi rukávů), přetahovaný přes hlavu. Od konce 13. století je populární také kapuce s krátkou pelerínkou.
Maciejowského bible, 13.st.: šitý plášť s kapucí a volnými rukávy
Garnach neboli karnáč; všimněte si také ženichových bot, první čtvrtina 14.st.
Cotte-hardie, kalhoty, kabátec
Od konce 13. století je rovněž módní tzv. cotte-hardie – vpředu otevřený svrchní oděv s volně visícími rukávy a na hrudi zapínaný na knoflíky, oblékaný přes surcot. V druhé polovině 14. století se tentýž pojem používá pro kabátce, často z několika barev, s úzkými rukávy.
Cotte-hardie, pol. 14. st.
Codex Manesse
Čím barevnější šaty, tím lépe samozřejmě. Na obrázku vlevo vidíte kromě děleného oděvu mi-parti a krásně gotické barevnosti i některé nezbytné doplňky: rukavice, klobouk se zvednutou krempou a opasek.
Doplňky, měšce a zbraně se často věšely na pás, některé volné svrchní oděvy byly kvůli tomu vybaveny vhodnými úzkými prostřihy, aby na své věci majitel opasku dosáhl (na jednom z obrázků níže je najdete na modrých šatech jedné z dam).
14. století znamená počátek propracovaných střihů, které umožňovaly, aby byl oděv patřičně přiléhavý: dokonalejší nasazení rukávů do průramku, úzké nohavice, rukávy i pas. Vedle osvojení si střihu mělo na přiléhavost oděvu vliv i používání záševků, šněrování a zapínání (zejména knoflíků).
Do módy přicházejí v polovině 14. století pachy upevňované na rukávy. Další libůstkou jsou rozstříhané lemy oděvů (kápí, rukávů, plášťů či spodní lemy) či mohutné pytlovité rukávy.
Iluminace z pol. 14.st.: pelerínky, módní vypasované kabátce s dlouhými řadami knoflíků vpředu, pachy, prostřihy lemující oděv, u dam si můžete všimnout typických účesů a prostřihu v surcotu na přidržení cotte, také výstřihy se nám povážlivě zvětšily 😉
Iluminace 14.st.: ozdobné lemování kápí
Prošívané vatované kabátce původně sloužily jen ochraně těla před otlaky od zbroje, postupně se však stávají běžnou oděvní součástí. Setkáváme se u nich s názvy francouzskými pourpoint a doublet či německým wams. Vatování a prošívání umožňovalo tvarovaní kabátce tak, aby bylo dosaženo módní siluety – zejména vycpaného hrudníku, který dával vyniknout štíhlému pasu a rovným bokům. Koncem 14. století se notně vycpaný wams nosí nejčastěji se stojatým límcem nebo naopak bez límce s hlubokým výstřihem do V.
Konec 14.st. – ukázky vypasovaných oděvů a vycpávaných hrudí
Elegantní silueta se štíhlým pasem je ještě zdůrazněna nízko zavěšeným opaskem. Zajímavostí jsou upnuté nohavice, které se šily na míru z šikmo střižené látky a někdy byly doplněny podešví, takže se jednalo o jakési kalhoty a boty v jednom. Aby nohavice držely na těle, často se za poutka přivazovaly k jiným částem oděvu, např. k tunice či ke kabátci, používány byly také podvazky, někdy však jen ozdobné.
Od druhé poloviny 14. století se mužská tunika zkracuje a začínají se nosit krátké kabátce. S tím souvisí, že se nohavice začínají doplňovat trojúhelníkovými kusy látky, zakrývajícími intimní partie, a spojením dříve oddělených nohavic vznikají kalhoty.
Nemravně kratičké kabátce, jaké vidíme výše, byly kritizovány u řady mocných mužů (nevyhnul se tomu ani mladý Karel IV.), z církevních pořádků zase víme, že i někteří kněží si potrpěli na tak odvážnou módu a vyhledávali pestré barvy, což se nelíbilo jejich nadřízeným.
Obléhání: rytíři ve zbroji, 1250
Původ v oděvu válečníka měla i další součást mužského šatu. Kromě výše zmiňovaného wamsu, který rytíři oblékali pod brnění a kroužkové košile, se naopak přes zbroj odívala svrchní suknice – varkoč (nebo též vafnrok), nošený už od 12. století.
Codex Manesse: varkoč, chochol, poč. 14.st.
V první polovině 14. století je varkoč většinou bez rukávů, o délce po kolena či do poloviny lýtek. Další součástí oděvu ke zbroji byl chochol na přilbici (klenot, fanfrnoch) a plášť. Tyto oděvy nesly obvykle barvy a znak svého nositele nebo jeho pána či jeho vyvolené dámy – v těchto dobách, kdy zamilovanost byla dávána veřejně na odiv, oblékali rytíři barvy těch dam, kterým zrovna patřilo jejich srdce, ať už byly vdané či svobodné.
Bot se nám dochovalo podstatně více než oděvů, díky tomu víme, že si vrcholný středověk potrpěl na špičaté, ozdobně vyšívané či dírkované boty (z nichž prosvítaly barevné nohavice), které ovšem jejich majitelé chránili před nepřízní počasí dřeváky.
Dřeváky z Walraversijde, Belgie, 1465, foto – JoJan
Ukázka módy doby Karla IV.:
Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, kol. 1371Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, detail – Václav IV.
Ze vzorovaných látek přecházejí oči. Vlasy i vousy mají urození muži pečlivě upravené. Velká pozornost se věnuje i šperkům.
Wiltonský diptyh, levé křídlo, 1395 – 99, Richard II. a světci
Wiltonský diptych, detail oděvů: damašek, pláště s hermelínem, spony, lehce rozšířené a ohrnuté rukávy spodní tuniky, široké rukávy svrchní
Přechod od vrcholného středověku ke středověku pozdnímu znamená v módě vyšších vrstev stále více extravagance a zdobnosti.
Svatba Filipa Burgundského a Markéty Flanderské, muži v huppelande, mídní klobouky, pytlovité rukávy a přemíra látky, poslední čtvrtina 14.st.
Svatba z francouzského rukopisu, první čtvrtina 15.st.
Sukně mužského i ženského oděvu se prodlužují do vleček a bohatého řasení, aby bylo jasné, že jejich majitel má na to koupit sáhy látky. Koncem 14. a počátkem 15. století přichází do módy bohatý plášť huppelande často s velmi dlouhými širokými rukávy, existující v mnoha tvarových variantách. Nosí ho muži i ženy. Více než popis asi poslouží obrázek níže, který zobrazuje huppelande z počátku 15. století. Starší formy byly spíše delší, s vlečkou.
Bratři z Limburka: Přebohaté hodinky vévody z Berry: huppelande, ozdobné prostřihované lemy, čapky, krátké účesy, decentní mi-parti, doplňky zavěšené na opasku, první čtvrtina 15.st.
Nic není tak vulgární, bizarní či potrhlé, aby to nemohlo být zvěčněno v knize. Tady je to nejlepší z mé sbírky. Knižní iluminace z různých dob a míst, nejmladší je z 16. století, převažuje 14. století. Enjoy.
Vzdělání pro všechny!
Bez hlav
Visící voják – 1250
Šneci jsou nejhorší, co může rytíře potkat…
Ne! Ten šnek ho vážně porazil!
Jeptišky, znáte to…
Jeptišky jim fakt přerůstají přes hlavu…
Klášterní baseball
Vysvětlovat chlapům geometrii je jako… no, jako vysvětlovat chlapům geometrii!
Klíče od sklepa
Bacha na gryfy
Rozkoš
Tady jsem fakt nevím, na co se dívám…
Zato tady vím přesně, o co se jedná – to je prosím hodně explicitní metafora v pozadí.
Každý máme potřeby…
Nakreslit slona je fakt těžký.
Šneci, zajíci. Teď už mě nic nepřekvapí.
Jízda
Ano, horší než šneci jsou jen ti zákeřní zajíci.
Dinner is magic
Kuchařka o jednorožcích. Vygooglete si to, opravdová středověká kuchařka s recepty na smyšlená i skutečná zvířata.
Humor jak ze základní školy…
Potápěč
Turbokočička a turboptáček, 16. století.
Od sousedů: Mechanické sloní hodiny, které se posouvají po půlhodinách, arabský rukopis 1315 (Al Džazarí).