Kombinace starých mistrů, vánočních trhů a útulných kaváren je neodolatelná. Co to je „benátská škola“? Proč se na ni vypravit do Vídně? A čím vším mě Titianova výstava překvapila? To všechno se dozvíte v článku.

Krása střední Evropy tkví mimo jiné v tom, že se můžete v pátek odpoledne rozhodnout jet z jedné metropole do druhé, v sobotu ráno vyrazit a ten samý den odpoledne tam být. A přesně to jsem udělala, když jsem si uvědomila, že nutně potřebuji vidět výstavu „Titianův pohled na ženy: Krása – láska – poezie“ v Kunsthistorisches Museum Vienna (trvá až do 16.1.2022).

Pondělí po mé návštěvě byl v Rakousku vyhlášen lockdown, ale řadu děl můžete vidět i on-line a mnoho jich je ve stálé expozici. Cestou k muzeu mě neminulo prodírání se davy protestujících proti očkování a lockdownu, o to radostněji jsem pak zaplula do muzea, kde jsem po výstavě stihla zhlédnout i pár vybraných kousků stálé expozice.

Samotná výstava je rozsáhlá a zahrnuje opravdu velké množství nádherných děl benátské školy s důrazem na Titiana. Kromě něj tam uvidíte i Giovanniho Belliniho, Veronese, Tintoretta, Giorgione a další mistry. Už jen kvůli nim se vyplatí ji vidět, vídeňskému Muzeu umění se podařilo získat řadu úžasných zápůjček z celého světa.

Pro benátskou školu je typická jemná živá barevnost, idealizace modelu, plošnost (na rozdíl od hmotných, sošných maleb třeba z Říma) a takový zvláštní poetický „opar“ či „závoj“.

Kurátorka Sylvia Ferino-Pagden a její kolegyně dělí plátna do mnoha tematických okruhů: belle donne, portréty párů, vyobrazení „hrdinek“: Lukrécie, Judita, Zuzana, Salomé…, ženy s odhalenými ňadry, portréty humanistů, kteří psali o ženách, benátské básnířky a spisovatelky, jež se k tématu žen vyjadřovaly, zub a antické scény s Venuší a dalšími ženskými protagonistkami. Tyto okruhy však spolu „hovoří“ méně, než bych čekala – díla by si zasloužila výraznější linku a propojení, takto se zdá, že hlavním spojujícím prvkem jednotlivých částí jsou prostě „ženy“, ale to je téma tak široké, že samo nedokáže dát výstavě jeden silný „příběh“. Navzdory názvu se o Titianově vizi žen mnoho nedozvíme. Jako nejslabší část expozice vnímám portréty párů – obsahuje jen málo obrazů, navíc slabší kvality, které do zbytku příliš nezapadají, nebo by potřebovaly doplnit širší kontext (jak se dohadovaly sňatky, jaký byl manželský život Benátčanek, jak byly ženy materiálně zajištěny – a jsou-li na těch obrazech spíše kurtizány, jak se spekuluje, tak informace o jejich společenské pozici).

Přiznám se, že pro mě největším lákadlem byly portréty „belle donne“. V 16. století, o němž je tu řeč, se v bohatých Benátkách objevuje tento nový typ portrétu: krásná mladá žena, většinou při toaletě (česání, nanášení parfému), nejde o světici, antickou hrdinku ani konkrétní osobu (alespoň většinou), ale o jakýsi poetický portrét ženského ideálu. Belle donne. Jaký ten ideál byl? Jemná světlá pleť, světlé vlasy, drobné jemné rysy, plné tvary, něha v očích, nevinnost se snoubí se smyslností. Ty obrazy jsou krásné, ať už jejich modely byly budoucí nevěsty, jak z určitých náznaků soudí popisky na výstavě, nebo kurtizány (což se většinou předpokládalo a mně to přijde o trošku pravděpodobnější). Mě osobně na těchto malbách přitahuje jejich intimní atmosféra, ponoření žen do jejich nitra, jejich soustředění a živě působící oduševnělé tváře. Obrazy nás ale rozhodně nenechávají na pochybách, že jde o ideál velmi pasivní, určený pro „kochání se“, ideál ženy jako krásného objektu.

Bylo skvělé, že kurátorky doplnily díla dobovými artefakty, které jako by se skutečně zhmotnily z obrazů: hřebeny, skříňky, flakonky, šperky. Rovněž publikace o módě, ženách a péči o tělo vytištěné v době, kdy knihtisk v Benátkách jen kvetl, se s belle donne dobře doplňovaly.

Potěšilo by mě, kdyby výstava komentovala i zkrášlování a samotný ideál krásy té doby, protože téma idealizace a nedostižnosti ideálu krásy zůstává stále aktuální. Debatujeme o úpravách vzhledu a úpravách zobrazení (make-up, plastické operace, manipulace s fotografiemi…), ale tyto techniky jsou staré jako zobrazování samo. Všechny belle donne mají evidentně upravené obočí, jsou určitě nalíčené a často mají zesvětlené vlasy nebo příčesky, navíc to, jak je jedna druhé podobná, svědčí o tom, že i malíř asi trochu pomohl (těžko by měly všechny ženy v Benátkách 16. století stejnou postavu, že). Výstava se tohoto tématu jen dotkne, a to u portrétu Isabella d´Este, zde na obraze ve svých krásných 65 😉, dál ale tuto linku nerozvádí.

Obdobně bych si ráda přečetla i nějaký rozbor toho, proč byla v renesančních Benátkách (nebo Itálii obecně) tak populární tragická postava antické Lukrécie jako symbol ctnosti a čím tehdy její příběh tolik rezonoval. Lukrécii na výstavě najdete v hned v několika provedeních a je skvělé, že můžeme srovnat její různá ztvárnění, z nichž každé pojímá její psychologii trochu jinak.

Části věnované hrdinkám však z mého pohledu dominuje jiná žena: křehká Zuzana a starci od Tintoretta, která je ve Vídni „doma“.

Velmi na mě zapůsobila část věnovaná benátským básnířkám a spisovatelkám a jejich příspěvkům k tehdejší debatě o ženách: znáte to, takové ty plodné debaty, jestli byl větší hříšník Adam, nebo Eva, jestli jsou ženy zdrojem pozemské špatnosti, jestli jsou podřadné, jestli se dá vůbec na ženách najít něco pozitivního, nebo to jejich povaha nepřipouští atd. atd.

Vzdělané ženy jako Isotta Nogarola nebo Cassandra Fedele dokázaly velmi přesvědčivě oponovat těm svým současníkům, kteří hodnotu žen ve svých spisech snižovali. Působivé také je, že benátské autorky pocházely z různých kruhů: šlo o počestné ženy i vzdělané kurtizány.

Zatímco muži-humanisté jsou na výstavě reprezentováni i velmi kvalitními portréty, u žen humanistek se musíme spokojit s méně kvalitními malbami a grafikami. Výborně fungují citáty benátských autorek na téma rovnosti žen a mužů. Domnívám se, že tyto „spory o ženy“ a přínos benátských intelektuálek by mohly být na výstavě mnohem více zdůrazněny, třeba jejich uvedením hned na začátku a vytvořením tak určité opozice k belle donne, neboť toto byly skutečné ženy s mnohem pestřejšími kvalitami než jen schopnost smyslně nanášet parfém na své zlaté vlasy. „Belle donne“ jsou ideál, jsou krásné a „dobré“ (protože krása fyzická slouží v tehdejším umění jako “zkratka” pro krásu duše). Jsou zkrátka Titianovou poklonou ženství. Avšak malovanou pro požitek mužských očí. Jejich vnitřní život nikoho nezajímá. Dbají o svůj vzhled – zrcadla, hřebeny, parfémy. Ve světě, kde je žena vnímána primárně takto – jako ozdoba a smyslné „pokoukáníčko“ – je pozice jiných žen (třeba těch, které argumentují, že i ženy by měly mít možnost se vzdělávat) v něčem náročnější než tam, kde existuje těch ideálů více a jsou pestřejší.

Kdybyste se chtěli dozvědět o italských autorskách té doby něco více, tady jsou odkazy na spisovatelky, o nichž výstava hovoří:

Isotta Nogarola,

Cassandra Fedele,

Veronica Gambara,

Tullia d´Aragona,

Veronica Franco,

Gaspara Stampa,

Moderatta Fonte

Lucrazia Marinella

Celkově bych ocenila, kdyby výstava více osvětlovala život benátských žen (klidně i jen té horní vrstvy, těch, co se na jejich nahá ramena už po staletí díváme): jejich vzdělání, věk, kdy se vdávaly, koho si braly, jak byly zajištěné (věno, vdovské věno, dědění, jitřní dar), jak moc byly závislé na mužské části rodiny a co to pro jejich život znamenalo, jak vychovávaly děti…

Velice mě zaujalo srovnání maleb s antickými náměty (převážně Venuše a její eskapády) s antickými torzy, která jsou v expozici přímo vystavená. Jednak jsou ta torza skutečně nádherná, s drapérií tak jemnou, že to snad ani nemůže být kámen, jednak je na nich hezky vidět, jak se renesanční ideál ženského těla inspiroval právě antickými sochami. Část s antickými výjevy je mimořádně silná: zahrnuje velká slavná plátna od Titiana, Tintoretta i dalších malířů. Vyzdvihla bych zejména Pastýře a Nymfu od Titiana pro neotřelou barevnost, expresivnost, tajemství a znepokojivou atmosféru.

Vídeň

Čím mi ještě Vídeň zvedla náladu?

Ringstrasse – vnitřní okruh nejvýznamnějších staveb vytvořený na konci 19. století na místě zbořených hradeb, který usnadňuje orientaci a láká k dlouhé procházce po pamětihodnostech.

Mariahilferstrasse – široká nákupní třída vedoucí přímo k Muzeu umění, kterou nedávno uzavřeli pro auta a tím jí daly zcela nový rozměr.

Museumsquartier – místo, kde to žije expozicemi, kavárnami, hudbou a uměním na každém čtverečním metru.

Kavárny s dlouhou tradicí – omšelé, útulné, s výtečnými číšníky, skvělou kávou a tu lepšími, tu obyčejnějšími zákusky; kdo má štěstí, usedne i v nějaké s živou hudbou.

Vánoční trhy bez davů.

Místy vkusná vánoční výzdoba.