V roce 2016 a 2017 se rozhovory s Emmou Riedovou točily hlavně kolem Pařížského rekviem, nechyběly ale ani otázky na Královské intriky a psaní obecně.
Web Knižní útočiště blogerky Báry Kuznikové zveřejnil kromě rozhovoru i recenzi a videorecenzi spisovatelčiny prvotiny Královské intriky. Níže krátká ukázka z rozhovoru.
Bára Kuzniková: Zaujala mě forma románu Královské intriky, kdy je příběh vyprávěn nikoli z pohledu hlavní hrdinky, ale z pohledu mužů, kteří zasáhli do jejího života. Měla jsi nějaký důvod, proč jsi příběh nepsala z pohledu Markéty? A jaké bylo, psát část knihy z pohledu Jana Lucemburského?
Emma: Sama mám ráda, když se v knize vystřídá víc úhlů pohledu na tentýž příběh. (…) Lákalo mě vyprávět i prostřednictvím záporných postav, lákalo mě střídat věk a zkušenosti vypravěče. To, že vypravěči jsou jiné osoby než hlavní hrdinka, jí podle mě dodává určitou tajemnost.
Jan Lucemburský byl z vypravěčů rozhodně nejnáročnější, protože jeho životní situace pro mě byla hodně vzdálená – patnáctiletý středověký panovník. Snažila jsem se v sobě oživit vzpomínku na to, jak prožitkově silné je období dospívání, kolik nejistot a emocí člověk prožívá, a spojit to s tím, že budoucí vladař byl zpravidla pro svou roli vychováván, takže to není totéž, jako by na trůně seděl dnešní puberťák.
Další rozhovor byl uveřejněn na blogu Račí svět, který má výrazně širší záběr než jen knihy.
Emma: U detektivek nebo příběhů ze soudních síní mají právníci určitě výhodu v tom, že mohli poznat prostředí, o němž vypráví, z první ruky. I u jiných žánrů ale přijde vhod, že v řadě právnických profesí se člověk setká s opravdu širokým spektrem lidí a zašmodrchaných osudů, takže o inspiraci není nouze. Nejdůležitější výhodou je ale podle mě disciplína, které musí člověk na právech přivyknout, má-li školu dokončit. (…)
Jinak ale studium práva může mít podle mě na autora i dost negativní vliv, protože jde o obor, který velmi deformuje vyjadřování. Člověk se musí mít na pozoru, aby mu šroubovaná právničina neprosakovala i do beletrie.
A mimochodem nejde o zas až takovou novinku, právníci utíkali do fiktivních světů vždycky – i Walter Scott nebo Jules Verne byli právníci…
Celý rozhovor si můžete přečíst zde.
V rozhovoru s blogerkou a novinářkou Ivanou Páskovou pro web Chrudimka.cz, který na začátku roku uveřejnil i recenzi Pařížského rekviem, se dozvíte mimo jiné, kde spisovatelka hledá inspiraci, jak se do jejích knih promítá její nálada nebo třeba ve které době by nejraději žila.
Ivana Pásková: Kdybyste si mohla vybrat historické období, v němž byste chtěla žít, které by to bylo?
Emma: Myslím, že člověk se nejlépe hodí do období, v němž skutečně žije. Setkávám se s tím, že si někdy lidé minulost idealizují, ale myslím, že jde spíš o nedostatek informací a podcenění toho, jak náročný dřív život byl, zejména pro chudé, pro všechny odlišné a pro ženy. Kdybych ale někam mohla jen nahlédnout, zajímala by mě renesanční Itálie. Myslím, že to muselo být období velkého myšlenkového a uměleckého kvasu a chtěla bych být u toho.
Ivana Pásková: Kniha Pařížské rekviem se celá odehrává na konci 19. století v Paříži. Jaký vztah máte k Francii a Paříži samotné? Jak Vás napadlo nechat příběh odvíjet právě zde?
Emma: V Paříži jsem necelý rok žila a často se tam vracím, je to pro mě město, o němž si dovolím tvrdit, že ho znám. Zasadit příběh Nathalie a Adriena například do Londýna nebo jinam, kde to neznám, bych se neodvážila. Zároveň se mi jejich příběh nezdál vhodný pro české prostředí té doby – chtěla jsem v něm zachytit lesk a bídu velkoměsta.
Celý rozhovor si můžete přečíst zde.
Rozcestník zakončíme březnovým rozhovorem pro web Vaše literatura, kde vyšla začátkem března i recenze Pařížského rekviem.
Tereza Zítková: Hlavní hrdinka vašeho druhého románu je velice svéhlavá a osobitá žena, jak vás napadlo takovou silnou ženu zasadit do prostředí a období, kde to ženy vůbec neměly lehké?
Emma: Mám ráda aktivní hrdinky a hrdiny, kteří berou osud do svých rukou, takže pro mě bylo přirozené, že i Nathalie bude taková.
Tereza Zítková: Je ve vašem druhém románu něco inspirováno pravdou?
Emma: Pokud pravdou myslíte skutečné osobnosti a historické události, pak ano. Lyceum Fénélon je skutečnou a dodnes existující školou, skutečná je i postava jeho ředitelky Cécile Provostové. V knize se mihnou některé další existující osobnosti, jako třeba herečka Marguerite de Bonnemains. Také mezinárodní politická atmosféra je inspirována dobovým napětím mezi evropskými státy. Hlavní dějová linka je ale smyšlená.
Celý rozhovor si můžete přečíst zde.
