V knize Suďte spravedlivě a věřím, že i ve vašich předchozích knihách, dokážete skvěle navodit atmosféru. Co za tím stojí? Jak se dokážete přenést do historických období? Co vám k tomu pomáhá?
Je pro mě důležité se do příběhu co nejvíce ponořit. Prožívat ho a sepsat ho tak, aby pak i čtenář mohl být „přímo u toho“, aby nestál opodál, ale sžil se s postavami, jejich obavami, vášněmi a touhami. Je to jeden z důvodů, proč ráda vyprávím v ich-formě různých vypravěčů, kteří se doplňují. Chci své čtenáře nejen překvapovat promyšlenou zápletkou, ale také vtáhnout silnými emocemi.
Zároveň ale nelze věrohodně vyprávět o minulosti, aniž ji člověk dostatečně prozkoumá. Takže se samozřejmě snažím co nejvíc poznat každodenní život ve středověku, pochopit jeho myšlenkový svět a vyhledávat si co nejvíc informací o všem, o čem píšu. Od starých názvů ulic přes řemesla až po vybavení domácnosti.
Případy mistra Petra se odehrávají ve 14. století. Proč zrovna v této době? Co vás na ni nalákalo?
Miluji gotické výtvarné umění, jeho jemnou krásu, a právě tato láska mě asi přivedla k hlubšímu zájmu o vrcholný středověk. Zatímco době Karla IV. se u nás zaslouženě věnuje velká pozornost, začátek 14. století leží trochu ve stínu jako jakési roky před rozkvětem. Přitom jde o zajímavou, turbulentní dobu. Začíná rozmachem za vlády Václava II., založeném na nebývalém bohatství plynoucím z těžby stříbra. Samotný Václav II. je pozoruhodná osobnost a ráda bych se do období jeho vlády ještě párkrát ve svých knihách vrátila. Následují bouřlivé časy po vymření Přemyslovců a nástup Lucemburků. To je doba, do níž jsem před lety zasadila svou prvotinu Královské intriky.
Emma Riedová na křtu knihy Suďte spravedlivě
Co vám bylo při psaní novinky Suďte spravedlivě inspirací? Vycházela jste z nějakého předobrazu, nebo je vše vaše fantazie?
Určitým předobrazem mi byly samotné historické reálie – středověké městské právo, podoba středověké Prahy před založením Nového Města, správa města a jeho fungování. Řada detailů v knize má svůj historický základ, například relikviář z posledního případu je inspirován svatojiřskými relikviáři, Čimická tvrz je v knize popsána tak, jak nejspíš vypadala kolem roku 1300, a několik konšelů, kteří se v knize mihnou, je založeno na osobách, které známe z dobových listin a kronik.
Hrubý námět jednotlivých příběhů jsem nosila v hlavě docela dlouho, ale stále se mi nedařilo najít toho správného detektiva, ke kterému bych přilnula a s nímž bych se s chutí ztotožnila. A když jsem náhle jednoho dne si uvědomila, kdo by jím měl být, bylo mi hned jasné, že tento můj mladý detektiv k sobě bude potřebovat někoho moudrého a důvěryhodného, aby se k vyšetřování vůbec dostal. Zatímco osoba rychtáře mi přišla pro mé příběhy příliš svazující, veřejný notář se mi zdál jako někdo požívající všeobecnou důvěru. S chutí jsem si tedy nastudovala vše o středověkých notářích a našla městského písaře a notáře Petra. Historie nám o něm zanechala jen pár slov, shodou okolností v listině Václava II. Ta slova o mimořádných kvalitách mistra Petra však podnítila mou fantazii a pomohla mi hlavní hrdiny mých příběhů dotvořit.
A jak to máte u vašich knih s jazykem? Musela jste se v tomto ohledu nějak vzdělávat? Hledat výrazivo, nebo například něco kontrolovat?
Obory, v nichž se cítím docela sebejistě, jsou právo a dějiny umění, protože jsem obojí studovala, ale i u nich raději leccos ověřuji. Vše ostatní z oblasti řemesel, zbraní, kuchyně a jiné každodennosti jsem raději dohledávala, kontrolovala a konzultovala, a to včetně výraziva. Například u závěrečného případu jsem strávila docela dost času studiem středověkých klíčů a zámků, protože jsem o nich na začátku věděla pramálo.
Pokud jde o jazyk, můj styl psaní je sám o sobě docela načichlý staromódními výrazy a obraty, takže se musím spíš snažit, abych nepsala moc těžkopádně. U historických detektivek se záměrně nevyhýbám archaismům, i když samozřejmě nepíšu dobovým jazykem. Nejde o středověkou češtinu. Je to ošemetné. Na jednu stranu jsou mi některé knižní výrazy pomocníky při dotváření atmosféry dávno zašlého světa, kam unikáme před naší každodenností. Na druhou stranu ale nechci, aby něco z textu příliš čnělo a třeba to pak čtenáře vytrhlo ze čtenářského zážitku. Snažila jsem se proto, aby každý méně obvyklý výraz byl pochopitelný z kontextu nebo rovnou vysvětlený v rámci příběhu. Mistr Petr občas prohodí nějaké latinské úsloví, hned ho však on nebo někdo jiný parafrázuje česky. Kde nešlo kontext hladce doplnit, tam mi pomohly poznámky pod čarou. Už mám i zpětnou vazbu od čtenářů, že by takových poznámek chtěli klidně více. A mně to přitom při psaní připadalo jako příliš kostrbaté řešení (smích).
Česká autorka Anna Beatrix Bártová se proslavila historickými romány Gutta z Bubnu, Žena tří mužů a Tajemství hradních zdí, které se odehrávají na přelomu 14. a 15. století. Neméně poutavé jsou ale i její mysteriózní thrillery Tajemství prachu a krve a Prokletí Schwarzovy vily, v nichž se prolíná minulost a současnost. Její svižný, čtivý jazyk nezapře bohaté novinářské zkušenosti. Ať už píše o hradu Bubnu nebo o Českém Krumlově, je z každého řádku znát, jak dobře tato zákoutí naší země zná a jak je miluje. Vtáhne vás do děje a poodkryje vám nejednu záhadu. Publikuje také na blogu Život bláznivé mámy a na svém spisovatelském webu, kde můžete její knihy i zakoupit.
Jak ses dostala k psaní knih, Anno?
Vřelý vztah ke knihám jsem měla od malička. Číst jsem se naučila ještě před nástupem do školy a pak už jsem bez knihy neudělala krok. Chuť psát ale přicházela postupně. Zkoušela jsem nějaké texty už na základní škole a na střední jsem se rozhodla napsat svůj první román. Inspirací mi byl hrad Buben, pod kterým jsme měli chatu a kde jsem prakticky vyrůstala. Znám tam snad každý kámen a historie této zříceniny mě vždycky moc bavila. Příběh zasazený do zdí Bubnu se mi v hlavě rodil postupně a kniha vznikala jen velmi pomalu. Pracovala jsem na ní s přestávkami dobrých 10 let, ale nakonec se podařilo. Jakmile jsem měla napsaný první příběh, začaly naskakovat další a další. Nyní už je psaní knih mou závislostí, stejně jako dříve bylo závislostí jejich čtení.
Máš na svém kontě knihy různých žánrů – historické romány i mysteriózní thrillery. Který žánr ti aktuálně vyhovuje nejvíc a proč?
Co se týká psaní knih, nejlépe se mi píšou příběhy ze současnosti, protože nemusím studovat a dohledávat dobové reálie, události a data. Mám sice vystudovanou historii, ale se zaměřením na přelom 19. a 20. století, a tudíž středověk a raný novověk sice znám, ale musím i tak spoustu informací zjišťovat. Mé příběhy jsou sice fikce, ale snažím se vždy držet některých skutečných událostí a postav, a to bez podrobných rešerší nejde.
Kterou ze svých knih máš nejraději?
Mám ráda všechny své knihy, jinak bych je ani nemohla napsat. Pokud mě něco nebaví, tak v psaní nepokračuju, protože si říkám, že to pak nebude bavit ani čtenáře. Přesto jsou mi nejbližší knihy, které se odehrávají na již zmíněném hradu Buben. Jitka z Bubnu a její matka, Jitka z Hrádku, kterou jsem přejmenovala ve svých románech na Guttu z Bubnu, jsou moje milované postavy a bylo mi s nimi při psaní krásně. Dokonce mi bylo líto, když jsem knihy dopsala. Není tedy divu, že byly nakonec tři – Gutta z Bubnu, Žena tří mužů a Tajemství hradních zdí. Miluji celý tento kraj, hrad jako skutečnou zříceninu i Buben, který jsem stvořila ve svých představách a v němž žili v mých příbězích postavy vymyšlené i historicky doložené.
zřícenina hradu Buben, foto Lukáš Kalista
Kteří autoři tě ve tvé tvorbě inspirovali?
Hodně mě ovlivnily dvě autorky – Barbara Erskinová a Barbara Woodová, od kterých jsem poprvé četla knihy, v nichž se prolínalo více časových linií. Dnes už je tento typ knih poměrně populární, ale v době, kdy jsem začínala psát, vycházelo podobných příběhů skutečně málo a tyto dvě autorky byly a dodnes jsou nejznámější.
Míváš období, kdy se ti nepíše snadno? Co ti pomáhá je překonat?
Mívám období, kdy se mi v hlavě začne rodit příběh a vím, že prostě musím sednou k počítači a začít psát. V tu chvíli ho chci vidět na papíře a nejlépe během pár dní, což je samozřejmě nereálné. Jenže já jsem od přírody hrozně netrpělivý člověk (smích). Pokud mi to čas umožňuje a já píšu ideálně denně alespoň pár stránek, nenastává u mě žádný tvůrčí blok.
Pak ale přijdou dny, kdy se k rukopisu nedostanu a jakmile mám od příběhu odstup, strašně špatně se mi k němu vrací. Pak musím zpětně číst, co už jsem napsala, abych se neopakovala a podobně. Překonat se dá toto období jedině tím, že se donutím rukopis otevřít, přečíst hotové texty a zase začít psát. A snažit se psát skutečně každý den, dokud knihu nenapíšu, i za cenu, že půjde všechno ostatní stranou – hlavně čtení, protože to je u mě stále velký problém. Jakmile mám v ruce novou knížku, chci si ji přečíst. A to vím, že jak se začtu, ke psaní hned tak neusednu.
Jsou tvé hrdinky v něčem autobiografické? Je ti některá podobná?
Do příběhů hodně vkládám vlastní životní zážitky a příhody, a snad každá z mých hrdinek má něco ze mě. V současné době píšu detektivku, kde je poprvé hrdinou muž a ani jedna z postav nemá žádnou mou vlastnost. Musela jsem hlavnímu hrdinovi alespoň představit dívku, která je novinářka, píše a miluje focení – tak jako já. I když je tedy Julie úplně jiná než já, máme alespoň společný koníček.
Objevují se v tvých knihách tvoji přátelé a tvá rodina, nebo je to všechno naprostá fikce?
Objevují se, a to poměrně hodně. Když si totiž vedlejší postavy vymyslím, časem pozapomenu, jaké jsem jim přiřkla vlastnosti, povahu, koníčky i vzhled. A to mi psaní komplikuje. Proto ráda využívám skutečné postavy, které se mi pak snadno popisují. Někdy jim dokonce nechám i jejich vlastní jméno. Zatím se mnou nikdo kamarádit nepřestal, přestože se často poznají. Tak snad to tak bude i nadále (smích).
V knize Tajemství prachu a krve je krásný vztah mezi babičkou Alžbětou a její dospělou vnučkou Gabrielou, je inspirován nějakým tvým skutečným vztahem k někomu z rodiny?
Ano. Gabrielina babička je nebo byla tak trochu moje prababička, které jsem také tento příběh věnovala. Dožila se nádherných 105 let a nebýt nečekaného úrazu, byla by tu s námi nejspíš ještě dnes. Byla do poslední chvilky veselá a aktivní, nesnášela doktory a nemocnice, a než léky, to si raději dala štamprličku Becherovky.
Také jsem si všimla, že se v tvých příbězích opakuje téma silného vztahu mezi člověkem a zvířetem – hrají v tvém životě němé tváře důležitou roli?
Rozhodně hrají. Od malička jsem vyrůstala po boku pejsků. Už jako mimino v kočárku mě hlídala fena boxera, Regana. V šesti letech jsem pak dostala prvního vlastního boxera Doníka a v dospělosti jsem měla tři psy, jednoho labradora a dva boxery. Teprve teď, po dlouhé době, žiju bez psa, protože o posledního boxera jsem tragicky přišla. Rozhodně si ale časem pořídím dalšího.
Vymýšlíš celou zápletku naráz ještě před tím, než začneš psát, nebo vytvoříš postavy, rozehraješ s nimi nějaké zauzlení a pak následuješ jejich vývoj? Stalo se ti třeba, že jsi měla nějaký plán, jak se bude příběh vyvíjet, a v průběhu psaní ho radikálně změnila?
Když jsem psala první knížku, tak jsem to dělala zcela spontánně, prostě jsem psala to, co mě aktuálně napadalo. Jenže časem jsem zjistila, že nevím jak dál, hodně text promazávám, zasekávám se. Nyní už jsem si vytvořila psací rutinu – nejprve vytvořím ve své hlavě celý příběh, pak si do sešitu sepíšu hlavní zápletky, postavy a místa. A pak si napíšu podrobnou osnovu, co se bude dít, jak půjde děj za sebou, co budou postavy dělat, říkat atd. Snáz se mi pak vrací ke psaní, když mám delší pauzu. Nemusím pak číst celý rukopis znovu, stačí mi jen pár posledních stránek, abych plynule navázala. Osnovu dodržuji poměrně pečlivě, ale někdy se stane, že se postavy zachovají jinak, než jsem plánovala – jsou zkrátka neposlušné (smích) – a tak musím další části osnovy upravit. Většinou je to ale tím, že zjistím nové informace z historie, nebo mi jinak vyplynou souvislosti a zdá se mi tak text přitažlivější.
Na jakých projektech teď pracuješ?
Momentálně píšu detektivku ze současnosti, která bude prvním dílem detektivní série odehrávající se na jihu Čech. Hlavním hrdinou je muž – soukromý detektiv Erik Baumann, který hledá vraha mladých žen, brutálně zavražděných na maličkém jihočeském hřbitůvku nedaleko Českého Krumlova. Práci mu bude komplikovat nedaleký luxusní hotel i vodácký kemp plný lidí, stejně jako legenda o mrtvém faráři, který údajně na hřbitově straší. A zatímco píšu, v tiskárně se rodí kniha Seznamka, která by měla vyjít letos v květnu a představí třicátnici Pavlu, která se rozhodne ukončit nefunkční manželství a zkusit nový život s novým mužem. Toho bude hledat na seznamce a rychle zjistí, že je to jako hledat „jehlu v kupce sena“. Víc prozrazovat nebudu, abych čtenáře neochudila o zážitek. Bude to ale příběh svižný, vtipný a místy hodně bláznivý.
V rozhovoru s Michaelou Ray z magazínu Akční ženy jsem se rozpovídala o svých knihách, psaní, publikování a rodinném životě. Zde vám přináším krátkou ukázku, celý rozhovor najdete na webu magazínu.
Prozraďte nám něco o sobě, Emmo.
Můj život je plný rozporů. Na jednu stranu mě živí právo, které vyžaduje přesnou a praktickou mysl, na druhou stranu jsem snílek, který rád pobývá ve smyšleném světě. A nějak se v tom snažím najít si svou cestu, což není vždy jednoduché, protože jsem také máma dvou malých dětí. Vždy jsem milovala příběhy, zvláště ty, v nichž se skrývá nějaká záhada a kde věci nejsou tak, jak se na první pohled zdají. Ráda vyprávím a jsou ingredience, bez nichž se při tom neobejdu: tajemství, intriky, temné tóny a pak láska a špetka erotiky. Vlastně víc než špetka (smích).
Z lásky k historii vznikla má prvotina Královské intriky. Nějakou dobu jsem studovala v Paříži a její atmosféra mě inspirovala k napínavému románu z podsvětí Pařížské rekviem. Královské intriky i Pařížské rekviem jsou beznadějně vyprodané. Pařížské rekviem je u knihkupců k dostání alespoň jako e-book. Na podzim opět dorazí na trh i Královské intriky, a to jako elektronická kniha a jako audiokniha. Do té doby si je můžete třeba půjčit v nejbližší knihovně.
A právě teď vychází má třetí kniha – středověké detektivky Suďte spravedlivě. Tu seženete jako tištěnou knihu i jako e-book. Kdo je na ni zvědavý, může si stáhnout první kapitolu.
Co vás inspirovalo k napsání vaší poslední knihy?
Do určité míry literatura, kterou miluji: detektivky Agathy Christie, historické romány Ludmily Vaňkové a Jarmily Loukotkové, brilantnost Kena Folleta a atmosféra knih Juraje Červenáka. Další důležitou inspirací mi byly skutečné středověké soudní případy, které mi pomohly pochopit svět středověkého práva. Může to znít zvláštně, ale na několika místech jsem do detektivek promítla i zkušenosti, které jsem nasbírala při kontaktu se skutečnými vyšetřovateli, svědky a stíhanými osobami. Mnohé se od středověku změnilo, ale některé lidské reakce jsou podle mě věčné.
Pro koho je kniha určena a o čem je?
Pro milovníky napětí. Pro lidi, co rádi přicházejí věcem na kloub. Pro všechny, kdo milují historii. Pro každého, kdo rád bloumá starou Prahou. Pro ty, kdo se nebojí trochu temných příběhů. A věřím, že bude bavit i ty, kdo třeba běžně po historické próze nesáhnou.
Suďte spravedlivě vás zavede do Prahy na začátku 14. století. Děj čtenář sleduje přímo z pohledu vyšetřovatelů, protože je kniha vyprávěna v ich-formě, a kromě rozplétání zločinů jsou v knize i nástrahy zakázané lásky a detaily ze středověké každodennosti.
Štěpánka Jislová (*1992) je úspěšná česká ilustrátorka (např. Třikrát detektiv Kalle, Daniel v jámě lvové) a komiksová autorka (např. Klášter Nejsvětějšího srdce, Milada Horáková). Kromě komiksu a ilustrace také přednáší, navrhuje herní koncepty, obálky knih, potisky a tetování. Spoluzaložila českou pobočku Laydeez do Comics, jejímž cílem je seznamovat veřejnost s tvorbou komiksových autorek. V říjnu 2020jí vyšlo komiksové album Bez vlasů, k němuž napsala scénář Tereza Drahoňovská a jemuž Štěpánka Jislová vtiskla nezaměnitelnou formu.Bez vlasů líčí jedinečným, citlivým, ale i vtipným způsobem Tereziny nelehké zkušenosti s alopecií (vypadáváním vlasů).
Bez vlasů
Balancování mezi autocenzurou a upřímností
Bez vlasů je autobiografický komiks (autorka scénáře Tereza Drahoňovská v něm vypráví o své osobní zkušenosti s alopecií, ty v komiksu vystupuješ jako postava). Čím je takový komiks z pohledu autorky jiný než smyšlený příběh? V čem je psaní o sobě samé těžší, v čem je to naopak jednodušší?
Autobiografie, ať už komiksová nebo jakákoli jiná, se dost vymyká „běžnému“ psaní. Autor nebo autorka neustále balancuje mezi autocenzurou a upřímností. Narazily jsme na to i tady. Terka se sama sebe často ptala: Je to pro čtenáře zajímavé? Na druhé straně se objevovala otázka: Chci tohle vůbec sdílet? Hrozí riziko, že výsledek bude zkratkovitý a neosobní. Pokud si ale člověk neohlídá vlastní hranice, tak se zas s výslednou výpovědí nedokáže identifikovat.
Právě mám rozpracovaný vlastní autobiografický scénář. Výhoda je, že nemusím vymýšlet jeho obsah, ten už jsem odžila. Výzva ale spočívá v tom, jak na sebe jednotlivé vzpomínky přirozeně napojit, tematicky je provázat a nakonec vyplodit něco, co aspoň v náznaku připomíná příběh.
Jak je to s ostatními postavami v autobiografickém komiksu – míváš dojem, že bys měla něco zcenzurovat, aby se třeba někdo neurazil nebo ho to nezranilo? Já třeba u všech autobiografických povídek vedlejší postavy výrazně měnila, spojovala několik osob do jedné, měnila gender a podobně, jen abych se vyhnula tomu, že se to někoho dotkne.
Pokud bude ten konkrétní člověk v komiksu pro své okolí rozpoznatelný, má podle mě autor povinnost svoje postavy „oběhat“ a zjistit, nakolik je pro ně komfortní, aby se v příběhu objevily. A většina lidí je nadšená! Často se dokonce snaží přihodit něco k dobru. Pokud je jim to nepříjemné, nastává to, co zmiňuješ – v rámci kompaktnosti příběhu se zachová obsah, ale překryje se jinou formou. Příběh má v tomto ohledu přednost před doslovností vzpomínek, přece jenom nedělám dokument. Nesouhlasím s přístupem, který předvedl Jan Němec v Možnostech milostného románu, kde je všechno od jmen po adresy. Příběhu to nijak neslouží, nevidím v tom autentickou rovinu autobiografie, ale pouze nástroj k tomu, aby člověk přesvědčil svoje okolí i sebe, že se věci odehrály tak, a ne jinak. Autobiografie musí být sebereflexí, ale k tomu potřebuji i jiné lidi, ne jen zrcadlo.
Bez vlasů
Pro tento komiks jsi zvolila velmi jednoduchý výtvarný styl – co tě k tomu vedlo?
Od začátku jsme věděly, že chceme vyprávět příběh, který je v jádru o něčem nepříjemném – o nemoci. Ale zároveň jsme z toho nechtěly dělat tragédii. Alopecie Tereze přinesla nejen spoustu výzev, ale také řadu vyloženě komediálních situací, jako nákup první paruky, intimní chvilky s partnerem nebo „pouhá“ návštěva bazénu. Realistická kresba se ke scénáři nehodila. Nebo spíš mám pocit, že by vznikla úplně jiná knížka.
Je pravda, že když jsem o vašem námětu slyšela poprvé, říkala jsem si, že to na mě asi bude moc silná káva a že mě z toho až mrazí, ale pak jsem viděla několik stránek, a úplně mě vaše pojetí nadchlo – myslím, že jste humor i vážnost dobře vybalancovaly. V čem je komiks lepší pro zpracování podobného tématu než dejme tomu próza?
Komiks má jako každé médium svoje silné a slabé stránky. Možnost vyjadřovat se vizuálně mluví rozhodně v jeho prospěch a v Bez vlasů je od pohledu jeden hodně výrazný prvek, a to Terčina holá hlava. Je to něco, co v lidech automaticky vyvolává nějaké představy a zároveň něco, co by se například v próze úplně ztratilo.
Přijde mi zajímavé, jak na existenci podobných komiksů reagují někteří fanoušci komiksu – lidé, pro které je komiks spíš žánr než médium, a to žánr jasně definovaný – akční, superhrdinský, realisticky nakreslený. Vnímám z té strany někdy až překvapivou zášť vůči komiksům, které do této škatulky nespadají, jako by tito fanoušci přicházeli o něco, co dlouho považovali za výhradně své. Je to trochu bizarní, já jako čtenář young adult knih se taky nezlobím, že existují třeba detektivky.
Když se řekne komiks, hodně lidí si asi představí právě komiksy o superhrdinech, u nás pak zase Rychlé šípy a Čtyřlístek. Patří i tato alba k tomu, co jsi v dětství nebo v pubertě četla a nějak tě to formovalo, nebo jsou ti tyto příběhy spíš vzdálené?
Rychlé šípy, Čtyřlístky, stará ábíčka s Tomanovými komiksy, to všechno u nás doma bylo. Myslím, že se mi to líbilo, zvlášť ty napínavější příběhy typu Kruanova dobrodružství, ale opravdovým zjevením byly až časopisy WITCH. Většina lidí zná asi hlavně animovaný seriál, ale měsíčník, který tady v Čechách vycházel, byl, je a bude mojí obrovskou srdcovkou. Vyprávěl příběh pěti kamarádek, kterým byla svěřena vláda nad živly a zodpovědnost nad naším světem. Co komiks odlišovalo od jiných podobného žánru, byla jednak vizuální stránka, jednak škála témat, do kterých se autorka komiksu pouštěla. Příběhy byly dobrodružné, plné dynamických rvaček a bojů za svobodu, ale zároveň řešily rozvody, identitu v rámci skupiny, vztahy s rodiči nebo limity vlastní zodpovědnosti. S každým dalším rokem mám pocit, že ubývá věcí, na které se dokážu dívat tak nekriticky jako v době, kdy jsem na ně poprvé narazila. Tahle série, která cílila na dívky, ale “na tajňačku” ji četli i kluci, se mě ale pořád drží.
Bez vlasů
V tvých kresbách se jak téma magie a čarodějek, tak téma přírody a přírodních sil objevuje docela často. Leckdy rostliny či zvířata prostupují lidskými postavami, prolínají se s nimi nebo postavy v přírodě hledají útěchu či únik. V čem tě tato témata – magie a provázání člověka s přírodou – přitahují?
Zvlášť ty starší věci jsou do velké míry ovlivněné Neilem Gaimanem. Ačkoli jsem z něj už vyrostla, naopak teď mám období, kdy mi většina jeho prací přijde hlavně na efekt, příběhy o čarodějnicích, magii a přírodě mi zůstaly.
Čistě z praktického hlediska musím dodat, že komiksový autor také častěji zpracovává to, co umí kreslit. Já mám hodně organickou, plynulou linku, a tím pádem trpím, když musím nakreslit něco geometrického, třeba auto. A kresba v tu chvíli trpí se mnou.
V neposlední řadě mě taky mnohem více zajímají příběhy z pohledu ženských postav, příběhy o ženách obecně. A tam se ty čarodějky nabízí samy.
Nikudykam
Van Gogh nepracoval dvanáctky v supermarketu
Kdyby náš rozhovor četl někdo, kdo teprve přemýšlí o tom, co by v životě rád dělal, a komu komiks připadá jako lákavá cesta, co bys takovému člověku poradila?
Komiks bych doporučila jedině lidem, které zajímá jejich vlastní autorská výpověď. Komiks je prostě trochu pakárna – kreslení trvá dlouho, tisk je drahý, prodeje kolem dvou tisíc kusů se považují za úspěch. Ne že by český komiks neměl své bestsellery – hranici pěti tisíc kusů tu pár titulů překročilo, ale je třeba myslet na to, že v zemi o deseti milionech lidí se zákonitě zas tak velké komiksové čtenářstvo nenajde. Pokud člověk nekreslí reklamní jednostránky nebo do zahraničí, tak se mu to nevyplatí. Ta odměna, kterou si autoři komiksů nakonec odnášejí, je především to, že můžou odvyprávět vlastní věc. Většina z nás kombinuje ilustrace, reklamu a komiksy a z toho se vyjít dá celkem pěkně. Doporučila bych začít rovnou digitálně nebo si alespoň náročnější analog nechat na osobní věci, které si člověk rád vypiplá jen tak pro radost z tvorby.
Jedno z opomíjených témat, které asi obě považujeme za důležité, je spravedlivá odměna za kreativní práci. Čím myslíš, že to je, že se umělci často setkávají s nabídkami odměny, která neodpovídá časové náročnosti jejich práce? Je to předsudkem, že správný umělec má hladovět a strádat?
Že umění vzniká z utrpení, je zažitá romantická představa. Realita je ovšem taková, že vystresovaný člověk ze sebe nic skvělého nevydá. Lidé obdivují Van Goghovy obrazy a dávají jej v tomto směru za vzor. Zapomínají, že Van Gogh nežil bez peněz, nemusel pracovat dvanáctky v supermarketu a nemaloval doma po večerech.
Na co by si podle tebe měl dát začínající autor pozor, chce-li se komiksu skutečně naplno věnovat a nemít ho jen jako nějaké hobby?
Začínající kreslíři někdy nedokáží oddělit hodnotu sebe sama od hodnoty svého umění, a v tom často vězí jádro problému. Už to, že jim zadavatel projeví zájem, berou jako odpovídající protihodnotu místo toho, aby dokázali nacenit čas, který na práci stráví. To, že se klientovi něco „líbí“, vám ale nájem nezaplatí.
Daniel v jámě lvové
Komiks a historie
Máš za sebou dva velké knižní komiksy věnované historii 20. století (Češi 1938: Jak Beneš ustoupil Hitlerovi a Milada Horáková). Co to pro tebe obnáší kreslit historický komiks? V čem je to jiné, než když pracuješ na příběhu ze současnosti nebo fantasy?
V první řadě jsou to primárně zakázky, ne moje autorská tvorba. U obou knížek šlo o zpracování textu, který měl na svědomí někdo jiný, moje role byla jejich myšlenky vizualizovat. V tomto ohledu jsem se vždycky vydala dost konzervativní cestou. Historické komiksy musí svým vizuálem předávat informace o tom, jak doba vypadala a jakou měla atmosféru, a proto nezbývá moc prostoru na experiment. Popravdě – do budoucna jich už moc neplánuju.
Každý z těchto projektů byl něčím přínosný. JakBeneš ustoupil Hitlerovi byl první větší publikační zářez a Miladu Horákovou jsme dělali k letošnímu smutnému výročí, tím pádem se knížka přirozeně dostala do popředí. Nicméně už na mě toho 20. století bylo docela hodně, a jak jsem už zmiňovala, chtěla bych teď věnovat víc času svým vlastním příběhům.
Čím ses u svých historických komiksů inspirovala?
Například u Milady Horákové mi hodně pomohl scénárista projektu Zdeněk Ležák. Ke každé stránce mi připravil složku s dobovými obrázky nebo i vlastními fotografiemi z muzeí. Já jsem hledala, co jsem mohla, na internetu, ale 20. století je v tomhle náročné. Podoba věcí, ať už střihů oblečení nebo třeba účesů, často prošla výraznější proměnou v rámci pouhého desetiletí. Co se týká uniforem, tak tam šlo místy o roky. Snažila jsem se všechno pokrýt, ale už teď vím, že se mi to nepodařilo všude. Měli jsme na to se Zdeňkem docela vtipný telefonát, kdy si on uprostřed věty najednou překvapeně uvědomil, že mně ty uniformy asi přijdou všechny stejné… A měl pravdu (smích).
Milada Horáková
Americká zkušenost
V roce 2016 jsi pobývala jako rezidenční umělec v Kalifornii. Jak ses k tomu dostala?
Úplnou náhodou! Bylo to fakt čistě o štěstí. Procházela jsem různé zahraniční rezidenční pobyty a vyskočil na mě open call Chapmanovy univerzity v Orange County v Kalifornii. Zaujal mě místem, ale i tím, že se nebál rezidenty finančně ocenit. Vůbec jsem si nedělala naděje, že by mě mohli přijmout, z podkladů jsem vyrozuměla, že hledají „opravdové“ umělce – což v mých očích byli malíři, konceptuální umělci nebo kurátoři, ne autoři komiksu. Když mi přišel e-mail, že mě berou, myslela jsem si, že se spletli, a přitom mimo jsem v tu chvíli byla já (smích).
Samu sebe jsi tedy nevnímala jako „opravdovou“ umělkyni?
Problém asi spočívá v tom, že „umělkyně“ je prázdné slovo. Je to jedna z těch nálepek, kterou má každý v hlavě zpracovanou jinak, ale zároveň má většina lidí jasnou představu, co je a není umění. Já jsem to vnímala a do jisté míry pořád vnímám tak, že je to označení, které se v průběhu let hrozně zúžilo. Jen velmi malý výsek lidí, kteří se zabývají uměním, se dostane do galerií a to, jestli se tam dostanou, většinou nezávisí na tom, jak jsou dobří, ale v jakém oboru se pohybují. Možná i proto mi přijde trefnější označovat se za „výtvarnici“ nebo „autorku,“ pod tím si lidé alespoň dokážou představit něco konkrétního.
Zpět do mé náruče
V čem byl pro tebe pobyt v USA přínosný?
Především ve vnímání světa. Pro nás v Česku je těžké představit si, co reálně pro USA znamená jejich rozloha. V Evropě sednete do auta, na svačinu jste v sousední zemi a na večeři u moře. Za tu stejnou dobu v Americe ani nevyjedete ze státu. Otevřelo mi to obzory, ale zároveň jsem si mnohem víc začala vážit toho, jak to máme tady doma. Od zdravotnictví přes fungující hromadnou dopravu po názorovou a politickou pluralitu.
Na druhou stranu pro vlastní realizaci je to země zaslíbená – hlavně proto, že díky společnému jazyku je cokoli, co vznikne, automaticky přístupné velkému množství lidí.
Myslela jsem, že je to země, která se naopak vyznačuje větší názorovou a politickou pluralitou než Česká republika; mohla bys to trochu přiblížit?
Čistě na počet tam určitě víc názorů je, ale v konečném výsledku je to úplně jedno – v jakékoli volbě je nakonec výběr pouze mezi dvěma kandidáty, republikánem a demokratem. Vzhledem k tradici a velikosti obou stran se to, co nabízí, rok od roku moc nemění. Cesta k moci vede jednoznačně pouze skrz jednu nebo druhou stranu, a tak se dostávají na jejich vrcholy paradoxně stejní lidé – starší ročníky, často členové rodinných klanů, lidé, jejichž zájmy leží víc v ekonomice než v lidech. Česko se svou pestrou škálou stran nabízí jednak více přístupů, jednak se strany můžou více hlídat navzájem, místo aby šily do jediného oponenta.
Klášter Nejsvětějšího srdce
Letošní rok se nese ve znamení pandemie. Co to znamená pro tebe osobně? Jak to ovlivnilo tvůj život?
Jsem jeden z lidí, kteří mají to štěstí, že to pro ně zas až takový šok nebyl. Z domova pracuji i v běžném režimu, a ač proud zakázek trochu polevil, pořád to není likvidační. Ne že bych si to nějak užívala – moje dny se bez jógy, návštěv kaváren a posedávání s přáteli smrskly na jeden malý byt v Nuslích, které zelení ani parky zrovna nevynikají. Cítím na sobě, že se pohybuji na pocitové vlnovce, někdy to na mě dopadá víc, někdy míň. Aspoň mě to přimělo přehodnotit můj přístup k práci a trávení volného času, konečně si zodpovědět otázky, které jsem před sebou už dlouho hrnula, ale přes každodenní rutinu a s ní spojený stres jsem se k nim vlastně pořádně nedostala.
Česká autorka Magdalena Mintová (*1996) nedávno vydala svou třetí knihu Falešný pohřeb, jíž završila úspěšnou humoristickou sérii o svérázné hrdince Emě (Falešný román, Falešný sňatek, Falešný pohřeb). Díla Magdaleny Mintové jsou díky jejímu jemnému humoru, čtivému stylu a originálním zápletkám perfektním oddechovým čtením pro chvíle, kdy toužíme se jen zachumlat do deky a popíjet čaj. Mladá absolventka oboru Jazyková a literární kultura prošla pestrou řádkou zaměstnání, píše blog Můj kompost a věnuje se studiu na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Já jsem ji vyzpovídala ohledně tématu, které mě zajímá nejvíc – psaní beletrie.
Vytvořit nějaký nový svět
Co tě k napsání falešné trilogie inspirovalo a jak vznikal její první dílFalešný román (Knižní klub 2017)?
Bylo mi asi sedmnáct nebo osmnáct let, když jsem si příběh začala v hlavě skládat. Nedokážu najít nějaký moment náhlé inspirace, ale postupně mi to v hlavě krystalizovalo a objevovaly se jednotlivé scény. Dost jsem nad tím příběhem přemýšlela vždy cestou do školy a ze školy, někdy samozřejmě i při hodinách (smích). Nevím, zda jsem chtěla hlavní hrdinku zasadit do zbohatlického prostředí od samého začátku, nebo zda to nějak přirozeně vyplynulo, základní myšlenka ale byla napsat příběh o jakémsi moderním a trochu ujetém sňatku z rozumu. Knížku jsem psala někdy okolo Velikonoc. Každý všední den jsem od osmi do tří trčela v lavici na vysokomýtském gymnáziu a knize jsem pak věnovala svá odpoledne a někdy i noci. O víkendech jsem psala třeba do čtyř do rána, ale hrozně mě to bavilo a nemohla jsem se od psaní odtrhnout. Takto vlastně vznikla první verze prvních dvou dílů, protože Falešný román a Falešný sňatek byly původně jedna kniha.
Vzpomínám si, že s dopsáním třetího dílu jsi naopak docela zápolila. Co ti pomáhá překonat období, kdy se ti nepíše snadno? Máš nějaké triky, které tě v tvůrčím období podpoří?
S posledním dílem jsem opravdu zápolila, ale nejtěžší pro mě vždycky bylo začít psát. Jak začnu a sepíšu několik prvních stran, mám prakticky vyhráno. Falešný pohřeb jsem „začínala“ dokonce několikrát, byla jsem dost časově vytížená a neměla jsem na psaní dostatek času. Takže ten „trik“ pro podpoření kreativity v tomto případě spočíval jen v tom, že jsem sekla s brigádou a měla jsem skoro celý měsíc volný na psaní, kdy jsem to všechno sfoukla a konečně dopsala.
Když se ale opravdu náhodou zaseknu, pomáhá mi přečíst si kousek nějakých svých dřívějších textů, různé své šuplíkové věci nebo třeba i osobní deníkové zápisky. Pročítám to, podivuju se vlastní (ne)originalitě a tak nějak mě to nakopne k tomu, abych zase napsala něco nového. Stačí mi také nakouknout do knížek, které mě k psaní inspirovaly, kousek si přečíst a zase si oživit tu chuť napsat něco vlastního, vytvořit nějaký nový svět.
foto Magdalena Mintová
Které knihy tě takto inspirují?
Že chci čtenáře bavit svým psaním, jsem si uvědomila někdy ve čtrnácti letech, kdy jsem četla čtyřdílnou sérii Melity Denkové pro pubertální dívky. Byla jsem naprosto u vytržení z jejího humoru, slupla jsem to jako malinu a hrozně se u toho nachechtala. Tyhle knížky mě tak okouzlily, že jsem si je letos v létě dokonce četla znovu. Další kniha, která se mi svým humorem zapsala do srdce a do které sem tam nakukuju pro povzbuzení, se jmenuje Značka: Šílená se závazky a napsala ji Annie Downey. U nás v Česku je tahle kniha poněkud nedoceněná, možná za to může překlad názvu, ale mně humorem hrozně sedla a dokáže mi zvednout náladu za všech okolností. Velmi se mi líbila i série Poslední aristokratka od Evžena Bočka, Hrdý Budžes od Ireny Douskové nebo třeba Forrest Gump od Winstona Grooma.
Posloucháš u psaní hudbu?
Rozhodně ano. Playlisty písniček, které poslouchám při psaní, mají většinou několik hodin. Hudba mi pomáhá hodit se do té správné psací náladičky. Píšu humorné příběhy, takže si často vybírám hodně veselou a živou hudbu. Nesmějí tam chybět například Beatles, ale hudebních žánrů se v mých playlistech objevuje víc, hudba mi pomáhá dotvářet příběh. Někdy ve mně nějaká písnička vzbudí (třeba i nečekaně) určité emoce, které pak do příběhu promítnu. Mezi své nejoblíbenější interprety bych zařadila třeba Black Rebel Motorcycle Club, Alt-J, Billyho Idola, Arcade Fire, Glass Animals, Muse, Cigarettes After Sex, Cults…
Když se u psaní sama nebavím, nebude to stát za to
Čteš si čtenářské recenze svých knih na internetu?
Raději moc ne, a když už, tak vždy doufám, že v nich nenajdu nic vyloženě negativního. Nejsem naivní, je mi jasné, že se netrefím do vkusu a smyslu pro humor každému, známe to všichni, někdo se určitým vtípkem dobře baví, někomu to připadá trapné. Humor je velice subjektivní věc. Ovšem číst si, jak někdo bez servítků shazuje něco, na čem jsem pracovala takovou dobu, co jsem si hýčkala a pilovala, to někdy zkrátka a dobře bolí. Vždycky mi to trochu zlomí srdce. Jako by mi někdo pohaněl dítě, které jsem porodila. Je to jen moment, stejně budu mít to dítě ráda, i když se tomu člověku nelíbí, ale na tu krátkou chvíli mi je hrozně líto, že mi ho někdo takhle kritizuje, když jsem se na něm tak nadřela. Naopak ale vím, že když o mých knihách někdo napíše milou recenzi, dokáže mi to náladičku zvednout o sto procent.
foto: archiv Euromedia Group
Já právě pár čtenářských recenzí falešné série četla a zaujalo mě, že často volají po čtvrtém dílu. Tobě teď vyšel díl třetí. Je pro tebe tato série už uzavřená záležitost, nebo máš chuť se k ní ještě vrátit?
Pro mě je to už určitě uzavřené, původně to měla být dokonce jen jediná kniha. Ta ale byla nakonec rozdělena na dvě části, Falešný román a Falešný sňatek, a tak bylo dopsání třetího dílu tak nějak přirozené, aby to hezky zapadalo do trilogie. Další pokračování neplánuji a obecně bych se do budoucna psaní knih na pokračování raději vyhnula. Teď si ten pocit, že je falešná trilogie uzavřená, hrozně užívám.
Vymýšlíš celou zápletku naráz ještě před tím, než začneš psát, nebo vytvoříš postavy, rozehraješ s nimi nějaké zauzlení a pak následuješ jejich vývoj? Stalo se ti třeba, že jsi měla nějaký plán, jak se bude příběh vyvíjet, a v průběhu psaní ho radikálně změnila?
To se mi stává pořád. Doteď mi je záhadou, jak ty příběhy v mé hlavě vůbec vznikají, nedokážu to zpětně vystopovat. U nějakého příběhu to může být postava, kterou vymyslím první, jinde zase scéna se zatím anonymními postavami. Zapisuji si tyhle nápady stranou a jsou jich kupy, při psaní si občas zápisky vezmu a nějaký nápad do příběhu zahrnu. Někdy zase stačí vzít nějaký takový letmý nápad a než se naděju, už se to na něj nabaluje a najednou vzniká celý další příběh. Postavy si kolikrát vážně žijí vlastním životem, stačí jim dát jména a pár charakterových rysů. Ještě se mi snad nestalo, že bych se při psaní zasekla a nevěděla, co se stane dál, postavy si to rozhodují samy. To už se mi spíš stane, že se zaseknu při psaní nějaké určité scény, protože se mi zdá, že se mi ji nedaří dostatečně vykreslit nebo tak něco.
foto: archiv Euromedia Group
Hrdinka falešné trilogie Ema je dost zvláštní – často dětinská, trochu sebestředná a rozhodně hodně orientovaná na materiální pohodlí. Já tě znám, takže vím, že se ti vůbec nepodobá, ale musím se zeptat – stává se ti, že si lidé myslí, že ústřední hrdinka tvé série je tvou kopií, že s ní máš něco společného?
Stává se mi to nepříjemně často! Což je vtipné vzhledem k tomu, že můj hlavní záměr při psaní této postavy byl, aby byla mým pravým opakem. To, že mě v Emě poznávají, mi říkají i mí blízcí známí, kteří mě dobře znají, a myslím si, že je to spíš kvůli stejnému stylu humoru než kvůli čemukoliv jinému. Aspoň doufám!
Mně se to totiž také hodně často stávalo u Královských intrik – čtenáři automaticky předpokládali, že jsem hlavní hrdinku psala podle sebe, přestože naše povahy se dost liší. Většina mých postav je nějakou směsí rysů, které vídám u lidí kolem sebe. Objevují se v tvých knihách tvoji přátelé a tvá rodina, nebo je to všechno naprostá fikce?
Ano, někdy je tam zařadím záměrně, jindy až zpětně zjistím, že se mi do určité postavy promítl někdo z mého života. Myslím, že to jinak ani nejde, protože člověk čerpá inspiraci ze všeho, co se kolem něho děje, ať už vědomě nebo podvědomě. Taky v životě zažívám chvíle, kdy mi prožívaná situace připadá tak originální nebo vtipná, že si vyloženě říkám: „No tak to musím použít do nějaký knížky!“ Ale primárně píšu fikci, baví mě, že si při psaní doslova můžu dělat, co chci.
foto: archiv Euromedia Group
Četla jsem i některé tvé lifestylové články a zaujalo mě, že v nich používáš podobně živý jazyk i humor jako ve svých knihách. Experimentuješ někdy i s úplně jiným stylem? Máš chuť takto experimentovat?
Už jsem nad tím několikrát přemýšlela, protože se mezi mými nápady na další knížky objevily i takové, k nimž by můj styl psaní asi dvakrát nesedl… Nikdy neříkej nikdy, třeba časem zkusím napsat i něco serióznějšího, ale zatím si to popravdě neumím představit. Mé kraťoučké snahy o seriózní tón zatím vždycky dopadly spíš jako parodie na vážné romány (smích). Vždycky mě v tu nejnevhodnější chvíli napadne nějaký nevhodný vtípek a přijde mi škoda ho nepoužít… Vždy píšu hlavně „sama pro sebe,“ což může znít sobecky, ale já vím, že když se sama nebudu u psaní bavit a když si sama nesplním požadavky, které na knížku mám, tak ten text nebude stát za to. Proto si myslím, že cpát se do formy, která mi nesedne, není nejlepší nápad. Ale jak říkám, kdo ví. Třeba časem dospěju a pozmění se i můj styl psaní…
Píšeš knížky a články, je to způsob, jakým se lze v Čechách uživit, nebo jde jen o hezkou vedlejší činnost? A je to kariéra, o kterou stojíš, nebo by ses chtěla věnovat ještě něčemu jinému?
Když jsem začala snít o tom, že budu spisovatelkou, součástí toho snu byla představa, že by mě to živilo. Že bych prostě jen psala knížky, svoji pracovní dobu bych si volila podle sebe, žila si někde na venkově v malebném domečku a měla všeho dostatek. Realita je trochu odlišná, díky honorářům za knížky jsem si mohla koupit pořádný počítač, ale jinak mě to nijak finančně nezajistilo.
Nedokážu posoudit, jak to mají ostatní autoři, protože mi je krajně trapné se jich ptát, kolik to psaní hodí jim, ale odhaduju, že naprostá většina českých autorů to má obdobně. Psaní beru hlavně jako svou zálibu, koníček. Jsem hrozně vděčná, že mi to „spisovatelství“ vyšlo. Kdyby mě to i stoprocentně živilo, byl by to splněný sen, ale já mám těch profesních snů víc, takže se teď ubírám i jiným směrem. Letos jsem začala studovat magisterský obor Sociální a kulturní ekologie na FHS UK a doufám, že se budu moct uplatnit v této sféře. Ochrana planety a přírody a snaha něco změnit a pošoupnout společnost k ohleduplnějšímu a ekologičtějšímu smýšlení mi dává smysl, takže takovou práci bych vykonávala se zápalem a vášní. A jako bokovku bych si po večerech mohla psát knížky (smích).
Napsala jsi povídku do vánočního souboru Nejkrásnější dárek. Co tě k ní inspirovalo?
Nad tématem povídky jsem nějaký ten pátek uvažovala, ale při těchto úvahách mě do nosu vysloveně nic necvrnklo. Pak jsem se prostě jednoho dne probudila s nápadem, tak jsem ho rychle sepsala a bylo to. V povídce je tematika vztahu mladé dívky se starším mužem, což je téma, které už dávno není takové tabu jako dřív, naopak. Každá mladá holka tohle někdy řešila, ať už s nejlepší kamarádkou nebo byla sama v takovém vztahu… Samozřejmě to vždycky nemusí být zrovna utajený vztah se ženatým mužem a někdy je z toho opravdu láska na celý život, toto téma by se dalo zpracovat několika různými způsoby, ale mně se ta povídka v hlavě holt vybarvila takhle. Zakomponovala jsem tam i ztrátu iluzí při přechodu ze střední školy na vysokou, což jsem si taky prožila.
V roce 2016 a 2017 se rozhovory s Emmou Riedovou točily hlavně kolem Pařížského rekviem, nechyběly ale ani otázky na Královské intriky a psaní obecně.
Web Knižní útočiště blogerky Báry Kuznikové zveřejnil kromě rozhovoru i recenzi a videorecenzi spisovatelčiny prvotiny Královské intriky. Níže krátká ukázka z rozhovoru.
Bára Kuzniková: Zaujala mě forma románu Královské intriky, kdy je příběh vyprávěn nikoli z pohledu hlavní hrdinky, ale z pohledu mužů, kteří zasáhli do jejího života. Měla jsi nějaký důvod, proč jsi příběh nepsala z pohledu Markéty? A jaké bylo, psát část knihy z pohledu Jana Lucemburského?
Emma: Sama mám ráda, když se v knize vystřídá víc úhlů pohledu na tentýž příběh. (…) Lákalo mě vyprávět i prostřednictvím záporných postav, lákalo mě střídat věk a zkušenosti vypravěče. To, že vypravěči jsou jiné osoby než hlavní hrdinka, jí podle mě dodává určitou tajemnost.
Jan Lucemburský byl z vypravěčů rozhodně nejnáročnější, protože jeho životní situace pro mě byla hodně vzdálená – patnáctiletý středověký panovník. Snažila jsem se v sobě oživit vzpomínku na to, jak prožitkově silné je období dospívání, kolik nejistot a emocí člověk prožívá, a spojit to s tím, že budoucí vladař byl zpravidla pro svou roli vychováván, takže to není totéž, jako by na trůně seděl dnešní puberťák.
Foto Kateřina Langhammer Měšťánková
Další rozhovor byl uveřejněn na blogu Račí svět, který má výrazně širší záběr než jen knihy.
Pavel Růžička: Poslední dobou se začínají objevovat spisovatelé, kteří mají vystudovanou právnickou fakultu a místo paragrafů se pouští do psaní knih. Čím to je, že právníci jsou tak dobří na napsání smysluplné knihy?
Emma: U detektivek nebo příběhů ze soudních síní mají právníci určitě výhodu v tom, že mohli poznat prostředí, o němž vypráví, z první ruky. I u jiných žánrů ale přijde vhod, že v řadě právnických profesí se člověk setká s opravdu širokým spektrem lidí a zašmodrchaných osudů, takže o inspiraci není nouze. Nejdůležitější výhodou je ale podle mě disciplína, které musí člověk na právech přivyknout, má-li školu dokončit. (…)
Jinak ale studium práva může mít podle mě na autora i dost negativní vliv, protože jde o obor, který velmi deformuje vyjadřování. Člověk se musí mít na pozoru, aby mu šroubovaná právničina neprosakovala i do beletrie.
A mimochodem nejde o zas až takovou novinku, právníci utíkali do fiktivních světů vždycky – i Walter Scott nebo Jules Verne byli právníci…
Večer s Emmou Riedovou v Alchymistovi: Emma Riedová a Tomáš Sýkora, foto Kateřina Langhammer Měšťánková
V rozhovoru s blogerkou a novinářkou Ivanou Páskovou pro web Chrudimka.cz, který na začátku roku uveřejnil i recenzi Pařížského rekviem, se dozvíte mimo jiné, kde spisovatelka hledá inspiraci, jak se do jejích knih promítá její nálada nebo třeba ve které době by nejraději žila.
Ivana Pásková: Kdybyste si mohla vybrat historické období, v němž byste chtěla žít, které by to bylo?
Emma: Myslím, že člověk se nejlépe hodí do období, v němž skutečně žije. Setkávám se s tím, že si někdy lidé minulost idealizují, ale myslím, že jde spíš o nedostatek informací a podcenění toho, jak náročný dřív život byl, zejména pro chudé, pro všechny odlišné a pro ženy. Kdybych ale někam mohla jen nahlédnout, zajímala by mě renesanční Itálie. Myslím, že to muselo být období velkého myšlenkového a uměleckého kvasu a chtěla bych být u toho.
Foto Jakub Straka
Ivana Pásková:Kniha Pařížské rekviem se celá odehrává na konci 19. století v Paříži. Jaký vztah máte k Francii a Paříži samotné? Jak Vás napadlo nechat příběh odvíjet právě zde?
Emma: V Paříži jsem necelý rok žila a často se tam vracím, je to pro mě město, o němž si dovolím tvrdit, že ho znám. Zasadit příběh Nathalie a Adriena například do Londýna nebo jinam, kde to neznám, bych se neodvážila. Zároveň se mi jejich příběh nezdál vhodný pro české prostředí té doby – chtěla jsem v něm zachytit lesk a bídu velkoměsta.
Tereza Zítková: Hlavní hrdinka vašeho druhého románu je velice svéhlavá a osobitá žena, jak vás napadlo takovou silnou ženu zasadit do prostředí a období, kde to ženy vůbec neměly lehké?
Emma: Mám ráda aktivní hrdinky a hrdiny, kteří berou osud do svých rukou, takže pro mě bylo přirozené, že i Nathalie bude taková.
Tereza Zítková: Je ve vašem druhém románu něco inspirováno pravdou?
Emma: Pokud pravdou myslíte skutečné osobnosti a historické události, pak ano. Lyceum Fénélon je skutečnou a dodnes existující školou, skutečná je i postava jeho ředitelky Cécile Provostové. V knize se mihnou některé další existující osobnosti, jako třeba herečka Marguerite de Bonnemains. Také mezinárodní politická atmosféra je inspirována dobovým napětím mezi evropskými státy. Hlavní dějová linka je ale smyšlená.
„Skupina Zahranice vznikla z čiré radosti nad společnou tvorbou. Její hudba v sobě snoubí živost jazzu a prostořekost folku a šansonu,“ zní popis hudebního uskupení z pera mladého textaře, zpěváka a kytaristy Tomáše Sýkory (24). Jeho mlčenlivým společníkem u piána a dalších nástrojů je skladatel Adam Konečný (25). Právě je jsem trochu vyzpovídala, abych vás nalákala na jejich první veřejný koncert.
Jaké jsou vlastně vaše hudební vzory?
Tomáš Sýkora, Zahranice
Tom: Líbí se mi ohromné množství různých hudebních žánrů, ale hlavně u českých interpretů hodně vnímám hudbu i přes text, takže se u mých oblíbenců spojuje skvělá hudba a promyšlené poetické texty. Vyrůstal jsem na Spirituál kvintetu, Voskovci a Werichovi a na folkařích Karlu Krylovi, Jarku Nohavicovi, Karlu Plíhalovi a Zuzaně Navarové a jejich hudba mě také nejvíc ovlivnila.
Ze zahraničních hudebníků bych jmenoval především Johnnyho Cashe a Leonarda Cohena, jejichž písničky podle mě nesou velmi silný emocionální náboj.
Adam: Jednoznačně Yann Tiersen – na něm jsem vyrůstal a díky němu jsem se také začal věnovat piánu a jeho skladbami jsem začínal. Z českých hudebníků mám asi nejsilnější vztah k Jaroslavu Ježkovi.
A co vás při skládání nejčastěji inspiruje?
Adam Konečný, Zahranice
Adam: Rád poslouchám jazzové rádio a vůbec všechny odnože jazzu a hledám v tom nové hudební myšlenky, které dál rozvíjím. Nejvíc mě toho asi napadá při chůzi v přírodě. Taková dynamická meditace.
Tom: Teď asi hlavně díla jiných umělců – tvorbu vnímám hodně jako dialog, reaguju vlastním způsobem na to, co mě osloví. Podobně je to i s dalšími zdroji inspirace – umění je pro mě forma reakce. Reakce na život, na události kolem mě…
Dovedli byste jmenovat jednu svou skladbu, kterou máte nejraději?
Tom: Určitě skladba Ruce. Má „vodpich,“ pěkně v ní do sebe zapadá text s doprovodem piána.
Adam: Mně se líbí Jáma jam a Piáno postačí, hm, nejvíc asi Piáno, které obsahuje dvě hudebně kontrastní části a pak takovou lyrickou pasáž.
Další originální autorskou tvorbu skupiny Zahranice si můžete poslechnout 14.4.2016 v kavárně Do Větru. V rámci kulturního večera vystoupí kromě Toma Sýkory a Adama Konečného i Emma Riedová s ukázkou ze své nejnovější knihy Pařížské rekviem.
Dvojrozhovor s kostymérkou a s maskérkou o dobových filmech
Foto z natáčení
Jak zobrazuje historickou módu film a televize? O své zkušenosti a názory se se mnou podělily dvě dámy od filmu: maskérka a fotografka Kateřina Měšťánková (28) a kostymérka Helena Rovná (49).
Na kterých historických filmech jste měly možnost pracovat?
Helena Rovná
Helena: Šlo hlavně o válečné filmy: Tubruk, Habermannův mlýn, Lidice, Deník Anne Frankové, který ale bohužel neběžel v českých kinech, německý válečný film Viktor Klemperer nebo seriály Tanbach a Bratři Dasslerovi, které tematizují to, jak politické události 20. století dokázaly zamíchat životy jedinců. Je vidět, že druhá světová válka je pro lidi stále živé téma plné emocí, a tak se o ní hodně točí.
Z historických filmů ze starších období jsem pracovala na Vláčilově filmu Mág, na seriálu Borgiové, na Mlhách Avalonu, hraném dokumentu Středověká Evropa, filmu Poutnice, který se také odehrává ve středověku, na filmu Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů a nedávno na seriálu Já,Mattoni. Nevím, jestli bych mezi ně mohla počítat i Zatoulanou princeznu, ale i při jejím vzniku jsem byla. Úžasným zážitkem byla spolupráce s výtvarníkem Theodorem Pištěkem na sérii Duna a Děti Duny, ale to nemá s historií nic společného, to byla čirá fantazie.
Kateřina Měšťánková
Kateřina: Já jsem z historických filmů částečně spolupracovala na filmu Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů, seriálu První republika, filmu Lída Baarová, česko-německém filmu Charité a komedii Wilsonov. Nejdéle jsem byla na První republice a v jistém smyslu se také jednalo o nejsilnější zkušenost pro mě jako maskérku.
Fotografie z natáčení filmu Poutnice přinesl např. iDnes. Fotografie z natáčení seriálu Mattoni najdetezde.
Jak moc důležitá bývá pro filmaře přesnost kostýmů a co všechno má na výsledný vzhled kostýmů vliv?
Helena: To, jak velký důraz bude kladen na historickou přesnost, záleží hlavně na režisérovi. Za film jako celek nese zkrátka odpovědnost režisér, což platí v pozitivním i negativním smyslu, takže on má poslední slovo v tom, jak co bude. Režisér a maminka mají vždycky pravdu.
Na podobu kostýmů má samozřejmě velký vliv i kameraman. On odpovídá za visuelní vyznění celého díla. To on má na svých bedrech, jestli uvidíme pěkné obrázky či pouze temnou jeskyni. Dobrý kameraman si řekne, jakou chce mít ve filmu barevnou škálu, jestli chce třeba nějakou postavu spojit s určitými barvami nebo nějaké postavy barevně propojit a podobně.
Dalším faktorem jsou samozřejmě finance, ale to nakonec nemusí být klíčové, protože někdy ani na velkých projektech nejsou nutně velcí odborníci. Obrovský vliv má totiž také to, jaké lidi má režisér k dispozici, jestli jsou zkušení a profesionální. To byl problém filmu Cyril a Metoděj, kde kostýmní výtvarnici chyběly zkušenosti, pokora i čas, protože ještě studovala.
Kateřina: Podle mě se často jedná o hledání střední cesty mezi historickou přesností a estetickou kvalitou filmu. Líbí se mi, když má autor výtvarné stránky filmu dobře nastudovanou danou dobu, ale chápu touhu po umělecké volnosti.
První republika, 2014, promo foto archiv ČT
Na První republice se kostýmy a jejich autenticita řešily opravdu hodně a byla tam velká snaha zobrazit tu dobu věrně. Zároveň si ale tvůrci ponechávali určitý prostor umělecké volnosti, seriál byl jen „na motivy“ první republiky, nešlo o dokument ani rekonstrukci: chyběly spodničky či rukavičky a občas byly ženy i prostovlasé. V některých případech se zkrátka dala přednost celkové estetické stránce před historickou přesností.
Můžete uvést nějaké příklady, jak se tvůrci s autenticitou kostýmů vyrovnávají?
Helena: Například režisér Václav Marhoul se u Tobruku téměř nechtěl odchylovat od skutečnosti. Snažil se používat původní oděv a tam, kde musel vzít za vděk replikami, chtěl, aby byly co nejpřesnější. Řekla bych, že 80 % úspěchu je odpovídající tkanina, její struktura, barva, to, jak drží tvar. Problém je ale takové tkaniny sehnat, na Tobruk jsme kvůli tomu kupovali vlněné sukno z Pákistánu, protože u nás už se nevyrábí. Nebo australské klobouky musely být z Austrálie, i když to bylo nákladnější a pořídilo se jich jen pět.
Kateřina:Jana Radilová, umělecká maskérka První republiky, je velmi pečlivá a při práci dbá i o poslední komparzistku. Pokud se odchýlila od skutečnosti, nikdy nešlo o omyl, ale o vědomé rozhodnutí – například to dané ženě lépe slušelo. Tak tomu bylo i u hodně kritizované scény zásnub, kde měla Markéta Plánková rozpuštěné vlasy. Herečka tak vypadala velmi mladě a půvabně, ačkoliv dobovým konvencím to neodpovídalo. Z mého pohledu je dobré, když maskér nebo kostýmní výtvarník tuto volnost má, protože výsledek pak může být současným divákům bližší nebo lépe vystihne atmosféru. Určitou skupinu lidí to ale může pobuřovat.
Obě jste pracovaly i na filmech ze středověku. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Kateřina: Moje zkušenost z Cyrila a Metoděje (co se kostýmů týče) je sice jen pozorovatelská, ale dle mého názoru nebyly hlavní role zdaleka tak propracované jako kostýmy komparzistů. Ti si často přinesli vlastní dokonale přesné kostýmy, protože doba Velké Moravy je jejich hobby. Takže člověk procházející v pozadí měl leckdy lepší kostým než hlavní postava.
Helena: Souhlasím, že u Cyrila a Metoděje se skutečně jednalo o promeškanou příležitost, protože raně středověké kostýmy, zvláště pak ty z Byzance, mohly být skutečně nádherné, točit film z takové doby se nepoštěstí příliš často. V daném případě nebyl příliš silný ani scénář. Nedávno jsem sledovala rozhlasové zpracování knihy Jindry Jarošové Svatí kacíři aneb Reportáž nejen z Velké Moravy a uvědomila jsem si, jaké možnosti zpracování ta látka poskytovala. Šlo o dobu prozíravých státníků, jako byli Rostislav nebo císař Konstantin, a kulturní vliv Velké Moravy je krásné téma.
Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů, 2013, zdroj: http://www.katyd.cz/clanky/na-velehrade-se-nataci-film-o-solunskych-bratrich.html http://www.listal.com/viewimage/6369802
Natáčelo se v Modré u Velehradu, kde se nachází dobový skanzen a kde také působí skupina nadšenců Velkomoravané. Ti měli vlastní kostýmy z vlastnoručně utkaných látek podle dobových pramenů a podíleli se na filmu jako komparz i se svými dětmi. Mimochodem jedna jejich holčička se jmenovala jako tvoje knižní hrdinka – Živa.
Výhodou jejich kostýmů byla právě historická přesnost, nevýhodou naopak to, že nebyla „uzpůsobeny“ filmování: pro digitální kamery měly příliš jasné barvy, největší problém byl v tomto ohledu s bílou, která se ve filmu raději nahrazuje krémovou, protože bílá příliš září. Naštěstí na Cyrilovi a Metodějovi působil skvělý kameraman David Ployhar, který dokázal i ostré barvy zjemnit. Ohled na snímání kamer je také jeden z důvodů, proč ani filmový středověk neplýtvá jasnými barvami a proč se vyhýbáme černé i bílé. Zatímco filmový pás snesl i ostré barvy, digitální kamera má jiné nároky.
Naopak například Mlhy Avalonu byly velmi výtvarný film, kde se šily prakticky všechny kostýmy přímo pro daný film – jinak se totiž obvykle vše pro menší role a komparz půjčuje. Hlavní postavy měly kostýmy z hedvábí pastelových barev a propracované doplňky. Každá postava měla svou barvu, do níž byly její kostýmy laděné. Bohužel ty barvy nebyly příliš ustálené, takže i po svlečení zůstával Artuš purpurový a Lancelot modrý (smích). Hodně se spolupracovalo s řemeslníky – kožišníky a pasíři. Byl to výtvarně krásný film.
Kateřina: Z pohledu maskérky je to tak, že u středověkého filmu člověk hlavně špiní (smích). Takže špína, krev, zapatinovat herce tak, aby moc nezářili čistotou nebo třeba dívkám nalepit chlupy do podpaží. Herečky se líčí minimálně, používá se často jen jemný podklad. Lidé si někdy představují, že každá herečka má na sobě před kamerou tunu make-upu a strávila tři hodiny v maskérně, ale nemusí to tak být. Zvláště hezké herečky není potřeba příliš líčit, to byl případ i u Cyrila a Metoděje.
U nedobových filmů někdy herečky ze starší generace vyžadují výrazné líčení, na které jsou zvyklé. I když je postava třeba na smrtelné posteli, chtějí vypadat dokonale. U historických filmů má člověk alespoň po ruce argument, proč líčit přirozeně. Krásné herečky obvykle mají sebevědomí to s líčením nepřehánět, to je třeba případ Táni Pauhofové nebo Lindy Rybové, která se i přijde zeptat, jestli by neměla mít ještě výraznější kruhy pod očima, aby to odpovídalo roli.
Helena: Já bych to příliš nerozlišovala, pro mě jsou u všech kostýmů zásadní dvě věci: jednak to, aby nerušily, neupoutávaly na sebe víc pozornosti, než je třeba, a dále jejich poctivost. Film se liší od divadla v tom, že každý detail se může ocitnout v záběru – herec se dotkne tváře a vidíte manžetu, skloní se a jsou zabrány i boty, není možné něco pominout s tím, že si toho nikdo nevšimne.
Foto z natáčení
Foto z natáčení
Liší se nějak česká a zahraniční produkce?
Helena: Zahraniční produkce mívají víc peněz, ale jinak to není příliš o národech, ale o lidech. S těmi, kdo jsou poctiví a mají dobu dobře nastudovanou, se dobře pracuje. Velmi rádi u nás točí Němci, protože tu dostanou vysoce kvalitní práci za velmi dobrou cenu a oceňují, že čeští lidé od filmu jsou pečliví a přesní a zároveň dokáží improvizovat, když je třeba, což se vždycky hodí.
Helena: Profiluji se tím, alenelze říct, že jsem specialistka, protože to je velmi široká oblast a na každý film se musím připravit z dostupné literatury a schůzek s odborníky. Také spolupracuji s Vojenským muzeem. Snažím se, aby v kostýmech bylo chyb co nejméně, a na uniformách je skvělé, že se dají snadno dohledat podklady, snáze se proto také vyrábějí a objednávají. Navíc můj tatínek pracoval v Leteckém muzeu Kbely a já vždy milovala válečné romány a filmy, takže mám k válečné tematice blízký vztah. U jiných forem oděvu může být větší volnost, ale v uniformách je řád, což je fajn.
Kostým není samozřejmě u filmu to nejdůležitější, ale doplňuje celkový dojem, pomáhá filmu vyprávět. Kostým postavu umisťuje do času a místa, a může dokonce pomoci zobrazit její vývoj v čase – že se mění doba a postavě vkus a styl oblékání. Každý detail má vliv na to, jak bude celek filmu vypadat a zde jsme zase u úlohy režiséra. Když je špatný režisér, výsledkem je zanedbaný film.
Svět knihy 2015 (s redaktorkou Královských intrik Ivou Daňkovou)
Ukázka z rozhovoru pro Literární kavárnu Knižního klubu:
Radek z Knižního klubu: “Královské intriky v lecčems trochu připomínají Hru o trůny. Inspirovala jste se jí při psaní?“
Emma: “Hru o trůny znám a líbí se mi, ale když jsem knihu psala, tak jsem ji ještě neznala. (…) Takže vliv tam není. Inspirovala jsem se hlavně Zbraslavskou kronikou a dalšími historickými prameny.”
Radek z Knižního klubu: “Ptám se proto, že ve vaší knize je stejně jako v Game of Thrones taky spousta intrik, krve a sexu…“
Emma: “O sexu, intrikách a krvavých událostech mě baví psát a myslím, že většinu čtenářů to baví také číst. Snažím se psát to, co bych sama ráda četla.”
Radek z Knižního klubu: “Myslíte, že Královské intriky přivedou některé čtenáře k hlubšímu zájmu o českou historii?“
Emma: “Doufám! Je ale nutno říct, že ačkoliv jsem vycházela z historických pramenů a vystupuje tam několik skutečných postav, u všeho není úplně jasné, jak se to přesně stalo. V historii jsou prostě bílá místa. A ta jsem doplnila vlastním příběhem. Doufám, že to je dostatečně barvité, aby to čtenáře nadchlo pro období vrcholného středověku.”
Posezení se čtenáři a autorské čtení
Svůj první rozhovor jsem ale poskytla studiu Probuď labuť, v němž proběhlo posezení s mými čtenáři a autorské čtení (krátká ukázka):
Probuď labuť: “Pro mě je doba počátku 14. století možná až moc syrová. Co tě poutá zrovna k tomuto období?“
Emma: “Šlo o bouřlivou dobu. Rozhodovalo se, kdo bude sedět na českém trůně a kam bude tato země směřovat. Po vymření Přemyslovců nastal chaos, české dějiny se v té době začaly zase jednou propojovat s evropskými. Kromě toho je vrcholný středověk má srdcová záležitost. Vždy jsem ráda četla historické romány Ludmily Vaňkové z této doby. Vedle dalších autorů ji skutečně vnímám svůj vzor.”
Probuď labuť: “Vím, že ses od dětství pohybovala v okolí Neveklova. Byl to důvod, proč sis vybrala pro část svého děje právě hrad Kožlí, který se zde nacházel?“
Emma: “Ano i ne. Oblast Benešovska mám ráda, je to opravdu krajina mých prázdninových výletů z dětství. Pro svou knihu jsem hledala hrad, který by byl v dostatečné blízkosti Prahy a o kterém by byly nějaké záznamy, ale aby nebyl zase tak známý a opředený legendami jako některé jiné hrady. Kožlí tak bylo ideální!”