Špilberk je v Královských intrikách zmiňován v souvislosti s cestou Jana Lucemburského na Moravu, která se odehrála roku 1311 brzy po jeho korunovaci.
Hrad byl založen pravděpodobně v polovině 13. století Přemyslem Otakarem II. na příkrém kopci nad Brnem jako velkolepá stavba, v níž měli sídlit moravští vládci. Trvalo ale poměrně dlouho, než se Špilberku dostalo důstojného dvora – skutečným sídelním městem se Brno stalo až za vlády moravských Lucemburků Jana Jindřicha (1350 – 1375), bratra Karla IV., a jeho syna Jošta (1375 – 1411), do té doby ho čeští králové navštěvovali spíše sporadicky a často při svých návštěvách přebývali raději v brněnských palácích.
Jméno Špilberk, odvozené od německého výrazu pro „ostroh,“ nesl původně kopec, na kterém hrad stojí, teprve následně se po něm začal nazývat i hrad. Poprvé je hrad Špilberk zmiňován v roce 1277 v souvislosti se zřízením hradní kaple sv. Jana.
V roce 1278 se zde konal generální zemský sněm a téhož roku také Král železný a zlatý shromažďoval u Brna vojsko před svou nešťastnou poslední bitvou na Moravském poli.
V letech 1337–1340 na něm sídlila Blanka z Valois, manželka tehdejšího markraběte Karla, pozdějšího Karla IV., neboť ji v Praze údajně nesnesla druhá manželka Jana Lucemburského Beatrix, která na mladičkou a všeobecně oblíbenou Blanku žárlila.
Ale teprve za vlády moravských Lucemburků zažil Špilberk skutečný rozkvět a stavební ruch. Jošt Lucemburský byl muž politického formátu srovnatelného jedině se svým strýcem Karlem IV. Joštovo bohatství rostlo spolu s tím, jak si od něj Karel IV. a Václav IV. půjčovali a dávali mu do zástavy svá území. Markrabě Jošt byl velkým čtenářem – půjčoval si knihy v klášterních i soukromých knihovnách, dopisoval si s italskými humanisty, obdivoval básníka Petrarku i římského historika Tita Livia. Špilberk pro něj zveleboval stavitel Jindřich z Gmündu z parléřovské huti, který pracoval i na svatovítské katedrále. Jošt podporoval malíře, zlatníky, klenotníky i hudebníky.
Nicméně rezidenční éra hradu s konečnou platností skončila poté, co Zikmund Lucemburský přenechal roku 1423 vládu nad Moravou svému zeti Albrechtu Rakouskému, a Špilberk byl nadále především vojenskou oporou a pevností. A to jak během husitských válek, tak během válek Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem.
Od konce 15. století Špilberk chátrá a větší vojenský význam má až při obléhání Brna za třicetileté války. Postupně je měněn v barokní pevnost.
Josef II. tuto vojenskou pevnostní věznici přeměnil roku 1783 na obávanou civilní věznici pro nejtěžší zločince, kteří žili v hromadných celách v kasematech hradu a vykonávali těžké práce při jeho stavbě a opravách.
V 19. století jsou na Špilberku stále častěji vězněni i političtí vězni z celé monarchie – zejména ze vzpurných Uher a z Polska.
Velké díky Ivo Peterovi, provozovateli webu http://www.fotohistorie.cz/ .
