Mikuláš Bánffy: „Byli jste sečteni“, velkolepý román z dávno ztraceného světa (recenze)
Román Mikuláše Bánffyho (1873-1950) nazvaný biblicky „Byli jste sečteni“ vychází poprvé česky, a to v rámci edice „Sedmihradsko“. Přestože jde o první díl „Transylvánské trilogie“, kniha obstojí i sama o sobě. Bánffy ve svém díle spřádá bezpočet pestrých, na první pohled nesouvisejících nitek, z nichž se postupně před čtenářovýma očima vytváří barvitý obraz feudálního Uherska před první světovou válkou. A zatímco se kocháme detaily oděvu a interiérů nebo hantýrkou chovatelek koňů či hráčským žargonem, pomalu nám dochází, že tato hierarchická, do sebe zahleděná společnost to skutečně „má spočítané“, jen to na rozdíl od autora ještě neví.
Kniha „Byli jste sečteni“ vyšla poprvé v r. 1934 a svým stylem a bohatostí je velmi blízká klasickým románům 19. století. Prostředí etnicky pestré a zároveň zaostalé feudální Transylvánie má pro dnešního čtenáře zvláštní nádech exotiky a vedle pozoruhodně detailního pohledu do společenského života uherské aristokracie nabízí i tragikomické situace parlamentarismu pozdního Rakouska-Uherska, živoucí popisy nádherné, proměnlivé rumunské přírody a několik vášnivých milostných vzplanutí, která můžeme prožít s hlavními hrdiny.
„Byli jste sečteni“ nikam nespěchá a nikomu se nevnucuje, nesnaží za každou cenu udržet naši roztěkanou pozornost akcí či náznaky tajemství, nelze ji číst „jedním dechem“. To může být pro dnešního čtenáře asi největší bariérou k tomu, aby knihu dočetl. Přistoupí-li ale čtenář na pozvolné tempo románu, je mu odměnou vzácné nahlédnutí do světa, z něhož už dnes mnoho nezbývá. Uhersko počátku 20. století nám může být v mnohém povědomé z naší vlastní rakousko-uherské historie, zároveň je však pro českého čtenáře v mnohém nové a neobvyklé.
Čtenářovu cestu transylvánským příběhem naštěstí usnadňuje i překlad Roberta Svobody – ačkoliv si použitá slovní zásoba zachovává určitý archaický půvab, text je čtivý a plyne hladce. Věřím, že vybalancovat tyto dvě roviny – nádech starobylosti a zároveň čtivost – nemuselo být snadné. Jazyk románu je navíc nesmírně poetický a bohatý.
Přestože do popředí vystupují v románu především milostné dějové linky, Bánffy se nespokojil jen s nimi a psychologicky prokreslené scény nešťastných milenců prokládá scénami z politického života a drsnou realitou rumunských horalů.
Je cenné, že Bánffy zasadil spletitý příběh přitažlivého hraběte Valentina, jeho lásky Addy a dalších mladých protagonistů do prostředí, které velmi důvěrně znal – do salonů a ložnic uherské elity, na hony, bály a dostihy, do pešťských kasin a do parlamentu. Čerpal při tom ze svých vzpomínek na předválečnou aristokracii, jejímž byl příslušníkem, a ze svých zkušeností diplomata a politika. Jakkoliv jde o román, a nikoliv o autobiografii, je tato autentická znalost prostředí a dobových konvencí do všech detailů jedinečná a dnešní autor, který nemůže mít s danou dobou osobní zkušenost, by jí mohl dosáhnout jen stěží, troufnu si napsat, že vůbec.
Bánffyho autorsky silnou stránkou je rozhodně promyšlenost a výstavba jak románu jako celku, tak jednotlivých scén. Scény na sebe navazují, zápletky se rozvíjejí postupně, z detailu, jehož význam plně pochopíme až následně. Bánffy si často připravuje k určitému výjevu půdu dopředu, jindy zas staví paralely mezi situacemi svých postav, aby vynikly jejich rozdílné charaktery. To vše přitom působí velmi přirozeně, nevykonstruovaně.
Je zjevné, že Bánffy usiluje o hluboký psychologický vhled. Jeho protagonisté často jednají sobecky, chybují, ztrapňují se. V některých momentech může být psychologizace postav možná až příliš kreativní a poplatná dobovým psychoanalytickým představám, většinou ale nabízí zajímavý úhel pohledu na jejich motivaci.
Tak trochu protipólem živoucích, citlivých postav je několik až panoptikálních figurek. Ty však rozhodně nejsou na škodu, neboť vnáší do příběhu určitý humor a malebnost a také usnadňují orientaci v jinak velmi zalidněných scénách.
Bánffyho hrdinové, jakkoliv si v řadě situací získají naše sympatie, nejsou o moc moudřejší nebo ctnostnější než jejich současníci a sebestřednost, kterou vidíme u jiných postav a v podstatě i u celých zájmových skupin a etnik, se nevyhýbá ani jim.
Příjemně osvěžující je autorova důvěra ve čtenáře, že si z přirozeně se odvíjejícího příběhu sám udělá obrázek o tom, kam uherská společnost té doby směřovala a proč. Bánffy se spokojí s náznaky, nevnucuje a nevykládá, ale ukazuje.
Některé psychologizující pasáže ovšem nezestárly dobře – oba mužští protagonisté např. odsuzují násilí na ženách, ale ne do té míry, aby se proti němu jakkoliv aktivně postavili, když se odehrává v jejich bezprostřední blízkosti; Valentin chová přesvědčení, že se žena stává ženou až pod milostným vedením muže atd.
Komu bych „Byli jste sečteni“ doporučila? Především těm, kdo opravdu nalézají potěšení ve čtení klasických románů druhé poloviny 19. století, oceňují jejich detailnost a vršení témat a motivů a nevadí jim, když si příběh dává na čas, a dále těm, koho zajímá prostředí Sedmihradska a uherské šlechty na začátku 20. století, protože to se Bánffymu podařilo zvěčnit s mimořádnou živostí.
Více o knize, jejím vydání a o specifikách překladu si můžete přečíst v rozhovoru s vydavatelem „Byli jste sečteni“ Radkem Ocelákem zde.
