Úprava a konzumace pokrmů není jen čistě biologickou potřebou, ale také společenskou záležitostí. Jak se stolování našich předků lišilo od dnešní doby? To se dozvíte v článku.
1) Zapomenutá zelenina
Středověký člověk se k mnoha druhům zeleniny vůbec nedostal: špenát byl až do 17. století používán asi jen v západní Evropě, lilek zase spíš na jihu, na rajčata, papriky, brambory nebo dýně bylo třeba počkat až do dob zámořských objevů. Na druhou stranu jsme ale my dnes na mnohé druhy zeleniny tak trochu zapomněli: jde jednak o kořenovou zeleninu jako rapotinku, sevlák, pastinák či vodnici, jednak o jedlý plevel jako merlík, lebedu, šťovík a kopřivy.
Máte-li dvorek, merlík a lebeda na něm nejspíš rostou a můžete si je natrhat do salátu, vážně je doporučuji, kopřivy lze zase použít jako špenát. Kromě těchto zmíněných druhů zeleniny měl středověký strávník v Čechách na talíři nejčastěji kysané zelí, po něm kysané zelí a pak ještě kysané zelí, které se zkrátka jedlo stále, a to i k snídani. Obvyklé byly také cibule, řepa, tuřín a mrkev.
2) Pučálka
Dnes už skoro zapomenutý pokrm z namočeného a následně opraženého hrachu byl jedním z nejběžnějších jídel. Pražení vůbec bylo v našich zemích velmi oblíbenou úpravou luštěnin a obilovin, zejména těch ne zcela zralých. Pražmo z obilí mohl strávník také podrtit a smíchat s mlékem na vydatnou kaši. Recept na pučálku a řadu zajímavostí k tomu najdete např. na blogu Kuchařka pro dceru.
3) Jak tedy naši předci upravovali pokrmy?
Kromě zmíněného pražení byla středověká jídla vařená, pečená, opékaná na roštu nebo na rožni, uzená a kvašená/kysaná. Vařilo se v kotlících zavěšených na hácích na řetězu nad otevřeným ohněm, ale také tak, že se přistavovaly na vaření nádoby přímo k ohni nebo že se do velké nádoby s vodou přistavené k ohni vložily menší nádoby s pokrmem, tj. ve vodní lázni. Nádobí bylo nejčastěji keramické nebo měděné. Vařená jídla, která tvořila velkou část stravy prostých lidí, měla nejčastěji podobu hustých polévek či kaší nebo jakýchsi šišek a knedlíků. Pečení bylo vyhrazeno pro chléb a sváteční pečivo. Do 13. století pravděpodobně převažovala technika pečení v hliněných pekáčích na žhavých uhlících, později se peklo ve zděných pecích. Vyšší vrstvy včetně měšťanů si dopřávaly i masité pokrmy, které se opékaly na roštu nebo větší kusy na rožni. Maso bylo možné rovněž zakonzervovat uzením.
4) Máslo nebylo máslo
Máslem se v minulosti obecně označoval čistý mléčný tuk, tedy to, čemu dnes říkáme „přepuštěné máslo,“ „šmolc“ nebo „ghí.“ Přepuštěné máslo bylo mnohem běžnější součástí stravy než máslo čerstvé, které se nedalo dlouho uchovávat a tradičně se označovalo „putr“ nebo „putra.“ Přepuštěné máslo vydrží výrazně déle než máslo nepřepuštěné (které obsahuje navíc vodu a mléčné bílkoviny): až tři týdny při pokojové teplotě, v chladu ještě déle, v lednici až půl roku. Navíc se nepřepaluje tak rychle jako putra (vydrží 200–250°C místo 150–180°C), což také stojí za jeho slavným návratem do českých kuchyní v posledních letech. Chcete-li si přepuštěné máslo také vyrobit, návod naleznete např. na blogu Cuketky.
5) Čím se jedlo?
Rukama. Proto také měli v každé slušné domácnosti na stole nádobu s vlažnou vodou na omývání tří prstů, kterými se jedlo. Kromě toho se ale používaly i lžíce (dřevěné či kovové) a nože. Po dlouhé odmlce od dob antiky se od 9. století v Evropě opět občas setkáváme s vidličkami, u nás se ale v podstatě neobjevují až do 14. století. Obvyklou součástí příboru se staly nejprve v Itálii (během 16. století), napříč Evropou ale vidlička zdomácněla až během 18. století. Zajímavý je původně italský zvyk rozšířený i do Francie, podle nějž si host přinášel vlastní lžíci a vidličku do domu hostitele.
6) Krčma
Nebyli bychom v Čechách, abychom nezakončili článek v hospodě. Význam středověké krčmy dalece přesahoval její základní funkci jako místa, kde vám jen uvaří a nalijí. V krčmě bylo zpravidla možné se také ubytovat, což z ní činilo zastávku obchodníků, a její funkce byla úzce spojena s tržištěm. Krčma byla místem, kde se člověk dozvěděl důležité novinky, na vesnicích jste si v ní mohli nakoupit sůl, pivo nebo koření do zásoby jako v krámě. V krčmě se také uzavíraly významnější smlouvy (např. koupě nemovitosti, hodnotnější věci nebo dobytka), jelikož se v ní snadno našli svědci k uzavření smlouvy (přece jen písemné smlouvy nebývaly moc časté) a hlavně se tam pak mohla zapít tzv. litkupem.
