Štěpánka Jislová (*1992) je úspěšná česká ilustrátorka (např. Třikrát detektiv Kalle, Daniel v jámě lvové) a komiksová autorka (např. Klášter Nejsvětějšího srdce, Milada Horáková). Kromě komiksu a ilustrace také přednáší, navrhuje herní koncepty, obálky knih, potisky a tetování. Spoluzaložila českou pobočku Laydeez do Comics, jejímž cílem je seznamovat veřejnost s tvorbou komiksových autorek. V říjnu 2020 jí vyšlo komiksové album Bez vlasů, k němuž napsala scénář Tereza Drahoňovská a jemuž Štěpánka Jislová vtiskla nezaměnitelnou formu. Bez vlasů líčí jedinečným, citlivým, ale i vtipným způsobem Tereziny nelehké zkušenosti s alopecií (vypadáváním vlasů).
Balancování mezi autocenzurou a upřímností
Bez vlasů je autobiografický komiks (autorka scénáře Tereza Drahoňovská v něm vypráví o své osobní zkušenosti s alopecií, ty v komiksu vystupuješ jako postava). Čím je takový komiks z pohledu autorky jiný než smyšlený příběh? V čem je psaní o sobě samé těžší, v čem je to naopak jednodušší?
Autobiografie, ať už komiksová nebo jakákoli jiná, se dost vymyká „běžnému“ psaní. Autor nebo autorka neustále balancuje mezi autocenzurou a upřímností. Narazily jsme na to i tady. Terka se sama sebe často ptala: Je to pro čtenáře zajímavé? Na druhé straně se objevovala otázka: Chci tohle vůbec sdílet? Hrozí riziko, že výsledek bude zkratkovitý a neosobní. Pokud si ale člověk neohlídá vlastní hranice, tak se zas s výslednou výpovědí nedokáže identifikovat.
Právě mám rozpracovaný vlastní autobiografický scénář. Výhoda je, že nemusím vymýšlet jeho obsah, ten už jsem odžila. Výzva ale spočívá v tom, jak na sebe jednotlivé vzpomínky přirozeně napojit, tematicky je provázat a nakonec vyplodit něco, co aspoň v náznaku připomíná příběh.
Jak je to s ostatními postavami v autobiografickém komiksu – míváš dojem, že bys měla něco zcenzurovat, aby se třeba někdo neurazil nebo ho to nezranilo? Já třeba u všech autobiografických povídek vedlejší postavy výrazně měnila, spojovala několik osob do jedné, měnila gender a podobně, jen abych se vyhnula tomu, že se to někoho dotkne.
Pokud bude ten konkrétní člověk v komiksu pro své okolí rozpoznatelný, má podle mě autor povinnost svoje postavy „oběhat“ a zjistit, nakolik je pro ně komfortní, aby se v příběhu objevily. A většina lidí je nadšená! Často se dokonce snaží přihodit něco k dobru. Pokud je jim to nepříjemné, nastává to, co zmiňuješ – v rámci kompaktnosti příběhu se zachová obsah, ale překryje se jinou formou. Příběh má v tomto ohledu přednost před doslovností vzpomínek, přece jenom nedělám dokument. Nesouhlasím s přístupem, který předvedl Jan Němec v Možnostech milostného románu, kde je všechno od jmen po adresy. Příběhu to nijak neslouží, nevidím v tom autentickou rovinu autobiografie, ale pouze nástroj k tomu, aby člověk přesvědčil svoje okolí i sebe, že se věci odehrály tak, a ne jinak. Autobiografie musí být sebereflexí, ale k tomu potřebuji i jiné lidi, ne jen zrcadlo.
Pro tento komiks jsi zvolila velmi jednoduchý výtvarný styl – co tě k tomu vedlo?
Od začátku jsme věděly, že chceme vyprávět příběh, který je v jádru o něčem nepříjemném – o nemoci. Ale zároveň jsme z toho nechtěly dělat tragédii. Alopecie Tereze přinesla nejen spoustu výzev, ale také řadu vyloženě komediálních situací, jako nákup první paruky, intimní chvilky s partnerem nebo „pouhá“ návštěva bazénu. Realistická kresba se ke scénáři nehodila. Nebo spíš mám pocit, že by vznikla úplně jiná knížka.
Je pravda, že když jsem o vašem námětu slyšela poprvé, říkala jsem si, že to na mě asi bude moc silná káva a že mě z toho až mrazí, ale pak jsem viděla několik stránek, a úplně mě vaše pojetí nadchlo – myslím, že jste humor i vážnost dobře vybalancovaly. V čem je komiks lepší pro zpracování podobného tématu než dejme tomu próza?
Komiks má jako každé médium svoje silné a slabé stránky. Možnost vyjadřovat se vizuálně mluví rozhodně v jeho prospěch a v Bez vlasů je od pohledu jeden hodně výrazný prvek, a to Terčina holá hlava. Je to něco, co v lidech automaticky vyvolává nějaké představy a zároveň něco, co by se například v próze úplně ztratilo.
Přijde mi zajímavé, jak na existenci podobných komiksů reagují někteří fanoušci komiksu – lidé, pro které je komiks spíš žánr než médium, a to žánr jasně definovaný – akční, superhrdinský, realisticky nakreslený. Vnímám z té strany někdy až překvapivou zášť vůči komiksům, které do této škatulky nespadají, jako by tito fanoušci přicházeli o něco, co dlouho považovali za výhradně své. Je to trochu bizarní, já jako čtenář young adult knih se taky nezlobím, že existují třeba detektivky.
Když se řekne komiks, hodně lidí si asi představí právě komiksy o superhrdinech, u nás pak zase Rychlé šípy a Čtyřlístek. Patří i tato alba k tomu, co jsi v dětství nebo v pubertě četla a nějak tě to formovalo, nebo jsou ti tyto příběhy spíš vzdálené?
Rychlé šípy, Čtyřlístky, stará ábíčka s Tomanovými komiksy, to všechno u nás doma bylo. Myslím, že se mi to líbilo, zvlášť ty napínavější příběhy typu Kruanova dobrodružství, ale opravdovým zjevením byly až časopisy WITCH. Většina lidí zná asi hlavně animovaný seriál, ale měsíčník, který tady v Čechách vycházel, byl, je a bude mojí obrovskou srdcovkou. Vyprávěl příběh pěti kamarádek, kterým byla svěřena vláda nad živly a zodpovědnost nad naším světem. Co komiks odlišovalo od jiných podobného žánru, byla jednak vizuální stránka, jednak škála témat, do kterých se autorka komiksu pouštěla. Příběhy byly dobrodružné, plné dynamických rvaček a bojů za svobodu, ale zároveň řešily rozvody, identitu v rámci skupiny, vztahy s rodiči nebo limity vlastní zodpovědnosti. S každým dalším rokem mám pocit, že ubývá věcí, na které se dokážu dívat tak nekriticky jako v době, kdy jsem na ně poprvé narazila. Tahle série, která cílila na dívky, ale “na tajňačku” ji četli i kluci, se mě ale pořád drží.
V tvých kresbách se jak téma magie a čarodějek, tak téma přírody a přírodních sil objevuje docela často. Leckdy rostliny či zvířata prostupují lidskými postavami, prolínají se s nimi nebo postavy v přírodě hledají útěchu či únik. V čem tě tato témata – magie a provázání člověka s přírodou – přitahují?
Zvlášť ty starší věci jsou do velké míry ovlivněné Neilem Gaimanem. Ačkoli jsem z něj už vyrostla, naopak teď mám období, kdy mi většina jeho prací přijde hlavně na efekt, příběhy o čarodějnicích, magii a přírodě mi zůstaly.
Čistě z praktického hlediska musím dodat, že komiksový autor také častěji zpracovává to, co umí kreslit. Já mám hodně organickou, plynulou linku, a tím pádem trpím, když musím nakreslit něco geometrického, třeba auto. A kresba v tu chvíli trpí se mnou.
V neposlední řadě mě taky mnohem více zajímají příběhy z pohledu ženských postav, příběhy o ženách obecně. A tam se ty čarodějky nabízí samy.
Van Gogh nepracoval dvanáctky v supermarketu
Kdyby náš rozhovor četl někdo, kdo teprve přemýšlí o tom, co by v životě rád dělal, a komu komiks připadá jako lákavá cesta, co bys takovému člověku poradila?
Komiks bych doporučila jedině lidem, které zajímá jejich vlastní autorská výpověď. Komiks je prostě trochu pakárna – kreslení trvá dlouho, tisk je drahý, prodeje kolem dvou tisíc kusů se považují za úspěch. Ne že by český komiks neměl své bestsellery – hranici pěti tisíc kusů tu pár titulů překročilo, ale je třeba myslet na to, že v zemi o deseti milionech lidí se zákonitě zas tak velké komiksové čtenářstvo nenajde. Pokud člověk nekreslí reklamní jednostránky nebo do zahraničí, tak se mu to nevyplatí. Ta odměna, kterou si autoři komiksů nakonec odnášejí, je především to, že můžou odvyprávět vlastní věc. Většina z nás kombinuje ilustrace, reklamu a komiksy a z toho se vyjít dá celkem pěkně. Doporučila bych začít rovnou digitálně nebo si alespoň náročnější analog nechat na osobní věci, které si člověk rád vypiplá jen tak pro radost z tvorby.
Jedno z opomíjených témat, které asi obě považujeme za důležité, je spravedlivá odměna za kreativní práci. Čím myslíš, že to je, že se umělci často setkávají s nabídkami odměny, která neodpovídá časové náročnosti jejich práce? Je to předsudkem, že správný umělec má hladovět a strádat?
Že umění vzniká z utrpení, je zažitá romantická představa. Realita je ovšem taková, že vystresovaný člověk ze sebe nic skvělého nevydá. Lidé obdivují Van Goghovy obrazy a dávají jej v tomto směru za vzor. Zapomínají, že Van Gogh nežil bez peněz, nemusel pracovat dvanáctky v supermarketu a nemaloval doma po večerech.
Na co by si podle tebe měl dát začínající autor pozor, chce-li se komiksu skutečně naplno věnovat a nemít ho jen jako nějaké hobby?
Začínající kreslíři někdy nedokáží oddělit hodnotu sebe sama od hodnoty svého umění, a v tom často vězí jádro problému. Už to, že jim zadavatel projeví zájem, berou jako odpovídající protihodnotu místo toho, aby dokázali nacenit čas, který na práci stráví. To, že se klientovi něco „líbí“, vám ale nájem nezaplatí.
Komiks a historie
Máš za sebou dva velké knižní komiksy věnované historii 20. století (Češi 1938: Jak Beneš ustoupil Hitlerovi a Milada Horáková). Co to pro tebe obnáší kreslit historický komiks? V čem je to jiné, než když pracuješ na příběhu ze současnosti nebo fantasy?
V první řadě jsou to primárně zakázky, ne moje autorská tvorba. U obou knížek šlo o zpracování textu, který měl na svědomí někdo jiný, moje role byla jejich myšlenky vizualizovat. V tomto ohledu jsem se vždycky vydala dost konzervativní cestou. Historické komiksy musí svým vizuálem předávat informace o tom, jak doba vypadala a jakou měla atmosféru, a proto nezbývá moc prostoru na experiment. Popravdě – do budoucna jich už moc neplánuju.
Každý z těchto projektů byl něčím přínosný. Jak Beneš ustoupil Hitlerovi byl první větší publikační zářez a Miladu Horákovou jsme dělali k letošnímu smutnému výročí, tím pádem se knížka přirozeně dostala do popředí. Nicméně už na mě toho 20. století bylo docela hodně, a jak jsem už zmiňovala, chtěla bych teď věnovat víc času svým vlastním příběhům.
Čím ses u svých historických komiksů inspirovala?
Například u Milady Horákové mi hodně pomohl scénárista projektu Zdeněk Ležák. Ke každé stránce mi připravil složku s dobovými obrázky nebo i vlastními fotografiemi z muzeí. Já jsem hledala, co jsem mohla, na internetu, ale 20. století je v tomhle náročné. Podoba věcí, ať už střihů oblečení nebo třeba účesů, často prošla výraznější proměnou v rámci pouhého desetiletí. Co se týká uniforem, tak tam šlo místy o roky. Snažila jsem se všechno pokrýt, ale už teď vím, že se mi to nepodařilo všude. Měli jsme na to se Zdeňkem docela vtipný telefonát, kdy si on uprostřed věty najednou překvapeně uvědomil, že mně ty uniformy asi přijdou všechny stejné… A měl pravdu (smích).
Americká zkušenost
V roce 2016 jsi pobývala jako rezidenční umělec v Kalifornii. Jak ses k tomu dostala?
Úplnou náhodou! Bylo to fakt čistě o štěstí. Procházela jsem různé zahraniční rezidenční pobyty a vyskočil na mě open call Chapmanovy univerzity v Orange County v Kalifornii. Zaujal mě místem, ale i tím, že se nebál rezidenty finančně ocenit. Vůbec jsem si nedělala naděje, že by mě mohli přijmout, z podkladů jsem vyrozuměla, že hledají „opravdové“ umělce – což v mých očích byli malíři, konceptuální umělci nebo kurátoři, ne autoři komiksu. Když mi přišel e-mail, že mě berou, myslela jsem si, že se spletli, a přitom mimo jsem v tu chvíli byla já (smích).
Samu sebe jsi tedy nevnímala jako „opravdovou“ umělkyni?
Problém asi spočívá v tom, že „umělkyně“ je prázdné slovo. Je to jedna z těch nálepek, kterou má každý v hlavě zpracovanou jinak, ale zároveň má většina lidí jasnou představu, co je a není umění. Já jsem to vnímala a do jisté míry pořád vnímám tak, že je to označení, které se v průběhu let hrozně zúžilo. Jen velmi malý výsek lidí, kteří se zabývají uměním, se dostane do galerií a to, jestli se tam dostanou, většinou nezávisí na tom, jak jsou dobří, ale v jakém oboru se pohybují. Možná i proto mi přijde trefnější označovat se za „výtvarnici“ nebo „autorku,“ pod tím si lidé alespoň dokážou představit něco konkrétního.
V čem byl pro tebe pobyt v USA přínosný?
Především ve vnímání světa. Pro nás v Česku je těžké představit si, co reálně pro USA znamená jejich rozloha. V Evropě sednete do auta, na svačinu jste v sousední zemi a na večeři u moře. Za tu stejnou dobu v Americe ani nevyjedete ze státu. Otevřelo mi to obzory, ale zároveň jsem si mnohem víc začala vážit toho, jak to máme tady doma. Od zdravotnictví přes fungující hromadnou dopravu po názorovou a politickou pluralitu.
Na druhou stranu pro vlastní realizaci je to země zaslíbená – hlavně proto, že díky společnému jazyku je cokoli, co vznikne, automaticky přístupné velkému množství lidí.
Myslela jsem, že je to země, která se naopak vyznačuje větší názorovou a politickou pluralitou než Česká republika; mohla bys to trochu přiblížit?
Čistě na počet tam určitě víc názorů je, ale v konečném výsledku je to úplně jedno – v jakékoli volbě je nakonec výběr pouze mezi dvěma kandidáty, republikánem a demokratem. Vzhledem k tradici a velikosti obou stran se to, co nabízí, rok od roku moc nemění. Cesta k moci vede jednoznačně pouze skrz jednu nebo druhou stranu, a tak se dostávají na jejich vrcholy paradoxně stejní lidé – starší ročníky, často členové rodinných klanů, lidé, jejichž zájmy leží víc v ekonomice než v lidech. Česko se svou pestrou škálou stran nabízí jednak více přístupů, jednak se strany můžou více hlídat navzájem, místo aby šily do jediného oponenta.
Letošní rok se nese ve znamení pandemie. Co to znamená pro tebe osobně? Jak to ovlivnilo tvůj život?
Jsem jeden z lidí, kteří mají to štěstí, že to pro ně zas až takový šok nebyl. Z domova pracuji i v běžném režimu, a ač proud zakázek trochu polevil, pořád to není likvidační. Ne že bych si to nějak užívala – moje dny se bez jógy, návštěv kaváren a posedávání s přáteli smrskly na jeden malý byt v Nuslích, které zelení ani parky zrovna nevynikají. Cítím na sobě, že se pohybuji na pocitové vlnovce, někdy to na mě dopadá víc, někdy míň. Aspoň mě to přimělo přehodnotit můj přístup k práci a trávení volného času, konečně si zodpovědět otázky, které jsem před sebou už dlouho hrnula, ale přes každodenní rutinu a s ní spojený stres jsem se k nim vlastně pořádně nedostala.
