Trubadúři: Pěvci nenaplněné lásky

Kdo byli trubadúři? A co má společného Alfons Mucha s těmito středověkými pěvci? O čem byly a jak vlastně zněly jejich písně? A o čem je středověké drama, které má v názvu latrínu? To vše se dozvíte v tomto článku!

Neodmyslitelnou součástí dvorské kultury vrcholného středověku byly milostné písně skládané trubadúry (básníky a hudebníky). Šlo nejčastěji o příslušníky šlechty, muže i ženy. Zatímco v Českém království se podobné kratochvíle uchycovaly spíš pozvolna a skutečně propracovaná kurtoazní (neboli dvorská) kultura se u nás objevuje až koncem 14. století, ve Francii kvetly vytříbené mravy, hra na loutnu, rafinované hry a milostná poezie už od počátku 12. století.

Jazykem těchto básníků a básnířek byla většinou okcitánština, neboť právě v oblastech, kde se hovořilo „langue d′oc“ se dvorská kultura nejdříve rozvinula. „Oc“ znamenalo ve středověké okcitánštině „ano.“ Tímto základním slůvkem se odlišovala od severního dialektu, z něhož se vyvinula dnešní francouzština, který používal slůvko „oi,“ prapředka dnešního „oui.“ Okcitánsky se hovořilo v jihozápadní Francii, Katalánsku, Monaku a v částech severní Itálie. V názvu „langue d′oc“ slyšíme jméno francouzského regionu Languedocu.

Podstatou kurtoazní lásky bylo uctívání vyvolené vznešené ženy, často výše společensky postavené a vdané, která zůstávala svému obdivovateli nedosažitelná. Tato láska se před lidmi nijak neskrývala, naopak byla při každé příležitosti vystavována na odiv – ctitel nosil znak a barvy své dámy a skládal o ní písně různé kvality, většinou však plné obvyklých klišé: lyrický popis krás přírody se prolíná s připomínkou jeho nešťastné lásky, milá je zadaná nebo daleko nebo obojí a ctitel nevýslovně trpí, nemocen láskou.

Oficiálně se samozřejmě jednalo o lásku platonickou, jejímž nejtělesnějším projevem byl jediný polibek na ústa, políbení ruky či lemu šatů, realita však byla pravděpodobně barvitější. Podívejme se blíže na osudy alespoň dvou z mnoha francouzských trubadúrů, jejichž písně jsou v Královských intrikách zmiňovány.

Jaufre Rudel

Jaufre Rudel byl knížetem z Blaye, území v Akvitánii, dnešní jihozápadní Francii, který žil v první polovině 12. století. Do trubadúrských písní vnesl téma vzdálené lásky, kterému hluboce rozuměl z vlastní zkušenosti, neboť se od svého domova a od svých blízkých musel odloučit, když se účastnil druhé křížové výpravy, z níž se zřejmě nevrátil.

O jeho životě existuje více smyšlených příběhů než podložených informací. Jednou z takových smyšlenek je jeho vida, tedy životopis trubadúra psaný ve staré okcitánštině. V ní se praví, že se Jaufre rozhodl zúčastnit druhé křížové výpravy poté, co slyšel od poutníků o dokonalosti vládkyně Tripolisu. Není zcela jisté, o kterou urozenou dámu se jednalo, pravděpodobně o energickou Hodiernu Jeruzalémskou, manželku křižáckého vládce Tripolisu, jíž kolovala v žilách arménská krev a která by si zasloužila samostatný článek. Vida o Jaufrem vypráví, že dosáhl břehů Tripolisu natolik nemocný láskou, že zemřel v náručí své vysněné vyvolené, která ho milostivě přišla přivítat. Kněžna se po jeho smrti stala jeptiškou.

Právě o ní mají být Jaufreho písně. Jaufreho teskný (a nejspíš z většiny smyšlený) příběh podnítil představivost mnohých spisovatelů a básníků romantismu, mimo jiné francouzského neo-romantika Edmonda Rostanda, který jím byl inspirován k napsání dramatu Vzdálená kněžna (tripoliskou panovnici v něm hrála slavná Sarah Bernhardt, jejíž kostým s liliovým diadémem navrhl Alfons Mucha).

Z Rudelova díla, tematizujícího lásku k nepřítomné milé s dojemnou čistotou, přežilo do dnešních dnů sedm básní, z toho čtyři včetně melodie.

Jednu z nich za doprovodu loutny zpívá v Královských intrikách Markéta z Březové. Jedná se o Quan lo riu de la fontana, tj. Když voda z pramene prýští (níže jsem se její první dvě sloky pokusila přeložit co nejpřesněji do češtiny, vycházela jsem ze svých znalostí francouzštiny, latiny a angličtiny – upozorňuji, že překlad nemusí být zcela přesný, okcitánsky zkrátka neumím):

https://www.youtube.com/watch?v=3kEhbKNw4W0

Blog věnovaný recepci příběhu a poezie Jaufreho Rudela:

http://jaufre-outremer.blogspot.cz/

Adam de la Halle

Žil v druhé polovině 13. století, tedy o více než sto let později než Jaufre Rudel. Jeho tvorba byla velmi různorodá: skládal písně, moteta, vícehlasé rondely, ve středověku velmi oblíbené básnické pře (jeux partis) a divadelní hry. Je autorem zřejmě nejstarší francouzské světské divadelní hry se zpěvy Hra o Robinovi a Marion.

Pocházel z Arrasu, kde byl členem Bratrstva žonglérů a měšťanů, společenství mužů a žen věnujících se umění (zvláštní název je zřejmě výsledkem snahy odlišit členy bratrstva od trubadúrů, kteří se za žongléry neoznačovali a byli aristokraty, tedy nikoliv měšťany). Studoval v cisterciáckém klášteře gramatiku, teologii a muziku. Plánovanou církevní dráhu ale opustil a oženil se s dívkou Marií, jež vystupuje v řadě jeho písní.

Pobýval na dvoře Roberta II. z Artoise a později v Neapoli na dvoře Robertova bratra Karla II. z Anjou (dědečka Roberta Neapolského, který se objevuje v Královských intrikách). Právě Karlovi II. daroval svou hru o líbezné Marion, která odolá svodům rytíře a zůstane věrná chudému pastevci.

Další z jeho děl je např. satirická hra Le jeu de la feuillée (Hra o latríně) o měšťanech Arrasu, kritizující jejich malicherné spory, v níž sám vystupuje jako jedna z postav (a která je zřejmě inspirovaná neshodami, jež ho vypudily z města). Dochovalo se 36 jeho písní (chansons), 46 rondet de carole, 18 básnických pří (jeux partis), 14 rondelů, 5 motet, milostné písně a další básnické formy.

Markéta z Březové v knize zpívá píseň On demande mout souvent k’est Amors – Často se ptáme, co je to láska, jejíž zápis ve středověké notaci vidíte níže.