V druhé polovině 19. století procházela Paříž přestavbou obrovského rozsahu. Bouraly se přelidněné, zanedbané a nehygienické části města, stavěly přímé široké bulváry, prostorná náměstí, parky a fontány – tedy vše, co je dnes pro Paříž tak typické. Zároveň ale mnohé navždy mizelo… Právě pohledům na “novou” Paříž po asanaci i těm na Paříž dávno ztracenou je věnován tento příspěvek.

Během asanace Paříže zanikly celé středověké čtvrti, křivolaké uličky, řada historických památek, ale hlavně určitý starodávný duch, který je dnes patrný snad už jen v některých částech Latinské čtvrti na levém břehu. Mnohá dnes ztracená místa zachytil na svých fotografiích v průběhu asanace Charles Marville.

 

 

 

 

 

Z povrchu zemského zmizela dokonce celá řeka Bièvre (zřejmě “bobří řeka”), obklopená pitoreskními, i když páchnoucími, uličkami. Zatímco dřív protékala jako mladší sestra Seiny Paříží a byla hojně využívána řemeslníky a později průmyslem, dnes se do Seiny vlévá podzemními kanály. Skvělý článek o říčce nejdete zde.

 

 

 

 

 

Kdo za zásadní proměnou města stál? Politickým původcem myšlenky byl císař Napoléon III. (synovec “toho” Napoléona), realizátorem prefekt departmentu Seine Georges-Eugène Haussmann, podle něhož se dnes o přestavbě většinou hovoří jako o “Haussmannově”.

 

Kdy k tomu došlo? Asanace započala roku 1850 a její většina proběhla do roku 1870, kdy byl baron Haussmann odvolán (jelikož nesmírně nákladná asanace vyvolávala stále větší odpor veřejnosti, který neumenšovalo ani to, že Paříž byla po dvě desetiletí obrovským staveništěm). I po Haussmannově odvolání ale výstavba podle jeho plánů pokračovala až do roku 1927.

V době, kdy se odehrává Pařížské rekviem, je tedy už řada změn realizována, a proto můžeme spolu se Suzanne Airellovou obdivovat velkolepost nového urbanismu a moderní architektury:

“Paříž ji neustále vyváděla z míry a budila v ní bázeň. Měla jí plné oči, uši i nos. Kolik tu stojí vysokých moderních domů! Všude kolem světlý kámen a tmavé střechy s očima vikýřů. Kolik oken tu zvečera svítí a jak široké jsou všechny ty nové bulváry! Tolik hluku a barev! Montpellier – největší město, které zatím znala – se jí zdá vedle Paříže náhle bezvýznamný, a kde se teprve krčí maličké Narbonne! Suzanne procházela ulicemi směrem k Opeře, velké modré oči široce otevřené v dětském údivu. Vše ji zajímalo. Pouliční prodavači, panské kočáry a hlavně elegantní dámy oděné podle poslední módy.

Když spatřila přepychovou budovu Opery, zůstala stát v němém úžasu. Pro ni byla ta záplava zlata, soch a kudrlinek tím nejkrásnějším, co si dovedla představit.”

(Pařížské rekviem)

 

 

Proč k bourání, jemuž padla za oběť řada magických míst, došlo? Popravdě řečeno, řada částí Paříže byla v té době přímo otřesná. Počet obyvatel – tak jako i v jiných evropských metropolí té doby – nebývale vzrostl: z cca 500.000 v roce 1800 na 1.000.000 v roce 1840, přičemž se tomu ale vůbec nestihla přizpůsobit ani výstavba nových domů, ani dopravní a jiná infrastruktura a hygiena města byla naprosto katastrofální.

 

 

Tovární dělníci žili v bytech o jediném pokoji v počtu i několika rodin (zprávy hovoří i o dvaceti lidech v jediné místnosti – dělníci často spali a pracovali na směny), zcela bez toalet, tekoucí vody a kanalizace se všemi praktickými důsledky, které si asi dovedete představit. Pařížské středověké ulice byly příliš úzké pro běžný provoz. Navíc jimi trvale vanul kouř a zápach nejen z provizorních domácích kamen, ale také z továrních komínů typických pro průmyslové 19. století.

Dál od centra si ti, kdo nesehnali bydlení ve městě, stavěli přístřešky (slumy). Asi není třeba dodávat, že se některými čtvrtěmi v samém centru města i blátivými předměstími šířily nemoci, zvláště cholera, a úmrtnost byla vysoká.

 

Napoléon III. považoval tento stav za neúnosný a byl prý nadšen Londýnem té doby, kde obdivoval veřejné parky, zeleň a širší ulice. Hlavní myšlenkou přestavby bylo učinit pařížské ulice prostornějšími, vzdušnějšími a zelenějšími, ale také esteticky jednotnými. Paříž přestavěná podle této vize pak inspirovala řadu projektů v dalších evropských městech, včetně ne zcela vydařené pražské asanace (o té ale někdy jindy 🙂 ).

 

 

 

Haussmannovy změny byly komplexní a zahrnovaly i novou kanalizaci, výsadbu stromů v ulicích, pouliční plynové lampy či pověstné pisoáry.

 

Prvním, vzorovým bulvárem byla Rue de Rivoli, jejíž výstavba započala ještě za Napoléonovy prezidentské vlády (tj. než uchvátil moc zcela a prohlásil se císařem).

 

Zdá se, že k tak velké přestavbě by zřejmě nemohlo nikdy dojít, kdyby byla Francie nadále republikou, neboť vyvlastňování by nebylo tak hladké, vše by se muselo předkládat parlamentu a odpor těch, kdo připomínali hodnotu historické zástavby i podezření ze zpronevěr, by byl nejspíš účinnější.

 

Co všechno se tehdy vystavělo? Prakticky vše, kudy se běžný turista v Paříži většinou pohybuje, všechny dlouhé široké bulváry a rozlehlá náměstí, skoro každá fontána, všechna ta místa, podle nichž se jmenují stanice metra. Ulice kolem Panthéonu, mosty jako třeba pont Saint-Michel, bulváry Strasbourg, Sebastopol, Magenta nebo Trocadéro, náměstí Étoile (dnes Charles de Gaulle-Étoile), dále například náměstí Châtelet, de la République, de la Nation, parky jako Buloňský lesík nebo les ve Vincennes, ale také menší parčíky, mosty, náměstí a ulice. Ostrovy na Seině se zcela proměnily – vyjma Notre-Dame a Saint Chapelle, které dal Haussmenn zrestaurovat, byly prastaré domy na ostrovech vybourány a místo nich vznikají nové státní budovy: policejní prefektura, obchodní soud, justiční palác.

 

 

 

 

 

 

Nebyla by to ale správná procházka starou Paříží, kdybychom nenavštívili i místa tance a zábavy a proslulé noční podniky a nepotkali její tehdejší obyvatele.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kromě zdrojů a odkazů v textu doporučuji ještě následující články: