V Paříži to všechno velkolepě končí, kde ale náš příběh začíná? Ačkoliv má moje nová knížka v názvu Paříž, většina hlavních postav pochází z francouzského jihu, konkrétně z departmentu Aude. Tam se také podíváme s tímto článkem.
Department Aude, přezdívaný podle středověkých kacířů “Země katarů” (podobnost s českým slovem “kacíř” není náhodná!), se nachází na jihovýchodě Francie, mezi Pyrenejemi a Středozemním mořem. Jde o jednu z okcitánských jazykových oblastí – okcitánštinu jsem zmiňovala v článku o trubadúrech.
Krajinou protéká řeka Aude, která dala departmentu jméno a na jejíž březích najdeme i asi nejznámnější turistickou atrakci oblasti: opevněné město Carcassonne.
Carcassonne na břehu Aude, foto Jean Pol Grandmont, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Carcassonne, foto archiv Emmy Riedové
Řeka Aude ve vísce Lagrasse, foto Pinpin, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Aude se pyšní mimořádně bohatou historií – od pravěkých osad a keltských oppid, přes římské osídlení a středověký rozkvět až po proměnu v zemi obchodníků a vinařů. Jsme ve Francii, takže nám nezbývá než se u vín na chvíli zastavit: nejznámější z místních vín je asi šumivé bílé Blanquette de Limoux, populární jsou ale také vína z Limouxinu, Clape, Fitou a z horských oblastí Corbièru. Právě z Corbièru pochází i jedno z typických audeských jídel – fréginat, jídlo z nasekaného vepřového, rajského protlaku a zeleniny okořeněné středomořskými bylinkami. Jinými specialitami jsou polévka borrida z ryb a plodů moře nebo cassoulet.
Významnou tepnou departmentu nabízející navíc i krásné scenérie je Canal du Midi (“Kanál z jihu”) nebo také “Kanál dvou moří”, vybudovaný v letech 1666 až 1682 mezi Toulouse a Sète (tam navazuje na řeku Garonne a tím spojuje Středozemní moře s Atlantikem).
Canal du Midi
Canal du Midi
Canal du Midi v Trebes
Do Vinassanu, Armissanu a Gruissanu, které hrají v Pařížském rekviem nejdůležitější roli, se vypravíme někdy příště. V knize ale také poznáme městečko Narbonne a zmíněn je i nedaleký klášter Fontfroide.
Narbonne, foto Benh Lieu Song, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Klášter Fontfroide, foto Ziegler175, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Klášter Fontfroide, foto Nancy, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Za pozornost v Aude stojí i řada dalších míst: západní oblast s historickým názvem Razès, katarské hrady rozeseté v krajině nebo opatství Sainte-Marie de Lagrasse.
Co má společného Alfons Mucha s trubadúry? Kdo byli tito středověcí umělci? O čem byly a jak vlastně zněly jejich písně? A o čem je středověké drama, které má v názvu latrínu? To vše se dozvíte v tomto článku!
Codex Manesse
Neodmyslitelnou součástí dvorské kultury vrcholného středověku byly milostné písně skládané trubadúry (básníky a hudebníky). Šlo nejčastěji o příslušníky šlechty, muže i ženy. Zatímco v Českém království se podobné kratochvíle uchycovaly spíš pozvolna a skutečně propracovaná kurtoazní (neboli dvorská) kultura se u nás objevuje až koncem 14. století, ve Francii kvetly vytříbené mravy, hra na loutnu, rafinované hry a milostná poezie už od počátku 12. století.
Jazykem těchto básníků a básnířek byla většinou okcitánština, neboť právě v oblastech, kde se hovořilo „langue d′oc“ se dvorská kultura nejdříve rozvinula. „Oc“ znamenalo ve středověké okcitánštině „ano.“ Tímto základním slůvkem se odlišovala od severního dialektu, z něhož se vyvinula dnešní francouzština, který používal slůvko „oi,“ prapředka dnešního „oui.“ Okcitánsky se hovořilo v jihozápadní Francii, Katalánsku, Monaku a v částech severní Itálie. V názvu „langue d′oc“ slyšíme jméno francouzského regionu Languedocu.
Podstatou kurtoazní lásky bylo uctívání vyvolené vznešené ženy, často výše společensky postavené a vdané, která zůstávala svému obdivovateli nedosažitelná. Tato láska se před lidmi nijak neskrývala, naopak byla při každé příležitosti vystavována na odiv – ctitel nosil znak a barvy své dámy a skládal o ní písně různé kvality, většinou však plné obvyklých klišé: lyrický popis krás přírody se prolíná s připomínkou jeho nešťastné lásky, milá je zadaná nebo daleko nebo obojí a ctitel nevýslovně trpí, nemocen láskou.
Oficiálně se samozřejmě jednalo o lásku platonickou, jejímž nejtělesnějším projevem byl jediný polibek na ústa, políbení ruky či lemu šatů, realita však byla pravděpodobně barvitější. Podívejme se blíže na osudy alespoň dvou z mnoha francouzských trubadúrů, jejichž písně jsou v Královských intrikách zmiňovány.
Jaufre Rudel umírá v náručí své milované
Jaufre Rudel
Jaufre Rudel byl knížetem z Blaye, území v Akvitánii, dnešní jihozápadní Francii, který žil v první polovině 12. století. Do trubadúrských písní vnesl téma vzdálené lásky, kterému hluboce rozuměl z vlastní zkušenosti, neboť se od svého domova a od svých blízkých musel odloučit, když se účastnil druhé křížové výpravy, z níž se zřejmě nevrátil.
O jeho životě existuje více smyšlených příběhů než podložených informací. Jednou z takových smyšlenek je jeho vida, tedy životopis trubadúra psaný ve staré okcitánštině. V ní se praví, že se Jaufre rozhodl zúčastnit druhé křížové výpravy poté, co slyšel od poutníků o dokonalosti vládkyně Tripolisu. Není zcela jisté, o kterou urozenou dámu se jednalo, pravděpodobně o energickou Hodiernu Jeruzalémskou, manželku křižáckého vládce Tripolisu, jíž kolovala v žilách arménská krev a která by si zasloužila samostatný článek. Vida o Jaufrem vypráví, že dosáhl břehů Tripolisu natolik nemocný láskou, že zemřel v náručí své vysněné vyvolené, která ho milostivě přišla přivítat. Kněžna se po jeho smrti stala jeptiškou.
Právě o ní mají být Jaufreho písně. Jaufreho teskný (a nejspíš z většiny smyšlený) příběh podnítil představivost mnohých spisovatelů a básníků romantismu, mimo jiné francouzského neo-romantika Edmonda Rostanda, který jím byl inspirován k napsání dramatu Vzdálená kněžna (tripoliskou panovnici v něm hrála slavná Sarah Bernhardt, jejíž kostým s liliovým diadémem navrhl Alfons Mucha).
Sarah Bernhart v kostýmu navrženém Alfonsem MuchouMuchův plakát
Z Rudelova díla, tematizujícího lásku k nepřítomné milé s dojemnou čistotou, přežilo do dnešních dnů sedm básní, z toho čtyři včetně melodie.
Jednu z nich za doprovodu loutny zpívá v Královských intrikách Markéta z Březové. Jedná se o Quan lo riu de la fontana, tj. Když voda z pramene prýští (níže jsem se její první dvě sloky pokusila přeložit co nejpřesněji do češtiny, vycházela jsem ze svých znalostí francouzštiny, latiny a angličtiny – upozorňuji, že překlad nemusí být zcela přesný, okcitánsky zkrátka neumím):
Jedna z verzí písně s doprovodem je k vidění např. zde:
Žil v druhé polovině 13. století, tedy o více než sto let později než Jaufre Rudel. Jeho tvorba byla velmi různorodá: skládal písně, moteta, vícehlasé rondely, ve středověku velmi oblíbené básnické pře (jeux partis) a divadelní hry. Je autorem zřejmě nejstarší francouzské světské divadelní hry se zpěvy Hra o Robinovi a Marion.
Pocházel z Arrasu, kde byl členem Bratrstva žonglérů a měšťanů, společenství mužů a žen věnujících se umění (zvláštní název je zřejmě výsledkem snahy odlišit členy bratrstva od trubadúrů, kteří se za žongléry neoznačovali a byli aristokraty, tedy nikoliv měšťany). Studoval v cisterciáckém klášteře gramatiku, teologii a muziku. Plánovanou církevní dráhu ale opustil a oženil se s dívkou Marií, jež vystupuje v řadě jeho písní.
Pobýval na dvoře Roberta II. z Artoise a později v Neapoli na dvoře Robertova bratra Karla II. z Anjou (dědečka Roberta Neapolského, který se objevuje v Královských intrikách). Právě Karlovi II. daroval svou hru o líbezné Marion, která odolá svodům rytíře a zůstane věrná chudému pastevci.
Další z jeho děl je např. satirická hra Le jeu de la feuillée (Hra o latríně) o měšťanech Arrasu, kritizující jejich malicherné spory, v níž sám vystupuje jako jedna z postav (a která je zřejmě inspirovaná neshodami, jež ho vypudily z města). Dochovalo se 36 jeho písní (chansons), 46 rondet de carole, 18 básnických pří (jeux partis), 14 rondelů, 5 motet, milostné písně a další básnické formy.
Markéta z Březové v knize zpívá píseň On demande mout souvent k’est Amors – Často se ptáme, co je to láska, jejíž zápis ve středověké notaci vidíte níže.