Česká autorka Anna Beatrix Bártová se proslavila historickými romány Gutta z Bubnu, Žena tří mužů a Tajemství hradních zdí, které se odehrávají na přelomu 14. a 15. století. Neméně poutavé jsou ale i její mysteriózní thrillery Tajemství prachu a krve a Prokletí Schwarzovy vily, v nichž se prolíná minulost a současnost. Její svižný, čtivý jazyk nezapře bohaté novinářské zkušenosti. Ať už píše o hradu Bubnu nebo o Českém Krumlově, je z každého řádku znát, jak dobře tato zákoutí naší země zná a jak je miluje. Vtáhne vás do děje a poodkryje vám nejednu záhadu. Publikuje také na blogu Život bláznivé mámy a na svém spisovatelském webu, kde můžete její knihy i zakoupit. Jak ses dostala k psaní knih, Anno? Vřelý vztah ke knihám jsem měla od malička. Číst jsem se naučila ještě před nástupem do školy a pak už jsem bez knihy neudělala krok. Chuť psát ale přicházela postupně. Zkoušela jsem nějaké texty už na základní škole a na střední jsem se rozhodla napsat svůj první román. Inspirací mi byl hrad Buben, pod kterým jsme měli chatu a kde jsem prakticky vyrůstala. Znám tam snad každý kámen a historie této zříceniny mě vždycky moc bavila. Příběh zasazený do zdí Bubnu se mi v hlavě rodil postupně a kniha vznikala jen velmi pomalu. Pracovala jsem na ní s přestávkami dobrých 10 let, ale nakonec se podařilo. Jakmile jsem měla napsaný první příběh, začaly naskakovat další a další. Nyní už je psaní knih mou závislostí, stejně jako dříve bylo závislostí jejich čtení.     Máš na svém kontě knihy různých žánrů – historické romány i mysteriózní thrillery. Který žánr ti aktuálně vyhovuje nejvíc a proč? Co se týká psaní knih, nejlépe se mi píšou příběhy ze současnosti, protože nemusím studovat a dohledávat dobové reálie, události a data. Mám sice vystudovanou historii, ale se zaměřením na přelom 19. a 20. století, a tudíž středověk a raný novověk sice znám, ale musím i tak spoustu informací zjišťovat. Mé příběhy jsou sice fikce, ale snažím se vždy držet některých skutečných událostí a postav, a to bez podrobných rešerší nejde. Kterou ze svých knih máš nejraději? Mám ráda všechny své knihy, jinak bych je ani nemohla napsat. Pokud mě něco nebaví, tak v psaní nepokračuju, protože si říkám, že to pak nebude bavit ani čtenáře. Přesto jsou mi nejbližší knihy, které se odehrávají na již zmíněném hradu Buben. Jitka z Bubnu a její matka, Jitka z Hrádku, kterou jsem přejmenovala ve svých románech na Guttu z Bubnu, jsou moje milované postavy a bylo mi s nimi při psaní krásně. Dokonce mi bylo líto, když jsem knihy dopsala. Není tedy divu, že byly nakonec tři – Gutta z Bubnu, Žena tří mužů a Tajemství hradních zdí. Miluji celý tento kraj, hrad jako skutečnou zříceninu i Buben, který jsem stvořila ve svých představách a v němž žili v mých příbězích postavy vymyšlené i historicky doložené.  

    Kteří autoři tě ve tvé tvorbě inspirovali? Hodně mě ovlivnily dvě autorky – Barbara Erskinová a Barbara Woodová, od kterých jsem poprvé četla knihy, v nichž se prolínalo více časových linií. Dnes už je tento typ knih poměrně populární, ale v době, kdy jsem začínala psát, vycházelo podobných příběhů skutečně málo a tyto dvě autorky byly a dodnes jsou nejznámější. Míváš období, kdy se ti nepíše snadno? Co ti pomáhá je překonat? Mívám období, kdy se mi v hlavě začne rodit příběh a vím, že prostě musím sednou k počítači a začít psát. V tu chvíli ho chci vidět na papíře a nejlépe během pár dní, což je samozřejmě nereálné. Jenže já jsem od přírody hrozně netrpělivý člověk (smích). Pokud mi to čas umožňuje a já píšu ideálně denně alespoň pár stránek, nenastává u mě žádný tvůrčí blok. Pak ale přijdou dny, kdy se k rukopisu nedostanu a jakmile mám od příběhu odstup, strašně špatně se mi k němu vrací. Pak musím zpětně číst, co už jsem napsala, abych se neopakovala a podobně. Překonat se dá toto období jedině tím, že se donutím rukopis otevřít, přečíst hotové texty a zase začít psát. A snažit se psát skutečně každý den, dokud knihu nenapíšu, i za cenu, že půjde všechno ostatní stranou – hlavně čtení, protože to je u mě stále velký problém. Jakmile mám v ruce novou knížku, chci si ji přečíst. A to vím, že jak se začtu, ke psaní hned tak neusednu. Jsou tvé hrdinky v něčem autobiografické? Je ti některá podobná? Do příběhů hodně vkládám vlastní životní zážitky a příhody, a snad každá z mých hrdinek má něco ze mě. V současné době píšu detektivku, kde je poprvé hrdinou muž a ani jedna z postav nemá žádnou mou vlastnost. Musela jsem hlavnímu hrdinovi alespoň představit dívku, která je novinářka, píše a miluje focení – tak jako já. I když je tedy Julie úplně jiná než já, máme alespoň společný koníček. Objevují se v tvých knihách tvoji přátelé a tvá rodina, nebo je to všechno naprostá fikce? Objevují se, a to poměrně hodně. Když si totiž vedlejší postavy vymyslím, časem pozapomenu, jaké jsem jim přiřkla vlastnosti, povahu, koníčky i vzhled. A to mi psaní komplikuje. Proto ráda využívám skutečné postavy, které se mi pak snadno popisují. Někdy jim dokonce nechám i jejich vlastní jméno. Zatím se mnou nikdo kamarádit nepřestal, přestože se často poznají. Tak snad to tak bude i nadále (smích).   V knize Tajemství prachu a krve je krásný vztah mezi babičkou Alžbětou a její dospělou vnučkou Gabrielou, je inspirován nějakým tvým skutečným vztahem k někomu z rodiny? Ano. Gabrielina babička je nebo byla tak trochu moje prababička, které jsem také tento příběh věnovala. Dožila se nádherných 105 let a nebýt nečekaného úrazu, byla by tu s námi nejspíš ještě dnes. Byla do poslední chvilky veselá a aktivní, nesnášela doktory a nemocnice, a než léky, to si raději dala štamprličku Becherovky. Také jsem si všimla, že se v tvých příbězích opakuje téma silného vztahu mezi člověkem a zvířetem – hrají v tvém životě němé tváře důležitou roli? Rozhodně hrají. Od malička jsem vyrůstala po boku pejsků. Už jako mimino v kočárku mě hlídala fena boxera, Regana. V šesti letech jsem pak dostala prvního vlastního boxera Doníka a v dospělosti jsem měla tři psy, jednoho labradora a dva boxery. Teprve teď, po dlouhé době, žiju bez psa, protože o posledního boxera jsem tragicky přišla. Rozhodně si ale časem pořídím dalšího.     Vymýšlíš celou zápletku naráz ještě před tím, než začneš psát, nebo vytvoříš postavy, rozehraješ s nimi nějaké zauzlení a pak následuješ jejich vývoj? Stalo se ti třeba, že jsi měla nějaký plán, jak se bude příběh vyvíjet, a v průběhu psaní ho radikálně změnila? Když jsem psala první knížku, tak jsem to dělala zcela spontánně, prostě jsem psala to, co mě aktuálně napadalo. Jenže časem jsem zjistila, že nevím jak dál, hodně text promazávám, zasekávám se. Nyní už jsem si vytvořila psací rutinu – nejprve vytvořím ve své hlavě celý příběh, pak si do sešitu sepíšu hlavní zápletky, postavy a místa. A pak si napíšu podrobnou osnovu, co se bude dít, jak půjde děj za sebou, co budou postavy dělat, říkat atd. Snáz se mi pak vrací ke psaní, když mám delší pauzu. Nemusím pak číst celý rukopis znovu, stačí mi jen pár posledních stránek, abych plynule navázala. Osnovu dodržuji poměrně pečlivě, ale někdy se stane, že se postavy zachovají jinak, než jsem plánovala – jsou zkrátka neposlušné (smích) – a tak musím další části osnovy upravit. Většinou je to ale tím, že zjistím nové informace z historie, nebo mi jinak vyplynou souvislosti a zdá se mi tak text přitažlivější. Na jakých projektech teď pracuješ? Momentálně píšu detektivku ze současnosti, která bude prvním dílem detektivní série odehrávající se na jihu Čech. Hlavním hrdinou je muž – soukromý detektiv Erik Baumann, který hledá vraha mladých žen, brutálně zavražděných na maličkém jihočeském hřbitůvku nedaleko Českého Krumlova. Práci mu bude komplikovat nedaleký luxusní hotel i vodácký kemp plný lidí, stejně jako legenda o mrtvém faráři, který údajně na hřbitově straší. A zatímco píšu, v tiskárně se rodí kniha Seznamka, která by měla vyjít letos v květnu a představí třicátnici Pavlu, která se rozhodne ukončit nefunkční manželství a zkusit nový život s novým mužem. Toho bude hledat na seznamce a rychle zjistí, že je to jako hledat „jehlu v kupce sena“. Víc prozrazovat nebudu, abych čtenáře neochudila o zážitek. Bude to ale příběh svižný, vtipný a místy hodně bláznivý.