Stará Paříž na fotografiích a obrazech

Avenue de l'Opéra Old Paris Photos
Avenue de l’Opéra

V druhé polovině 19. století procházela Paříž přestavbou obrovského rozsahu. Bouraly se přelidněné, zanedbané a nehygienické části města, stavěly přímé široké bulváry, prostorná náměstí, parky a fontány – tedy vše, co je dnes pro Paříž tak typické. Zároveň ale mnohé navždy mizelo… Právě pohledům na “novou” Paříž po asanaci i těm na Paříž dávno ztracenou je věnován tento příspěvek.

Demolice předcházející výstavbě Avenue de l'Opéra, 1870
Demolice předcházející výstavbě Avenue de l’Opéra, 1870

Během asanace Paříže zanikly celé středověké čtvrti, křivolaké uličky, řada historických památek, ale hlavně určitý starodávný duch, který je dnes patrný snad už jen v některých částech Latinské čtvrti na levém břehu. Mnohá dnes ztracená místa zachytil na svých fotografiích v průběhu asanace Charles Marville.

1902-ancient-building-church-choristers-of-st-eustache Old Paris Photos

 

Slepá ulička De la bouteille, 1865 Old Paris Photos
Slepá ulička De la bouteille, 1865

 

Rue Estienne (dnes neexistuje), 1. arrondissment, 1865
Rue Estienne (dnes neexistuje), 1. arrondissment, 1865

 

Roh ulice Saint Jacques a Saint Severe
Roh ulice Saint Jacques a Saint Severe

 

La Bièvre, 1862
Bièvre, 1862

 

Z povrchu zemského zmizela dokonce celá řeka Bièvre (zřejmě “bobří řeka”), obklopená pitoreskními, i když páchnoucími, uličkami. Zatímco dřív protékala jako mladší sestra Seiny Paříží a byla hojně využívána řemeslníky a později průmyslem, dnes se do Seiny vlévá podzemními kanály. Skvělý článek o říčce nejdete zde.

La Bièvre, 1865
Bièvre, 1865

 

biev-2
Bievre je vyznačena tmavě modrou, “Paříž” na pohlednici je ve skutečnosti dnešní centrum Paříže

 

Původní "mrtvé rameno" říčky a nové "živé rameno", dnes obě pod zemí
Původní “mrtvé rameno” říčky a nové “živé rameno”, dnes obě pod zemí

 

artnouveaubievre

 

bievre

 

Kdo za zásadní proměnou města stál? Politickým původcem myšlenky byl císař Napoléon III. (synovec “toho” Napoléona), realizátorem prefekt departmentu Seine Georges-Eugène Haussmann, podle něhož se dnes o přestavbě většinou hovoří jako o “Haussmannově”.

Adolphe Yvon: Baron Haussmann představuje císaři Napoléonovi projekt připojení 11 obcí k Paříži
Adolphe Yvon: Baron Haussmann představuje císaři Napoléonovi projekt připojení 11 obcí k Paříži

 

Kdy k tomu došlo? Asanace započala roku 1850 a její většina proběhla do roku 1870, kdy byl baron Haussmann odvolán (jelikož nesmírně nákladná asanace vyvolávala stále větší odpor veřejnosti, který neumenšovalo ani to, že Paříž byla po dvě desetiletí obrovským staveništěm). I po Haussmannově odvolání ale výstavba podle jeho plánů pokračovala až do roku 1927.

V době, kdy se odehrává Pařížské rekviem, je tedy už řada změn realizována, a proto můžeme spolu se Suzanne Airellovou obdivovat velkolepost nového urbanismu a moderní architektury:

“Paříž ji neustále vyváděla z míry a budila v ní bázeň. Měla jí plné oči, uši i nos. Kolik tu stojí vysokých moderních domů! Všude kolem světlý kámen a tmavé střechy s očima vikýřů. Kolik oken tu zvečera svítí a jak široké jsou všechny ty nové bulváry! Tolik hluku a barev! Montpellier – největší město, které zatím znala – se jí zdá vedle Paříže náhle bezvýznamný, a kde se teprve krčí maličké Narbonne! Suzanne procházela ulicemi směrem k Opeře, velké modré oči široce otevřené v dětském údivu. Vše ji zajímalo. Pouliční prodavači, panské kočáry a hlavně elegantní dámy oděné podle poslední módy.

Když spatřila přepychovou budovu Opery, zůstala stát v němém úžasu. Pro ni byla ta záplava zlata, soch a kudrlinek tím nejkrásnějším, co si dovedla představit.”

(Pařížské rekviem)

Opera
Opera

 

amazing_pictures_of_old_paris_640_20

 

Proč k bourání, jemuž padla za oběť řada magických míst, došlo? Popravdě řečeno, řada částí Paříže byla v té době přímo otřesná. Počet obyvatel – tak jako i v jiných evropských metropolí té doby – nebývale vzrostl: z cca 500.000 v roce 1800 na 1.000.000 v roce 1840, přičemž se tomu ale vůbec nestihla přizpůsobit ani výstavba nových domů, ani dopravní a jiná infrastruktura a hygiena města byla naprosto katastrofální.

Haussmannova přestavba Paříže
Rue du Marche aux fleurs, 1853-70

 

uličky Paříže
Rue St. Nicolas du Chardonnet, 1853-70

 

Tovární dělníci žili v bytech o jediném pokoji v počtu i několika rodin (zprávy hovoří i o dvaceti lidech v jediné místnosti – dělníci často spali a pracovali na směny), zcela bez toalet, tekoucí vody a kanalizace se všemi praktickými důsledky, které si asi dovedete představit. Pařížské středověké ulice byly příliš úzké pro běžný provoz. Navíc jimi trvale vanul kouř a zápach nejen z provizorních domácích kamen, ale také z továrních komínů typických pro průmyslové 19. století.

Dál od centra si ti, kdo nesehnali bydlení ve městě, stavěli přístřešky (slumy). Asi není třeba dodávat, že se některými čtvrtěmi v samém centru města i blátivými předměstími šířily nemoci, zvláště cholera, a úmrtnost byla vysoká.

Přestavba Paříže 19. století
Rue Champlain, 20. arrondisment, 1877

 

Napoléon III. považoval tento stav za neúnosný a byl prý nadšen Londýnem té doby, kde obdivoval veřejné parky, zeleň a širší ulice. Hlavní myšlenkou přestavby bylo učinit pařížské ulice prostornějšími, vzdušnějšími a zelenějšími, ale také esteticky jednotnými. Paříž přestavěná podle této vize pak inspirovala řadu projektů v dalších evropských městech, včetně ne zcela vydařené pražské asanace (o té ale někdy jindy 🙂 ).

Antonín Chittussi: Z nábřeží Seiny, malba
Antonín Chittussi: Z nábřeží Seiny, cca 1882

 

Avenue de Boi de Boulogne (Bouloňského lesíku), pařížského "Hyde Parku"
Avenue de Bois de Boulogne (Bouloňského lesíku), pařížského “Hyde Parku”

 

Viktor Barvitius
Viktor Barvitius: Náměstí Svornosti (de la Concorde), 1866

 

Haussmannovy změny byly komplexní a zahrnovaly i novou kanalizaci, výsadbu stromů v ulicích, pouliční plynové lampy či pověstné pisoáry.

Pařížský pisoár, 1876
Pařížský pisoár, 1876

 

Prvním, vzorovým bulvárem byla Rue de Rivoli, jejíž výstavba započala ještě za Napoléonovy prezidentské vlády (tj. než uchvátil moc zcela a prohlásil se císařem).

Rue Rivoli, 1855
Rue Rivoli, 1855

 

Zdá se, že k tak velké přestavbě by zřejmě nemohlo nikdy dojít, kdyby byla Francie nadále republikou, neboť vyvlastňování by nebylo tak hladké, vše by se muselo předkládat parlamentu a odpor těch, kdo připomínali hodnotu historické zástavby i podezření ze zpronevěr, by byl nejspíš účinnější.

Proražení avenue de l'Opéra, 1853-70
Proražení avenue de l’Opéra, 1853-70

 

Co všechno se tehdy vystavělo? Prakticky vše, kudy se běžný turista v Paříži většinou pohybuje, všechny dlouhé široké bulváry a rozlehlá náměstí, skoro každá fontána, všechna ta místa, podle nichž se jmenují stanice metra. Ulice kolem Panthéonu, mosty jako třeba pont Saint-Michel, bulváry Strasbourg, Sebastopol, Magenta nebo Trocadéro, náměstí Étoile (dnes Charles de Gaulle-Étoile), dále například náměstí Châtelet, de la République, de la Nation, parky jako Buloňský lesík nebo les ve Vincennes, ale také menší parčíky, mosty, náměstí a ulice. Ostrovy na Seině se zcela proměnily – vyjma Notre-Dame a Saint Chapelle, které dal Haussmenn zrestaurovat, byly prastaré domy na ostrovech vybourány a místo nich vznikají nové státní budovy: policejní prefektura, obchodní soud, justiční palác.

Letecký pohled na Paříž - náměstí Charles de Gaulle-Etoile
Letecký pohled na Paříž – náměstí Charles de Gaulle-Etoile

 

Pohled z věžičky Notre Dame
Dobový pohled z věžičky Notre Dame

 

Notre Dame a policejní prefektura
Notre Dame a policejní prefektura v pozadí

 

Notre Dame a most Saint-Michel
Notre Dame a most Saint-Michel, 1890

 

Antonín Chitussi: Pohled na Trocadéro
Antonín Chittussi: Pohled na Trocadéro

 

Camille Pissarro: Boulevard Montmartre
Camille Pissarro: Boulevard Montmartre

 

Nebyla by to ale správná procházka starou Paříží, kdybychom nenavštívili i místa tance a zábavy a proslulé noční podniky a nepotkali její tehdejší obyvatele.

Pouliční prodavačka pečiva, 1899
Pouliční prodavačka pečiva, 1899

 

Prodavač drátěných košíků, 1899
Prodavač drátěných košíků, 1899

 

bukinisté bouquinisté Paříž
Prodavači knih “bouquinisté”, kol. 1900

 

Gustave Caillebotte: Paris
Gustave Caillebotte: Paříž v dešti

 

Henry Gervex: Kavárna, 1877
Henry Gervex: Kavárna, 1877

 

Auguste Renoir: Le Moulin de la Galette, 1876
Auguste Renoir: Le Moulin de la Galette, 1876

 

Henri Toulouse Lautrec: V Moulin Rouge, 1892
Henri Toulouse Lautrec: V Moulin Rouge, 1892

 

Henri Toulouse Lautrec: V Moulin Rouge, 1890
Henri Toulouse Lautrec: V Moulin Rouge, 1890

 

 

Kromě zdrojů a odkazů v textu doporučuji ještě následující články:

 

 

Místa, kde se Královské intriky odehrávají II.

Královské intriky audiokniha
Speyer, Špýr
Špýr, dóm – foto Sail over

Špýr

Německý Špýr je dějištěm svatby Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. Toto je monumentální románský dóm Panny Marie a sv. Štěpána z 11. století, který tak mocně zapůsobil na Adama. Jeho dnešní podoba (zejm. výmalba interiéru a západní průčelí) je z části výsledkem pozdějších rekonstrukcí.

Špýr, dóm
Špýr, dóm – foto Tilman2007

 

Špýr, hlavní loď
Špýr, hlavní loď – foto DerHexer, Wikimedia Commons, CC-by-sa 4.0

 

Špýr, dóm - foto AnRo0002
Špýr, dóm – foto AnRo0002

Neapol

Zajímá vás, jak vypadá Spaccanapoli, po níž se potuloval Jakub? Dnes takto!

Spaccanapoli, Neapol
Spaccanapoli, Neapol

 

Jde o 2 km dlouhou tepnu, která má původ už v antickém urbanismu města (město bylo založeno jako řecká osada a později rozšířeno Římany). Ve skutečnosti se dnes jedná o několik na sebe navazujících ulic rozdělujících Neapol na sever a jih. Její název je možné přeložit jako “Rozseknutí Neapole”.

Neapol, pohled na město - foto Miguel Hermoso Cuesta
Neapol, pohled na město, trojúhelný štít a šedá kopule náleží neapolskému dómu, jehož součástí se stala bazilika sv. Restituty zmiňovaná v knize – foto Miguel Hermoso Cuesta

 

Neapol, dóm, interiér - foto Luca Aless
Neapol, dóm, interiér – foto Luca Aless

 

V knize se hned dvě důležitá setkání odehrají v bazilice sv. Restituty. Výše vidíte neapolský dóm Nanebevzetí Panny Marie, jehož součástí dnes bazilika je (spolu s celou řadou kaplí z různých období). Níže samotný prostor bývalé baziliky.

Pohled do části zasvěcené sv. Restitutě
Pohled do části zasvěcené sv. Restitutě, od počátku 14. st. se mnohé změnilo… – foto Baku

 

Jistě jste také zvědaví na sídlo Roberta I. Neapolského, Castel Nuovo:

Castel Nuovo
Castel Nuovo

Stavba Castel Nuovo neboli Nového Hradu započala v roce 1279 poté, co Karel I. z Anjou přesunul královské sídlo Neapolského království z Palerma do Neapole. Karel si přál, aby ve městě vznikl nový reprezentativní hrad blízko moře. Za vlády Roberta I. Neapolského, která započala roku 1309, hrad skutečně vzkvétal: Robert nařídil zlepšit jeho opevnění, postaral se o jeho výzdobu a Neapol se v té době stala centrem umění a vzdělanosti.

Castel Nuovo - foto Stephen Salomons
Castel Nuovo – foto Stephen Salomons

 

V knize je rovněž zmiňován další neapolský hrad, a to Castel dell’Ovo.

V hlavách nám šumělo opojné italské víno. Alessandro Marsi se zdál být v dobrém rozmaru.

„Castel dell’Ovo,“ smál se.

„Divné jméno pro pevnost,“ řekl jsem. „Vajíčko.“

„Ty neznáš pověst o Vergiliově vejci?“ podivil se Marsi.

„Neznám. Pověz mi ji.“

„Ha! Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já, nevzdělanec, budu někoho poučovat o historii.“ Marsi vrávoravě vstal. „Není to nic zvláštního, ale Neapolitánci jsou na svou pevnost Castel dell’Ovo hrdí. Stojí tu už od římských dob. Říká se, že je nedobytná, protože do jejích zdí ukryl Vergilius kouzelné vejce.“

Castel dell'Ovo, Napoli
Castel dell’Ovo – foto Angelo DeSantis from Berkeley, US

 

Castel dell’Ovo vystavěli skutečně staří Římané na ostrově Megaride, který je dnes poloostrovem. Původně zde stála římská vila, která se však v 5. století n.l. změnila na pevnost. Na ní sídlil od roku 476 ve svém exilu poslední římský císař Romulus Augustus. Od roku 492 se zde nacházel klášter.

Castel dell'Ovo
Castel dell’Ovo – foto Jaume Meneses

 

Dnešní podoba hradu ale nemá s antickými časy skoro nic společného – původní stavba byla zničena v 9. století, aby nemohla sloužit jako základna arabským dobyvatelům. Hrad následně obnovili Normané (ve 12. století) a později aragonská dynastie, která mu v 15. století vtiskla dnešní vzhled. Za časů anjouovské dynastie, kdy se Královské intriky odehrávají, byl Castel dell’Ovo spíše zanedbáván, neboť panovníci pečovali především o Castel Nuovo.

Castel_dell'Ovo
Castel dell’Ovo

Avignon

Pohled na Papežský palác - foto MM
Pohled na Papežský palác – foto MM

 

Pohled na Avignon
Pohled na Avignon – foto CaS2000

Pardubice

Pordobitze neboli Podrobitze, kde se odehrává konec románu, měly na počátku 14. století svá nejslavnější období teprve před sebou. Kostelík sv. Bartoloměje, o němž se v knize hovoří, vypadal jinak než ten na fotkách níže – byl románský. Ten však zničili husité. Dnešní kostelík z roku 1507 je pozdně gotický s renesančními a a barokními prvky .

Pardubice, kostel
Pardubice, kostel – foto Zp

 

Pohled do presbytáře - foto L.Vynnyk
Pohled do presbytáře – foto L.Vynnyk

 

Síňové trojlodí, pohled do předsíně - foto L.Vynnyk
Síňové trojlodí, pohled do předsíně – foto L.Vynnyk

 

Kostel sv. Bartoloměje, jižní (gotický) portál - foto L.Vynnyk
Kostel sv. Bartoloměje, jižní (gotický) portál – foto L.Vynnyk

 

Pardubice, kostel sv. Bartoloměje - foto Petr1888
Pardubice, kostel sv. Bartoloměje – foto Petr1888

 

399px-Pardubice_sv_Bartolomej_1908

 

Všechny fotografie bez uvedení autora jsou v licencovány jako public domain, ostatní jako creative commons + share alike.

cc share alike

(zdrojem je Wikimedia Commons, http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page).

 

Kde se odehrává příběh Královských intrik?

Královské intriky audiokniha
atribuováno Francescu Rossellimu (tzv. Tavola Strozzi) - Neapol, 1473
atribuováno Francescu Rossellimu (tzv. Tavola Strozzi) – Neapol, 1473

Čtenáři mají možnost nahlédnout s hrdiny Královských intrik na řadu zajímavých míst středověké Evropy. Od doby, do níž je děj knihy zasazen, se ale tyto lokality změnily k nepoznání. Z některých staveb zbyly jen ruiny jako z hradu Kožlí, jiné byly důkladně přestavěny pozdějšími generacemi jako Špilberk. Někde na nás ale i dnes dýchne atmosféra velmi blízká té z příběhu.

Zbraslavský klášter

Zbraslav, letecký pohled na klášter a zámek
Zbraslav, letecký pohled na klášter a zámek – foto Zdeněk Fiedler

 

Zbraslavský klášter se v knize objevuje nedostavěný a zranitelný. Jeho stavba, započatá ve 13. století, pokračovala po dlouhé odmlce až v roce 1329 a klášter pak zažíval rozkvět za Karla IV. a jeho syna Václava IV. Po vydrancování husity však klášter upadal. Podepsala se na něm následně i třicetiletá válka, takže nové slávy dosáhl až po barokní přestavbě zahájené Santinim, v níž pokračoval František Maxmilian Kaňka.

Více se o něm můžete dočíst zde: http://www.zbraslavhistorie.info/zamek-zamek_zbraslav.php .

Lichnice

hrad Lichnice
Lichnice – foto M.Plesný

 

Během návštěvy zříceniny hradu Lichnice, který vystavěli v druhé polovině 13. století Ronovci a později ho získal roku 1333 Jan Lucemburský, si můžete vyslechnout mimo jiné pověst o krásné panně Miladě.

Od roku 1610, kdy hrad vyhořel, z něj zbývají jen trosky. Ale krásné trosky.

Lichnice hrad
Lichnice – foto xnikr00

 

Více informací i obrázků najdete např. na http://www.hrady.cz/?OID=204 .

 

Bazilika sv. Jiří na Pražském hradě

Bazilika sv. Jiří - foto Prazak
Bazilika sv. Jiří – foto Prazak

 

Bazilika sv. Jiří, interiér - foto Jim Milles
Bazilika sv. Jiří, interiér – foto Jim Milles

 

Původní kostel byl postavený knížetem Vratislavem I. kolem roku 920. Z něj však zbyly jen základy. Roku 973 byl na Pražském hradě založen ženský klášter a kostel sv. Jiří rozšířen a přestavěn. Dnešní románská podoba baziliky pochází z přestavby po ničivém požáru v roce 1142.

Bazilika sv. Jiří, kaple sv. ludmily ze 13. st. - Dezidor
Bazilika sv. Jiří, kaple sv. ludmily ze 13. st. – Dezidor

 

Průčelí baziliky pochází z období raného baroka a je zřejmě dílem Francesca Carattiho. Začátkem 18. století byla Kaňkou ke kostelu přistavěna kaple sv. Jana Nepomuckého. Na konci 19. století se F. Mach pokusil bazilice navrátit její románskou podobu tím, že ji z velké části “očistil” od pozdějších doplňků.

Bazilika sv. Jiří - foto Taty2007
Bazilika sv. Jiří – foto Taty2007

 

V hlavní lodi se nalézají náhrobky některých členů Přemyslovského rodu.

Vratislavova tumba - foto Janmad
Vratislavova tumba – foto Janmad

 

Sv. Anežka jako "druhá zakladatelka" na reliéfu, který se původně nacházel v tympanonu hlavního portálu baziliky, dnes je uložen v kryptě na oltářní menze - foto Packare
Sv. Anežka jako “druhá zakladatelka” na reliéfu, který se původně nacházel v tympanonu hlavního portálu baziliky, dnes je uložen v kryptě na oltářní menze – foto Packare

Bezděz

I k tomuto úctyhodnému gotickému hradu v nádherné krajině poblíž Máchova jezera byl zub času nemilosrdný.

Bezděz hrad
Bezděz – fotoTomas Cermak

 

Bezděz Velká věž, purkrabský palác
Bezděz Velká věž, purkrabský palác – foto Lukáš Kalista

 

Přesto si lze při procházce mezi jeho holými zdmi poměrně snadno představit, jak asi vypadal během Markétina krátkého pobytu v roce 1311.

Bezděz, kaple
Bezděz, kaple – foto Ondřej Kořínek

 

Bezděz, kaple
Bezděz, kaple – foto Lukáš Kalista

 

Bezděz
Bezděz – foto Kozuch

 

Bezděz, interiér velkého sálu (královský palác)
Bezděz, interiér velkého sálu (královský palác) – foto Lukáš Kalista

 

Všechny fotografie bez uvedení autora jsou v licencovány jako public domain, ostatní jako creative commons + share alike.

cc share alike

(zdrojem je Wikimedia Commons, http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page).