V Paříži to všechno velkolepě končí, kde ale náš příběh začíná? Ačkoliv má moje nová knížka v názvu Paříž, většina hlavních postav pochází z francouzského jihu, konkrétně z departmentu Aude. Tam se také podíváme s tímto článkem.
Department Aude, přezdívaný podle středověkých kacířů “Země katarů” (podobnost s českým slovem “kacíř” není náhodná!), se nachází na jihovýchodě Francie, mezi Pyrenejemi a Středozemním mořem. Jde o jednu z okcitánských jazykových oblastí – okcitánštinu jsem zmiňovala v článku o trubadúrech.
Krajinou protéká řeka Aude, která dala departmentu jméno a na jejíž březích najdeme i asi nejznámnější turistickou atrakci oblasti: opevněné město Carcassonne.
Carcassonne na břehu Aude, foto Jean Pol Grandmont, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Carcassonne, foto archiv Emmy Riedové
Řeka Aude ve vísce Lagrasse, foto Pinpin, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Aude se pyšní mimořádně bohatou historií – od pravěkých osad a keltských oppid, přes římské osídlení a středověký rozkvět až po proměnu v zemi obchodníků a vinařů. Jsme ve Francii, takže nám nezbývá než se u vín na chvíli zastavit: nejznámější z místních vín je asi šumivé bílé Blanquette de Limoux, populární jsou ale také vína z Limouxinu, Clape, Fitou a z horských oblastí Corbièru. Právě z Corbièru pochází i jedno z typických audeských jídel – fréginat, jídlo z nasekaného vepřového, rajského protlaku a zeleniny okořeněné středomořskými bylinkami. Jinými specialitami jsou polévka borrida z ryb a plodů moře nebo cassoulet.
Významnou tepnou departmentu nabízející navíc i krásné scenérie je Canal du Midi (“Kanál z jihu”) nebo také “Kanál dvou moří”, vybudovaný v letech 1666 až 1682 mezi Toulouse a Sète (tam navazuje na řeku Garonne a tím spojuje Středozemní moře s Atlantikem).
Canal du Midi
Canal du Midi
Canal du Midi v Trebes
Do Vinassanu, Armissanu a Gruissanu, které hrají v Pařížském rekviem nejdůležitější roli, se vypravíme někdy příště. V knize ale také poznáme městečko Narbonne a zmíněn je i nedaleký klášter Fontfroide.
Narbonne, foto Benh Lieu Song, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Klášter Fontfroide, foto Ziegler175, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Klášter Fontfroide, foto Nancy, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Za pozornost v Aude stojí i řada dalších míst: západní oblast s historickým názvem Razès, katarské hrady rozeseté v krajině nebo opatství Sainte-Marie de Lagrasse.
Německý Špýr je dějištěm svatby Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. Toto je monumentální románský dóm Panny Marie a sv. Štěpána z 11. století, který tak mocně zapůsobil na Adama. Jeho dnešní podoba (zejm. výmalba interiéru a západní průčelí) je z části výsledkem pozdějších rekonstrukcí.
Špýr, dóm – foto Tilman2007
Špýr, hlavní loď – foto DerHexer, Wikimedia Commons, CC-by-sa 4.0
Špýr, dóm – foto AnRo0002
Neapol
Zajímá vás, jak vypadá Spaccanapoli, po níž se potuloval Jakub? Dnes takto!
Spaccanapoli, Neapol
Jde o 2 km dlouhou tepnu, která má původ už v antickém urbanismu města (město bylo založeno jako řecká osada a později rozšířeno Římany). Ve skutečnosti se dnes jedná o několik na sebe navazujících ulic rozdělujících Neapol na sever a jih. Její název je možné přeložit jako “Rozseknutí Neapole”.
Neapol, pohled na město, trojúhelný štít a šedá kopule náleží neapolskému dómu, jehož součástí se stala bazilika sv. Restituty zmiňovaná v knize – foto Miguel Hermoso Cuesta
Neapol, dóm, interiér – foto Luca Aless
V knize se hned dvě důležitá setkání odehrají v bazilice sv. Restituty. Výše vidíte neapolský dóm Nanebevzetí Panny Marie, jehož součástí dnes bazilika je (spolu s celou řadou kaplí z různých období). Níže samotný prostor bývalé baziliky.
Pohled do části zasvěcené sv. Restitutě, od počátku 14. st. se mnohé změnilo… – foto Baku
Jistě jste také zvědaví na sídlo Roberta I. Neapolského, Castel Nuovo:
Castel Nuovo
Stavba Castel Nuovo neboli Nového Hradu započala v roce 1279 poté, co Karel I. z Anjou přesunul královské sídlo Neapolského království z Palerma do Neapole. Karel si přál, aby ve městě vznikl nový reprezentativní hrad blízko moře. Za vlády Roberta I. Neapolského, která započala roku 1309, hrad skutečně vzkvétal: Robert nařídil zlepšit jeho opevnění, postaral se o jeho výzdobu a Neapol se v té době stala centrem umění a vzdělanosti.
Castel Nuovo – foto Stephen Salomons
V knize je rovněž zmiňován další neapolský hrad, a to Castel dell’Ovo.
V hlavách nám šumělo opojné italské víno. Alessandro Marsi se zdál být v dobrém rozmaru.
„Castel dell’Ovo,“ smál se.
„Divné jméno pro pevnost,“ řekl jsem. „Vajíčko.“
„Ty neznáš pověst o Vergiliově vejci?“ podivil se Marsi.
„Neznám. Pověz mi ji.“
„Ha! Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já, nevzdělanec, budu někoho poučovat o historii.“ Marsi vrávoravě vstal. „Není to nic zvláštního, ale Neapolitánci jsou na svou pevnost Castel dell’Ovo hrdí. Stojí tu už od římských dob. Říká se, že je nedobytná, protože do jejích zdí ukryl Vergilius kouzelné vejce.“
Castel dell’Ovo – foto Angelo DeSantis from Berkeley, US
Castel dell’Ovo vystavěli skutečně staří Římané na ostrově Megaride, který je dnes poloostrovem. Původně zde stála římská vila, která se však v 5. století n.l. změnila na pevnost. Na ní sídlil od roku 476 ve svém exilu poslední římský císař Romulus Augustus. Od roku 492 se zde nacházel klášter.
Castel dell’Ovo – foto Jaume Meneses
Dnešní podoba hradu ale nemá s antickými časy skoro nic společného – původní stavba byla zničena v 9. století, aby nemohla sloužit jako základna arabským dobyvatelům. Hrad následně obnovili Normané (ve 12. století) a později aragonská dynastie, která mu v 15. století vtiskla dnešní vzhled. Za časů anjouovské dynastie, kdy se Královské intriky odehrávají, byl Castel dell’Ovo spíše zanedbáván, neboť panovníci pečovali především o Castel Nuovo.
Castel dell’Ovo
Avignon
Pohled na Papežský palác – foto MM
Pohled na Avignon – foto CaS2000
Pardubice
Pordobitze neboli Podrobitze, kde se odehrává konec románu, měly na počátku 14. století svá nejslavnější období teprve před sebou. Kostelík sv. Bartoloměje, o němž se v knize hovoří, vypadal jinak než ten na fotkách níže – byl románský. Ten však zničili husité. Dnešní kostelík z roku 1507 je pozdně gotický s renesančními a a barokními prvky .
Pardubice, kostel – foto Zp
Pohled do presbytáře – foto L.Vynnyk
Síňové trojlodí, pohled do předsíně – foto L.Vynnyk
Kostel sv. Bartoloměje, jižní (gotický) portál – foto L.Vynnyk
Pardubice, kostel sv. Bartoloměje – foto Petr1888
Všechny fotografie bez uvedení autora jsou v licencovány jako public domain, ostatní jako creative commons + share alike.
(zdrojem je Wikimedia Commons, http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page).
atribuováno Francescu Rossellimu (tzv. Tavola Strozzi) – Neapol, 1473
Čtenáři mají možnost nahlédnout s hrdiny Královských intrik na řadu zajímavých míst středověké Evropy. Od doby, do níž je děj knihy zasazen, se ale tyto lokality změnily k nepoznání. Z některých staveb zbyly jen ruiny jako z hradu Kožlí, jiné byly důkladně přestavěny pozdějšími generacemi jako Špilberk. Někde na nás ale i dnes dýchne atmosféra velmi blízká té z příběhu.
Zbraslavský klášter
Zbraslav, letecký pohled na klášter a zámek – foto Zdeněk Fiedler
Zbraslavský klášter se v knize objevuje nedostavěný a zranitelný. Jeho stavba, započatá ve 13. století, pokračovala po dlouhé odmlce až v roce 1329 a klášter pak zažíval rozkvět za Karla IV. a jeho syna Václava IV. Po vydrancování husity však klášter upadal. Podepsala se na něm následně i třicetiletá válka, takže nové slávy dosáhl až po barokní přestavbě zahájené Santinim, v níž pokračoval František Maxmilian Kaňka.
Během návštěvy zříceniny hradu Lichnice, který vystavěli v druhé polovině 13. století Ronovci a později ho získal roku 1333 Jan Lucemburský, si můžete vyslechnout mimo jiné pověst o krásné panně Miladě.
Od roku 1610, kdy hrad vyhořel, z něj zbývají jen trosky. Ale krásné trosky.
Původní kostel byl postavený knížetem Vratislavem I. kolem roku 920. Z něj však zbyly jen základy. Roku 973 byl na Pražském hradě založen ženský klášter a kostel sv. Jiří rozšířen a přestavěn. Dnešní románská podoba baziliky pochází z přestavby po ničivém požáru v roce 1142.
Bazilika sv. Jiří, kaple sv. ludmily ze 13. st. – Dezidor
Průčelí baziliky pochází z období raného baroka a je zřejmě dílem Francesca Carattiho. Začátkem 18. století byla Kaňkou ke kostelu přistavěna kaple sv. Jana Nepomuckého. Na konci 19. století se F. Mach pokusil bazilice navrátit její románskou podobu tím, že ji z velké části “očistil” od pozdějších doplňků.
Bazilika sv. Jiří – foto Taty2007
V hlavní lodi se nalézají náhrobky některých členů Přemyslovského rodu.
Vratislavova tumba – foto Janmad
Sv. Anežka jako “druhá zakladatelka” na reliéfu, který se původně nacházel v tympanonu hlavního portálu baziliky, dnes je uložen v kryptě na oltářní menze – foto Packare
Bezděz
I k tomuto úctyhodnému gotickému hradu v nádherné krajině poblíž Máchova jezera byl zub času nemilosrdný.
Bezděz – fotoTomas Cermak
Bezděz Velká věž, purkrabský palác – foto Lukáš Kalista
Přesto si lze při procházce mezi jeho holými zdmi poměrně snadno představit, jak asi vypadal během Markétina krátkého pobytu v roce 1311.
Bezděz, kaple – foto Ondřej Kořínek
Bezděz, kaple – foto Lukáš Kalista
Bezděz – foto Kozuch
Bezděz, interiér velkého sálu (královský palác) – foto Lukáš Kalista
Všechny fotografie bez uvedení autora jsou v licencovány jako public domain, ostatní jako creative commons + share alike.
(zdrojem je Wikimedia Commons, http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page).
Pohled na Brno od jihovýchodu Kresba pochází z knihy Hlohol, Zrcadlo slavného markrabství moravského, která byla vydána roku 1593 v Olomouci, zdroj: http://www.fotohistorie.cz/
Špilberk je v Královských intrikách zmiňován v souvislosti s cestou Jana Lucemburského na Moravu, která se odehrála roku 1311 brzy po jeho korunovaci.
Hrad byl založen pravděpodobně v polovině 13. století Přemyslem Otakarem II. na příkrém kopci nad Brnem jako velkolepá stavba, v níž měli sídlit moravští vládci. Trvalo ale poměrně dlouho, než se Špilberku dostalo důstojného dvora – skutečným sídelním městem se Brno stalo až za vlády moravských Lucemburků Jana Jindřicha (1350 – 1375), bratra Karla IV., a jeho syna Jošta (1375 – 1411), do té doby ho čeští králové navštěvovali spíše sporadicky a často při svých návštěvách přebývali raději v brněnských palácích.
Špilberk dnes, foto Pavel Ševela / Wikimedia Commons, zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:%C5%A0pilberk_castle.JPG
Jméno Špilberk, odvozené od německého výrazu pro „ostroh,“ nesl původně kopec, na kterém hrad stojí, teprve následně se po něm začal nazývat i hrad. Poprvé je hrad Špilberk zmiňován v roce 1277 v souvislosti se zřízením hradní kaple sv. Jana.
V roce 1278 se zde konal generální zemský sněm a téhož roku také Král železný a zlatý shromažďoval u Brna vojsko před svou nešťastnou poslední bitvou na Moravském poli.
V letech 1337–1340 na něm sídlila Blanka z Valois, manželka tehdejšího markraběte Karla, pozdějšího Karla IV., neboť ji v Praze údajně nesnesla druhá manželka Jana Lucemburského Beatrix, která na mladičkou a všeobecně oblíbenou Blanku žárlila.
Špilberk- první nádvoří, foto: Kirk, zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:%C5%A0pilberk_-_prvn%C3%AD_n%C3%A1dvo%C5%99%C3%AD_1.jpg
Ale teprve za vlády moravských Lucemburků zažil Špilberk skutečný rozkvět a stavební ruch. Jošt Lucemburský byl muž politického formátu srovnatelného jedině se svým strýcem Karlem IV. Joštovo bohatství rostlo spolu s tím, jak si od něj Karel IV. a Václav IV. půjčovali a dávali mu do zástavy svá území. Markrabě Jošt byl velkým čtenářem – půjčoval si knihy v klášterních i soukromých knihovnách, dopisoval si s italskými humanisty, obdivoval básníka Petrarku i římského historika Tita Livia. Špilberk pro něj zveleboval stavitel Jindřich z Gmündu z parléřovské huti, který pracoval i na svatovítské katedrále. Jošt podporoval malíře, zlatníky, klenotníky i hudebníky.
Nicméně rezidenční éra hradu s konečnou platností skončila poté, co Zikmund Lucemburský přenechal roku 1423 vládu nad Moravou svému zeti Albrechtu Rakouskému, a Špilberk byl nadále především vojenskou oporou a pevností. A to jak během husitských válek, tak během válek Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem.
Od konce 15. století Špilberk chátrá a větší vojenský význam má až při obléhání Brna za třicetileté války. Postupně je měněn v barokní pevnost.
Pohled na Špilberk a Staré Brno od jihovýchodu dle části obrazu Folprechta von Allena, 1690, zdroj: http://www.fotohistorie.cz/
Josef II. tuto vojenskou pevnostní věznici přeměnil roku 1783 na obávanou civilní věznici pro nejtěžší zločince, kteří žili v hromadných celách v kasematech hradu a vykonávali těžké práce při jeho stavbě a opravách.
V 19. století jsou na Špilberku stále častěji vězněni i političtí vězni z celé monarchie – zejména ze vzpurných Uher a z Polska.
Pozoruhodný, a přitom málo známý hrad Kožlí je bezesporu nejdůležitějším dějištěm příběhu Královských intrik. Dnes už z něj bohužel mnoho nezbývá, ale z dochovaných zbytků se zdá, že ve své době mohl být skutečně pokrokovým hradem nabízejícím svým obyvatelům pohodlí i promyšlenou obranu. Hrad stával na ostrohu nad soutokem Janovického a Tisemského potoka v lesích na Benešovsku. Rekonstrukci podoby hradu si můžete prohlédnout zde.
Gortyna: současná fotografie Kožlí (zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ko%C5%BEl%C3%AD_006.jpg)
Poprvé je hrad zmiňován roku 1318 v souvislosti se svým majitelem Ctiborem z Kožlí, který – jak píše August Sedláček v knize Hrady, zámky a tvrze Království českého – „se připomíná léta 1318 mezi těmi, kteří strojili nepokoje v zemi.“
Životně důležitá byla pro Kožlí ves Tisem, a to jednak z hospodářského, jednak z obranného hlediska, jak to v knize popisuje Ctibor z Kožlí panu Peškovi:
„V Tismi a u několika dalších chalup okolo mám celkem devět rybníků. U každého rybníka jsem usadil chalupníka, který ho hlídá. Kdokoliv by chtěl k hradu přijet s vojskem, musí tyto osady minout,“ vypočítával jsem mu. „Jakmile chalupník něco podobného zmerčí, vypustí rybník a ten se přes potok vlije do mých hradebních příkopů a zaplní je.“
Nutno dodat, že za svou zodpovědnou úlohu byli Tisemští osvobozeni až do 15. století od robotních povinností. Proč do 15. století? Protože někdy v druhé polovině 15. století Kožlí zaniká, prameny ale mlčí o tom jak – historikové uvažují, jednak o jeho dobytí neznámo kým, jednak o postupném chátrání vlivem špatného podloží. Hrad pak už nebyl nikdy obnoven. Do té doby se na něm vystřídali Kunrát z Kožlí, Petr z Pětichvost, Beneš Libún z Dubé, který se účastnil bitvy u Lipan (1434) na panské straně, a jeho synové byli Jan Libún z Dubé a Beneš Libún z Dubé.
J. Rychter: Kožlí na konci 19. století
Kožlí bylo možná jedním z prvních hradů v Českém království, který se pyšnil tehdy moderní dvoupalácovou dispozicí. Ta se stala během následujících desetiletí velmi módní. Podobně byly zřejmě vystavěny i třeba hrady Helfenburk, Ronov nebo Dívčí Kámen.
