„Transylvánská trilogie“ maďarského spisovatele Mikuláše (Miklóse) Bánffyho (1873-1950) je svým rozsahem, barvitostí a komplexností srovnatelná s klasickými díly jako „Anna Karenina“, „Middlemarch“ nebo „Hledání ztraceného času“, přesto u nás vychází letos její první díl „Byli jste sečteni“ zcela poprvé. Jeho vydavatele Radka Oceláka, který se regionu Sedmihradska věnuje dlouhodobě, jsem vyzpovídala nejen o „Transylvánské trilogii“, ale i o tématech, která nám jsou oběma blízká: minulost a přítomnost, život našich předků a vydávání knih
Pomáháš lidem s vyhledáváním jejich předků a vytvářením rodokmenů. Jak ses k tomu dostal?
Jak už to bývá, byla to pro mě napřed rodinná záležitost, z Rumunska v mládí přišli oba rodiče mého otce. Pro rodinnou historii jsem se nadchl už někdy ve svých čtrnácti, to jsem ale pátral hlavně v matčině, moravské větvi předků. Rumunská minulost se omezovala na babiččiny a pratetiny vzpomínky, všechno starší bylo zahaleno tajemstvím. A i těm vzpomínkám chyběla obecnost: Jak osud naší rodiny zapadal mezi jiné? Byli jsme ojedinělí?
Asi před deseti lety jsem se začal systematicky pídit po literatuře a dalších pramenech a naučil se tuto rodinou historii zpracovávat i pro další zájemce. Ukázalo se, že po 2. světové válce reemigrovalo z Rumunska snad ke dvaceti tisícům Slováků v rámci tzv. reemigrace, přesídlování zahraničních krajanů do vysídleného československého pohraničí.
Co bylo pro slovenské reemigranty z Rumunska typické?
Tím, že to byly všechno prosté rodiny a skončily převážně rozprostřeny v několika příhraničních pásech Čech a Moravy, nevytvořily si žádné spolky jako třeba přistěhovalci z Řecka a nezachovávaly společné vědomí identity napříč státem. Oproti volyňským Čechům nebo bezzemkům z vnitrozemí přicházeli reemigranti z Rumunska do pohraničí poměrně pozdě, takříkajíc k vyjedenému stolu, když už to nazvu tak nevkusně vzhledem k tomu, že někdo jiný tam ten „stůl“ musel zanechat… Šli do vyšších poloh, na menší nebo několik let chátrající usedlosti, k čemuž je předurčovala i jejich pověst drobných podhorských rolníků a dřevorubců.
Zároveň přicházeli z podmínek národnostně velmi zachovalých, ale ekonomicky a vzdělanostně zaostalých. To je v prvních letech vedlo k uzavřenosti a vystavovalo je to i despektu ostatních novoosídlenců. A další generace, jakmile mohla, snažila se spíš začlenit a pokud možno se vyšvihnout k lepší životní úrovni než zachovávat nějaké tradice. Zvlášť nábožensky motivované zvyky mizely v komunistickém pohraničí velmi rychle, ačkoliv katolická zbožnost těchto rodin byla původně silná.
Živé je alespoň velikonoční polévání vodou namísto pomlázky a hlavně vaření masa s rýží baleného v zelných listech – tzv. šulky, holubce nebo zakrúcaná kapusta. Z tohohle jídla se stal vyloženě komunitní emblém a věc hrdosti.
Je něco, co sis při pátrání po rodokmenech uvědomil nebo si pro sebe objevil?
Třeba to, jak zavádějící jsou společensko-politické odkazy na takzvanou tradiční rodinu, pokud se tím myslí stabilní jednotka manžela, manželky a jejich několika dobře opečovávaných dětí. Respektive jak úzký sociologicko-historický výsek se tím vybírá. Pro mě vypadá tradiční chudá rodina 19. století jinak. Především je definována průběžným plozením dětí od sňatku do konce ženiny plodnosti. To vychází na 10 až 16 dětí, z nich v průměru polovina nepřežije dětství. Mezi nejmladšími a nejstaršími nejsou ani tak vztahy sourozenecké, ale hospodářská a společenská podřízenost. V chalupě není ani zdaleka dost místa, rodičovský dům je tedy žádoucí co nejdřív opustit.
Relativně vysoká úmrtnost dospělých vede ke slepeným rodinám, kde žijí pohromadě děti z několika různých manželství, některé nejsou potomky ani jednoho z aktuálních „rodičů“. Běžnou skutečností byly nemanželské děti, spolu s jejich matkami ostatními přehlížené. Co se týče dětí, tradiční model se postaral sice o kohokoliv, ale na nepředstavitelně nízkém standardu – dítě, jakmile udrželo v ruce prut a mohlo pást husy, bylo na usedlosti hlavně pracovní silou.
Moje zkušenost z pátrání po rodinné historii je velmi podobná – vysoká dětská úmrtnost, nemanželské děti, nevěra a omezení mladších sourozenců ve prospěch starších v tom, kdo co zdědí, kdo bude moci uzavřít sňatek, kdo dostane vzdělání. Slovo „slepenec“ rodiny našich předků podle mě vystihuje opravdu dobře. Kromě macech a otčímů bývali často součástí domácnosti i oficiálně bezdětné neprovdané tetičky, které se staraly o děti svých sourozenců, a také prarodiče.
Právě vztahy k přestárlým mohly být v těch dobách velmi tvrdé. Z našich románů vesnického realismu známe realitu výměnkářů, spory s vlastní rodinou o každou otýpku slámy, v matrikách zas vídám, že vdova podezřele často umírá brzo po manželovi – hádám, že v tom hrála roli podvýživa.
Ovšem co se týče toho dědění usedlosti a omezování mladších sourozenců, tam byl zajímavý rozdíl mezi rakouským a uherským prostorem. Ty o tom možná budeš vědět víc, ale jak já tomu rozumím, naše právo skrze zvýhodnění prvorozeného syna chránilo celistvost gruntu. Tím vytvářelo vrstvu samostatných sedláků a k tomu spektrum závislých obyvatel usedlosti, kteří ekonomicky vzato někdy vůbec neměli možnost založit rodinu. V uherském právu se naopak otcovské pozemky dělily rovným dílem. To zase vedlo k drobení půdy a k opakovaným migracím do lesních, kopcovitých krajů, dosud nekolonizovaných a k hospodaření vlastně nevhodným.
O tomto uherském specifiku v porovnání s Rakouskem jsem nevěděla. Obecně tyto dva přístupy byly tradiční v různých kulturách a je až s podivem, jak silný vliv má dědění na konkrétní kulturu a společnost. V případě, že dědí všechny děti, má každý něco, ale všichni jsou velmi chudí a také to více připoutává lidi k zemědělství. V případě Rakouska šlo přitom spíš o zvyk než o samotnou právní úpravu, protože občanský zákoník ABGB uznával rovnost všech dětí jako dědiců, pokud nesepsal zesnulý závěť. Nejstarší syn ale dědil nejčastěji ze závěti, protože to tak chtěl zůstavitel, tedy nejčastěji rodiče. V čem je podle tebe podstatné zabývat se minulostí a životem předků? Jak to souvisí s námi dnes?
Já netvrdím, že se tím musí zabývat každý, ale řada lidí k tomu v nějaké životní etapě dospěje a vidí v tom pro sebe něco zásadního. Nějaké ukotvení sebe sama, přijetí svých vlastních predispozic. Pohled do historie nám pomáhá vážit dnešní hodnoty a rozhodnutí, možná hlavně ta ekonomická. Pro naši generaci je třeba ústřední životní výzvou vlastnit nemovitost, v níž budeme bydlet – vzít si hypotéku, vydělávat tak, abychom ji zvládli splácet. Tomu často věnujeme většinu aktivního života a energie. Pro naše předky nebyl klíčový příbytek, protože jednoduchou dřevěnici si mohli postavit za týden a pozemek pro dům se taky našel. Nejdůležitější byla půda jako zdroj obživy.
V méně dávných dobách to zas byla třeba jistota stálého výdělku, celoživotní povolání. To dnes taky mizí. V některých dobách byl kritický nedostatek potravin, jindy chyběl otop, viz třeba vymrzlý revoluční Petrohrad v „Doktoru Živagovi“. Zděná nemovitost přestane být tak lákavou investicí, jakmile se přiblíží válka, a ta se proháněla Evropou víc než často. Naši předkové skoro z jakékoli doby by těžko chápali, že převážnou většinu materiálních rezerv vkládáme právě do příbytku.
Věnuješ se i starým portrétním fotografiím. Co tě k nim přivedlo?
V jisté fázi tvorby vlastního rodokmenu jsem si uvědomil, že matriční nálezy dál do minulosti, třeba v 17. a 18. století, znamenají už jen další jména a data do stromu, bez čehokoli hmatatelného. Zkoušel jsem pak dohledávat co nejstarší rodinné snímky. Což je výzva vzhledem k tomu, že dětí bývalo v každé generaci v rodině víc, zatímco stará fotografie byla většinou jen jedna a mohla skončit u kteréhokoli z potomků… Takže člověk pak kontaktuje třeba rodiny po sourozencích svého pradědy a doufá v nějaký zázračný nález. Myšlenka, že ty fotky předků někde jsou a já je nemám, mě nějaký čas pronásledovala. Spojilo se mi to taky s knihou „Světlá komora“ Rolanda Barthese. Já jinak francouzské filosofii vůbec nerozumím, ale on tam má ve spojitosti se starým rodinným snímkem pojem „punctum“ jako cosi, co tě z takové fotky zasáhne až na dřeň osobnosti.
Ano, někdy je v nich něco silně osobního, výraz obličeje, který nám připadá povědomý, rodinná podoba nebo i jen stopy tvrdého života.
Bohužel chudší vrstvy se do počátků 20. století téměř nefotily. Ty majetnější se ale fotily už asi od poloviny devatenáctého a sběratelská záliba v tehdejších fotografiích, takzvaných vizitkových či kabinetních, mi zůstala. Zrodila se z toho také idea obecné fotogenealogie, možnosti dohledávat na požádání snímky k osobám. Nedošel jsem v tom ale moc daleko. Mám na svém webu seznam konkrétních lidí narozených v 19. století, jejichž snímek mohu poskytnout. Jsou jich sice tisíce, ale v poměru k celé dobové populaci je to zanedbatelný zlomek. Přesto se občas někdo ozve.
Edice Sedmihradsko zatím čítá čtyři knihy, které se nějak vážou k mnohonárodnímu prostoru historického Sedmihradska čili Transylvánie. Dříve to byla jihovýchodní výspa Uherska a po 1. světové válce se ocitla v hranicích dnešního Rumunska. První, populárně-odborná kniha „Reemigranti“ se týkala už zmíněných rumunských Slováků. U té jsem byl přímo autorem a vzhledem k dobrému kontaktu na komunitu jsem se rozhodl vydat si ji sám. Tato zkušenost mě podnítila, abych pokračoval dalšími tituly, kde už nejsem autorem, ale spíš služebníkem cizího textu, který považuju za hodný vydání. Do vod beletrie jsem nakoukl třetí knihou v edici, to byly „Dopisy z Bihoru“ Sándora Mándokyho v překladu Adély Gálové, která za něj získala cenu Obce překladatelů. Aktuální titul „Byli jste sečteni“ v tom pak pokračuje ještě ambiciózněji a úplně už opouští téma rumunských Slováků. Věnuje se transylvánské šlechtě na počátku 20. století.
Jak vznikl nápad vydat Bánffyho „Transylvánskou trilogii“?
Jednou jsem spatřil anglický překlad na pracovním stole kamaráda Štěpána Smolena, s nímž sdílíme sedmihradské kořeny. Opatřil jsem si první díl a brzo mi bylo jasné, že tohle čtení bych českému publiku a zájemcům o tuto část Evropy přinesl rád.
„Byli jste sečteni“ (I. díl trilogie) se odehrává na počátku 20. století právě v té části Rumunska (tehdy Rakouska-Uherska), odkud pocházejí i slovenští reemigranti, jimiž se odborně zabýváš. Nicméně protagonisté knihy jsou součástí zcela jiné společenské vrstvy, šlechty, jejíhož prostředí byl Bánffy součástí. Co je podle tebe na knize „Byli jste sečteni“ a potažmo na celé „Transylvánské trilogii“ fascinující?
Pro mě osobně je to těžko oddělitelné od historického zájmu o ten kraj. Ale obecněji je asi na trilogii zajímavé to, jak se v ní už relativně moderní autorská mentalita a románová technika setkává s ještě velmi tradičně rozvrstvenou společností. Právě Uhry a nástupnické Maďarsko byly podle všeho prostorem, kde různé rysy feudalismu přežívaly ještě dlouho do 20. století. A Transylvánie navíc byla periferií Uher. Byla do té míry synonymní s lesy a horami, že v očích zbytku Evropy mohl pak její identitu přepsat jeden Ir se svým upírským románem, napsaným v pohodlí Británie. Myslím samozřejmě Brama Stokera a jeho Drákulu. Kvůli němu dnes Transylvánie znamená pro nás spíš upíry než území, s nímž byly Čechy stovky let spojeny osobou jednoho a téhož panovníka v téže monarchii. Což je trochu škoda.
Při čtení mi byla řada jevů povědomá z naší rakousko-uherské minulosti a jiné mě lákaly svou novostí a exotičností, protože o prostředí uherské šlechty a Sedmihradska jsem skoro nic nevěděla. Také ta značně hierarchická feudální struktura společnosti v „Byli jste sečteni“ vystupuje pro dnešního čtenáře velmi výrazně do popředí – nerovné a hierarchické jsou vztahy nejen mezi jednotlivými vrstvami, ale i v rámci konkrétní společenské vrstvy. Pomohla ti tato kniha k lepšímu pochopení mentality uherských elit?
Určitě si to představuju, snad je to i víc než jen Bánffyho sugesce. Co se týče různých projevů této mentality, nacházím potvrzení v textech Sándora Máraiho a jeho komentátora Evžena Gála. Nebo v transylvánském cestopise Patricka Leigha Fermora, na který mě upozornili nezávisle hned dva čtenáři. A koneckonců srovnávat texty je to, co nám zbývá… Jde třeba o pro nás nezvyklý model jazykové zdvořilosti, v němž si elity bratrsky tykají, zatímco formálnější vykání, v maďarském originále třetí osoba, je od nich ve skutečnosti vyjádřením despektu. Nebo o dobové anglofilství, o rozvětvenost transylvánských hraběcích rodin, o ústřední roli historických argumentů ve společenské a politické debatě. Mimochodem, před časem jsem si dopřál čas na přečtení několika dílů Proustova „Hledání ztraceného času“ a zjistil jsem, že to jen není vzpomínání na chuť sušenek v čaji, ale taky pečlivá katalogizace pozdní francouzské aristokracie. Bánffyho trilogie znamená cosi podobného pro Uhry.
Co jsou podle tebe Bánffyho silné stránky jako autora?
Není potřeba dál zdůrazňovat jeho samozřejmý pohyb ve společnosti, o nichž by si současný autor nebo autorka museli horko těžko něco nastudovávat, a z toho plynoucí bohatost zobrazeného světa. Tohle mají staří autoři tak nějak zadarmo. Ale román „Byli jste sečteni“ je i výborně komponovaný. Sedm set stran dává Bánffymu dostatek prostoru otvírat scény, uvádět do nich čtenáře, předznamenávat události, zrcadlit postavy a jejich motivace v jiných postavách, čímž se tvoří dojem osudovosti. Podle potřeby zpomaluje i zrychluje vyprávění, střídá zaostření na různé hlavní postavy a koření ho celým panoptikem vedlejších figur… Je to starosvětské a místy určitě i mnohomluvné, na někoho je to samozřejmě moc, musí se to „učíst“. Není to holt severská kriminálka.
To je pravda, je to kniha, která nutí člověka zpomalit a soustředit se, což je v dnešní době spíš vzácné, ale odměnou je čtenáři nejen ojedinělý vhled do prostředí uherské šlechty a barvité promyšlené scény, ale i mimořádně evokativní popisy proměnlivé krajiny. Co takový 90 let starý román znamená pro překladatele?
To je samozřejmě spíš otázka na překladatele knihy Roberta Svobodu. Určitě to ale znamená definovat si jazyk a styl, kterým bude letitá kniha promlouvat k současnému čtenáři nebo čtenářce. Ačkoliv nějaká archaizace je přítomná, nejde o to, rekonstruovat, jak by román hypoteticky býval mohl být přeložen do češtiny, kdyby se toho snad někdo chopil hned po jeho vzniku, před 2. světovou válkou.
Robert Svoboda podle mě tuto rovnováhu mezi archaičností a svižností nalezl úspěšně.
Z toho, do čeho jsem Robertovi mluvil i já, se dá zmínit třeba převod místních a osobních jmen. Bánffy byl sice poměrně liberální, ale samozřejmě ne natolik, aby v transylvánském etnicky smíšeném prostředí užíval jiné než maďarské varianty těchto jmen… Hlavně bych chtěl vyzdvihnout překladatelův neuvěřitelně široký slovník, přiměřený hojnosti reálií v originálu. Mnohokrát jsem při redakční přípravě knihy zapochyboval o tom, zda určité slovo v češtině existuje, zda to není jen překlep, a vždycky měl pravdu Robert.
Jaké je to být malým vydavatelem v České republice a co to obnáší?
Mezi malé vydavatele se počítají i ti, kdo stihnou vydat pět, deset titulů ročně, takovou zkušenost já zdaleka nemám, tak za ně nechci moc mluvit… Vše se samozřejmě odvíjí od toho, zda mají vydávané knihy nějaké vyšší ambice a zda mají někomu vydělávat na živobytí. Pokud odpověď na obojí zní ano, tak to chce podnikatelskou povahu a čich a aspoň v počáteční fázi to i tak hraničí s nemožností. Proměnných je spousta: Vlastní, nebo cizí dílo? Pokud cizí, co autorská práva? Které z redakčních a technických činností si můžu zařídit sám? Mám už předem daný okruh fanoušků, předpokládaných zákazníků? Podporu z veřejných zdrojů? Sponzory? Jak budu knihy distribuovat? Jak je dokážu propagovat?
Výroba jednoho výtisku se podstatně zlevňuje s rostoucím nákladem knihy, takže každý titul znamená proplouvat mezi Skyllou a Charybdou. Když udělám malý náklad, v případě úspěšného prodeje se tím zbytečně připravím o výdělek. Když udělám velký náklad, dám za něj víc a v případě neúspěšného prodeje mi metráky knih zůstanou na krku. Většina problémů je sice převoditelná na „pouhé“ peníze, ale většina nakladatelů zná i to, že některé knihy, svoje „srdcovky“, chtějí vydat za každou cenu a z prodeje jiných, úspěšnějších knih je třeba to zadotovat.
Co by sis jako malý vydavatel přál, aby se na českém knižním trhu změnilo?
Jedna konkrétní věc, o které se dosud málo mluví, je podle mě dominantní postavení Kosmasu v oboru literárně ambicióznějších knih. Kosmas má pověst nejvstřícnějšího distributora pro kvalitní literaturu, jenže postupně se stal molochem, který se nějakým nakladatelským potěrem moc nezabývá a malé ryby drží zkrátka. Rozšiřuje svou síť prodejen přebíráním lokálních knihkupců, čímž eroduje tradiční dělba prodejní ceny mezi nakladatele, knihkupce a distributora. Distributor se stává i knihkupcem, ale požaduje stále stejnou marži za obě činnosti, čímž získává konkurenční výhodu oproti nezávislým knihkupcům. Nakladatelé by měli ve svém vlastním zájmu říct: marže distributora v klasické výši je odměna za spolupráci a za zjednodušení výměny mezi nakladatelem a knihkupcem. Ne za konkurování nezávislým knihkupcům. Je tu i masivní knižní marketing Kosmasu, na který bohužel naskakují i solidní média jako třeba nedávno Deník N. Takzvaný Velký knižní čtvrtek není žádný kulturní fakt, je to rozhodnutí Kosmasu propagovat letos přednostně těch a těch patnáct knih. Ty knihy samy o sobě můžou klidně být kultura, ale jejich seskupení je čistý marketing. Bylo by dobré to v kulturních rubrikách rozlišovat.
Radek Ocelák, M.Sc., se po studiích v Praze a Amsterodamu (kde získal titul M.Sc.) věnoval akademickému výzkumu, tuto dráhu však časem opustil a stal se nezávislým badatelem. Zabývá se historií, genealogií rumunských Slováků, je vydavatelem a datovým konzultantem. Rozcestník jeho projektů naleznete zde a zde. Na jeho blogu se vám dostane jak důležitých praktických informací, tak neotřelého, kritického pohledu na jevy, kterým se dostává méně pozornosti, než zasluhují. Je politicky angažovaným občanem, členem Strany zelených a ve volebním období 2020 –2024 členem Kontrolního výboru Zastupitelstva Olomouckého kraje. Žije s rodinou v Šumperku.
Česká autorka Anna Beatrix Bártová se proslavila historickými romány Gutta z Bubnu, Žena tří mužů a Tajemství hradních zdí, které se odehrávají na přelomu 14. a 15. století. Neméně poutavé jsou ale i její mysteriózní thrillery Tajemství prachu a krve a Prokletí Schwarzovy vily, v nichž se prolíná minulost a současnost. Její svižný, čtivý jazyk nezapře bohaté novinářské zkušenosti. Ať už píše o hradu Bubnu nebo o Českém Krumlově, je z každého řádku znát, jak dobře tato zákoutí naší země zná a jak je miluje. Vtáhne vás do děje a poodkryje vám nejednu záhadu. Publikuje také na blogu 
Máš na svém kontě knihy různých žánrů – historické romány i mysteriózní thrillery. Který žánr ti aktuálně vyhovuje nejvíc a proč?
Co se týká psaní knih, nejlépe se mi píšou příběhy ze současnosti, protože nemusím studovat a dohledávat dobové reálie, události a data. Mám sice vystudovanou historii, ale se zaměřením na přelom 19. a 20. století, a tudíž středověk a raný novověk sice znám, ale musím i tak spoustu informací zjišťovat. Mé příběhy jsou sice fikce, ale snažím se vždy držet některých skutečných událostí a postav, a to bez podrobných rešerší nejde.
Kterou ze svých knih máš nejraději?
Mám ráda všechny své knihy, jinak bych je ani nemohla napsat. Pokud mě něco nebaví, tak v psaní nepokračuju, protože si říkám, že to pak nebude bavit ani čtenáře. Přesto jsou mi nejbližší knihy, které se odehrávají na již zmíněném hradu Buben. Jitka z Bubnu a její matka, Jitka z Hrádku, kterou jsem přejmenovala ve svých románech na Guttu z Bubnu, jsou moje milované postavy a bylo mi s nimi při psaní krásně. Dokonce mi bylo líto, když jsem knihy dopsala. Není tedy divu, že byly nakonec tři – Gutta z Bubnu, Žena tří mužů a Tajemství hradních zdí. Miluji celý tento kraj, hrad jako skutečnou zříceninu i Buben, který jsem stvořila ve svých představách a v němž žili v mých příbězích postavy vymyšlené i historicky doložené.
Kteří autoři tě ve tvé tvorbě inspirovali?
Hodně mě ovlivnily dvě autorky – 
Jsou tvé hrdinky v něčem autobiografické? Je ti některá podobná?
Do příběhů hodně vkládám vlastní životní zážitky a příhody, a snad každá z mých hrdinek má něco ze mě. V současné době píšu detektivku, kde je poprvé hrdinou muž a ani jedna z postav nemá žádnou mou vlastnost. Musela jsem hlavnímu hrdinovi alespoň představit dívku, která je novinářka, píše a miluje focení – tak jako já. I když je tedy Julie úplně jiná než já, máme alespoň společný koníček.
Objevují se v tvých knihách tvoji přátelé a tvá rodina, nebo je to všechno naprostá fikce?
Objevují se, a to poměrně hodně. Když si totiž vedlejší postavy vymyslím, časem pozapomenu, jaké jsem jim přiřkla vlastnosti, povahu, koníčky i vzhled. A to mi psaní komplikuje. Proto ráda využívám skutečné postavy, které se mi pak snadno popisují. Někdy jim dokonce nechám i jejich vlastní jméno. Zatím se mnou nikdo kamarádit nepřestal, přestože se často poznají. Tak snad to tak bude i nadále (smích).
V knize Tajemství prachu a krve je krásný vztah mezi babičkou Alžbětou a její dospělou vnučkou Gabrielou, je inspirován nějakým tvým skutečným vztahem k někomu z rodiny?
Ano. Gabrielina babička je nebo byla tak trochu moje prababička, které jsem také tento příběh věnovala. Dožila se nádherných 105 let a nebýt nečekaného úrazu, byla by tu s námi nejspíš ještě dnes. Byla do poslední chvilky veselá a aktivní, nesnášela doktory a nemocnice, a než léky, to si raději dala štamprličku Becherovky.
Také jsem si všimla, že se v tvých příbězích opakuje téma silného vztahu mezi člověkem a zvířetem – hrají v tvém životě němé tváře důležitou roli?
Rozhodně hrají. Od malička jsem vyrůstala po boku pejsků. Už jako mimino v kočárku mě hlídala fena boxera, Regana. V šesti letech jsem pak dostala prvního vlastního boxera Doníka a v dospělosti jsem měla tři psy, jednoho labradora a dva boxery. Teprve teď, po dlouhé době, žiju bez psa, protože o posledního boxera jsem tragicky přišla. Rozhodně si ale časem pořídím dalšího.
Vymýšlíš celou zápletku naráz ještě před tím, než začneš psát, nebo vytvoříš postavy, rozehraješ s nimi nějaké zauzlení a pak následuješ jejich vývoj? Stalo se ti třeba, že jsi měla nějaký plán, jak se bude příběh vyvíjet, a v průběhu psaní ho radikálně změnila?
Když jsem psala první knížku, tak jsem to dělala zcela spontánně, prostě jsem psala to, co mě aktuálně napadalo. Jenže časem jsem zjistila, že nevím jak dál, hodně text promazávám, zasekávám se. Nyní už jsem si vytvořila psací rutinu – nejprve vytvořím ve své hlavě celý příběh, pak si do sešitu sepíšu hlavní zápletky, postavy a místa. A pak si napíšu podrobnou osnovu, co se bude dít, jak půjde děj za sebou, co budou postavy dělat, říkat atd. Snáz se mi pak vrací ke psaní, když mám delší pauzu. Nemusím pak číst celý rukopis znovu, stačí mi jen pár posledních stránek, abych plynule navázala. Osnovu dodržuji poměrně pečlivě, ale někdy se stane, že se postavy zachovají jinak, než jsem plánovala – jsou zkrátka neposlušné (smích) – a tak musím další části osnovy upravit. Většinou je to ale tím, že zjistím nové informace z historie, nebo mi jinak vyplynou souvislosti a zdá se mi tak text přitažlivější.
Na jakých projektech teď pracuješ?
Momentálně píšu detektivku ze současnosti, která bude prvním dílem detektivní série odehrávající se na jihu Čech. Hlavním hrdinou je muž – soukromý detektiv Erik Baumann, který hledá vraha mladých žen, brutálně zavražděných na maličkém jihočeském hřbitůvku nedaleko Českého Krumlova. Práci mu bude komplikovat nedaleký luxusní hotel i vodácký kemp plný lidí, stejně jako legenda o mrtvém faráři, který údajně na hřbitově straší. A zatímco píšu, v tiskárně se rodí kniha Seznamka, která by měla vyjít letos v květnu a představí třicátnici Pavlu, která se rozhodne ukončit nefunkční manželství a zkusit nový život s novým mužem. Toho bude hledat na seznamce a rychle zjistí, že je to jako hledat „jehlu v kupce sena“. Víc prozrazovat nebudu, abych čtenáře neochudila o zážitek. Bude to ale příběh svižný, vtipný a místy hodně bláznivý.
V rozhovoru s Michaelou Ray z magazínu Akční ženy jsem se rozpovídala o svých knihách, psaní, publikování a rodinném životě. Zde vám přináším krátkou ukázku, celý rozhovor najdete na 
Co vás inspirovalo k napsání vaší poslední knihy?
Do určité míry literatura, kterou miluji: detektivky Agathy Christie, historické romány Ludmily Vaňkové a Jarmily Loukotkové, brilantnost Kena Folleta a atmosféra knih Juraje Červenáka. Další důležitou inspirací mi byly skutečné středověké soudní případy, které mi pomohly pochopit svět středověkého práva. Může to znít zvláštně, ale na několika místech jsem do detektivek promítla i zkušenosti, které jsem nasbírala při kontaktu se skutečnými vyšetřovateli, svědky a stíhanými osobami. Mnohé se od středověku změnilo, ale některé lidské reakce jsou podle mě věčné.
Pro koho je kniha určena a o čem je?
Pro milovníky napětí. Pro lidi, co rádi přicházejí věcem na kloub. Pro všechny, kdo milují historii. Pro každého, kdo rád bloumá starou Prahou. Pro ty, kdo se nebojí trochu temných příběhů. A věřím, že bude bavit i ty, kdo třeba běžně po historické próze nesáhnou.
Suďte spravedlivě vás zavede do Prahy na začátku 14. století. Děj čtenář sleduje přímo z pohledu vyšetřovatelů, protože je kniha vyprávěna v ich-formě, a kromě rozplétání zločinů jsou v knize i nástrahy zakázané lásky a detaily ze středověké každodennosti.
Celý rozhovor najdete 
V roce 2016 a 2017 se rozhovory s Emmou Riedovou točily hlavně kolem 
