Čeština si od své světáčtější galské přítelkyně vypůjčila zejména výrazy týkající se módy, literatury a divadla (od kombiné přes blůzu až po róbu, od fejetonu přes kabaret až po derniéru), za mnohé jí však vděčí také kulinářství, výtvarné umění či automobilismus. Pojďme se podívat na další česká slova francouzského původu. Pokračování článku o podivných francouzských výrazech v češtině je tu!
Je mi to šumák
Někdy je nám to “šumák”, jindy je nám to “fuk”, v obou případech jde o zkráceninu české věty „je mi to šuma fuk“, tedy „nezáleží mi na tom“. Co znamená “šuma fuk”? To, co vypadá v češtině jako nějaké podivné zaklínadlo, je ve skutečnosti přepis francouzské fráze „je m‘en fous“ (ž m ɑ̃ fu) – doslova: “s*ru na to”.
Piknik
Jaký je význam slova “piknik”? “Piknik” zní trochu jako ptačí klování, že? Jde o složeninu francouzských slov „pique“ (od slovesa “piquer” = “napichovat”) a “nique” (starofrancouzský výraz pro “kousek”). Tedy nakrájet si jídlo na malé kousky, napichovat je a jíst. Původ slova sahá až někam do 18. století plného lehkovážných zábav na čerstvém vzduchu, jimž holdovala předrevoluční aristokracie. Jen pozor, “nique” je dnes výraz posměchu (“faire la nique” = “vysmívat se”) a ani sloveso “niquer” nepatří mezi slušná slova 😉 .
Žaluzie
Kdo francouzštinu trochu zná, asi už tuší. České synonymum pro roletu (ta zas pochází z “rolování” či “navíjení”) je odvozené z podstatného jména „jalousie“, tedy doslova „žárlivost“ (z latinského “zelosus,” tedy “horlivost”). Někdo by si mohl myslet, že hlavní funkcí žaluzií je ochrana proti slunci, podle jejich původu se ale spíš zdá, že jde hlavně o ochranu krásných manželek před zvědavými pohledy…
Seladon
Slovo “seladon,” tedy “postarší svůdník” nebo “švihák”, je původně vlastní jméno Céladona, literárního hrdiny pastorálního románu “L´Astrée” spisovatele Honoré d´Urfé. Toto olbřímí dílo o 5000 stranách, které vycházelo v letech 1607 – 1627, popisovalo milostná dobrodružství v pastýřské idyle a bylo v Evropě 17. století nesmírně populární. Před pár lety vznikl na jeho základě film.
Kravata
Také slovo kravata má svůj prvopočátek v 17. století. V roce 1635 dorazili do Francie chorvatští vojáci podporující Ludvíka XIII. a nosili tradiční barevné šátky kolem krku. Tento oděvní doplněk označovali Francouzi jako “chorvat” tedy francouzsky “croat”, postupně se z toho stalo “cravate”. A tak jako řada jiných názvů oděvů se z francouzštiny rozšířil tento pojem do mnoha evropských jazyků.
Zdroje a další články o etymologii:
REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Třetí vydání (druhé přepracované a rozšířené vydání). Praha: Leda, 2015. ISBN 978-80-7335-393-3.
Pojďme se podívat na česká slova přejatá z francouzštiny. Stejně jako lidé cestují po celém světě, přelévají se z jazyka do jazyka i slova. Někdy u nás zdomácní natolik, že by nás už ani nenapadlo, že nějaké slůvko není tak docela české (ve skutečnosti ryze českých slov je opravdu pomálu). České výrazy převzaté z francouzštiny si naopak často uchovávají pro naše uši zvláštní zvuk a mnohá původně francouzská slova z nich poznáme podle typických koncovek: ať už jde o vizáž, masáž a vernisáž nebo třeba repertoár, pisoár a budoár či resumé, klišé a negližé. Některé z méně nápadných galicismů (českých slov francouzského původu) prozkoumáme v dnešním článku.
Antuka
Jaký je původ slova antuka? Tenis je doménou Britů a angličtiny, v Čechách ale zarytě už od první republiky používáme fonetický přepis francouzského “en tout cas” = “v každém případě”, tj. povrch vhodný pro sport za každého počasí na rozdíl od písku, nevhodného ke hře po dešti.
Debakl
“Debakl” znamená “naprostý neúspěch” nebo “totální porážku” . Dodnes ho používáme hlavně díky Zolově románu “Rozvrat” (francouzsky “La Débâcle”), jehož název je odvozený ze slova, které znamená “pukání ledů”. Ve svém díle Émile Zola vykreslil úplnou ponižující porážku Francouzů v prusko-francouzské válce, bitvu u Sedanu, povstání a krvavé poražení komuny – zkrátka jedny z nejbolestnějších okamžiků francouzské historie. Jeho záměr se mu zdařil natolik, že se název knihy vžil pro neúspěchy a pohromy obecně.
Mordié!
Výkřik „Mordié!“ nebo “Mordyjé”, jehož českým ekvivalentem by bylo asi „Ježíšku na křížku!“ nebo prostě „Sakra!“, je zase zkomoleninou zaklení „Mort de Dieu!“ – „Smrt boží“/“(U) smrti boží“ (někdy se spekuluje i o původu ze zvolání “Mon Dieu” = “Můj Bože”, které je ve francouzštině mnohem obvyklejší než “Mort de Dieu”).
Galimatyáš
“Galimatyáš” znamená „slátanina“ či „zmatek“. A zmatek vládne i v případě původu tohoto slova. Shoda panuje více méně jen na tom, že nějak souvisí s Francií a že ho používal už Jan Neruda. Zatímco teorii Jiřího Rejzka, že jde o odvozeninu z osobních jmen Gallus a Mathias nebo z fiktivního místního jména, považuji za trochu nudnou, historku o tom, že šlo ve skutečnosti o “Matyášova kohouta” a “kohoutova Matyáše” (pro zájemce k přečtení zde) naopak za přitaženou za vlasy. Osobně se mi nejvíc líbí následující vysvětlení původu slova “galimatyáš”: z němčiny přejatý posměšek, že cosi je “francouzská věda” z “galli” (francouzský) a “mathia” (učení). Možná jste si právě vzpomněli na některého z francouzských postmodernistů, což?
Je to žůžo dobrodrůžo!
Dětinské francouzské slovo „žůžo“ ve smyslu „skvělé“, „úžasné“ nebo „prima“ se do češtiny nejspíš dostalo z „jou-jou“ neboli “hračka” či “roztomilá věc” (podobný původ má i cukrovinka “žužu”). Ale pozor, v etymologii není nic jisté, a proto je také možné, že jde o převzetí původně romského slova “žůžo”, které znamená “čistý”.
Zdroje:
REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Třetí vydání (druhé přepracované a rozšířené vydání). Praha: Leda, 2015. ISBN 978-80-7335-393-3.
ŠLOSAR Dušan. Otisky. Ilustrace Jan Steklík. Nakladatelství Dokořán, Praha 2006, 116 s. ISBN 80-7363-029-X.
Pařížské rekviem nás přivádí nejen do Paříže konce 19. století, ale také do jihofrancouzských městeček a vesniček v Aude: Vinassanu a Armissanu, Narbonne a Gruissanu. Jak tato místa vlastně vypadají? To vám ukáže dnešní galerie.
Vinassan a Armissan
Vinassan, rodiště hraběte de Gresset, je malá víska, kterou dnes obklopují pole s cukrovými melouny a vyprahlé kopce vonící rozmarýnem.
Nathalie pochází z nedalekého Armissanu, kde má její otec truhlárnu.
Gruissan
Narbonne
Jak vypadalo překrásné malebné městečko Narbonne na konci 19. století, můžete vidět na fotografii níže.
A jak vypadá Narbonne dnes? Historické centrum se naštěstí příliš nezměnilo.
Dominantou města je nedostavěná katedrála sv. Justa.
(fotografie použité z https://commons.wikimedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana jsou licencovány pod licencí creative commons share alike)
V Paříži to všechno velkolepě končí, kde ale náš příběh začíná? Ačkoliv má moje nová knížka v názvu Paříž, většina hlavních postav pochází z francouzského jihu, konkrétně z departmentu Aude. Tam se také podíváme s tímto článkem.
Department Aude, přezdívaný podle středověkých kacířů “Země katarů” (podobnost s českým slovem “kacíř” není náhodná!), se nachází na jihovýchodě Francie, mezi Pyrenejemi a Středozemním mořem. Jde o jednu z okcitánských jazykových oblastí – okcitánštinu jsem zmiňovala v článku o trubadúrech.
Krajinou protéká řeka Aude, která dala departmentu jméno a na jejíž březích najdeme i asi nejznámnější turistickou atrakci oblasti: opevněné město Carcassonne.
Aude se pyšní mimořádně bohatou historií – od pravěkých osad a keltských oppid, přes římské osídlení a středověký rozkvět až po proměnu v zemi obchodníků a vinařů. Jsme ve Francii, takže nám nezbývá než se u vín na chvíli zastavit: nejznámější z místních vín je asi šumivé bílé Blanquette de Limoux, populární jsou ale také vína z Limouxinu, Clape, Fitou a z horských oblastí Corbièru. Právě z Corbièru pochází i jedno z typických audeských jídel – fréginat, jídlo z nasekaného vepřového, rajského protlaku a zeleniny okořeněné středomořskými bylinkami. Jinými specialitami jsou polévka borrida z ryb a plodů moře nebo cassoulet.
Významnou tepnou departmentu nabízející navíc i krásné scenérie je Canal du Midi (“Kanál z jihu”) nebo také “Kanál dvou moří”, vybudovaný v letech 1666 až 1682 mezi Toulouse a Sète (tam navazuje na řeku Garonne a tím spojuje Středozemní moře s Atlantikem).
Do Vinassanu, Armissanu a Gruissanu, které hrají v Pařížském rekviem nejdůležitější roli, se vypravíme někdy příště. V knize ale také poznáme městečko Narbonne a zmíněn je i nedaleký klášter Fontfroide.
Za pozornost v Aude stojí i řada dalších míst: západní oblast s historickým názvem Razès, katarské hrady rozeseté v krajině nebo opatství Sainte-Marie de Lagrasse.
V druhé polovině 19. století procházela Paříž přestavbou obrovského rozsahu. Bouraly se přelidněné, zanedbané a nehygienické části města, stavěly přímé široké bulváry, prostorná náměstí, parky a fontány – tedy vše, co je dnes pro Paříž tak typické. Zároveň ale mnohé navždy mizelo… Právě pohledům na “novou” Paříž po asanaci i těm na Paříž dávno ztracenou je věnován tento příspěvek.
Během asanace Paříže zanikly celé středověké čtvrti, křivolaké uličky, řada historických památek, ale hlavně určitý starodávný duch, který je dnes patrný snad už jen v některých částech Latinské čtvrti na levém břehu. Mnohá dnes ztracená místa zachytil na svých fotografiích v průběhu asanace Charles Marville.
Z povrchu zemského zmizela dokonce celá řeka Bièvre (zřejmě “bobří řeka”), obklopená pitoreskními, i když páchnoucími, uličkami. Zatímco dřív protékala jako mladší sestra Seiny Paříží a byla hojně využívána řemeslníky a později průmyslem, dnes se do Seiny vlévá podzemními kanály. Skvělý článek o říčce nejdete zde.
Kdo za zásadní proměnou města stál? Politickým původcem myšlenky byl císař Napoléon III. (synovec “toho” Napoléona), realizátorem prefekt departmentu Seine Georges-Eugène Haussmann, podle něhož se dnes o přestavbě většinou hovoří jako o “Haussmannově”.
Kdy k tomu došlo? Asanace započala roku 1850 a její většina proběhla do roku 1870, kdy byl baron Haussmann odvolán (jelikož nesmírně nákladná asanace vyvolávala stále větší odpor veřejnosti, který neumenšovalo ani to, že Paříž byla po dvě desetiletí obrovským staveništěm). I po Haussmannově odvolání ale výstavba podle jeho plánů pokračovala až do roku 1927.
V době, kdy se odehrává Pařížské rekviem, je tedy už řada změn realizována, a proto můžeme spolu se Suzanne Airellovou obdivovat velkolepost nového urbanismu a moderní architektury:
“Paříž ji neustále vyváděla z míry a budila v ní bázeň. Měla jí plné oči, uši i nos. Kolik tu stojí vysokých moderních domů! Všude kolem světlý kámen a tmavé střechy s očima vikýřů. Kolik oken tu zvečera svítí a jak široké jsou všechny ty nové bulváry! Tolik hluku a barev! Montpellier – největší město, které zatím znala – se jí zdá vedle Paříže náhle bezvýznamný, a kde se teprve krčí maličké Narbonne! Suzanne procházela ulicemi směrem k Opeře, velké modré oči široce otevřené v dětském údivu. Vše ji zajímalo. Pouliční prodavači, panské kočáry a hlavně elegantní dámy oděné podle poslední módy.
Když spatřila přepychovou budovu Opery, zůstala stát v němém úžasu. Pro ni byla ta záplava zlata, soch a kudrlinek tím nejkrásnějším, co si dovedla představit.”
(Pařížské rekviem)
Proč k bourání, jemuž padla za oběť řada magických míst, došlo? Popravdě řečeno, řada částí Paříže byla v té době přímo otřesná. Počet obyvatel – tak jako i v jiných evropských metropolí té doby – nebývale vzrostl: z cca 500.000 v roce 1800 na 1.000.000 v roce 1840, přičemž se tomu ale vůbec nestihla přizpůsobit ani výstavba nových domů, ani dopravní a jiná infrastruktura a hygiena města byla naprosto katastrofální.
Tovární dělníci žili v bytech o jediném pokoji v počtu i několika rodin (zprávy hovoří i o dvaceti lidech v jediné místnosti – dělníci často spali a pracovali na směny), zcela bez toalet, tekoucí vody a kanalizace se všemi praktickými důsledky, které si asi dovedete představit. Pařížské středověké ulice byly příliš úzké pro běžný provoz. Navíc jimi trvale vanul kouř a zápach nejen z provizorních domácích kamen, ale také z továrních komínů typických pro průmyslové 19. století.
Dál od centra si ti, kdo nesehnali bydlení ve městě, stavěli přístřešky (slumy). Asi není třeba dodávat, že se některými čtvrtěmi v samém centru města i blátivými předměstími šířily nemoci, zvláště cholera, a úmrtnost byla vysoká.
Napoléon III. považoval tento stav za neúnosný a byl prý nadšen Londýnem té doby, kde obdivoval veřejné parky, zeleň a širší ulice. Hlavní myšlenkou přestavby bylo učinit pařížské ulice prostornějšími, vzdušnějšími a zelenějšími, ale také esteticky jednotnými. Paříž přestavěná podle této vize pak inspirovala řadu projektů v dalších evropských městech, včetně ne zcela vydařené pražské asanace (o té ale někdy jindy 🙂 ).
Haussmannovy změny byly komplexní a zahrnovaly i novou kanalizaci, výsadbu stromů v ulicích, pouliční plynové lampy či pověstné pisoáry.
Prvním, vzorovým bulvárem byla Rue de Rivoli, jejíž výstavba započala ještě za Napoléonovy prezidentské vlády (tj. než uchvátil moc zcela a prohlásil se císařem).
Zdá se, že k tak velké přestavbě by zřejmě nemohlo nikdy dojít, kdyby byla Francie nadále republikou, neboť vyvlastňování by nebylo tak hladké, vše by se muselo předkládat parlamentu a odpor těch, kdo připomínali hodnotu historické zástavby i podezření ze zpronevěr, by byl nejspíš účinnější.
Co všechno se tehdy vystavělo? Prakticky vše, kudy se běžný turista v Paříži většinou pohybuje, všechny dlouhé široké bulváry a rozlehlá náměstí, skoro každá fontána, všechna ta místa, podle nichž se jmenují stanice metra. Ulice kolem Panthéonu, mosty jako třeba pont Saint-Michel, bulváry Strasbourg, Sebastopol, Magenta nebo Trocadéro, náměstí Étoile (dnes Charles de Gaulle-Étoile), dále například náměstí Châtelet, de la République, de la Nation, parky jako Buloňský lesík nebo les ve Vincennes, ale také menší parčíky, mosty, náměstí a ulice. Ostrovy na Seině se zcela proměnily – vyjma Notre-Dame a Saint Chapelle, které dal Haussmenn zrestaurovat, byly prastaré domy na ostrovech vybourány a místo nich vznikají nové státní budovy: policejní prefektura, obchodní soud, justiční palác.
Nebyla by to ale správná procházka starou Paříží, kdybychom nenavštívili i místa tance a zábavy a proslulé noční podniky a nepotkali její tehdejší obyvatele.
Kromě zdrojů a odkazů v textu doporučuji ještě následující články:
Kdo byli trubadúři? A co má společného Alfons Mucha s těmito středověkými pěvci? O čem byly a jak vlastně zněly jejich písně? A o čem je středověké drama, které má v názvu latrínu? To vše se dozvíte v tomto článku!
Neodmyslitelnou součástí dvorské kultury vrcholného středověku byly milostné písně skládané trubadúry (básníky a hudebníky). Šlo nejčastěji o příslušníky šlechty, muže i ženy. Zatímco v Českém království se podobné kratochvíle uchycovaly spíš pozvolna a skutečně propracovaná kurtoazní (neboli dvorská) kultura se u nás objevuje až koncem 14. století, ve Francii kvetly vytříbené mravy, hra na loutnu, rafinované hry a milostná poezie už od počátku 12. století.
Jazykem těchto básníků a básnířek byla většinou okcitánština, neboť právě v oblastech, kde se hovořilo „langue d′oc“ se dvorská kultura nejdříve rozvinula. „Oc“ znamenalo ve středověké okcitánštině „ano.“ Tímto základním slůvkem se odlišovala od severního dialektu, z něhož se vyvinula dnešní francouzština, který používal slůvko „oi,“ prapředka dnešního „oui.“ Okcitánsky se hovořilo v jihozápadní Francii, Katalánsku, Monaku a v částech severní Itálie. V názvu „langue d′oc“ slyšíme jméno francouzského regionu Languedocu.
Podstatou kurtoazní lásky bylo uctívání vyvolené vznešené ženy, často výše společensky postavené a vdané, která zůstávala svému obdivovateli nedosažitelná. Tato láska se před lidmi nijak neskrývala, naopak byla při každé příležitosti vystavována na odiv – ctitel nosil znak a barvy své dámy a skládal o ní písně různé kvality, většinou však plné obvyklých klišé: lyrický popis krás přírody se prolíná s připomínkou jeho nešťastné lásky, milá je zadaná nebo daleko nebo obojí a ctitel nevýslovně trpí, nemocen láskou.
Oficiálně se samozřejmě jednalo o lásku platonickou, jejímž nejtělesnějším projevem byl jediný polibek na ústa, políbení ruky či lemu šatů, realita však byla pravděpodobně barvitější. Podívejme se blíže na osudy alespoň dvou z mnoha francouzských trubadúrů, jejichž písně jsou v Královských intrikách zmiňovány.
Jaufre Rudel
Jaufre Rudel byl knížetem z Blaye, území v Akvitánii, dnešní jihozápadní Francii, který žil v první polovině 12. století. Do trubadúrských písní vnesl téma vzdálené lásky, kterému hluboce rozuměl z vlastní zkušenosti, neboť se od svého domova a od svých blízkých musel odloučit, když se účastnil druhé křížové výpravy, z níž se zřejmě nevrátil.
O jeho životě existuje více smyšlených příběhů než podložených informací. Jednou z takových smyšlenek je jeho vida, tedy životopis trubadúra psaný ve staré okcitánštině. V ní se praví, že se Jaufre rozhodl zúčastnit druhé křížové výpravy poté, co slyšel od poutníků o dokonalosti vládkyně Tripolisu. Není zcela jisté, o kterou urozenou dámu se jednalo, pravděpodobně o energickou Hodiernu Jeruzalémskou, manželku křižáckého vládce Tripolisu, jíž kolovala v žilách arménská krev a která by si zasloužila samostatný článek. Vida o Jaufrem vypráví, že dosáhl břehů Tripolisu natolik nemocný láskou, že zemřel v náručí své vysněné vyvolené, která ho milostivě přišla přivítat. Kněžna se po jeho smrti stala jeptiškou.
Právě o ní mají být Jaufreho písně. Jaufreho teskný (a nejspíš z většiny smyšlený) příběh podnítil představivost mnohých spisovatelů a básníků romantismu, mimo jiné francouzského neo-romantika Edmonda Rostanda, který jím byl inspirován k napsání dramatu Vzdálená kněžna (tripoliskou panovnici v něm hrála slavná Sarah Bernhardt, jejíž kostým s liliovým diadémem navrhl Alfons Mucha).
Z Rudelova díla, tematizujícího lásku k nepřítomné milé s dojemnou čistotou, přežilo do dnešních dnů sedm básní, z toho čtyři včetně melodie.
Jednu z nich za doprovodu loutny zpívá v Královských intrikách Markéta z Březové. Jedná se o Quan lo riu de la fontana, tj. Když voda z pramene prýští (níže jsem se její první dvě sloky pokusila přeložit co nejpřesněji do češtiny, vycházela jsem ze svých znalostí francouzštiny, latiny a angličtiny – upozorňuji, že překlad nemusí být zcela přesný, okcitánsky zkrátka neumím):
Jedna z verzí písně s doprovodem je k vidění např. zde:
Žil v druhé polovině 13. století, tedy o více než sto let později než Jaufre Rudel. Jeho tvorba byla velmi různorodá: skládal písně, moteta, vícehlasé rondely, ve středověku velmi oblíbené básnické pře (jeux partis) a divadelní hry. Je autorem zřejmě nejstarší francouzské světské divadelní hry se zpěvy Hra o Robinovi a Marion.
Pocházel z Arrasu, kde byl členem Bratrstva žonglérů a měšťanů, společenství mužů a žen věnujících se umění (zvláštní název je zřejmě výsledkem snahy odlišit členy bratrstva od trubadúrů, kteří se za žongléry neoznačovali a byli aristokraty, tedy nikoliv měšťany). Studoval v cisterciáckém klášteře gramatiku, teologii a muziku. Plánovanou církevní dráhu ale opustil a oženil se s dívkou Marií, jež vystupuje v řadě jeho písní.
Pobýval na dvoře Roberta II. z Artoise a později v Neapoli na dvoře Robertova bratra Karla II. z Anjou (dědečka Roberta Neapolského, který se objevuje v Královských intrikách). Právě Karlovi II. daroval svou hru o líbezné Marion, která odolá svodům rytíře a zůstane věrná chudému pastevci.
Další z jeho děl je např. satirická hra Le jeu de la feuillée (Hra o latríně) o měšťanech Arrasu, kritizující jejich malicherné spory, v níž sám vystupuje jako jedna z postav (a která je zřejmě inspirovaná neshodami, jež ho vypudily z města). Dochovalo se 36 jeho písní (chansons), 46 rondet de carole, 18 básnických pří (jeux partis), 14 rondelů, 5 motet, milostné písně a další básnické formy.
Markéta z Březové v knize zpívá píseň On demande mout souvent k’est Amors – Často se ptáme, co je to láska, jejíž zápis ve středověké notaci vidíte níže.