Lucemburkové Archivy - EMMA RIEDOVÁ

Mužský oděv ve středověku II.

V dnešním článku navážeme na starší články o mužském oděvu v raném středověku a ženském oděvu ve vrcholném středověku a podíváme se na to, jak se oblékali muži od 12. století do počátku 15. století.

Bliaut, surcot a další novinky

Tunika, které jsme věnovali tolik prostoru v předchozím článku, je i nadále základním oděvem. Od 12. století se postupně stává oděv přiléhavějším (u mužů i u žen) a svůdnějším, začíná se objevovat šněrování, do módy přicházejí i u mužů dlouhé vlasy, delší tuniky a širší rukávy, současně ale přetrvávají i jednodušší formy mužského oděvu. Oblíbeným šatem vyšších vrstev je bliaut (někdy též bliaud, bliaund) – dlouhá splývavá tunika s dlouhými rukávy z jemné látky (hedvábí), přepásaná v pase či pod pasem tak, aby vzniklo splývavé řasení (někdy umocněné sámky).

Manuscript Morálií knihy Job, 12.st., Dijon: vyobrazení sv. Jiřího jako noblesního rytíře s delšími vlasy a v bliautu s širokými rukávy přes tuniku s úzkými, všimněte si odvážného rozparku a pásku, který bliaut zpravidla doplňoval; sochy jsou z katedrály v Chartres, 1160: krásně řasené bliauty a typické pásky

13. století přináší v odívání opět určitý příklon k jednoduchosti a pohodlí oproti století předchozímu. Do módy přichází surcot – svrchní oděv bez rukávů s širším průramkem, nošený přes tuniku, která měla úzké rukávy, u mužů nezřídka s kápí a s rozparky v sukni, praktickými při jízdě na koni (a občas kritizovanými pro svou necudnost). Surcot je u mužů volnější než u žen.

Reinmar von Brennberg: Codex Manesse, 1. čtvrtina 14.st.: cotte a podšívaný surcot, ozdobný opasek, násilníci mají krátké tuniky a jednoduché přilby

Otto I. v Míšni, pol. 13.st.: cotte a surcot bez rukávů, plášť podšitý hermelínem

Pohřební oděv Rudolfa I. Habsurského, poč. 14.st.

Rukávy či prostřih výstřihu tuniky bývá někdy zdoben dlouhou řadou ozdobných knoflíků. Do módy přichází v některých částech Evropy hladce oholená tvář a kadeření vlasů, tolik oblíbené i později ve 14. století.

Codex Manesse, 1. čtvrtina 14.st.: šermíři a jejich kadeřené vlasy, věnec a zdobný klobouk přes čapku

Vrcholný středověk doplňuje druhy plášťů zmiňované v prvním díle článku o karnáč, široký plášť, který se přetahoval přes hlavu a často se objevuje ve tvaru peleríny, někdy s rukávy, a o hérigaut s kapucí, dlouhými rukávy (někdy s volně visícími spodními částmi rukávů), přetahovaný přes hlavu. Od konce 13. století je populární také kapuce s krátkou pelerínkou.

Maciejowského bible, 13.st.: šitý plášť s kapucí a volnými rukávy

Svatba, první čtvrtina 14.st. — Garnach neboli karnáč; všimněte si také ženichových bot, první čtvrtina 14.st.

Cotte-hardie, kalhoty, kabátec

Od konce 13. století je rovněž módní tzv. cotte-hardie – vpředu otevřený svrchní oděv s volně visícími rukávy a na hrudi zapínaný na knoflíky, oblékaný přes surcot. V druhé polovině 14. století se tentýž pojem používá pro kabátce, často z několika barev, s úzkými rukávy.

Svatba, pol. 14. st. — Cotte-hardie, pol. 14. st.

Čím barevnější šaty, tím lépe samozřejmě. Na obrázku vlevo vidíte kromě děleného oděvu mi-parti a krásně gotické barevnosti i některé nezbytné doplňky: rukavice, klobouk se zvednutou krempou a opasek.

Doplňky, měšce a zbraně se často věšely na pás, některé volné svrchní oděvy byly kvůli tomu vybaveny vhodnými úzkými prostřihy, aby na své věci majitel opasku dosáhl (na jednom z obrázků níže je najdete na modrých šatech jedné z dam).

14. století znamená počátek propracovaných střihů, které umožňovaly, aby byl oděv patřičně přiléhavý: dokonalejší nasazení rukávů do průramku, úzké nohavice, rukávy i pas. Vedle osvojení si střihu mělo na přiléhavost oděvu vliv i používání záševků, šněrování a zapínání (zejména knoflíků).

Do módy přicházejí v polovině 14. století pachy upevňované na rukávy. Další libůstkou jsou rozstříhané lemy oděvů (kápí, rukávů, plášťů či spodní lemy) či mohutné pytlovité rukávy.

Iluminace z pol. 14.st.: módní vypasované kabátce s dlouhými řadami knoflíků vpředu, pachy, prostřihy lemující oděv, u dam si můžete všimnout typických účesů a prostřihu v surcotu na přidržení cotte, také výstřihy se nám povážlivě zvětšily ;) — Iluminace z pol. 14.st.: pelerínky, módní vypasované kabátce s dlouhými řadami knoflíků vpředu, pachy, prostřihy lemující oděv, u dam si můžete všimnout typických účesů a prostřihu v surcotu na přidržení cotte, také výstřihy se nám povážlivě zvětšily 😉

Prošívané vatované kabátce původně sloužily jen ochraně těla před otlaky od zbroje, postupně se však stávají běžnou oděvní součástí. Setkáváme se u nich s názvy francouzskými pourpoint a doublet či německým wams. Vatování a prošívání umožňovalo tvarovaní kabátce tak, aby bylo dosaženo módní siluety – zejména vycpaného hrudníku, který dával vyniknout štíhlému pasu a rovným bokům. Koncem 14. století se notně vycpaný wams nosí nejčastěji se stojatým límcem nebo naopak bez límce s hlubokým výstřihem do V.

Konec 14.st. - ukázky vypasovaných oděvů a vycpávaných hrudí — Konec 14.st. – ukázky vypasovaných oděvů a vycpávaných hrudí

Elegantní silueta se štíhlým pasem je ještě zdůrazněna nízko zavěšeným opaskem. Zajímavostí jsou upnuté nohavice, které se šily na míru z šikmo střižené látky a někdy byly doplněny podešví, takže se jednalo o jakési kalhoty a boty v jednom. Aby nohavice držely na těle, často se za poutka přivazovaly k jiným částem oděvu, např. k tunice či ke kabátci, používány byly také podvazky, někdy však jen ozdobné.

Od druhé poloviny 14. století se mužská tunika zkracuje a začínají se nosit krátké kabátce. S tím souvisí, že se nohavice začínají doplňovat trojúhelníkovými kusy látky, zakrývajícími intimní partie, a spojením dříve oddělených nohavic vznikají kalhoty.

Nemravně kratičké kabátce, jaké vidíme výše, byly kritizovány u řady mocných mužů (nevyhnul se tomu ani mladý Karel IV.), z církevních pořádků zase víme, že i někteří kněží si potrpěli na tak odvážnou módu a vyhledávali pestré barvy, což se nelíbilo jejich nadřízeným.

Visící voják - 1250 — Obléhání: rytíři ve zbroji, 1250

Původ v oděvu válečníka měla i další součást mužského šatu. Kromě výše zmiňovaného wamsu, který rytíři oblékali pod brnění a kroužkové košile, se naopak přes zbroj odívala svrchní suknice – varkoč (nebo též vafnrok), nošený už od 12. století.

Codex_Manesse_052r_Walther_von_Klingen_(detail_2) — Codex Manesse: varkoč, chochol, poč. 14.st.

V první polovině 14. století je varkoč většinou bez rukávů, o délce po kolena či do poloviny lýtek. Další součástí oděvu ke zbroji byl chochol na přilbici (klenot, fanfrnoch) a plášť. Tyto oděvy nesly obvykle barvy a znak svého nositele nebo jeho pána či jeho vyvolené dámy – v těchto dobách, kdy zamilovanost byla dávána veřejně na odiv, oblékali rytíři barvy těch dam, kterým zrovna patřilo jejich srdce, ať už byly vdané či svobodné.

Bot se nám dochovalo podstatně více než oděvů, díky tomu víme, že si vrcholný středověk potrpěl na špičaté, ozdobně vyšívané či dírkované boty (z nichž prosvítaly barevné nohavice), které ovšem jejich majitelé chránili před nepřízní počasí dřeváky.

Dřeváky z Walraversijde, Belgie, 1465, foto - JoJan — Dřeváky z Walraversijde, Belgie, 1465, foto – JoJan

Ukázka módy doby Karla IV.:

Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, kol. 1371

Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, kol. 1371, detail - Václav IV. — Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, detail – Václav IV.

Ze vzorovaných látek přecházejí oči. Vlasy i vousy mají urození muži pečlivě upravené. Velká pozornost se věnuje i šperkům.

24 The_Wilton_Diptych, The young Richard II of England, 1395 - 99 — Wiltonský diptyh, levé křídlo, 1395 – 99, Richard II. a světci

Wiltonský diptych, detail hlav: kadeření vlasů a vousů, nádherné šperky, damešek — Wiltonský diptych, detail hlav: kadeření vlasů a vousů, nádherné šperky, damašek

Wiltonský diptych, detail oděvů: damašek, pláště s hermelínem, spony, lehce rozšířené a ohrnuté rukávy spodní tuniky, široké rukávy svrchní

Přechod od vrcholného středověku ke středověku pozdnímu znamená v módě vyšších vrstev stále více extravagance a zdobnosti.

Svatba Filipa Burgundského a Markéty Flanderské, poslední čtvrtina 14.st., iluminace — Svatba Filipa Burgundského a Markéty Flanderské, muži v huppelande, mídní klobouky, pytlovité rukávy a přemíra látky, poslední čtvrtina 14.st.

Svatba z francouzského rukopisu, první čtvrtina 15.st.

Sukně mužského i ženského oděvu se prodlužují do vleček a bohatého řasení, aby bylo jasné, že jejich majitel má na to koupit sáhy látky. Koncem 14. a počátkem 15. století přichází do módy bohatý plášť huppelande často s velmi dlouhými širokými rukávy, existující v mnoha tvarových variantách. Nosí ho muži i ženy. Více než popis asi poslouží obrázek níže, který zobrazuje huppelande z počátku 15. století. Starší formy byly spíše delší, s vlečkou.

32 Les_Très_Riches_Heures_du_duc_de_Berry_Janvier, Houppelande — Bratři z Limburka: Přebohaté hodinky vévody z Berry: huppelande, ozdobné prostřihované lemy, čapky, krátké účesy, decentní mi-parti, doplňky zavěšené na opasku, první čtvrtina 15.st.

Některé základní střihy naleznete např. zde: http://www.curiavitkov.cz/clanek24.html nebo zde: http://www.kostym.cz/.

Zdroje

Móda: obrazové dějiny oblékání a stylu. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013, 480 s. ISBN 978-80-242-4170-8.

KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání. Středověk. Praha: Lidové noviny, 2001. ISBN 80710614684.

http://www.kostym.cz/

https://maniacalmedievalist.wordpress.com/2012/11/page/2/

http://people.virginia.edu/~jlc5f/Costumes/Assign3.htm

https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Fashion_by_century

http://www.pragueout.cz/umeni/articles/kralovsky-snatek-8745

https://www.flickr.com/photos/beuel_sued/7431613404

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Walraversijde49.jpg.

.

Po stopách středověké hudby – gregoriánský chorál

Chceme-li se vydat po stopách nejstarších evropských melodií a písní, musíme následovat cestu, která v Královských intrikách tolik lákala Adama – tedy seznámit se s životem mnichů v klášteře.

Mniši zděšení náročnou notací ;), Breviář ze Stowe, 1322-1325

Neznamená to samozřejmě, že mimo církev hudba v Evropě neexistovala, jen zkrátka řeholníci na rozdíl od lidí neučených dokázali liturgickou hudbu častěji zaznamenat a tím vlastně umožnili, abychom ji poznávali i my dnes.

Nejrozvinutější podobou liturgického zpěvu byl gregoriánský chorál, jehož označení je odvozeno od jména papeže Řehoře Velikého, jelikož právě díky jeho reformě se vlastně chorál začal vyvíjet. Gregoriánský chorál vznikal zhruba v 10. – 14. století a jeho složité melodie, které jako by tvořily svými strmými výškami a propady, drobnými ornamenty a „věčným“, neodměřovaným tempem cosi jako protějšek k nebesům se tyčící gotické katedrály, doprovázely mše svaté ve většině kostelů i klášterů.

Puer natus est/Dítě se nám narodilo vyjadřující radost z oznámení narození Spasitele: www.youtube.com/watch?v=sp-fWQxbtq0

Chorál vrcholného středověku dnes ohromuje složitostí, krásou a díky používání stupnic-modalit, které se moderní evropské hudbě postupně odcizily, také starodávnou exotičností. Úplné počátky evropské středověké hudby však musíme hledat v ještě dřívějších stoletích.

K tomu, abychom pochopili roli hudby v klášterním životě, je třeba se podívat na to, jak vlastně vypadal takový obyčejný den středověkého mnicha. Svatý Benedikt (který žil v 6. století), zakladatel nejstaršího mnišského řádu benediktinů, se v regulích, jež sepsal pro své následovníky, odkazuje na slova žalmu 119: „Sedmkrát za den chválím Tě…“ a určuje mnichům sedm modliteb, tzv. hodinek, v průběhu celého dne (a prakticky i noci).

Dominikáni a františkáni na knižní iluminaci, 1250-62 — Zpívající dominikáni a františkáni na knižní iluminaci, 1250-62

Mniši během těchto každodenních modliteb meditovali především nad žalmy, v menší míře také nad jinými texty z Bible. Texty samozřejmě recitovali v latině, tehdejším jazyce vzdělanců. Můžeme se dohadovat, že z původní recitace zpívané rovným tónem se postupně odkryla latina jako „skrytá melodie,“ především pro své pravidelné přízvuky a intonování začátků a konců vět. Prosté recitace se tedy postupně vyvinuly do melodií čím dál složitějších, vždy však zcela závislých na původním latinském textu.

Dá se říci, že melodie byla od textu neoddělitelná a sloužila jen jako prostředek k jeho ilustraci, ale také, že pro středověkého mnicha byla společná modlitba bez zpěvu vlastně nemyslitelná.

Iluminace zachycuje legendu o vzniku gregoriánského chorálu – Svatý Řehoř Veliký, inspirován slavičím – božským zpěvem, diktuje melodie sv. Kolumbánovi (Antifonář mnicha Hartkera, počátek 11. stol.) — Iluminace zachycuje legendu o vzniku gregoriánského chorálu – Svatý Řehoř Veliký, inspirován slavičím – božským zpěvem, diktuje melodie sv. Kolumbánovi
(Antifonář mnicha Hartkera, počátek 11. stol.)

Zprvu se patrně rozvíjelo několik tradic liturgického zpěvu, ale díky některým reformám, především karolinské, která proběhla v 9. století, se používané písně sjednotily, takže je pravděpodobné, že ve vrcholném středověku zněla ve všech evropských klášterech stejná liturgická hudba. Díky těmto zásahům, které pravda poněkud násilně potlačily místní tradice, se nám notace pro gregoriánský chorál dochovala v mnoha různých verzích – a snad i díky tomu je pro nás dnes již poměrně snadné zjistit, jak tato středověká hudba vlastně zněla.

Resurrexi, et adhuc tecum sum/Vstal jsem z mrtvých a nyní jsem u Tebe, introitus neděle velikonoční – radost jiného druhu, meditativní: www.youtube.com/watch?v=oPLRZGaqA3A

V pozdějších staletích se také dobře známé písně začaly rozšiřovat o dramatické, přikomponované vsuvky – někdy se u takových „vylepšených“ písní objevují v rukopisech poznámky jako: „Zpívá sbor chlapců,“ „Kněz oděný v bílé říze“ (u replik, které náleží andělu) a podobně – z původně čistého bohoslužebného zpěvu se začalo postupně formovat také liturgické drama.

Na sklonku středověku, kdy se postupně prosazovaly vícehlasé nápěvy, se začaly skládat mše, které kombinovaly části ryze chorální, známé z tradice, s pasážemi složenými již v novém hudebním stylu (tzv. ars nova). Jejich autoři jsou také první neanonymní, nám známí hudební skladatelé – jednalo se například o básníka, skladatele a také sekretáře a přítele Jana Lucemburského, Guillauma de Machaut.

Guillaume de Machaut je prvním skladatelem hudby kompletní mše, kterého dnes známe, navíc skládal i písně světské, ronda, balady a virelai.

V souvislosti se středověkou liturgickou hudbou začali mniši sepisovat také první teoretické spisy o povaze hudby a hledali pomůcky, díky nimž by dokázali systematizovat své poznání hudby a které by zároveň sloužily k její výuce. Vynález solmizačních slabik je jedním z nich. Šlo vlastně jen o jednoduché pojmenování jednotlivých tónů stupnice – ty byly označeny latinskými slabikami, které na ně připadaly v melodii středověkého hymnu Ut queant laxis. Mnich Guido z Arezza vymyslel tento systém už v 11. století, k výuce intervalů a schopnosti číst hudbu z listu se však používá především v románských zemích dodnes.

Středověké nástroje - iluminace ze Cantigas de Santa Maria, 1221–1284 — Středověké hudební nástroje, píšťaly – iluminace ze Cantigas de Santa Maria, 1221–1284

Autorem článku je Barami, která studuje historii a gregoriánský chorál, jemuž se věnuje i profesionálně.

10. století 11. století 12. století 13. století 14. století chorál hudba kláštery Lucemburkové umění

Historické osobnosti z knihy Královské intriky

Historické osobnosti z knihy Královské intriky

V tomto příspěvku najdete skutečných historických postav, které se v mé knize objevují. Převážná většina vyobrazení je velmi schématická (miniatury) nebo zcela smyšlená (např. busty ze svatovítského triforia, které vznikly až po smrti Elišky a Jana), někde (např. u Jindřicha Lucemburského) se ale určité rysy opakují, Robert Neapolský byl nejspíš jako jediný ztvárněn se skutečně portrétní ambicí.

Jindřich VII. Lucemburský

Petr z Aspeltu

Náhrobek Petra z Aspeltu se třemi králi, které korunoval (Jan Lucemburský, Jindřich VII. Lucemburský, Ludvík IV. Bavor)

Eliška Přemyslovna

Svatba Jana Lucemburského a Eliška Přemyslovny

Jan Lucemburský

Busty Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského z katedrály svatého Víta

Robert I. Neapolský

Sancha Malorská

Zdroje fotografií:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:PetrAspelt_3kralici.jpg – autor: Acoma

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Busta_Jan_Lucembursk%C3%BD.jpg;http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Busta_Eli%C5%A1ka_P%C5%99emyslovna.jpg – autor: Packare

14. století Eliška Přemyslovna Jan Lucemburský Jindřich Lucemburský knižní postavy Královské intriky Lucemburkové osobnosti Petr z Aspeltu středověk

Špilberk, sídlo moravských vládců

Pohled na Brno od jihovýchodu Kresba pochází z knihy Hlohol, Zrcadlo slavného markrabství moravského, která byla vydána roku 1593 v Olomouci, zdroj: http://www.fotohistorie.cz/

Špilberk je v Královských intrikách zmiňován v souvislosti s cestou Jana Lucemburského na Moravu, která se odehrála roku 1311 brzy po jeho korunovaci.

Hrad byl založen pravděpodobně v polovině 13. století Přemyslem Otakarem II. na příkrém kopci nad Brnem jako velkolepá stavba, v níž měli sídlit moravští vládci. Trvalo ale poměrně dlouho, než se Špilberku dostalo důstojného dvora – skutečným sídelním městem se Brno stalo až za vlády moravských Lucemburků Jana Jindřicha (1350 – 1375), bratra Karla IV., a jeho syna Jošta (1375 – 1411), do té doby ho čeští králové navštěvovali spíše sporadicky a často při svých návštěvách přebývali raději v brněnských palácích.

Jméno Špilberk, odvozené od německého výrazu pro „ostroh,“ nesl původně kopec, na kterém hrad stojí, teprve následně se po něm začal nazývat i hrad. Poprvé je hrad Špilberk zmiňován v roce 1277 v souvislosti se zřízením hradní kaple sv. Jana.

V roce 1278 se zde konal generální zemský sněm a téhož roku také Král železný a zlatý shromažďoval u Brna vojsko před svou nešťastnou poslední bitvou na Moravském poli.

V letech 1337–1340 na něm sídlila Blanka z Valois, manželka tehdejšího markraběte Karla, pozdějšího Karla IV., neboť ji v Praze údajně nesnesla druhá manželka Jana Lucemburského Beatrix, která na mladičkou a všeobecně oblíbenou Blanku žárlila.

Špilberk- první nádvoří, foto: Kirk, zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:%C5%A0pilberk_-_prvn%C3%AD_n%C3%A1dvo%C5%99%C3%AD_1.jpg

Ale teprve za vlády moravských Lucemburků zažil Špilberk skutečný rozkvět a stavební ruch. Jošt Lucemburský byl muž politického formátu srovnatelného jedině se svým strýcem Karlem IV. Joštovo bohatství rostlo spolu s tím, jak si od něj Karel IV. a Václav IV. půjčovali a dávali mu do zástavy svá území. Markrabě Jošt byl velkým čtenářem – půjčoval si knihy v klášterních i soukromých knihovnách, dopisoval si s italskými humanisty, obdivoval básníka Petrarku i římského historika Tita Livia. Špilberk pro něj zveleboval stavitel Jindřich z Gmündu z parléřovské huti, který pracoval i na svatovítské katedrále. Jošt podporoval malíře, zlatníky, klenotníky i hudebníky.

Nicméně rezidenční éra hradu s konečnou platností skončila poté, co Zikmund Lucemburský přenechal roku 1423 vládu nad Moravou svému zeti Albrechtu Rakouskému, a Špilberk byl nadále především vojenskou oporou a pevností. A to jak během husitských válek, tak během válek Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem.

Od konce 15. století Špilberk chátrá a větší vojenský význam má až při obléhání Brna za třicetileté války. Postupně je měněn v barokní pevnost.

Špilberk - malba — Pohled na Špilberk a Staré Brno od jihovýchodu dle části obrazu Folprechta von Allena, 1690, zdroj: http://www.fotohistorie.cz/

Josef II. tuto vojenskou pevnostní věznici přeměnil roku 1783 na obávanou civilní věznici pro nejtěžší zločince, kteří žili v hromadných celách v kasematech hradu a vykonávali těžké práce při jeho stavbě a opravách.

V 19. století jsou na Špilberku stále častěji vězněni i političtí vězni z celé monarchie – zejména ze vzpurných Uher a z Polska.

Velké díky Ivo Peterovi, provozovateli webu http://www.fotohistorie.cz/ .

Brno gotika hrady Josef II. Lucemburkové Morava Špilberk vězení