Titian a předvánoční Vídeň

Titian, Danae, 1545
Titian, Danae, 1545
Titian, Danae, 1545

Kombinace starých mistrů, vánočních trhů a útulných kaváren je neodolatelná. Co to je „benátská škola“? Proč se na ni vypravit do Vídně? A čím vším mě Titianova výstava překvapila? To všechno se dozvíte v článku.

titian tizian bella donna
Titian, Mladá žena při toaletě, 1515, Louvre

 

Krása střední Evropy tkví mimo jiné v tom, že se můžete v pátek odpoledne rozhodnout jet z jedné metropole do druhé, v sobotu ráno vyrazit a ten samý den odpoledne tam být. A přesně to jsem udělala, když jsem si uvědomila, že nutně potřebuji vidět výstavu „Titianův pohled na ženy: Krása – láska – poezie“ v Kunsthistorisches Museum Vienna (trvá až do 16.1.2022).

Pondělí po mé návštěvě byl v Rakousku vyhlášen lockdown, ale řadu děl můžete vidět i on-line a mnoho jich je ve stálé expozici. Cestou k muzeu mě neminulo prodírání se davy protestujících proti očkování a lockdownu, o to radostněji jsem pak zaplula do muzea, kde jsem po výstavě stihla zhlédnout i pár vybraných kousků stálé expozice.

Titian výstava

 

Samotná výstava je rozsáhlá a zahrnuje opravdu velké množství nádherných děl benátské školy s důrazem na Titiana. Kromě něj tam uvidíte i Giovanniho Belliniho, Veronese, Tintoretta, Giorgione a další mistry. Už jen kvůli nim se vyplatí ji vidět, vídeňskému Muzeu umění se podařilo získat řadu úžasných zápůjček z celého světa.

Giovanni Bellini, Mladá žena se zrcadlem, 1515
Giovanni Bellini, Mladá žena se zrcadlem, 1515

 

Pro benátskou školu je typická jemná živá barevnost, idealizace modelu, plošnost (na rozdíl od hmotných, sošných maleb třeba z Říma) a takový zvláštní poetický „opar“ či „závoj“.

Kurátorka Sylvia Ferino-Pagden a její kolegyně dělí plátna do mnoha tematických okruhů: belle donne, portréty párů, vyobrazení „hrdinek“: Lukrécie, Judita, Zuzana, Salomé…, ženy s odhalenými ňadry, portréty humanistů, kteří psali o ženách, benátské básnířky a spisovatelky, jež se k tématu žen vyjadřovaly, zub a antické scény s Venuší a dalšími ženskými protagonistkami. Tyto okruhy však spolu „hovoří“ méně, než bych čekala – díla by si zasloužila výraznější linku a propojení, takto se zdá, že hlavním spojujícím prvkem jednotlivých částí jsou prostě „ženy“, ale to je téma tak široké, že samo nedokáže dát výstavě jeden silný „příběh“. Navzdory názvu se o Titianově vizi žen mnoho nedozvíme. Jako nejslabší část expozice vnímám portréty párů – obsahuje jen málo obrazů, navíc slabší kvality, které do zbytku příliš nezapadají, nebo by potřebovaly doplnit širší kontext (jak se dohadovaly sňatky, jaký byl manželský život Benátčanek, jak byly ženy materiálně zajištěny – a jsou-li na těch obrazech spíše kurtizány, jak se spekuluje, tak informace o jejich společenské pozici).

Palma il Vecchio
Palma il Vecchio

 

Přiznám se, že pro mě největším lákadlem byly portréty „belle donne“. V 16. století, o němž je tu řeč, se v bohatých Benátkách objevuje tento nový typ portrétu: krásná mladá žena, většinou při toaletě (česání, nanášení parfému), nejde o světici, antickou hrdinku ani konkrétní osobu (alespoň většinou), ale o jakýsi poetický portrét ženského ideálu. Belle donne. Jaký ten ideál byl? Jemná světlá pleť, světlé vlasy, drobné jemné rysy, plné tvary, něha v očích, nevinnost se snoubí se smyslností. Ty obrazy jsou krásné, ať už jejich modely byly budoucí nevěsty, jak z určitých náznaků soudí popisky na výstavě, nebo kurtizány (což se většinou předpokládalo a mně to přijde o trošku pravděpodobnější). Mě osobně na těchto malbách přitahuje jejich intimní atmosféra, ponoření žen do jejich nitra, jejich soustředění a živě působící oduševnělé tváře. Obrazy nás ale rozhodně nenechávají na pochybách, že jde o ideál velmi pasivní, určený pro „kochání se“, ideál ženy jako krásného objektu.

Tizian, 1510-14, Violante
Titian, Violanta, 1510-14
Titzan
Violanta, detail
Violanta, detail – fialka

 

Bylo skvělé, že kurátorky doplnily díla dobovými artefakty, které jako by se skutečně zhmotnily z obrazů: hřebeny, skříňky, flakonky, šperky. Rovněž publikace o módě, ženách a péči o tělo vytištěné v době, kdy knihtisk v Benátkách jen kvetl, se s belle donne dobře doplňovaly.

Lorenzo Lotto, Dáma jako Lukrécie, 1530-33
Lorenzo Lotto, Dáma jako Lukrécie, 1530-33

 

Dáma jako Lukrécie, detail šperku a šatů

 

Potěšilo by mě, kdyby výstava komentovala i zkrášlování a samotný ideál krásy té doby, protože téma idealizace a nedostižnosti ideálu krásy zůstává stále aktuální. Debatujeme o úpravách vzhledu a úpravách zobrazení (make-up, plastické operace, manipulace s fotografiemi…), ale tyto techniky jsou staré jako zobrazování samo. Všechny belle donne mají evidentně upravené obočí, jsou určitě nalíčené a často mají zesvětlené vlasy nebo příčesky, navíc to, jak je jedna druhé podobná, svědčí o tom, že i malíř asi trochu pomohl (těžko by měly všechny ženy v Benátkách 16. století stejnou postavu, že). Výstava se tohoto tématu jen dotkne, a to u portrétu Isabella d´Este, zde na obraze ve svých krásných 65 😉, dál ale tuto linku nerozvádí.

Titian, Isabella d´Este, 1534-36
Titian, Isabella d´Este, 1534-36

 

Obdobně bych si ráda přečetla i nějaký rozbor toho, proč byla v renesančních Benátkách (nebo Itálii obecně) tak populární tragická postava antické Lukrécie jako symbol ctnosti a čím tehdy její příběh tolik rezonoval. Lukrécii na výstavě najdete v hned v několika provedeních a je skvělé, že můžeme srovnat její různá ztvárnění, z nichž každé pojímá její psychologii trochu jinak.

Veronese, Lukrécia, 1580-83
Veronese, Lukrécie, 1580-83

 

Části věnované hrdinkám však z mého pohledu dominuje jiná žena: křehká Zuzana a starci od Tintoretta, která je ve Vídni „doma“.

Tintoretto, Zuzana a starci, 1555-56
Tintoretto, Zuzana a starci, 1555-56

 

Velmi na mě zapůsobila část věnovaná benátským básnířkám a spisovatelkám a jejich příspěvkům k tehdejší debatě o ženách: znáte to, takové ty plodné debaty, jestli byl větší hříšník Adam, nebo Eva, jestli jsou ženy zdrojem pozemské špatnosti, jestli jsou podřadné, jestli se dá vůbec na ženách najít něco pozitivního, nebo to jejich povaha nepřipouští atd. atd.

Vzdělané ženy jako Isotta Nogarola nebo Cassandra Fedele dokázaly velmi přesvědčivě oponovat těm svým současníkům, kteří hodnotu žen ve svých spisech snižovali. Působivé také je, že benátské autorky pocházely z různých kruhů: šlo o počestné ženy i vzdělané kurtizány.

Cassandra Fedele
Cassandra Fedele

 

Zatímco muži-humanisté jsou na výstavě reprezentováni i velmi kvalitními portréty, u žen humanistek se musíme spokojit s méně kvalitními malbami a grafikami. Výborně fungují citáty benátských autorek na téma rovnosti žen a mužů. Domnívám se, že tyto „spory o ženy“ a přínos benátských intelektuálek by mohly být na výstavě mnohem více zdůrazněny, třeba jejich uvedením hned na začátku a vytvořením tak určité opozice k belle donne, neboť toto byly skutečné ženy s mnohem pestřejšími kvalitami než jen schopnost smyslně nanášet parfém na své zlaté vlasy. „Belle donne“ jsou ideál, jsou krásné a „dobré“ (protože krása fyzická slouží v tehdejším umění jako „zkratka“ pro krásu duše). Jsou zkrátka Titianovou poklonou ženství. Avšak malovanou pro požitek mužských očí. Jejich vnitřní život nikoho nezajímá. Dbají o svůj vzhled – zrcadla, hřebeny, parfémy. Ve světě, kde je žena vnímána primárně takto – jako ozdoba a smyslné „pokoukáníčko“ – je pozice jiných žen (třeba těch, které argumentují, že i ženy by měly mít možnost se vzdělávat) v něčem náročnější než tam, kde existuje těch ideálů více a jsou pestřejší.

Alesandro Bonvicino, Tullia d´Aragona
Alesandro Bonvicino, Tullia d´Aragona

 

Kdybyste se chtěli dozvědět o italských autorskách té doby něco více, tady jsou odkazy na spisovatelky, o nichž výstava hovoří:

Isotta Nogarola,

Cassandra Fedele,

Veronica Gambara,

Tullia d´Aragona,

Veronica Franco,

Gaspara Stampa,

Moderatta Fonte

Lucrazia Marinella

Correggio, Veronica Gambara, 1517-1518, tento obraz na výstavě není

 

Celkově bych ocenila, kdyby výstava více osvětlovala život benátských žen (klidně i jen té horní vrstvy, těch, co se na jejich nahá ramena už po staletí díváme): jejich vzdělání, věk, kdy se vdávaly, koho si braly, jak byly zajištěné (věno, vdovské věno, dědění, jitřní dar), jak moc byly závislé na mužské části rodiny a co to pro jejich život znamenalo, jak vychovávaly děti…

Antické torzo Afrodity, 2.-1. st. př.n.l.
Antické torzo Afrodity, 2.-1. st. př.n.l., Vídeň

 

Velice mě zaujalo srovnání maleb s antickými náměty (převážně Venuše a její eskapády) s antickými torzy, která jsou v expozici přímo vystavená. Jednak jsou ta torza skutečně nádherná, s drapérií tak jemnou, že to snad ani nemůže být kámen, jednak je na nich hezky vidět, jak se renesanční ideál ženského těla inspiroval právě antickými sochami. Část s antickými výjevy je mimořádně silná: zahrnuje velká slavná plátna od Titiana, Tintoretta i dalších malířů. Vyzdvihla bych zejména Pastýře a Nymfu od Titiana pro neotřelou barevnost, expresivnost, tajemství a znepokojivou atmosféru.

Titian, Nymfa a pastýř, 1570-75
Titian, Nymfa a pastýř, 1570-75

 

Vídeň

Čím mi ještě Vídeň zvedla náladu?

 

Ringstrasse – vnitřní okruh nejvýznamnějších staveb vytvořený na konci 19. století na místě zbořených hradeb, který usnadňuje orientaci a láká k dlouhé procházce po pamětihodnostech.

Mariahilferstrasse – široká nákupní třída vedoucí přímo k Muzeu umění, kterou nedávno uzavřeli pro auta a tím jí daly zcela nový rozměr.

 

Museumsquartier, Vídeň
Výzdoba v Museumquartier

Museumsquartier – místo, kde to žije expozicemi, kavárnami, hudbou a uměním na každém čtverečním metru.

Kavárny s dlouhou tradicí – omšelé, útulné, s výtečnými číšníky, skvělou kávou a tu lepšími, tu obyčejnějšími zákusky; kdo má štěstí, usedne i v nějaké s živou hudbou.

Vánoční trhy bez davů.

Místy vkusná vánoční výzdoba.

 

 

Magdalena Mintová: Postavy si žijí vlastním životem

 

Česká autorka Magdalena Mintová (*1996) nedávno vydala svou třetí knihu Falešný pohřeb, jíž završila úspěšnou humoristickou sérii o svérázné hrdince Emě (Falešný román, Falešný sňatek, Falešný pohřeb). Díla Magdaleny Mintové jsou díky jejímu jemnému humoru, čtivému stylu a originálním zápletkám perfektním oddechovým čtením pro chvíle, kdy toužíme se jen zachumlat do deky a popíjet čaj. Mladá absolventka oboru Jazyková a literární kultura prošla pestrou řádkou zaměstnání, píše blog Můj kompost a věnuje se studiu na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Já jsem ji vyzpovídala ohledně tématu, které mě zajímá nejvíc – psaní beletrie.

 

Vytvořit nějaký nový svět

Co tě k napsání falešné trilogie inspirovalo a jak vznikal její první díl Falešný román (Knižní klub 2017)?

Bylo mi asi sedmnáct nebo osmnáct let, když jsem si příběh začala v hlavě skládat. Nedokážu najít nějaký moment náhlé inspirace, ale postupně mi to v hlavě krystalizovalo a objevovaly se jednotlivé scény. Dost jsem nad tím příběhem přemýšlela vždy cestou do školy a ze školy, někdy samozřejmě i při hodinách (smích). Nevím, zda jsem chtěla hlavní hrdinku zasadit do zbohatlického prostředí od samého začátku, nebo zda to nějak přirozeně vyplynulo, základní myšlenka ale byla napsat příběh o jakémsi moderním a trochu ujetém sňatku z rozumu. Knížku jsem psala někdy okolo Velikonoc. Každý všední den jsem od osmi do tří trčela v lavici na vysokomýtském gymnáziu a knize jsem pak věnovala svá odpoledne a někdy i noci. O víkendech jsem psala třeba do čtyř do rána, ale hrozně mě to bavilo a nemohla jsem se od psaní odtrhnout. Takto vlastně vznikla první verze prvních dvou dílů, protože Falešný román a Falešný sňatek byly původně jedna kniha.

Vzpomínám si, že s dopsáním třetího dílu jsi naopak docela zápolila. Co ti pomáhá překonat období, kdy se ti nepíše snadno? Máš nějaké triky, které tě v tvůrčím období podpoří?

S posledním dílem jsem opravdu zápolila, ale nejtěžší pro mě vždycky bylo začít psát. Jak začnu a sepíšu několik prvních stran, mám prakticky vyhráno. Falešný pohřeb jsem „začínala“ dokonce několikrát, byla jsem dost časově vytížená a neměla jsem na psaní dostatek času. Takže ten „trik“ pro podpoření kreativity v tomto případě spočíval jen v tom, že jsem sekla s brigádou a měla jsem skoro celý měsíc volný na psaní, kdy jsem to všechno sfoukla a konečně dopsala.

Když se ale opravdu náhodou zaseknu, pomáhá mi přečíst si kousek nějakých svých dřívějších textů, různé své šuplíkové věci nebo třeba i osobní deníkové zápisky. Pročítám to, podivuju se vlastní (ne)originalitě a tak nějak mě to nakopne k tomu, abych zase napsala něco nového. Stačí mi také nakouknout do knížek, které mě k psaní inspirovaly, kousek si přečíst a zase si oživit tu chuť napsat něco vlastního, vytvořit nějaký nový svět.

foto Magdalena Mintová

 

Které knihy tě takto inspirují?

Že chci čtenáře bavit svým psaním, jsem si uvědomila někdy ve čtrnácti letech, kdy jsem četla čtyřdílnou sérii Melity Denkové pro pubertální dívky. Byla jsem naprosto u vytržení z jejího humoru, slupla jsem to jako malinu a hrozně se u toho nachechtala. Tyhle knížky mě tak okouzlily, že jsem si je letos v létě dokonce četla znovu. Další kniha, která se mi svým humorem zapsala do srdce a do které sem tam nakukuju pro povzbuzení, se jmenuje Značka: Šílená se závazky a napsala ji Annie Downey. U nás v Česku je tahle kniha poněkud nedoceněná, možná za to může překlad názvu, ale mně humorem hrozně sedla a dokáže mi zvednout náladu za všech okolností. Velmi se mi líbila i série Poslední aristokratka od Evžena Bočka, Hrdý Budžes od Ireny Douskové nebo třeba Forrest Gump od Winstona Grooma.

Posloucháš u psaní hudbu?

Rozhodně ano. Playlisty písniček, které poslouchám při psaní, mají většinou několik hodin. Hudba mi pomáhá hodit se do té správné psací náladičky. Píšu humorné příběhy, takže si často vybírám hodně veselou a živou hudbu. Nesmějí tam chybět například Beatles, ale hudebních žánrů se v mých playlistech objevuje víc, hudba mi pomáhá dotvářet příběh. Někdy ve mně nějaká písnička vzbudí (třeba i nečekaně) určité emoce, které pak do příběhu promítnu. Mezi své nejoblíbenější interprety bych zařadila třeba Black Rebel Motorcycle Club, Alt-J, Billyho Idola, Arcade Fire, Glass Animals, Muse, Cigarettes After Sex, Cults…

 

Když se u psaní sama nebavím, nebude to stát za to

Čteš si čtenářské recenze svých knih na internetu?

Raději moc ne, a když už, tak vždy doufám, že v nich nenajdu nic vyloženě negativního. Nejsem naivní, je mi jasné, že se netrefím do vkusu a smyslu pro humor každému, známe to všichni, někdo se určitým vtípkem dobře baví, někomu to připadá trapné. Humor je velice subjektivní věc. Ovšem číst si, jak někdo bez servítků shazuje něco, na čem jsem pracovala takovou dobu, co jsem si hýčkala a pilovala, to někdy zkrátka a dobře bolí. Vždycky mi to trochu zlomí srdce. Jako by mi někdo pohaněl dítě, které jsem porodila. Je to jen moment, stejně budu mít to dítě ráda, i když se tomu člověku nelíbí, ale na tu krátkou chvíli mi je hrozně líto, že mi ho někdo takhle kritizuje, když jsem se na něm tak nadřela. Naopak ale vím, že když o mých knihách někdo napíše milou recenzi, dokáže mi to náladičku zvednout o sto procent.

Magdalena Mintová
foto: archiv Euromedia Group

Já právě pár čtenářských recenzí falešné série četla a zaujalo mě, že často volají po čtvrtém dílu. Tobě teď vyšel díl třetí. Je pro tebe tato série už uzavřená záležitost, nebo máš chuť se k ní ještě vrátit?

Pro mě je to už určitě uzavřené, původně to měla být dokonce jen jediná kniha. Ta ale byla nakonec rozdělena na dvě části, Falešný román a Falešný sňatek, a tak bylo dopsání třetího dílu tak nějak přirozené, aby to hezky zapadalo do trilogie. Další pokračování neplánuji a obecně bych se do budoucna psaní knih na pokračování raději vyhnula. Teď si ten pocit, že je falešná trilogie uzavřená, hrozně užívám.

Vymýšlíš celou zápletku naráz ještě před tím, než začneš psát, nebo vytvoříš postavy, rozehraješ s nimi nějaké zauzlení a pak následuješ jejich vývoj? Stalo se ti třeba, že jsi měla nějaký plán, jak se bude příběh vyvíjet, a v průběhu psaní ho radikálně změnila?

To se mi stává pořád. Doteď mi je záhadou, jak ty příběhy v mé hlavě vůbec vznikají, nedokážu to zpětně vystopovat. U nějakého příběhu to může být postava, kterou vymyslím první, jinde zase scéna se zatím anonymními postavami. Zapisuji si tyhle nápady stranou a jsou jich kupy, při psaní si občas zápisky vezmu a nějaký nápad do příběhu zahrnu. Někdy zase stačí vzít nějaký takový letmý nápad a než se naděju, už se to na něj nabaluje a najednou vzniká celý další příběh. Postavy si kolikrát vážně žijí vlastním životem, stačí jim dát jména a pár charakterových rysů. Ještě se mi snad nestalo, že bych se při psaní zasekla a nevěděla, co se stane dál, postavy si to rozhodují samy. To už se mi spíš stane, že se zaseknu při psaní nějaké určité scény, protože se mi zdá, že se mi ji nedaří dostatečně vykreslit nebo tak něco.

Falešný román
foto: archiv Euromedia Group

 

Hrdinka falešné trilogie Ema je dost zvláštní – často dětinská, trochu sebestředná a rozhodně hodně orientovaná na materiální pohodlí. Já tě znám, takže vím, že se ti vůbec nepodobá, ale musím se zeptat – stává se ti, že si lidé myslí, že ústřední hrdinka tvé série je tvou kopií, že s ní máš něco společného?

Stává se mi to nepříjemně často! Což je vtipné vzhledem k tomu, že můj hlavní záměr při psaní této postavy byl, aby byla mým pravým opakem. To, že mě v Emě poznávají, mi říkají i mí blízcí známí, kteří mě dobře znají, a myslím si, že je to spíš kvůli stejnému stylu humoru než kvůli čemukoliv jinému. Aspoň doufám!

Mně se to totiž také hodně často stávalo u Královských intrik – čtenáři automaticky předpokládali, že jsem hlavní hrdinku psala podle sebe, přestože naše povahy se dost liší. Většina mých postav je nějakou směsí rysů, které vídám u lidí kolem sebe. Objevují se v tvých knihách tvoji přátelé a tvá rodina, nebo je to všechno naprostá fikce?

Ano, někdy je tam zařadím záměrně, jindy až zpětně zjistím, že se mi do určité postavy promítl někdo z mého života. Myslím, že to jinak ani nejde, protože člověk čerpá inspiraci ze všeho, co se kolem něho děje, ať už vědomě nebo podvědomě. Taky v životě zažívám chvíle, kdy mi prožívaná situace připadá tak originální nebo vtipná, že si vyloženě říkám: „No tak to musím použít do nějaký knížky!“ Ale primárně píšu fikci, baví mě, že si při psaní doslova můžu dělat, co chci.

Magdalena Mintová
foto: archiv Euromedia Group

 

Četla jsem i některé tvé lifestylové články a zaujalo mě, že v nich používáš podobně živý jazyk i humor jako ve svých knihách. Experimentuješ někdy i s úplně jiným stylem? Máš chuť takto experimentovat?

Už jsem nad tím několikrát přemýšlela, protože se mezi mými nápady na další knížky objevily i takové, k nimž by můj styl psaní asi dvakrát nesedl… Nikdy neříkej nikdy, třeba časem zkusím napsat i něco serióznějšího, ale zatím si to popravdě neumím představit. Mé kraťoučké snahy o seriózní tón zatím vždycky dopadly spíš jako parodie na vážné romány (smích). Vždycky mě v tu nejnevhodnější chvíli napadne nějaký nevhodný vtípek a přijde mi škoda ho nepoužít… Vždy píšu hlavně „sama pro sebe,“ což může znít sobecky, ale já vím, že když se sama nebudu u psaní bavit a když si sama nesplním požadavky, které na knížku mám, tak ten text nebude stát za to. Proto si myslím, že cpát se do formy, která mi nesedne, není nejlepší nápad. Ale jak říkám, kdo ví. Třeba časem dospěju a pozmění se i můj styl psaní…

Píšeš knížky a články, je to způsob, jakým se lze v Čechách uživit, nebo jde jen o hezkou vedlejší činnost? A je to kariéra, o kterou stojíš, nebo by ses chtěla věnovat ještě něčemu jinému?

Když jsem začala snít o tom, že budu spisovatelkou, součástí toho snu byla představa, že by mě to živilo. Že bych prostě jen psala knížky, svoji pracovní dobu bych si volila podle sebe, žila si někde na venkově v malebném domečku a měla všeho dostatek. Realita je trochu odlišná, díky honorářům za knížky jsem si mohla koupit pořádný počítač, ale jinak mě to nijak finančně nezajistilo.

Nedokážu posoudit, jak to mají ostatní autoři, protože mi je krajně trapné se jich ptát, kolik to psaní hodí jim, ale odhaduju, že naprostá většina českých autorů to má obdobně. Psaní beru hlavně jako svou zálibu, koníček. Jsem hrozně vděčná, že mi to „spisovatelství“ vyšlo. Kdyby mě to i stoprocentně živilo, byl by to splněný sen, ale já mám těch profesních snů víc, takže se teď ubírám i jiným směrem. Letos jsem začala studovat magisterský obor Sociální a kulturní ekologie na FHS UK a doufám, že se budu moct uplatnit v této sféře. Ochrana planety a přírody a snaha něco změnit a pošoupnout společnost k ohleduplnějšímu a ekologičtějšímu smýšlení mi dává smysl, takže takovou práci bych vykonávala se zápalem a vášní. A jako bokovku bych si po večerech mohla psát knížky (smích).

Napsala jsi povídku do vánočního souboru Nejkrásnější dárek. Co tě k ní inspirovalo?

Nad tématem povídky jsem nějaký ten pátek uvažovala, ale při těchto úvahách mě do nosu vysloveně nic necvrnklo. Pak jsem se prostě jednoho dne probudila s nápadem, tak jsem ho rychle sepsala a bylo to. V povídce je tematika vztahu mladé dívky se starším mužem, což je téma, které už dávno není takové tabu jako dřív, naopak. Každá mladá holka tohle někdy řešila, ať už s nejlepší kamarádkou nebo byla sama v takovém vztahu… Samozřejmě to vždycky nemusí být zrovna utajený vztah se ženatým mužem a někdy je z toho opravdu láska na celý život, toto téma by se dalo zpracovat několika různými způsoby, ale mně se ta povídka v hlavě holt vybarvila takhle. Zakomponovala jsem tam i ztrátu iluzí při přechodu ze střední školy na vysokou, což jsem si taky prožila.

Magdalena Mintová
foto: archiv Magdaleny Mintové

 

 

 

 

Podzim v Ulmu

Nábřeží Dunaje, Ulm
Nábřeží Dunaje s Metzgerturm (Řezníkova věž), Ulm, foto Emma Riedová

Rok 2018 byl pro mě plný velkých změn. Nejenže jsem přivítala ve svém životě svou dcerku Violu, ale na podzim jsem se ještě ke všemu přestěhovala na několik měsíců do jihoněmeckého města Ulmu. A protože jde o město půvabné a historické, stojí za to se na něj podívat podrobněji.

Souměstí Ulm a Nový Ulm se chlubí řadou zvláštností. Tou první je, že každé z těchto dvou měst leží v jiné ze spolkových zemí. Ulm v Bádensku–Würtembersku, Nový Ulm v Bavorsku. Pouhým překročením mostu přes Dunaj se tudíž dostanete do jiné spolkové země. Výjimečně se vám může dokonce stát, že takto z části města, kde panuje všední den, přejdete do části, kde je zrovna státní svátek.

Ulmský dóm v mlz
Ulmský dóm v mlze, foto Emma Riedová

Kdo míří do Ulmu stejně jako já na podzim, měl by vědět, že Ulm je údajně nejmlžnější město Německa, a to kvůli třem řekám: Dunaji, Illeru a půvabné namodralé Blau. Tímto prvenstvím se ale v turistických průvodcích moc nechlubí. Naopak první, co se při zmínce o Ulmu dozvíte snad vždy, je věž ulmského Münsteru, o níž se běžně hovoří jako o nejvyšší kostelní věži na světě. Je vysoká 161,5 metrů.

Ulm, Münster, foto Patrick Six, wikimedia commons

Já jen dodám, že Sagrada Família v Barceloně dosahuje výšky 175 metrů, takže se o ní asi mělo spíš říkat „nejvyšší věž dostavěného kostela“. Nicméně i tak jde o úctyhodnou výšku.

Ulm
Věž čnící nad válečné trosky, 1945, foto Germaine Krull

Ulmský luteránský dóm začala stavět huť pod vedením Michaela Parléře na konci 14. století, ale věž je samozřejmě až ze sklonku století devatenáctého, jak to známe i u řady jiných katedrál.

Pohled na Ulm od Dunaje, Münster se nachází zhruba uprostřed grafiky, 1493, (obrázek lze rozkliknout)

Díky své výšce, vysokým kopcům na okrajích města a promyšlenému městskému plánování je věž dómu vidět i z velmi odlehlých koutů města. Následující fotografie je pořízená nedaleko mého domku na Kraví hoře (Kuhberg).

Ulm, foto Emma Riedová

 

Další ulmskou chloubou je místní univerzita zaměřená na přírodní vědy. S Ulmem jsou rovněž spojeni Albert Einstein, který se zde narodil, a Sophie a Hans Schollovi, kteří zde strávili mládí.

Už po krátké procházce městem si člověk všimne všudypřítomných vrabčáků (Spatz). Vrabčák je symbolem Ulmu. Váže se k němu pověst o stavbě dómu, při níž údajně ulmští nejprve postavili stěny s úzkými okny a portály a následně nedokázali vymyslet, jak dovnitř dostat dřevěné trámy, které neprojdou napříč už existujícími otvory. Pak zahlédli vrabce, jak snadno prolétne oknem i s dlouhou větvičkou v zobáku, a to díky tomu, že ji natočí správným směrem, a hned měli jasno. Kromě toho, že jde o báchorku evidentně smyšlenou, vypovídá tato pověst o poměrně velké schopnosti sebeironie ulmských občanů.

Ulmští vrabčáci

 

Čím vás ještě může bývalé svobodné město Ulm nalákat? Určitě malebným historickým centrem pyšnícím se nejen Münsterem, ale i původními hrázděnými domy, řadou dalších historických budov převážně z 15. a 16. století, orlojem z roku 1520 a samozřejmě krásami Dunaje.

Hrázděné domy, Ulm, foto Niklas Hamann, www.unsplash.com

 

Ulm
Rybářská čtvrť a říčka Blau, Ulm, https://tourismus.ulm.de/web/de/index.php

 

Ulm, foto Emma Riedová
Ulm, foto Emma Riedová
Münster, Ulm, detail portálu, foto Emma Riedová

Turisticky méně vytížená, ale také krásná, je čtvť Söflingen s klášterem, křivolakými uličkami, kanály a prastarým mlýnským kolem.

Milovníci baroka ocení klášter ve Wiblingenu, příznivci moderní architektury budovu Hochschule für Gestaltung (Vysoká škola designu).

Pozoruhodný je také ulmský vodní karneval (Nabada) a jemu předcházející Serenáda světel (Lichterserenade), na které můžete přijet v červenci, a samozřejmě opulentní vánoční trhy. Nutno ovšem přiznat, že většina lidí sem asi jezdí spíš kvůli Legolandu.

Nabada, Ulm, https://tourismus.ulm.de/web/de/index.php

 

Serenáda světel, Ulm, https://tourismus.ulm.de/web/de/index.php

 

Švábská kuchyně se příliš neliší od české – nejoblíbenější přílohou jsou špecle (vaječné těstoviny podobné haluškám), k tomu vepřové nebo uzeniny a zelí.

Městem se lze pohodlně pohybovat pěšky, na kole a celkem dobře i hromadnou dopravou, i když za trochu větší peníz, než jsme zvyklí. Okolní krajina je krásně zvlněná (Švábské Alby), německy úhledná a svými malými úzkými lány odlišná od té české. Příjemná jsou i venkovní grilovací posezení roztroušená podél turistických tras. V některých místech tu navíc nabyde člověk snadno dojmu, že tu mají nějaký hrad snad na každém větším kameni. Nádherné je jezírko Blautopf, kde pramení Blau (v Blaubeurenu), protože je zkrátka úplně jasně modré. Navíc tam naleznete i klášter a krasovou oblast.

Blautopf jezero
Blautopf, foto Masih Imani Nia, wikimedia commons

Místní jsou sice vášnivými milovníky aut, ale cyklisté ani pěší tu rozhodně nejsou odstaveni na druhou kolej, takže se lze krajinou příjemně pohybovat i pěšky nebo na kole.

A jak se mi v Ulmu žije? Ulm je o dost menší a klidnější město než Praha a v mnoha ohledech jsem se tu zabydlela rychleji než v anonymní Paříži (i když zase Paříž je Paříž…:D ). Skoro všude chodím pěšky. Jsem nadšená ze silného ekologického cítění (zejm. větší dostupnost lokálních a biopotravin, obnovitelné zdroje energie, vratné obaly), na druhou stranu mám dojem, že automobilismus tu kvete o dost víc než v Čechách, což se trochu podepisuje na dostupnosti veřejné dopravy (nebo je ta kauzalita naopak?) a velkém množství kolon na silnicích.

Největší inspirací, za níž jsem vděčná a kterou bych si ráda „vzala“ s sebou do Prahy, je místní bohatý komunitní život, díky němuž jsem i jako cizinka snadno zapadla mezi ostatní matky s dětmi. Nejnáročnější je pro mě naopak odloučení od rodiny a přátel, zvlášť když se většinu času věnuji dítěti.

Ulm, Dunaj
Ulm, foto Emma Riedová

 

Zdroje fotografií:

https://tourismus.ulm.de/web/de/index.php

https://commons.wikimedia.org

www.unsplash.com

 

 

 

 

 

 

Křížem krážem knihou: Berlín 19. století

Fischerbrücke, 1880, nábřeží s mlýnicemi, dnes Mitte
Berlín, cca. 1890-1900

Berlínem konce 19. století se hrdina knihy Pařížské rekviem Adrien de Gresset jen mihne, nicméně i tak stojí za to si toto „město cetek i pravého zlata“ připomenout na vyobrazeních z dob dávno před jeho radikálními proměnami ve 20. století.

Ruch ulic

Dnes je Berlín jedním z nejstylovějších měst Evropy. I v 19. století však měl Berlín své kouzlo.

Starý Berlín
Hallesches Tor, 1894

 

Postupimské nám., Berlín, cca. 1890-1900
Postupimské nám., cca. 1890-1900

Tyto grafiky jsou vytvořené metodou fotochromu, tedy fotografického negativu přeneseného do litografie, proto jsou barevné.

Na starých fotografiích, grafikách a obrazech lze sledovat mnohé: proměny urbanismu a architektury, módu nebo třeba dopravní prostředky. Všimněte si konespřežné tramvaje a otevřených drožek se stahovací střechou.

Ulice Berlína, cca. 1890-1900
Nová strážnice, cca. 1890-1900

 

Berlínu se nevyhýbali ani malíři – níže Julius Jacob, ml.

Julius Jacob: Kemperplatz, 1889
Julius Jacob: Kemperplatz, 1889

 

Čilý provoz kolem sádrové sochy Beroliny. Nejslavnější verze této personifikace Berlína z bronzu stála až do r. 1942 na Alexanderplatz. 1944 byla roztavena pro válečné účely.

Berolina
Socha alegorické figury Beroliny, 1889

 

Charlottenburg, cca 1900

 

Řeka je tepnou města

Pohledy na řeku Sprévu jsou asi nejkrásnější.

Postupimský most, cca 1890
Postupimský most, cca 1890

 

Vory na Sprévě, 1889
Vory na Sprévě, 1889

 

Fischerbrücke, 1880, nábřeží s mlýnicemi, dnes Mitte
Fischerbrücke, 1880, nábřeží s mlýnicemi, dnes Mitte

 

Waisenbrücke, cca 1880, foto Friedrich Albert Schwartz

 

Gertraudenbrücke,1880

 

Berlín malebný

Na prvním obrázku vidíte pokládání kolejí.

Berlin 19th century staré fotky Berlína
Köllnischer Fischmarkt, 1886

 

Prodej ovsa, otrub, sena atd. (takže v podstatě tehdejší benzínka?).

 

Old Berlin staré fotky Berlína
Petristraße, 1880

 

Nikolaiviertel,_Berlin_1880, zničeno za války
Nikolaiviertel, 1880, zničeno za války

 

Slavné berlínské vnitrobloky dávno předtím, než je znovuobjevili hipsteři.

Starý Berlín
Dresdener Straße, 1880

 

Trhy na Dönhoffsplatz.

Dönhoffsplatz, 1880

 

Zázraky techniky
Tramvaj, 1882

 

Carl Saltzmann: První elektrické pouliční osvětlení 1882, 1884 (rok malby)

 

Anhalter Bahnhof (dnes Kreuzberg), Berlín, 1880, dnes neexistuje
Anhalter Bahnhof (dnes Kreuzberg), 1880, dnes neexistuje

 

Berlín z ptačí perspektivy
Berlín před 1. světovou válkou
Berlín před 1. světovou válkou

 

Berlín, před 1910
Berlín, před 1910
Dóm
Berlínský dóm, 1906
Berlínský dóm, 1906

 

Ulice Pod Lipami (Unter den Linden)
Berlín, konec 19.st.
Pod Lipami, konec 19.st.

A co by byl Berlín 19. století bez vojenské přehlídky, že…

Berlín před 1. světovou válkou
Pod Lipami před 1. světovou válkou

 

Nahlédnutí do německých domácností

Nepodařilo se mi najít skutečně autentické snímky (ne ateliérové) opravdu bohatých domácností, ze fotografií níže se zdá, že v bytech byla nouze především o prostor.

 

 

 

Německá domácnost, cca 1913

 

Německo, dělnická domácnost, počátek 20. st.

 

Počátek 20. st.
Německo, kuchyně, počátek 20. st.

 

Německá domácnost a krejčovská dílna v jednom, cca 1900

 

 

Vánoční zastavení s grafikami Bohuslava Reynka

Bohuslav Reynek, Klanění pastýřů, suchá jehla
Bohuslav Reynek, Klanění pastýřů, suchá jehla
Bohuslav Reynek, Klanění pastýřů, suchá jehla

Po gotických Madonách, klanění pastýřů a klanění tří králů, u nichž jsme se dostali vždy nejdál k baroku, jsem cítila určitý dluh vůči novějšímu výtvarnému umění. Proto jsem pro letošní vánoční galerii chtěla zvolit téma, které by pro změnu přibližovalo duchovně laděné umění 20. století. Tentokrát jsem tedy sáhla po dílech novějších, a to dílech tichých, intimních a meditativních, dílech českého básníka, překladatele a výtvarníka Bohuslava Reynka (1892 – 1971), který je známý především svými grafickými pracemi (zejména suchou jehlou), ale věnoval se i malbě a kresbě.

Bohuslav Reynek, Betlém IV, suchá jehla
Bohuslav Reynek, Betlém IV, suchá jehla

Mezi Reynkovými grafikami nalezneme mnohem častěji námět piety a ukřižování (nezřídka potřísněný krvavě rudým monotypem) než Narození Páně, nicméně i jesličky mají v jeho tvorbě místo. Jde o jesličky chudobné, ukryté ve stínu, někdy dokonce sledované jen z uctivé dálky, s ostychem, přes okno evokující nevyhnutelný kříž…

Bohuslav Reynek, Betlém, suchá jehla
Bohuslav Reynek, Betlém, suchá jehla

…rembrandtovsky temné, skromné, s křehce působícími postavami…

Bohuslav Reynek, Betlém III, 1954, suchá jehla s monotypem
Bohuslav Reynek, Betlém III, 1954, suchá jehla s monotypem

 

Bohuslav Reynek, Narození Páně
Bohuslav Reynek, Narození Páně

 

Bohuslav Reynek, Narození Páně
Bohuslav Reynek, Narození Páně

 

V té jednoduché prostotě můžeme číst tíhu lidského údělu, který bere Spasitel na sebe, tíhu chudoby, útěku a strastí cesty.

Bohuslav Reynek, Útěk do Egypta, suchá jehla
Bohuslav Reynek, Útěk do Egypta, suchá jehla

 

Rovněž Reynkovy nebiblické zimní motivy v sobě mají sílu adventních meditací.

Bohuslav Reynek, Zahrada v zimě, suchá jehla
Bohuslav Reynek, Zahrada v zimě, suchá jehla

 

Bohuslav Reynek, Kočka na okně,1949
Bohuslav Reynek, Kočka na okně,,1949

 

Rozloučím se Reynkovou básní nazvanou Vánoce 1970, tedy Vánoce rok před umělcovou smrtí.

Vánoce 1970

Bohuslav Reynek

Advent. Čtvrtá neděle.
Procitají andělé.

Vstaňte s námi, volají.
Z polí, z lesů, ze stájí.

Jdeme, nic jsme nepřinesli.
Holá dlaň se chytá jeslí.

Nestudí to, nehřeje
prázdné prsty naděje.

Nestudí to, nepálí.
Nedali jsme, nevzali.

Ale někdo někde volá.
Z mraků hvězda, kámen zdola?

Dlaň je prázdná. Hlava vratká,
trne v rukou Jezulátka.

 

Bohuslav Reynek
Bohuslav Reynek

 

Zdroje:

http://revue.theofil.cz/galerie-theofil-detail.php?clanek=62

http://www.mesicvedne.cz/images/widgetkit/katalogy/pdf/katalog-reynek-full-2.pdf

http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/basnik-a-prekladatel-malir-a-grafik-bohuslav-reynek/

http://www.artnet.com/artists/bohuslav-reynek/2

 

 

 

 

 

 

 

Červen 2017

Soutěž o Pařížské rekviem s Knižním rájem

Období turnýry: účesy, kloboučky a botky

účes 19. století
pol. 80. let 19. st.

Jak vypadala móda konce 19. století, v dobách, kdy ženy nosily na šatech tzv. „honzík“? Ve starších článcích jsme se věnovali dámským a pánským oděvům 19. století, dnes se podíváme blíže na to, co ženy v období turnýry (80. letech 19. století) nosily na hlavách a nožkách. Dámské účesy, klobouky a boty.

 

Účesy

Zpočátku 80. let 19. století převažovalo mezi účesy sčesání vlasů rozdělených uprostřed pěšinkou po stranách dozadu do nízkého drdolu nebo lokýnek. Velmi populární byly nakadeřené ofiny. Později se čím dál častěji vlasy vyčesávaly navrch hlavy, aby odhalily dlouhou šíji.

Bertha Benz, 1883

 

John Singer Sargent: Louise Burckhardt, 1882

 

účes 19. století
vlasy upevněné na temeni hlavy a bohatá ofina

 

John Singer Sargent: Madame X, 1884, detail

 

účes 80. léta 19. st. – pěšinka, nakadeřená ofina, ozdobný hřeben, vzadu lokny

 

1887

Jak na to? Třeba takhle!

návod, 1882 (obrázek lze rozkliknout)

 

Vzhledem k tomu, jak bohatý měl ideální účes být, příčesky nebyly nic vzácného:

 

 

Klobouky v období turnýry

A klobouky? To je opravdu pestré téma. Zdobily se ptačími pery, mašlemi, perličkami i květinami.

Klobouky 1881, 1884, 1886

 

Letní klobouky byly častěji slaměné, světlých barev a zdobené květinami, v zimě naopak zpravidla přicházel ke slovu samet, kožešiny, temné odstíny a pštrosí pera. Aby klobouky na hlavách dobře držely, upevňovaly se k účesu jehlicemi. Některé měly také mašle k uvázání.

Klobouky 1887 – 1889

 

 

 

Boty

Ukázka botek z 80. let 19. století. Boty byly zpravidla velmi úzké a do špičky (obdobně tomu bylo u pánských slavnostních bot), většinou s tzv. francouzskými či „špulkovými“ kramflíčky, které vidíte na všech modelech níže.

Boty 19. století
Boty, foto Metropolitan Museum of Art, Walter Plunkett

 

Sametové střevíčky, 1885, Victoria and Albert Museum
Zdroje:

http://www.vam.ac.uk/content/articles/h/history-of-fashion-1840-1900/

http://www.lesartsdecoratifs.fr/francais/musees/musee-des-arts-decoratifs/collections/dossiers-thematiques/chronologie-de-la-mode-1715-1914/

https://en.wikipedia.org/wiki/1880s_in_Western_fashion

http://www.uvm.edu/landscape/dating/clothing_and_hair/1880s_clothing_women.php

http://www.victoriana.com/Victorian-Fashion/victorianbustles.html

https://commons.wikimedia.org

Pikantnosti ze slovníků aneb Co si čeština vzala z francouzštiny II.

Foto Akhil Chandran, https://unsplash.com/

Čeština si od své světáčtější galské přítelkyně vypůjčila zejména výrazy týkající se módy, literatury a divadla (od kombiné přes blůzu až po róbu, od fejetonu přes kabaret až po derniéru), za mnohé jí však vděčí také kulinářství, výtvarné umění či automobilismus. Pojďme se podívat na další česká slova francouzského původu. Pokračování článku o podivných francouzských výrazech v češtině je tu!

 

Je mi to šumák

Někdy je nám to „šumák“, jindy je nám to „fuk“, v obou případech jde o zkráceninu české věty „je mi to šuma fuk“, tedy „nezáleží mi na tom“. Co znamená „šuma fuk“? To, co vypadá v češtině jako nějaké podivné zaklínadlo, je ve skutečnosti přepis francouzské fráze „je m‘en fous“ (ž m ɑ̃ fu) – doslova: „s*ru na to“.

 

Piknik

Jaký je význam slova „piknik“? „Piknik“ zní trochu jako ptačí klování, že? Jde o složeninu francouzských slov „pique“ (od slovesa „piquer“ = „napichovat“) a „nique“ (starofrancouzský výraz pro „kousek“). Tedy nakrájet si jídlo na malé kousky, napichovat je a jíst. Původ slova sahá až někam do 18. století plného lehkovážných zábav na čerstvém vzduchu, jimž holdovala předrevoluční aristokracie. Jen pozor, „nique“ je dnes výraz posměchu („faire la nique“ = „vysmívat se“) a ani sloveso „niquer“ nepatří mezi slušná slova 😉 .

Foto Lagos 04, https://unsplash.com/

Žaluzie

Kdo francouzštinu trochu zná, asi už tuší. České synonymum pro roletu (ta zas pochází z „rolování“ či „navíjení“) je odvozené z podstatného jména „jalousie“, tedy doslova „žárlivost“ (z latinského „zelosus,“ tedy „horlivost“). Někdo by si mohl myslet, že hlavní funkcí žaluzií je ochrana proti slunci, podle jejich původu se ale spíš zdá, že jde hlavně o ochranu krásných manželek před zvědavými pohledy…

 

Foto Clark Street Mercantile, https://unsplash.com/

Seladon

Slovo „seladon,“ tedy „postarší svůdník“ nebo „švihák“, je původně vlastní jméno Céladona, literárního hrdiny pastorálního románu „L´Astrée“ spisovatele Honoré d´Urfé. Toto olbřímí dílo o 5000 stranách, které vycházelo v letech 1607 – 1627, popisovalo milostná dobrodružství v pastýřské idyle a bylo v Evropě 17. století nesmírně populární. Před pár lety vznikl na jeho základě film.

Honoré d’Urfé

Kravata

Také slovo kravata má svůj prvopočátek v 17. století. V roce 1635 dorazili do Francie chorvatští vojáci podporující Ludvíka XIII. a nosili tradiční barevné šátky kolem krku. Tento oděvní doplněk označovali Francouzi jako „chorvat“ tedy francouzsky „croat“, postupně se z toho stalo „cravate“. A tak jako řada jiných názvů  oděvů se z francouzštiny rozšířil tento pojem do mnoha evropských jazyků.

 

 

Zdroje a další články o etymologii:

REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Třetí vydání (druhé přepracované a rozšířené vydání). Praha: Leda, 2015. ISBN 978-80-7335-393-3.

http://www.rozhlas.cz/regina/slova/_zprava/pelmel-1-trampota-seladon-tasemnice–89551

http://www.jtpunion.org/O-profesi-Akce/Pro-osvezeni/Neco-o-jazykove-MODE-(od-Petra-FIDELIA)