Cizokrajné bonbónky aneb Co si čeština vzala z francouzštiny I.

Foto Joanna Kosinska, https://unsplash.com/

Pojďme se podívat na česká slova přejatá z francouzštiny. Stejně jako lidé cestují po celém světě, přelévají se z jazyka do jazyka i slova. Někdy u nás zdomácní natolik, že by nás už ani nenapadlo, že nějaké slůvko není tak docela české (ve skutečnosti ryze českých slov je opravdu pomálu). České výrazy převzaté z francouzštiny si naopak často uchovávají pro naše uši zvláštní zvuk a mnohá původně francouzská slova z nich poznáme podle typických koncovek: ať už jde o vizáž, masáž a vernisáž nebo třeba repertoár, pisoár a budoár či resumé, klišé a negližé. Některé z méně nápadných galicismů (českých slov francouzského původu) prozkoumáme v dnešním článku.

 

Antuka

Jaký je původ slova antuka? Tenis je doménou Britů a angličtiny, v Čechách ale zarytě už od první republiky používáme fonetický přepis francouzského „en tout cas“ = „v každém případě“, tj. povrch vhodný pro sport za každého počasí na rozdíl od písku, nevhodného ke hře po dešti.

Foto Dan Gold, https://unsplash.com

Debakl

„Debakl“ znamená „naprostý neúspěch“ nebo „totální porážku“ . Dodnes ho používáme hlavně díky Zolově románu „Rozvrat“ (francouzsky „La Débâcle“), jehož název je odvozený ze slova, které znamená „pukání ledů“. Ve svém díle Émile Zola vykreslil úplnou ponižující porážku Francouzů v prusko-francouzské válce, bitvu u Sedanu, povstání a krvavé poražení komuny – zkrátka jedny z nejbolestnějších okamžiků francouzské historie. Jeho záměr se mu zdařil natolik, že se název knihy vžil pro neúspěchy a pohromy obecně.

 

Mordié!

Výkřik „Mordié!“ nebo „Mordyjé“, jehož českým ekvivalentem by bylo asi „Ježíšku na křížku!“ nebo prostě „Sakra!“, je zase zkomoleninou zaklení „Mort de Dieu!“ – „Smrt boží“/“(U) smrti boží“ (někdy se spekuluje i o původu ze zvolání „Mon Dieu“ = „Můj Bože“, které je ve francouzštině mnohem obvyklejší než „Mort de Dieu“).

 

Galimatyáš

„Galimatyáš“ znamená „slátanina“ či „zmatek“. A zmatek vládne i v případě původu tohoto slova. Shoda panuje více méně jen na tom, že nějak souvisí s Francií a že ho používal už Jan Neruda. Zatímco teorii Jiřího Rejzka, že jde o odvozeninu z osobních jmen Gallus a Mathias nebo z fiktivního místního jména, považuji za trochu nudnou, historku o tom, že šlo ve skutečnosti o „Matyášova kohouta“ a „kohoutova Matyáše“ (pro zájemce k přečtení zde) naopak za přitaženou za vlasy. Osobně se mi nejvíc líbí následující vysvětlení původu slova „galimatyáš“: z němčiny přejatý posměšek, že cosi je „francouzská věda“ z „galli“ (francouzský) a „mathia“ (učení). Možná jste si právě vzpomněli na některého z francouzských postmodernistů, což?

 

Je to žůžo dobrodrůžo!

Dětinské francouzské slovo „žůžo“ ve smyslu „skvělé“, „úžasné“ nebo „prima“ se do češtiny nejspíš dostalo z „jou-jou“ neboli „hračka“ či „roztomilá věc“ (podobný původ má i cukrovinka „žužu“). Ale pozor, v etymologii není nic jisté, a proto je také možné, že jde o převzetí původně romského slova „žůžo“, které znamená „čistý“.

Foto Alessio Lin, https://unsplash.com/
Zdroje:

REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Třetí vydání (druhé přepracované a rozšířené vydání). Praha: Leda, 2015. ISBN 978-80-7335-393-3.

ŠLOSAR Dušan. Otisky. Ilustrace Jan Steklík. Nakladatelství Dokořán, Praha 2006, 116 s. ISBN 80-7363-029-X.

http://www.rozhlas.cz/regina/slova/_zprava/galimatyas–50804

http://www.euro.cz/byznys/o-blamazidebaklu-a-fiasku-navrch-880258

Rozhovory s Emmou Riedovou 2016 a 2017 – rozcestník

Emma Riedová

V roce 2016 a 2017 se rozhovory s Emmou Riedovou točily hlavně kolem Pařížského rekviem, nechyběly ale ani otázky na Královské intriky a psaní obecně.

Web Knižní útočiště blogerky Báry Kuznikové zveřejnil kromě rozhovoru i recenzi a videorecenzi spisovatelčiny prvotiny Královské intriky. Níže krátká ukázka z rozhovoru.

Bára Kuzniková: Zaujala mě forma románu Královské intriky, kdy je příběh vyprávěn nikoli z pohledu hlavní hrdinky, ale z pohledu mužů, kteří zasáhli do jejího života. Měla jsi nějaký důvod, proč jsi příběh nepsala z pohledu Markéty? A jaké bylo, psát část knihy z pohledu Jana Lucemburského?

Emma: Sama mám ráda, když se v knize vystřídá víc úhlů pohledu na tentýž příběh. (…) Lákalo mě vyprávět i prostřednictvím záporných postav, lákalo mě střídat věk a zkušenosti vypravěče. To, že vypravěči jsou jiné osoby než hlavní hrdinka, jí podle mě dodává určitou tajemnost.

Jan Lucemburský byl z vypravěčů rozhodně nejnáročnější, protože jeho životní situace pro mě byla hodně vzdálená – patnáctiletý středověký panovník. Snažila jsem se v sobě oživit vzpomínku na to, jak prožitkově silné je období dospívání, kolik nejistot a emocí člověk prožívá, a spojit to s tím, že budoucí vladař byl zpravidla pro svou roli vychováván, takže to není totéž, jako by na trůně seděl dnešní puberťák.

 

Emma Riedová
Foto Kateřina Langhammer Měšťánková

Další rozhovor byl uveřejněn na blogu Račí svět, který má výrazně širší záběr než jen knihy.

Pavel Růžička: Poslední dobou se začínají objevovat spisovatelé, kteří mají vystudovanou právnickou fakultu a místo paragrafů se pouští do psaní knih. Čím to je, že právníci jsou tak dobří na napsání smysluplné knihy?

Emma:
U detektivek nebo příběhů ze soudních síní mají právníci určitě výhodu v tom, že mohli poznat prostředí, o němž vypráví, z první ruky. I u jiných žánrů ale přijde vhod, že v řadě právnických profesí se člověk setká s opravdu širokým spektrem lidí a zašmodrchaných osudů, takže o inspiraci není nouze. Nejdůležitější výhodou je ale podle mě disciplína, které musí člověk na právech přivyknout, má-li školu dokončit. (…)

Jinak ale studium práva může mít podle mě na autora i dost negativní vliv, protože jde o obor, který velmi deformuje vyjadřování. Člověk se musí mít na pozoru, aby mu šroubovaná právničina neprosakovala i do beletrie.

A mimochodem nejde o zas až takovou novinku, právníci utíkali do fiktivních světů vždycky – i Walter Scott nebo Jules Verne byli právníci…

Celý rozhovor si můžete přečíst zde.

 

Večer s Emmou Riedovou v Alchymistovi: Emma Riedová a Tomáš Sýkora, foto Kateřina Langhammer Měšťánková

 

V rozhovoru s blogerkou a novinářkou Ivanou Páskovou pro web Chrudimka.cz, který na začátku roku uveřejnil i recenzi Pařížského rekviem, se dozvíte mimo jiné, kde spisovatelka hledá inspiraci, jak se do jejích knih promítá její nálada nebo třeba ve které době by nejraději žila.

Ivana Pásková: Kdybyste si mohla vybrat historické období, v němž byste chtěla žít, které by to bylo?

Emma: Myslím, že člověk se nejlépe hodí do období, v němž skutečně žije. Setkávám se s tím, že si někdy lidé minulost idealizují, ale myslím, že jde spíš o nedostatek informací a podcenění toho, jak náročný dřív život byl, zejména pro chudé, pro všechny odlišné a pro ženy. Kdybych ale někam mohla jen nahlédnout, zajímala by mě renesanční Itálie. Myslím, že to muselo být období velkého myšlenkového a uměleckého kvasu a chtěla bych být u toho.

Foto Jakub Straka

Ivana Pásková: Kniha Pařížské rekviem se celá odehrává na konci 19. století v Paříži. Jaký vztah máte k Francii a Paříži samotné? Jak Vás napadlo nechat příběh odvíjet právě zde?

Emma: V Paříži jsem necelý rok žila a často se tam vracím, je to pro mě město, o němž si dovolím tvrdit, že ho znám. Zasadit příběh Nathalie a Adriena například do Londýna nebo jinam, kde to neznám, bych se neodvážila. Zároveň se mi jejich příběh nezdál vhodný pro české prostředí té doby – chtěla jsem v něm zachytit lesk a bídu velkoměsta.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde.

Foto Alice Donovan Rouse, https://unsplash.com/

 

Rozcestník zakončíme březnovým rozhovorem pro web Vaše literatura, kde vyšla začátkem března i recenze Pařížského rekviem.

Tereza Zítková: Hlavní hrdinka vašeho druhého románu je velice svéhlavá a osobitá žena, jak vás napadlo takovou silnou ženu zasadit do prostředí a období, kde to ženy vůbec neměly lehké?

Emma: Mám ráda aktivní hrdinky a hrdiny, kteří berou osud do svých rukou, takže pro mě bylo přirozené, že i Nathalie bude taková.

Tereza Zítková: Je ve vašem druhém románu něco inspirováno pravdou?

Emma: Pokud pravdou myslíte skutečné osobnosti a historické události, pak ano. Lyceum Fénélon je skutečnou a dodnes existující školou, skutečná je i postava jeho ředitelky Cécile Provostové. V knize se mihnou některé další existující osobnosti, jako třeba herečka Marguerite de Bonnemains. Také mezinárodní politická atmosféra je inspirována dobovým napětím mezi evropskými státy. Hlavní dějová linka je ale smyšlená.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde.

Křížem krážem knihou: Odkud Nathalie pochází?

Gruissan, Barbarosova věž

Pařížské rekviem nás přivádí nejen do Paříže konce 19. století, ale také do jihofrancouzských městeček a vesniček v Aude: Vinassanu a Armissanu, Narbonne a Gruissanu. Jak tato místa vlastně vypadají? To vám ukáže dnešní galerie.

Vinassan a Armissan

Vinassan, rodiště hraběte de Gresset, je malá víska, kterou dnes obklopují pole s cukrovými melouny a vyprahlé kopce vonící rozmarýnem.

Radnice ve Vinassanu, foto Rauenstein

 

Rozpadlá historická ledárna poblíž Vinassanu, foto Duduche11

 

Ruiny kostela sv. Petra v polích kolem Vinassanu, foto Rauenstein

 

Nathalie pochází z nedalekého Armissanu, kde má její otec truhlárnu.

Armissan, celkový pohled

 

Armissanské vinice

 

Gruissan

Gruissan, foto Ptitgone

 

Krajina kolem Gruissanu – vinice a solná pole, foto ryanovineyards

 

Gruissan, pohled na moře, foto Wikinade

 

Gruissan, foto Francois de Dijon

 

Gruissan – Barbarosova věž, foto Wikinade

 

Flora na ostrově Sv. Martina naproti Gruissanu, foto Christian Ferrer Wikimedia Commons

 

Narbonne

Jak vypadalo překrásné malebné městečko Narbonne na konci 19. století, můžete vidět na fotografii níže.

Narbonne – Canal de la Robine a Donjon Gilles-Aycelin

 

A jak vypadá Narbonne dnes? Historické centrum se naštěstí příliš nezměnilo.

Narbonne, foto Benh LIEU SONG

 

Dominantou města je nedostavěná katedrála sv. Justa.

Narbonne, katedrále, foto archiv Emmy Riedové

 

Klášter, foto Florent Pécassou

 

Radnice a donjon

 

Pohled na náměstí před radnicí

 

Pasáž U Kotvy

 

Canal de la Robine, http://claire-d-aude.over-blog.com/tag/carcassonne%20-%20aude%20%26%20sites%20cathares/3

 

(fotografie použité z https://commons.wikimedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana jsou licencovány pod licencí creative commons share alike)

 

 

Elegáni v cylindrech

oblek 19. století, cylindr

Po obšírném článku věnovaném dámské módě přicházejí na řadu pánové. Uvnitř příspěvku se můžete těšit na elegány nejen v cylindrech, ale i v podvazcích 😉 !

Srovnáme-li to se záplavou dámských kanýrků, pánský oděv druhé poloviny 19. století jako by dával ostentativně na odiv jednoduchost, strohost a rovné linie.

frak, redington, pánský oblek, 19. století
Módní ilustrace, 1881

 

Barvy jsou temné a tlumené, převažuje černá a jedinými ozdobami jsou řetízek k hodinkám a manžetové knoflíky. Pečetní prsten či špendlík do vázanky už značí určitou marnivost.

Obleky se lišily podle příležitosti a denní doby, pro niž byly určeny: domácí oděv, včetně „kuřáckého“, vycházkové obleky, sportovní, žakety pro formální denní příležitosti, velmi slavnostní večerní frak, méně formální večerní oblek, od r. 1888 také smoking atd.

móda muži 19. století
Trojdílný oblek se svrchníkem, doplněný vzorovanou vázankou

 

muži oděv 19. století
Domácí kuřácký oblek

 

Být oděn vhodně určité příležitosti bylo pro džentlmena klíčové, nezřídka se tedy pánové několikrát denně převlékali (údajně až 7x).

cylindr, oblek devatenácté století
Pánská móda, konec 80. let

 

Tak jako v předchozích desetiletích se dál nosily redingtony (lehce vypasované dlouhé kabáty přes oblek), ale i další druhy svrchníků (např. rovně střižený chesterfield nebo volný havelok).

19. století frak, oblek, redington, cylindr
Módní ilustrace, 80. léta 19. století: muž v třídílném denním obleku, ve fraku a v dvouřadém redingtonu

 

Na popularitě získával třídílný oblek (kalhoty, sako, vesta), jehož sako bylo nízko vykrojené, aby byla vidět vestička a košile pod ní. Saka mívala saténové či sametové klopy. Také vestičky byly často z luxusních látek, někdy i vzorované nebo barevné, celkově se ale cenila u mužů střídmost.

Zejména formální obleky (žaket, frak a tehdy nový smoking) prošly od té doby proměnami už jen v detailech a jejich základní koncepce zůstává nezměněna (proto také v tomto článku najdete i pozdější ukázky než jen z 80. let 19. století).

žaket, frak, rozdíl - morning tailcoat evening tailcoat difference
žaket v. frak

 

Žaket:

žaket, cylindr
žaket, 1901

 

Vévoda a vévodkyně z Windsoru (Wallis Simson a Edward VIII.) při své svatbě 1937 - žaket
Vévoda a vévodkyně z Windsoru (Wallis Simson a Edward VIII.) při své svatbě 1937 – Edward má na sobě typický svatební oblek, totiž žaket

 

Smoking:

smoking, tuxedo, dinner suit
Méně formální večerní oděv: smoking, 1898

 

Frak:

frak evening tailcoat
frak, 1901

 

Oproti předchozím desetiletím se frak zkracuje ke kolenům a do módy se nejen u fraku, ale i u dalších obleků vracejí tzv. šálové klopy (muž uprostřed).

Muž ve fracích, muž vlevo má špičaté klopy, ten uprostřed s šálovými klopami, všimněte si rukaviček, bílých motýlků a stojacích límečků

 

Kalhoty k večernímu obleku bývaly přiléhavější než „denní“ kalhoty, obvykle ze stejného materiálu jako sako a doplněné lampasem.

 

stojací límeček

Límečky se nosily tuhé a vysoké, někdy s růžky přehnutými dolů. Už od 20. let 19. století se prodávaly oddělitelné límečky a manžety. Kolem krku se vázala kravata (uvázaná na dlouhý „four-in-hand“ uzel).

muži oděv 19. století
límeček a kravata

 

kravaty 19. století
motýlek a vázanky

 

K večernímu oděvu musely být vázanky bílé, přes den byla přijatelná i černá barva a od 70. let se objevují i barevné kravaty a motýlci. Nižší vrstvy nahrazovaly drahé kravaty barevnými šátky. Časté byly také šle. Možná vás to překvapí, ale pánské boty byly velmi úzké, skoro do špičky a vybavené podpatky. Jako ochrana sloužily psí dečky (19. století také přichází s řadou „praktických“ zjednodušení – např. s botami, které vypadají, že jsou překryté psími dečkami, ale knoflíčky jsou ve skutečnosti pevnou součástí bot).

19. století boty

 

psí dečky
psí dečky z pozdější doby

 

Pro sportovní aktivity jako hony a jízda na koni se nosily pumpky a volné tzv. norfolkské sako s opaskem, jež se stalo základem mnoha vojenských uniforem.

Norfolk jacket - norfolkské sako
norfolkské sako, 1890

 

lovecký oblek, pumpky a norfolkské sako, 19. st. a 1921
Pumpky a norfolkské sako, 19. st. a 1921

 

Neodmyslitelnou součástí oděvu všech vrstev byly pokrývky hlavy: buřinky a formálnější cylindry, u chudších mužů pak nejrůznější čapky s kšiltem.

Ateliérový snímek mužů ve vysokých buřinkách, 80. léta 19. st.

 

Tři muži v cylindrech

 

Cylindr, jakkoliv nepraktický, byl pokrývkou hlavy džentlmena, jak dokládá i „Moderní etiketa na veřejnosti i v soukromí“ (Modern Etiquette in Public and Private) z roku 1893: „Je drahý, je těžký, není malebný a působí upjatě, ale stejně: má jednu zásadní vlastnost ve svůj prospěch – dělá z muže džentlmena.“

Cylindr, 80. léta 19. st.

 

Z praktických důvodů byl populární typ cylindru umožňující složení do placky.

Rukavice byly u mužů časté, i když ne vždy a všude.

Muži z nižších vrstev chodili rovněž v třídílném obleku, včetně saka, většinou však měli pouze dva obleky (běžný a sváteční), a to ještě často koupené u vetešníka. Kvalita tehdejších oděvů umožňovala v mnohem větší míře nosit oděvy z druhé ruky a i bohatší lidé si nechávali přešívat staré oděvy na nové.

Některé manuální profese sako na práci svlékaly, ale zpět domů se pánové vraceli kompletně odění.

Košile rozepínací do půli těla se přetahovaly přes hlavu, ty rozepínací po celé délce přicházely do módy koncem 19. století. Pánské spodní prádlo bylo podobně cudné jako dámské a většinou pokrývalo celé tělo, ať už šlo o košili a dlouhé spodky nebo o podvlékačky.

podvlékačky muži 19. století

spodní prádlo podvlékačky 19. století

Novinkou pro odvážlivce bylo kratší letní spodní prádlo.

 

Aby pánům nevykoukl ani kousek lýtka, připevňovaly si ponožky podvazky – někdy pěkně nemravnými.

pánské podvazky
Pánské podvazky

 

pánské spodní prádlo

 

Muži z vyšších vrstev nosili vousy i vlasy velmi pečlivě upravené. Převažovaly krátké sestřihy rozdělené pěšinkou uprostřed a kníry, existovala ale celkem velká variabilita a spíše než proměnlivými trendy se pánové řídili osobními preferencemi – účesem, vousem či hladkou tváří bylo možné částečně vyjádřit určitý postoj či povahu.

V 80. letech se také objevují první bezpečnostní žiletky.

 

Historický přehled o odívání v 19. století i s ukázkami poskytují např. stránky Victoria and Albert Muzeum http://www.vam.ac.uk/content/articles/h/history-of-fashion-1840-1900/ .

Pro další výlety do historie i praktické tipy k současným trendům doporučuji např. http://www.blacktieguide.com/

nebo

 

 

 

 

 

 

 

Zdroje:

http://www.vam.ac.uk/content/articles/h/history-of-fashion-1840-1900/

http://www.lesartsdecoratifs.fr/francais/musees/musee-des-arts-decoratifs/collections/dossiers-thematiques/chronologie-de-la-mode-1715-1914/

https://en.wikipedia.org/wiki/1880s_in_Western_fashion

http://www.victoriana.com/Fashion/victorianclothing/howtodressvictorianman.html

https://commons.wikimedia.org

http://www.blacktieguide.com/

Doba korzetů a honzíků

devatenácté století móda; 19. století šaty móda oděv oblečení
Vývoj ženské siluety během druhé poloviny 19. století (obrázek lze rozkliknout.)

 

Zatímco mužská silueta se v rámci odívání 19. století měnila jen minimálně, ženská vystřídala řadu podob. Symbolem módy 80. let 19. století, kdy se odehrává Pařížské rekviem, byla v dámské módě jednoznačně turnýra (neboli honzík). Ta spolu s korzetem a vycpávkami v oblasti živůtku či boků až do extrémů zdůrazňovala ženské tvary.

Po obdobích obřích krinolín a mohutných turnýr se v roce 1881 po dlouhé době nosily šaty s úzkou sukní bez vycpávek.

 

19. století šaty móda oděv oblečení
Úzká silueta roku 1881

 

19. století šaty móda oděv oblečení, turnýra
Módní ilustrace, 1881

 

Ale ne na dlouho. Už v další sezóně se turnýra vrací. K typickým znakům módy 80. let patří i postupné rozšiřování rukávů v ramenou – od úzkých rukávů na počátku desetiletí až po nabírané rukávy na konci, byť tento trend nebyl vždy a všude pravidlem a skutečně obří rukávy přicházejí do módy až v 90. letech.

šaty 19. století, móda oděv oblečení ženy
Módní ilustrace, 1889

 

detektivky ke stažení zdarma

 

S výjimkou večerních rób převažují šaty ke krku, často se stojacím límečkem. Spolu s princesovým střihem živůtku, který sahal mimořádně nízko, a trochu sníženým obrysem sukně tak šaty vytvářely dojem velmi dlouhého torza.

19. století šaty móda oděv oblečení, honzík, živůtek

Živůtek byl upnutý, u zápěstí a límečku zdobený krajkou či volánkem a ozvláštněný mašlemi, stužkami, knoflíčky či prýmky.

Móda 19. století, 1883, polonéza, turnýra, šaty
Módní ilustrace, 1883

 

Z profilu sice vyniká výrazná turnýra, zepředu však měla být ženská postava naopak co nejužší, a to až do té míry, že úzké sukně omezovaly pohyb svých nositelek (zejména v oblasti boků a stehen).

fotografie móda 19. století, honzík, oděv
Studiová fotografie, 80. léta 19. st.

 

Oproti 70. letům je turnýra posazená většinou výš a šaty nejsou protažené do vlečky.

Nepostradatelnými doplňky jsou rukavičky a klobouk, podle počasí pak paraple, deštník či vějíř.

James Tissot: Družička, 1885, detail

 

Jak kýžený honzík vytvořit? Pomůže drátěná či proutěná konstrukce nebo vycpávky roztodivných tvarů, připevňované k pasu:

turnýra, honzík, bustle
vycpávky a kostry turnýry

 

…čímž se dostáváme ke spodnímu prádlu:

19. století spodní prádlo

 

Spodní košile pod korzet, punčochy, dlouhé spodky (často tvořily s košilí jeden kus), korzet, turnýra a samozřejmě spodničky. Až na to přišel živůtek a sukně.

Možná se ptáte, jak dámy s takovým vybavením na pozadí seděly. Turnýra se prostě složila na židli za ně.

plesové šaty, 19. století
Večerní róby z módní ilustrace, 1887

 

ženy 19. století
Alexander Bassano: Studiová fotografie, 80. léta 19. st.

 

Velmi módní byla tzv. polonéza, tedy horní sukně zřasená přes spodní – zpod podkasané svrchní sukně jako by vykukovala spodnička, která ale žádnou spodničkou nebyla. Obě vrstvy bývaly většinou ze stejné látky, někdy však dámy zvolily raději pestrou kombinaci, často opticky propojenou s živůtkem.

poloneise, polonéza šaty
Studiová fotografie, 80. léta 19. st.

 

móda honzík 19. století
Módní ilustrace, 1887

 

Sukně se nosily poskládané do záhybů, zřasené a doplněné volány, mašlemi, ozdobnými lemy a krajkou.

Módní ilustrace, letní šaty

 

Marie Fjodorovna (vpravo), manželka cara Alexandra III., se svými sourozenci, 1887

 

Herman Rossberg: svatební šaty, cca 1887

 

 

Večerní róby se šily většinou světlé, bez rukávů a s hlubokými dekolty.

plesové šaty 19. století
Módní ilustrace, 1887

 

K večerním šatům byly oblíbenou dekorací květiny, ať už živé, látkové nebo z jiných materiálů. Šaty bylo obvyklé doplnit dlouhými rukavičkami.

John Singer Sargent: Madame Paul Poirson, 1885

 

Stužka kolem krku či ozdobný „obojek“ poutaly pozornost k ženským šíjím.

Do chladného počasí oblékaly dámy dlouhé pláště.

Módní ilustrace, 1887

 

Módní ilustrace – pláště, 1888

 

I pláště musely samozřejmě respektovat tvar turnýry.

Emile Pingat: kabátek ca. 1885, Victoria and Albert Museum

 

Pro jízdu na koni a další sporty byl určen jednodušší oděv, zpravidla bez honzíku a doplněný vkusným cylindrem.

Módní ilustrace – sportovní oděv, 1889

 

Portrét císařovny Sissi v jezdeckém, 1884

 

Oděv na tenis, 1885

 

A co pánové? Ani ti svůj zevnějšek nezanedbávali, pokud si chtěli zachovat důstojnost. Jejich oděv však byl o hodně jednodušší. Věnovat se jim budeme v některém z dalších článků.

Karikatura z tisku, 1883
Zdroje:

http://www.vam.ac.uk/content/articles/h/history-of-fashion-1840-1900/

http://www.lesartsdecoratifs.fr/francais/musees/musee-des-arts-decoratifs/collections/dossiers-thematiques/chronologie-de-la-mode-1715-1914/

https://en.wikipedia.org/wiki/1880s_in_Western_fashion

http://www.uvm.edu/landscape/dating/clothing_and_hair/1880s_clothing_women.php

http://www.victoriana.com/Victorian-Fashion/victorianbustles.html

https://commons.wikimedia.org

Křížem krážem knihou: Aude

mlyn-aude
Zdroj: https://pixabay.com/en/photos/aude/

V Paříži to všechno velkolepě končí, kde ale náš příběh začíná? Ačkoliv má moje nová knížka v názvu Paříž, většina hlavních postav pochází z francouzského jihu, konkrétně z departmentu Aude. Tam se také podíváme s tímto článkem.

Department Aude, přezdívaný podle středověkých kacířů „Země katarů“ (podobnost s českým slovem „kacíř“ není náhodná!), se nachází na jihovýchodě Francie, mezi Pyrenejemi a Středozemním mořem. Jde o jednu z okcitánských jazykových oblastí – okcitánštinu jsem zmiňovala v článku o trubadúrech.

carte-departement-aude

Krajinou protéká řeka Aude, která dala departmentu jméno a na jejíž březích najdeme i asi nejznámnější turistickou atrakci oblasti: opevněné město Carcassonne.

Carcassonne na břehu Aude, foto Jean Pol Grandmont, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page

 

Carcassonne, foto archiv Emmy Riedové

 

Řeka Aude ve vísce Lagrasse, foto Pinpin, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Řeka Aude ve vísce Lagrasse, foto Pinpin, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page

 

Aude se pyšní mimořádně bohatou historií – od pravěkých osad a keltských oppid, přes římské osídlení a středověký rozkvět až po proměnu v zemi obchodníků a vinařů. Jsme ve Francii, takže nám nezbývá než se u vín na chvíli zastavit: nejznámější z místních vín je asi šumivé bílé Blanquette de Limoux, populární jsou ale také vína z Limouxinu, Clape, Fitou a z horských oblastí Corbièru. Právě z Corbièru pochází i jedno z typických audeských jídel – fréginat, jídlo z nasekaného vepřového, rajského protlaku a zeleniny okořeněné středomořskými bylinkami. Jinými specialitami jsou polévka borrida z ryb a plodů moře nebo cassoulet.

Významnou tepnou departmentu nabízející navíc i krásné scenérie je Canal du Midi („Kanál z jihu“) nebo také „Kanál dvou moří“, vybudovaný v letech 1666 až 1682 mezi Toulouse a Sète (tam navazuje na řeku Garonne a tím spojuje Středozemní moře s Atlantikem).

Canal du Midi
Canal du Midi

 

Canal du Midi
Canal du Midi

 

Canal du Midi v Trebes
Canal du Midi v Trebes

 

Do Vinassanu, Armissanu a Gruissanu, které hrají v Pařížském rekviem nejdůležitější roli, se vypravíme někdy příště. V knize ale také poznáme městečko Narbonne a zmíněn je i nedaleký klášter Fontfroide.

Narbonne, foto Benh Lieu Song, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Narbonne, foto Benh Lieu Song, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page

 

Klášter Fontfroide, foto Ziegler175, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page

 

Klášter Fontfroide, foto Nancy, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page
Klášter Fontfroide, foto Nancy, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page

 

Za pozornost v Aude stojí i řada dalších míst: západní oblast s historickým názvem Razès, katarské hrady rozeseté v krajině nebo opatství Sainte-Marie de Lagrasse.

Razès, foto Quillaume Paumier
Razès, foto Quillaume Paumier, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page

 

Pobřeží v komuně Leucate, foto Gerbil
Pobřeží v komuně Leucate, foto Gerbil, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page

 

Hrad Queribus, foto BlueBreezeWiki

 

Hrad Puilaurens, foto Pinpin

 

Opatství Sainte-Marie de Lagrasse, foto Bertrand Bouret
Opatství Sainte-Marie de Lagrasse, foto Bertrand Bouret, https://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page

 

Kouzlo perských miniatur

Aka Mirak: Kniha králů, cca 1525 - 35
Aqa Mirak: Odpočívající princ, cca 1530

Tajemné album perských miniatur hraje v Pařížském rekviem velmi důležitou roli, proto jsem se rozhodla vám přiblížit toto prastaré umění v samostatném článku (bez spoilerů 😉 ).

Perské miniatury jsou malované jemnými štětci na papíře, vynálezu, který se dostal do Persie z Číny už v 8. století n.l. Tyto miniatury zahrnují jak iluminace knih, tak samostatné listy řazené do alb. Umění miniatur se ve středověké Persii vyvíjelo nejvýrazněji od 13. do 16. století, přičemž za vrcholnou je považována tvorba 15. a 16. století. S miniaturisty pěstující tuto tradici se však můžeme setkat i dnes.

Perské miniatury se vyznačují snahou o realističnost, jasnými barvami, někdy doplněnými zlatem a stříbrem, velkým množstvím detailů skládaných do složitých scén a zvláštním druhem perspektivy tvořené řazením jednotlivých plánů za sebou jako divadelní kulisy.

mir_sayyid_ali_2-1
Palácová scéna, cca. 1540

 

Palácová scéna, detail
Palácová scéna, detail

 

mir_sayyid_ali_d1
Palácová scéna, detail

 

Značný pozitivní vliv na vznik a rozvoj malby miniatur měla zpočátku čínská kultura, částečně zprostředkovaná obchodním stykem, částečně mongolskými dobyvateli. Z čínského prostředí čerpali raní miniaturisté styl i náměty.

Bahram Gur zabíjí draka, Kniha králů, 1371, čínská inspirace
Bahram Gur zabíjí draka, Kniha králů, 1371, čínská inspirace

 

Významná byla pro rozkvět tohoto umění také obliba poezie, kterou miniatury nejčastěji ilustrovaly. Jedna z nejdůležitějších knih, kterou tyto iluminace často doplňovaly a která je tedy s náměty miniatur úzce spojená, je Kniha králů (Shahnameh) sepsaná perským básníkem Firdausím (Ferdowsim) na přelomu 10. a 11. století. Ta obsahuje směs historických a legendárních hrdinských příběhů o perských králích od stvoření světa do počátku arabské nadvlády v 7. století. Asi si dovedete představit, že takové dílo poskytovalo miniaturistům nesčetně podnětů – války, romance, dobrodružství.

Kamaleddin Behzad: Bitva vojevůdce Tamerlána (Timura), 1515
Kamaleddin Behzad: Bitva vojevůdce Tamerlána (Timura), 1515, detail

 

perské miniatury
Khusraw objevuje koupající se Širín, 1548

 

Perská středověká literatura je nesmírně bohatá, takže by bylo možné zmínit řadu dalších děl (převážně poezie), která inspirovala miniaturisty, já se však omezím na díla básníka Sa’dího (Saadiho) Bústán a Gulistán. Zejména Gulistán (Růžový sad), sepsaný v roce 1258, si získal u čtenářů obrovskou popularitu. Je označován za nejvlivnější dílo perské literatury a šlo o první perskou knihu přeloženou do evropského jazyka (francouzštiny v 17. století). Gulistán je sbírkou básní a krátkých příběhů na nejrůznější témata týkající lidského osudu, je plný psychologických postřehů, humoru, nadhledu a životní moudrosti.

Hlavními centry tvorby perských miniatur byla následující města: Bagdád, Šíráz (Shiraz), Tabríz, Herát a Isfahán (Ispahan). Malířská tradice v nich žila většinou dlouho, nicméně každé z těchto si zažilo svůj vrchol. Mapu můžete pro lepší viditelnost rozkliknout.

Persie do r. 1722
Persie do r. 1722

 

Dnešní Írán
Dnešní Írán

 

Bagdádská škola miniatur, ustavená po rozšíření islámu v oblasti, nebyla příliš výrazná, neboť její styl byl spíše strnulý, primitivní a barevně minimalistický. Později ve 13. s 14. století vznikají dílny v Šírázu, kde je mimo jiné iluminována jedna z mnoha Knih králů, a Tabrízu, kde se díky jeho západní poloze mísily perské vlivy s arménskými a byzantskými. Níže můžete vidět iluminaci Mohamed na Buráku (nebeském oři) během Noční cesty z knihy Historie světa, vytvořenou v roce 1307 v Tabrízu, která prozrazuje jak byzantské (zejm. draperie, strnulost), tak čínské vlivy (zejm. obláčky).

Iluminace Mohamenda na Buráku - mytologickém koni, Tabríz, 1307
Iluminace Mohamenda na Buráku – nebeském koni, Tabríz, 1307

 

Lineární (spíše kresba než objem), jemné, detailní a trochu strnulé miniatury se postupně stávají stále živějšími, barevnějšími a složitějšími.

Skutečně vrcholné umění ale přišlo z jiného směru než z tradičních dílen Širázu a Tabrízu, a to z východoperského města Herát (dnes Afghánistán), jehož výtvarná dílna profitovala z toho, že se po jejím založení v první polovině 15. století do ní přesunuli nejlepší malíři z ostatních měst (včetně Širázu a Tabrízu). Zdá se, že právě pestrost různých škol v perských městech a pohyb malířů umožnily mísení stylů a výměnu inspirací, a tím i vznik překrásných a nápaditých miniatur 15. a 16. století, jejichž kresba je velmi vyspělá a které často obsahují i symbolické významy.

perské miniatury
Sultán Mohamed: Kůň spícího Rustama odráží útok tygra, 1515-1520

 

detail
Sultán Mohamed: Kůň spícího Rustama odráží útok tygra, detail

 

Žena s květinami, detail, cca. 1575
Žena s květinami, detail, cca. 1575

 

Nejslavnějším miniaturistou této vrcholné éry (a asi nejslavnějším vůbec) byl Kamaleddin Behzad (cca. 1450 – cca. 1535), kterého zmiňuje i Orhan Pamuk v knize Jmenuji se Červená. Nás ale zajímá jiný umělec, a to Aqa Mirak (činný 1520 – 1576), o němž hovoří profesor Sérier jako o možném autorovi miniatur, jež zamotají hlavu Adrienovi v Pařížském rekviem. Kvality tohoto miniaturisty můžete posoudit jednak na úvodním obrázku k článku, jednak na miniaturách níže.

Aka Mirak: Kniha králů, cca 1525 - 35
Aka Mirak: Kniha králů, cca 1525 – 35

 

Aka Mirak: Kniha králů, cca 1525 – 35, detail

 

Aqa Mirak: Spor dvou bratrů, 1539 - 43
Aqa Mirak: Spor dvou bratrů, 1539 – 43

 

Snaha zahrnout do obrazu co nejvíce z interiéru, zahrad i volné krajiny, jak to vidíme výše, je pro perské miniatury typická.

Iluminace od Aka Miraqa, 1532
Aqa Mirak: iluminace z Knihy králů, cca. 1532

 

Od druhé poloviny 16. století narůstá na významu dílna v Isfahánu, jejíž styl je jemnější, už zcela oproštěný od čínských vlivů a směřující k jakémusi poetickému realismu.

Ptačí sněm, iluminace z Isfahánu, 1600
Ptačí sněm, iluminace z Isfahánu, 1600

 

Ptačí sněm, detail
Ptačí sněm, detail

 

Ptačí sněm, detail
Ptačí sněm, detail

 

Ptačí sněm, detail
Ptačí sněm, detail

 

Od 17. století umění miniatur poněkud stagnovalo. Nejpopulárnější byly portréty a romantické scény. Postupně se v tomto oboru stále víc projevovaly i evropské vlivy – zejména stínování, perspektiva a iluze objemu. Uměním Persie bylo dál výrazně ovlivňováno turecké a mughalské umění.

Evropské výtvarné umění začalo vlivy perských miniatur – zejména jejich živou barevnost, ornamentalitu a plošnost – vstřebávat spolu s dalšími „exotickými“ vlivy až na počátku 20. století, už před tím však zaujaly miniatury například francouzského malíře Gustava Moreaua, který perské a mughalské miniatury podrobně studoval ve sbírkách Louvru a inspiroval se jimi ve svých dílech.

Gustave Moreau: Perský básník, 1886
Gustave Moreau: Perský básník, 1886

 

Galerie perských miniatur zde.

Zdroje:

http://www.iranchamber.com/art/articles/history_iranian_miniature.php

http://www.iranreview.org/content/Documents/Persian_Miniature.htm

http://mongolschinaandthesilkroad.blogspot.cz/2010/10/epic-of-persian-kings-art-of-ferdowsis.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Persian_miniature

 

Stará Paříž na fotografiích a obrazech

Avenue de l'Opéra Old Paris Photos
Avenue de l’Opéra

V druhé polovině 19. století procházela Paříž přestavbou obrovského rozsahu. Bouraly se přelidněné, zanedbané a nehygienické části města, stavěly přímé široké bulváry, prostorná náměstí, parky a fontány – tedy vše, co je dnes pro Paříž tak typické. Zároveň ale mnohé navždy mizelo… Právě pohledům na „novou“ Paříž po asanaci i těm na Paříž dávno ztracenou je věnován tento příspěvek.

Demolice předcházející výstavbě Avenue de l'Opéra, 1870
Demolice předcházející výstavbě Avenue de l’Opéra, 1870

Během asanace Paříže zanikly celé středověké čtvrti, křivolaké uličky, řada historických památek, ale hlavně určitý starodávný duch, který je dnes patrný snad už jen v některých částech Latinské čtvrti na levém břehu. Mnohá dnes ztracená místa zachytil na svých fotografiích v průběhu asanace Charles Marville.

1902-ancient-building-church-choristers-of-st-eustache Old Paris Photos

 

Slepá ulička De la bouteille, 1865 Old Paris Photos
Slepá ulička De la bouteille, 1865

 

Rue Estienne (dnes neexistuje), 1. arrondissment, 1865
Rue Estienne (dnes neexistuje), 1. arrondissment, 1865

 

Roh ulice Saint Jacques a Saint Severe
Roh ulice Saint Jacques a Saint Severe

 

La Bièvre, 1862
Bièvre, 1862

 

Z povrchu zemského zmizela dokonce celá řeka Bièvre (zřejmě „bobří řeka“), obklopená pitoreskními, i když páchnoucími, uličkami. Zatímco dřív protékala jako mladší sestra Seiny Paříží a byla hojně využívána řemeslníky a později průmyslem, dnes se do Seiny vlévá podzemními kanály. Skvělý článek o říčce nejdete zde.

La Bièvre, 1865
Bièvre, 1865

 

biev-2
Bievre je vyznačena tmavě modrou, „Paříž“ na pohlednici je ve skutečnosti dnešní centrum Paříže

 

Původní "mrtvé rameno" říčky a nové "živé rameno", dnes obě pod zemí
Původní „mrtvé rameno“ říčky a nové „živé rameno“, dnes obě pod zemí

 

artnouveaubievre

 

bievre

 

Kdo za zásadní proměnou města stál? Politickým původcem myšlenky byl císař Napoléon III. (synovec „toho“ Napoléona), realizátorem prefekt departmentu Seine Georges-Eugène Haussmann, podle něhož se dnes o přestavbě většinou hovoří jako o „Haussmannově“.

Adolphe Yvon: Baron Haussmann představuje císaři Napoléonovi projekt připojení 11 obcí k Paříži
Adolphe Yvon: Baron Haussmann představuje císaři Napoléonovi projekt připojení 11 obcí k Paříži

 

Kdy k tomu došlo? Asanace započala roku 1850 a její většina proběhla do roku 1870, kdy byl baron Haussmann odvolán (jelikož nesmírně nákladná asanace vyvolávala stále větší odpor veřejnosti, který neumenšovalo ani to, že Paříž byla po dvě desetiletí obrovským staveništěm). I po Haussmannově odvolání ale výstavba podle jeho plánů pokračovala až do roku 1927.

V době, kdy se odehrává Pařížské rekviem, je tedy už řada změn realizována, a proto můžeme spolu se Suzanne Airellovou obdivovat velkolepost nového urbanismu a moderní architektury:

„Paříž ji neustále vyváděla z míry a budila v ní bázeň. Měla jí plné oči, uši i nos. Kolik tu stojí vysokých moderních domů! Všude kolem světlý kámen a tmavé střechy s očima vikýřů. Kolik oken tu zvečera svítí a jak široké jsou všechny ty nové bulváry! Tolik hluku a barev! Montpellier – největší město, které zatím znala – se jí zdá vedle Paříže náhle bezvýznamný, a kde se teprve krčí maličké Narbonne! Suzanne procházela ulicemi směrem k Opeře, velké modré oči široce otevřené v dětském údivu. Vše ji zajímalo. Pouliční prodavači, panské kočáry a hlavně elegantní dámy oděné podle poslední módy.

Když spatřila přepychovou budovu Opery, zůstala stát v němém úžasu. Pro ni byla ta záplava zlata, soch a kudrlinek tím nejkrásnějším, co si dovedla představit.“

(Pařížské rekviem)

Opera
Opera

 

amazing_pictures_of_old_paris_640_20

 

Proč k bourání, jemuž padla za oběť řada magických míst, došlo? Popravdě řečeno, řada částí Paříže byla v té době přímo otřesná. Počet obyvatel – tak jako i v jiných evropských metropolí té doby – nebývale vzrostl: z cca 500.000 v roce 1800 na 1.000.000 v roce 1840, přičemž se tomu ale vůbec nestihla přizpůsobit ani výstavba nových domů, ani dopravní a jiná infrastruktura a hygiena města byla naprosto katastrofální.

Haussmannova přestavba Paříže
Rue du Marche aux fleurs, 1853-70

 

uličky Paříže
Rue St. Nicolas du Chardonnet, 1853-70

 

Tovární dělníci žili v bytech o jediném pokoji v počtu i několika rodin (zprávy hovoří i o dvaceti lidech v jediné místnosti – dělníci často spali a pracovali na směny), zcela bez toalet, tekoucí vody a kanalizace se všemi praktickými důsledky, které si asi dovedete představit. Pařížské středověké ulice byly příliš úzké pro běžný provoz. Navíc jimi trvale vanul kouř a zápach nejen z provizorních domácích kamen, ale také z továrních komínů typických pro průmyslové 19. století.

Dál od centra si ti, kdo nesehnali bydlení ve městě, stavěli přístřešky (slumy). Asi není třeba dodávat, že se některými čtvrtěmi v samém centru města i blátivými předměstími šířily nemoci, zvláště cholera, a úmrtnost byla vysoká.

Přestavba Paříže 19. století
Rue Champlain, 20. arrondisment, 1877

 

Napoléon III. považoval tento stav za neúnosný a byl prý nadšen Londýnem té doby, kde obdivoval veřejné parky, zeleň a širší ulice. Hlavní myšlenkou přestavby bylo učinit pařížské ulice prostornějšími, vzdušnějšími a zelenějšími, ale také esteticky jednotnými. Paříž přestavěná podle této vize pak inspirovala řadu projektů v dalších evropských městech, včetně ne zcela vydařené pražské asanace (o té ale někdy jindy 🙂 ).

Antonín Chittussi: Z nábřeží Seiny, malba
Antonín Chittussi: Z nábřeží Seiny, cca 1882

 

Avenue de Boi de Boulogne (Bouloňského lesíku), pařížského "Hyde Parku"
Avenue de Bois de Boulogne (Bouloňského lesíku), pařížského „Hyde Parku“

 

Viktor Barvitius
Viktor Barvitius: Náměstí Svornosti (de la Concorde), 1866

 

Haussmannovy změny byly komplexní a zahrnovaly i novou kanalizaci, výsadbu stromů v ulicích, pouliční plynové lampy či pověstné pisoáry.

Pařížský pisoár, 1876
Pařížský pisoár, 1876

 

Prvním, vzorovým bulvárem byla Rue de Rivoli, jejíž výstavba započala ještě za Napoléonovy prezidentské vlády (tj. než uchvátil moc zcela a prohlásil se císařem).

Rue Rivoli, 1855
Rue Rivoli, 1855

 

Zdá se, že k tak velké přestavbě by zřejmě nemohlo nikdy dojít, kdyby byla Francie nadále republikou, neboť vyvlastňování by nebylo tak hladké, vše by se muselo předkládat parlamentu a odpor těch, kdo připomínali hodnotu historické zástavby i podezření ze zpronevěr, by byl nejspíš účinnější.

Proražení avenue de l'Opéra, 1853-70
Proražení avenue de l’Opéra, 1853-70

 

Co všechno se tehdy vystavělo? Prakticky vše, kudy se běžný turista v Paříži většinou pohybuje, všechny dlouhé široké bulváry a rozlehlá náměstí, skoro každá fontána, všechna ta místa, podle nichž se jmenují stanice metra. Ulice kolem Panthéonu, mosty jako třeba pont Saint-Michel, bulváry Strasbourg, Sebastopol, Magenta nebo Trocadéro, náměstí Étoile (dnes Charles de Gaulle-Étoile), dále například náměstí Châtelet, de la République, de la Nation, parky jako Buloňský lesík nebo les ve Vincennes, ale také menší parčíky, mosty, náměstí a ulice. Ostrovy na Seině se zcela proměnily – vyjma Notre-Dame a Saint Chapelle, které dal Haussmenn zrestaurovat, byly prastaré domy na ostrovech vybourány a místo nich vznikají nové státní budovy: policejní prefektura, obchodní soud, justiční palác.

Letecký pohled na Paříž - náměstí Charles de Gaulle-Etoile
Letecký pohled na Paříž – náměstí Charles de Gaulle-Etoile

 

Pohled z věžičky Notre Dame
Dobový pohled z věžičky Notre Dame

 

Notre Dame a policejní prefektura
Notre Dame a policejní prefektura v pozadí

 

Notre Dame a most Saint-Michel
Notre Dame a most Saint-Michel, 1890

 

Antonín Chitussi: Pohled na Trocadéro
Antonín Chittussi: Pohled na Trocadéro

 

Camille Pissarro: Boulevard Montmartre
Camille Pissarro: Boulevard Montmartre

 

Nebyla by to ale správná procházka starou Paříží, kdybychom nenavštívili i místa tance a zábavy a proslulé noční podniky a nepotkali její tehdejší obyvatele.

Pouliční prodavačka pečiva, 1899
Pouliční prodavačka pečiva, 1899

 

Prodavač drátěných košíků, 1899
Prodavač drátěných košíků, 1899

 

bukinisté bouquinisté Paříž
Prodavači knih „bouquinisté“, kol. 1900

 

Gustave Caillebotte: Paris
Gustave Caillebotte: Paříž v dešti

 

Henry Gervex: Kavárna, 1877
Henry Gervex: Kavárna, 1877

 

Auguste Renoir: Le Moulin de la Galette, 1876
Auguste Renoir: Le Moulin de la Galette, 1876

 

Henri Toulouse Lautrec: V Moulin Rouge, 1892
Henri Toulouse Lautrec: V Moulin Rouge, 1892

 

Henri Toulouse Lautrec: V Moulin Rouge, 1890
Henri Toulouse Lautrec: V Moulin Rouge, 1890

 

 

Kromě zdrojů a odkazů v textu doporučuji ještě následující články:

 

 

VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ FOTOGRAFICKÉ SOUTĚŽE!

Je to tu! Vyhlášení výsledků fotografické soutěže o Pařížské rekviem!

Rozhodnutí nebylo vůbec snadné, ale nakonec jsme vybraly snímek na téma „Moje Paříž“ od paní Moniky, který nás zaujal svou originalitou. Porotkyně měly drobné výtky k technické stránce snímku, ale jak prohlásila porotkyně Štěpánka Jislová: „Autor nebo autorka zdárně pracuje s kompozicí a zaostřením, což je u zachycování zvířat vždycky trochu prekérní. Svou příběhovostí fotka zaujme na první pohled a nechává diváka přemítat, co vlastně pořízení snímku předcházelo.“

Vítězce gratulujeme a v září se může těšit na knížku 🙂 !