Na internetu i mimo něj naleznete řadu doporučení ohledně tvůrčího psaní, takže o tom můj článek tolik nebude, i když pár tipů se v něm také objeví. Hodlám shrnout svou (celkem krátkou) zkušenost s psaním beletrie a vydáváním knížek, svěřit se se svým způsobem tvorby a trochu odkrýt, co jsem se v posledních letech naučila.

Pokud ve vás článek vzbudí nějaké otázky, neváhejte se zeptat, ať už v komentářích nebo do e-mailu.

Co píšu a proč

Tato stránka se soustředí na mou beletristickou oddechovou tvorbu. Slovo „oddechový“ ji pro mě definuje z obou směrů: jak v otázce, čím by z mého pohledu mohla být pro čtenáře, tak v tom, co znamená pro mě samotnou. Psaní je mé hobby, má volnočasová aktivita a žánr, jemuž se věnuji (napínavé historické romány s detektivní a milostnou linkou), tomu odpovídá. Usiluji především o to, aby v mých knihách nechyběla živá psychologie postav, dobré řemeslo, napětí a poutavý příběh. I to je celkem fuška a mám se ještě dost co učit. Zároveň je to ale právě i učení se, co mě na psaní beletrie baví.

Píšu příběhy, které se mi rodí v hlavě ve chvílích, kdy odpočívám, procházím se nebo na něco čekám, příběhy, které sama sobě vyprávím před usnutím.

Někdy mě nějaký příběh chytne tak, že si troufnu na něm pracovat dál, vytvořit si synopsi na později nebo ho rovnou sepsat. Pak se nezávazná zábava mění v tvrdou dřinu. Jakmile začnu příběh sepisovat, už není jen pro mě, přemýšlím pak hodně i o čtenářích.

Kdy píšu

To je můj hlavní problém. Královské intriky vznikly poměrně rychle během mých studií, kdy jsem byla časově flexibilní. S Pařížským rekviem to bylo horší, z časových důvodů jsem se s ním prala dva a půl roku. Zatím není mým nepřítelem nechuť psát nebo nedostatek nápadů (až něco takového přijde, ráda se psaní vzdám, protože lepší nepsat nic, než psát špatné knihy), ale nedostatek volného času. Píšu v noci a o víkendech, což je nezdravé a dost v konfliktu s mými dalšími zájmy a povinnostmi. S intenzivní prací na plný úvazek se zkrátka psaní moc neslučuje, takže pokud zvažujete dráhu spisovatele, doporučuji spíš nějaké časově flexibilní zaměstnání.

Zatím to řeším tak, že některé synopse odkládám a vědomě se rozhoduji, co je moje priorita, čemu se budu věnovat a co naopak spíš zanedbám. V současné době zanedbávám hlavně sport, domácnost, cestování a paradoxně četbu, naopak rodinu, přátele, práci a dobrovolnictví zanedbávat nehodlám.

Jak knížky vznikají

Různě. Obecně nejdřív celkem detailně promyslím strukturu děje a samotné psaní začínám od scén a dialogů, na které se nejvíce těším, tedy od těch, kde je největší drama, napětí nebo silná emoce. Zpočátku tedy píšu na přeskáčku – nejprve to, co mě baví, nakonec to, do čeho se mi chce méně nebo o čem vím, že to je pro mě náročnější. Průběžně dělám faktografické rešerše. V tom jsem čím dál pečlivější.

Mé spisovatelské objevy a nějaké tipy

1) Je dobré číst si dialogy nahlas, alespoň ty klíčové.

To opravdu hodně pomůže jejich živosti.

2) Psát od toho, co člověka baví, protože se tím lépe motivuje k tvorbě.

3) Když už prokrastinovat, tak psaním.

Co vám budu povídat – bakalářka, diplomka, všechna zkoušková období a hlavně státnice byly velkým přínosem pro mou kariéru spisovatelky.

4) Je zásadní vyhledávat inteligentní a kritické beta-čtenáře.

Pro řadu lidí je tvorba tak osobní věcí, že když jim někdo kritizuje jejich dílo, pociťují to jako kritiku sebe sama a reagují přecitlivěle. To je myšlenková chyba: kritika toho, co napíšete, není kritikou vaší osoby, ale právě jen toho, co jste napsali. Může být trefná nebo hloupá, ale je dobré se nad ní zamyslet, a pokud má v sobě něco přesného, tak ji zohlednit. Je příjemné, když mi někdo knihu před vydáním pochválí, ale nikam ji to neposune. Proto ji obvykle vnucuji k přečtení těm lidem, o nichž vím, že o literatuře přemýšlejí a mohou mi pomoci dílo vylepšit.

Na psaní není skutečně důležitý spisovatel, ale dílo. Kvalitě díla by se mělo přizpůsobit spisovatelovo ego a vítat vše, co mu může pomoci knihu vylepšit. Ostatně za dobrou kritikou je hodně práce a přemýšlení a ty by neměly přijít vniveč.

Osobně mám štěstí, že jsem sama poměrně dost kritická k tomu, co napíšu, takže obvykle to, co mi řekne někdo druhý, není tak ostré jako to, čím se v duchu častuji sama, ale i tak jsem se musela naučit pracovat v téhle oblasti se svými emocemi. Většina připomínek, které kdy kdo měl před vydáním k mým knihám, výslednému textu skutečně pomohly. Připomínky po vydání naopak zohledňuji v další tvorbě.

Skutečný pech je, když sama vím, že něco není napsáno tak, jak bych si představovala, nicméně to nedokážu udělat lépe. I tak je ale dobré o svých nedostatcích vědět.

5) Učit se od reality i od jiných umělců.

6) Hodně číst beletrii a přemýšlet nad tím, co čtu.

7) Číst teoretické knihy o literatuře.

Nevím, jestli tahle rada platí obecně, ale mě psaní nakoplo k tomu víc se věnovat teorii literatury a přečíst si některá její zásadní díla (přestože jsem v této oblasti laik), a myslím, že se tím leccos učím.

8) Cizí smyšlené příběhy vnímám jinak než dřív.

Víc vidím „účel“ některých autorských rozhodnutí v rámci příběhu, víc si domýšlím jiné varianty vývoje, které by třeba mně přišly zajímavější. Je to zábava i trénink.

9) Boj „konstrukce“ versus „přirozený vývoj“.

V příbězích miluji překvapení. Drobná a epizodní i ta velká. Miluji prvek napětí, zvraty a přicházení věcem na kloub – toho všeho jsou Královské intriky i Pařížské rekviem plné. Zároveň to ale vyžaduje od autora poměrně složitě „konstruovat“ děj. Občas se pak může stát, že postava, která byla součástí tohoto vykonstruovaného plánu, se během psaní svou psychologií vymkne své roli. Samozřejmě nejlepší je, když postava působí psychologicky přirozeně a zároveň podpoří svým vývojem a jednáním celkový oblouk děje. Ale na to musí být člověk mistr, učedníci musí balancovat mezi dvěma způsoby psaní příběhu. Buď dát postavám velký prostor pro přirozený vývoj a odpustit si některé vypointované momenty, nebo podřizovat postavy a jejich život svému plánu s tím, že to třeba občas trochu zaskřípe.

Proces vydávání

K vydávání bych chtěla říct toto: Trvá to dlouho!

Než budu pokračovat, rozhodně chci vyjádřit upřímnou vděčnost všem z Knižního klubu, s nimiž jsem měla možnost spolupracovat, protože jejich práce v mnoha ohledech pozvedla kvalitu mých knížek.

Za každou vydanou knihou je mnoho práce, která nespočívá jen v psaní. V případě Královských intrik byl průběh tento: poté, co jsem knihu dopsala, si ji 3 měsíce pročítali moji osobní beta-čtenáři a korektorky. Následně ji moje úžasná maminka rozeslala snad do všech vydavatelství v ČR a pak se dalších 9 měsíců nic nedělo. Po 9 měsících mě kontaktovala editorka z KK, že by předběžně měli o vydání knihy zájem. Pár měsíců trvalo, než bylo jasné, zda knihu na základě doporučení editorky schválí redakční rada. Kdyby ne, byla by to pro ni asi konečná. Vlastním nákladem bych ji nevydávala, do Pařížského rekviem bych se asi ani nepouštěla a příběhy si nechala jen jako svůj relax.

Knihu schválili a já se pochlubila některým nejbližším, že se tak stalo. To bylo někdy v létě 2013. Od té doby až do konce roku 2014 proběhla řada konverzací typu: „Co tvoje kniha?“ „Zatím nic.“ Vydávání knih zkrátka trvá dlouho. Zvlášť když to je prvotina.

Knížka prošla čtením editorkou a lektorem, zanesením úprav a vysázením a korekturou z mé strany a ze strany korektorky (plus jsem opět nasadila své skvělé osobní korektorky, protože jsem zvláštní kombinací dysgrafika a grammernazi).

Přišly mi 4 návrhy obálek, při výběru té výsledné jsem měla „poradní hlas“.

U Pařížského rekviem bylo vše o poznání rychlejší.

Z výše popsaného plyne jeden postřeh, s nímž se musím svěřit: V době, kdy dopisuji knihu, jí mám už většinou tak trochu plné zuby – už si řeším jiná témata a chci se vrhnout do dalšího příběhu. Když pak kniha o řadu měsíců později vyjde a lidé kolem mě jsou nadšení a mají chuť si o ní povídat, většinou už přemýšlím hlavně nad knihou, kterou aktuálně píšu a nejradši bych si povídala jen o té, kterou právě žiju, jenže ta není aktuální pro nikoho kromě mě. Je tam zkrátka neustálá časová diskrepance. To ale neznamená, že se mě nemáte ptát na knihy, které už vyšly, naopak – kde jinde bych jinak vzala tu cenou zpětnou vazbu?

Co mě láká

Zkusit si co nejvíce žánrů a způsobů psaní, experimentovat, ale ne pro experiment sám, spíš experimentovat s tím, který způsob psaní je pro který příběh nejvhodnější.

Už jsem si zkusila ich-formu konkrétních postav z děje, zjistila její limity (např. lze vyprávět jen to, co vypravěč viděl) a naopak silné stránky (např. větší sepětí čtenáře s postavou, „hry“ s úhlem pohledu). Pařížské rekviem je v er-formě, která je velmi pohodlná pro autora, ale neodpustila jsem si poměrně dost polopřímé řeči a pár průniků do hlav postav. Prostor pro další postupy mám ještě velký a hodlám ho využít.

Teď se pouštím do čistých detektivek (historických), chci si zkusit příběh ze současnosti/nedávné minulosti a ještě se vrátit k historickému románu, vzdělat se víc ohledně dramatické tvorby a zkusit si na ní vylámat zuby.

Zároveň jsem malým experimentem zjistila, že je pro mě velmi náročné psát žánry, k nimž netíhnu jako čtenář – opravdu by mě lákalo napsat sci-fi, protože je v něm dost prostoru na širší společenské úvahy, ale nepřipadám si dost erudovaná. Jsem taky přesvědčená, že by mi moc nešly horory. Neláká mě čistá červená knihovna. A ani fantasy, přestože jsem pár děl tohoto žánru přečetla a hodnotím je pozitivně (Tolkien, Sapkowski, Martin). Ale pokud jde o psaní, nikdy neříkám nikdy, takže třeba i v tomto směru samu sebe překvapím.