V tomto příspěvku najdete skutečných historických postav, které se v mé knize objevují. Převážná většina vyobrazení je velmi schématická (miniatury) nebo zcela smyšlená (např. busty ze svatovítského triforia, které vznikly až po smrti Elišky a Jana), někde (např. u Jindřicha Lucemburského) se ale určité rysy opakují, Robert Neapolský byl nejspíš jako jediný ztvárněn se skutečně portrétní ambicí.
Jindřich VII. Lucemburský
Jindřich VII. Lucemburský
korunovace Jindřicha VII. Lucemburského římským králem s manželkou Markétou
Smrt Jindřicha VII. Lucemburského
Petr z Aspeltu
Petr z Aspeltu
Náhrobek Petra z Aspeltu se třemi králi, které korunoval (Jan Lucemburský, Jindřich VII. Lucemburský, Ludvík IV. Bavor)
Eliška Přemyslovna
Eliška Přemyslovna
Svatba Jana Lucemburského a Eliška Přemyslovny
Jan Lucemburský
Jan Lucemburský soudí
Busty Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského z katedrály svatého Víta
Robert I. Neapolský
Robert I. Neapolský na obraze Simone Martiniho (korunuje ho jeho starší bratr sv. Ludvík z Toulouse)
Pohled na Brno od jihovýchodu Kresba pochází z knihy Hlohol, Zrcadlo slavného markrabství moravského, která byla vydána roku 1593 v Olomouci, zdroj: http://www.fotohistorie.cz/
Špilberk je v Královských intrikách zmiňován v souvislosti s cestou Jana Lucemburského na Moravu, která se odehrála roku 1311 brzy po jeho korunovaci.
Hrad byl založen pravděpodobně v polovině 13. století Přemyslem Otakarem II. na příkrém kopci nad Brnem jako velkolepá stavba, v níž měli sídlit moravští vládci. Trvalo ale poměrně dlouho, než se Špilberku dostalo důstojného dvora – skutečným sídelním městem se Brno stalo až za vlády moravských Lucemburků Jana Jindřicha (1350 – 1375), bratra Karla IV., a jeho syna Jošta (1375 – 1411), do té doby ho čeští králové navštěvovali spíše sporadicky a často při svých návštěvách přebývali raději v brněnských palácích.
Špilberk dnes, foto Pavel Ševela / Wikimedia Commons, zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:%C5%A0pilberk_castle.JPG
Jméno Špilberk, odvozené od německého výrazu pro „ostroh,“ nesl původně kopec, na kterém hrad stojí, teprve následně se po něm začal nazývat i hrad. Poprvé je hrad Špilberk zmiňován v roce 1277 v souvislosti se zřízením hradní kaple sv. Jana.
V roce 1278 se zde konal generální zemský sněm a téhož roku také Král železný a zlatý shromažďoval u Brna vojsko před svou nešťastnou poslední bitvou na Moravském poli.
V letech 1337–1340 na něm sídlila Blanka z Valois, manželka tehdejšího markraběte Karla, pozdějšího Karla IV., neboť ji v Praze údajně nesnesla druhá manželka Jana Lucemburského Beatrix, která na mladičkou a všeobecně oblíbenou Blanku žárlila.
Špilberk- první nádvoří, foto: Kirk, zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:%C5%A0pilberk_-_prvn%C3%AD_n%C3%A1dvo%C5%99%C3%AD_1.jpg
Ale teprve za vlády moravských Lucemburků zažil Špilberk skutečný rozkvět a stavební ruch. Jošt Lucemburský byl muž politického formátu srovnatelného jedině se svým strýcem Karlem IV. Joštovo bohatství rostlo spolu s tím, jak si od něj Karel IV. a Václav IV. půjčovali a dávali mu do zástavy svá území. Markrabě Jošt byl velkým čtenářem – půjčoval si knihy v klášterních i soukromých knihovnách, dopisoval si s italskými humanisty, obdivoval básníka Petrarku i římského historika Tita Livia. Špilberk pro něj zveleboval stavitel Jindřich z Gmündu z parléřovské huti, který pracoval i na svatovítské katedrále. Jošt podporoval malíře, zlatníky, klenotníky i hudebníky.
Nicméně rezidenční éra hradu s konečnou platností skončila poté, co Zikmund Lucemburský přenechal roku 1423 vládu nad Moravou svému zeti Albrechtu Rakouskému, a Špilberk byl nadále především vojenskou oporou a pevností. A to jak během husitských válek, tak během válek Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem.
Od konce 15. století Špilberk chátrá a větší vojenský význam má až při obléhání Brna za třicetileté války. Postupně je měněn v barokní pevnost.
Pohled na Špilberk a Staré Brno od jihovýchodu dle části obrazu Folprechta von Allena, 1690, zdroj: http://www.fotohistorie.cz/
Josef II. tuto vojenskou pevnostní věznici přeměnil roku 1783 na obávanou civilní věznici pro nejtěžší zločince, kteří žili v hromadných celách v kasematech hradu a vykonávali těžké práce při jeho stavbě a opravách.
V 19. století jsou na Špilberku stále častěji vězněni i političtí vězni z celé monarchie – zejména ze vzpurných Uher a z Polska.
Michelská Madona, před 1350
Umělci vrcholné gotiky usilovali mimo jiné o zpodobnění vnitřní krásy Matky Boží s dítětem skrze jejich krásu fyzickou. Tomuto jejich úsilí dnes vděčíme za jedny z nejkrásnějších děl českého duchovního umění vůbec.
Madona mostecká, před 1350Madona z Bečova u Mostu, 60. léta 14. st.Madona z Veveří, kol. 1350Madona z Jihlavy, zv. Zlatá, 50. léta 14. st.Madona ze Skarbimierze (Polsko), 2. pol. 14.st.Roudnická Madona, 80. léta 14. st.Krumlovská Madona, konec 14. st.Madona ze Suchdolu nad Lužnicí, kol. 1400Plzeňská Madona, konec 14. st.Madona ze Šternberka, konec 14. st.Cholinská Madona, 1. pol. 15. st.
Zdroje fotografií:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Michelsk%C3%A1_madona.jpg
http://www.ngprague.cz/objekt-detail/klaster-sv-anezky-ceske/
http://grafika01.rajce.idnes.cz/stredovek_2/?order=create&src=0
http://www.npu.cz/pro-navstevniky/exponat-tydne/news/10048-exponat-tydne-madona-z-becova-u-mostu-60-leta-14-stoleti/
http://pamatky.bcb.cz/clanky/Byvale-diecezni-muzeum-v-Ceskych-Budejovicich.html
http://udu.ff.cuni.cz/soubory/galerie/01%20Cechy/Ottova%20-%20socharstvi%20doby%20lucemburku/slides/05%20Madona%20z%20Jihlavy,%20zv.%20zlata,%2050.%20leta%2014.%20stol.html
http://vencisak.blog.cz/1404/goticke-madony-na-lvu
http://www.ceskenoviny.cz/tema/index_img.php?id=161150
http://tisk.cirkev.cz/z-domova/restaurovani-cholinske-madony-bylo-dokonceno/
http://www.nockostelu.cz/index.php?pg=ecard&RokNK=2013
http://athena.zcu.cz/kurzy/dum1/000/HTML/64/
http://udu.ff.cuni.cz/soubory/galerie/01%20Cechy/Ottova%20-%20socharstvi%20doby%20lucemburku/slides/34%20Madona%20ze%20Sternberka,%2090.%20leta%2014.%20stol..html
http://www.turistika.cz/fotogalerie/82977/olomouc-sternberska-madona-klenot-expozice-arcidiecezniho-muzea
Oděv vrcholného středověku, o němž jsem psala zde, dodnes inspiruje módní tvůrce. Do tohoto článku jsem vybrala několik příkladů z tzv. ready to wear kolekcí, tj. šatů určených přímo k nákupu a nošení (tedy toho méně extravagantního, co na přehlídkách můžeme vidět). Současná móda samozřejmě nemůže historické oděvy kopírovat, spíše si z nich kreativně vybírá určité prvky: zlaté zdobení, ornament, bohatost, vrstvení, výšivku, gotickou siluetu, typ rukávů či pláště. Málokdy se návrháři pouštějí do středověké kontrastní barevnosti, naopak – kolekce inspirované historickou módou jsou nezřídka poměrně barevně strohé. Už tak velmi honosné modely by byly nejspíš ve výraznějších barevných kombinacích „přeplácané.“
Stella McCartney: kolekce Zima 2008
Stella McCartney
Dcera britského hudebníka Paula McCartneyho ke středověku ve svých návrzích odkazuje jen vzácně, většina jejích děl spadá spíš do „urban stylu.“ Ve své zimní kolekci 2008 použila heraldické motivy, výrazné rukávy a oválné-lodičkové výstřihy oblíbené ve vrcholné gotice, to vše velmi moderním způsobem.
Stella McCartney: kolekce Zima 2008
Alexander McQueen
Historickou módou byla inspirována především poslední kolekce, kterou navrhl. Tento přední britský návrhář spáchal v únoru 2010 sebevraždu. Jeho zdobnou kolekci pro podzim 2010, vycházející z opulentních královských rouch, dokončovala po McQueenově tragické smrti návrhářka Sarah Burton. Modelům dominuje zlatá výšivka, jasně červená, černá a bílá barva a pláště. Všimněte si vrstvení na principu cotte a surcot na prvních dvou modelech.
Alexander McQueen: kolekce Podzim 2010Alexander McQueen: kolekce Podzim 2010Alexander McQueen: kolekce Podzim 2010Alexander McQueen: kolekce Podzim 2010
Sarah Burton
Sarah Burton, návrhářka svatebních šatů vévodkyně Kate Middleton, podle týdeníku Time jedna ze 100 nejvlivnějších osobností roku 2012, se různými historickými obdobími inspiruje pravidelně (v její práci najdeme odkazy na renesanci i baroko). Má podíl i na podobě výše zmíněné kolekce Alexandra McQueena (jehož značku po jeho smrti vede). V roce 2013 předvedla svou Pre-fall (před-podzimní) vzpomínkovou kolekci nazvanou právě po Alexandru McQueenovi a inspirovanou mimo jiné módou vrcholného středověku. Minimalismus, vážnost, důstojnost.
Sarah Burton: kolekce Alexander McQueen 2013Sarah Burton: kolekce Alexander McQueen 2013Sarah Burton: kolekce Alexander McQueen 2013Sarah Burton: kolekce Alexander McQueen 2013
Dolce&Gabbana
Značka italských návrhářů Domenica Dolceho a Stefana Gabbany u své kolekce pro podzim 2012 deklarovala inspiraci středověkem (zejména kněžskými ornáty), zároveň jsou ale u nich tyto prvky promíchány s lecčíms jiným (19. století, baroko, ponožky jako z 50. let 20. století…). Opět nechybí spousta zlata v kombinaci s černou, výšivka, pelerínky a pláště, někdy dokonce s kápěmi.
Dolce&Gabbana: kolekce Podzim 2012Dolce&Gabbana: kolekce Podzim 2012Dolce&Gabbana: kolekce Podzim 2012Dolce&Gabbana: kolekce Podzim 2012
Vivien Westwood
Pro politicky velmi aktivní britskou návrhářku Vivien Westwood (angažovala se a angažuje zejména v ochraně lidských práv a v ekologických kampaních) rozhodně není dávná historie typickým inspiračním zdrojem – je známá především pro své nadšení punkem 70. let a tím, že v podstatě přivedla punkovou módu do mainstreamových obchodů. Níže ale můžete vidět jeden z jejích originálně pojatých modelů, na který použila motivy knižních iluminací z 15. století.
Vivien Westwood: kolekce Podzim 2013 (Photo by Pascal Le Segretain/Getty Images)
Valentino Garavani
Italský návrhář Valentino Garavani ve své tvorbě často akcentuje ženskost a eleganci, což evokují dlouhé gotické róby velmi snadno. Historickou inspiraci, i když jen volnou, ne příliš přímočarou, bychom našli ve vícero jeho kolekcích, já jsem vybrala fotografie z té, která byla prezentována na stejném fashion weeku (týdnu módy) v Paříži jako výše zmíněná kolekce Vivien Westwood, a dále jeden pozoruhodný plášť z kolekce pro jaro-léto 2013.
Valentino Garavani: kolekce Podzim 2013, vpravo model od Vivien WestwoodValentino Garavani: kolekce Podzim 2013Valentino Garavani: kolekce Jaro-Léto 2013
Tadashi Shoji
Americký návrhář japonského původu Tadashi Shoji, známý především svými společenskými a svatebními šaty, se rád vrací k dlouhým, vrstveným modelům. O kolekci v pastelových barvách, černé a zlaté pro jaro 2015 říká, že jeho hlavní inspirací byly Benátky 15. století – lehounké materiály, krajka, zlato, pláště. Poslední fotografie ukazuje svatební šaty s úzkou siluetou, s krajkou inspirovanou damaškovými ornamenty a s oválným výstřihem odhalujícím ramena.
Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015Tadashi Shoji: kolekce Jaro 2015
Jaký oděv se nosil ve středověku? Různý, protože středověk je dlouhé období. O módě v dnešním smyslu – tedy o střídání módních trendů – lze v dějinách evropské civilizace hovořit až od konce 13. století. Tehdy se poprvé každých dvacet třicet let vzhled oblečení výrazně proměňuje – druhy límců, hloubka výstřihů, umístění pasu, rukávy, délka špicí bot, klobouky, typy plášťů – to vše se vyskytuje v mnoha variantách. Oblečení mužů ve středověku podléhalo módním výkyvům snad ještě výrazněji než ženské odívání a často si s ním nezadalo v barevnosti a zdobnosti. V dnešním článku se ale budeme věnovat pouze dámám, a to ještě jen v období vrcholného středověku. O pánech a dalších obdobích si můžete přečíst zde, zde a zde.
Ženský oděv 2. pol. 13. st. – volné šaty svázané v pase, podšité pláště, zajímavý vzor pláště vpravo, zavinutí roušky – tzv. barbette, rukavice, volný oděv svázaný v pase
Středověká silueta
To podle čeho nejsnáze poznáme v odívání jednotlivá historická období, je silueta postavy. Kde se nosil pas? Jaký tvar měly rukávy, jak široké byly sukně? To všechno nám na první pohled prozradí, v jakém odbobí se nacházíme. V raném středověku byly ženské šaty velmi málo tvarované.
Mozaika s císařovnou Theodorou v San Vitale v Ravenně, 6. století
Od 13. století se evropská móda postupně alespoň částečně odpoutává od svého antického dědictví volných oděvů, u nichž bylo možné vytvořit tvarovanější siluetu pouze stažením páskem. Zhruba od poloviny 13. století se opasky nosí spuštěné na horní okraj pánevní kosti.
Oděv 1. pol. 13. stol., Církev a Synagova z katedrály ve Štrasburku, volný oděv s páskem, plášť sepnutý sponou, kadeřené vlasy, úzké rukávy
Konečně se začínají uplatňovat rafinované střihy, přiléhavé siluety a šití oděvů na míru. Střih zmiňuje dobová literatura od 13. století, od 14. století se nosily i velmi těsné a složitě střižené šaty.
Zvětšuje se rozdíl mezi mužským a ženským oděvem, který nebyl v raném středověku příliš patrný – všichni nosili v zásadě dlouhé netvarované hábity, někdy přepásané v pase. Z východu se do Evropy importují přepychové hedvábné látky nádherných barev a drahé kožešiny. Zkrátka pastva pro oči a vítr v peněžence. Nebo spíš v měšci.
Italský brevíř, kol. 1380 – cotte a surcot (viz níže), nádherné damašky, oválné výstřihy a typické účesy se stuhami
Módní doplňky ve středověku
Nezbytnými doplňky oděvu byly samozřejmě zdobné opasky, rukavice a hlavně boty, u nichž se od poloviny 14. století objevuje ona typická gotická protáhlá špička.
rekonstrukce obuvy 14. st.
2. pol. 14. st., Velislavova bible – šlojíř s volánem
Na obrázku dole vidíme středověkou ženu, jak si vybírá mezi různými pásky, tašvocemi a tobolkami. Na hlavě má slušivý barbette.
Codex Manesse, cca 1325, středověká žena nakupuje módní doplňky
Oděvní pořádky
Ve společnosti rozdělené na duchovní stav, šlechtu a pracující lid byl oděv důležitým poznávacím znakem toho, do které vrstvy člověk náležel. Spolu s tím, jak měšťané bohatnou díky řemeslům a obchodu, se snaží také vyrovnat rytířům a pánům svými šaty (často pro ně není těžké některé chudnoucí šlechtice i dalece předčít svou garderobou). To se však vyšším společenským vrstvám příliš nezamlouvá, a proto už od 13. století vznikají tzv. oděvní pořádky zakazující měšťanům různé módní výstřelky, šperky a drahé látky, aby rozlišení zůstalo zachováno.
Zpočátku je vydávali panovníci, později i sama města. Přestoupení bylo trestáno různě: nejčastěji pokutou, zabavením přepychového oděvu, veřejnými pracemi, ročním vypovězením z města nebo i šatlavou, kam si ovšem za manželky a dcery chodili sednout jejich manželé a otcové. Tyto podrobné vyhlášky, hojně vydávané hlavně ve 14. století, jsou dnes cenným zdrojem informací o dobové módě, jejích proměnách a používaných názvech oděvů.
Italská móda 14. st. vyznávala volnější střihy než zbytek Evropy té doby
Itálie, 14. st., panny ve světlých volných šatech
2. pol. 14. st., Velislavova bible – kruseler
Většina starších názvů oděvních součástí navázala na antiku (např. tunica – volný oděv, peplum – závoj). Nicméně s tím, jak stoupá prestiž francouzské módy, prosazují se názvy odvozené z francouzských slov (např. chainse – košile), a to i v Českém království. Nechybí však ani názvy české (např. rubáš – košile) či německé (např. mantel – plášť). Na sklonku 14. století česká móda dokonce některé nové manýry šíří do zbytku Evropy: jedná se především o některé podoby kruseleru (rouška s volánky po obvodu tváře), české kukly a pražské krátké vatované kabátky.
Francouzská móda byla skutečně už od počátku vrcholného středověku (tedy cca od poloviny 13. století) pojmem, který měl zvuk, a Francií se inspirovaly ostatní evropské dvory.
Textilní materiály ve středověku
Základním materiálem pro výrobu šatů bylo vlněné sukno, které bylo zvláště oblíbené v severnějších částech Evropy, neboť vlna částečně odpuzuje vodu a hřeje i po zvlhnutí. Spodní vrstvy oděvu byly většinou plátěné (lněné, konopné) nebo hedvábné. Z hedvábí byly také luxusní tkaniny: atlas (lesklý textil), damašek (s vetkaným ornamentem) a samet. Vzácně se objevuje i bavlna.
Italský hedvábný damašek
Některé oblasti Evropy vynikají v produkci textilu nad jinými: v módě udává kurz Francie (kdo se chce skutečně oháknout, oblékne se „po francouzsku“), nejlepší vlnu vyvážejí z Anglie, nejlepší sukno z ní tkají ve Flandrech (zejména v Gentu), evropské hedvábí se vyrábí ve Španělsku a v severní Itálii, kde z něj dokonce tkají krásné damašky. Jinak je ale zdrojem těch nejnádhernějších a nejkvalitnějších látek a kožešin především východ – Arábie, Persie, Mongolsko a Čína. Oblíbenou tkaninou byly hedvábné damašky, nejžádanější byla kožešina sobolí, používaly se ale i liščí, kuní, veverčí (tzv. popelka) nebo hranostajová. Kožešiny nalezneme na podšívkách plášťů, jako lemování rukávů a límců i jako celé kožichy.
Sobol, sobolí kožich; ještě cennější než zrzavá sobolí kožešina byla sobolí kožešina v odstínech šedé
Základním spodním oděvem byla košile ve výstřihu sepnutá sponou, ve spodní části často rozšířená klíny. Pro chudinu byla spolu se spodky dokonce oděvem jediným. S tím, jak se ve 14. století a později zvětšovaly výstřihy a průramky, se stávají spodní košile propracovanějšími. Zpravidla jsou ušité z plátna, ale mohou být i hedvábné, často s ozdobnými lemy.
Muži i ženy zřejmě nosili pod oděvem jakési plátěné kalhotovité spodky, často nejspíš jen aranžované, nešité. Kalhoty jako svrchní oděv si oblékali jen muži z vyšších společenských vrstev.
Aranžované polodlouhé spodky
Dámy i pánové měli pod suknicemi nohavice či punčochy upevněné podvazky. Šněrovačky k tvarování dekoltu se objevují spíše až ve 14. století, ačkoliv první zprávy o šněrování máme už z 12. století.
Codex Manesse, kol. 1325 – cotte, surcot bez rukávů, esovitě prohnutý postoj, šaty s vlečkami, typická kurtoazní gesta, kožešinou podšívané pláště, různé šlojíře a kadeřené vlasy
Bliaut, cotte a surcot
Ještě z antiky pochází dělení oděvu na spodní a svrchní, které dokázala vrcholně středověká móda využít k rafinovaným hrám s vrstvením, prostřihy, vykukujícími lemy a kombinováním různých barev.
Cotte (něm. kutte, angl. coat) se začíná kolem poloviny 12. století nosit místo košile zmíněné výše. Nějakou dobu je nošen paralelně s přepásaným oděvem zvaným bliaut nebo bliaund, tj. přiléhavým oděvem z jemné látky – asi z hedvábí – s plizovanou sukní. Bliaut nosili muži i ženy a přiléhal těsně k trupu a pak se rozšiřoval do sukně s velkým množstvím záhybů/plizování. U žen byl důležitým doplňkem pásek vázaný dvakrát přes tělo, jehož konce visely volně dolů.
katadrála v Angers – bliaut
Cotte nosí muži i ženy. Zpočátku je volný, ženy ho někdy svazují v pase pásky. Postupně se ale spodní část dámského cotte víc a víc rozšiřuje vkládanými klíny a živůtek se naopak zužuje, aby přiléhal na tělo a zdůrazňoval linie těla. Rukávy mohly být těsné i rozšířené, často bohatě zdobené.
Codex Manesse, cca 1325, dáma v zelené cotte (kytlici, košili), surcotu a plášti
Surcot (fr. souquenie, něm. sorket, čes. suckenie, suckni) je bohatě řasený svrchní oděv nošený přes cotte muži i ženami. Zpočátku má široké tříčtvrteční rukávy, od konce 13. století však rukávy u většiny surcotů mizí.
14. st. – rukopis Město žen (Cité des Dames): cotte a hluboce prostřižený surcot s vlečkou, různé řešení výstřihu – převažuje oválný, výrazné barvy, na hlavách dvojroký henin se závojem, zvýšený pas šatů, náprsenka/závoj přes výstřih u modré dámy
Postupně se ženský oděv stává stále vypasovanějším, s těsnými živůtky, šněrováním, hlubokými výstřihy (někdy překrývanými průsvitným závojem) a dlouhými vlečkami. Cotte je stále upnutější a průramky bezrukávového surcotu se zvětšují, takže se jim začne říkat „čertova okénka“, neboť odhalují příliš mnoho z ženské krásy.
Užitečné odkazy, kde najdete další informace o středověkém oděvu a jeho střihy:
Svatba Marie Brabantské – 2. pol. 14. stol. – surcot s „čertovými okénky“
Rukávy a výstřihy
Rukávy byly pro středověká textilní řemesla prostorem k velké kreativitě. Mohly být podšity kožešinou, lemovány, pošity knoflíky, perlami nebo drahými kameny. Často byly hned dvojí – spodní úzké a vrchní široké. K oblíbeným patřily trychtýřovité rukávy. Přivazované rukávy jsou sice mnohem častější v renesanci, ale objevují se už během gotiky – dámy je vedle závojů dávají v rámci projevů kurtoazní lásky svým rytířům jako zástavu.
2. pol. 12. st. – trychtýřovité rukávy horního oděvu, úzké, jinobarevné spodního oděvu (oděv zvaný bliaut)
Od konce 12. století se setkáváme s pachy – falešnými rukávy přišitými v rameni nebo v lokti, volně visícími dolů. Byly úzké i široké, decentní i dlouhé až na zem. Jejich český název je skutečně odvozen od toho, že se za člověkem táhly jako pach.
Pachy, účesy typické pro 14. st. – copy stočené před uši do válečků
Límce, běžné od druhé poloviny 12. století, přicházejí do zbytku Evropy nejspíše z Byzance. Oblíbené byly límce kožešinové.
Plášť
Plášťů se nosilo mnoho variant. Sepnuty bývaly sponou, dlouhou řadou knoflíků, velkým knoflíkem se šňůrkou protahovanou na druhé straně pláště nebo dvěma sponami spojenými stuhou. Ženy pláště velmi rafinovaně využívaly ke kurtoazním gestům tak, aby plášť tvořil měkké záhyby a odhaloval svou podšívku. Šily se z vlněného sukna nebo ze sametu (hedvábného) a bývaly podšité nízkou kožešinou (kuna, hranostaj, sobol).
Sochy zakladatelů v Naumburgu – pol. 13. st., kurtoazní gesto Reglindis – přidržování si šňůrky pláště, zavinutí plachetky pod korunou (barbette)
Sochy zakladatelů v Naumburgu – pol. 13. st.. – Uta si přidržuje elegantně plášť s jinobarevnou podšívkou
Plášť, cotte a surcot byly z různých materiálů a často využívaly rozdílné vzory a barvy, což umožňovalo rafinovanou hru s vrstvením pomocí různého přidržování horních vrstev a odhalování vrstev spodních a podšívek (většinou jinobarevných nebo kožešinových).
Barvy
Středověk miloval pestré a výrazné barvy, které rád skládal do kontrastních kombinací (žlutá – zelená, modrá – červená, červená – bílá, červená – žlutá), o oděvu toto platí obzvláště. Mám dojem, že v současných zobrazeních středověku nebo středověkem inspirovaných prostředí (historické filmy, fantasy) je tato rovina středověkého vkusu nejvíce opomíjená snad proto, že se nám dnes mohou středověké barevné kombinace zdát jaksi nedůstojné (svou roli ale mohou hrát i technické vlastnosti digitálních kamer, jak se můžete dozvědět z rozhovoru na téma historických kostýmů ve filmu zde).
Ani dnešní návrháři, kteří se inspirují gotikou, většinou nezohledňují gotickou barevnost a soustředí se především na gotickou siluetu.
Zejména ve 14. století (ale i později) byl velmi oblíbený oděv mi-parti, tedy poskládaný z výrazných barev podle vertikální osy. Jeho variantou je i střídání ploch do vzoru šachovnice.
K nejoblíbenějším barvám patřila červená, ať už purpur (symbol vznešenosti) nebo jasně rudá (symbol života a lásky). Červená se často kombinovala s bílou (barva čistoty a radosti), kterou podobně jako jiné světlé barvy (světle růžová) obvykle nosily mimo jiné neprovdané dívky. Častá byla rovněž zelená a modrá. Žlutá, získávaná z drahého šafránu, byla pro nákladnost své výroby (i dnes říkáme, že je něčeho „jako šafránu“) barvou těch nejbohatších. Zároveň se ale začala více a více spojovat s pýchou a rozmařilostí, tedy s neřestmi, a proto je zaváděna jako barva deklasovaných – nevěstek a židů.
2. pol. 14. st., Dekameron – kombinace růžové a zelené a výrazné klobouky, vpravo má dáma plášť typu garnach nebo peliçon
Mistr Třeboňského oltáře: sv. Kateřina, sv. Magdaléna a sv. Markéta, kol. 1380 – výrazné barvy, podšité pláště spojené ozdobnými sponami, gotický postoj s vystrčenou pánví, kurtoazní gesta (zejm. Markéta má stejné jako Reglindis), typické účesy ze stočených copů
Pokrývka hlavy a účes
Pro vdané ženy byl základní pokrývkou hlavy závoj neboli rouška (čes. také roucha, šlojíř), který ovíjí hlavu, uši a část tváří i krk. Vyskytuje se v mnoha variantách: od velmi pečlivého zavinutí odhalujícího jen tvář až po v podstatě jen úzké pruhy látky přidržující účes, od jednoduchých až po složitě řasené a aranžované, leckdy protkávané zlatem. Rouška je často doplňována obroučkou nebo korunkou.
Kruseler (šlojíř s volánky)
Kruseler z profilu
Účesu věnovaly svobodné dívky i vdané ženy velkou pozornost. Většinou nosily vlasy rozpuštěné a nakadeřené tzv. roubíkem (rozpáleným želem), vdané ženy pod rouškou, neprovdané dívky chodily prostovlasé. Oblíbené byly u panen i mládenců věnce z živých či umělých květin a obroučky (čes. loubky). Součástí ženského účesu, zejm. drdolů, byly nezřídka také ozdobné síťky.
Další oblíbenou úpravou vlasů byly copy – volně visící (to zejména ve 12. století) nebo různě stočené – ve 13. století často do tzv. beraních rohů (zatočené na stranách hlavy do husté spirály), ve 14. století většinou přes uši dopředu na temeno, jak je vidíme výše u sv. Markéty na Třeboňském oltáři (světice zcela vpravo). Do účesů si dívky vplétaly šňůry perel či stuhy a často je doplňovaly příčesky.
Příklady ženských účesů:
Anglie, 13. st., prostá žena
Kadeřené vlasy
Kadeřené vlasy (socha sv. Markéty Antiochijské, Toulouse, 1475)
Copy stočené kolem uší – relikviářová busta, 1465 – 70
Knižní iluminace z konce 14. st.. – různé typy účesů a zavinutí hlavy, sv. Josef má žlutý židovský klobouk
Klobouky a čepce všeho druhu byly vedle roušek také populární. Koncem 14. století se objevuje henin – protáhlý (až 60 cm) špičatý klobouk se závojem, ve kterém dnes vyobrazujeme většinou bílou paní. Zprvu ho nosily hlavně nevěstky, brzy se ale rozšířil i do „slušné“ společnosti.
Konec 14. st. – dvourohý henin, široké rukávy, vysoko posazený pas
Knižní iluminace ze 14. st. (převážně 2. pol.): typický postoj, vpravo nahoře velmi oblíbená hermelínová podšívka, dole pásek malířky Timarete, vpravo typický cotte a surcotte v kombinaci bílé, modré a červené a obroučka ve vlasech donátorky
Článek čerpá z knihy KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání. Středověk. Praha: Lidové noviny, 2001. ISBN 80710614684.
Elke Wetzig https://commons.wikimedia.org/wiki/File:K%C3%B6ln_Museum_Schn%C3%BCtgen_2012_Reliquienb%C3%BCste_Kruseler.jpg?uselang=cs
Roger a Renate Rössing https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Fotothek_df_roe-neg_0006470_027_Stifterfiguren_Hermann_und_Reglindis_im_Naumburg.jpg?uselang=cs
Nic není tak vulgární, bizarní či potrhlé, aby to nemohlo být zvěčněno v knize. Tady je to nejlepší z mé sbírky. Knižní iluminace z různých dob a míst, nejmladší je z 16. století, převažuje 14. století. Enjoy.
Vzdělání pro všechny!
Bez hlav
Visící voják – 1250
Šneci jsou nejhorší, co může rytíře potkat…
Ne! Ten šnek ho vážně porazil!
Jeptišky, znáte to…
Jeptišky jim fakt přerůstají přes hlavu…
Klášterní baseball
Vysvětlovat chlapům geometrii je jako… no, jako vysvětlovat chlapům geometrii!
Klíče od sklepa
Bacha na gryfy
Rozkoš
Tady jsem fakt nevím, na co se dívám…
Zato tady vím přesně, o co se jedná – to je prosím hodně explicitní metafora v pozadí.
Každý máme potřeby…
Nakreslit slona je fakt těžký.
Šneci, zajíci. Teď už mě nic nepřekvapí.
Jízda
Ano, horší než šneci jsou jen ti zákeřní zajíci.
Dinner is magic
Kuchařka o jednorožcích. Vygooglete si to, opravdová středověká kuchařka s recepty na smyšlená i skutečná zvířata.
Humor jak ze základní školy…
Potápěč
Turbokočička a turboptáček, 16. století.
Od sousedů: Mechanické sloní hodiny, které se posouvají po půlhodinách, arabský rukopis 1315 (Al Džazarí).
Kdo byli trubadúři? A co má společného Alfons Mucha s těmito středověkými pěvci? O čem byly a jak vlastně zněly jejich písně? A o čem je středověké drama, které má v názvu latrínu? To vše se dozvíte v tomto článku!
Codex Manesse
Neodmyslitelnou součástí dvorské kultury vrcholného středověku byly milostné písně skládané trubadúry (básníky a hudebníky). Šlo nejčastěji o příslušníky šlechty, muže i ženy. Zatímco v Českém království se podobné kratochvíle uchycovaly spíš pozvolna a skutečně propracovaná kurtoazní (neboli dvorská) kultura se u nás objevuje až koncem 14. století, ve Francii kvetly vytříbené mravy, hra na loutnu, rafinované hry a milostná poezie už od počátku 12. století.
Jazykem těchto básníků a básnířek byla většinou okcitánština, neboť právě v oblastech, kde se hovořilo „langue d′oc“ se dvorská kultura nejdříve rozvinula. „Oc“ znamenalo ve středověké okcitánštině „ano.“ Tímto základním slůvkem se odlišovala od severního dialektu, z něhož se vyvinula dnešní francouzština, který používal slůvko „oi,“ prapředka dnešního „oui.“ Okcitánsky se hovořilo v jihozápadní Francii, Katalánsku, Monaku a v částech severní Itálie. V názvu „langue d′oc“ slyšíme jméno francouzského regionu Languedocu.
Podstatou kurtoazní lásky bylo uctívání vyvolené vznešené ženy, často výše společensky postavené a vdané, která zůstávala svému obdivovateli nedosažitelná. Tato láska se před lidmi nijak neskrývala, naopak byla při každé příležitosti vystavována na odiv – ctitel nosil znak a barvy své dámy a skládal o ní písně různé kvality, většinou však plné obvyklých klišé: lyrický popis krás přírody se prolíná s připomínkou jeho nešťastné lásky, milá je zadaná nebo daleko nebo obojí a ctitel nevýslovně trpí, nemocen láskou.
Oficiálně se samozřejmě jednalo o lásku platonickou, jejímž nejtělesnějším projevem byl jediný polibek na ústa, políbení ruky či lemu šatů, realita však byla pravděpodobně barvitější. Podívejme se blíže na osudy alespoň dvou z mnoha francouzských trubadúrů, jejichž písně jsou v Královských intrikách zmiňovány.
Jaufre Rudel umírá v náručí své milované
Jaufre Rudel
Jaufre Rudel byl knížetem z Blaye, území v Akvitánii, dnešní jihozápadní Francii, který žil v první polovině 12. století. Do trubadúrských písní vnesl téma vzdálené lásky, kterému hluboce rozuměl z vlastní zkušenosti, neboť se od svého domova a od svých blízkých musel odloučit, když se účastnil druhé křížové výpravy, z níž se zřejmě nevrátil.
O jeho životě existuje více smyšlených příběhů než podložených informací. Jednou z takových smyšlenek je jeho vida, tedy životopis trubadúra psaný ve staré okcitánštině. V ní se praví, že se Jaufre rozhodl zúčastnit druhé křížové výpravy poté, co slyšel od poutníků o dokonalosti vládkyně Tripolisu. Není zcela jisté, o kterou urozenou dámu se jednalo, pravděpodobně o energickou Hodiernu Jeruzalémskou, manželku křižáckého vládce Tripolisu, jíž kolovala v žilách arménská krev a která by si zasloužila samostatný článek. Vida o Jaufrem vypráví, že dosáhl břehů Tripolisu natolik nemocný láskou, že zemřel v náručí své vysněné vyvolené, která ho milostivě přišla přivítat. Kněžna se po jeho smrti stala jeptiškou.
Právě o ní mají být Jaufreho písně. Jaufreho teskný (a nejspíš z většiny smyšlený) příběh podnítil představivost mnohých spisovatelů a básníků romantismu, mimo jiné francouzského neo-romantika Edmonda Rostanda, který jím byl inspirován k napsání dramatu Vzdálená kněžna (tripoliskou panovnici v něm hrála slavná Sarah Bernhardt, jejíž kostým s liliovým diadémem navrhl Alfons Mucha).
Sarah Bernhart v kostýmu navrženém Alfonsem MuchouMuchův plakát
Z Rudelova díla, tematizujícího lásku k nepřítomné milé s dojemnou čistotou, přežilo do dnešních dnů sedm básní, z toho čtyři včetně melodie.
Jednu z nich za doprovodu loutny zpívá v Královských intrikách Markéta z Březové. Jedná se o Quan lo riu de la fontana, tj. Když voda z pramene prýští (níže jsem se její první dvě sloky pokusila přeložit co nejpřesněji do češtiny, vycházela jsem ze svých znalostí francouzštiny, latiny a angličtiny – upozorňuji, že překlad nemusí být zcela přesný, okcitánsky zkrátka neumím):
Jedna z verzí písně s doprovodem je k vidění např. zde:
Žil v druhé polovině 13. století, tedy o více než sto let později než Jaufre Rudel. Jeho tvorba byla velmi různorodá: skládal písně, moteta, vícehlasé rondely, ve středověku velmi oblíbené básnické pře (jeux partis) a divadelní hry. Je autorem zřejmě nejstarší francouzské světské divadelní hry se zpěvy Hra o Robinovi a Marion.
Pocházel z Arrasu, kde byl členem Bratrstva žonglérů a měšťanů, společenství mužů a žen věnujících se umění (zvláštní název je zřejmě výsledkem snahy odlišit členy bratrstva od trubadúrů, kteří se za žongléry neoznačovali a byli aristokraty, tedy nikoliv měšťany). Studoval v cisterciáckém klášteře gramatiku, teologii a muziku. Plánovanou církevní dráhu ale opustil a oženil se s dívkou Marií, jež vystupuje v řadě jeho písní.
Pobýval na dvoře Roberta II. z Artoise a později v Neapoli na dvoře Robertova bratra Karla II. z Anjou (dědečka Roberta Neapolského, který se objevuje v Královských intrikách). Právě Karlovi II. daroval svou hru o líbezné Marion, která odolá svodům rytíře a zůstane věrná chudému pastevci.
Další z jeho děl je např. satirická hra Le jeu de la feuillée (Hra o latríně) o měšťanech Arrasu, kritizující jejich malicherné spory, v níž sám vystupuje jako jedna z postav (a která je zřejmě inspirovaná neshodami, jež ho vypudily z města). Dochovalo se 36 jeho písní (chansons), 46 rondet de carole, 18 básnických pří (jeux partis), 14 rondelů, 5 motet, milostné písně a další básnické formy.
Markéta z Březové v knize zpívá píseň On demande mout souvent k’est Amors – Často se ptáme, co je to láska, jejíž zápis ve středověké notaci vidíte níže.
Pozoruhodný, a přitom málo známý hrad Kožlí je bezesporu nejdůležitějším dějištěm příběhu Královských intrik. Dnes už z něj bohužel mnoho nezbývá, ale z dochovaných zbytků se zdá, že ve své době mohl být skutečně pokrokovým hradem nabízejícím svým obyvatelům pohodlí i promyšlenou obranu. Hrad stával na ostrohu nad soutokem Janovického a Tisemského potoka v lesích na Benešovsku. Rekonstrukci podoby hradu si můžete prohlédnout zde.
Gortyna: současná fotografie Kožlí (zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ko%C5%BEl%C3%AD_006.jpg)
Poprvé je hrad zmiňován roku 1318 v souvislosti se svým majitelem Ctiborem z Kožlí, který – jak píše August Sedláček v knize Hrady, zámky a tvrze Království českého – „se připomíná léta 1318 mezi těmi, kteří strojili nepokoje v zemi.“
Životně důležitá byla pro Kožlí ves Tisem, a to jednak z hospodářského, jednak z obranného hlediska, jak to v knize popisuje Ctibor z Kožlí panu Peškovi:
„V Tismi a u několika dalších chalup okolo mám celkem devět rybníků. U každého rybníka jsem usadil chalupníka, který ho hlídá. Kdokoliv by chtěl k hradu přijet s vojskem, musí tyto osady minout,“ vypočítával jsem mu. „Jakmile chalupník něco podobného zmerčí, vypustí rybník a ten se přes potok vlije do mých hradebních příkopů a zaplní je.“
Nutno dodat, že za svou zodpovědnou úlohu byli Tisemští osvobozeni až do 15. století od robotních povinností. Proč do 15. století? Protože někdy v druhé polovině 15. století Kožlí zaniká, prameny ale mlčí o tom jak – historikové uvažují, jednak o jeho dobytí neznámo kým, jednak o postupném chátrání vlivem špatného podloží. Hrad pak už nebyl nikdy obnoven. Do té doby se na něm vystřídali Kunrát z Kožlí, Petr z Pětichvost, Beneš Libún z Dubé, který se účastnil bitvy u Lipan (1434) na panské straně, a jeho synové byli Jan Libún z Dubé a Beneš Libún z Dubé.
J. Rychter: Kožlí na konci 19. století
Kožlí bylo možná jedním z prvních hradů v Českém království, který se pyšnil tehdy moderní dvoupalácovou dispozicí. Ta se stala během následujících desetiletí velmi módní. Podobně byly zřejmě vystavěny i třeba hrady Helfenburk, Ronov nebo Dívčí Kámen.
